Jiří Pehe podrobil kritice ČSSD za její postoj k Rusnokově vládě, potažmo k prezidentu Zemanovi. ČSSD vytknul, že ustoupila hlavě státu a hlasovala pro její vládu, která neměla žádné opodstatnění v Poslanecké sněmovně, a tudíž žádnou legitimitu. Dokládal tím, že se ČSSD dostává pod Zemanův vliv a že tak ztrácí punc moderní levicové strany.

Pehe jenom zopakoval to, co napsal poté, když Jiří Dienstbier na sjezdu ČSSD nebyl zvolen místopředsedou strany, v článku s příhodným názvem „Tato ČSSD není pro mladé“. Na základě své kritiky prohlásil ČSSD za nevolitelnou pro levicového liberála, pro nějž jsou pravidla parlamentní demokracie a legitimita politiky posvátnými hodnotami stejně jako sociální stát nebo ochrana menšin.

Na jeho hlavu se pak sesypala kritika. Překvapivě však nikoli ze strany sociálně demokratických pragmatiků typu Škromacha, ale ze strany levicových liberálů. Tedy lidí, k nimž by jeho kritika měla obzvláště promlouvat. Stačí si pročíst reakce na jeho články v Deníku Referendum nebo v Právu.

Většinu argumentů proti němu lze shrnout zhruba takto: důležitější než filigránské trvání na abstraktních ústavních pravidlech je, že se po dlouhé době rýsuje silná levicová většina. Ta v Senátu už je, prezident je rovněž levicový a v Poslanecké sněmovně s velkou pravděpodobností zasednou jako dominantní strany ČSSD, komunisté a možná i SPOZ. Místo intelektuálských řečí se konečně něco pořádného levicového udělá. Od slov k činům. Nebudeme koukat levicovým spojencům pod sukni a šťourat v jejich korupčně kmotrovských slabinách. Podstatné je, že nás podpoří.

Samostatnou kapitolou byla reakce Ondřeje Slačálka, který snahu reformovat kapitalismus považuje dopředu za marnou, a z tohoto pohledu se mu jakékoli úsilí o praktickou změnu jeví jako falešné nebo dokonce jako kýč.

Během této diskuse, vedené vlastně na zástupné téma Rusnokovy vlády odborníků a předčasných voleb, si člověk nutně musel položit otázku, co je to vlastně moderní levice. Čím se liší od té nemoderní, tradiční levice? Co člověk od moderní levice očekává?

Jedním z klíčových problémů, na který se levice soustřeďuje, je nerovnost mezi lidmi. Společnost se s nerovností vyrovnává tím, že lidé překonávají stavovské a třídní bariéry a stoupají po společenském žebříčku. Schopnost společnosti překonávat třídní bariéry, sociální mobilitu, považuje neoliberální pravice za přirozenou a spatřuje v ní hybný zdroj vývoje: lidé touží dostat se nahoru. Oproti tomu levice klade státu za úkol nerovnosti vyvažovat.

V otázce, jak řešit nedostatečnou sociální mobilitu, bude stará levice navrhovat otřepaná mechanická řešení v podobě zvyšování sociálních benefitů (podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky, investice do vzdělání a podobně). Moderní levicový přístup půjde zřejmě k podstatě věci, tj. bude se snažit řešit problém systémově. Základem sociální mobility je sociální kapitál. Ten je svým způsobem daleko důležitější než mechanické navyšování různých podpor.

Sociální kapitál mají šanci lidé z nižších vrstev získávat tehdy, když se nižší chudé vrstvy prolínají se střední třídou. Země, v nichž existuje silné rodinné zázemí, občanská společnost a orientace na komunitní práci, vykazují dobrou sociální a ekonomickou mobilitu (Fareed Zakaria).

Investice do projektů občanských iniciativ a komunitní práce jsou možná daleko efektivnější cestou pro postupné vyrovnávání nerovností ve společnosti, než jen tupé zvyšování různých dávek. Rovněž podpora rodinného života jako základu pro úspěch člověka ve společnosti není z hlediska sociální mobility zanedbatelná.

Cílem levicové politiky by mělo být i zvyšování sociální koheze. Tu narušuje arogance moci a peněz. Obyčejní lidé jsou vystaveni zvůli politiků, úředníků, exekutorů, ale i chamtivých podnikatelů a zaměstnavatelů. Za branami řady firem se odehrává beztrestné ponižování zaměstnanců, slabé nebo neexistující odborové organizace nejsou s to dostatečně zaměstnance chránit.

Různé teambuildingové praktiky se často zvrhávají v potupné trápení bezmocných zaměstnanců. U nás navíc neexistuje zákonná ochrana proti nesmyslným nočním směnám a práci o svátcích, jako je tomu v civilizovaných zemích. Moderní levice musí reflektovat tuto situaci a přijít s razantním řešením.

Levici chybí přesvědčivý ekonomický program. V tom je zajedno s pravicí, která také žádnou převratnou vizí neoplývá. Obvykle se levice odkazuje na Keynesův ekonomický koncept regulace ekonomiky státem: v době krize pomocí investic státu lít do ekonomiky peníze i za cenu deficitu a v době konjunktury naopak formou přebytkového rozpočtu peníze ušetřit.

Bohužel ČSSD si z Keynesova receptu vzala jen tu deficitní část a „zapomněla“, že se v době růstu musí na deficity ušetřit. Dokonce v době rekordního a dlouhodobého růstu masivním způsobem sociálně demokratická vláda zadlužovala státní rozpočet. To už nemělo s Keynesem nic společného, to s ním bylo v přímém rozporu.

Rozdíl mezi ekonomickou politikou levice a pravice se dnes zredukoval na to, zda se bude šetřit nebo utrácet. Poté, co i pravice přišla na to, že recesi nelze řešit šetřením, a rozhodla se také začít provádět prorůstovou státní politiku, rozdíl mezi pravicovou a levicovou politikou se téměř smazal.

Od moderní levice bych očekával mnohem sofistikovanější ekonomickou politiku. Dnes už se ukazuje, že velikost státního deficitu není tak důležitá jako to, jakou činnost daňoví poplatníci vlastně financují. Pokud státní finance podporují oblasti, které zvyšují inovace a produktivitu a tím i hospodářský růst, pak tím dlouhodobě mění i poměr mezi zadlužeností a hospodářským výkonem.

Existují nepoměrně inteligentnější prorůstové investice, než jen tradiční dálnice nebo zateplování bytů: podpora podnikání v trendových technologiích, podpora inovací a konkurenceschopnosti, podnikatelské inkubátory. Je třeba aplikovat zkušenosti ze zemí s vysokým stupněm technického rozvoje.

Revoluce v počítačových technologiích vznikla ve Spojených státech jenom proto, že ji americká vláda aktivně financovala. Americká vláda podpořila mikročip, financovala internet a dnes financuje nanotechnologie a biotechnologie. Tady vidím velký prostor pro formování inteligentního ekonomického programu moderní levice.

Jaké recepty levice nabízí pro další tíživé trauma moderní společnosti, jako je systémová postupující nezaměstnatelnost mladých lidí? Tady opět klasické levicové recepty (zvyšování sociálních benefitů, investice do vzdělání) selhávají. Nezaměstnatelnost postihuje tentokrát i vysokoškoláky. Dosud uznávaný fakt, že vysokoškolské vzdělání je nejlepší cestou ke kariéře, se stává pouhým mýtem.

Politici jako by nevnímali, že vysoké školy chrlí desítky tisíc humanitně vzdělaných vysokoškoláků, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnatelní. Mechanická podpora stávajícího systému vzdělávání jenom prohlubuje kritické postavení mladých lidí včetně vysokoškoláků. Od moderní levice bych čekal originální a účinný recept na tuto situaci.

Také bych od ní čekal, že něco provede s neefektivní a byrokratickou strukturou institucí, které mají bojovat s nezaměstnaností, tedy s Úřady práce. Otázkou je, zda by se tyto úřady neměly proměnit v personální agentury, kde by se mzdy pracovníků odvíjely od průměrné doby, za níž dostanou své klienty (nezaměstnané) zpět do pracovního procesu.

Národní ekonomiky jsou v dnešní éře globálního kapitalismu zcela ve vleku globálního kapitálu a finančních trhů. Politici napravo i nalevo nejenže nemají žádný koncept, jak se k této skutečnosti postavit, ale dokonce ji vytěsňují a prostě se tím nezabývají. Jediní, kdo řeší globalizaci, která nám přerostla přes hlavy, jsou anarchisté napadající globální akce stejně, jako kdysi dělníci ničili stroje, které jim braly práci. Opět čekám na moderní levicový koncept pro řešení tohoto problému.

Od moderní levice čekám jako samozřejmost nekompromisní postoj ke korupci. Zejména pak ke korupci ve vlastních řadách. Tady zaujal Jiří Dienstbier svým bojem proti kmotrům uvnitř ČSSD, čímž si vysloužil jak popularitu u občanů, tak i nenávist u postižených spolustraníků. Nicméně ukazuje se, že Dienstbier je spíše jakousi bílou vránou v řadách ČSSD. Jeho nezvolení místopředsedou ČSSD jasně ukazuje, jak jeho aktivity hodnotí jeho spolustraníci.

Naopak od moderní levice nečekám, že spadne jakkoliv do levicového populismu, k čemuž počítám i hrubé a hulvátské (rádobychlapské) vyjadřování. Z tohoto hlediska nominaci odborářského vůdce Zavadila v Praze jako jedničky na kandidátce ČSSD vnímám jako selhání. Navíc jako omyl, protože voliči právě v Praze jsou na křiklouny tohoto typu alergičtí.

Úkolem moderní levice není jen nadbíhat jednoduchým řešením a sloganům, ale naopak být autoritou a vzorem pro levicové voliče svým chováním a schopnostmi. Vladimír Špidla mi kdysi v rozhovoru řekl, že sociální demokracie je spíš než politickou stranou masovou vzdělávací institucí. Teprve dodatečně jsem pochopil, co tím myslel. Měl tím na mysli, že úlohou sociální demokracie je vzdělávat svoje členy a příznivce a vštěpovat jim, že vzdělání a inteligence jsou hodny respektu a úcty.

Cílem moderní levice je čelit levicovému populismu, neklesat na argumentační a názorovou úroveň 4. cenové skupiny (jako to dělá Zeman a Škromach či zmíněný Zavadil), ale naopak na základě přirozeně vybudované autority apelovat na lepší hodnoty v lidech (solidarita, tolerance, spolupráce, poctivost, pracovitost).

Snad toho od moderní levice nechci moc, jenom bystrost, novátorství, originalitu a slušnost.