Za necelý měsíc opět propukne festival Prague Pride, který se především snaží otevírat témata spojená s LGBTI komunitou a manifestovat v rámci veřejného prostoru její důstojnost. To může mít, domnívám se, ve svých důsledcích léčivý účinek pro celou českou společnost. Jakým směrem je stále třeba osvětu o LGBTI šířit? V jakých ohledech potřebuje Praha svůj Pride? A jak můžeme být hrdí na odlišnost?

Nejen rasistický server whitemedia, který má v záhlaví svého webu hledáček zaměřený na lidskou hlavu, systematicky používá neheterosexuální orientaci k ponižování druhých lidí. Ponižujícími komentáři opatřil fotky zaměřené na LGBTI osvětu na své facebookovém profilu například i pan Konvička, známý svým odporem k islámu.

Dehonestující a hloupé komentáře několika jedinců bychom nemuseli vnímat jako problém pro rozrůstající se a pestrou LGBTI komunitu, kdyby ovšem nepředstavovaly jen pomyslnou „špičku ledovce“ narůstající nenávisti ke všemu odlišnému, a kdyby se těchto komentářů téměř systematicky a bez znatelné ztráty popularity nedopouštěli veřejné působící jedinci. Ponižování lidí pro jejich sexuální orientaci je žel stále alespoň v části naší společnosti chápáno jako legitimní.

I obecně akceptovaní čeští odborníci na sexualitu stále zastávají stanoviska, která mohou být pro sexuální menšiny dehonestující. Často jde navíc o odborníky na mezinárodní úrovni již překonaná témata.

Jedním z takových stanovisek je přesvědčení o neexistenci bisexuality coby samostatné sexuální orientace. K tomuto názoru se kloní například Radim Uzel, který ve svém článku z roku 2007 „Bisexualita jako mýtus“ mluví o bisexuálech jako o mimozemšťanech.

Lidé, kteří se identifikují jako bisexuálové (a kterých jsou podle amerického Institutu pro zkoumání bisexuality milióny) by tak měli být automaticky vystřeleni na měsíc nebo prohlášeni za neupřímné, experimentující lháře. To, že je tato orientace akceptována WHO a brána v potaz mnoha klíčovými osobnostmi, ať už v oblasti medicíny nebo psychologie, tu nehraje žádnou roli.

Přehlíženi ale rozhodně nejsou jen bisexuálové. Snad ještě větší ignoranci čelí jedinci asexuální nebo intersexuální orientace. Jestliže v tomto ohledu naše země něčím trpí, pak je to právě domnělá osvícenost odborníků, která je často jen zástěrkou pro nejprachobyčejnější opovrhování lidskou svobodou a důstojností — a v tomto případě především opovrhování schopností milovat.

Všichni jsme teplí

Pride je důležitý právě svým důrazem na vzájemnou toleranci a úctu v rámci společnosti. Ve svém důsledku se snaží pomoci lidem milovat druhé, co možná nejupřímněji, umožnit milencům stát se sobě navzájem skutečnými partnery i na společenské úrovni a to bez nenávisti okolí.

Ačkoli odpůrci podobných pochodů často těmto akcím vyčítají jejich nezodpovědnost v lidských vztazích a dlouhodobému partnerství, mohou akce jako Pride lidem s LGBTI orientací vytvářet pevnější i zodpovědnější partnerské vztahy ve svém důsledku naopak umožnit.

Podtitul letošní Prague Pride zní „Všichni jsme stejně teplí…“ — ano, přiznejme si, že větší otevřenost v sexualitě potřebujeme všichni. Že i na první pohled zcela typické heterosexuální páry někdy obohatí, když sami sobě a svým partnerům přiznají, že jsou v některých oblastech života také trochu „queer“ neboli „divní“.

Celému národu by prospělo, kdyby si pan Konvička rozvíjel své fantazie o intimním rozměru dvou gayů a jejich kamarádky hezky doma v posteli místo, aby je předváděl na sociálních sítích. A pan Bartoš svoji představu o „znásilnění nadrženým černochem“ šeptal do ucha svému milenci či milence a neděsil s ní redaktora Respektu, který se s ním pokouší vést rozhovor.

Jestli je na festivalu Prague Pride něco skutečně léčivého, pak je to právě motiv hrdosti. Průvod je osvobozující událostí, projevem odvahy, výrazem snahy bořit lidské předsudky. LGBTI hnutí tak může s důrazem na přijímání pestrosti vnášet do celé společnosti podstatnou myšlenku.

Zpochybňuje totiž její klasické mechanismy moci. Motiv „vyoutování“ je spojen s vírou, že niterné nastavení člověka, jeho potřeby a vášně nejsou převážně negativní, že jejich objev a přiznání má smysl. Že v konkrétním člověku se neskrývá jen zlo v podobě zvrhlosti, ale spíše obyčejná touha milovat a být milován, která sama o sobě zvrácená rozhodně není.

Hrdost na identitu LGBTI může být ve svém zárodku i v principu hrdostí na obecně lidskou identitu. Tedy prostým, ale v poslední době společensky čím dál podstatnějším humanismem.