Jiří Pehe podrobil kritice ČSSD za její postoj k Rusnokově vládě, potažmo k prezidentu Zemanovi. ČSSD vytknul, že ustoupila hlavě státu a hlasovala pro její vládu, která neměla žádné opodstatnění v Poslanecké sněmovně, a tudíž žádnou legitimitu. Dokládal tím, že se ČSSD dostává pod Zemanův vliv a že tak ztrácí punc moderní levicové strany.

Pehe jenom zopakoval to, co napsal poté, když Jiří Dienstbier na sjezdu ČSSD nebyl zvolen místopředsedou strany, v článku s příhodným názvem „Tato ČSSD není pro mladé“. Na základě své kritiky prohlásil ČSSD za nevolitelnou pro levicového liberála, pro nějž jsou pravidla parlamentní demokracie a legitimita politiky posvátnými hodnotami stejně jako sociální stát nebo ochrana menšin.

Na jeho hlavu se pak sesypala kritika. Překvapivě však nikoli ze strany sociálně demokratických pragmatiků typu Škromacha, ale ze strany levicových liberálů. Tedy lidí, k nimž by jeho kritika měla obzvláště promlouvat. Stačí si pročíst reakce na jeho články v Deníku Referendum nebo v Právu.

Většinu argumentů proti němu lze shrnout zhruba takto: důležitější než filigránské trvání na abstraktních ústavních pravidlech je, že se po dlouhé době rýsuje silná levicová většina. Ta v Senátu už je, prezident je rovněž levicový a v Poslanecké sněmovně s velkou pravděpodobností zasednou jako dominantní strany ČSSD, komunisté a možná i SPOZ. Místo intelektuálských řečí se konečně něco pořádného levicového udělá. Od slov k činům. Nebudeme koukat levicovým spojencům pod sukni a šťourat v jejich korupčně kmotrovských slabinách. Podstatné je, že nás podpoří.

Samostatnou kapitolou byla reakce Ondřeje Slačálka, který snahu reformovat kapitalismus považuje dopředu za marnou, a z tohoto pohledu se mu jakékoli úsilí o praktickou změnu jeví jako falešné nebo dokonce jako kýč.

Během této diskuse, vedené vlastně na zástupné téma Rusnokovy vlády odborníků a předčasných voleb, si člověk nutně musel položit otázku, co je to vlastně moderní levice. Čím se liší od té nemoderní, tradiční levice? Co člověk od moderní levice očekává?

Jedním z klíčových problémů, na který se levice soustřeďuje, je nerovnost mezi lidmi. Společnost se s nerovností vyrovnává tím, že lidé překonávají stavovské a třídní bariéry a stoupají po společenském žebříčku. Schopnost společnosti překonávat třídní bariéry, sociální mobilitu, považuje neoliberální pravice za přirozenou a spatřuje v ní hybný zdroj vývoje: lidé touží dostat se nahoru. Oproti tomu levice klade státu za úkol nerovnosti vyvažovat.

V otázce, jak řešit nedostatečnou sociální mobilitu, bude stará levice navrhovat otřepaná mechanická řešení v podobě zvyšování sociálních benefitů (podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky, investice do vzdělání a podobně). Moderní levicový přístup půjde zřejmě k podstatě věci, tj. bude se snažit řešit problém systémově. Základem sociální mobility je sociální kapitál. Ten je svým způsobem daleko důležitější než mechanické navyšování různých podpor.