Proti svobodě slova
Petr BittnerSvoboda slova má smysl jedině jako součást širšího pojetí lidské svobody a důstojnosti, jež umožňuje reálně měnit svět. Je-li svoboda slova redukována na svobodu se vypovídat, nepomáhá ničemu, ba škodí.
Nová levice se už řadu let pokouší ukousnout si větší díl hegemonického koláče. V českém postkomunistickém kontextu se jedná o mimořádně složitý úkol, navzdory tomu se však demokratické levicové perspektivy usazují v mainstreamovém politickém éteru.
Za největší úspěch této epochální mise se dá označit už jenom fakt, že se v komentářovém světě o něčem jako „demokratická levice“ hovoří. Emancipační levicovou politiku však čeká ještě řada složitých bitev o diskurs, který zůstává pevně v režii stárnoucích hlídacích psů devadesátkové metafyziky tržního fundamentalismu.
V ideologicky vychýleném politickém prostředí čelí levicová politická filosofie hned několika konceptuálním překážkám, které disponují liberální náplní a které staví emancipační politiku v očích veřejnosti mimo demokratické mantinely. Jedním z těchto liberalistických totemů je na první pohled žádoucí a všemi ctěná svoboda projevu, respektive její fetiš, jeden z hlavních ideových pilířů liberálních demokracií západního střihu a v našem kontextu jeden z oslavovaných výdobytků Sametové revoluce. Právě o dekonstrukci ideje svobodného slova se pokusím v následujících odstavcích.
Svoboda slova je společenskou většinou chápána jako barometr demokratičnosti. Ve prospěch této její role hovoří v českém prostředí i fakt, že její nedotknutelný primát ztvrzují komentátoři napříč politickým spektrem (od Reflexu po Alarm). Tvrdím, že pojem svobodného projevu však není univerzálním referenčním bodem demokratické společnosti, ale že v politickém boji zvýhodňuje konzervativní proudy a zájmy kapitálu.
Současný hymnus demokratického liberalismu zní: „Ať už se bude dít cokoli, smíme o tom diskutovat!“ Jinými slovy: ať už se bude rukou vládnoucích sil páchat jakékoli zlo, můžeme o něm my, nevládnoucí síly, otevřeně mluvit. Jakkoli zní podobná slova jako formulace osvícenských svobod, je třeba mít na paměti, že se jedná stále pouze o svobody formální; stejně formální, jako je kupříkladu slavné heslo „rovnosti“ velké francouzské revoluce, které svou abstraktnost koneckonců potvrzuje celou dvousetletou historii buržoazních demokracií.
Jak na to zareaguje čtenář, který má po čtení novin při obědě naplánováno ještě nějaké konání?
"No a?!"
... v takovém případě ta slova zřejmě neměla sílu měnit svět plánů těch, kteří konají. Mohou být tedy ti, kteří se projevují, zároveň těmi, kteří realizují? Jak zařídit, aby byla zrealizována realizace aniž by zasáhla svoboda slova?
Svoboda slova možná nestačí.
Že škodí, je ovšem velmi svérázný postoj.
A fáze poznání, ke které se dobral autor tohoto článku Bittner, mám už naštěstí za sebou.
Protože co znamená, že svoboda kecat musí být posílena skutečnou svobodou - svobodou jednat?
Jen to, že budu-li jakýmkoli způsobem jednat, musím se připravit na odpor toho, kterému se nelíbí JAKÝM směrem se věci mění.
Tím nechci říci, že u svobody projevu máme zůstat a nepostupovat směrem k reálné svobodě.
Ale věc není v tom prohlásit svobodu projevu za konzervativní přežitek, kterého se je třeba zbavit.
Svoboda by měla být dovedena od svobody projevu k možnosti i jednat - i takovým směrem, který se mně nelíbí, pokud budou dodrženy ustálené mantinely, které umožňuji nejen o všem pochybovat, ale i věci měnit - ale jen způsobem, který neznemožňuje změnu dnešní změny zítra ...
A k podmínkám, aby tyto možnosti i zítra existovaly, patří i ta zesměšňovaná svoboda projevu ...
Myslím, že i z čistě praktického hlediska je pořád lepší jistá nadbytečnost mluveného projevu, než nedostatečnost. Kvalita se přece rodí díky předchozí kvantitě. Než se vymyslí něco pořádného, udělá se předtím mnoho nezdařených pokusů a totéž platí pro řeč. Nehledě k tomu, že všechny (společné) činy je nutno promýšlet a prodiskutovat předem.
Nedávno jsem se bohužel setkala s analogickým názorem u jednoho (ultra)pravičáka: "Mělo by se míň diskutovat a víc makat..."