Namísto obecné veselosti, že navzdory humanitární katastrofě, do které se Řecko dostalo za poslední roky, v nedávných volbách nezvítězili náckové, ale radikální levice, zavládla v Evropě panika. Hlavním problémem prý je, že Řekové chtějí peníze, které si nevydělali, a ještě ke všemu se paktují s Rusy, a ohrožují tak naši bezpečnost.

Architekty moci v Kremlu a přilehlých aglomeracích přitom není potřeba zvlášť lechtat, aby se váleli smíchy při každé zmínce našich představitelů o líných Řecích. Ještě komičtější jim zřejmě přijde, když některý z evropských státníků vznešeně promluví o evropských hodnotách a blahosklonné snaze Unie přinést je na svůj východ a jih.

Proč? Třeba proto, že pětsetmilionová Unie se neumí bez poprasku poprat s problémy členské země, která čítá zhruba jedenáct milionů obyvatel.

Když se Ukrajinců, Bosňanů, Egypťanů a dalších jižních nebo východních sousedů Unie zeptáte, co čekají od evropské integrace, nejspíše se dovíte, že to je možnost mluvit, číst a psát svobodně a — mít práci. Placenou. Proč vzhlížejí k Unii? Protože u nás nějakou dobu tento model fungoval.

Evropský sen — schopnost zajistit politické svobody a základní sociální práva — je už nějakou dobu hlavní municí evropské zahraniční politiky. Rozšiřování EU a posléze sousedská politika byly postaveny na víře, že náš model je inspirativní a dosažitelný.

O schopnosti Unie vést příkladem se toho popsalo tolik, že se z ní postupně stala pohádková bytost. A jak to už u pohádkových bytostí chodí, dobré vlastnosti se množily s úbytkem svědků ochotných potvrdit jejich existenci.

Řecká krize je jedním z mnoha příkladů, které ukazují, že vlastně neumíme naplňovat hodnoty článku dva Smlouvy o Evropské Unii. Členské státy nepovažovaly za podstatné pokusit se řeckému pádu předejít, a pak, když ho trojka začala „řešit“, dopady „záchranných opatření“ na životy Řeků nějak zapadly mezi obrázky, které k nám proudí z jiných kontinentů a pozornost jim věnoval málokdo.

O úrovni evropské solidarity (taky jedna z hodnot, které se zmiňují v článku dva smlouvy o EU) konec konců svědčí i střídání tvrdého ne a dutého ticha, když Řeci nadhodí, že by se severněji položené státy Unie mohly více podílet na pomoci uprchlíkům z jižního Středomoří a Afriky. Ano, následníci evropského snu kupodivu nevkročí do Unie přes Krumlov, ale spíš přes Krétu.

Na hranicích Unie je dnes hned několik válek a pravděpodobnost, že kteroukoliv z nich vyhrajeme bez toho, aby se Unie začala trochu víc chovat v souladu se svou základní smlouvou, je malá.