Znovuobjevení politiky, řecká lekce pro Evropu
Tomáš JungwirthEvropská unie musí uznat, že každý jeden její členský stát má co mluvit do svého dalšího osudu a zároveň mu nabídnout rovné místo u jednacího stolu, kde se vedou jednání o tématech dotýkajících se celé osmadvacítky.
Úspěch radikálních společenských hnutí v Řecku a Španělsku je důsledkem neschopnosti Evropské unie vnímat státy na svém okraji jako plnohodnotné a rovnoprávné politické partnery. Ukazuje se, že v zemích na evropské periferii vede vyprazdňování veřejné diskuze od politického obsahu k silné protireakci společnosti, která chce být slyšena. EU a její nejvýznamnější členské státy si to musí uvědomit, jinak riskují budoucnost společného projektu.
Vyprázdnění politična
V tradičním vestfálském pojetí byly státy vrcholnými politickými jednotkami, jak je před devadesáti lety definoval Carl Schmitt v Pojmu politična. Tedy „v rozhodujícím případě konečnými autoritami“, nadanými v zásadě neomezenou svrchovaností nad svým územím a obyvatelstvem.
V případě demokratických právních systémů to byli zároveň právě občané, kdo v konečném důsledku rozhodoval o politickém směřování té které země. S rostoucím vlivem mezistátních a nadstátních institucí a procesů se oblast vymezená pro rozhodování jednotlivých států přirozeně zužuje. Míra demokratické odpovědnosti institucí, které dnes de jure nebo de facto vymezují rámec působnosti států — především mezivládních politických organizací, mezinárodních finančních institucí a nadnárodních korporací — však zůstává vesměs zanedbatelná.
I ta nejvýznamnější a nejvíce demokratická regionální mezivládní organizace dneška, Evropská unie, působí v řadě momentů jako nástroj k prosazování politiky aktuálně ekonomicky a politicky nejsilnějších států, v řadě dalších jako nezastavitelný byrokratický kolos.
Její členské státy tak v řadě ohledů ztrácí svůj výsostně demokraticko-politický charakter, aniž by se ten dokázal zhmotnit na unijní úrovni. To je v kontextu hospodářských problémů, absence společné evropské identity a prohlubující se dichotomie mezi evropským „severem“ a „jihem“ základem demokratické krize starého kontinentu.