Biskupové českých a moravských diecézí sice vnímají naléhavost potřeby solidarity s oběťmi válek a náboženské nenávisti, ale zároveň chápou i obavy naší (rozuměj české) společnosti plynoucí ze současného přílivu migrantů do Evropy. Uvedli to za Českou biskupskou konferenci i za Ekumenickou radu církví (tedy jménem všech církví v ČR) v prohlášení, jež v sobotu vydali na Velehradě.

Podle biskupů musí však být solidarita doprovázena odpovědností. K té zřejmě patří i pečlivé oddělování zrna od plev, a proto vyzývají věřící, aby mezi sebe přijali rodiny křesťanských migrantů, tedy nikoliv jednotlivce (to bez ohledu na jejich skutečnou či domnělou víru) a nikoliv třeba muslimské rodiny. Biskupové také tvrdí, že musíme rozlišovat mezi uprchlíky stiženými válkami, hladem či nestabilitou, kteří naši pomoc bez pochyby potřebují, a ekonomickými migranty.

Mýlí se ale biskupové v tom, že je možno dobře odlišit uprchlíky před válkou, hladem nebo nestabilitou od ekonomických migrantů. Důvody, které lidi nutí migrovat, jsou často kumulované, a různě je také posuzují různé státy, ať už podle (poněkud odlišných) zákonů, plynoucích z mezinárodních úmluv, nebo — při posuzování zásady „non refoulement“, při vydání do necivilizovaných států, kde hrozí trest smrti nebo mučení, nebo při humanitárních akcích, kdy se nabízí dočasné útočiště — například za jugoslávských válek v ČR Český stát je tradičně a v posledních deseti letech stále více přísnější, jak při udílení azylu, tak při povolování dočasného útočiště.

Tři biskupové jedné církve

Arcibiskup olomoucký Jan Graubner kritizoval nyní na Velehradě malou ochotu lidí k přijetí cizinců. Možná, že lidé jsou málo ochotni cizince přijímat i proto, že nedávno slyšeli mluvit téhož arcibiskupa v ČT takto: „Bezbřehé přijímání lidí jiné kultury musí znamenat konec dosavadní kultury. Příliv migrantů je třeba zastavit. Ale vážnější je otázka, jestli jsme naši kulturu už sami nepohřbili, když vymíráme a vůbec nám to nevadí. Nebráníme se ideologiím, které nás pohřbívají.“

Také další biskup, arcibiskup pražský a primas český, kardinál Dominik Duka k tomu řekl: „Jestliže jsme svědky toho, co se děje v rámci islamistů, především teda na Předním východě a koneckonců i v Africe a podobně, tak že je oprávněný nejenom strach, ale bych řekl tedy i takový ten určitý pocit obrany.“

Jinak se projevil laicizovaný katolický kněz, kdysi chartista, nyní senátor František Bublan. Na prohlášení biskupů Graubnera a Duky reagoval slovy: „No, tak mě bohužel páni biskupové moc nepřekvapili. Oni mají tyto názory. Ale já si myslím, že když by potom došlo na konkrétní pomoc, tak že by je dokázali změnit a že by se dokázali přizpůsobit, protože je to v evangeliu mnohokrát zmíněno, že tedy musíme poskytnout pomoc těm, kteří ji potřebují.“

↗

Před Bohem jsou si všichni lidé rovni, pokud si ovšem někteří nejsou o něco rovnější. Foto Mazur/catholicnews.org.uk, Flickr 

Senátor Bublan šel ještě dále, neztotožnil se ani s prvním místopředsedou ČSSD, za niž byl jako nestraník zvolen senátorem, s Milanem Chovancem. Když mu moderátorka ČT připomněla, že i ministr vnitra vázal nabídku uprchlíkům na jejich křesťanskou víru, řekl teologicky a právně pevně a občansky statečně:

„Tak my jsme se jako Evropané zavázali, že budeme pomáhat lidem, kteří jsou v nouzi a v nebezpečí života, kteří potřebují pomoc. A rozlišovat to podle náboženství, to dost dobře nejde. To bychom je mohli nutit, aby přestoupili z jednoho náboženství na jiné. To si myslím, že je nemístné, to se snad ani nesmí. To je jako kdybychom rozlišovali, kdo je jakého vyznání, a podle toho třeba přijímali do školy nebo do České televize, že jo. My je musíme začlenit do společnosti, a ne je stavět na okraj, nebo dokonce se jich začít bát. To je ta nejhorší cesta.“

Teologický spor pro mne vyřešil třetí biskup, světící biskup pražský, Václav Malý, který svou víru mnohokrát osvědčil u státních orgánů, jež ho pronásledovaly, i u své církve. Řekl: „Žijeme v globalizovaném světě, jsme členy EU, žijeme v poměrně bezpečném prostoru, tak je třeba také trochu otevřít mysl a ne pořád si hrát jenom na vlastním písečku. A to mě mrzí, že naši politici stále jenom straší případným terorismem, že straší, že to (pozvání migrantům) je nejisté. Místo tedy, aby lidi nějak tak inspirovali k tomu, že solidarita je něco stojí.“

Zákaz diskriminace pro církev neplatí?

Z hlediska právního pořádku, který Evropa budovala od konce čtyřicátých let minulého století pomocí Rady Evropy a pak i EU, je předběžná diskriminace lidí podle údajné rasy, národnosti, domnělého či skutečného náboženství, ale také politického přesvědčení nepřípustná.

Zabránit diskriminaci je dokonce jedna ze základních zásad dnešní evropské civilizace, která je ostatně jen rozpracováním křesťanské zásady, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni. A to, co už diskriminace je, určují zákony jednotlivých evropských států, přijímané pod dohledem orgánů EU. I s tím měla ČR potíže.

Vybírat si mezi běženci a žadateli o azyl podle jejich údajné víry během nějakého řízení, a dokonce ještě dříve, než k němu budou připuštěni, je nehoráznost. Kdyby nešlo o katolickou církev, napsal bych, že to je nedemokratický, feudální relikt, připomínající středověké tmářství, které Evropa právě díky evangelizaci a později reformaci a liberalismu už překonala. Bohaté zkušenosti s tím překonáváním má ale právě římskokatolická církev.

Křesťanské uprchlické rodiny, které mají podle biskupů přijmout české křesťanské rodiny mezi sebe, tvoří přitom mezi běženci ze severní Afriky i Levanty jen nepatrné procento, vedle nejpočetnější skupiny muslimů, ale také menších skupin drúzů, Jezídů, židů a bezvěrců. Ostatně hnutí Islámský stát salafistických a wahábbistických sunnitů, terorizuje údajně z důvodů náboženských, ve skutečnosti však politických — v boji proti Íránu a Hisballáhu, nejvíce muslimské šíity.

Hřích lakoty, lakomství či chamtivosti, latinsky avaritia, je neschopnost nebo neochota pomoci těm, kteří pomoc potřebují, je to nevůle něco darovat a nic za to nechtít. Křesťanství to považuje za neřest, za hřích přemíry, který řadí mezi sedm hlavních (smrtelných) hříchů.

Zda biskupové zhřešili, to rozhodne jejich církev. Velehradské slavnosti k uctění příchodu Cyrila a Metoděje z řecké Soluně a počátku evangelizace místního slovanského lidu se ale konají pod názvem Dny lidí dobré vůle. Prohlášení biskupů o jejich dobré vůli nesvědčí. Nesvědčí ani o křesťanské lásce k bližnímu. Ke každému bližnímu.