Vůči tonoucím běžencům můžeme být buď humanisty, anebo sadisty. Ničím mezi

Jakub Patočka

Způsob, jakým přemýšlíme o uprchlících zoufale se pokoušejících dostat do Evropy, se musí od základu změnit. Pokud s nimi nezačneme jednat tak, jak jsme svého času doufali, že se bude jednat s uprchlíky evropskými, vzdáme se své lidskosti.

Nemyslíme si, že by novinář Petr Podaný z Týdne, europoslanec Jan Keller či všichni jim podobní lidé, kteří se dnes pokoušejí vysvětlovat, proč Evropská unie nemůže přijmout více uprchlíků, nechali před svými zraky utonout dítě, které se svými rodiči prchá z hrůz občanské války. Jenomže argumentací proti přijímání uprchlíků na sebe oba dva, i všichni další hovořící obdobně, berou za jejich smrt ve Středozemním moři spoluodpovědnost.

Tragédie u evropských břehů, při níž zemřelo přes devět set lidí, z toho zhruba stovka dětí, stejně jako obdobný incident o pár týdnů dříve, při němž zahynuly čtyři stovky lidí, nebyly náhodnými nešťastnými událostmi, ale zákonitým a předvídatelným důsledkem fatálně chybné politiky Evropské unie. A jakkoli takový výrok může znít překvapivě, také úřadující česká vláda je za ono hrozné neštěstí politicky spoluodpovědná; každý jeden její ministr.

Katastrofy ve Středozemním moři totiž zapříčinila skutečnost, že Itálie vloni z úsporných důvodů a kvůli neochotě většiny ostatních evropských zemí podílet se adekvátně na přijímání uprchlíků ukončila pátrací a záchranný program Mare Nostrum. Stál směšných devět milionů eur měsíčně. Namísto něj začala Evropská unie zhruba za třetinovou částku v programu Triton pouze hlídat pobřeží.

Už tehdy Lékaři bez hranic a další zasvěcení varovali, že to povede k dramatickému nárůstu utonulých lidí toužících se dostat do Evropy za svobodou, mírem a osobní důstojností. Proti nim ovšem tehdy argumentovali mnozí politici tím, že záchranné operace bezděčně účinkují jako lákadlo pro další odvážlivce, kteří se budou moci spolehnout na to, že je z chatrných člunů na volném moři Italové vytáhnou. Už to byl ovšem strašlivý argument, který de facto obsahoval předpoklad, že hrozba smrti na moři běžence odradí.

Všichni, kdo se k němu v politické debatě uchýlili, kdo se nepostavili k problému zpříma a nezasadili se za to, aby Evropská unie Itálii, ale také Španělsku, Řecku i dalším vstupním zemím na pobřeží Středozemního moře zásadně pomohla, na sebe vzali za současné tragédie politickou spoluodpovědnost. A je jasné, že způsob, jakým se o lidech prchajících do Evropy diskutuje a přemýšlí, se musí od základu změnit.

Za tragédie ve Středozemním moři nese odpovědnost evropská politická elita tím, že nechala zrušit program Mare Nostrum. Foto wikipedie

Neochota podstatné části evropských politických elit, nejen těch českých, zabývat se adekvátně lidmi umírajícími ve Středozemním moři samo sebou není důsledkem jejich zvrhlé záliby v lidském utrpení. Příčinou je plíživý nástup rasismus a tolerance ke genocidnímu uvažování, které se krok za krokem stávají běžnou součástí veřejné debaty, aniž bychom je popisovali pravými jmény, uvědomovali si, čeho se tu vlastně stáváme svědky, a odpovídajícím způsobem tomu čelili.

Hlavní příčinou přílivu uprchlíků do Evropy jsou naše činy

Výroky premiéra Sobotky k tématu uprchlíků jsou ilustrací toho, že česká politika zatím prakticky vůbec nechápe, s jakým fenoménem máme co do činění. Představa, že se něco podstatného změní potíráním pašeráků lidí či odmítání kvót, jsou bludnými myšlenkami ze stejné nehumanistické líhně jako idea, že by uprchlíky mohla odradit hrozba smrti na moři. Promítá se do toho fatální slabost současné evropské politiky, neschopnost porozumět příčinám civilizační krize a adekvátně na ně reagovat, a také nedostatek realismu falešně za něj vydávaný.

Chceme-li se problému věnovat vážně, je nutné vyjít z otázky, proč vůbec lidé do Evropy prchají. Debatu nejen v tomto směru kontaminuje množství mýtů. Představa, že převážná část imigrace má ekonomické motivy, je jedním z prvořadých. Skutečnost je taková, že hlavní díl lidí toužících dnes ocitnout se v Evropě tvoří uprchlíci z válek či z represivních režimů. Jsou to lidé jako my, jako naši předci, z nichž mnozí prchali do jiných zemí s obdobnou motivací.

Ještě důležitější je ale okolnost, že debata o běžencích málokdy začíná v bodě, který je však jejím nutným, jakkoli nepříjemným kořenem: zásadní příčinou k imigraci je počínání západních, průmyslově vyspělých zemí. Před týdnem zveřejnilo Mezinárodní konsorcium pro investigativní novinářství (známé také z kauzy tajných kont banky HSBC) studii, podle které aktivity Světové banky připravily jen v posledních pěti letech o střechu nad hlavou takřka tři a půl milionu lidí, aniž by se jim dostalo adekvátního náhradního bydlení a živobytí.

Druhým zdrojem migrace jsou války, z nichž na mnoha se rovněž podílela fantasticky nekompetentní politika Západu: Lybie, Sýrie, Irák, Gaza, co jméno, to zahraničněpolitická katastrofa s naší nadšeneckou účastí. Vyskytují se samozřejmě uprchlíci, za něž Západ přímou spoluodpovědnost nenese, ale není jich většina.

Dlouhodobé řešení, o němž se zatím prakticky nemluví, musí tedy především spočívat ve dvou zásadních změnách naší politiky: úplně od základu je třeba změnit naše představy o rozvoji a ukončit nesčetněkrát již popsané katastrofické působení institucí, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond v duchu zbloudilé neoliberální doktríny. Za druhé musíme se zaměřit na překonávání konfliktů diplomatickou cestou, a upustit od neohrabaných vojenských akcí vedených s velmocenskou motivací.

Odvaha se dnes projevuje výlučně schopností ujmout se potřebných

Lidem, kteří někde v Lybii čekají na svou šanci doplout do Evropy, takovéto reformy ovšem už nepomohou, pomineme-li, jak daleko k nim svět dnes má. Je důležité ale z takového rozboru vyjít, aby bylo jasné, že lidé přicházející do Evropy jsou motivování situací, na jejímž vzniku sami máme svůj podíl.

Snaha Evropu co nejprodyšněji před uprchlíky uzavírat, vymýšlení honu na pašeráky lidí či různé filištýnské projekty spolupráce se zeměmi na jižním pobřeží Středozemního moře, to vše jsou nápady, které nebudou účinné, a to prostě proto, že jakmile se už jednou migranti vydají za svým evropským snem, nic je od jejich cíle neodradí. „Utopím se? To není problém, pořád lepší, než tady být mučená,“ cituje Guardian v jednom z řady příběhů uprchlici z Eritrey.

Tím nemá být řečeno, že cíl zbavit africké pašeráky lidí vlivu, není ušlechtilý. Svědectví lidí, jimž se podaří do Evropy dostat, jsou strašlivá. Zoufalé rodiny ze Somálska či Eritrey obchodníkům s lidmi svěřují někdy i děti bez dospělého doprovodu v naději, že se z hrůz panujících doma dostanou k příbuzným v Evropě. Na cestě do Evropy pak běženci, včetně dětí a žen, zažívají často strašlivé útrapy už předtím, než se vůbec dostanou na pobřeží. Mnozí umírají cestou.

Jsme fascinováni počty utonulých ve Středozemním moři, ale vůbec nikdo patrně neeviduje spousty mrtvých, kteří zahynou cestou v poušti či ve zdivočelé Libyi v důsledku brutálního zacházení pašeráků. Jedním ze šťastlivců, kteří přežili poslední námořní neštěstí, je šestnáctiletý Somálec Said, jehož příběh plný nelidského zacházení, rovněž zaznamenal Guardian.

Spolehlivá cesta, jak zbavit pašeráky zcela vlivu, existuje. Spočívá v tom, že organizaci transferu uprchlíků na své území Evropská unie prostě převezme do svých rukou. Prospělo by to všem: přinejmenším část peněz, které dnes dostávají pašeráci lidí, by se vybrala za víza, lidé by neumírali na moři a vše by mohlo mít spořádaný průběh.

Počtů se bojíme zbytečně, téma se absurdně zveličuje. Evropská unie má přes pět set milionů obyvatel. I kdyby měla v současné humanitární krizi přijmout milion uprchlíků a kvóty by se rozpočítávaly podle počtu obyvatel, na Českou republiku by připadlo dvacet tisíc lidí. Tolik jich jen Norsko přijalo vloni. Dnes u nás žije zhruba 450 tisíc cizinců, jen v Praze jich pobývá zhruba sto tisíc. Deset dvacet tisíc lidí by se u nás ztratilo jako kapka v moři. O čem a proč se tedy vlastně vůbec bavíme?

Projevem politické odvahy dnes není eskalace nenávisti vůči nejbezbranějším chudákům, kteří vesměs uvěřili, že my Evropané budujeme společné soustátí na humanistických, křesťanských, sociálních a demokratických ideálech, a právě proto se chtějí stát jeho občany. Rétorika, která popisuje uprchlíky jako někoho jiného, než jsme my sami, je rétorikou radikálního rozchodu se základy evropské civilizace, prvním krokem k tomu, aby zde vládu univerzalistického humanismu nahradil cynismus a sadismus.

Politická odvaha se dnes měří schopností takovéto pokleslosti čelit. Představitelé všech českých demokratických politických stran zleva doprava by jasně měli říct, že šíření nenávistných nálad vůči utečencům je opovrženíhodné. Máme právo to očekávat od vzdělanců v politické elitě, od Lubomíra Zaorálka, Karla Schwarzenberga, Martina Stropnického, od křesťanských demokratů i od komunistů. Iracionální eskalací nenávisti vůči nejpotřebnějším a nejbezbrannějším se vždycky ohlašoval vzestup sil, jež ohrožují lidskost i demokracii v samé jejich podstatě. Víme to ještě?

Solidarita a soucit namísto soupeření a surovosti

Jeden by mohl hořce poznamenat, že do úrovně české debaty na téma běženců se neblaze promítá skutečnost, jak ohromné množství zpravidla těch schopnějších z nás se v uplynulém tři čtvrtě století spasilo útěkem přesně za těmi ideály, kvůli nimž dnes lidé prchají k nám. Kvůli absenci všech těchto talentů jsme patrně jako pospolitost zhloupli a zhrubli. Jak jen může společnost, která na jedné straně vzdává hold sir Winstonovi za záchranu dětí, na straně druhé odmítat přijmout rozumný díl uprchlíků z humanitárních krizí, na jejichž rozpoutání nota bene má svůj nesporný podíl?

Za uprchlíky, kteří sem přicházejí, neseme jako součást západního civilizačního okruhu spoluodpovědnost a nemáme právo se z ní vylhávat nedůstojnými řečmi o nějakém „odmítání kvót“. Pokud se ještě cítíme součástí evropského civilizačního okruhu, musíme adekvátní část uprchlíků přijmout, ba dokonce přivítat.

Je to nejen otázka odpovědnosti, ale elementární lidskosti, která činí Západ Západem, Evropu Evropou. Už od Kanta základ evropského humanismu tkví v nedělitelnosti lidských práv. S lidmi, kteří prchají do Evropy za nadějí na důstojný život, jsme povinni zacházet tak, jak bychom chtěli, aby se zacházelo s našimi dětmi, pokud by se ocitly v podobné tísni. Ostatně v minulosti relativně nedávné jsme právě toto sami očekávali. A nebyli jsme zklamáni.

Základní otázka tedy zní, jak vlně barbarské nenávisti vůči našim bližním v tísni čelit? Kromě politické elity mají svůj velký díl odpovědnosti rovněž intelektuálové, mezi nimi jistě i novináři.

Skutečně fascinující práci v tomto ohledu vykonává britský deník Guardian. U nás patří obdiv a dík měsíčníku Reportér za to, že přinesl v českém překladu fenomenální kus novinářské práce autora německého časopisu Die Zeit Wolfganga Bauera, kterého na jeho cestě se syrskými uprchlíky doprovázel český fotoreportér Stanislav Krupař. Ač pracujeme ve skromnějších podmínkách, připravili jsme projekt, díky kterému cizinci žijící u nás záhy začnou systematicky psát i k nám, do Deníku Referendum.

Snad právě příběhy, síla příběhů lidí, kteří se k nám vydávají za štěstím, může přemoci jedovatou nenávist, jež otravuje náš veřejný prostor a které by nakonec nutně padla za oběť i naše vlastní svoboda. Snad má souvislost i s prací Guardianu, že ač se v Británii schyluje k volbám, s humanistickým přístupem k situaci uprchlíků na jeho stránkách vystoupil předseda liberálů Nick Clegg; a dlouhodobě ještě principiálnější pozici drží Nicola Sturgeonová, předsedkyně Skotské národní strany, které průzkumy ve volbách předvídají historický úspěch.

Je důležité nebát se vstupovat do veřejné polemiky, vzdorovat nenávisti a předsudkům, argumentovat. Příklady Syrizy, která v krizí sužovaném Řecku projevuje vůči běžencům mimořádnou vstřícnost, španělských Podemos, řady evropských sociálních demokracií či Skotské národní strany ukazují, že politický úspěch je možný i při dobře vysvětlované a veskrze velkorysé imigrační politice. Ta však musí být součástí širší promyšlené a ucelené politické koncepce.

Zdá se, že k jejím definičním rysům patří principiální odmítání neoliberálních politických přístupů, které nutně vedou k prohlubování nerovnosti jak uvnitř společností tak mezi nimi a k vytváření masivního sociálního tlaku na nižší a střední vrstvy. Není náhoda, že Řecko, jež by mohlo být snadno zbaveno útrap projevem evropské solidarity, samo ji projevuje vůči běžencům v míře, jež většinu Evropy zahanbuje.

Česká společnost, která promrhala stamiliardy eur blazeovanou neschopností dobře zadministrovat evropské projekty, která nijak vážně neřeší soustavný odliv kapitálu zahraničním matkám zdejších korporací, která toleruje svým oligarchům úniky daněním v tak zvaných rájích a která si také nechává utíkat prostředky o dvanáct procent nižší korporátní daní, než jakou mají v sousedním Německu, jistě nemá pražádné právo mluvit o tom, že si péči o potřebné nemůžeme dovolit. Zdroje jsou. Mimo jiné i proto, že ekonomický přínos migrantů je vyšší než náklady společnosti na péči o ně.

To ale není klíčové. Základní je, že pokud chceme zbavovat lidi důvodů k tomu, aby prchali do Evropy za štěstím, musíme pracovat k tomu, aby se v celém světě dařilo překonávat nerovnost, a konflikty se řešily zásadně mírovou cestou. Neoliberální doktrínu nelítostného soupeření a surového zacházení se slabšími je nutné opustit, protože kazí život úplně všude a takřka všem. Je třeba ji nahradit uspořádáním, k jehož základním principům bude patřit odpovědnost, solidarita a soucit.

Právě od běženců se o tom můžeme mnohému přiučit. Jsou to lidé, kteří projevují mimořádnou odvahu, osvědčují čiperného, vynalézavého, vytrvalého a svobodymilovného ducha. A také lásku. Vždyť ohromné množství z nich prchá proto, aby zajistili lepší život svým dětem.

Jejich rozhodnutí vydat se sem za námi je správné. A přicházet nepřestanou. Je jen na nás, zda to pochopíme jako příležitost stát se i díky nim lepšími, anebo nad evropským humanismem necháme zvítězit tmářství prachobyčejného kmenového sadismu.

    Diskuse (18 příspěvků)
    PH
    Petr Hlávka, učitel
    April 23, 2015 v 23.2
    Dojímáme se
    jen když to nic nestojí, to je naše krédo. Musím plně souhlasit s autorem, jak se chováme je nelidské.
    KV
    Karel Vojta, student
    April 23, 2015 v 23.25
    Já už si nemyslím, že by jakýkoliv jedinec - jmenovitě. kdokoliv - nechal před svými zraky utonout dítě. Dřív jsem v to věřil, bral jsem to jako poslední morální pojistku. Už si to memyslím. Je to velice bolestné zjištění.
    "Stačí" nepřemýšlet, "jen" plnit rozkazy, jít s většinou, být lhostejný (ne proti, jen nijaký), přestat vidět v tom dítěti (nebo jedno v kom) lidskou bytost, stejnou jako já. Dneska se utopí nějaké dítě, zítra to můžu být já - a neštěkne pes.
    Je to palčivé poznání,ke kterému jsem došel i pod dojmem toho, že se blíží 70. výročí od konce druhé světové války, a v období, kdy se připomínají také hrůzy té první.
    Sadismus je totiž velice pohodlný postoj, když zrovna nejsme oběť.
    Honza Macháček, chemik
    April 24, 2015 v 0.30
    Trojka má řešení
    Rozpočtová zodpovědnost řeší všechno. Až švábská hospodyňka seškrtá Evropu na úroveň Somálska, nikdo už k nám utíkat nebude.
    Honza Macháček, chemik
    April 24, 2015 v 0.47
    Alternativa existuje
    Alternativou k otevření hranic je důsledné zabíjení přistěhovalců. Jedině jistá smrt je odradí, nejistou riskují stále. A kdyby je jistá smrt neodradila, stejně je aspoň odstraní.

    Koncentrační tábory pro uprchlíky dovybavíme plynovými komorami a krematorii. Nacistické konečné řešení je osvědčená průmyslová technologie, která spolehlivě vyřešila obtíže s odklízením mrtvol při zabíjení ve velkém.

    Na pobřeží rozmístíme kulometná hnízda a lodě uprchlíků rozstřílíme dříve, než se přiblíží byť jen k pobřežní mělčině. Bude potřeba vypracovat vědeckou studii o tom, kolik potřebujeme ve Středozemním moři žraloků, krokodýlů nebo jiných dravců, aby se nám v moři nehromadily hnijící mrtvoly. Kdyby biologická likvidace odpadu selhávala, dalo by se uvažovat o kremaci napalmem. Napalm by mohl spojit likvidaci uprchlíků s hygienickým zpracováním jejich mrtvol, ale smrt upálením je příliš krutá, nevypadala by dobře v televizním zpravodajství. Bude lepší před napalmem bombardovat lodě uprchlíků plynovými granáty, které je humánně usmrtí. Anebo to nenatáčet do televizních zpráv.

    Lepší než řešit problém uprchlíků u břehů Evropy bude přenést konečné řešení k africkým břehům. K tomu dobře poslouží lodě Mistral, pro které teď Francie nemá uplatnění.

    Vůbec se konečné řešení problému uprchlíků stane zdrojem odbytu pro evropský průmysl, hlavně chemický a zbrojní. Evropské unii se tak konečně podaří obnovit růst.

    Humanitou k prosperitě!
    Honza Macháček, chemik
    April 24, 2015 v 0.54
    Ať mlčí
    Díváme se do kotle s vroucí vodou,
    ve které plavou děti,
    a přikládáme pod kotlem.
    Proč se ti parchanti konenčně nepotopí na dno,
    kam patří,
    a nedají se v klidu uvařit?
    Proč pořád plavou?
    Stokrát je shazujeme zpátky,
    stokrát se znovu sápou z kotle ven.
    Musíme posílit ostrahu hranic.
    Vědecké studie dokazují,
    studie, které nikdo neviděl,
    že děti mimo kotel nosí neštěstí.
    Kdyby už aspoň přestaly křičet!
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    April 24, 2015 v 7.23
    Chtěl bych jenom stručně komentovat
    návrhy pana Macháčka. Považuji je za nehumánní a šílené.

    Osobně se domnívám, že propagace nacistických "konečných řešení" nemá na seriozním serveru co dělat.
    MT
    Miroslav Tejkl
    April 24, 2015 v 10.59


    Tož pane Kolařík, návrhy pana Macháčka by určitě moc humánní nebyly a je dokonce otázka, jestli by k jejich definici vůbec stačilo celkem umírněné slovo "šílené".

    Pochopitelně, kdyby byly míněny vážně, tedy jako něco jiného než krutý sarkasmus, který má obvykle jiné cíle než ty, které doslovně obsahuje.

    Čech to podle mne instinktivně pochopí ...
    ... a vy přece máte české příjmení a česky mluvíte ...

    Vaší reakci proto moc nerozumím - snad kdyby pan Macháček méně přehrával a měl to nějak supersofistikovaně zašifrované
    AZ
    Alena Zemančíková
    April 24, 2015 v 15.54
    skromný návrh
    Situace, která je tak strašná, že už to normálním slušným způsobem nejde ani vylíčit, nastala v Evropě několikrát, a lidé, kterým takové poměry leží na srdci nebo se jich dotýkají proto, že k nim docházítřeba v jejich zemi nebo v oblasti, na níž jim záleží, se často uchylují k pekelnému sarkasmu, aby vyburcovali veřejné mínění. Jeden z nejslavnějších textů tohoto druhu je Skromný návrh, jak zabrániti tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům i zemi, a jak to zaříditi, aby z nich měla veřejnost prospěch. Je to pamflet děkana z Dublinu a autora Gulliverových cest Jonathana Swifta. Text se týká pochopitelně obyvatel Irska a o tom, jak drastické řešení nabízí v zoufalém sarkasmu tento "skromný návrh" svědčí tento úryvek:
    Předkládám ... poníženě veřejnosti na uváženou, aby se ze sto dvaceti tisíc oněch dětí, jak jsem je právě spočítal, zachovalo dvacet tisíc na plemeno a z toho aby byla jen čtvrtina mužského pohlaví; je to více, než dovolujeme u ovcí, skotu i bravu; důvodem k tomu je mi to, že tyto děti bývají jen zřídka plodem manželství, na něž si naši divoši tuze nepotrpí, a jeden mužský postačí vyhovět čtyřem ženským. Zbývajících sto tisíc nechť se nabídne, až jim bude rok, na prodej urozeným a zámožným lidem po celém království; matkám nechť se uloží, aby je poslední měsíc hojně kojily, aby byly buclaté a tučné na pořádnou tabuli. Jedno dítě vydá na dvě jídla při přátelské besedě, a když bude stolovat rodina sama, postačí k nasycení předek nebo zadek, a když se trochu opepří a posolí, bude čtvrtý den velmi chutnat vařené, zejména v zimě.
    Vypočítal jsem, že novorozené dítě váží průměrně dvanáct liber, a krmí-li se obstojně, vzroste za jeden sluneční rok na osmadvacet liber.
    Připouštím, že tento pokrm bude poněkud drahý; hodí se tedy výborně statkářům, kteří už beztak rodiče většinou sežrali a mají tedy zřejmě nejlepší nárok i na děti.
    Celý text lze najít hladce na internetu.

    Luděk Ševčík, OSVČ
    April 24, 2015 v 16.29
    Četl jsem článek Antonína Raška k této problematice. Vyjádřil názor, že ČR už přijala svou vlnu imigrantů - doslovně "Nemluvě o tom, že sami máme problémy jak s cizinci u nás, tak zejména s romským etnikem. Před válkou bylo u nás 6 tisíc Cikánů, jichž po nacistické genocidě zůstalo jen 600. Nyní se jejich počet odhaduje až na tři sta tisíc, tj. zvětšil se i imigrací z okolních zemí pětsetkrát. My jsme si tedy už svou vlnu imigrantů zažili."
    Je fakt, že Evropa láká imigranty nejvíc. A buďme korektní a přiznejme, že ani ne tak Evropa, ale hlavně ty bohaté evropské státy. Kdo by nechtěl naráz z velké bídy do, jejich pohledem, přímo do ráje?
    Jenže takhle to přece nesmí fungovat. Když se zbytek světa přesune do Německa, USA a třeba Francie, tak nic přece nevyřešíme. Naopak.
    KV
    Karel Vojta, student
    April 24, 2015 v 17.27
    Pane Ševčíku, napsal jste, "jak to přece nesmí fungovat".
    Jak to tedy podle Vás "má fungovat"?
    Co navrhujete? Co dělat?
    Ale udělat něco (nebo snad nedělat nic?) je potřeba hned teď. Právě teď, v tuto chvíi, kdy se k pobřeží Řecka a Itálie snaží doplout další vraky a umírají další a další lidé - a další a další jsou z moře vytahováni.
    Máte nějaký návrh?
    + Další komentáře