Přespolní daňové běhy světových sportovců
Zuzana VlasatáDebata o danění českých tenistů má svůj mezinárodní kontext. Petře Kvitové, Tomáši Berdychovi i dalším českým tenistům by se možná mohly hodit zkušenosti Arantxy Sánchezové Vicariové či Borise Beckera.
Petra Kvitová není první ani poslední sportovkyně, která se snaží ušetřit na daních. A nemusela by být zdaleka první, komu by se to v konečném výsledku nevyplatilo.
Na seznamu tenistů a tenistek, kteří se uchýlili do daňových rájů, najdeme kromě Petry Kvitové také Tomáš Berdycha, Lucii Šafářovou či Radka Štěpánka, ze zahraničních Srba Novaka Djokoviče, Bělorusku Victorii Azarenkovou, Dánku Caroline Wozniackou, Australana Lleytona Hewitta a mnohé další, ne nutně tak slavné a movité.
Daňové ráje jako by lákaly zejména sportovce ze střední a východní Evropy. Ohlédnutí za zkušenostmi sportovců na západě s pokusy tohoto druhu může být odpovědí, proč tomu tak je.
Tenisoví průkopníci daňových kliček
Daňové úniky sportovců jsou samostatná disciplína finančního managementu. Pojí se s nimi ovšem značné riziko mnohamilionových pokut i trestů odnětí svobody. Sportovci, kteří se kvůli svým daním dostali v minulosti do konfliktu se zákony, si — kvůli stresu s tím spojeným — zničili sportovní kariéru.
Jeden z prvních tenistů, který se kvůli daňovým únikům potýkal se zákony své země, byl už Švéd Björn Borg (58). Vítěz pěti wimbledonových titulů v řadě pobýval během své závodní dráhy zhruba patnáct let v Monaku. V roce 2002 ale švédské soudy rozhodly, že jeho skutečnou rezidencí není malé knížectví na jihu Evropy, nýbrž luxusní apartmán na pobřeží švédského hlavního města, kam se přestěhoval se svou novou rodinou.
Po marném pokusu přesvědčit soud, aby své rozhodnutí stáhl, nakonec tenistův právník vzkázal médiím, že jeho klient hodlá trávit čas se svou novou rodinou, a tudíž usoudil, že pro něj bude přece jen lepší usadit se ve Švédsku. Daňový ráj Björna Borga tím skončil.
Klasickým případem pokusu o daňovou „optimalizaci“ se špatným koncem je příběh rodiny bývalé německé profesionální tenistky Steffi Grafové (45), dlouholeté světové jedničky a olympijské vítězky z roku 1988. Její otec a současně bývalý finanční manažer, Peter Graf, byl v roce 1995 odsouzen ke třem letům a devíti měsícům vězení.
Vedle toho mu byla udělena i několikamilionová pokuta. Podle německého soudu se měl v letech 1989 až 1993 dopustit daňového úniku, když se s pomocí schránkových firem a dalších složitých účetních kliček vyhýbal placení daní z příjmů své dcery.
Komu vadí daňové ráje
Německo se zdá být v kontrole svých sportovců poměrně důsledné. Dalším příkladem může být Boris Becker. Olympijský vítěz ve čtyřhře z roku 1992 a trojnásobný šampion z Wimbledonu měl během své závodní kariéry své oficiální sídlo, a tedy i daňový domicil, v Monaku. Stejně jako Petra Kvitová. Ukázalo se ale, že reálně žije v Mnichově, „na matračce“ v domě své sestry, od kterého vlastnil klíč.
Boris Becker se před soudem v roce 2002 omluvil, přiznal vinu a dlužné daně o výši šesti milionů eur doplatil. Výsledkem procesu tak bylo, že vyvázl „jen“ s tříletou podmínkou a pokutou půl milionu eur. Do médií si také několikrát postěžovat, že vleklá řízení a s nimi související stres zhoršily jeho sportovní výsledky.
Dalším příkladem daňového úniku v tenisové branži je případ Španělky Arantxy Sánchezové Vicariové (43). Bývalá profesionální tenistka ukončila dráhu v roce 2010. O rok dříve jí ovšem soudy nařídily doplatit několik milionů eur za daně z příjmů v letech 1989 až 1993. Důvod byl podobný jako v případě Borise Beckera. Sánchezová Vicariová měla podle španělských soudů žít v inkriminované době ve Španělsku, jako residenci ale vykazovala Andorru, daňový ráj v sousedství.
Někdejší světová jednička ve své vzpomínkové knize i do médií prohlásila, že o její finanční záležitosti se starali její pedantští rodiče — kteří jí z vydělaných peněz dávali jen kapesné — a že důvěřovala svému otci. Na dluhy vůči státu prý dnes nemá peníze, a to navzdory tomu, že si měla během své kariéry přijít na více než čtyřicet milionů eur.
Nejen tenisté
Do problémů s finančními úřady se vedle tenistů a tenistek dostalo také několik fotbalistů. Argentinský hráč FC Barcelona Lionel Messi a jeho otec byli obviněni ze zdefraudování více než čtyř milionů eur mezi lety 2007 a 2009. Provést to měli prostřednictvím společností v Belize a Uruguayi. Fotbalistu nyní čeká soud.
Portugalec Luis Figo, který rovněž oblékal dresy španělských klubů, měl Španělsku v roce 2008 doplatit skoro dva a půl milionu eur za dluhy na daních z let 1997 až 1999. Pokuty za daňové úniky z roku 2000 a soudem nařízeného ročního probačního dohledu se dočkal rovněž bývalý útočník a dnes ředitel portugalské fotbalové federace João Pinto. Spolu s ním byli shledáni vinnými také manažeři, kteří měli na ilegálních finančních transakcích podíl.
Nejznámějším daňovým podvodníkem mezi fotbalisty ale není nikdo jiný než Argentinec Diego Maradona (54 let). Italským úřadům dluží 39 milionů eur za období 1984 až 1991, kdy hrál v Neapoli. Italská policie mu v minulosti při jeho návštěvách země zabavila již dvoje hodinky značky Rolex a pár diamantových náušnic.
S daněmi měl své problémy také italský motocyklový závodník, devítinásobný mistr světa Valentino Rossi. V jeho případě šlo o podvody založené na rezidenci v Londýně, čímž obcházel danění peněz od sponzorů a z prodeje svých propagačních předmětů. Závodník bude muset doplatit Itálii 19, ale možná až 35 milionů eur, a podle svých slov se po sedmi letech v Londýně a po vypořádání svých finančních záležitostí vrátí do své rodné země.
Daňových podvodů se ovšem dopouštějí i někteří bývalí sportovci, kteří ve své kariéře pokračují jako manažeři. Čerstvý a poměrně značně sledovaný byl případ bývalého německého fotbalového reprezentanta a donedávna prezidenta Bayernu Mnichov Uliho Hoenesse, který byl v březnu loňského roku odsouzen ke třem a půl rokům vězení za daňové úniky ve výši 28,5 milionu eur.
Není nad svobodnou Ameriku
Jsou země, kde se za daňové úniky trestá; jsou země, kde se o nich mlčí; jsou země, kde stačí naznačit, že něco takového zvažujete, a máte problém.
Velmi citlivé na daňové úniky jsou zejména Spojené státy. Pro ilustraci: Americký profesionální golfista Phil Mickelson (44), který má po změnách daňového systému ve své domovské Kalifornii platit z příjmů až 63 % státu, se nechal v roce 2013 slyšet, že bude muset sáhnout „k drastickým změnám“. Takovou změnou mohlo být například přesídlení na Floridu, kde je daňová zátěž mnohem nižší.
Mickelsonovo prohlášení ovšem způsobilo poprask a vyústilo v jeho značně medializovanou veřejnou omluvu. Uvědomil si prý, že jeho prohlášení mohlo zapůsobit značně nesympaticky a že je necitlivé vůči lidem, kteří nemohou najít práci a trápí se se splacením každého účtu…
Švýcarská banka Credit Suisse zas byla v loňském roce shledána americkými soudy vinnou z napomáhání americkým občanům v daňových únicích.
Ve výčtu tenistů nejpočetněji zastoupených v daňových rájích figurují vedle středoevropanů a východoevropanů také Australané. Když byl v roce 2002 udělen tenistovi Patricku Rafterovi titul Australan roku, podivovala se média, jak je to vůbec možné, když obchází australský daňový systém rezidencí v daňovém ráji na Bermudách. Jako pozitivní příklad vyzdvihovala tehdy dvacetiletého Lleytona Hewitta coby nastupující tenisovou hvězdu a jediného člena australského daviscupového týmu s rezidencí v Austrálii. Všichni ostatní pobývali v daňových rájích. Dnes už je tam i Hewitt…
Dvojí metr
Zpět k případu Petry Kvitové. Není asi překvapující, že média i veřejnost měří dvojím metrem, jste-li mladá, pohledná, šikovná, sympatická sportovkyně, anebo jste-li obézní vekslácká obluda transformovaná v bezskrupulózního lobbistu.
Ve stejném duchu, jako by se dnes mělo hovořit i o našich tenisových hvězdách se hovořilo v roce 2012 o Ivu Rittigovi. Na serveru lidovky.cz se například psalo: „Finančně analytický útvar nebo policie by si měla vyžádat mezinárodní pomoc,“ prohlásil Karel Randák, šéf investigativní sekce protikorupčního fondu. Ač má podnikatel Rittig v Česku řadu aktivit, má monacké občanství. Daně tedy platí ve státě, který je vyhlášený jednou z nejnižších daňových zátěží. Aby si občanství udržel, musí ale v ministátě pobývat minimálně 180 dní v roce. „Důvod jeho rezidenství je, aby se vyhnul placení daní v České republice. Jsme přesvědčeni, že v Monaku nepobývá předepsaných 180 dní,“ řekl Randák, proč by si podle jeho názoru měli finanční vyšetřovatelé zaměřit právě na Rittiga.
Je jasné, že v případě nesympatického lobbisty šlo o hledání jakékoliv příležitosti, jak jej „dostat“. Pak má ale smysl ptát se, zda bude Česká republika skutečně v takovém dvojím měření pokračovat, jak dlouho ještě a z jakých důvodů.
Samozřejmost, s jakou naši tenisté o daňových rájích smýšlejí, je totiž až komická. Tomáš Berdych (29), který se před pár dny zasnoubil v Melbourne se svou přítelkyní Ester Sátorovou, médiím současně předvádí své ohromné sídlo, které buduje v Líšnici u Prahy. Co na tom, že „bydlí“ v Monaku. Připravuje si snad domov, kde se usídlí po skončení závodní kariéry? Anebo plánuje návrat do České republiky? A kde bude bydlet Ester?
Problematická spolupráce s finančními úřady
Poté, co se přehnaly bouře, vyvolané výroky, které sdílel na svém Facebooku i poslanec Stanislav Huml, a sice, že Petra Kvitová by měla být kvůli obcházení českého daňového systému zbavena českého občanství, se ukázalo, že i u nás je možné vést věcnou debatu o přijatelnosti daňových rájů.
Zatímco na sociálních sítích Petry Kvitové najdeme — nikoliv překvapivě — frenetické výkřiky chvály, obdivu i potlesku za to, že si se svými „těžce vydřenými“ penězi dělá, co chce, zevrubný pohled do monitoringu médií nabízí mnohem klidnější a kritičtější debatu. Jedinou její chybou je, že prozatím ustala bez zjevných ambicí dosáhnout uspokojivého řešení.
Pakliže se budeme pídit po příčinách, proč se u nás ještě nestalo něco podobného jako v Německu, Itálii, Švédsku, ve Španělsku nebo v USA — připomeňme že konkrétně s kauzami Borise Beckera a Arantxy Sánchezové Vicariové vykazuje příběh Petry Kvitové spoustu společných rysů —, odpovědí nemusí být pověstná česká laxnost a benevolence k otázkám morálky a zákonů. Příčina může být mnohem banálnější, ale stále zapeklitá.
Státní zástupci si v souvislosti s vymáháním dlužných daní stěžovali ve své výroční zprávě za rok 2012 na obtížnou spolupráci s finančními úřady: „U daňových trestných činů přetrvává problematická spolupráce s finančními úřady, kdy po uplynutí promlčecí doby pro jejich nárok na vymáhání dlužných daní není z jejich strany aktivní zájem na další spolupráci s orgány činnými v trestním řízení… Pracovníkům finančních úřadů často chybí odbornost a snaha odhalovat finanční úniky.“
Tím se vracíme k základnímu východisku Deníku Referendum v celé debatě: úvahy o morálce si nechme do salonních diskuzí, nejprve se bavme o zákonech a schopnosti státního aparátu vymáhat je. I přesto, že můžeme neustále, mimochodem i z úst ministra financí Andreje Babiše, slýchat, že má Česká republika příliš mnoho úředníků, pravda bude pravděpodobně spíš taková, že někde je jich nedostatek, a ještě k tomu nejsou dostatečně kvalifikovaní.