V pátek odpoledne kardinál Duka odsloužil mši v kostele v Lánech v areálu Pražského hradu. Jednu z modliteb pronesl šéf hradního protokolu Jindřich Forejt a zmínil v ní současného prezidenta Miloše Zemana. Na závěr obřadu zazněla státní hymna.

Tuto akci nelze vnímat jinak, než jako snahu kardinála Duky přihlásit se k veřejností obviňovanému prezidentovi. Česká hymna zaznívá na závěr mše sloužené vrchním představitelem české katolické církve, tři dny po tom, co ji prezident zpíval na Albertově spolu s Martinem Konvičkou. Duka se se svou mší dodatečně, cudně ale přece, staví na stejné pódium a hrdě přizvukuje.

Na konci své zprávy o Dukově mši ČTK vtipně zmiňuje postup navrácení církevních nemovitostí na území Pražského Hradu do vlastnictví církve. Ano, tudy pravděpodobně vane vítr. Církev, která se tak úzce spojuje s mocí státní, je velmi široce rozkročena ve světě, sleduje své mocenské a majetkové zájmy. Což je samo o sobě omluvitelné. Neomluvitelné je však zastávání se politiků právě ve chvíli, kdy se na ně oprávněně snáší hněv společnosti. Nekřesťanské je neustálé rozdělování lidí v nouzi na „naše“ a „ty druhé“, nekřesťanská je i podpora lidí, kteří tak systematicky činí. Nekřesťanské je přispívat k nenávistnému rozdělování společnosti.

Křesťanství, které se kloní na stranu mocných, na stranu těch, kdo probouzejí nacionalismus a nenávist k cizincům, na stranu lidí, kteří jsou zcela pod nadvládou strachu, už není křesťanstvím. Kardinál Duka již dříve prokázal, že nemá mnoho pochopení pro lidská práva. Lze pochopit, že někteří ještě žijí v „době temna“, nechtějí vynášet na světlo téma šikany v církvi (o kterém měla původně na půdě katolické farnosti mluvit jeptiška Jeannine Gramic v rámci Prague Pride).