Druhá republika znovu?
Jiří PeheV České republice bychom našli jen několik politiků, kteří se nevezou na nahnědlé vlně běsnění nad přistěhovalci a všemožných radikálních úvah, které volně směšují islám, islamisty a terorismus. Politikům hlavního proudu schází odvaha.
Současná vlna zbabělosti, xenofobie a alibismu v hlavním proudu české politiky tváří v tvář masivní vlně běženců zaplavujících Evropu a teroristickým útokům ve Francii bohužel dost připomíná atmosféru v české společnosti před nástupem druhé republiky po Mnichovu v roce 1938.
Tehdy, jak známo, začal českou společnost pod vlivem německého nacismu zaplavovat politický sliz českého fašismu. Což o to, latentních fašistů je dost v každé demokratické společnosti. A v závislosti na společenské situaci nejen těch latentních. Čím se ale demokratické společnosti liší, je odvaha politiků hlavního proudu a občanské společnosti se takovým tendencím postavit.
V České republice bychom momentálně ale našli jen několik politiků, kteří se nevezou na nahnědlé vlně běsnění nad přistěhovalci a všemožných radikálních úvah, které volně směšují islám, islamisty a terorismus.
Společným jmenovatelem těchto politických výlevů je segregace. Tedy pravý opak integrace. Oddělování zdravého českého zrna od „plev“ nás má ochránit před násilím a kulturně-ideovou infekcí, která se k nám údajně valí z řad muslimů.
V čele tohoto nahnědlého běsnění přitom nestojí nikdo jiný než hlava českého státu. Ten kupříkladu tvrdí, že každý má žít ve vlastní zemi, tam praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu. Neváhal by ani s deportací muslimů, kteří se nepřizpůsobili poměrům v nových vlastech.
Co na tom, že spousta uprchlíků z islámských zemí, kteří už jsou v Evropě, se nemá kam vrátit, neboť jejich domovy už neexistují. A co na tom, že prezidentův paušálně segregační tón jde proti všemu, co reprezentuje liberálně demokratická Evropa od 2. světové války. Že se přitom v případě českého prezidenta jedná o hlubší stav mysli, než by byla jen zkratkovitá reakce na terorismus a těžko zvladatelnou uprchlickou vlnu v Evropě, o tom svědčí kupříkladu i jeho segregační apetit ve vztahu k hendikepovaným lidem.
Co v Peheho článku opravdu postrádám je přiznání důvodů, proč nyní prchá ze svých domovů od dob 2. světové války nevídaný počet válečných uprchlíků. Dnes jsou to lidé z válkou destabilizovaných zemí jižní Asie a severní Afriky, kteří se odtud valí do oblastí dosud klidných. Jaký ale nápor může Evropa ještě zvládnout, aby ji to také nedestabilizovalo? Nemělo by se vedle pomoci uprchlíkům jednat také s iniciátory těchto válek, aby i oni pomohli obětem humanitární katastrofy? Ano, mám na mysli USA, které by měly přijmout svoji odpovědnost za utrpení, které svými neuváženými zásahy způsobily a působí.
V systému, v němž se slovy Josepha Stiglitze uplatňuje vláda jednoho procenta pro jedno procento, totiž vše, co nejde k duhu právě tomu jednomu procentu vyvolených, jde k tíži zbývajícím devadesáti devíti procentům nevyvolených.
Tento fakt samozřejmě není a nesmí být argumentem proti přijetí uprchlíků a proti tomu, abychom jim poskytli bezpečí a domov u nás. Dobré je však upozornit na to, že u pouhého přijetím uprchlíků zůstat nemůže. Nemá-li u nás 10% zaměstnatelných lidí práci, pro další značnou část lidí práce je k dispozici jen práce prekarizovaná, podíl chudých lidí stále narůstá stejně jako lidí bez střechy nad hlavou, co potom zbude na utečence, až opadne vlna mediálního zájmu o tuto kauzu?
Nemohl mít právě toto Jan Keller na mysli?
Dobrou noc, Jiří Vyleťal