Nová levice se už řadu let pokouší ukousnout si větší díl hegemonického koláče. V českém postkomunistickém kontextu se jedná o mimořádně složitý úkol, navzdory tomu se však demokratické levicové perspektivy usazují v mainstreamovém politickém éteru.

Za největší úspěch této epochální mise se dá označit už jenom fakt, že se v komentářovém světě o něčem jako „demokratická levice“ hovoří. Emancipační levicovou politiku však čeká ještě řada složitých bitev o diskurs, který zůstává pevně v režii stárnoucích hlídacích psů devadesátkové metafyziky tržního fundamentalismu.

V ideologicky vychýleném politickém prostředí čelí levicová politická filosofie hned několika konceptuálním překážkám, které disponují liberální náplní a které staví emancipační politiku v očích veřejnosti mimo demokratické mantinely. Jedním z těchto liberalistických totemů je na první pohled žádoucí a všemi ctěná svoboda projevu, respektive její fetiš, jeden z hlavních ideových pilířů liberálních demokracií západního střihu a v našem kontextu jeden z oslavovaných výdobytků Sametové revoluce. Právě o dekonstrukci ideje svobodného slova se pokusím v následujících odstavcích.

↗

Pokud se nová levice v něčem navrací k Marxovi, je to právě jeho epochální a v každé další po-krizové restauraci kapitalismu zapomínaný objev, že v sobě všechny buržoazní demokracie nosí zásadní rozpor. Foto Flickr.com.

Svoboda slova je společenskou většinou chápána jako barometr demokratičnosti. Ve prospěch této její role hovoří v českém prostředí i fakt, že její nedotknutelný primát ztvrzují komentátoři napříč politickým spektrem (od Reflexu po Alarm). Tvrdím, že pojem svobodného projevu však není univerzálním referenčním bodem demokratické společnosti, ale že v politickém boji zvýhodňuje konzervativní proudy a zájmy kapitálu.

Současný hymnus demokratického liberalismu zní: „Ať už se bude dít cokoli, smíme o tom diskutovat!“ Jinými slovy: ať už se bude rukou vládnoucích sil páchat jakékoli zlo, můžeme o něm my, nevládnoucí síly, otevřeně mluvit. Jakkoli zní podobná slova jako formulace osvícenských svobod, je třeba mít na paměti, že se jedná stále pouze o svobody formální; stejně formální, jako je kupříkladu slavné heslo „rovnosti“ velké francouzské revoluce, které svou abstraktnost koneckonců potvrzuje celou dvousetletou historii buržoazních demokracií.

Pokud se nová levice v něčem navrací k Marxovi, je to právě jeho epochální a v každé další po-krizové restauraci kapitalismu zapomínaný objev, že v sobě všechny buržoazní demokracie nosí zásadní rozpor. Je jím rozpor mezi formální legitimitou demokratického uspořádání na jedné straně, a jeho reálnou společenskou praxí na straně druhé; zkrátka a dobře je to starý známý rozpor mezi tím, co se dělá, a tím, co se říká, že se dělá.

V ideologicky vedeném sporu takováto reference bohatě stačí k tomu, aby byl její proponent označen za marxistu, přívržence stalinistických pořádků a inherentně nedemokratického škůdce.

Každý ideologicky vedený spor je však veden právě teprve na úrovni vládnoucí ideologické nadstavby, neboť používá její pojmový aparát; tento spor tak nemůže být skutečně rozřešen, neboť daleko fatálnější a každou diskusi přeživší rozpor leží v samotných základech, v materiální skutečnosti, která svou ideologickou záštitu teprve produkuje.

Pokud však odoláme pokušení vést spory ideologicky a spekulativně a pokud zůstaneme nohama na zemi, uvidíme, že ani „zaručeně demokratická“ argumentace vedená z osvědčených pozic reductio ad komančum tento rozpor neodstraní.

Jakým účelům slouží svobodný projev? Svoboda projevu je především svobodou nečinit. Právě v ležérní nečinnosti přikrášleného kavárenského diskutování představuje si moderní demokracie samu sebe jako uskutečněný sen intelektuálů; tedy jako v zásadě „hotovou věc“, kterou tápající lidstvo nalezlo jako happyendovou pointu brutálních dějin, a o kterou je nyní potřeba již pouze „pečovat“.

Takto liberalismus odděluje demokracii od člověka a přikazuje mu bezvýhradně plnit její abstraktní vůli, která je ve skutečnosti pouze do osvícenského kostýmu převlečenou vůlí trhu. V tomto odosobňujícím ideologickém aktu oddělení demokracie od člověka přežívá nejzásadnější společenský rozpor západního světa.

Pokud budeme o demokracii pouze „pečovat“, budeme vždy pečovat o fetiš. Radikální demokrat musí naproti tomu tvrdit, že o demokracii se nemá pečovat, nýbrž že demokracii je třeba realizovat.

Svobodný projev nesouhlasu předpokládá křivdu, která se reálně odehraje a která tento nesouhlas provokuje. Pokud vložíme hlavní demokratickou legitimitu do vínku svobodě slova, vzdáváme se společenské kontroly nad křivdami, jež společnost způsobuje, a celý demokratický ideál tak postavíme na tlachavém generálství po bitvách.

Za svou hlavní demokratickou náplň označují současné demokratické režimy stejný typ svobody, která je nezcizitelným právem odsouzence k trestu smrti: vypovídat se. Pokud dokáže vládnoucí ideologie udržet současnou reprodukci nemorální společenské nerovnosti, bude to právě díky tomu, že bude vystavovat na odiv fetiš svobody slova; slova, na němž nezáleží, jelikož samo nemá sílu cokoli změnit, stejně jako mírumilovné poselství světu nakonec neuchrání mukla od provazu.

Pokud se ideál demokracie soustředí ve svobodě slova, přiznává svou poníženost vůči kapitalistické produkci, přiznává své poddanství vůči nezměnitelným kapitalistickým institucím, přiznává svou beznadějnou formálnost. Svobodný projev je v liberální demokracii svodidlem frustrace poddaných, bezvýhradně podrobených kapitalistickým tlakům.

Kapitalismus využívá svobody slova, této fasády liberální demokracie, jako všudypřítomné zpovědnice: člověk si může ulevit od hříchů i křivd, ale nikdy je nesmí přestat činit a trpět — o tom totiž nerozhoduje svobodný jedinec, nýbrž kapitalistická materiální praxe. A před ní se demokratická hesla akorát smutně krčí.

Pokud přijmeme za svá taková pravidla hry, podle nichž je hlavním referenčním bodem stability současného společenství pouhá možnost mluvit o bezpráví a nikoli možnost tomuto bezpráví bránit, přiznáme tak vlastní demokratické selhání. Přiznáme tím totiž, že hájíme především takovou demokracii, která se kreslí výhradně na papíře, a která nemá faktickou sílu vytvářet, měnit a organizovat společenskou skutečnost.

K ideálům demokracie v jejím radikálním pojetí samozřejmě svobodný projev neodmyslitelně patří. Je však chápán nikoli jako podle proměnlivých potřeb kapitálu naplňované heslo, útržek ze zfetišizované nadstavby či ideologická vějička svazáckého školení, nýbrž jako nedílná součást daleko širšího komplexu nedotknutelných lidských práv, která ustavují praktickou podobu individuální lidské svobody a důstojnosti.

Nikoli „Marx — utopista“ v nás, nýbrž „Marx — radikální demokrat“ musí tvrdit přetrvávající pravdu, že svět nestačí jenom porůznu vykládat, ale že je potřeba jej především racionálně měnit. Demokracie má být každodenně žitou aktivitou a právě ve skutečném, individuálním a bezvýhradně důstojném lidském žití musí demokratická společnost hledat svůj referenční bod. Svoboda slova může být stejně významnou oporou demokracie až ve chvíli, kdy svobodně vyřčené slovo bude mít sílu měnit svět.

Nová levice tedy dnes musí ještě jednou pořádně máchnout diskursivní mačetou a proklestit si cestu k hlubší demokratické praxi. Levice musí dokázat, že víra v člověka aktivně měnícího svůj svět není utopií, stejně jako není utopií sama víra ve společnost a její demokratický potenciál.

Pokud to snad někomu připadá nereálné, měl by mít na paměti, že dějiny nejsou jen servilní realizací možného, ale rovněž nepřetržitým žádáním nemožného. A historie ukazuje, že pokud jsou hranice možného definovány právě vládnoucí ideologií utopického projektu, pak požadovat nemožné je jedinou cestou, jak zůstat realistou.