V přímé volbě prezidenta jsem v druhém kole volil Miloše Zemana jako sázku do loterie s následujícím zdůvodněním:

Miloši Zemanovi nejde o prachy, ale o moc, možná lépe o prestiž, a slávu zapsat se do dějin výrazných demokratických, možná spíš proslulých, prezidentů - T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel...on sám sem možná počítá i Václava Klause a nakonec přijde on — Miloš Zeman. Zda je to také touha po prezidentském režimu, si nejsem jist.

Toho ovšem nemůže dosáhnout jinak než jako mluvčí, či reprezentant levého středu a levice. Jiné orientace jsou „obsazené“. Přitom v éře jeho minulého exponování se ukázal jako nejchytřejší politik zde a výborný taktik. Nesouhlasím také s tvrzením, že korupci u nás založila „oposmlouva“ - její základ položila Klausova privatizace - v době této smlouvy ovšem začala „prolejzat“ i sociální demokracií a získala i regionální charakter.

Otázkou zůstává, zda si Zeman tuto schopnost udržel i nyní. Zdá se mi, že ještě i dnes je aspoň o jeden tah před svými soupeři, nemluvě o přívržencích ze SPOZ, kteří hrají roli štěkajících hafanů. Musím ovšem přiznat, že akcie mé loterie značně kolísají, pokud jde o perspektivu, jistotu nemám.

Nyní k tomu, zda „podpořit, či nepodpořit“ Rusnokovu vládu.

1) Sociální demokracie musí zůstat nezávislou silou, nesmí se stát přívěskem kohokoli, včetně Zemana, nemá-li upadnout do bezvýznamnosti a vzdát se realizace svých cílů. Ty jsou socialistické! Ať se zvolí jakýkoli název - na něm tolik nezáleží, ale „socialismus není mrtev!“ To, co tu bylo v minulém režimu, rovná se karikatura a slepá ulička. To by snad mluvilo pro „nepodpořit“.

2) Nezávislost sociální demokracie závisí ale především na tom, jak bude ze svých členů a sympatizantů vytvářet aktivní základnu, která bude spojena s vedením i sto vyjádřit své názory a akceptovat nejen verbálně, ale fakticky programové cíle strany. Doposud se tak příliš nedělo - programové diskuze měly při nejlepším akademický charakter a důvodem pro ně nebyla skutečná potřeba jejich využití, ale formální „že se to má“. Diskuze „podpořit či nepodpořit“ na mne působí jako možný počátek obratu.

3) Změna ve vystupování Bohuslava Sobotkovy v této kauze, může znamenat, že se formuje osobnost a role předsedy strany. A to i tehdy, kdyby se jeho stanovisko „nepodpořit“ ukázalo jako takticky chybné. Nepokládám za žádoucí, aby jeho oponenti uvnitř strany přebírali vedení. Sociální demokracie musí mít delší horizont, než jsou volební termíny.

4) Nepodceňuji ovšem oblast a výsledky regionální politiky, na jejíchž realitě bude záviset jak tvář programu a jeho akceptování lidmi v regionech, tak také volební výsledky. V tomto směru mám pocit, že ve vedení strany i značné části našich poslanců, není překonána představa: „konkrétní rozpracování programových tezí uděláme s pomocí ministerského aparátu, až budeme u moci - teď jde o volební deklarace“. Podle mne je to historický omyl, už jen proto, že lidé chtějí konkrétní postupy a ne jen deklarace. Obrat tímto směrem je žádoucí také proto, že by zvedl aktivitu členů a sympatizantů.