Deník Blesk nedávno (dne 8. září) ukázal, v čem je smysl novinářské práce. Zatímco serióznější noviny tenistku Petru Kvitovou začátkem léta, kdy jsme kauzu vyvolali, převážně omlouvaly, Blesk nespěchal, ale zapracoval na souvislostech a zjistil informace, které celou záležitost, ale i chování našeho státu, významně posouvají.

Podle informací Blesku pobírá Petra Kvitová od státu pravidelný měsíční plat, stát ji zaměstnává ve funkci instruktor sportu. Výši platu Blesk nezjistil, ale jeho zdroje jej odhadují na třicet až čtyřicet tisíc korun měsíčně.

Mluvčí Ministerstva vnitra popsal její pracovní náplň tak, že je zjevné, že Petra Kvitová instruuje jen sama sebe. Ocitujme z Blesku mluvčího ministerstva Řepku: „Její náplní práce je například fyzická příprava, musí se udržovat v dobré fyzické a psychické kondici, aby mohla reprezentovat Českou republiku.“

Peníze si prý, jak se v článku dále uvádí, „pochopitelně v žádném případě nenechává,“ říká to Karel Tejkal z agentury Česká sportovní. A článek pokračuje další zajímavou informací od anonymního zdroje: „Tady skutečně nejde o peníze, ale o zázemí. Kurty, nejrůznější sportoviště, kuchaře, rehabilitace. Ale hlavně o lékařskou péči zdarma, která by jinak mohla být hodně drahým špásem i pro sportovce s miliony.“

Nastala tedy ideální příležitost kauzu Petry Kvitové shrnout a díky novým informacím ji také dále rozvinout. Bylo by snadné pouze se rozhořčit nad tím, že tenistka bere od státu plat. Celá věc je mnohem závažnější a ukazuje na další souvislosti, než jaké jsme dokázali popsat počátkem července v článku Šampiónka z Monaka.

Instruktorka sebe

Na našich dosavadních závěrech přitom není třeba nic měnit. Vyjděme tedy z informací zveřejněných v Blesku a považujme je za nesporné. To proto, že se proti nim nikdo neohradil, ani je nikdo nezpochybnil.

Petra Kvitová je státní zaměstnankyní. Pracuje na Ministerstvu vnitra s pracovním zařazením instruktor sportu. Nejprve si tedy položme otázky související přímo s jejím pracovním poměrem. Jak je v její pracovní smlouvě určeno místo výkonu práce?

Zřejmě se nebudeme mýlit, když budeme přepokládat, že místem výkonu práce je v její pracovní smlouvě Praha. Že by tam mohlo být Monako nebo celý svět, bych opravdu nepředpokládal. ¨

Je její pracovní náplň určena opravdu tak, že má na starosti jen vlastní kondici? Pak by se její zařazení mělo nazývat spíše instruktorka sebe.

Přijímá a plní Petra Kvitová pokyny svých nadřízených? Vykazuje pracovní docházku, která jistě nemusí spočívat v každodenní přítomnosti na pracovišti? Vykazuje pracovní neschopnost v době nemoci? Čerpá dovolenou? Nebo jsou tohle všechno jen nepodstatné formality a pracovní poměr je jen fiktivní?

Předpokládám, že v reakci na tyto otázky se rychle objeví řada světaznalců, kteří nám řeknou, že takhle se to dělá, že to je normální. Je jistě přijatelné, aby stát některé sportovce podporoval (sportovců takto zařazených v Centru sportu Ministerstva vnitra je celkem 137), v naprosté většině jsou to sportovci finančně nepreferovaných sportů, tenisu se věnuje pouze Kvitová), ale je třeba pro to najít způsob, který nebude vytvářet nerovnost mezi různými skupinami zaměstnanců a který nebude předstírat fiktivní realitu, spočívající v tom, že pracovní poměr není skutečným pracovním poměrem, nýbrž jen záminkou, která umožňuje sportovce, kteří to opravdu potřebují, finančně i materiálně podpořit v jejich sportovní přípravě.

Ale ať už je podpora sportu organizována jakkoliv, je nepřijatelné, aby se takové podpory dostávalo sportovcům, kteří ji očividně nepotřebují. Necítí se ostatně jiní tenisté diskriminováni tím, že je vnitro také nezaměstnává? Ostatně téma kritérií výběru k zařazení do Centra sportu by stála za veřejnou diskusi nejen kvůli tenistům.

Slušný, zřejmě nadprůměrný plat patrně opravdu není pro tenistku podstatný a pro nás zase nemusí být podstatné, jestli si jej ponechává, nebo „pochopitelně nenechává“, protože to není důležité. Skutečnost, že je zaměstnankyní Centra sportu Ministerstva vnitra, jí totiž umožňuje získávat mnohem zajímavější benefity nežli plat, a to sice především drahou, vysoce specializovanou, a tudíž obtížně dostupnou zdravotní péči.

Ta je u špičkového sportovce náročná odborně, v přístrojovém vybavení, ve specializaci úkonů a zákroků, v medikaci a v potřebě dlouhého časového trvání takové péče. Je také velmi exkluzivní, v poměru k náročnosti ji konzumuje jen nepatrný počet osob, o nichž bychom — až na případy sportovních úrazů a zranění — stěží mohli říci, že jsou pacienti.

Právě exkluzivita, čili investiční a provozní náročnost využívaná omezeným okruhem osob, ji prodražuje nejvíce. Jde především o medicínu preventivní, podpůrnou, udržovací a rehabilitační, tedy vcelku o medicínu, umožňující lidskému tělu uskutečňovat výjimečné tělesné výkony po delší časové období. Jde o velmi vysoký nadstandard.