„Demokracie může existovat jedině tam, kde je daňová kvóta vyšší než třicet procent, protože stát musí být s to mobilizovat prostředky srovnatelné s jinými aktéry,“ říkává čas od času Vladimír Špidla.
Vedoucí poradců premiéra Bohuslava Sobotky tím myslí, že ani firmy, ani různé oligarchické sítě nejsou demokratické. A že stát je jediný, kdo dokáže reprezentovat a hájit zájmy všech svých obyvatel.
Z morálních či zvykových důvodů bude stát většinou více či méně zachovávat konfesní i politickou neutralitu. Stát bude tou strukturou, která nebude své služby poskytovat, protože by z nich měla zajištěný zisk. Ale proto, že si to občané, kteří stát tvoří, přejí.
V době globálního kapitalismu jde ze Špidlovy strany zejména o vymezení proti nadnárodním firmám. Jsou to právě ony, které jsou schopné prosazovat svá rozhodnutí prostředky na úrovni celostátních rozpočtů.
Petr Pospíchal minulý týden dobře napsaným textem rozvířil debatu o daňových povinnostech. Příkladem mu byla wimbledonská vítězka Petra Kvitová a fakt, že na chod policie, zdravotní péči nebo práci učitelů odvádí část ze svých příjmů do rozpočtu Knížectví Monako, a ne ve prospěch České republiky. 
Daně stát nevybírá jen proto, aby financoval svůj chod. Ale proto, že cílem sociálně demokratického státu je rovnost mezi lidmi, kterou astronomické příjmy popírají. Foto Michal Kalášek, Mediafax
Včera večer hrály týmy Argentiny a Německa finále mistrovství světa v kopané. Nejhůře placený fotbalista, na kterého jsem při letmé rešerši narazil, bere podle internetu kolem dvou a půl milionu euro ročně. To je asi osm tisíc korun za hodinu. Tedy o něco méně než činí minimální mzda zaměstnance nebo zaměstnankyně v České republice za jeden měsíc.
Díky tomu lze zvýraznit ještě jeden motiv, na který jsem v debatě otevřené článkem Petra Pospíchala nenarazil. Z pohledu levice není totiž výběr daní jen otázkou příspěvku na chod veřejných služeb.
Nejde tedy jen o to, jak se domnívá pravice, že z daní je placen chod státu – počínaje línými a neoblíbenými úředníky (mezi jinými úředníky daňové správy), pokračuje zpožděnými železnicemi (jako kdyby se soukromí dopravci nezpožďovali) a konče neschopnými politiky (kteří mají daněmi trestat schopné občany).
Jde o to, že jsou sumy, které si jako příjem nikdo nezaslouží. Daně stát nevybírá jen proto, aby financoval svůj chod. Ale proto, že cílem sociálně demokratického státu je rovnost mezi lidmi, kterou astronomické příjmy popírají.
Argumentem tu není ani to, že by kdokoli, Petru Kvitovou nevyjímaje, významnou část svých příjmů dával na charitu. Charita totiž nikdy neshromáždí tolik prostředků jako stát. A zejména, a trefně na to upozorňuje slovenská exministryně financi Brigita Schmögnerová v nedávném komentáři pro bratislavský deník Pravda:
„Sociální dávky dostane každý, kdo splňuje zákonem dané podmínky. Pomoci od charitativní organizace se dočká jen ten, koho si organizace vybere.“
Důvody, proč lidé nechtějí platit daně, jsou přitom stejné jako ty, proč nechtějí dávat prostředky na charitu. Bojí se, že není jasné, zda je obdarovaný využije na přislíbený účel. Stát toho často není schopen, protože jeho příjmy na regulérní soutěž s nadnárodními firmami jednoduše nestačí.
Gratulace vítězům
Petr Pospíchal minulý týden rozvířil debatu o daňových povinnostech. Příkladem mu byla wimbledonská vítězka Petra Kvitová a fakt, že na veřejné služby odvádí část ze svých příjmů do rozpočtu Knížectví Monako, a ne ve prospěch České republiky.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
