V těchto dnech byl odeslán premiéru Sobotkovi dopis týkající se vyhýbavé politice naší vlády ve věci uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy především z Afriky a ze Sýrie. Iniciátorky dopisu, Anna Hradilková, Magdalena Martinovská a Michaela Valentová, výstižně pojmenovaly základní problémy naší vlády: neochotu sdílet břemeno s těmi státy EU, které jsou náporu uprchlíků vystaveny nejvíce, a populistické podléhání předsudkům vůči migrantům.

Petice žádá jasné stanovisko, které bude reflektovat reálnou situaci v zemích, odkud lidé utíkají, v tuto chvíli zejména v Sýrii. Požaduje také formulaci dlouhodobé imigrační politiky, která u nás chybí.

Ta je nezbytná, protože, jak se píše v petici „s postupující globalizací není současná vlna migrace přechodným jevem, ale pravděpodobně dlouhodobým trendem. Je však velký rozdíl, zda bude probíhat živelně, nebo řízeně v rámci spolupráce států EU.“

K petici je možné stále připojit podpis.

Pro mě osobně je zklamáním, že naše vláda, která se profiluje jako proevropská a hlásí se k humanistickým ideálům, místo aby mobilizovala síly ke spolupráci s médii a vysvětlovala prohlubující se humanitární katastrofu migrantů, hraje na strunu obav z terorismu a obrany národních ekonomických zájmů. Smutnou vizitkou bylo zpravodajství ČT 27. května, kde ministr Zaorálek plamenně promlouval o tom, že si Bruselem nenecháme diktovat kvóty, aniž by zazněl oprávněný komentář, že něco málo přes 1300 lidí ročně (navíc s finančním příspěvkem Bruselu) je zanedbatelné množství.

Ubytování pro uprchlíky by se jistě snadno našlo v nevyužívaných objektech armády — vždyť i v Praze na Pohořelci stojí kasárna, která zejí prázdnotou už dvacet pět let. Ministrův projev ve zprávách ČT doplnila série minireportáží z různých států Evropy, kde se nehovořilo o ničem jiném než o obavách z migrantů a obraně národních zájmů zde či onde.

Ve stejných zprávách jsme se také dozvěděli, jak statečně naši umělci ze skupiny Pode Bal bojují proti komunismu instalací sochy krvácejícího mladíka, kterého při pokusu o přechod hranic v době studené války rozdrásali psi. Někdejší smrt při pokusu překročit hranice do svobodného světa se samozřejmě nabízela jako paralela se smrtí ubožáků, kteří dnes, a často i s malými dětmi, riskují smrt, aby se dostali pryč ze svých zemí, kde zuří válka. Paralela však zůstala nevyužita.

Zdá se, že i v otevřené Evropě, která se kdysi tak velkoryse otevřela uprchlíkům z komunistického Československa, zůstáváme sobecky zakletí ve svém provinciálním světě odtrženém od globální reality a nechceme si připustit, že dnes je mnohem větší problém útěk migrantů k nám, do svobodné a bezpečné Evropy, než někdejší touha mladých lidí dostat se na svobodu za železnou oponou. Při vší lítosti nad životem Hartmuta Tautze, který byl v roce 1986 tak brutálně zmařen.