Pane Ševčíku, napsal jste, "jak to přece nesmí fungovat".
Jak to tedy podle Vás "má fungovat"?
Co navrhujete? Co dělat?
Ale udělat něco (nebo snad nedělat nic?) je potřeba hned teď. Právě teď, v tuto chvíi, kdy se k pobřeží Řecka a Itálie snaží doplout další vraky a umírají další a další lidé - a další a další jsou z moře vytahováni.
Máte nějaký návrh?
Já už si nemyslím, že by jakýkoliv jedinec - jmenovitě. kdokoliv - nechal před svými zraky utonout dítě. Dřív jsem v to věřil, bral jsem to jako poslední morální pojistku. Už si to memyslím. Je to velice bolestné zjištění.
"Stačí" nepřemýšlet, "jen" plnit rozkazy, jít s většinou, být lhostejný (ne proti, jen nijaký), přestat vidět v tom dítěti (nebo jedno v kom) lidskou bytost, stejnou jako já. Dneska se utopí nějaké dítě, zítra to můžu být já - a neštěkne pes.
Je to palčivé poznání,ke kterému jsem došel i pod dojmem toho, že se blíží 70. výročí od konce druhé světové války, a v období, kdy se připomínají také hrůzy té první.
Sadismus je totiž velice pohodlný postoj, když zrovna nejsme oběť.
Panu Ševčíkovi:
Pane Ševčíku, nejste stát. Jste občan. Jste občan státu, který v době podpisu smlouvy fungoval na principu zastupitelské demokracie (a až do dneška tak stále funguje). Takže i když třeba právě Vy nejste stoupencem NATO, Vaši spoluobčané rozhodli, že je budou zastupovat činitelé, kteří stoupenci NATO jsou. Proto ČR k Severoatlantické smlouvě přistoupila. Pravý čas na ofrky byl v roce 1999.
Panu Profantovi:
Mýlíte se, smlouva, ke které ČR přistoupila, prostě není jen článek 5 Washingtonské smlouvy. (Nicméně zrovna ten byl evokován např. pro vojenské nasazení jednotek NATO v Afghánistánu.)
Panu Karenovi:
Můžeme se bavit o tom, nakolik je průjezd konvoje "hrozba silou" v rozporu s následujícím (čl. 1 SA smlouvy):
"Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů."
Těch podmínek a vztahů je hodně, průjezd konvoje však např. zrovna OSN jako "hrozbu silou" neodsoudilo. Žádný stát, který je členem OSN, také (zatím) nepřinesl průjezd konvoje jako bod, který je potřeba projednat (odsoudit?) jako "hrozbu silou".
Pane Profante,
členství v NATO a závazky z něj vyplývající značně přesahují tu omílanou"pomoc v případě válečného napadení členské země". Členství v NATO nejde zredukovat jen na ten článek 5 Washingtonské smlouvy.
Je tedy také mylné domnívat se, že ČR dělala a dělá opakovaně něco "vysoko nad své závazky", natoži těmi vojenskými operacemi a misemi.
Naopak ČR má - jako mnohé jiné členské země - vůči NATO své restíky.
Ve svém příspěvku jsem se ohradil proti odporu, který ČR staví do jakési pasivní pozice "my" vs. "oni".
Nevšiml jsem si ale, že by kdokoliv měl nebo musel vyjadřovat svoji podporu mávátky. Takový výrok ministra jsem nezaznamenal, i když ho ministr mohl vypustit z úst - a pak by mne tím také nadzvedl ze židle, protože nedobrovolných účastí v mávátkových průvodech jsem si užil nadmíru.
Vůči tonoucím běžencům můžeme být buď humanisty, anebo sadisty. Ničím mezi
Jakub Patočka
Jak to tedy podle Vás "má fungovat"?
Co navrhujete? Co dělat?
Ale udělat něco (nebo snad nedělat nic?) je potřeba hned teď. Právě teď, v tuto chvíi, kdy se k pobřeží Řecka a Itálie snaží doplout další vraky a umírají další a další lidé - a další a další jsou z moře vytahováni.
Máte nějaký návrh?
"Stačí" nepřemýšlet, "jen" plnit rozkazy, jít s většinou, být lhostejný (ne proti, jen nijaký), přestat vidět v tom dítěti (nebo jedno v kom) lidskou bytost, stejnou jako já. Dneska se utopí nějaké dítě, zítra to můžu být já - a neštěkne pes.
Je to palčivé poznání,ke kterému jsem došel i pod dojmem toho, že se blíží 70. výročí od konce druhé světové války, a v období, kdy se připomínají také hrůzy té první.
Sadismus je totiž velice pohodlný postoj, když zrovna nejsme oběť.
Naše americká armáda
Vojtěch Srnka
chci se Vás zcela vážně zeptat, jakou představu máte Vy, když používáte podmiňovací způsob coby - kdyby.
Jak by to podle Vás mělo být "správně"?
(Zajímala by mne Vaše představa budoucnosti, ne že se nemělo stát, co se stalo)
Americký konvoj a právo na protest
Filip Outrata
Pane Ševčíku, nejste stát. Jste občan. Jste občan státu, který v době podpisu smlouvy fungoval na principu zastupitelské demokracie (a až do dneška tak stále funguje). Takže i když třeba právě Vy nejste stoupencem NATO, Vaši spoluobčané rozhodli, že je budou zastupovat činitelé, kteří stoupenci NATO jsou. Proto ČR k Severoatlantické smlouvě přistoupila. Pravý čas na ofrky byl v roce 1999.
Panu Profantovi:
Mýlíte se, smlouva, ke které ČR přistoupila, prostě není jen článek 5 Washingtonské smlouvy. (Nicméně zrovna ten byl evokován např. pro vojenské nasazení jednotek NATO v Afghánistánu.)
Panu Karenovi:
Můžeme se bavit o tom, nakolik je průjezd konvoje "hrozba silou" v rozporu s následujícím (čl. 1 SA smlouvy):
"Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů."
Těch podmínek a vztahů je hodně, průjezd konvoje však např. zrovna OSN jako "hrozbu silou" neodsoudilo. Žádný stát, který je členem OSN, také (zatím) nepřinesl průjezd konvoje jako bod, který je potřeba projednat (odsoudit?) jako "hrozbu silou".
členství v NATO a závazky z něj vyplývající značně přesahují tu omílanou"pomoc v případě válečného napadení členské země". Členství v NATO nejde zredukovat jen na ten článek 5 Washingtonské smlouvy.
Je tedy také mylné domnívat se, že ČR dělala a dělá opakovaně něco "vysoko nad své závazky", natoži těmi vojenskými operacemi a misemi.
Naopak ČR má - jako mnohé jiné členské země - vůči NATO své restíky.
Ve svém příspěvku jsem se ohradil proti odporu, který ČR staví do jakési pasivní pozice "my" vs. "oni".
Nevšiml jsem si ale, že by kdokoliv měl nebo musel vyjadřovat svoji podporu mávátky. Takový výrok ministra jsem nezaznamenal, i když ho ministr mohl vypustit z úst - a pak by mne tím také nadzvedl ze židle, protože nedobrovolných účastí v mávátkových průvodech jsem si užil nadmíru.