V přímé volbě prezidenta jsem v druhém kole volil Miloše Zemana jako sázku do loterie s následujícím zdůvodněním:

Miloši Zemanovi nejde o prachy, ale o moc, možná lépe o prestiž, a slávu zapsat se do dějin výrazných demokratických, možná spíš proslulých, prezidentů - T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel...on sám sem možná počítá i Václava Klause a nakonec přijde on — Miloš Zeman. Zda je to také touha po prezidentském režimu, si nejsem jist.

Toho ovšem nemůže dosáhnout jinak než jako mluvčí, či reprezentant levého středu a levice. Jiné orientace jsou „obsazené“. Přitom v éře jeho minulého exponování se ukázal jako nejchytřejší politik zde a výborný taktik. Nesouhlasím také s tvrzením, že korupci u nás založila „oposmlouva“ - její základ položila Klausova privatizace - v době této smlouvy ovšem začala „prolejzat“ i sociální demokracií a získala i regionální charakter.

Otázkou zůstává, zda si Zeman tuto schopnost udržel i nyní. Zdá se mi, že ještě i dnes je aspoň o jeden tah před svými soupeři, nemluvě o přívržencích ze SPOZ, kteří hrají roli štěkajících hafanů. Musím ovšem přiznat, že akcie mé loterie značně kolísají, pokud jde o perspektivu, jistotu nemám.

Nyní k tomu, zda „podpořit, či nepodpořit“ Rusnokovu vládu.

1) Sociální demokracie musí zůstat nezávislou silou, nesmí se stát přívěskem kohokoli, včetně Zemana, nemá-li upadnout do bezvýznamnosti a vzdát se realizace svých cílů. Ty jsou socialistické! Ať se zvolí jakýkoli název - na něm tolik nezáleží, ale „socialismus není mrtev!“ To, co tu bylo v minulém režimu, rovná se karikatura a slepá ulička. To by snad mluvilo pro „nepodpořit“.

2) Nezávislost sociální demokracie závisí ale především na tom, jak bude ze svých členů a sympatizantů vytvářet aktivní základnu, která bude spojena s vedením i sto vyjádřit své názory a akceptovat nejen verbálně, ale fakticky programové cíle strany. Doposud se tak příliš nedělo - programové diskuze měly při nejlepším akademický charakter a důvodem pro ně nebyla skutečná potřeba jejich využití, ale formální „že se to má“. Diskuze „podpořit či nepodpořit“ na mne působí jako možný počátek obratu.

3) Změna ve vystupování Bohuslava Sobotkovy v této kauze, může znamenat, že se formuje osobnost a role předsedy strany. A to i tehdy, kdyby se jeho stanovisko „nepodpořit“ ukázalo jako takticky chybné. Nepokládám za žádoucí, aby jeho oponenti uvnitř strany přebírali vedení. Sociální demokracie musí mít delší horizont, než jsou volební termíny.

4) Nepodceňuji ovšem oblast a výsledky regionální politiky, na jejíchž realitě bude záviset jak tvář programu a jeho akceptování lidmi v regionech, tak také volební výsledky. V tomto směru mám pocit, že ve vedení strany i značné části našich poslanců, není překonána představa: „konkrétní rozpracování programových tezí uděláme s pomocí ministerského aparátu, až budeme u moci - teď jde o volební deklarace“. Podle mne je to historický omyl, už jen proto, že lidé chtějí konkrétní postupy a ne jen deklarace. Obrat tímto směrem je žádoucí také proto, že by zvedl aktivitu členů a sympatizantů.

5) Podmínkou je, aby se strana vypořádala s korupcí i ve vlastních řadách. V tomto směru se z vedení jasně exponoval v postatě jen Jiří Dienstbier, který se ovšem dopustil taktické chyby, že si nezajistil dostatečnou podporu uvnitř strany. Podle mého názoru byla i  přespříliš razantní distance vůči Zemanovi taktickou chybou. Ne zcela prověřenou otázkou je, do jaké míry jsou jednotliví naši reprezentanti odhodláni se s korupcí ve vlastních řadách vypořádat.

6) S otázkou Zemanova jednání a jeho využití Ústavy a vytváření nových „zvyklostí“ bych si hlavu nelámal. Vyžaduje klidný rozbor obecně žádoucích doplňků a změn v Ústavě a ne jen kvůli Zemanovi.

7) Vzhledem k předchozímu je otázka „podpořit či nepodpořit“ podružná. Rozeberme si jednotlivé alternativy:

A) podpoříme, ovšem vláda potřebuje parlamentní většinu, vyloučit přeběhlíky nelze, žádná garance tu není. Rusnokova vláda nezíská v parlamentu požadovanou většinu. Budeme obviňováni, že podporujeme „antidemokratické“ postoje a politiku „prezidenta-diktátora“ nejen pravicí, ale i částí intelektuálů, zvláště v mediích. Mladá generace s podporou většinově nebude souhlasit.

Na druhé straně, převážná část voličů Zemana v přímých prezidentských volbách stanovisko „podpořit“ očekává i s iluzí o tom, že Zeman „to může spravit“. Ve straně zesílí pnutí, nevěřím, že dojde k rozkolu. Bylo by potěšitelné, kdyby toto pnutí ústilo ve straně k zásadové diskuzi, aktivizující členskou základnu.

Prezident za takové situace má v podstatě tři alternativy. Využije času a nechá úřednickou vládu pracovat do voleb, ať již předčasných nebo normálních. Postoj velké části občanů bude odvislý od výsledků Rusnokovy vlády. Kamenem úrazu může být schvalování rozpočtu. Tato alternativa může být velmi pravděpodobná.

Na základě „101 podpisů“ pověří sestavením vlády Miroslavu Němcovou - tedy Nečasovu vládu bez Nečase, ovšem s rozpory v koalici pravice. Taková vláda se pokusí prosadit sérii asociálních zákonů a zamezit celému započatému protikorupčnímu tažení, či ho zablokovat a zdiskreditovat. Sociální demokracie musí být jasně v tvrdé opozici.

Na základě toho, že se jedná o „nejsilnější stranu z minulých parlamentních voleb“, nabídne sestavení vlády sociálním demokratům. První otázkou je komu osobně? Druhou otázkou je, zda by tato vláda získala důvěru. Pokud ne, pak jediným ziskem by bylo zkrácení další vlády pravicové koalice. Voličská základna by patrně takovou vládu akceptovala příznivě. Pravice by z opozice útočila proti vládě a snažila by se, aby voliči zapomněli na její katastrofální politiku. Pro sociální demokracii by to znamenalo bez voleb převzetí dědictví minulé vlády pravice a otázkou je, zda by tato strana mohla do řádných voleb průkazně splnit aspoň část očekávání většiny občanů. Tuto alternativu pokládám za nepravděpodobnou a pro sociální demokracii nevýhodnou.

B) nepodpoříme a co dál? Ve Sněmovně se dostaneme po bok pravicové koalice. „Budeme chváleni“ za „přechod na stranu ústavních demokratických zvyklostí“. I když zvolíme odchod poslanců při hlasování o důvěře Rusnokově vládě, dojde ke kritice postoje zleva. Minimálně krátkodobě velká část voličské základny i takový odchod bude pokládat za krok proti Zemanovi. Další postoj (patrně již „předvolební“) velké části občanů bude záviset na výsledcích vlády nového premiéra a celkové situaci.

Prezident má opět k výběru více méně tytéž tři možnosti - mimo nich ovšem již nemá další rezervu (návrh na premiéra ve třetím pokusu přechází na Němcovou, jako předsedkyni Sněmovny):

-využije času a nechá úřednickou vládu pracovat do voleb, ať již předčasných nebo normálních. Nejsem si jist, zda podle textu Ústavy nemůže navrhnout dalšího úřednického premiéra.

-na základě „101 podpisů“ pověří sestavením vlády Miroslavu Němcovou — důsledky viz výše, ovšem útoky na sociální demokracii budou také vedeny snahou obvinit stranu, že tohle umožnila. U velké části voličů bude mít „protizemanovský“ punc .

-oslyší žádost „nejsilnější strany z minulých parlamentních voleb“ a nabídne sestavení vlády sociálním demokratům. Otázkou je komu osobně a zda by získala důvěru ve Sněmovně. Důsledky jsem uvedl výše. Jak by se dále choval prezident, bůh ví.

Samozřejmě může dojít k situacím, které umožní předčasné volby, jež se dnes jeví jako nereálné.

Vidíme tedy, že příliš mnoho rozdílů v důsledcích „podpořit či nepodpořit“ pro sociální demokracii není. Pokud by byly (s)plněny body dvě až pět, uvedené výše, pak bych jednoznačně byl pro „nepodpořit“. Splněny nejsou a doba do - ať předčasných, či normálních - voleb je velmi krátká. Nejsem si jist také, zda v poslaneckém klubu a zastupitelstvech je jasná jednoznačná orientace na jejich plnění. Přitom rizika obou postojů mohou silně ovlivnit výsledek voleb, do kterých vkládáme značné naděje.

Za těchto okolností preferuji podmínečnou podporu programu Rusnokovy vlády, pokud nebude v rozporu aspoň s některými našimi prioritami. Za kritéria pokládám:

-Shodu v politice zaměstnanosti

-Shodu v boji proti korupci (pokračování v protikorupčním tažení, princip „padni komu padni“, likvidace systému „trafik“)

-Shodu — (aspoň částečnou) v cílech a prostředcích fiskální politiky

-Shodu v podstatnému zvýšení personální stability profesní dráhy státního a veřejného aparátu (Kariérní řád)