Možná, že se mýlím, možná někomu křivdím, možná jsem veden rodinným sentimentem, ale stále se mi zdá, že nářky nad naší sociální demokracií jsou poněkud předčasné.

Tedy za prvé: o tom zda ČSSD bude samostatnou politickou entitou, pro kterou bude prezident dočasným, či trvalým spojencem,(k otázce Zemana později — ostatně jsem se k ní vyslovil již zde v předchozích úvahách), nebo zda bude „podnožkou“ prezidenta, to závisí především od této strany samé.

Jsou tu důvody obávat se, že k tomuto zvratu již v této straně došlo? Domnívám se, že při určité interpretaci mocenských, ale i koncepčních rozporů takové obavy nacházejí ohlas. Ovšem tato interpretace je značně ovlivněna zbožným přáním pravicových interpretů, pro které by za dané krize pravice a odklonu doleva v Česku byl rozkol v sociální demokracii „darem nebes“.

A hlavně, že celý konflikt uvnitř této strany (a on zde konflikt je, zajímavé je ovšem, že analogické konflikty probíhají i na druhé straně — to do jaké míry, proč a zda jde o obecnější jev, je látkou pro širší rozbor) je vítaným soustem pro média, která žijí sensacemi a sensace často vytvářejí či podněcují. Přání se tak pro někoho stává otcem skutečnosti, o jejíž realitě je přesvědčen.