Namísto obecné veselosti, že navzdory humanitární katastrofě, do které se Řecko dostalo za poslední roky, v nedávných volbách nezvítězili náckové, ale radikální levice, zavládla v Evropě panika. Hlavním problémem prý je, že Řekové chtějí peníze, které si nevydělali, a ještě ke všemu se paktují s Rusy, a ohrožují tak naši bezpečnost.

Architekty moci v Kremlu a přilehlých aglomeracích přitom není potřeba zvlášť lechtat, aby se váleli smíchy při každé zmínce našich představitelů o líných Řecích. Ještě komičtější jim zřejmě přijde, když některý z evropských státníků vznešeně promluví o evropských hodnotách a blahosklonné snaze Unie přinést je na svůj východ a jih.

Proč? Třeba proto, že pětsetmilionová Unie se neumí bez poprasku poprat s problémy členské země, která čítá zhruba jedenáct milionů obyvatel.

Když se Ukrajinců, Bosňanů, Egypťanů a dalších jižních nebo východních sousedů Unie zeptáte, co čekají od evropské integrace, nejspíše se dovíte, že to je možnost mluvit, číst a psát svobodně a — mít práci. Placenou. Proč vzhlížejí k Unii? Protože u nás nějakou dobu tento model fungoval.

Evropský sen — schopnost zajistit politické svobody a základní sociální práva — je už nějakou dobu hlavní municí evropské zahraniční politiky. Rozšiřování EU a posléze sousedská politika byly postaveny na víře, že náš model je inspirativní a dosažitelný.

O schopnosti Unie vést příkladem se toho popsalo tolik, že se z ní postupně stala pohádková bytost. A jak to už u pohádkových bytostí chodí, dobré vlastnosti se množily s úbytkem svědků ochotných potvrdit jejich existenci.

Řecká krize je jedním z mnoha příkladů, které ukazují, že vlastně neumíme naplňovat hodnoty článku dva Smlouvy o Evropské Unii. Členské státy nepovažovaly za podstatné pokusit se řeckému pádu předejít, a pak, když ho trojka začala „řešit“, dopady „záchranných opatření“ na životy Řeků nějak zapadly mezi obrázky, které k nám proudí z jiných kontinentů a pozornost jim věnoval málokdo.

O úrovni evropské solidarity (taky jedna z hodnot, které se zmiňují v článku dva smlouvy o EU) konec konců svědčí i střídání tvrdého ne a dutého ticha, když Řeci nadhodí, že by se severněji položené státy Unie mohly více podílet na pomoci uprchlíkům z jižního Středomoří a Afriky. Ano, následníci evropského snu kupodivu nevkročí do Unie přes Krumlov, ale spíš přes Krétu.

Na hranicích Unie je dnes hned několik válek a pravděpodobnost, že kteroukoliv z nich vyhrajeme bez toho, aby se Unie začala trochu víc chovat v souladu se svou základní smlouvou, je malá.

S míněním, že Řecko se musí v mnoha oblastech zreformovat a přestat flirtovat s Putinem a Duginem, se těžko přít. Je samozřejmé. Pokud však poučení z řeckého vývoje končí u těchto doporučení, pak vyvstávají pochybnosti o tom, do jaké míry se nám vlastně chce pomáhat sousedům, a obecněji vůbec vést odpovědnou zahraniční politiku.

Pokud z řecké krize nejsme schopni vyvodit zásadnější kroky směrem k reformě vnitřního trhu, a následně ke změně principů, na základě kterých chceme integrovat sousedy, čeho je to projevem?

Řecká krize nevyvolala zásadnější pohyb k posílení soudržnosti Evropy, a tudíž oslabuje Unii i zahraničněpoliticky. Nepodnikli jsme téměř nic proti tomu, aby se řečtí a němečtí voliči neviděli jako soupeři, ale jako členové jedné politické komunity.

Nejeden pilný Evropan si v dnešních dnech posteskne, oč by vše bylo snadnější, kdybychom byli pořádná federace. I té měnové unii (a snad i Evropanům) by se dýchalo líp. Vzápětí mávne rukou — vybudovat ji by byla těžká utopie.

Rezignace na zahraniční politiku do té doby, než to u nás bude každý den vypadat jako o Vánocích, ale taky není cestou. Nevěnovat pozornost aspiracím třeba Ukrajinců by bylo zradou lidí, které jsme už pro evropskou integraci nadchli a pro které členství v Unii představuje stejnou naději, jako pro nás před dvanácti lety. Když se však dnes objevují pochybnosti, jestli do Evropy patří Řekové, co vlastně nabízíme Ukrajincům?

Zatím jsme pro to, aby kremelské architekty smích přešel, moc neudělali. Pokud je vysvětlením, že jsme líní, je to vlastně ještě ta lepší zpráva. Lepší ale neznamená dobrá.