Nemyslíme si, že by novinář Petr Podaný z Týdne, europoslanec Jan Keller či všichni jim podobní lidé, kteří se dnes pokoušejí vysvětlovat, proč Evropská unie nemůže přijmout více uprchlíků, nechali před svými zraky utonout dítě, které se svými rodiči prchá z hrůz občanské války. Jenomže argumentací proti přijímání uprchlíků na sebe oba dva, i všichni další hovořící obdobně, berou za jejich smrt ve Středozemním moři spoluodpovědnost.

Tragédie u evropských břehů, při níž zemřelo přes devět set lidí, z toho zhruba stovka dětí, stejně jako obdobný incident o pár týdnů dříve, při němž zahynuly čtyři stovky lidí, nebyly náhodnými nešťastnými událostmi, ale zákonitým a předvídatelným důsledkem fatálně chybné politiky Evropské unie. A jakkoli takový výrok může znít překvapivě, také úřadující česká vláda je za ono hrozné neštěstí politicky spoluodpovědná; každý jeden její ministr.

Katastrofy ve Středozemním moři totiž zapříčinila skutečnost, že Itálie vloni z úsporných důvodů a kvůli neochotě většiny ostatních evropských zemí podílet se adekvátně na přijímání uprchlíků ukončila pátrací a záchranný program Mare Nostrum. Stál směšných devět milionů eur měsíčně. Namísto něj začala Evropská unie zhruba za třetinovou částku v programu Triton pouze hlídat pobřeží.

Už tehdy Lékaři bez hranic a další zasvěcení varovali, že to povede k dramatickému nárůstu utonulých lidí toužících se dostat do Evropy za svobodou, mírem a osobní důstojností. Proti nim ovšem tehdy argumentovali mnozí politici tím, že záchranné operace bezděčně účinkují jako lákadlo pro další odvážlivce, kteří se budou moci spolehnout na to, že je z chatrných člunů na volném moři Italové vytáhnou. Už to byl ovšem strašlivý argument, který de facto obsahoval předpoklad, že hrozba smrti na moři běžence odradí.

Všichni, kdo se k němu v politické debatě uchýlili, kdo se nepostavili k problému zpříma a nezasadili se za to, aby Evropská unie Itálii, ale také Španělsku, Řecku i dalším vstupním zemím na pobřeží Středozemního moře zásadně pomohla, na sebe vzali za současné tragédie politickou spoluodpovědnost. A je jasné, že způsob, jakým se o lidech prchajících do Evropy diskutuje a přemýšlí, se musí od základu změnit.

↗

Za tragédie ve Středozemním moři nese odpovědnost evropská politická elita tím, že nechala zrušit program Mare Nostrum. Foto wikipedie

Neochota podstatné části evropských politických elit, nejen těch českých, zabývat se adekvátně lidmi umírajícími ve Středozemním moři samo sebou není důsledkem jejich zvrhlé záliby v lidském utrpení. Příčinou je plíživý nástup rasismus a tolerance ke genocidnímu uvažování, které se krok za krokem stávají běžnou součástí veřejné debaty, aniž bychom je popisovali pravými jmény, uvědomovali si, čeho se tu vlastně stáváme svědky, a odpovídajícím způsobem tomu čelili.

Hlavní příčinou přílivu uprchlíků do Evropy jsou naše činy

Výroky premiéra Sobotky k tématu uprchlíků jsou ilustrací toho, že česká politika zatím prakticky vůbec nechápe, s jakým fenoménem máme co do činění. Představa, že se něco podstatného změní potíráním pašeráků lidí či odmítání kvót, jsou bludnými myšlenkami ze stejné nehumanistické líhně jako idea, že by uprchlíky mohla odradit hrozba smrti na moři. Promítá se do toho fatální slabost současné evropské politiky, neschopnost porozumět příčinám civilizační krize a adekvátně na ně reagovat, a také nedostatek realismu falešně za něj vydávaný.

Chceme-li se problému věnovat vážně, je nutné vyjít z otázky, proč vůbec lidé do Evropy prchají. Debatu nejen v tomto směru kontaminuje množství mýtů. Představa, že převážná část imigrace má ekonomické motivy, je jedním z prvořadých. Skutečnost je taková, že hlavní díl lidí toužících dnes ocitnout se v Evropě tvoří uprchlíci z válek či z represivních režimů. Jsou to lidé jako my, jako naši předci, z nichž mnozí prchali do jiných zemí s obdobnou motivací.

Ještě důležitější je ale okolnost, že debata o běžencích málokdy začíná v bodě, který je však jejím nutným, jakkoli nepříjemným kořenem: zásadní příčinou k imigraci je počínání západních, průmyslově vyspělých zemí. Před týdnem zveřejnilo Mezinárodní konsorcium pro investigativní novinářství (známé také z kauzy tajných kont banky HSBC) studii, podle které aktivity Světové banky připravily jen v posledních pěti letech o střechu nad hlavou takřka tři a půl milionu lidí, aniž by se jim dostalo adekvátního náhradního bydlení a živobytí.

Druhým zdrojem migrace jsou války, z nichž na mnoha se rovněž podílela fantasticky nekompetentní politika Západu: Lybie, Sýrie, Irák, Gaza, co jméno, to zahraničněpolitická katastrofa s naší nadšeneckou účastí. Vyskytují se samozřejmě uprchlíci, za něž Západ přímou spoluodpovědnost nenese, ale není jich většina.

Dlouhodobé řešení, o němž se zatím prakticky nemluví, musí tedy především spočívat ve dvou zásadních změnách naší politiky: úplně od základu je třeba změnit naše představy o rozvoji a ukončit nesčetněkrát již popsané katastrofické působení institucí, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond v duchu zbloudilé neoliberální doktríny. Za druhé musíme se zaměřit na překonávání konfliktů diplomatickou cestou, a upustit od neohrabaných vojenských akcí vedených s velmocenskou motivací.

Odvaha se dnes projevuje výlučně schopností ujmout se potřebných

Lidem, kteří někde v Lybii čekají na svou šanci doplout do Evropy, takovéto reformy ovšem už nepomohou, pomineme-li, jak daleko k nim svět dnes má. Je důležité ale z takového rozboru vyjít, aby bylo jasné, že lidé přicházející do Evropy jsou motivování situací, na jejímž vzniku sami máme svůj podíl.

Snaha Evropu co nejprodyšněji před uprchlíky uzavírat, vymýšlení honu na pašeráky lidí či různé filištýnské projekty spolupráce se zeměmi na jižním pobřeží Středozemního moře, to vše jsou nápady, které nebudou účinné, a to prostě proto, že jakmile se už jednou migranti vydají za svým evropským snem, nic je od jejich cíle neodradí. „Utopím se? To není problém, pořád lepší, než tady být mučená,“ cituje Guardian v jednom z řady příběhů uprchlici z Eritrey.

Tím nemá být řečeno, že cíl zbavit africké pašeráky lidí vlivu, není ušlechtilý. Svědectví lidí, jimž se podaří do Evropy dostat, jsou strašlivá. Zoufalé rodiny ze Somálska či Eritrey obchodníkům s lidmi svěřují někdy i děti bez dospělého doprovodu v naději, že se z hrůz panujících doma dostanou k příbuzným v Evropě. Na cestě do Evropy pak běženci, včetně dětí a žen, zažívají často strašlivé útrapy už předtím, než se vůbec dostanou na pobřeží. Mnozí umírají cestou.

Jsme fascinováni počty utonulých ve Středozemním moři, ale vůbec nikdo patrně neeviduje spousty mrtvých, kteří zahynou cestou v poušti či ve zdivočelé Libyi v důsledku brutálního zacházení pašeráků. Jedním ze šťastlivců, kteří přežili poslední námořní neštěstí, je šestnáctiletý Somálec Said, jehož příběh plný nelidského zacházení, rovněž zaznamenal Guardian.

Spolehlivá cesta, jak zbavit pašeráky zcela vlivu, existuje. Spočívá v tom, že organizaci transferu uprchlíků na své území Evropská unie prostě převezme do svých rukou. Prospělo by to všem: přinejmenším část peněz, které dnes dostávají pašeráci lidí, by se vybrala za víza, lidé by neumírali na moři a vše by mohlo mít spořádaný průběh.

Počtů se bojíme zbytečně, téma se absurdně zveličuje. Evropská unie má přes pět set milionů obyvatel. I kdyby měla v současné humanitární krizi přijmout milion uprchlíků a kvóty by se rozpočítávaly podle počtu obyvatel, na Českou republiku by připadlo dvacet tisíc lidí. Tolik jich jen Norsko přijalo vloni. Dnes u nás žije zhruba 450 tisíc cizinců, jen v Praze jich pobývá zhruba sto tisíc. Deset dvacet tisíc lidí by se u nás ztratilo jako kapka v moři. O čem a proč se tedy vlastně vůbec bavíme?

Projevem politické odvahy dnes není eskalace nenávisti vůči nejbezbranějším chudákům, kteří vesměs uvěřili, že my Evropané budujeme společné soustátí na humanistických, křesťanských, sociálních a demokratických ideálech, a právě proto se chtějí stát jeho občany. Rétorika, která popisuje uprchlíky jako někoho jiného, než jsme my sami, je rétorikou radikálního rozchodu se základy evropské civilizace, prvním krokem k tomu, aby zde vládu univerzalistického humanismu nahradil cynismus a sadismus.

Politická odvaha se dnes měří schopností takovéto pokleslosti čelit. Představitelé všech českých demokratických politických stran zleva doprava by jasně měli říct, že šíření nenávistných nálad vůči utečencům je opovrženíhodné. Máme právo to očekávat od vzdělanců v politické elitě, od Lubomíra Zaorálka, Karla Schwarzenberga, Martina Stropnického, od křesťanských demokratů i od komunistů. Iracionální eskalací nenávisti vůči nejpotřebnějším a nejbezbrannějším se vždycky ohlašoval vzestup sil, jež ohrožují lidskost i demokracii v samé jejich podstatě. Víme to ještě?

Solidarita a soucit namísto soupeření a surovosti

Jeden by mohl hořce poznamenat, že do úrovně české debaty na téma běženců se neblaze promítá skutečnost, jak ohromné množství zpravidla těch schopnějších z nás se v uplynulém tři čtvrtě století spasilo útěkem přesně za těmi ideály, kvůli nimž dnes lidé prchají k nám. Kvůli absenci všech těchto talentů jsme patrně jako pospolitost zhloupli a zhrubli. Jak jen může společnost, která na jedné straně vzdává hold sir Winstonovi za záchranu dětí, na straně druhé odmítat přijmout rozumný díl uprchlíků z humanitárních krizí, na jejichž rozpoutání nota bene má svůj nesporný podíl?

Za uprchlíky, kteří sem přicházejí, neseme jako součást západního civilizačního okruhu spoluodpovědnost a nemáme právo se z ní vylhávat nedůstojnými řečmi o nějakém „odmítání kvót“. Pokud se ještě cítíme součástí evropského civilizačního okruhu, musíme adekvátní část uprchlíků přijmout, ba dokonce přivítat.

Je to nejen otázka odpovědnosti, ale elementární lidskosti, která činí Západ Západem, Evropu Evropou. Už od Kanta základ evropského humanismu tkví v nedělitelnosti lidských práv. S lidmi, kteří prchají do Evropy za nadějí na důstojný život, jsme povinni zacházet tak, jak bychom chtěli, aby se zacházelo s našimi dětmi, pokud by se ocitly v podobné tísni. Ostatně v minulosti relativně nedávné jsme právě toto sami očekávali. A nebyli jsme zklamáni.

Základní otázka tedy zní, jak vlně barbarské nenávisti vůči našim bližním v tísni čelit? Kromě politické elity mají svůj velký díl odpovědnosti rovněž intelektuálové, mezi nimi jistě i novináři.

Skutečně fascinující práci v tomto ohledu vykonává britský deník Guardian. U nás patří obdiv a dík měsíčníku Reportér za to, že přinesl v českém překladu fenomenální kus novinářské práce autora německého časopisu Die Zeit Wolfganga Bauera, kterého na jeho cestě se syrskými uprchlíky doprovázel český fotoreportér Stanislav Krupař. Ač pracujeme ve skromnějších podmínkách, připravili jsme projekt, díky kterému cizinci žijící u nás záhy začnou systematicky psát i k nám, do Deníku Referendum.

Snad právě příběhy, síla příběhů lidí, kteří se k nám vydávají za štěstím, může přemoci jedovatou nenávist, jež otravuje náš veřejný prostor a které by nakonec nutně padla za oběť i naše vlastní svoboda. Snad má souvislost i s prací Guardianu, že ač se v Británii schyluje k volbám, s humanistickým přístupem k situaci uprchlíků na jeho stránkách vystoupil předseda liberálů Nick Clegg; a dlouhodobě ještě principiálnější pozici drží Nicola Sturgeonová, předsedkyně Skotské národní strany, které průzkumy ve volbách předvídají historický úspěch.

Je důležité nebát se vstupovat do veřejné polemiky, vzdorovat nenávisti a předsudkům, argumentovat. Příklady Syrizy, která v krizí sužovaném Řecku projevuje vůči běžencům mimořádnou vstřícnost, španělských Podemos, řady evropských sociálních demokracií či Skotské národní strany ukazují, že politický úspěch je možný i při dobře vysvětlované a veskrze velkorysé imigrační politice. Ta však musí být součástí širší promyšlené a ucelené politické koncepce.

Zdá se, že k jejím definičním rysům patří principiální odmítání neoliberálních politických přístupů, které nutně vedou k prohlubování nerovnosti jak uvnitř společností tak mezi nimi a k vytváření masivního sociálního tlaku na nižší a střední vrstvy. Není náhoda, že Řecko, jež by mohlo být snadno zbaveno útrap projevem evropské solidarity, samo ji projevuje vůči běžencům v míře, jež většinu Evropy zahanbuje.

Česká společnost, která promrhala stamiliardy eur blazeovanou neschopností dobře zadministrovat evropské projekty, která nijak vážně neřeší soustavný odliv kapitálu zahraničním matkám zdejších korporací, která toleruje svým oligarchům úniky daněním v tak zvaných rájích a která si také nechává utíkat prostředky o dvanáct procent nižší korporátní daní, než jakou mají v sousedním Německu, jistě nemá pražádné právo mluvit o tom, že si péči o potřebné nemůžeme dovolit. Zdroje jsou. Mimo jiné i proto, že ekonomický přínos migrantů je vyšší než náklady společnosti na péči o ně.

To ale není klíčové. Základní je, že pokud chceme zbavovat lidi důvodů k tomu, aby prchali do Evropy za štěstím, musíme pracovat k tomu, aby se v celém světě dařilo překonávat nerovnost, a konflikty se řešily zásadně mírovou cestou. Neoliberální doktrínu nelítostného soupeření a surového zacházení se slabšími je nutné opustit, protože kazí život úplně všude a takřka všem. Je třeba ji nahradit uspořádáním, k jehož základním principům bude patřit odpovědnost, solidarita a soucit.

Právě od běženců se o tom můžeme mnohému přiučit. Jsou to lidé, kteří projevují mimořádnou odvahu, osvědčují čiperného, vynalézavého, vytrvalého a svobodymilovného ducha. A také lásku. Vždyť ohromné množství z nich prchá proto, aby zajistili lepší život svým dětem.

Jejich rozhodnutí vydat se sem za námi je správné. A přicházet nepřestanou. Je jen na nás, zda to pochopíme jako příležitost stát se i díky nim lepšími, anebo nad evropským humanismem necháme zvítězit tmářství prachobyčejného kmenového sadismu.