Deník Referendum Domov

V červenci tohoto roku jsme v Deníku Referendum otevřeli téma daňových rájů českých sportovců. Otevřeli jsme je na příkladu tenistky Petry Kvitové, která se právě vracela domů (a toto slovo, jak se ukáže v následujícím textu, je klíčem k pochopení věci) s trofejí z turnaje ve Wimbledonu.

Nešlo nám především o Petru Kvitovou, i když samozřejmě také o ni. Jednalo se nám o otevření debaty ve veřejném zájmu: na témata daní, odpovědnosti státu za jejich výběr a daňových úniků bohatých a slavných. Dřív než však mohla debata vůbec rozumně začít, přizabil ji sociálně-demokratický poslanec Stanislav Huml záštiplným a právem všeobecně odsouzeným komentářem, v němž v rozporu s ústavou i úmluvami o lidských právech navrhl, aby byla tenistka zbavena českého občanství.

Bouře pominula a nyní je čas vrátit se k podstatě věci.

Frčíme domů. Do Prostějova. Repro Twitter Petry Kvitové

Brát si do úst bohaté se u nás nenosí
Proč si bohatí lidé, jako je Petra Kvitová, zařizují adresu v Monaku, případně v jiném daňovém ráji, je naprosto jasné: nulová daň z příjmu. Každý ví, že je tomu tak. Ovšem málokomu se v tom chce vrtat. Brát si ve veřejné debatě do úst bohaté, zvláště slavné a úspěšné sportovce, se v České republice nenosí. Vypracovali se přece „sami svou pílí“ a kdo jsme my, abychom je „za to trestali“?

Je to podobná logika, jako když na večírek pozvete hosta, o kterém se ví, že má HIV. Každý se s ním sice baví, ale tak, aby se jej nedotknul ani konečkem prstů. Všichni si o něm špitají na WC, nikdo se ho ale na onemocnění otevřeně nezeptá.

A kdo to přece jen udělá, platí za sociálního idiota první třídy. Prostě to není téma, o kterém se hodí mluvit nahlas – podobně jako konta bohatých.

Placení daní je sice otázka morálky a státotvornosti, jak shrnul na počátku debaty v našem deníku Petr Pospíchal, ale je to také otázka mezí zákona. Podívali jsme se na případ Petry Kvitové podrobněji, a docházíme k názoru, že tenisová šampiónka pravděpodobně zákony České republiky porušuje. A ještě se k tomu sama přiznává.

Petra Kvitová a Tomáš Berdych hrají s dětmi. Doma. V TK Agrofert Prostějov. Foto Zuzana Vlasatá, DR

Jak snadné je stát se Monačankou
Abyste totiž mohli své daně odvádět, respektive neodvádět, v Monaku, které nemá daň z příjmu, musíte tam skutečně bydlet. Což zcela přesně znamená, že nebydlíte jinde. Otázka tedy zní, kde je „česká tenisová princezna“ doma?

Z hlediska práva se věci mají takto: pro tenisty není daňový ráj atraktivní kvůli odměnám za turnaje. Ty podléhají dani v místě, kde turnaj probíhá a neexistuje-li mezi touto zemí a zemí, kde má tenista daňový domicil, takzvaná smlouva o zamezení dvojího zdanění, mohou být dokonce daněny dvakrát. Ne, podstatné jsou tady ostatní příjmy. Především od sponzorů. O těch je tady řeč.

Získat rezidenci, a tím pádem i daňový domicil v Monaku, je pro bohaté občany evropského hospodářského prostoru relativně snadné. Aby mohli zažádat o rezidenční kartu, musí nejprve doložit, že v knížectví na jihu Evropy pobývají už tři měsíce. První rezidenční karta se vystavuje na jeden rok. Při prodlužování rezidence následuje ještě dvakrát karta roční, pak třikrát karta tříletá a poté karta na deset let.

Držíte-li kartu roční nebo tříletou, Monacké knížectví od vás očekává, že se v něm zdržujete po tři měsíce v roce. S desetiletou kartou to je měsíců šest. Z opačného konce tato pravidla říkají, že chcete-li v Monaku pobývat po dobu delší než tři měsíce, musíte si o rezidenční kartu zažádat.

Jste-li občanem České republiky, ale neustále kroužíte po světě za byznysem, máte svůj apartmán v Monaku a vracíte se do něj „jako domů“, protože se tam zkrátka cítíte dobře, vše je v pořádku. Váš daňový domicil patří právem do Monaka, kde neodvádíte daň ze svých astronomických příjmů a je vám dobře. Nevadí vůbec, že mezi tím tu a tam navštívíte příbuzenstvo na Moravě.

Co ovšem znamená, být českým nerezidentem, a nemít zde tudíž svůj daňový domicil? Nerezident, jak vyplývá ze zákona o dani z příjmu, je osoba, která nemá na území České republiky bydliště, ani se zde obvykle nezdržuje.

Student, který pobývá na české univerzitě v rámci výměnného programu, anebo pacient, který si sem přijel nechat vyměnit kyčelní náhradu, a pak se zde ještě několik měsíců léčí a rehabilituje, rezidenty nejsou. Nemají zde svůj daňový domicil, a tudíž tady ani nedaní své případné příjmy. Rezidentem je ale osoba, která má na území České republiky bydliště – místo, kde se míní trvale zdržovat – a pobývá zde alespoň 183 dní v roce.

Co si ovšem počít s tenistkou, která po většinu roku cestuje z turnaje na turnaj? Důležité je něco, čemu se říká „středisko životních zájmů“. Kam se vrací mezi turnaji a po jejich skončení? Kde má byt? Kde má rodinu? Kde má kamarády? Zkrátka, kde se „cítí jako doma“?

Právě tady začíná být příběh Petry Kvitové zajímavý.

Hezký den pro řízení. Repro Twitter Petry Kvitové.

Svítí nám sluníčko doma v Prostějově
Pojďme se podívat k Petře Kvitové na Twitter. Sociální sítě se v dnešní době staly nedílnou součástí PR strategií veřejně známých lidí. Na Twitteru nebo na Facebooku sdílejí fotografie toho, co zrovna uvařili, střípky z dovolené, z tréninků, z turnajů, zkrátka informace o tom, kde jsou a co tam dělají.

Prohlížíte-li si v profilu Petry Kvitové „tvít po tvítu“, můžete si snadno udělat obrázek o tom, kde je a co dělá. Nové příspěvky přibývají prakticky každý den. Zaměřila jsem se na „tvíty“ od ledna tohoto roku – letošek je prvním rokem, kdy tenistka nehodlá danit v České republice. Podle údajů známých z médií „změnila svou rezidenci“ na přelomu října a listopadu loňského roku.

Twitter tenistky obsahuje spoustu zajímavého materiálu k „založení do spisu“. Ale k tomu se ještě dostaneme. Podívala jsem se totiž také na její oficiální webové stránky a pod odkazem http://petrakvitova.net/cs/petra/ si úplně dole, v pravém rohu stránky přečetla: Petra žije v Prostějově ve vlastním bytě, ale vždycky se snaží navštěvovat rodinu, když právě nehraje na tour. Je hrdou tetou, má synovce a neteř.

Už zde by mohlo „pátrání“ skončit, sdělení je totiž naprosto jasným vzkazem finanční správě… Jenomže i weby slavných zastarávají, občas někdo zapomene nějakou tu informaci aktualizovat… Takže zpátky k Twitteru.

Procházela jsem profilem, studovala Petřiny fotky a komentáře k nim a skládala si obrázek. O Kvitové se často říká, že je rodačka z Fulneku, že tam bydlí a podobně. Je to ale trochu jinak.

Narodila se v Bílovci a ve Fulneku vyrůstala. Dodnes tam bydlí její rodiče. V šestnácti letech se ale přestěhovala do Prostějova, kde začala profesionálně trénovat ve známém tenisovém klubu, který dnes v názvu nese jméno hlavního sponzora: TK Agrofert Prostějov.

Na Twitteru se tedy zaměřuji na prostějovská zátiší. Pátrání jde snadno, přespříliš snadno. Otevřenost je heslem moderní doby a Petra nám podává informace o svém pohybu jako na stříbrném podnose.

Profil je poměrně bohatý na formulace jako: „domů po D1“, „zpátky v Prostějově“, „frčíme domůůů“ (myšlena ČR), „pěkná procházka v Prostějově, hezké být doma“, „svítí nám sluníčko doma v Prostějově“. Dovídáme se také, jak vypadá Petřina nejlepší kamarádka Veronika, jak vypadají její neteře a synovec, jakou SPZ má Petřino sponzorské BMW; jsou dvě: 4AF 6035 a a 3AV 7714.

Snadno si také můžeme udělat čárky, kdy byla Petra letos v Prostějově, případně ve Fulneku, v Ostravě anebo na Hradě. Kromě srpna lze doložit několik dní v každém měsíci.

Hledala jsem alespoň jedno Monako. Marně. Je evidentní, že od ledna do teď se Petra vracela z turnajů domů do Prostějova. Tam má své středisko životních zájmů.

„Ale možná teď chodí někam v Monaku!“  Foto Zuzana Vlasatá, DR

Že jí těch pár milionů stojí za to
Tenisový klub v pětačtyřicetitisícovém městě v Olomouckém kraji vychoval mnoho tenisových hvězd. Aktuálně se TK Agrofert Prostějov chlubí kromě Petry Kvitové taky Tomášem Berdychem, Lucií Šafářovou, Jiřím Veselým nebo Adamem Pavláskem.

Na vlakovém nádraží na mě pravdaže nečekají plakáty „Vítejte v kolébce tenisových hvězd“; pouze volební propagace. Jdu se tedy projít do centra, ale tam také nic. Žádné stopy po jakýchkoli tenistech či tenistkách.

Ve sportbaru s hernou a sázkovou kanceláří u nádraží se ptám barmanky, zda a kdy se dostanu nějakým městským autobusem do tenisového klubu. Milá a hezká žena se ke mně chová srdečně a ochotně mi radí. Chvíli také promlouvá do duše pokuřujícímu mladíkovi v „gangsta“ teplácích s divokými potisky. Svému synovi. Myslím, že rozhovor se týká jeho školní „docházky“.

Záhy na to chlapce u baru vystřídá břichatý pán, kterého náramně zajímá, co chci v tenisovém klubu dělat. Jestli jdu za „mafiánem Černoškem“, jeho ředitelem. Řeč přijde i na Kvitovou.

Ptám se, zda ji v Prostějově někdy potkal. „Ne, to ne, ona asi chodí do jiných podniků než já,“ směje se hurónsky a hned vykřikne: „Ale možná teď chodí někam v Monaku!“ Směje se i barmanka.

Muž dodává: „Že jí těch pár milionů stojí za to. Takhle si kur*** pověst. Vždyť bohatá je i tak dost.“ Objednává si pivo a náramně se chechtá tomu, že je za chvíli objednaný k lékařce. „Ale já jsem už vypil dvě dvojky burčáku,“ dodává. Je čtvrt hodiny před polednem. Jdu na autobus číslo devatenáct.

Když skončí sezóna, to se pak s Petrou docela potkáváme v šatně. Foto Zuzana Vlasatá, DR

To se pak s Petrou docela potkáváme v šatně
Když jsem jela ve středu 17. září do Prostějova, tušila jsem, že tam Petra Kvitová ještě může pobývat. Byla zrovna středa. Ve čtvrtek měla podle Twitteru zase někam odlítat. Vůbec mě ale nenapadlo, že bych ji mohla potkat. Leč stalo se.

Před tenisovým klubem se na billboardu skví nápis Hledáme nové vítěze Fed Cupu a Davis Cupu. Ve čtyři odpoledne zde začne zápis do tenisové školy – to jsem si přečetla na webu –, a poté bude následovat exhibiční hra dětí z tenisové školy versus Kvitová, Berdych, Veselý. A pak autogramiáda.

O zápisu do tenisové školy jsme věděla, ale o přítomnosti hvězd nebyla na webu TK Agrofert ani zmínka. Zatímco čekám na začátek akce, dochází mi proč.

Vypadá to, že pozvání dostali jen vybraní, spřátelení novináři, u kterých má ředitel Černošek a další manažeři jistotu, že nic nepokazí, že nenaruší hladký průběh dobře promyšlené PR akce, a naopak její efekt pomohou ještě znásobit.

A tak to také je. Pár milých otázek na kameru, mikrofon nebo diktafon. Úsměvy. Radost, že budeme mít večer v televizi či ráno v novinách reportáž o tom, jak si tenisové hvězdy pinkají s dětmi a vzpomínají na své začátky. Jsem tady prostě úplně omylem. Nežádoucí element.

S jednou z trenérek tenisové školy prohodíme pár vět. „Když skončí sezóna, to se pak s Petrou docela potkáváme v šatně,“ odpovídá s milým úsměvem, který opětuji. Ale stojí mě to síly. Začíná mi být z toho všeho kolem strašlivě trapně.

Přichází okamžik, kdy bych se měla vnutit mezi novináře a položit Petře Kvitové otázku: „Podívejte, z vašich profilů na sociálních sítích i z toho, co mi teď vyprávěla tady paní trenérka, je jasné, že žijete a jste doma v České republice. Daňový domicil ale máte v Monaku. To nejde dohromady. Jak to vysvětlíte?“

Jenomže se nemůžu odlepit od země. Nemám chuť být tím, kdo se na večírku přede všemi onoho HIV pozitivního hosta nahlas zeptá: „Ty, Franto, jak si můžeš dovolit chodit mezi lidi, když máš tak děsivou nemoc. Nemůžeš nás tím všechny ohrozit?“

Je mi trapně za Petru Kvitovou. Je mi trapné klást jí otázku a přihlížet, jak se z ní křečovitě vykrucuje. Proč, když to nejsem já, kdo tady dělá něco špatného? Jenomže když vidím tu ochranku, ostražité manažery, nažhavené novináře, dav maminek s dětmi, čekajícími na podpis… Prostě mám strach. Bojím se hodit pumu do večírku.

Vím, že by vás všechny zajímalo, co by Petra udělala, kdybych se jí bývala zeptala, a teď už taky vím, že jsem to udělat měla. Ale v tu chvíli mi bylo nepřemožitelně stydno vyvolávat z ní stud.

Kuk. Foto Zuzana Vlasatá, DR

Což lze pochopitelně poměrně snadno obejít
Nemám vůbec pochyb o tom, že přesun daňového domicilu do Monaka si Petra Kvitová neusmyslela sama. Spíš za ní někdo z týmu přišel a řekl zhruba toto: „Tak podívej se, je tady taková možnost, že ty tvoje miliony zprostíme danění, co ty na to? Dělá to Šafářová, dělá to tady Berdych, dále Lukáš Dlouhý, Radek Štěpánek, dříve Jiří Novák, spousta Slováků, Azarenková, Djokovič, Wozniacká, Ivanovičová, Dolgopolov… Normálka. Takže tady podepiš pár papírů a máme to.“

Petra vydělá víc peněz a manažeři tím pádem také. Jedná se zkrátka o takzvaně normální postup. „Všichni tam jsou samozřejmě kvůli nízkým daním, není to proto, že by se jim tam tak strašně líbilo,“ přiznal Tomáš Petera, někdejší tenisový trenér a dnes sportovní manažer, v květnu 2010 serveru ihned.cz v článku Čeští byznysmeni mizí v zahraničí. K odchodu se rozhodují především z daňových důvodů a kvůli obavám z nástupu levice. Sám měl bydliště v Monaku asi deset let a s ním i jeho tenisoví svěřenci Martin Damm, Bohdan Ulihrach a Petr Korda.

Jaksi se ale z této náramné hry na „doma v Monaku“ vytratilo, že v České republice i v Monaku platí nějaké zákony. Daňové úniky sportovců tak jsou udržitelné pouze do doby, než je někdo začne reálně vymáhat.

Právní kancelář Markéty Haindlové, bývalé předsedkyně České asociace fotbalových hráčů (něco jako fotbalové odbory), dnes specialistky na sportovní právo, Deníku Referendum napsala:

„Kontroly by měly provádět monacké úřady. Pro splnění podmínek daňového domicilu v Monaku tam musí fyzická osoba pobývat minimálně tři měsíce v roce a vlastnit tam nebo mít pronajatou nemovitost a dále rovněž složit do tamní banky řádově stovky tisíc eur.

I tak je však možnost reálné kontroly pobytu poměrně omezená, neboť Monako je součástí schengenského prostoru a na hranicích neprobíhají jakékoliv kontroly a neexistují tak záznamy o pohybu osob. V praxi se pobyt před monackými úřady prokazuje většinou například na základě účtů za energie apod., což lze pochopitelně poměrně snadno obejít.“

Je to zkrátka systém, který se řídí pořekadlem „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. V Německu měl s monackým daňovým rájem problémy tenista Boris Becker a málem kvůli němu skončil za mřížemi.

Před soudem v roce 2002 však uznal vinu a omluvil se. I díky tomu nakonec vyvázl „jen“ s dvouletou podmínkou, zaplatil soudní výlohy, půl milionu eur pokuty a ukončil sportovní kariéru. Výsledkem mimo jiné je, že monacká adresa se dnes mezi německými sportovci příliš nenosí.

Plaťte daně, budete hvězdy. Foto Zuzana Vlasatá, DR

Jako občan a ministr financí tomu nemohu nijak fandit
Profesionální sport je mašinérie, kde jedinec zpravidla není cílem, ale prostředkem. Prostředkem k vydělávání dalších a dalších peněz.

Příběh Petry Kvitové je ve své podstatě vlastně hluboce smutný, jde v něm zřejmě zkrátka o využívání jednostranně zaměřeného člověka lidmi kolem něj. Kvitová ve svém ceněném oboru dokáže mistrovské kousky, baví se tím, co dělá, a baví tím statisíce lidí. Současně ale slouží jako nástroj k uskutečňování zájmů dalších lidí kolem sebe. A firem.

Je ale to také dospělá a svéprávná osoba.

Jako taková má v zásadě nyní na vybranou dvě možnosti: adresu v České republice, kontakt se svou rodinou, kamarády a svým tenisovým klubem, zkrátka s tím, co má ráda. Ale k tomu odvod daně z příjmů zde. Anebo může žít po zákonem předepsaný čas ve zlaté monacké klícce, čímž ovšem omezí svůj čas pro přátele, rodinu, atd…, ale bez daní z příjmu. Ani jedno není problém, oboje je v souladu se zákony.

Patří k rysům České republiky, že její občané mají uvolněnější vztah k zákonům. Málokdo se tedy na vykuky, jako jsou například „monačtí“ tenisté, pohoršuje. Andrej Babiš, ministr financí, jehož Agrofert je hrdým sponzorem prostějovského tenisového klubu, nad počínáním tenistky jen lehkovážně mávnul rukou.

Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek to zas komentoval slovy, že Petra Kvitová se chová jako svobodný člověk, který nedělá nic nemravného ani nezákonného. Podobně reagovalo i mnoho jiných osobností veřejného života. Bohužel. Pokrytecký způsob, jímž se k případu doposud staví česká politická reprezentace, je námětem pro samostatný text.

Čestnou a jistě i překvapivou výjimkou se stal Václav Klaus, který v rozhovoru pro časopis Týden řekl: Podívejte, já jako bývalý ministr financí jsem se musel vždycky mračit logicky zákonitě na všechny pokusy o daňové úniky, všechny pokusy, jak se zbavit placení daní v zemi, kde žiji, ke které patřím, které fandím a tak dále. V tomto smyslu jít platit daně někam do nějakého jiného státu znamená, že ubírám něco státní pokladně. A opakuji znovu, jako občan i ministr financí tomu nemohu nijak fandit.“

Petra Kvitová je úspěšná mladá žena a musí dodržovat zákony. Pokud se rozhodne mít k nim laxní přístup, musí počítat s tím, že Česká republika a Monako na konci července podepsaly Dohodu o výměně informací v daňových záležitostech, což, jak definuje Ministerstvo zahraničních věcí, je „nástroj ke zjištění, stanovení a doměření daňové povinnosti a k ověření, zda byl majetek či příjem daňových subjektů správně zdaněn“. O morálce, o významu daní pro stát a jeho občany jsme se přitom ještě ani nezačali bavit.

Pokud se ovšem Petra Kvitová rozhodne skutečně soustředit své životní zájmy v Monaku, bude na místě klást si otázku, zda by měla být i nadále sponzorována firmami jako ČEZ a Česká pošta, kontrolovanými českým státem.

Ještě ale není nic ztraceno, ještě se pořád může rozhodnout, že doma je tady.