Ke zjednodušenému tvrzení, že v evropské kultuře není normální svoboda slova, ale cenzura, se propracovává filozof Václav Bělohradský přes různá složitá a místy nesrozumitelná tvrzení, která mají ten společný znak, že k sobě ne vždy patří a jsou použity jako argument účelově (Normální je cenzura!, Respekt, 2.—8. 2. 2015). Relativistický přístup a zvláštní typ liberalismu ovšem umožňuje cokoli, tedy i srovnávání nesrovnatelného. Nejen filozofům, ale i dalším psavcům.

Antikonformismus versus modlářství

„… Mnohonásobná vražda v Charlie Hebdo vyvolala lživou představu, že svoboda projevu, která je především právem na výsměch zbožněným entitám všeho druhu, je normálním stavem společnosti, který ,zvnějšku‛ ohrožují kulturní cizinci. Je to velká iluze, svoboda projevu není hodnotou většiny, ale antikonformistických menšin, které bourají, co jsme zbožštili, a stávají se proto obětí nenávistných reakcí i trestních stíhání,“ píše mj. Bělohradský.

Dále uvádí příklady ze zahraničí i od nás, zůstaňme pro větší srozumitelnost u nich:

• Řidič Roman Smetana odmítl považovat za trestný čin přimalování tykadel na portréty politiků a skončil ve vězení.
• Skupina Ztohovern provedla invazi do pořadu ČT Panorama a do promítané krajiny zasadila atomový výbuch. Získala za to cenu od Národní galerie v Praze, ale dostala se do konfliktu se zákonem, i když obžaloby byla nakonec zproštěna.
• Vládnoucí oligarchie v Praze zahájila v nedávné minulosti kampaň za uspořádání olympijských her v Praze založenou na hesle „Všichni jsme v národním týmu“. Skupina Guma Guar to parodovala: „Jsme-li skutečně všichni v národním týmu, jsou tam také pánové Kožený a Krejčíř.“ Její plakáty ale z pražských zdí rychle zmizely.
• Výstava nazvaná Achtung!, za níž stál člen Guma Guar, trvala jen třicet minut: „skupinka pobouřených lidí ji zlikvidovala a majitel domu pohrozil výpovědí“. Polský výtvarník Peter Fuss tam vystavoval fotokoláže, na nichž nacistům z filmových záběrů dotvořil židovské hvězdy, aby tak „kriticky reflektoval“ chování státu Izrael vůči Palestincům.

Nesouměřitelné příklady

Je asi jasné, co tím chce Bělohradský říci: většina si prostřednictvím státních institucí a norem uzurpuje právo rozhodovat o tom, co se v rámci svobody slova a projevu smí a co nikoli — a to je samo o sobě špatné bez ohledu na cokoli dalšího — proto je podle něj to, co nazývá cenzurou, běžnou součástí života. S něčím z těchto závěrů lze jistě souhlasit, je jen škoda, že Bělohradský zároveň nechtěně zpochybňuje sám sebe.

Tak především, uvedené příklady jsou nesouměřitelné. Zatímco dva z nich správně ukazují počínání většiny vůči nonkonformistickým menšinám (Ztohoven, Olympiáda v Praze), podstata druhých dvou leží jinde.

↗

Václav Bělohradský vůbec nepočítá s lidskou důstojností, která minimálně aspiruje na post univerzální hodnoty. Foto en.wikipedia.org

Roman Smetana neprotestoval z pozice antikonformistické menšiny, ale svými tykadly na hlavách politiků mluvil z duše mnoha lidem, bez ohledu na to, zda jsou z většiny či z jakýchkoli menšin.

A výstavu Achtung! nezničil stát a jeho instituce, nezničila ji dokonce ani většina, která antikonformistickým menšinám brání ve svobodě slova. Zničili ji Židé, tedy příslušníci jedné ze společenských menšin. A výpovědí hrozila Židovská obec v Praze, neboť je to právě ona, která vlastní dům, v němž byly vystaveni nacisté s židovskými hvězdami na uniformách (což Bělohradský cudně zamlčel).

Lze jistě namítnout, že Židé nejsou antikonformistickou menšinou a v jistém smyslu patří k většině, ale i tak tento příklad „cenzury“ pokulhává.

Nebezpečí ideologického uvažování

Každá ideologie s sebou nese nebezpečí zjednodušeného pohledu na svět. Ideologie přinášejí spásná řešení složitých jevů podle předem vytvořené konstrukce, říkají jak a co se má udělat, aby se lidstvo mělo lépe. Má to samozřejmě tu výhodu, že člověk již nemusí o věcech či o způsobech řešení problémů příliš přemýšlet, protože návod je předem daný. Světské hemžení je ovšem složité a do žádných konstrukcí se vtěsnat nedá.

A netýká se to zdaleka jen ideologií vedoucích k totalitě, ale i módních konceptů či teorií jako jsou hodnotový relativismus či jistý typ liberalismu, v němž je svoboda chápána jako jediná (či nejvyšší) hodnota, která stojí za zvýšené úsilí, jak nám to nikoli poprvé předvádí právě Bělohradský. Vše je ale složitější, než nám tento filozof předkládá.

Lidská důstojnost jako univerzální hodnota

Bělohradský vůbec nepočítá s lidskou důstojností, která minimálně aspiruje na post univerzální hodnoty. Uvědomovali si to i naši ústavotvůrci, kteří požadavek na zachovávání lidské důstojnosti postavili na roveň ostatním lidským právům, včetně svobody. Z praxe ovšem známe situace, kdy ji státní instituce nectí. Například když pravicoví extremisté pochodovali enklávami obydlenými Romy a pokřikovali rasistická hesla, například „Cikáni do plynu“.

Státní instituce (zde policie a obecní úřady) v takových případech dávají často přednost liberalismu (svobodě slova) na úkor nekonformní menšiny. A jsme zároveň svědky toho, jak lidé z nonkonformistické menšiny (neonacisté) vyzývají k násilí na druhých i jinak útočí na základní práva druhých (Romů), a tím i na většinu, která tu „Romy trpí, namísto, aby je vyhnala ze země“. Vidíme tak, že Bělohradský zobecňuje nezobecnitelné.

„Nyní se těmi nepřáteli stali Romové, cizinci, bezdomovci… a zvlášť ti, kteří jsou viditelně odlišní. Je to od většiny takový skluz šikmo svahem, který se jí nemůže vyplatit. A je to pochopitelně proti všemu, co stojí v základech našeho státu, proti lidské důstojnosti, kterou má každý, ať je to bezdomovec nebo superboháč. V lidské důstojnosti jsou si všichni naprosto, ale naprosto rovní. A tak je také potřeba s lidmi jednat,“ řekla serveru Romea.cz Eliška Wagnerová, senátorka a bývala ústavní soudkyně.

Právo na lidskou důstojnost lze jen velmi těžko upřít Židům, kterým někdo v jejich vlastním domě říká, že se chovají stejně jako nacisté. Obzvláště pak v momentě, kdy stále ještě žijí přeživší, pro něž jsou takové útoky nejbolestnější. A také není nic známo o tom, že by stát Izrael cíleně vyvražďoval Palestince (dopouštěl se genocidy vůči nim), jako to činili nacisté Židům.

Je extremismus nebezpečný?

S Václavem Bělohradským jsem na toto téma polemizoval již v roce 1997 v Lidových novinách (LN). Bělohradský tehdy i v reakci na můj rozsáhlejší materiál o krajní pravici v LN mj. napsal:

„Nebezpečný pro demokracii není extremismus, který tím, že vyvolává skandál v řadách morální většiny, rozhýbává veřejné mínění a oslabuje moc ekonomicky a morálně privilegovaných vrstev; nebezpečný je hon na extremisty, jak jej pořádají například Lidové noviny... Demokracie je systém, který odolává snadno všem svým nepřátelům, svým ochráncům ale rychle podléhá… právo na vzpouru proti hodnotám většiny je nejvyšším právem v demokracii, svoboda slova musí být absolutní, jen ona je zárukou demokracie“.

Reagoval jsem tehdy takto:

„Pokud tedy svoboda slova musí být absolutní, proč ji upírá Lidovým novinám? Má snad extremista právo říci, napsat či projevit se, jak uzná za vhodné, a demokrat proti tomu nesmí protestovat, aby neohrozil demokracii? (…)

Jak vidno, demokracii nesvědčí žádné absolutistické požadavky, ať už je vznáší kdokoli. V tažení proti politickému extremismu nejde o to, upřít někomu práva, ale o hledání už nepřijatelné míry nebezpečí, které ohrožuje samu podstatu demokracie a svobody pro všechny. Obludnost dvou válek a totalitních režimů dvacátého století, technologie a masovost zabíjení, neúcta k lidskému životu a opovržení ke svobodě a právům jedince, přivedly naši civilizaci k nutnosti posílit institucionalizaci svobody a lidských práv…“

Absolutistické požadavky demokracii nesvědčí

Dnes k tomu dodávám: od určité hranice platí, že čím více se svoboda slova blíží své absolutnosti, tím méně je svobodou. Třeba proto, že druhým upírá jak svobodu, tak lidskou důstojnost. Není přeci jen otázkou svobody slova, když kdosi pod okny druhých pokřikuje, že ho strčí do plynové komory, jen co se dostane k moci.

Překročení určité hranice toho, co je v rámci společného svobodného prostoru přípustné, může vést k tragickým následkům. Rámec, který ony hranice vymezuje, se skrývá ve známém mottu: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

Extremisté jsou bezesporu demokracii nebezpeční. Němečtí nacisté se ve 30. letech 20. století dostali k moci demokratickou cestou a svou svobodu zneužili k potlačení svobody a důstojnosti ostatních, vlastními občany počínaje. A to je další výtka vůči Bělohradskému, který se tváří jakoby historické zkušenosti neexistovaly či že není radno se podle nich zařídit propříště, abychom předešlé chyby pokud možno neopakovali.

„Chceme nahlížet na minulost tak, abychom v ní našli odpovědi pro současnost a budoucnost. Hledáme v minulosti poučení, vzory a metody, abychom pro příště mohli cíleně podporovat dobro a bránit zlu,“ řekl nedávno německý prezident Joachim Gauck. Moudrý to muž.

Děti si hrají v plynové komoře

Na to ovšem zapomíná více psavců, nejde jen o Bělohradského. Rozruch například způsobila výstava o holocaustu v Muzeu umění v estonském městě Tartu. Námětem jednoho z videí jsou nahé děti, které si hrají na honěnou v plynové komoře koncentračního tábora. Četl jsem v této souvislosti, že to neukazuje právě na dobrý vkus, ale ten, že nemá smysl obhajovat ani zákonem, ani cenzurou, natož násilím.

Nejde však jen o vkus. Jde především o svobodu a důstojnost druhých. Není třeba všechno hned zakazovat, i když ani demokracie se pochopitelně bez zákazů neobejde, je však třeba říci co, jak a proč je špatné. Totéž se týká i internetových diskusí, z nichž se na nás valí splašky útočící na druhé a vyzývající k násilí na nich.

Hesla z liberálních příruček v takových případech selhávají. Stejně jako fungující trh nezařídí „volná ruku trhu,“ ale jeho regulace, nezařídí svobodu a důstojnost všeobjímající liberalismus, ale regulace v rámci demokratického právního státu v podobě zákonů i nepsaných norem. A samozřejmě vymáhání jejich dodržování.

Svoboda slova není kráva, ani ta posvátná ne.