Poté co jsem v únoru 2012 se skupinou přátel demonstroval proti politickému působení arcibiskupa Dominika Duky, který se právě v těch dnech stal kardinálem, zařekl jsem se, že se nadále nebudu pouštět do osobních polemik s ním, i když s jeho názory poměrně často nesouhlasím. Nechtěl jsem, aby to vypadalo jako umanutost, jako osobní zaujatost, jako akce plánovaná ústředím ČSSD, jejímž jsem členem (tak byla naše akce také vykládána). Nebo jako potřeba zviditelnit se na úkor mediální celebrity, kterou kardinál Duka nepochybně je.

Také mě k opatrnosti vedly zkušenosti s reakcemi na naši demonstraci, z níž se v církevním prostředí celkem úspěšně podařilo udělat akci skupinky „ztroskotanců a samozvanců“. Některé ohlasy, které jsem dostal od sester a bratří katolíků, byly dost drsné a odsuzující bez sebemenší snahy o pochopení. Jiné zase, to musím uznat, byly naopak povzbuzující a přes dílčí názorový nesouhlas bránily naše právo veřejně se vyslovit.

Nyní, po téměř čtyřech letech, jsem podepsal další otevřený dopis kritizující počínání pražského arcibiskupa a kardinála. Tím jsem se zřejmě definitivně zařadil mezi věčné, notorické petenty, jak mi bylo také na sociální síti vytknuto. Proč jsem tedy znovu vstoupil do stejné řeky?

Nesamozřejmí občané

Jedním z poučení, která jsem si z tehdejší demonstrace a ostatních našich aktivit (například setkání s generálním sekretářem České biskupské konference Tomášem Holubem) odnesl, je to, že být aktivním občanem je něco nesamozřejmého. Rozhodně mezi křesťany římskokatolické denominace. Je to o paradoxnější, že sám Dominik Duka často opakuje, že je také občanem, který veřejně vyslovuje své názory, i když ne všem se budou líbit. Jakoby to ale pro jiné katolíky a křesťany obecně tak úplně neplatilo.

Stále jsem se v diskusích setkával i s názorem, že lepší než veřejně kritizovat je modlit se, kritizování na veřejnosti je projev pýchy, pro křesťana a katolíka zvláště se jaksi nesluší. Církev je tu od toho, aby se modlila za hříšníky, jimiž jsme všichni, píše oblíbená bloggerka katolického vyznání.

To je samozřejmě svatá pravda. Jen je k tomu dobré dodat, že církev, a buďme konkrétní, církev, to jsou věřící, všichni věřící odshora až dolů, je tu i od něčeho jiného. Třeba od toho, aby se pokoušela svou víru aplikovat na situace života, včetně veřejného dění v politice a ve společnosti.