Výstavu Journal (Ir)responsable zrealizovalo Centrum DOX v reakci na teroristický útok na redakci časopisu Charlie Hebdo ze dne sedmého ledna 2015. DOX se tímto počinem přidalo k několika světovým galeriím, které flexibilně zareagovaly na zavraždění redaktorů v pařížském týdeníku.

Řediteli Leoši Válkovi se povedl opravdu husarský kousek. Když četl článek od galeristy v Paříži, který měl pár výtisků vystavit, spojil se s ním a požádal ho o zapůjčení. Zároveň úspěšně oslovil další sběratele, kteří měli k dispozici i jiné výtisky. Ve velmi krátkém čase uspořádal výstavu. V auditoriu ve třetím patře tak byly od konce ledna na mobilních stojanech k vidění i obálky časopisu Hara-Kiri, jenž vycházel od roku 1960 a na Charlie Hebdo se po několika zákazech teprve přejmenoval.

Díky Journal (Ir)responsable dostala česká veřejnost možnost seznámit se a udělat si vlastní názor na časopis, jeho postoj, filosofii, humor. Poslední den výstavy proběhla v Centru současného umění debata o otázkách současných hodnot v moderní společnosti, o svobodě vyznání, toleranci a o tom, jak se přímo formují současnou společnost.

Socioložka Jiřina Šiklová poukazuje v záznamu z diskuse na samotnou interpretaci útoku, kterou veřejnost vnímá jako útok muslimů proti křesťanům a de facto jako náboženské střetnutí. Zmiňuje, že možná jde mnohem více o promítnutí obavy z migrantů než o náboženské střetnutí.

Kritické debaty o všech náboženstvích jsou na místě, ale skupiny typu „Islám v ČR nechceme“ přináší hlavně podněcování k nenávisti a vytvářejí předsudky a stereotypy. Od brutálního napadení redakce francouzského deníku nápadně přibyly v České republice podivné happeningy, které mají podobu nainstalování oběšence před Multikulturní centrum Praha nebo zaslání bílého prášku do Organizace pro pomoc uprchlíkům (o četných zastrašujících e-mailech zaměstnancům OPU bych se ráda rozepsala při jiné příležitosti).

Dobré umění by však mělo mít více vrstev a pro mnoho akcí inspirovaných žánrem happeningu bývá typické, že jejich obsah a smysl nejsou předem domyšleny a deklarovány původcem, ale dotváří je až následná veřejná diskuse. Zmíněné dva happeningy orientující se na organizace pracující s migranty tedy, upřímně řečeno, tento cíl naplnit nemohly.

Zemřít přirozenou smrtí

Jan Jandourek vidí problém karikatur v tom, jakou přisuzujeme hodnotu symbolu a nakolik ten symbol ztotožňujeme s věcí samotnou: „Jestliže ztotožním věc se symbolem, tak nerozumím tomu, co ten symbol je. Jestliže někoho popravím kvůli tomu, že zničil obraz Madonny, tak jsem to nepochopil.“

S náboženskými symboly pracovaly ostravsko-brněnsko-pražské seskupení Kamera skura a jejich bratislavský protějšek. V roce 2013 spolky vystavily na Bienále v Benátkách cvičícího Krista v kruzích. Svatého sportovce v projektu Superstar povzbuzovalo obecenstvo promítané na stěnách pavilonu, které autoři nasnímali na fotbalovém zápase. Jeden z členů Kamery skury, který chtěl zůstat v anonymitě, tehdy pro Novinky.cz uvedl: „Nechceme urážet náboženské cítění.

Kristus je symbol, který už byl tolikrát různě použit, že snad už nic nemůže být nějak pohoršující. V dnešní době se sportovci stali zbožštělými hvězdami. Hašek je Bůh, řvalo se na stadionech. Nikdo to nemyslel vážně, ale ten pocit v tom byl.“ Společným heslem členů Kamery skury v roce 2003 bylo: „Pro umění jsme ochotni i zemřít, ale jen přirozenou smrtí.“

Leoš Válka potvrdil, že reakce diváků na výstavu Journal (Ir)responsable byly vesměs vstřícné, a že nezaznamenal, že by obsah někoho vyloženě pobouřil. Jako diskutující připouští, že humor je v zásadě kontextuální záležitost a že jde o špatný humor, pokud se dělá z někoho, kdo je v tu danou chvíli zcela bezmocný, protože legrace se dělá tím, že se něco nebo někdo shodí.

Religionistka Tereza Matějčková shrnuje dílo idealistického filozofa Hegela, podle kterého je společnost o to silnější, oč více je schopna tolerovat, aniž by se propadla do nějakého chaosu: „Čím více je ta společnost vyvinutější, tím méně je schopna trestat. Ona ví, že spousta věcí, které se dějí, by byly trestuhodné, ale je schopna to přejít, protože je na to dost silná. Naproti tomu jsou společnosti, kde tresty jsou drakonické a té satiře se tam moc nedaří.“

Někdo vykresluje určitá náboženství jako nosiče násilí a do jejich protikladu staví náboženství jiná, mírumilovná (jako v případě islámu a budhismu). V médiích však prolétlo rychlostí blesku, že necelých čtrnáct dnů po ukončení výstavy poslal soud v budhistické Barmě na dva a půl roku do vězení trojici mužů za to, že údajně zesměšnili Buddhu. Natiskli jeho karikaturu na reklamní letáčky, kterými pak zvali k návštěvě baru.

Určitou míru urážky by měl člověk v demokratické společnosti schopen snášet. Je otázka, zda byli útočníci uraženi nábožensky, nebo to byli násilníci, kteří hledali záminku proto, aby spáchali nějaký trestný čin, tak jako to bylo v případě násilníku na metro v Londýně.

Záznam z debaty Kdo se směje… ukazuje, že jde o téma, které je přítomné od počátku střetu kultur.