Banka HSBC asistovala v daňových únicích tisíců klientů

Největší „leak“ v dějinách bankovnictví vysvětluje, jak je možné, že většina světa chudne, zatímco pár jedinců bohatne. Na seznamu klientů, kterým banka pomáhala okrádat jejich domácí státy, nechybí kontroverzní i vlivná jména.

Profilovka

Zuzana Vlasatá

18.02.2015 11:51

Hsbc_bank

HSBC v číslech

Nejdůležitější data z Falcianiho „kořisti“ pocházejí z let 2005 až 2007. Na účtech klientů mělo být v dané době úhrnem sto miliard dolarů – ten s nejvyšším vkladem 12,6 miliardy dolarů patřil venezuelským vládním institucím, byly zde ale i prázdné účty.

Nejvíce klientů – 11 235 – měla banka celkem logicky ve Švýcarsku, za ním následovala Francie s 9187 klienty, Velká Británie s 8844, Brazílie s 8667 a Itálie s 7499.

Ve švýcarské pobočce HSBC mělo dohromady 208 účtů i 91 českých klientů. Na tom „nejbohatším“ leželo 13,9 milionu dolarů, což je zhruba 336 milionů korun. Detaily o českých klientech však zatím nejsou známy.


Mohla by to být docela dobrá detektivka. Při pročítání textů, které zpracovali reportéři napojení na Mezinárodním sdružení investigativních novinářů (The International Consortium of Investigative Journalists, ICIJ), o tom, jak švýcarská pobočka banky HSBC pomáhala svým movitým klientům k daňovým únikům, se nelze ubránit jisté míře fascinace. Za ní ovšem následuje hořká pachuť. Není to totiž dobrá detektivka. Všechno se to doopravdy stalo.

Na sklonku roku 2007 se Hervé Falciani, šestatřicetiletý IT expert banky HSBC, vlámal do jejích souborů s informacemi o klientech, ukradl je, a uprchl s nimi do Francie. Tam byl sice zadržen, ovšem policie ho odmítla vydat, protože rychle pochopila, že v něm získává informace o možná tisících daňových defraudantů.

Následovala zdlouhavá a složitá fáze dešifrování a analyzování dat. Zcizených souborů bylo více než šedesát tisíc, šest stovek z nich mělo přes sto gigabajtů, a obsahovaly nejen údaje z účtů jednotlivých klientů, ale i poznámky z tajných konverzací mezi bankou a klienty.

Až v roce 2010 tedy Francie předala data i ostatním státům. Takzvaný Seznam Lagardeové, pojmenovaný podle tehdejší ministryně financí Christiny Lagardeové, vedl k zatýkání v Řecku, Španělsku, Spojených státech, Belgii a v Argentině.

Seznam Lagardeové s více než sto tisíci klienty – jsou mezi nimi i jména spojená s krvavými diamanty či africkými diktátory, sponzoři politických stran, politici, celebrity a špičkoví sportovci – ze dvou stovek zemí se dostal i do redakce francouzského deníku Le Monde, která se o něj podělila právě s Mezinárodním sdružením investigativních novinářů.

Do kauzy se posléze pustil tým lidí z mnoha koutů světa. Jejich obdivuhodná práce vyvrcholila před několika dny souborem textů, popisujících mechanismus asistovaného okrádání států a jeho souvislosti. Banka HSBC ovšem z počátku na Mezinárodní sdružení investigativních novinářů naléhala, aby dokumenty o jejích klientech zničilo.

Daňový únik jako bankovní služba
Jak shrnují reportéři deníku The Guardian, bankéři svým movitým klientům nabízeli svéráznou službu „daňový únik“ vehementně a naprosto bez skrupulí. V podstatě je k tomu i tlačili. Z uniklých dokumentů vyplývá, že evropským klientům banka radila, jak se vyhnout dani z úspor, jak ji definuje příslušná evropská směrnice z roku 2003, kterou implementovalo i Švýcarsko.

Tato směrnice má za cíl umožnit, „aby příjmy z úspor v podobě úrokových plateb, vyplacené v jednom členském státě jejich skutečným vlastníkům, kteří jsou fyzickými osobami s bydlištěm v jiném členském státě, podléhaly účinnému zdanění v souladu s právními předpisy uvedeného jiného členského státu“. Volně přeloženo to znamená, že evropští občané mohou ukrývat své peníze na anonymních účtech ve Švýcarsku výměnou za to, že z nich švýcarské banky odvedou jejich domovským státům jako kompenzaci patnáctiprocentní daň.

Je zde ovšem jedna „chybička“, které banka HSBC umě využila: směrnice se vztahuje pouze na fyzické osoby.

Banka tudíž začala klientům nabízet – stejně, jako nabízí i jiné finanční produkty, například úvěry – převod veškerého tajného obnosu na korporátní účty společností usídlených v daňových rájích. Tyto společnosti přitom nevykazovaly žádný skutečný obchod. Konkrétních příkladů, jak taková dohoda mezi bankou a klientem probíhala, jsou ve Falcianiho dokumentech spousty.

Ano, i Michael Schumacher... Rick Dikeman, Wikimedia

Můžeme se například dočíst o případu britského byznysmena z města Deal v hrabství Kent, který přijel do banky u Ženevského jezera se svým finančním poradcem v říjnu roku 2005. Jeho rodina měla na tajném účtu s názvem Flamingo 22 přes milion liber. Zbýval už jenom podpis, který by stvrdil plán na obejití britského daňového systému.

Bankéř či bankéřka, kteří tohoto klienta obsluhovali, si poznamenali: „Požádal nás, abychom převedli zůstatek na účtu do Future Investment and Development SA – panamské společnosti, kterou si pro tento účel nechal spolu s dalšími majiteli účtu založit kvůli evropské směrnici o danění příjmů z úspor.“

Krvavé diamanty, drogy, zbraně, politika
V souvislosti se „švýcarským únikem“ se v médiích věnuje velká pozornost tomu, že banka HSBC asistovala v defraudacích i velkému množství kontroverzních osob. Jednou z takových byl například developer Arturo del Tiempo Marques, v roce 2013 odsouzený ve Španělsku na sedm let za pašování kokainu.

Najdeme zde ale i veleúspěšného britského obchodníka s módou, Richarda Caringa, který patří ke štědrým donorům britských politických stran. Caring ale také věnoval jeden milion dolarů nadaci Billa a Hillary Clintonových, při čemž mezi klienty švýcarské pobočky HSBC najdeme vícero dárců této nadace.

Například i sedminásobného vítěze F1 Michaela Schumachera či kanadského obchodníka Franka Giustru, o jehož přátelství s bývalým americkým prezidentem a senátorkou lze soudit, že mu vyneslo vstup do tří státních zakázek v Kazachstánu (Hillary Clinotonová přitom ještě krátce před tím kritizovala Nazarbajeva za porušování lidských práv).

Reportéři, kteří Falcianiho datový lup analyzovali, dospěli také k dlouhému seznamu osob, napojených na obchod se zbraněmi. Mezi klienty banky patřila též Aziza Kulsumová, která podle OSN financovala krvavou občanskou válku v Burundi v devadesátých letech, ale patřila také ke klíčovým postavám v ilegálním obchodu s coltanem – surovinou používanou především v mobilech a laptopech. Podstatná část coltanu se těží ve Středoafrické republice a v Kongu, kde jsou doly střeženy ozbrojenými skupinami.

Dále je mezi klienty banky z let 2005 až 2007 téměř dva tisíce osob, jež se podílely na obchodu s diamanty, a ani to není byznys, v němž by se ctila gentlemanská pravidla. Do ženevské banky si pro služby dojížděl i Emmanuel Shallop, usvědčený z obchodu s „krvavými diamanty“. Jak ovšem vyplývá ze záznamů, bankéři o tom, že je Shallop vyšetřován belgickými úřady, věděli, ale nijak jim to nevadilo: „Otevřeli jsme pro něj firemní účet v Dubaji… Klient je nyní velmi opatrný, je totiž pod tlakem belgických vyšetřovatelů, kteří se zabývají jeho daňovým podvodem v souvislosti s diamanty.“

Není překvapivé, že mezi klienty švýcarské pobočky HSBC najdeme jména ze seznamu nejhledanějších osob Interpolu. Ironicky ovšem působí, že se nacházejí vedle jmen, která pro Interpol pracují. Například Eliase Murra.

Hrozba pro demokracii
Ne každý klient banky uvedený v Seznamu Lagardeové je automaticky podvodník a defraudant. Striktní švýcarský zákon o ochraně bankovního tajemství, který pochází už z roku 1934, sice přitahuje osoby, které – zjednodušeně řečeno – mají co tajit. Někteří k tomu ovšem mohou mít docela dobré a pochopitelné důvody. Pro ilustraci: například vzpomínky na Holokaust mohou být takovým důvodem pro mnohé movité Izraelce.

V celku ale i přesto platí, že Hervé Falciani – pomiňme spekulace, že jeho prvotním impulsem k ukradení dokumentů nebylo konání dobra, nýbrž plán prodat je jiným bankám – daroval veřejnosti zatím nejdokonalejší pozvánku k nahlédnutí do světa velkých peněz.

Daňové ráje ukrývají takové sumy, že to má přímý dopad na stav společnosti napříč celým světem. Konzervativní odhady říkají, že v nich leží přes sedm a půl trilionů dolarů, což přichází státní pokladny na dvě stě miliard dolarů ročně.

Francouzský ekonom Thomas Piketty, autor proslavené knihy Kapitál ve 21. století Mezinárodnímu sdružení investigativních novinářů řekl: „Daňové ráje představují zásadní hrozbu pro demokratické instituce a základní společenskou soudržnost.“

Vidíme, že svět je rozdělen na superbohaté, a ty ostatní. Ti první s těmi druhými evidentně nechtějí mít nic společného, proto pro ně vynalezli politiku škrtů a začali mluvit o nenasytných státech, čímž umě odvedli pozornost od svých vlastních zájmů. Za zády chudnoucích „obyčejných lidí“ se tak mohou v klidu prát a do daňových rájů vyvádět miliardy a miliardy.

Výsledkem je, jak uvádí nedávná zpráva organizace Oxfam, že jedno procento nejbohatších bude už příští rok vlastnit více, než zbytek lidstva.

Zase ta Syriza
Probleskují ovšem signály, které naznačují, že se tato praxe může začít měnit. Možná není náhoda, že ze států, které od Francie v roce 2010 obdržely Seznam Lagardeové, bylo právě Řecko tím, kde se informace „ztratily“. Až do října roku 2012, kdy seznam zveřejnili v časopise Hot Doc, se nic nedělo.

V kontrastu s tím, jak zdrženlivě řecké orgány přistupovaly k vyšetřování daňových úniků, ovšem působí hořce a ironicky pohotovost, s jakou zavřeli editora časopisu Kostase Vaxevanise. Důvodem mělo být porušení práv na ochranu soukromí.

Záhy byl ovšem zproštěn viny a veřejností cloumal vztek, když dvě bývalé hlavy finanční policie vypověděly, že ani jeden z finančních ministrů působících v daném období, nedal pokyn k vyšetření osob na Seznamu Lagardeové. Giorgos Papakonstantinou ho dokonce prohlásil za zmizelý. Odplatou i odpovědí budiž Syriza.

Překvapení nakonec nejsou vyloučena ani u nás. To by v tom byl čert, aby se mezi jednadevadesátkou českých klientů (viz infobox) neobjevila žádná jména, která by českou debatu o daních a daňových únicích mohla posunout zase o kousek dál.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.