Teroristický útok v Paříži vyvolal nejen vlnu xenofobie, ale upoutal pozornost na migrační politiku v EU. Mainstreamové politické síly svorně opakují, že je tu třeba dávat jasné odpovědi, jinak je nabídnou extremisté v podobě kulturní nesnášenlivosti. Jaké to ale mají být odpovědi?

Rysem moderní civilizace je, že mobilita lidí míchá kultury. Je iluzorní vyzývat lidi, aby žili jen tam, kde se narodili a vyrostli. Není to náš geneticky předurčený úděl. A stavět ploty proti cizí bídě v době globalizace chudoby nemá příliš smysl. Odlišnosti je přitom třeba usmiřovat, ne potlačovat.

Chybou je především stavět rovnítko mezi přistěhovalce a teroristy. USA byly v podstatě vytvořeny přistěhovalci z celého světa. Koloniální mocnosti také otevíraly dveře přistěhovalcům ze svých kolonií. Problémem prostě nejsou přistěhovalci, ale jejich izolace ve vlastních chudinských ghettech.

Nové migrační vlny vyvolává hospodářská i politická nestabilita některých zemí třetího světa. Trvalejší řešení je tedy odstranit tuto nestabilitu v zemích, odkud tito lidé přicházejí. Běženci by to možná měli jednodušší ve „svém“ civilizačním okruhu (bohatší země islámského světa by se měly aktivněji zapojit). To ovšem nevyřeší aktuální situaci všech běženců. A představa, že lze hermeticky uzavřít schengenský prostor, je nereálná.

Rizikům spojeným s migrací čelí jednotlivé členské země EU převážně samostatně. Hledat celoevropské řešení se tu nabízí, ovšem např. kvótovat uprchlíky na jednotlivé členské země naráží na jejich zájmy i místní politickou situaci.

↗

Migrační vlny vyvolává hospodářská i politická nestabilita některých zemí třetího světa. Trvalejší řešení je tedy odstranit tuto nestabilitu v zemích, odkud tito lidé přicházejí. Foto Albert Gonzáles

Nejde jen o striktní řešení tzv. ilegálů a osoby podezřelé z páchání trestné činnosti, ale i žadatele o azyl. Nestačí takové běžence zachytit a internovat, ale rozhodnout co s nimi dál. Od bezpečnostního prověření až po možnosti pracovního zapojení. Přijetí patnácti syrských rodin v ČR je v této souvislosti pochopitelným, potřebným, ale spíš jen symbolickým aktem.

Samozřejmá je v EU spolupráce v oblasti sdílení zpravodajských informací, spolupráce v oblasti policejních opatření včetně přeshraničního sledování, vytváření společných protiteroristických sil nebo sil pro boj s nelegální migrací.Opatrnost je na místě, ovšem nemělo by to současně znamenat útok na míru dodržování lidských práv, právo na svobodu pohybu, na vyznání atd.

Co tedy obnáší věcné řešení migrace s ohledem na základní solidaritu a lidská práva? Základní parametry takové politiky existují: migrantům ze zemí mimo EU přidělovat pracovní povolení v rozsahu, který jsme schopni pojmout a v profesích, které jsou přínosem. Každá země má nějakou kapacitu pracovního trhu, kterou nemůže překročit.

Novela zákona o pobytu cizinců by měla jednak znemožnit vysávání solidárního systému, ale také zajistit, aby nedocházelo k diskriminaci této skupiny lidí. To znamená stanovit jasná pravidla pro čerpání zdravotního a sociálního pojištění legálními migranty.

Problém je, že část zahraničních pracovníků, kteří přijdou o práci, zde zůstává. Nemohou ale vstoupit do evidence uchazečů o zaměstnání a nemohou pobírat podporu v nezaměstnanosti a přestávají být účastníky veřejného zdravotního pojištění. Často jsou to lidé zadlužení, na hranici chudoby a jejich deportace je uvrhne do neřešitelných problémů. Snaží se obcházet imigrační legislativu a zaměstnat se na černém trhu, kde chybí účinná kontrola.

Přijímání uprchlíků není demografické inženýrství, je to objektivní fenomén provázený nemalým sociálním i bezpečnostním rizikem. Část těchto osob může být skutečně absorbována i zločineckým prostředím. Tam může nastoupit i soudní řešení včetně deportace. Nepošklebujme se však proto těm, kteří apelují na spojení věcnosti a humanity. Copak ti, kteří byli ochotni před třičtvrtě stoletím pomoci uprchlíkům před nacismem, byli cejchováni jako nepraktičtí či kosmopolitní „sluníčkáři“?