K otázce moderní levice

Jan Štern

Během diskuse, kterou rozpoutal Jiří Pehe svojí kritikou sociální demokracie, si člověk nutně musel položit otázku, co je to vlastně moderní levice. Čím se liší od té nemoderní, tradiční levice? Co člověk od moderní levice očekává?

Jiří Pehe podrobil kritice ČSSD za její postoj k Rusnokově vládě, potažmo k prezidentu Zemanovi. ČSSD vytknul, že ustoupila hlavě státu a hlasovala pro její vládu, která neměla žádné opodstatnění v Poslanecké sněmovně, a tudíž žádnou legitimitu. Dokládal tím, že se ČSSD dostává pod Zemanův vliv a že tak ztrácí punc moderní levicové strany.

Pehe jenom zopakoval to, co napsal poté, když Jiří Dienstbier na sjezdu ČSSD nebyl zvolen místopředsedou strany, v článku s příhodným názvem „Tato ČSSD není pro mladé“. Na základě své kritiky prohlásil ČSSD za nevolitelnou pro levicového liberála, pro nějž jsou pravidla parlamentní demokracie a legitimita politiky posvátnými hodnotami stejně jako sociální stát nebo ochrana menšin.

Na jeho hlavu se pak sesypala kritika. Překvapivě však nikoli ze strany sociálně demokratických pragmatiků typu Škromacha, ale ze strany levicových liberálů. Tedy lidí, k nimž by jeho kritika měla obzvláště promlouvat. Stačí si pročíst reakce na jeho články v Deníku Referendum nebo v Právu.

Většinu argumentů proti němu lze shrnout zhruba takto: důležitější než filigránské trvání na abstraktních ústavních pravidlech je, že se po dlouhé době rýsuje silná levicová většina. Ta v Senátu už je, prezident je rovněž levicový a v Poslanecké sněmovně s velkou pravděpodobností zasednou jako dominantní strany ČSSD, komunisté a možná i SPOZ. Místo intelektuálských řečí se konečně něco pořádného levicového udělá. Od slov k činům. Nebudeme koukat levicovým spojencům pod sukni a šťourat v jejich korupčně kmotrovských slabinách. Podstatné je, že nás podpoří.

Samostatnou kapitolou byla reakce Ondřeje Slačálka, který snahu reformovat kapitalismus považuje dopředu za marnou, a z tohoto pohledu se mu jakékoli úsilí o praktickou změnu jeví jako falešné nebo dokonce jako kýč.

Během této diskuse, vedené vlastně na zástupné téma Rusnokovy vlády odborníků a předčasných voleb, si člověk nutně musel položit otázku, co je to vlastně moderní levice. Čím se liší od té nemoderní, tradiční levice? Co člověk od moderní levice očekává?

Jedním z klíčových problémů, na který se levice soustřeďuje, je nerovnost mezi lidmi. Společnost se s nerovností vyrovnává tím, že lidé překonávají stavovské a třídní bariéry a stoupají po společenském žebříčku. Schopnost společnosti překonávat třídní bariéry, sociální mobilitu, považuje neoliberální pravice za přirozenou a spatřuje v ní hybný zdroj vývoje: lidé touží dostat se nahoru. Oproti tomu levice klade státu za úkol nerovnosti vyvažovat.

V otázce, jak řešit nedostatečnou sociální mobilitu, bude stará levice navrhovat otřepaná mechanická řešení v podobě zvyšování sociálních benefitů (podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky, investice do vzdělání a podobně). Moderní levicový přístup půjde zřejmě k podstatě věci, tj. bude se snažit řešit problém systémově. Základem sociální mobility je sociální kapitál. Ten je svým způsobem daleko důležitější než mechanické navyšování různých podpor.

Sociální kapitál mají šanci lidé z nižších vrstev získávat tehdy, když se nižší chudé vrstvy prolínají se střední třídou. Země, v nichž existuje silné rodinné zázemí, občanská společnost a orientace na komunitní práci, vykazují dobrou sociální a ekonomickou mobilitu (Fareed Zakaria).

Investice do projektů občanských iniciativ a komunitní práce jsou možná daleko efektivnější cestou pro postupné vyrovnávání nerovností ve společnosti, než jen tupé zvyšování různých dávek. Rovněž podpora rodinného života jako základu pro úspěch člověka ve společnosti není z hlediska sociální mobility zanedbatelná.

Cílem levicové politiky by mělo být i zvyšování sociální koheze. Tu narušuje arogance moci a peněz. Obyčejní lidé jsou vystaveni zvůli politiků, úředníků, exekutorů, ale i chamtivých podnikatelů a zaměstnavatelů. Za branami řady firem se odehrává beztrestné ponižování zaměstnanců, slabé nebo neexistující odborové organizace nejsou s to dostatečně zaměstnance chránit.

Různé teambuildingové praktiky se často zvrhávají v potupné trápení bezmocných zaměstnanců. U nás navíc neexistuje zákonná ochrana proti nesmyslným nočním směnám a práci o svátcích, jako je tomu v civilizovaných zemích. Moderní levice musí reflektovat tuto situaci a přijít s razantním řešením.

Levici chybí přesvědčivý ekonomický program. V tom je zajedno s pravicí, která také žádnou převratnou vizí neoplývá. Obvykle se levice odkazuje na Keynesův ekonomický koncept regulace ekonomiky státem: v době krize pomocí investic státu lít do ekonomiky peníze i za cenu deficitu a v době konjunktury naopak formou přebytkového rozpočtu peníze ušetřit.

Bohužel ČSSD si z Keynesova receptu vzala jen tu deficitní část a „zapomněla“, že se v době růstu musí na deficity ušetřit. Dokonce v době rekordního a dlouhodobého růstu masivním způsobem sociálně demokratická vláda zadlužovala státní rozpočet. To už nemělo s Keynesem nic společného, to s ním bylo v přímém rozporu.

Rozdíl mezi ekonomickou politikou levice a pravice se dnes zredukoval na to, zda se bude šetřit nebo utrácet. Poté, co i pravice přišla na to, že recesi nelze řešit šetřením, a rozhodla se také začít provádět prorůstovou státní politiku, rozdíl mezi pravicovou a levicovou politikou se téměř smazal.

Od moderní levice bych očekával mnohem sofistikovanější ekonomickou politiku. Dnes už se ukazuje, že velikost státního deficitu není tak důležitá jako to, jakou činnost daňoví poplatníci vlastně financují. Pokud státní finance podporují oblasti, které zvyšují inovace a produktivitu a tím i hospodářský růst, pak tím dlouhodobě mění i poměr mezi zadlužeností a hospodářským výkonem.

Existují nepoměrně inteligentnější prorůstové investice, než jen tradiční dálnice nebo zateplování bytů: podpora podnikání v trendových technologiích, podpora inovací a konkurenceschopnosti, podnikatelské inkubátory. Je třeba aplikovat zkušenosti ze zemí s vysokým stupněm technického rozvoje.

Revoluce v počítačových technologiích vznikla ve Spojených státech jenom proto, že ji americká vláda aktivně financovala. Americká vláda podpořila mikročip, financovala internet a dnes financuje nanotechnologie a biotechnologie. Tady vidím velký prostor pro formování inteligentního ekonomického programu moderní levice.

Jaké recepty levice nabízí pro další tíživé trauma moderní společnosti, jako je systémová postupující nezaměstnatelnost mladých lidí? Tady opět klasické levicové recepty (zvyšování sociálních benefitů, investice do vzdělání) selhávají. Nezaměstnatelnost postihuje tentokrát i vysokoškoláky. Dosud uznávaný fakt, že vysokoškolské vzdělání je nejlepší cestou ke kariéře, se stává pouhým mýtem.

Politici jako by nevnímali, že vysoké školy chrlí desítky tisíc humanitně vzdělaných vysokoškoláků, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnatelní. Mechanická podpora stávajícího systému vzdělávání jenom prohlubuje kritické postavení mladých lidí včetně vysokoškoláků. Od moderní levice bych čekal originální a účinný recept na tuto situaci.

Také bych od ní čekal, že něco provede s neefektivní a byrokratickou strukturou institucí, které mají bojovat s nezaměstnaností, tedy s Úřady práce. Otázkou je, zda by se tyto úřady neměly proměnit v personální agentury, kde by se mzdy pracovníků odvíjely od průměrné doby, za níž dostanou své klienty (nezaměstnané) zpět do pracovního procesu.

Národní ekonomiky jsou v dnešní éře globálního kapitalismu zcela ve vleku globálního kapitálu a finančních trhů. Politici napravo i nalevo nejenže nemají žádný koncept, jak se k této skutečnosti postavit, ale dokonce ji vytěsňují a prostě se tím nezabývají. Jediní, kdo řeší globalizaci, která nám přerostla přes hlavy, jsou anarchisté napadající globální akce stejně, jako kdysi dělníci ničili stroje, které jim braly práci. Opět čekám na moderní levicový koncept pro řešení tohoto problému.

Od moderní levice čekám jako samozřejmost nekompromisní postoj ke korupci. Zejména pak ke korupci ve vlastních řadách. Tady zaujal Jiří Dienstbier svým bojem proti kmotrům uvnitř ČSSD, čímž si vysloužil jak popularitu u občanů, tak i nenávist u postižených spolustraníků. Nicméně ukazuje se, že Dienstbier je spíše jakousi bílou vránou v řadách ČSSD. Jeho nezvolení místopředsedou ČSSD jasně ukazuje, jak jeho aktivity hodnotí jeho spolustraníci.

Naopak od moderní levice nečekám, že spadne jakkoliv do levicového populismu, k čemuž počítám i hrubé a hulvátské (rádobychlapské) vyjadřování. Z tohoto hlediska nominaci odborářského vůdce Zavadila v Praze jako jedničky na kandidátce ČSSD vnímám jako selhání. Navíc jako omyl, protože voliči právě v Praze jsou na křiklouny tohoto typu alergičtí.

Úkolem moderní levice není jen nadbíhat jednoduchým řešením a sloganům, ale naopak být autoritou a vzorem pro levicové voliče svým chováním a schopnostmi. Vladimír Špidla mi kdysi v rozhovoru řekl, že sociální demokracie je spíš než politickou stranou masovou vzdělávací institucí. Teprve dodatečně jsem pochopil, co tím myslel. Měl tím na mysli, že úlohou sociální demokracie je vzdělávat svoje členy a příznivce a vštěpovat jim, že vzdělání a inteligence jsou hodny respektu a úcty.

Cílem moderní levice je čelit levicovému populismu, neklesat na argumentační a názorovou úroveň 4. cenové skupiny (jako to dělá Zeman a Škromach či zmíněný Zavadil), ale naopak na základě přirozeně vybudované autority apelovat na lepší hodnoty v lidech (solidarita, tolerance, spolupráce, poctivost, pracovitost).

Snad toho od moderní levice nechci moc, jenom bystrost, novátorství, originalitu a slušnost.

    Diskuse
    KL
    Myslím, že Jan Štern je dost nespravedlivý vůči většině těch, kteří zcela nesouhlasí s názory J. Pehe či J. Dienstbiera. I jim "jsou pravidla parlamentní demokracie a legitimita politiky posvátnými hodnotami stejně jako sociální stát nebo ochrana menšin". Nejsou stoupenci "argumentační a názorové úrovně 4. cenové skupiny". Jenom nevěří, že ČSSD se může stát z personálního hlediska křišťálově čistou stranou, naopak jsou přesvědčeni, že o "posvátné hodnoty" se musí průběžně usilovat", ale nelze je s konečnou platností "platónsky" nastolit. Osobně mi vadí (a omlouvám se, pokud se mýlím), že tyto hodnoty jsou některými levicovými liberály stavěny naopak o dost výše než péče o sociální oblast života. Nepřímo je nám vlastně sdělováno, že nemáme koho volit. Pravici a komunisty rozhodně ne a ČSSD je příliš načichlá M. Zemanem. Ostatně kdo kdy určí, že tato strana je už náležitě mravně a esteticky "vypulírovaná"? Nepohybujeme se v tomto případě v Kosíkově "pseudokonkrétním" světě?
    MP
    August 26, 2013 v 15.21
    Článek je podnětný, ale myslím,
    že není spravedlivé kritizovat ČSSD za to, že si z Keynese vzala "jen jednu část" a v dobách růstu měla deficit státního rozpočtu. Keynes totiž nepočítal s globálním kapitalismem a závodem ke dnu v daních atd. Kdyby firmy pořádně platily daně a kdyby nemohly vyhrožovat tím, že "se přesunou jinam", pak by žádný problém s veřejným zadlužením neexistoval.
    August 26, 2013 v 17.07
    "Moderní levice"
    Zajímalo by mě, kdo má právo určovat, co je a co není moderní.
    August 26, 2013 v 17.27
    módní není moderní
    a proč čekat na nějakého arbitra (já tedy něčí verdiíkt nepotřebuji ke štěstí) - nesnačilo by naše vnitřní usilování odhazovat to co již patří do historické veteše a formulovat novou modernu hodnou 21. století a nazrávající postindustriální společnosti ? Pirmum vivere...
    Autorita před voličem, občanem je v zajímavé a nosné myšlence (ne pouhé utopii) a schopnosti ji začít realizovat. Nelze čekat na hotovou normu, která by se vlila norimberským rtrychtýřem do předem vyprázdněných hlav. Ani čerkat na nějakou dokonalou vypulírovanou stranu která to vyřeší za nás.
    A komponenty aletranritvní srategie určité jsou - jen je třeba je v komplexnosti probrat a nehonit moc zajíců najednou - někdo je antiglobalista přestož zesvětovění civlizace tu prostě je a bude, někdo plane pro lokální (obšinový) azyl před velkým světem aniž by řešili oligarchizovanou realitu, třetí vzývá samosprávu ale aniž by ji byl schopne konkrétně provozovat jedniné družsvo atd. atd.
    MK
    August 26, 2013 v 22.50
    G. B. Shaw kdysi napsal:
    "Dnes (1926) vidí třída vlastníků svého spasitele před socialismem v kapitalisticky vedených odborových organisacích. Ale přichází doba, kdy bude volati po socialismu, aby je zachránil před kapitalisticky vedenými odborovými organisacemi."

    Dnes (2013) se přou stoupenci lepších zítřků a parlamentní demokracie (jak velká shoda se starými fabiány) se stoupenci snahy vymáčknout ze současného zkorumpovaného kapitalismu to nejlepší pro proletariát (jaká přesná alegorie odborů, jak je popisuje Shaw). Privatizovaná média (jasný to hlas vlastníků) trochu straní těm prvým. Předvídavost starých mistrů je někdy až děsivá.
    Je něco z toho vlastně moderní, když už před sto lety měla levice ten samý problém? Já bych soudil že nikoli. Sami jsme si ušili bič kvalifikujících výrazů a podobných emocionalizací.
    Kdybych tak v té historii viděl kromě analogií i nějaké východisko.
    FO
    August 26, 2013 v 23.32
    Zavadil
    Bez ohledu na jakékoli spory uvnitř ČSSD je nasazení Zavadila v čele pražské kandidátky chyba, kdekoli jinde by to bylo plus, v Praze je to mínus. Je to škoda, třeba na Ústecku by Zavadil kandidátní listině slušel. Ale bohužel, marasmus pražské soc. dem. má i takové plody...
    August 26, 2013 v 23.42
    Levice versus Jiří Pehe
    Těžko se divit liberální levici, že kritizuje „liberální‟ komentáře Jiřího Pehe. Pehe není žádný levicový liberál, je to liberál pravicový. Natolik pravicový, že liberalismus přinejmenším podvědomě ztotožňuje s pravicí, a jakmile si na levici všimne někoho liberálního, hned ho řadí do středu, napravo od levicových autoritářů.

    Jako pravicový liberál je Jiří Pehe zřejmě nešťastný z vyhlídek na volební vítězství levice, a tak dělá, co může, aby levici liberální voliče odehnal. Marně se snaží vyřešit problém s tím, že pravice, přinejmenším ta naše, je bez výjimky autoritářská, liberální pravice neexistuje, a tak napravo, kam ho srdce táhne, nemá on, liberál, koho volit. Zoufale se obrací k levicovým liberálům a volá je, aby přišli k němu, napravo, a založili pro něj liberální středovou stranu.

    Skutečným úkolem levicových liberálů, zvláště teď, po vandalském vládnutí pravice, je být především levicoví. Pravidla parlamentní demokracie jsou podružná záležitost: poplach, že je ohrožuje démon Zeman na Hradě je nestoudná Kalouskova propaganda, Miloš Zeman při vší své odpornosti není o nic horší než Václav Klaus, naopak je o maličko lepší, a jestliže nám tu za deset let prezidentování Václav Klaus nenastolil pinochetovskou diktaturu, Miloš Zeman nám taky diktaturu nenastolí, ani pinochetovskou ani stalinskou.

    Úkolem levice, nejen té liberální, je prosadit levicový program, přinejmenším napravit co největší část škod napáchaných v posledních letech pravicí. Do rvaček Kalouska se Zemanem se nesmí míchat, a to ani na jedné straně, ať si to ti dva vyřídí spolu. Dokud levice nepodlehne pokušení sešikovat se za Milošem Zemanem a obhajovat kdejakou jeho pitomost, a pokud se už vůbec nenechá zblbnout pravicovými agitátory, aby se postavila proti Zemanovi po bok Miroslava Kalouska, mohl by být Miloš Zeman nakonec levici přece jenom prospěšný, a to tím, že na sebe naváže síly pravice: Miroslav Kalousek bude ze všech sil „hájit demokracii‟ proti Zemanovi a v prosazování levicového programu překážet nebude.

    Jen nenaletět Zemanovi, nenaletět Kalouskovi a nenaletět Pehemu.
    August 27, 2013 v 0.45
    Nezaměstnanost
    Díky za podnětný text, s mnohým bych souhlasil.

    Doplněk k nezaměstnanosti:
    nejde jen o mladé nezaměstnané (i když pro ně je to mimořádně "tíživé trauma"), nezaměstnanost a nejistota do budoucna, plus vše co se shrnuje pod pojem "prekérní práce", je trauma i pro ostatní věkové skupiny. Není to pouze důsledkem krize, tyto jevy postupně v západním světě rostou již dvacet let. U nás byly mírnější, ale informatizaci a robotizaci a důsledkům pro zaměstnanost se nevyhneme. Práce mizí ve vlastních výrobních a ziskových oborech, ale chybí lidé ve službách, pečujcích o nemocné a staré, o životní prostředí. Nejsou ale z čeho je zaplatit. Při tom bohatne (stále ještě) úzká vrstva (1% ?) lidí. Jan Keller tent jev označuje jako "nesouměřitelnost" (=nerovnost nad všechny meze).
    Od moderní levice bych očekával analýzu a informovaný a moudrý názor na budoucí vyvoj. Osobně se půjdu podívat na zahájení evropského týdne za nepodmíněný základní příjem (Galerie Divus v pondělí 16.9. od 17 hod.). Nepodmíněný základní příjem by mohl být jeden z praktických kroků.
    Má představa je jakási obdoba klasických Atén, kde občané se věnují politice a umění (filosofování a jiným zálibám) a pracují na ně otroci-roboti. Přestavuji si ty potřebné radikální změny v myšlení, vzdělání a institucích, kterými se řídí moc a rozdělování.
    A nevidím to nadějně. Opačná distopie je rozvrácená společnost, nezaměstnaní na drogách, pogromy, vraždy a další zločiny běžné.
    August 27, 2013 v 1.32
    doporučení
    André Gorz vydal v roce 1997 knihu "Miseres du présent: riches du possible" (anglický překlad, "Reclaiming work. Beyond the wage-based society", vyšel v 1999). Doporučuji přečíst i k překladu. Je prorocká.

    A pokud někoho zajímá život toho 1 % superbohatých, vyšla kniha "The Plutocrats. The Rise of the New Global Super-Rich". Napsala ji Chrystia Freeland. Je to reportáž, pain Freeland se s těmito lidmi stýká a píše o nich střízlivě, dokumentárně.
    JV
    August 27, 2013 v 7.29
    Doplněk k panu Rychetníkovi
    Určitě neříkám nic nového, když tvrdím, že práce vůbec není nedostatek, ale je nedostatek práce, za kterou je placeno, resp. placeno tak, aby z ní mohl člověk důstojně žít.
    Vždyť se podívejme kolem sebe. Co všechno je v desolátním stavu, jak vypadají ulice, veřejná zeleň, co všechno je třeba natřít atd., atd. A to nemluvíme o zdravotnictví, výchově k morálce a celé té oblasti, která není tolik viditelná, anebo o pomoci lidem ve zbídačených zemích třetího světa! Ničeho není na světě více, než právě práce, a roboti ji nikdy nezastanou.

    Problémem je kapitalismus, jenž směřuje prostředky výhradně tam, kde lze očekávat zisky. Nikoliv tam, kde jsou prostředky objektivně potřeba. Absolutizace a nedotknutelnost zisku je ovšem jedna z naprosto základních vlastností kapitalismu, resp. bez neomezené možnosti tvorby zisku není ani žádný kapitalismus. Všimněme si také, že země s největší nezaměstnaností jsou přesně ty, kde je toho nejvíce třeba udělat a kde bezostyšné ziskuchtivosti jsou kladeny nejmenší meze: Balkán, my a celý východ.

    Řešení jsou jenom dvě: buď zrušit kapitalismus a nahradit jej něčím, co nebude trpět jeho nedostatky a přitom nezpůsobí nedostatky další, anebo jej velmi silně regulovat, což nastolí stav, který s dnešním kapitalismem bude mít máloco společného.
    S pozdravem a přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    August 27, 2013 v 14.23
    S článkem nemohu souhlasit
    Proč je tradiční levice (divné slovní spojení, ale budiž) automaticky označena jako nemoderní? A přesně jak to říká paní Hájková: kdo a z jakého stanoviska míru modernosti určuje? Pan Štern?

    Článek je vybudován na prostoduchém ideologickém schématu, že je na jedné straně archaická nemoderní levice, která patří do starého železa, a na straně druhé stojí levice moderní, která by nás mohla snad zachránit.

    Jenže na podobné prostoduché konstrukce nevěřím. Naopak si myslím, že zdánlivě anachronické (tradičnost, či chcete-li nemodernost) může v nečekaném kontextu působit převratně, a tedy naopak moderněji než samotné zdůrazňování vlastní modernosti.

    Blairovská třetí cesta se také kdysi zaklínala moderností, a zbyl z ní jen hodnotový zmatek, z něhož se levice dosud nevzpamatovala. Ale co kdybychom se třeba vrátili k takové Pařížské komuně? Velmi nemoderní – a přesto (či právě proto) velmi aktuální...
    August 27, 2013 v 14.28
    pravidla parlamentní demokracie
    Souhlasím s H.Macháčkem s jedinou výhradou a to že pravidla parlamentní demokracie jsou podružná záležitost. Není. Je třeba o ně pečovat, pokud chceme být právním státem a ústavní demokracií. Je to hodnota navzdory tomu, že se toho nyní dovolává Kalousek, protože se mu to hodí do krámu. Myslím, že Zeman je srovnatelný s Klausem, co se týče vztahu k druhým politickým subjektům i občanům, ale má silnější mandát, tudíž je třeba jej hlídat. A myslím, že nestačí, když ho bude kritizovat pravice, zvláště když to dělá ne příliš věrohodně jako Kalousek, ale je třeba aby jej hlídala liberální levice. Jistě, hlavní téma musí být nový sociálně demokratický program pro tuto zemi a ideové vítězství nad neoliberalismem, ale na pravidla parlamentní demokracie bych nezapomínal, nespoléhal bych se na to, že už si na ně všichni zvykli a jsou dobře zakořeněná.
    August 27, 2013 v 19.36
    Dobrý večer,
    Jako asi nikdo tady, nepovažuji článek za nějakou prudkou analýzu, ale jako určité shrnutí existujících proudů i úhlů pohledu, z nichž jsou sledovány, bych ho úplně nezatracovala. Dokonce i to tradiční a moderní má jisté opodstatnění v kontextu toho, že jedno vidí budoucnost v opakování současných mechanismů, druhé inkllinuje ke změně systému.
    Co se týká Zemana, je především informací o tom, jaká část národa tíhne k vůdcovskému principu nebo při nejmenším je ochotná si na něj zvykat, v tom bych nebezpečí spatřovala. A jen se tiše modlím, jak draho nám přijde jeho konkrétní osoba v otázce Sýrie ( jeho islamofobie je téměř obsedantní).
    + Další komentáře