Narůstající vlna uprchlíků má ve vztahu k České republice několik významných rovin. Jedna z nich je ve veřejné debatě dosud málo akcentovaná: posilují u nás proti-imigrantské iniciativy, přestože k nám skoro nikdo migrovat nechce. Pravda toho vtipu má jméno „xenofobie“.

Do půlmiliardové Evropy dorazilo za první polovinu letošního roku 180 tisíc migrantů (to je polovina migrantů z loňského roku), bavíme se o 0,2 % populačního nárůstu. Pokud by o sobě chtěl nejbohatší kontinent tvrdit, že to nezvládne, pak má víc problémů sám se sebou než s uprchlíky.

Přestože dramata v těchto dnech prožívají uprchlíci, z českých komůrek relativního pohodlí zní hněv a strach. České hospůdky, domácnosti i média snesou stále radikálnější průpovídky…

Kvóty

„Kvóty jsou nesmyslné. Nikdo by neměl suverénním státům přikazovat, kolik a jaké uprchlíky přijmout.“

Kvóty rozhodně význam mají. Jak se už mnohokrát v historii ukázalo, Česká republika má zkušenost i kapacity na přijímání minimálně tří tisíc žadatelů o azyl ročně (viz uprchlické vlny při balkánských válkách). Ještě před vstupem do Schengenu u nás ročně žádaly o azyl tisíce osob (v roce 2001 to bylo skoro 19 tisíc žádostí).

Kvóty problém nevyřeší, ale jsou důležitým prvním krokem. Politici se rádi ohánějí argumenty, že pokud chceme vidět, jak bude vypadat EU, až začneme přijímat více žadatelů o azyl, máme se podívat do Itálie či Řecka. Tyto státy ale nejsou ani tak obětí uprchlíků, jako spíše nevole evropských zemí (jako je i Česká republika), které žijí „pod ochranou nárazníkových zón“ těchto zemí.

Dublinská úmluva totiž vede k vracení všech žadatelů o azyl do zemí, do kterých prvně vkročili na půdu EU. Rádi z členství v EU čerpáme dotace a další výhody, ale odmítáme sdílet zodpovědnost. Jsme jako děti.

Pohlaví

„Nezlobte se na mě, ale já na těch lodích nevidím ty zubožené rodiny, ani hladovějící matky s dětmi, ale statné mladíky ve značkovém oblečení, kteří jedou za lepším. Jsou to jen „ekonomičtí migranti“.“

Nestačí klást fakta, je třeba hledat jejich příčiny. Tři čtvrtiny žadatelů o azyl v EU, a dokonce až neuvěřitelných 86 % z celkového počtu nezletilých bez doprovodu jsou skutečně muži.

Je tomu tak proto, že migrace je velmi drahá záležitost a celá rodina si ji zkrátka nemůže dovolit. Rodina se často musí skládat na to, aby ten nejsilnější, který má největší pravděpodobnost cestu zvládnout, dosáhl hranic Evropy, a ustavil tam nový prostor pro život.

Do nového stabilního prostředí může imigrant rodinu přivést v rámci tzv. slučování rodin. Na toto legální řešení dosáhne jen nejbližší rodina, tedy manželka a nezletilé děti. Druhou možností, která se úspěšnému migrantovi nabízí, je podporovat svou rodinu na dálku formou tzv. „remitencí“: jde o transfer peněz nebo zboží od migrantů, kteří pobývají v zahraničí, zpět do země původu.

Tady se však bavíme jen o těch, jejichž rodina může žít v bezpečí v zemi původu, nikoli o lidech, kteří mají právo na mezinárodní ochranu. Případně se tato možnost může vztahovat na ty, kteří mají širší rodinu v jiné zemi třetího světa, kde je v relativním bezpečí — jde třeba o miliony uprchlíků ze Sýrie, žijících v sousedních zemích jako je Jordánsko nebo Turecko…

Remitence jsou velmi zajímavé téma, které souzní s voláním mnoha politiků po řešení situací migrantů „z ekonomických důvodů“ v zemích původu. Objem remitencí posílaných migranty do zemí tzv. „třetího světa“ dlouhodobě výrazně převyšuje objem rozvojové pomoci (zároveň jde o mnohem stabilnější zdroj).

V roce 2014 činila celková výše rozvojové pomoci dle údajů Světové banky 135,2 miliardy dolarů. Objem remitencí odhadla tatáž instituce na těžko uvěřitelných 436 miliard. Už od roku 2000 Světová banka otevřeně hovoří o mezinárodní migraci jako o „nástroji pro rozvoj prostřednictvím remitencí a investicí do lidského kapitálu u navrátivších se migrantů“.

Kolik z celkové částky věnované na rozvojovou pomoc skutečně dorazí do rozvojových zemí, je navíc velmi těžké odhadnout. Organizace Action Aid nicméně v roce 2011 odhadla, že se jedná maximálně o polovinu z celkové částky.

Náboženství

„Měli bychom přednostně přijímat migranty křesťanského vyznání. Svým kulturním zázemím jsou nám blíž a lépe se v naší společnosti integrují.“

Snahu TOP 09 nabídnout v otázce přijímání uprchlíků „kompromisní řešení“ můžeme číst jako „kompromis“ s fašismem. Výsledkem toho kompromisu je situace, kdy strana, která dokázala v prezidentských volbách zmobilizovat většinu městských liberálů, navrhuje náboženské kritérium pro selekci přijímaných uprchlíků.

Liberální volič TOPky v jedné z nejsekulárnějších a nejateističtějších zemí na světě se musí stydět, s jakou bohorovností česká pravice ignoruje liberální prioritu svobody a rovnosti náboženského vyznání.

Apologeti selekce by museli vysvětlit, proč pro nás znamená islám větší ohrožení než křesťanství. A v tu chvíli by byli nuceni naskočit na hnědý člun s lidmi, jako je Martin Konvička: je s podivem, že větší pohoršení vyvolává stržení plakátu zahraničním studentem medicíny než Konvičkovo schvalování omezování svobod zamíchané do mystického guláše provokace, urážek a nenávisti.

Neodmítáme veškerou selekci. Musíme třeba rozlišovat, kdo potřebuje mezinárodní ochranu a kdo ne. I takové kritérium se však v České republice posuzuje s neadekvátní přísností. Krátkozraké opevňování hranic navíc bude i do budoucna stát obrovské prostředky.

Mělká úvaha volby mezi náboženstvími stojí na duální představě „my“ versus „oni“. Do křesťanů si promítáme naše pozitivní aspekty, do muslimů negativní. Jakoby křesťanství mělo zaručit nějaký vyšší stupeň čitelnosti nebo snad záruku bezpečí a integrace…

Kouzelné slůvko „integrace“ odkazuje všehovšudy jen k jakési „žádoucí stejnosti“. Stejně se nakonec ukáže, že pokud se tu člověk nenarodí, nebude nikdy „jedním z nás“. Pro xenofobní optiku je to nepřekročitelný horizont.