Možná, že se mýlím, možná někomu křivdím, možná jsem veden rodinným sentimentem, ale stále se mi zdá, že nářky nad naší sociální demokracií jsou poněkud předčasné.

Tedy za prvé: o tom zda ČSSD bude samostatnou politickou entitou, pro kterou bude prezident dočasným, či trvalým spojencem,(k otázce Zemana později — ostatně jsem se k ní vyslovil již zde v předchozích úvahách), nebo zda bude „podnožkou“ prezidenta, to závisí především od této strany samé.

Jsou tu důvody obávat se, že k tomuto zvratu již v této straně došlo? Domnívám se, že při určité interpretaci mocenských, ale i koncepčních rozporů takové obavy nacházejí ohlas. Ovšem tato interpretace je značně ovlivněna zbožným přáním pravicových interpretů, pro které by za dané krize pravice a odklonu doleva v Česku byl rozkol v sociální demokracii „darem nebes“.

A hlavně, že celý konflikt uvnitř této strany (a on zde konflikt je, zajímavé je ovšem, že analogické konflikty probíhají i na druhé straně — to do jaké míry, proč a zda jde o obecnější jev, je látkou pro širší rozbor) je vítaným soustem pro média, která žijí sensacemi a sensace často vytvářejí či podněcují. Přání se tak pro někoho stává otcem skutečnosti, o jejíž realitě je přesvědčen.

Za druhé: domníváte se skutečně, že i při mocenském konfliktu v ČSSD jsou tzv. haškovci pouze nekritičtí obdivovatelé Miloše Zemana, kteří se bez něj ani neupšouknou? Domníváte se, že mezi tzv. sobotkovci jsou jenom nenávistní antizemanovci? Zkrátka myslíte si, že jsou to vesměs hlupáci, neschopní vůbec racionální úvahy?

Myslíte si, že v obou táborech nejsou lidé, pro které značka sociálně demokratické strany a její tradice není symbolem levého zaměření, rozvoje spojeného se sociální spravedlností, svobodou a rovností (nikoli rovnostářstvím)?

Samozřejmě jsou tu i „přitakávači“ a možná, že jich mezi poslanci a zástupci orgánů strany je víc, než si myslíme, možná jsou tam i ve většině. Nevím — neznám celou ekipu. Příznakem pro mne však je, že počet individualit se mi zdá omezený.

To právě zazlívám oběma táborům a nejen současné reprezentaci sociální demokracie, ale prakticky i předchozím jejím vedením, včetně Zemanova. Jedná se o to, že nedostatečně aktivizovala vlastní členy, že i zde se prosazoval trend politiky trafik. V tom vidím základní ohrožení svéprávné politiky.

Za třetí: ztrácejí levicoví liberálové svůj domov současným vývojem v ČSSD? Pokud je to pravda, proč se neangažují pro tento domov a hned podle situace, která se jim nezdá, už lámou hůl? Podle mého, možná mylného názoru, mi připadá komické, že Zeman přesto, že původně vytáhl ČSSD do pozice silné strany, sám byl a možná stále je spíše levicovým liberálem než echt sociálním demokratem.

Za čtvrté se dostávám k argumentaci, kterou uplatňuje ve svém článku Jiří Pehe. Zdá se mi totiž, že a to nejen on, ale početná skupina kritiků „obratu ČSSD k zemanovštině“ zaměňuje akademickou diskusi s politikou. Samozřejmě máme zde demokratický systém parlamentního typu, Miloš Zeman se jako prezident vyžívá v možnostech, které mu dala přímá volba prezidenta, ale je to přesun k poloprezidentskému či dokonce prezidentskému typu? Není, bez změny Ústavy nelze.

Máte obavy, že hrozí převrat? Inteligenci a politické schopnosti, strategii a taktiku Miloše Zemana naprosto nepodceňuji — mimo jiné i právě proto pochybuji, že by se chtěl zapsat do dějin - což asi chce — ale ne jako diktátor. Na Mussoliniho ani Berlusconiho přitom nemá ani věcné podmínky.

Tato záměna politiky za akademickou diskuzi přitom — a to je na ní to zlé — přihrává strategii ODS i TOP 09, která je založena právě na manévru údajné „obrany principů demokracie“ zastírajícím důsledky katastrofální politiky minulé Nečasovy vlády.

A konečně za páté, vy zřejmě nevidíte, či nechcete, nebo nejste sto vidět, že lidé, kteří se „točí do leva“, jednají také symbolicky. Tady s Pehem souhlasím: „V politice je důležitá symbolika.“.

Dále mi dovolte parafrázi: „Pro lidi nahlížející dění v ČSSD zvenku není až tak důležité, jaké debaty a taktické úvahy v ní snad probíhají“ a dodávám - jaké probíhají na celé politické scéně - ale je pro ně důležitá skutečnost cen, mezd a platů, úroveň jejich životních podmínek a jejich rodin i podmínek jejich práce a podnikání.

Zde pro velkou část lidí je cesta spojená s personifikací řešení — vkládají své naděje do konkrétních osob. V tom je prosté vysvětlení, proč teď vkládá řada lidí své naděje do Zemana. Že to může být zavádějící? Pak se ovšem ptejte, co jste udělali pro občanské vědomí a občanskou aktivitu, kromě filosofie „každý za své“!