Postoj vedení katolické církve k sexuální morálce prochází změnou. Kromě synody o rodině jsou neopominutelným dokladem pohybu coming-outy kněží. Minulý týden se otevřeně přihlásil ke svému životnímu partnerovi Krysztof Charamsa, přední vatikánský úředník, teolog a bývalý druhý sekretář Mezinárodní teologické komise. S podobným odvážným otevřeným vystoupením jsme se setkali také na české půdě, dokonce na půdě katolické teologické fakulty.

V učení katolické církve stále ještě zbývá mnoho diskriminačních, mocenských a v důsledku nelogických pravidel. Pravděpodobně byla tato “nauka” budována s cílem ochránit věřící před vztahy, které by mohly vést k ekonomické či psychické újmě, dnes je však zmiňována především v souvislosti s diskriminací, kterou zakládá. Prvním mýtem, který je nutné zbořit je představa, že proti sobě stojí na jedné straně nauka katolické církve zaměřená na ochranu rodiny a „homosexuální lobby“ či LGBT+ komunita, která se snaží rodinu zničit na straně druhé.

Nemyslím si, že by rodiny ohrožovali lidé, kteří žijí jiným způsobem života a nárokují si na základě toho určitá práva. A kdybych si myslela, že taková komunita může existovat, jistě bych ji nalezla spíše v řadách katolického kléru než v komunitě LGBT+. Rozhodně nelze tvrdit, že lidé s LGBT+ orientací nežijí rodinným životem, někteří mohou být součástí rodin zcela „tradičních“ i podle nejpřísnějších požadavků. Naopak o katolických kněžích lze říct, že nežijí v tradiční rodině, zcela jistě. Výjimku tedy tvoří kněží západního ritu spolu s knězi, kteří ještě neprošli veřejným coming-outem, i když potají už rodinným životem žijí.

V rámci katolické církve jsou celibátníci nepochybně v privilegované pozici, což se samozřejmě projevuje například jejich převahou ve vedoucích pozicích v církvi. Katolická církev po staletí, ať už přímo či nepřímo, naznačuje, že lidé, kteří se vzdají vlastní rodiny, mají výsadnější přístup k Bohu. Dává přednost způsobu života, který (pokud bychom přijali omezené hledisko, že přirozenost se projevuje schopností zplodit potomky) je stejně „neplodný“ jako homosexuální manželství. Nyní ta samá organizace nejhlasitěji brojí proti tomu, aby lidé s „homosexuálními sklony“ uzavírali právoplatně manželství a ohání se přitom právy rodiny, ačkoli život v manželství je pro ni po staletí až druhořadou možností.

Skrze povinný celibát uvalený na kněží jsou ovlivněna i „pravidla“ pro běžné věřící. Pouze z takové pozice je možné odsoudit homosexuální chování a doporučit lidem, kteří cítí lásku ke stejnému pohlaví, abstinenci. Pouze z takové výchozí pozice je možné pochopit, že je v katolické církvi zapovězen rozvod, ale je možné dlouhodobě přerušit soužití manželů, které hraničí až s neexistencí praktické stránky svazku. Celibát je stále podvědomě vnímán jako ideální stav. Sexuální láska je vždy v podezření z nečistoty, nevhodnosti a hříšnosti.

↗

Minulý týden se otevřeně přihlásil ke svému životnímu partnerovi Krysztof Charamsa, přední vatikánský úředník, teolog a bývalý druhý sekretář Mezinárodní teologické komise. Foto cruxnow.com

Nelze ovšem volat po svobodné organizaci svého intimního života a přitom celibát zcela zatratit. Je jednou z možností. Skutečně má oporu v tradici první církve. Jeho dodržování může být spojeno s mnoha ctnostmi. Vystupuje zde jako další z motivů „nevlastnění“. Můžeme ho chápat jako naplnění mnišského ideálu čistoty vedle ideálu chudoby a poslušnosti. Byl často spojený s životem „potulných“ kazatelů a misionářů. A právě lidé putující, kteří si systematicky nebudují pevné postavení „v tomto světě”, ale jsou připraveni na to, že jejich radikální názory mohou jejich „zabezpečením“ otřást, mají v křesťanské tradici své místo.

Ačkoli je současná katolická církev v onom „nevlastnění“ či nenavazování hlubokých vazeb s ženami či muži stále tak důsledná, těžko bychom v její české podobě už našli moment nevlastnění materiálního. Důraz na to, aby byl veškerý majetek církve určen především na péči o chudé, již se do dnešní doby „nedochoval“.

Můžeme sledovat, jak kardinál Duka v rámci dvou měsíců nejprve zakazuje americké řeholnici věnující se tématu LGBT+ menšinám uvnitř církve přednášet na půdě katolické farnosti, aby pak sám při slavnostním otevření tunelu Blanka přestřihnul stužku. Když Magda Vašáryová mluví o úpadku křesťanství a o skutečnosti, že si tváří tvář uprchlické krizi snažíme jen „zachránit vlastní kožu“, naznačuje princip, který je velmi živý i na církevní půdě.

Jak má český člověk chápat západní, také křesťanskou, kulturu jako kulturu solidarity, když se z církví stávají především firmy? Když nejsledovanější kauzou posledních let spojenou s českými církvemi je kauza církevních restitucí? Povinný celibát kněží se stává pouze moralistním principem. Nevede církev ke skromnosti a chudobě. Církev podporuje v lidech pocit hříšnosti na základě jejich intimní styků. Obviňuje z hříchu svobodné matky, rozvedené manžele a lidi s neheterosexuální orientací, ale lidem, kteří se v prvé řadě starají o své zabezpečení, dává svým jednáním požehnání.

V katolické tradici se přitom objevuje i důležitý motiv, na jehož základě je možné své intimní vztahy upřímně utvářet. Je to motiv daru -— ať už je člověku darovaná schopnost celibátu, či schopnost milovat ženy a muže. Na straně člověka se především očekává přijetí tohoto daru a přijetí druhých, kteří byli obdarováni jinak.

A takový evangelijní důraz vnáší LGBT+ komunita do dnešního světa úspěšněji než katolická církev.