Psát vážně o trollingu je jako dobrovolně strkat přirození do vosího hnízda: s velikou pravděpodobností to bude bolet. Virtuální paranoia, rozplizlost komunikačních kanálů a jejich lidová nedostupnost, zkrátka postmoderní sémantické vakuum, které trolling na sociálních sítích spoluvytváří, si však takové gesto žádá. Rozhodl jsem se, že svoje slabiny vydám jako první na oltář budoucímu porozumění. Budiž mi jsou žihadla trollů milostiva (jsem přeci ksakru jedním z vás, čas od času si nevinně zatrollím).

Disciplína trollingu má celou řadu definic. Iniciativa HateFree Culture, které se u nás podařilo udělat z trollingu instituci, operuje s trollingem jako s vhodnou metodou, jak se vypořádat s nenávistí na sociálních sítích.

My, co jsme zvyklí denně proplouvat nehmatatelnými vlnami sociálních sítí, poznáme už pouhou intuicí, když je někdo trollován: troll vykoukne z virtuálního mechu pokaždé, když jeho virtuální oponent nedokáže rozpoznat, že je obětí výsměchu, a roste s každým dalším komentářem nechápajícího. Troll jenom nečinně stojí, hypnotizuje svou oběť a čeká, až ta se před ním sama vysvlékne do naha, popadne japonskou rituální šavli a provede před popkorn pojídajícím publikem u monitorů napříč sociálními bublinami veřejné harakiri.

Poslední zvučnou kauzou „povedeného“ trollingu je víkendové virtuální dobrodružství Jaroslava Cermana a Jiřího Vyvadila. Cerman je mladou puškou sarkastických gard nedávno úspěšně politizovaného spolku Žít Brno a na sociálních sítích je poměrně známým jménem; Jiří Vyvadil je bývalý sociální demokrat (říkejme spíše „člen ČSSD“), senátor, soudce Nejvyššího správní soudu a toho času lídr pofidérního slepě pro-kremelského spolku Přátel Ruska. Předmětem několikadenní surrealistické podívané byl plánovaný průjezd vojenské techniky NATO přes území České republiky.

Domnívám se, že je potřeba začít odlišovat účinný trolling od prostého projevu kulturní nadřazenosti, poskytujícímu slast „intelektuálním vítězům“. Škálu přípustnosti tohoto novodobého „vysmívání“, „nastavování zrcadla“ či „organizace sebezničení druhého“ si můžeme znázornit trojúhelníkem „kauza Cerman-Vyvadil“, „trolling nácků“ a „HateFree Culture“. Nejprve se ale zastavme u samotného fenoménu trollingu.

Čím krmit trolla, aby byl spokojený a měl pevná a zdravá hovínka…

První otázka zní, co vlastně takový troll potřebuje ke svému životu. Nezbytnou podmínkou existence každého trolla je zběhlost v dynamickém prostředí sociálních sítí. Ne každý už si stihl projít onou mystickou zkušeností vlastní demence.

Když člověk mluví nahlas, zpravidla se při tom aspoň jedním uchem poslouchá. Zvuk vlastního hlasu dokáže uprostřed vyslovování některé řekněme slabší myšlenky probudit v člověku povětšinou spící autocenzorský aparát zvaný „soudnost“. U klávesnice naproti tomu hlasivky odpočívají a soudnost má možnost vesele pochrupovat napříč celými dlouhými vlákny plamenných internetových diskusí.

Prostředí sociálních sítí je prostě jiné a nezkušení avatarové se tu stávají lovnou zvěří nenasytných příšer ze sarkastických lesů. Facebooková nezkušenost a reálný věk jsou navíc jak známo v nepřímé úměře: mladší, dynamičtější, virtuálně zkušenější člověk má ve svém rajonu automatickou převahu nad starším člověkem, venkovanem nebo dělníkem. Facebooková bublina je někdy sociální, jindy kulturní a věková.

Schopnost čelit trollingu nebo jej praktikovat je nezbytnou stavovskou výbavou, kavárensky řečeno „kulturním kapitálem“, těch úspěšnějších, oblíbenějších či vtipnějších z nás. Kdo touto komplexní (a v jádru stále ještě třídní) superschopností nedisponuje, může se každou chvíli stát hercem v hlavní roli vlastní tragikomedie, „blbcem k večeři“, který svou bezbřehou naivitou a selsky prezentovanou zabedněností baví nějakou tu hodinu dobře situované měšťáky.

Trolling jako politická kategorie

Trolling se tváří jako apolitický, a jeho motiv takový být skutečně může. Problém Cermanova (záměrně personifikuji akci, které se účastnily desítky lidí) trollingu je však v tom, jak byl rámován mainstreamovými médii. Všechny portály od Lidovek přes Respekt a Echo24 až po Českou televizi o kauze informovaly v tematickém rozhraní atlanticko-ruského konfliktu: výsměch „přátelům Ruska“ byl tak nutně rámován jako pro-západní iniciativa.

Někteří z Vyvadilových trollů mohou s takovou interpretací nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím mohou dělat. Jejich vtip žije dál svým životem a v současné napjaté atmosféře žije nutně politicky.

Při inkriminované šarádě je třeba mít na paměti i Vyvadilův věk a z něho pramenící mizérii, co se týče schopnosti adaptovat se na plovoucí síť pravidel komunikace na sociální síti. Určité trollování tohoto xenofobního a homofobního konzervativce můžeme považovat za oprávněné, nicméně i to musí narazit na určité meze.

Při četbě ostře sledovaných vláken se člověk dobře pobaví při sledování (nejen) Cermanovy kreativity. V pasážích, kdy se Jiří Vyvadil, přes všechnu svou očividnou mocichtivost stále docela obyčejný jednašedesátiletý pán, upřímně vyznává z dojetí nad podporou, které se mu dostává od mladých lidí, se však dere na mysl i drápek černého svědomí; ten samý drápek, který v konfrontaci s bezelstně poctivým prosťáčkem Francois Pignonem nakonec sežere i povýšeného nakladatele Pierra Brochanta.

Sledovat z tepla vlastní intelektuální nadřazenosti a bystré facebookové orientace, jak je skutečné dojetí staršího člověka v přímém přenosu zrazováno před zraky stovek lidí, už není trollingem, ale morálním faulem, který by měl vzbuzovat spíš nevolnost než smích.

Trollování Jiřího Vyvadila nelze radikálně odsoudit jako celek, od určitého momentu však překročilo hranice morálně tolerovatelného zásahu do integrity člověka, který toho vlastně zas tolik neprovedl: Vyvadil organizoval mírovou akci, houfoval k občanskému hnutí odporu vůči průjezdu severoatlantického konvoje. Právě motiv jeho facebookové aktivity tento případ výrazně odlišuje od šikování nácků k pochodům nenávisti.

Stejně tak kupříkladu slavný trolling neohrabaných organizátorů charitativního běhu, který patří ke zlatému fondu HateFree archivů, se jeví o poznání přijatelněji, neboť je spravedlivým a adekvátním trestem za neobratný pokus píaristky vyloučit z účasti na akci fyzicky postižené lidi: trollové tu prostě spontánně reagují na nesmyslnou a nepřijatelnou diskriminaci.

Jejich trollování má navíc vzdělávací efekt, neboť vtipnou formou připomíná znevýhodněnou pozici všech ostrakizovaných a současně odkrývá směšnost všech diskriminačních argumentací. Ve Vyvadilově kauze tento „subversivní rozměr“ trollingu prostě chybí.

V případě víkendového incidentu se navíc obětí Cermanova (jinak obdivuhodného) talentu nestal jenom Vyvadil, ale rovněž stovky lidí, kterým k identifikaci trollingu chybí rozlišovací kapacita a kteří se na sociálních sítích pokoušejí zoufale zorientovat alespoň natolik, aby mohli organizovaně projevit svůj občanský odpor proti vojenským manévrům na území České republiky.

Z kulturně-třídního hlediska se tak trollům podařilo využít svojí kulturní převahy k sabotáži pro-mírové demokratické manifestace. Ačkoli motiv většiny z trollů byl jiný, výsledek jejich snažení je právě takový.

Spirála metaúrovní

Na závěr vyvstává otázka, zda se náhodou Cermanův tým profesionálních trollů nestal obětí Vyvadilova sofistikovaného meta-trollingu, nebo zda jsme se já a se mnou tisíce pozorovatelů této virtuální kauzy nestali oběťmi režírovaného meta-meta-trollingu tajného spiknutí samotného Cermana s Vyvadilem.

V dalším kroku se musíte pochopitelně i vy, milí čtenáři, sami sebe zeptat, zda se právě v tuto chvíli nestáváte politováníhodnou obětí tri-meta-trollingu improvizovaného spojenectví Deníku Referendum, Žít Brno a Přátel Ruska.

No a pak je tu samozřejmě taky otázka, zda náhodou my všichni svou sociální praxí netvoříme jenom jednu velkou třídní alianci obětí dominantního trollingu sarkastických kapitálových toků, kterým se ani facebookové trollení, ani nemotorné organizování veřejných protestů, ani psaní průměrných sloupků v podprůměrně velikých médiích nijak neprotiví. LOL.