Dlouhou dobu se zdálo, že neoliberalismus je neotřesitelné dogma, které se valí po světě a jeho odpůrci jsou bezbranní. Alterglobalizační hnutí se proto na sociálních fórech snažilo nalézt nějaké hráze proti jeho záplavě. Ale jak vidíme během dnešní ekonomické krize, pro kapitalismus nejsou žádná dogmata věčná. Když předseda amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke začal vstřikovat miliardy dolarů do americké ekonomiky, zvláště do krachujících bank, tedy dělat pravý opak toho, co hlásal neoliberalismus, nejenže nebyl prohlášen za pomateného škůdce, ale naopak byl časopisem Time vyhlášen osobností roku 2009.

Jeho kroky pochválil i šéf MMF Strauss-Kahn, který podobné postupy doporučuje zemím EU. V Německu nedávno vznikla iniciativa bohatých občanů, kteří vybízejí vládu k většímu zdanění bohatých: „Stát by tak zbohatl o sto miliard eur, které by mohly pomoci vzdorovat finanční krizi …nejsme psychopati, kteří by měli skončit v blázinci. Chceme jen pomoci své zemi, na kterou přišly špatné časy. Když se jí vedlo dobře, zbohatli jsme. Přišel čas za to zaplatit — a je to tak v pořádku."

Všechno ukazuje na to, že neoliberalismus přestal být dogmatem a vlády jsou pod tlakem ekonomické krize nuceny provádět kroky, které jdou úplně jinam. Dogma neoliberalismu bylo prolomeno. Pro alterglobalizační hnutí je to nová situace. Je to, jako by se levice dlouho a namáhavě pohybovala v úzké soutěsce mezi strmými žulovými stěnami neoliberalismu a najednou byla ze soutěsky venku a stanula na široké planině běžící k obzoru. Levice je těsně za touto soutěskou a teprve se začíná rozhlížet po novém terénu, ostatně jako všichni ostatní. Postupně rozpoznává, že na této planině stojí dva obelisky, které vyznačují začátek dlouhé neznámé cesty, na jednom je nápis Keynes, na druhém Marx.

Levice byla zvyklá instinktivně obhajovat Keynese proti neoliberálním božstvům, a tak se nejprve přibližuje k cestě keynesiánství. Jenže u obelisku stojí nejen levicoví politici, ale také lidé jako Sarkozy nebo Berlusconi. Půjde po stejné cestě jako oni? Když se podíváme na to, co se to rýsuje v mlhách kousek dál, možná rozpoznáme, že to jsou sošky autoritářských vůdců.

S keynesiánstvím to není tak jednoduché, že by samo o sobě vedlo ke spravedlivějšímu světu. Jednou z prvních zemí, kde začal stát regulovat ekonomiku a vytvářet nová pracovní místa, bylo Německo za vlády národního socialismu (nacisté samozřejmě nevycházeli z Keynese, ale přišli si na to sami). Dnešní náběhy k autoritářskému kapitalismu v západní Evropě a různá omezování občanských práv a svobod, jak jsme to naposled viděli ve zcela absurdní podobě při demonstracích v Kodani, svědčí přinejmenším o tendenci řešit dané potíže tím, že se posílí stávající mocenské struktury. Putinovo Rusko může být příkladem toho, jak se lze na bázi kapitalismu vypořádat se společenskými problémy. Drtivá většina Rusů, zoufalá z rozkladu a chaosu neoliberální éry, vyjadřuje podporu vládě, která omezuje občanská práva a svobody. Nemůže se něco podobného stát i v západní Evropě?

Je zřejmé, že kapitalismus se do finální agonie nedostane sám od sebe, protože jeho krizi může odrazit autoritářská vláda. Jednou z Marxových chyb bylo, že s tím nepočítal. Marx předpokládal, že když „vzrůstá masa bídy, útlaku, poroby, degenerace, vykořisťování, zároveň vzrůstá i rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, která se školí, sdružuje a organizuje mechanismem kapitalistického produkčního způsobu …centralizace produkčních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistický obal stává nesnesitelným. Obal puká.“ (Kapitál). Jenže, jak nás učí hořké dějiny dvacátého století, přesně v tomto okamžiku se místo emancipované společnosti může zrodit nestvůra: národní socialismus. Současná ekonomická krize rozhodně nemusí vést k rozlomení kapitalismu, nýbrž naopak k jeho zpevnění prostřednictvím autoritářských regulací. Po neviditelné ruce může nastoupit až příliš viditelná silná ruka.

Alterglobalizační hnutí stojí na křižovatce. Pokud by nadále pouze kritizovalo neoliberalismus, nechtěně se dostane do stále rostoucího klubu pravicových politiků, kteří rovněž odmítají neoliberalismus. To by ji mělo podnítit k tomu, aby i přes všechny chyby marxismu přešla k druhému obelisku s nápisem Marx. Co všechno je na cestě za tímto obeliskem ovšem dost jasně nepopsal ani Marx ani nikdo jiný. V žádném případě nejde o návrat ke starým levicovým dogmatům nebo o zopakování slepých cest, nýbrž především o změnu pohledu na současnou situaci. Pokud kapitalismus bude svou krizi odrážet omezováním demokracie, pak nám nezbývá, než jménem demokracie začít omezovat kapitalismus a pokoušet se vytvořit jinou ekonomickou formu, umožňující zachovat a rozšířit demokracii s jejími právy a svobodami. Ekonomická krize nás staví před nečekané dilema: kapitalismus nebo demokracie.