Poté co jsem v únoru 2012 se skupinou přátel demonstroval proti politickému působení arcibiskupa Dominika Duky, který se právě v těch dnech stal kardinálem, zařekl jsem se, že se nadále nebudu pouštět do osobních polemik s ním, i když s jeho názory poměrně často nesouhlasím. Nechtěl jsem, aby to vypadalo jako umanutost, jako osobní zaujatost, jako akce plánovaná ústředím ČSSD, jejímž jsem členem (tak byla naše akce také vykládána). Nebo jako potřeba zviditelnit se na úkor mediální celebrity, kterou kardinál Duka nepochybně je.

Také mě k opatrnosti vedly zkušenosti s reakcemi na naši demonstraci, z níž se v církevním prostředí celkem úspěšně podařilo udělat akci skupinky „ztroskotanců a samozvanců“. Některé ohlasy, které jsem dostal od sester a bratří katolíků, byly dost drsné a odsuzující bez sebemenší snahy o pochopení. Jiné zase, to musím uznat, byly naopak povzbuzující a přes dílčí názorový nesouhlas bránily naše právo veřejně se vyslovit.

Nyní, po téměř čtyřech letech, jsem podepsal další otevřený dopis kritizující počínání pražského arcibiskupa a kardinála. Tím jsem se zřejmě definitivně zařadil mezi věčné, notorické petenty, jak mi bylo také na sociální síti vytknuto. Proč jsem tedy znovu vstoupil do stejné řeky?

Nesamozřejmí občané

Jedním z poučení, která jsem si z tehdejší demonstrace a ostatních našich aktivit (například setkání s generálním sekretářem České biskupské konference Tomášem Holubem) odnesl, je to, že být aktivním občanem je něco nesamozřejmého. Rozhodně mezi křesťany římskokatolické denominace. Je to o paradoxnější, že sám Dominik Duka často opakuje, že je také občanem, který veřejně vyslovuje své názory, i když ne všem se budou líbit. Jakoby to ale pro jiné katolíky a křesťany obecně tak úplně neplatilo.

Stále jsem se v diskusích setkával i s názorem, že lepší než veřejně kritizovat je modlit se, kritizování na veřejnosti je projev pýchy, pro křesťana a katolíka zvláště se jaksi nesluší. Církev je tu od toho, aby se modlila za hříšníky, jimiž jsme všichni, píše oblíbená bloggerka katolického vyznání.

To je samozřejmě svatá pravda. Jen je k tomu dobré dodat, že církev, a buďme konkrétní, církev, to jsou věřící, všichni věřící odshora až dolů, je tu i od něčeho jiného. Třeba od toho, aby se pokoušela svou víru aplikovat na situace života, včetně veřejného dění v politice a ve společnosti.

Jiný podobný postoj tvrdil, že je pro katolíka jakousi povinností neprat vlastní špinavé prádlo na veřejnosti, ale nejdříve vše probrat interně. Otázka ovšem je, co z kritiky pronesené na církevní půdě se skutečně dostane k těm správným uším a zda může být nějak reflektována. Zkušenosti některých katolíků včetně mě například z účasti na diskusních kroužcích v přípravě na plenární sněm české katolické církve mi říkají, že to není příliš pravděpodobné.

Ať tak či onak, katolíci i ostatní křesťané jsou občané, a jak správně opakuje občan kardinál Dominik Duka, měli by umět vyslovovat své názory na veřejnosti, bez obav, co tomu řekne jejich okolí či kdokoli jiný. Samozřejmě s co největší uvážlivostí, ale na druhou stranu i s odvahou nemlčet.

Být aktivním občanem samozřejmě neznamená stále sepisovat petice a otevřené dopisy. Ale za určitých okolností to může být vhodným prostředkem pro vyslovení názorů i pro propojení se s podobně smýšlejícími a společné hledání těch nejvhodnějších slov. I to je škola aktivního občanství.

A ještě by bylo dobré, kdyby veřejně vyjádřený názor a postoj, třeba na adresu hlavy státu, ale i kohokoli jiného, byl brán za něco samozřejmého, v křesťanském prostředí i všude jinde. Není k tomu dnes třeba zvláštní odvaha, spíš určitá námaha spojená s formulací názoru a jeho šířením a diskutováním o něm. Není to hrdinství, ale ani zbabělé okopávání kotníků, jak si také někdo představuje.

Ten, kdo veřejně formuluje svůj kritický názor, musí být připraven na to, že také sám bude kritizován, že jeho záměr bude nepochopen — třeba proto, že nebyl dostatečně přesně vyjádřen. Také ovšem na to, že se mu dostane řady negativních reakcí, zčásti promyšlených, zčásti i nevěcných a vulgárních. I to je vlastně něco samozřejmého, jiné to nikdy nebude. A nejsou to zdaleka jen katolíci, kdo má dnes problém unést svobodnou diskusi a umět ji vést.

Lánská mše a její kritikové

I proto jsem se podpisem připojil k otevřenému dopisu a petici skupiny především katolických, ale i nekatolických křesťanů kardinálu Dukovi. Slušnou formou kritizuje bohoslužbu v Lánech konanou tři dny po veřejném vystoupení prezidenta republiky na jednom pódiu se zástupci Bloku proti islámu, jehož představitelé v čele s Martinem Konvičkou se dopouštějí šíření nenávisti a výzev k násilí a omezování občanských svobod druhých.

Petice připomíná, že v tomto světle působí bohoslužba za účasti prezidenta (první svého druhu od roku 1921) jako politické gesto, jako gesto podpory. Autorky a autoři dopisu jsou přesvědčeni, že bohoslužba mohla být vnímána jako církevní legitimizace přístupu prezidenta, který zase legitimizoval a z pozice hlavy státu zaštítil novodobé fašisty.

Není to kritika bohoslužby jako takové, její vlastní smysl je zcela jiný: sloužit smíření; je to kritika okolností, za kterých byla sloužena, bez slova vysvětlení či vymezení se proti tomu, co se 17. listopadu stalo.

Myslím, že otevřený dopis kardinálu Dukovi je ukázkou toho, jak je možné svůj postoj, své přesvědčení a své obavy vyslovovat otevřeně, slušnou formou, bez apriorních odsudků, ale také bez zbytečné opatrnosti a zaobalování. Mnozí s takto vysloveným názorem nesouhlasí, ale to je zcela v pořádku.

Právě diskuse nad podobnými veřejnými hlasy, pokud se dokáže udržet ve věcné rovině a nesklouzne k osobním útokům, urážkám či přerušení komunikace, je jednou z věcí, kterou naše nesamozřejmé občanství potřebuje.

Hlas v otevřené demokratické diskusi nedisponuje žádnou mimořádnou autoritou, nemá žádnou zvláštní závaznost. Prosazuje se pouze tím, jak přesvědčivě je zformulován. Samozřejmě, média mohou využít každý názor manipulativně, například vytrháváním z kontextu, zařazováním do nesprávných souvislostí a tak dále. Ale to by nemělo být argumentem pro rezignaci na otevřené vyslovování názorů. V církevním prostředí i všude jinde.

Debata o imigraci musí být otevřená

Jedním z důsledků lánské bohoslužby bylo zrušení veřejné debaty na téma „Migrační vlna a katolická církev“, která se měla konat v Arcibiskupském paláci právě dnes. Hlavní účastníci diskuse, sociolog a filosof Miloš Havelka a francouzský novinář žijící v Praze Fabrice Martin Plichta, nakonec účast kvůli lánské bohoslužbě odmítli.

To, že se debata nekoná, je škoda, protože o vztahu katolické církve k imigraci a k dnešní uprchlické vlně je třeba diskutovat. A to diskutovat maximálně otevřeně, protože v této otázce není možné předem prosazovat jeden názor jako jediný správný. Na rozdíl od výzev k násilí, nenávisti ke skupinám obyvatel a omezování občanských práv, které je naopak nutné jednoznačně odsoudit.

V této věci úplně nesouzním s autorkami a autory otevřeného dopisu, který kritizuje kardinála Duku mimo jiné i za to, že ve své rozhlasové Glose k teroristickému útoku v Paříži nabádal k obezřetnosti v přijímání uprchlíků a chválil uměřený postoj většiny našich představitelů. Tím podle otevřeného dopisu ve světle lánské bohoslužby legitimizoval postoj prezidenta, který stál na jednom pódiu s novodobými fašisty.

Takové spojení je podle mě příliš zjednodušené. Postoj obezřetnosti k přijímání uprchlíků sám o sobě nemůže být považován za projev fašismu ani za legitimizaci fašismu. A to ani v případě, že je jako u kardinála Duky provázen zevšeobecňujícím úsudkem o tom, že miliony lidí chtějí vplout do Evropy jen za vidinou materiálně lepšího života.

Je to názor, se kterým nemusí každý souhlasit a který je pochopitelně možné i ostře kritizovat, ale který je legitimní součástí dnešní debaty o imigraci. Může být jedině trpělivě vyvracen argumenty, včetně těch z bezpečnostní oblasti, ale ne snadno onálepkován a smeten ze stolu. Zde by asi byla na místě větší opatrnost ve formulaci. Hlavní sdělení otevřeného dopisu se tím podle mého názoru oslabuje.

Když jsem uvažoval o tom, zda otevřený dopis mám podpořit, uvědomil jsem si, že přes dílčí nesouhlas mohu podpořit jeho hlavní záměr a hlavní starost. A uvědomil jsem si také to, že schopnost přenést se přes dílčí nesouhlas a podpořit iniciativu druhých je také důležitou součástí aktivního občanství, alespoň jak mu rozumím. S tím, že kritiku do vlastních řad si nenechám pro sebe, což jsem právě tímto učinil.