Jedno mějme teď prosím na zřeteli před dalším: v současných jednáních mezi Řeckem a reprezentanty eurozóny nejde ještě o to, co bude s řeckým dluhem či zda země zůstane v eurozóně, i když se o tom mluvívá. Nyní se dohadují podmínky, které bude muset Řecko dodržovat v následujících třech až šesti měsících.

Teprve v těchto měsících — tedy na jaře — se začne jednat o novém přístupu k dluhu, a pak — případně — o onom slavném grexitu. Nyní se jedná „pouze“ o režimu, který bude platit pro Řecko během příslušných rozhovorů. Teprve na jaře tedy půjde takříkajíc o všechno.

↗

Řecký ministr financí Janis Varufakis. Foto archiv GRReporter

Ovšem pozor: slovo pouze je v uvozovkách záměrně, a to ze dvou důvodů. Za prvé, Řecko i současnou řekněme malou dohodu nutně potřebuje. Jeho rozpočet počítá ještě v únoru s příjmem 7,2 miliardy eur, totiž poslední splátkou ze staré velké mezinárodní půjčky, které se říká záchranná. Tu bez dohody nedostane. Úředníci z řeckého ministerstva financí ve středu oznámili, že bez této tzv. tranše začne mít rozpočet 24. února problémy, a pokud nedostanou sumu do vyčerpání rezerv v prvním březnovém týdnu, stanou se ony problémy zásadními.

Dle části pozorovatelů je nejzazším termínem pro malou dohodu až konec března, kdy má Řecko splatit 4,3 miliardy eur Mezinárodnímu měnovému fondu, ale těžko říci. Na každý pád je zde ještě nějaký týden dva na vyjednávání, avšak ne o moc více. S blížícím se deadlinem bude sílit panika na trzích, růst pravděpodobnost bankovních runů a stoupat nervozita investorů.

Kdyby se stranám nepodařilo domluvit ani do konce příštího summitu EU, tedy do 20., 21. března, Řecko by sice ještě nemuselo vyhlásit default, ale atmosféra by již stav označovaný lidově a nepřesně bankrot připomínala. Stát by byl nucen aktivně regulovat kapitálové toky, aby zabránil masivnímu posílání peněz ze země, ze značné časti připravovaných či právě uzavíraných kontraktů řeckých firem se zahraničními by sešlo a ti z Řeků, kteří si neulívají peníze do zahraničí, by se alespoň na čas nedostali ke svým kontům.

Co je na stole

A potom za druhé, i tato malá dohoda je důležitá, neboť naznačí kam je jedna nebo druhá strana ochotna ustoupit při oné velké dohodě — té, o níž se má jednat v dubnu až červnu.

V současnosti je na stole varianta A) malé dohody, totiž návrh států, které obhajují dosavadní přístup k řecké krizi: Německa, Nizozemska a dalších. V podstatě říká: nová řecká vláda musí ještě na čas skousnout zuby a volby nevolby slíbit, že bude plnit po další tři až šest měsíců stejné podmínky jako předchozí kabinet. Za to dostane dohodnutou částku, záruku ochranné ruky Evropské centrální banky (ECB) nad řeckými bankami a obecný příslib, že se o některých rysech povinné politiky bude moci ještě dále jednat, zda je nezměnit.

A vedle toho je tu varianta B), kterou se pokouší prosadit řecký ministr financí Janis Varufakis s neoficiální, spíše symbolickou podporou zemí, jako je Rakousko nebo Francie. Varianta B) říká: Řecko se k prodloužení dosavadních bailoutů, tedy ke stejným podmínkám a stejné politice, zavazovat nebude, protože vedly k naprosté pohromě, dá ale jiné závazky, jež budou odpovídat ze 70 procent těm původním. Za to dostane novou přemosťovací (tj. onu malou) dohodu, tedy čas, aby jeho nová levicová vláda dokázala, že svede získat věřitele pro své řešení celkové situace Řecka — pro svoji verzi velké dohody. V praxi přitom znamená tento „čas“ opět vyplacení tranše a ochrannou ruku ECB.

Kromě čistých variant A) a B), z nichž každou protistrana stále vetuje, se ještě pak objevují různé kompromisní varianty — řekněme A1, A2, B1, B2 atd. Většina pozorovatelů se kloní k názoru, že právě kompromis nakonec zvítězí — třebaže jistě uslyšíme ještě mnoho silných slov a práskání dveřmi, je krajně nepravděpodobné, že by jedna či druhá strana šla do definitivního střetu už nyní, při vyjednávání malé dohody.

Bude nicméně důležité, zda půjde o kompromis bližší variantě A či variantě B. Dohoda bližší řeckému návrhu by totiž znamenala symbolické uznání, že v dosavadním přístupu bylo něco zásadně špatně. A naopak dohoda bližší představě Německa by naznačovala, že ani nový Tsiprasův kabinet nechce riskovat za žádnou cenu default a že i při rozhovorech o velké dohodě bude ochoten k ústupkům z předvolebních plánů.

Platí přitom, že ani řečtí, ani němečtí voliči by svoji reprezentaci za snadný kompromis nepochválili, a tak nelze čekat, že by rozhovory skončily přílišnými a brzkými ústupky.

Nač dávat pozor

I ve stávajících jednáních jde tedy o důležité otázky: o to, na kolik je pro současnou německou, nizozemskou či finskou vládu stěžejní udržení jednoty eurozóny, o to, do jaké míry jsou zmíněné vlády stále přesvědčeny o vhodně zvolených podmínkách záchranných změn, i o to, do jaké míry je o své pravdě přesvědčena nová řecká reprezentace, co je jí ochotna obětovat a jakým způsobem plánuje vyjednávat v budoucnu.

O víc, ba o pomyslné všechno, půjde skutečně ale až na jaře. Tehdy se bude rozhodovat o tom, jak bude evropský svět napříště přistupovat ke dluhům, jak ctí finanční obři v EU výsledky voleb, zda je Evropská unie schopna překonat kapitalismus, i o zásadnost změny, jíž mohou strany typu Syrizy v Evropě podnítit.

I když se mluví už dnes o rozhodujících okamžicích či posledních šancích, jde spíše o publicistickou latinu. Nejvíce je teď záhodno sledovat náznaky odpovědí na výše uvedené otázky, a pak také různé alternativní návrhy řešení dluhové krize, jež by se mohly — a měly — promítnout do velké jarní dohody.

O těchto alternativách a o tom, co by v případě Řecka bylo skutečným morálním hazardem, ovšem až příště.