Narážka na husitské čtyři pražské artikuly je dost nesedící, husité dobře věděli, co chtějí. Ale pan Poláček to neví. Nebo to alespoň nenapsal do svého článku. Jsou to vlastně čtyři negativní artikuly:
1. Ne kapitalismu. A s ním i pravici.
2. Ne socialismu. A tím i staré, autoritativní levici.
3. Ne družstevnické svépomoci. A tím i všem naivním idealistům pacifického rázu.
4. Ne střední cestě. A tím i new labour.
Problém je, že už nic nezbylo. Jak píše sám pan Poláček: je třeba vymyslet něco nového. Ale v článku ani jinde jsem neviděl ani náznak toho, jak to nové má vypadat.

"Problém je, že už nic nezbylo."

Ano, pane Kolaříku, máte v podstatě plnou pravdu: můj nástin potenciálního programu dejme tomu "nové" levice je skutečně založen na oněch čtyřech NE, které jste tu s obdivuhodnou precizností vyjmenoval.

Totiž: kdyby tento můj nástin programu neměl být ničím jiným, nežli pouze bezmyšlenkovitou replikou všeho toho, co tady už tak jako tak dávno je, nemusel bych si skutečně s vymýšlením nějakých nových cest lámat hlavu.
Jestliže má současná - či snad spíše: budoucí - levice opravdu překonat svou stávající ideovou a akční stagnaci, pak skutečně nezbývá nic jiného, nežli vydat se nějakými novými, doposud nevyzkoušenými cestami.

Ale podívejme se teď poněkud blíže na Vaše centrální tvrzení, že prý "už nic nezbylo".
Jste si opravdu stoprocentně jistý, že tomu tak je? Bezpochyby souhlasí, že nezbylo nic právě z těch dosavadních, tradičních, klasických cest a myšlenkových modelů levice.

Nepochybné je jedno: můj nástin programu je skutečně odmítnutím obou protichůdných extrémů, (čistého) kapitalismu a socialismu respektive komunismu. Toto odmítnutí ale nepramení ani tak z toho, že oba tyto protipóly jsou "extrémní" - nýbrž především z toho faktu, že oba jsou jenom p o l o v i č a t é.
Oba nabízejí určité řešení, jakým způsobem by bylo možno uspořádat společnost - ale jejich koncepty jsou jenom dílčí, jednostranné, nekomplexní. Svým způsobem, z čistě myšlenkového hlediska, jsou to "nedodělky".
Každý z těchto konceptů má určitý díl pravdy, určité pozitivní elementy - ale žádný z nich nedospěl tak daleko (a ani se o to vůbec nepokusil), uchopit lidskou společnost v celém komplexu její existence.

Takže, oba tyto protichůdné koncepty jsou jenom jednostranné, dílčí. A co ta "střední cesta" mezi nimi, "new labour" či cokoli podobného? Nový sociální stát? Teorie konvergence?
Bezpochyby, tato řešení (respektive pokusy o řešení) nejsou v žádném případě nějakými extrémy. Je to pokus o cestu, která tak nějak "nebolí". Tak nějak se vezmou určité pozitivní elementy jak z jedné, tak i z druhé strany, a tak nějak se to všechno smíchá dohromady. S nadějí, že ono to všechno už "tak nějak" bude fungovat.
To všechno bezpochyby v dobrém úmyslu; ale nakonec tohleto smíchání všech různých věcí dohromady není nic jiného nežli ta metoda, jako když kočička s pejskem vařili dort. A jak známo, to nedopadlo zrovna moc dobře.
Zkrátka, jsou prostě věci, které se navzájem nesnášejí. Které se navzájem odpuzují. Třeba jako kladný a záporný pól magnetu. A je opravdu sotva možné, najít nějakou "zlatou střední cestu" mezi nimi. Nulový magnetický pól? Kapitalistický socialismus, nebo socialistický kapitalismus?

A přece... A přece, případné řešení je možno najít právě jenom někde tady uprostřed.
Ovšem, všechno záleží na tom, jak my tento "střed" pojímáme. Jestli ho pojímáme právě jenom jako onu zmíněnou "zlatou střední cestu", jakési bezrozporné (a víceméně bezmyšlenkovité) smíchání různých respektive náprotivných elementů - anebo ale jestli tento střed pojímáme jako promyšlenou, komplexní syntézu, syntézu v dialektickém smyslu, jako propojení napohled protichůdných elementů v jeden celek nového, vyššího řádu.

Tato druhá cesta není nějakou bezduchou "zlatou střední cestou" nějakého planého komprosmisnictví; nýbrž naopak, to je cesta ze všech nejnáročnější, protože vede do samotného centra věcí.
V nedávné polemice s panem Rychetníkem (který mi vytýkal právě to, že odmítám kapitalismus a přitom sám nemám žádný alternativní program) jsem použil příměr, že vytvořit takový model společnosti, který překračuje omezený horizont jak kapitalismu tak i socialismu (a zároveň spojuje pozitivní elementy obou), že to je něco stejně náročného, jako ve fyzice jaderná fúze. Které se, jak známo, také stále ještě nedaří dosáhnout, i když právě ona slibuje vyřešení energetických problémů lidstva.

Takže, ještě jednou: tato "cesta středem věcí" je natolik myšlenkově složitá a náročná, že v tuhle chvíli je opravdu jenom velice málo věcí, které o ní můžeme konstatovat, jako její základní určení.
Ale, jestli se po této cestě nevydáme, pak je možno pokládat za jisté, že po ní také nikam nedojdeme.

A jestli se na tuto cestu nevydáme - co pak? Budeme se donekonečna potácet po "osvědčených" cestách klasických modelů, o kterých přece už bezpečně víme, že nikam nevedou?

Pane Poláčku, Vaše artikuly mne zklamaly.myslel jsem si, jste dál. Mohl bych s nimi nakonec i souhlasit, kdybyste používal přesnějších pojmů a kdybyste dokázal sestoupit k hlubším podstatám společenských systémů.O nehumánnosti kapitalismu se není nutné bavit, ale ta nehumánnost je už jen nadstavba nad jeho základem - způsobem, jaký prostor vytváří jeho vlastnictví pro rozvoj výrobních sil, včetně lidského činitele - i minulé vykořisťovatelské řády byly nehumánní - ale každý byl vyzkoušením tohoto nějakého prostoru (paralelně otrokářství antického typu, asijský výrobní způlsob, feudalismus, zbožní malovýroba), pak krok dopředu kapitalismus,pak pokus dostat se dál, ale byl jen vedlejší větví (jako otrokářství vedle feudalismu aj.).Nebyla to ta hlavní cesta (ale - a to není jen pojmový rozpor mezi námi - nebyl to taky skutečný komunismus či alespoň jeho první fáze socialismus - byl to jen protosocialismus (Rozdíly mezi námi jsou jasné). Kapitalismus trvá dál, vyvíjí se stále ještě ekonomicky do jisté míry vzestupně a já si myslím, že ho čeká ještě jeden krok dopředu - orientace na nový způsob vykořisťování kvalifikované práce a jejího nositele - moderního proletariátu - kognitariátu. Ten si pak už samosprávu vynutí přes hlavy kapitalistů. Vaše odsouzení družstevnictví a samosprávy v ekonomice při neschopnosti říci, jaká tedy bude hlavní forma vlastnictví (vždycky je nějaská hlavní, nebude to míchanina, ale nová syntéza i když s využitím některých starých prvků (samozřejmě v první fázi trhu a zbožně peněžních vztahů, ale při demokraticé regulaci. V případě zaměstnaneckého vlastnictví uvažujete úplně stejně zaostale jako stalinisté a manažerští technokrati - představit si dovedete nanejvýše Ty některé dětské podoby tohoto vlastnictví (družstevnictví v malovýrobě, jugoslávský model, který byl ovšem pořád ještě vlastnictvím řídícího aparátu, některé pokusy kapitalisdmu využít zaměstnaneckého vlastnictví k zvýšení vykořisťování či jako pobídky k vyššímu výkonu nevlastníků. Jaksi Vám uniká, že taky existovaly úspěšné agrokomplexy a že existuje španělský Mondragon aj. formy rozvíjející se i v lůně kapitalismu a toi ještě v době, kdy skutečný subjekt, který bude nositelem samosprávy - kognitariát ještě buď neexistuje nebo je svým vědomím na úrovni dělníků rozbíjejících stroje ši udávajících odborářské aktivisty. Mimo jiné neexistuje ani pořádná teorie, kromě tlachání neorientujícíách selevicoivývh intelektuálů ovlivněných silně buržoasní ideologií. A politická levice je z jedné strany blokována těmi kdo srůstají s kapitalismem, na druhé stalinistx jako pozůstatkem vládnoucí třídy z porotosocialismu - řídícího aparátu.To se ale poddá. A k celému komplexu poolitickéhoa duchovního života - ten je dán právě tím vlastnictvím, úsilí o politickou demokratizaci může pomoci, ale musí být opřeno o formující se nové progresivní vlastnictví a třídu s ním spjatou, jinak je to fantazírování. Na tom postavte artikuly. Právě ten boj za samosdorávné vlastnicvtví dotažené do co nejvyšších pater včetně centrální roviny řízení a moderních výrobních odvětví plus politická demokracie - to je cesta k vypěstování základu nové levice a sjednocení širokých vrstev kolem ní. Je to jadné jako facka, jen chtít to příjmout. Pojmy pravice a levice neužívám v tradičním smyslu buržoadní politologie - levice je to, co se nějak přibližuje k linii pokroku což je linie posilování společenských prvků vlastnictví a rovnoprávnosti jedinců v tomto vlastnictví a pravice je opak. S tou nenaděláte nic, ta je objektivně reakční a jen se kryje kecy o svobodě kažého jednotlivce. Mimochodem - ti lidé z neprivilegovaných vrestev, které jejich objektivní zájem tlačí doleva, ale oni jsou zblnutí buržoadní ideologií a prohlašují se za pravičáky a taky pravici ||(BabišemSchwarzenberga, Kalouska) volí - to žádná skutečná pravice není,těm se směji, i když jsou spíše k pláči.

Se závěrem lze souhlasit (potřebujeme využít pozitivní elementy tržního hospodářství, ale setrvale se bránit jednorozměrné nadvládě ekonomické perspektivy), celkově je to ale hrozně vágní, zakleté v neurčitých a stokrát omletých -ismech... souhlasím i s tím, že levice musí formulovat vlastní politickou agendu, nejen kritizovat tu stávající, dominantní - zatím jsem nezaznamenal nic lepšího než Bělohradského Pět levicových tezí http://a2larm.cz/2013/10/pet-levicovych-tezi/ ... za pozornost stojí, že pracuje s levicovou tradicí, ale bez kapitalismů/socialismů se v zásadě obejde

Text pana Poláčka není dogma. Je to začátek. Začátek diskuse, která je důležitější, než snad všechny zde vedené diskuse. Přece je nutné se od něčeho odpíchnout. Opravujte tedy, či navrhněte sám. Jediným limitem by měla být stručnost a srozumitelnost i pro širší veřejnost. Ty podstatné výhrady jste vysvětlil, tak je zkuste zestručnit do oněch čtyřech bodů-artikulů, jak by měly dle vás vypadat.

K těm artikulům pana Poláčka musím napsat, že bohužel nejsou (na rozdíl od čtyř artikulů pražských) politickým programem. Ty původní artikuly totiž něco povolovaly a něco zakazovaly, kdežto pan Poláček pouze zaujímá stanovisko - spíš něco jako filosofický postoj.
Vy pro sebe to asi máte vyřešeno, že pane Poláčku? Teď záleží jen na ostatních, jestli si to vyřeší také oni. Mně v tom ale něco podstatného chybí.

Pane Ševčíku, už celou řadu let pozoruji, jak ta diskuse pořád začíná a to bez ohledu na to, co se už poznalo a je třeba velmi rafinovaně potlačováno. Pluralita a osobitost může být i zcela na nic, když není spojena s poznáním a schopností se vymanit z ideologie vládnoucí třídy - a nezlobte se,co tady pořád čtu dokola, v různých verzích, je sice určitá snaha tento rámec oficiální ideologie překročit, ale vzhledem k nárůstu problému naprosto nedostatečná. Typický je pan Ujfaluši - místo, aby se zajímal co mají pojmy jako socialismus a kapitalismus vyjadřovat (a uznává je mnoho lidí mnohem kvalifikovanějších než pan Ujfaluši), tak prostě odmítne pojmy -. jako v té anekdotě o Husákovi - zatáhneme záclonky vagónu a budeme dělat, že jedeme, i když stojíme. Nedej bože - aby třeba reagoval na to, co jsem napsal já - pokud tomu vůbec rozumí. Ono je to náročné,zatímco to,co lidem cpe do hlavy panstvo, to bývá jasné, srozumitelné, líbivé, jenomže je to minimálně zkreslení, když to není lež. Ale hlava nebolí, že ano?
To, co jsem napsal lze shrnout do artikulů, ale já to chtěl vysvětlit Vám, když to nepochopíte s podrobnějším vysvětlením - jak byste to pochopil ze čtyř výkřiků? Ale máte omluvu, takhle "chápaví" jsou třeba i vedoucí politikové v KSČM, ale Ti pro to mají dobré důvody co kdyby někoho naštvali a nebyli už zvoleni?

Současná levice by hlavně kromě teoretizování měla rovněž umět myslet prakticky a jejím základním současným cílem by měla být mnohostranná mezinárodní úmluva o progresivním zdanění.

Tady jde o to, aby byly zformulovány artikuly-platforma-limity, kterými by identifikovala levice. Aby už levice nebyla jen ti, co sedí nalevo v parlamentu. Aby se kdekdo nemohl vytahovat s tím, že dělá levicovou politiku, nebo aby kdejaký pravičák nemohl vydávat nějaká svinstva za levicovou politiku. Samo, že to budou dělat dál. Ale bude je možno setřít poukazem na artikuly. A jaký by byly bič na levicové politiky! Což je také zřejmě jedním z důvodů, proč se zatím, přes veškeré snahy, neprosadily. Další, velmi důležitý podnět navíc. A že verze pana Poláčka asi nebude konečnou, není tragedií. Ale začal, aspoň to zkusil a teď už to záleží jen na vůli lidí, kteří chtějí změnu a chtějí jí realizovat levicí.
Nechci 4 výkřiky, chci 4 výstižné, všeříkající názvy kapitol s jejich velmi stručným výtažkem.

To by mě opravdu zajímalo, jak by se dalo zabránit těm, kdo s artikuly nebudou souhlasit a vůbec je nebudou uznávat, aby se nemohli vydávat za levici.

opravdu myslíte, že stačí věci formulovat? Máte pravdu, že schopnost lidí chápat náročnější problémy – to je ten méně důležitý faktor. Už se v dějinách ukázalo, že i profesní dělbou práce znevýhodnění lidé nezřídka vnímají podstatu společenského problému díky tomu, že je určitá praktická zkušenost přes emoce dovedla k uvědomění (spíše osobnostnímu ztotožnění se – i emočně) si svého třídního zájmu (třeba na rozdíl od mnohem kvalifikovanějších lidí, profesionálů v teorii). Takže ta oberovská dřina s formulováním oprogramu levice není díky hlouposti lidí, ale díky tomu, že se nadýchali příliš a ve velké většině buržoasní ideologie, že se ztotožnili špatně, i když o tom třeba ani nevědí. Na tom sebestručněji formulované artikuly nic moc mezmění. Vím o čem mluvím, 18 let jsem se podílel (do důchodu) na zcela praktické programové aktivitě KSČM, na tvorbě stručných a oslovujících letáků, hesel apod. Forma nepomůže tam, kde je pro vnitřní nesprávné ztotžnění nepřijatelný podstatný obsah – např. – viz pan Ujfaluši nebo pana Poláčka zcela nepodložené, nezargumentované odsouzení samosprávného vlastnictví – prostě jen těmi vnitřními racionálními i emočními procesu nedozrál a aniž by si to uvědomil, instinktivně hledá něco, co by vlastně bylo zachováním kapitalismu (teď začne křiče, že ne – já věřím, že on tomu věří, ale studovat jinou logiku ještě nechce – ještě ji necítí ve vzduchu). Vím, že za to nemůže a proč to tak je, v podstatě potvrzuje můj výzkum a taky Lenina), měl bych být rád, ale jsem jenom člověk, nejen teoretik, a velice mne taková ztráta energie a schopností lidí i nutného času …no řekněme slušně – štve. Už brzy mne začnou tady kádrovat za aroganci, nadměrné sebevědomí, mesiášský komplex,nesnášenlivost k jiným pravdám (ony to ovšem pravdy nejsou, nanejvýše polopravdy), dogmatismus a bude po diskusi o problémech, jinak by ale zase jen do nekonečna přežvykovali ty polopravdy, ke kterým už dozráli. a předvádět svoji erudici. Ale abych Vám udělal radost, v příštím vstupu se pokusím nějaké minimum stručných artikulů prezentovat. Nebude se to líbit a nikdo to bez vysvětlení nepochopí.

V čem jsou Bělohradského teze dobré?
V čem "pracuje s levicovou tradicí"?

Ale jen v náznaku, předem odmítám připomínky, že to není konkrétní apod. Sem by se to nevešlo,udělám z toho článek.
7 artikulů levice:
1. Kapitalismus se přežívá a vadí v rozvoji společnosti i jednotlivců, pokus o nekapitalistickou alternativu se nezdařil a nelze se k němu vrátit.
2. Levice je pluralitní, má dvě zásadní složky – stoupence pouhé reformy v rámci systému a stoupence jeho zásadního přebudování – a také mnoho občanů nevyhraněných. Spojuje ji zájem na demokratickém a humánním průběhu změn.
3. Základem reálnosti a úspěšnosti změn musí být zformování a posilování sektoru zaměstnaneckého vlastnictví regulovaného demokratickými celospolečenskými orgány, jen o něj se může opřít levicová politika. Všestranná pomoc společnosti při vytváření samosprávného vlastnického sektoru musí být od počátku hlavním a také sjednocujícím programovým cílem levice i všech čestných občanů.
4. V politice a veřejné správě musí levice usilovat o přeměnu současné pouze formální demokracie zvýhodňující zejména velké kapitálové vlastníky, manažery a jejich služebné struktury a aparáty, v demokracii a samosprávu pro všechny. Na základě konkrétních podnětů občanů i odborných institucí v celostátní diskusi musí být demokraticky, ale účinně, všemi formami, včetně přímé demokracie, prosazovány nové formy, které skoncují s mocenským monopolem aparátů politických stran a s nimi spojených finančních a neformálních, většinou zkorumpovaných a korumpujících mocenských lobby. Politika i uplatňování práva a zákonů musí přestat být monopolem velkých peněz.
5. V sociální politice musí být využívány značné zkušenosti získané v éře tzv. socialismu i západního sociálního státu, ovšem s důsledným uplatněním diferenciace podle výkonu a podílu na řízení společnosti, na stupni zdravotního poškození či rodinných handicapů i na dodržování civilizačních návyků.
6. V duchovní sféře musí být důsledně uplatňována svobodná soutěž idejí, což zatím neexistuje, přístup různých myšlenkových proudů do školní výuky, veřejnou kontrolu osnov, učebnic a pomůcek, při které se nelze spoléhat na profesionální aparát státních orgánů.
7. Základem levicové politiky musí být pochopitelně podpora racionálního a trvale udržitelného růstu založeného na podpoře vědy, moderních technologií i vzdělanosti, na kvalifikované a spravedlivě odměňované pracovní síle. V ekonomické integraci musí být prosazovány zásady demokratického rozhodování, rovnoprávnosti a vzájemné výhodnosti, zásada „všech horiziontů“ v ekonomických kontaktech a také zabraňování úniku zisků nadnárodního kapitálu do daňových rájů.

proto bych řekl, že všechna přikázání jsou dobrým krédem k cestě za planetární pospolitostí. K jejich doladění bych k preamblu 7 poznamenal:
Z textu: ......prosazovány nové formy, které skoncují s mocenským monopolem aparátů politických stran a s nimi spojených finančních a neformálních, většinou zkorumpovaných a korumpujících mocenských lobby. Politika i uplatňování práva a zákonů musí přestat být monopolem velkých peněz........vyplývá dojem, že mocenské elity podlehají monopolu moci kasty politiků.
Současný stav - a to planetárně - však doličuje opak, což vynucuje revizi závěru artikulu 7:
Namísto...... Politika i uplatňování práva a zákonů musí přestat být monopolem velkých peněz.........bych navrhl:
Monopol velkých peněz musí přestat být majitelem politiků, tedy i způsobu uplatňování práva a zákonů.

To by mě zajímalo, co znamenají ty "civilizační návyky". Opravdu. Jaký je rozdíl mezi buržoazní ideologií, kapitalistickým návykem a civilizačním návykem?

Ve svém článku o Romech (původně jsem si myslel, že je to marxistická parodie na nacistickou ideologii) Josef Heller hovoří o tom, že jestli Romové nebudou udržovat "civilizační návyky" (tedy zřejmě "práci") nemají nárok na nic.

Opravdu nechápu, kde Josef Heller bere civilizačně zušlechťující étos práce. O tom někde píše Marx? To je spíš náboženská představa radikální náboženských protestanských komunit, ne? Anebo budeme všichni spaseni, když budeme "tvrdě pracovat"?

No jsme různí - taky jsme v lecčems nepřizpůsobivý a mé civilizační návyky bývaly předmětem kritiky mé partnerky. Ale to jen na odlehčení. Obecně myslím že snaha narvat fragmentovanou levici do jednoho koryta - ("ficoizovat" ji) je násilná a nebude moc účinkovat.
Této poněkud předvědecké etapě (paradigma z 19. století by také ve fyzice už neobstálo) sedí víc synergie různých přístupů předpokládá toleranci, moderování vzájemné komunikace
Souhlasím že myslet si jak dílčí participace ochočí globální kapitál je asi utopicky naivní, ale současně myslím že do mozaiky dílčí přístupy patří.
Ať již jde o syndikalismus, komunitní přístupy či různí formx účasti a svépomoci, pacifismus, etc. .
Prostě trpělivost a také méně eschatologického akademismu a absrtaktního moralismu a více praxe. Jinak jakékoliv artikule přibyté na vrata naší ne/pospolitosti stejně nezaberou.

Tenhle příspěvek se Vám i obzvláště povedl. Maně jsem si při něm vzpomněl na to, jak jsme si jako kluci navzájem říkali "Ty až dostaneš rozum, to si pohovíš". Ve Vašem případě bych to poupravil tak, že až k Vám dorazí nějaké informace o marxismu a Vy třeba možná i pochopíte něco z jeho logiky (je to ovšm spíše utopická představa), bude to přímo revoluční převrat ve Vašem odborném vývoji. Jsem sice zvyklý na stereotypy různě zkreslující marxismus (ten skutečný), ale aby někdo netušil, že formativní vliv práce na celý lidský druh i na každého jednotlivce, celou civilizaci, patří přímo k pilířům marxismu, to jsem ještě nezažil. Budete patrně jeden z mála, kdo netuší, že např.Engels napsal práci "Podíl práce na polidštění opice" (samozřejmě, tehdejší stupeň poznání byl omezený, leccos se dnes k tomu stvoření člověka přidává, ale v zásadě to i nemarxistická věda nevyvrací ani dnes). Nemohu tu dlouze kázat, ale podle Marxe a Engelse práce přímo člověka jako druh stvořila, mimo jiné i po biologické stránce, a dále formovala - a to přesto,že od vzniku třídní společnosti šlo pro většinu společnosti o práci odcizenou hlavně vlastnicky, deformovanou dělbou práce (mimochodem odcizenou a člověka deformující činností je i kapitalistova NE-PRÁCE (vlastnická aktivita) atd. atd. Je to neobyčejně složitý a velkými filozofy diskutovaný problém. Jste názorný důkaz zločinnosti kapitalismu, pokud jde o školní výuku a osvětu.
Ale v mých artikulech šlo o jeden konkrétní politický aspekt problému práce a civilizačních návyků. Normální občan nepohybující se v nebetyčných duchovních výšinách jako Vy bude tu moji větu číst jednoznačně - že sociální dávky nedostanou Romové, kteří se nedokážou přizpůsobit základním civilizačním návykům (nemusím snad uvádět příklady?) A ten náznak mých artikulů - textu k nim mám mnohem více, dám ho do článku, zabíral by strašně místa - je koncipován jako politicky sjednocovací program - měl by tedy oslovovat i ty poctivé neprivilegované Čechy, kteří jsou naštvaní na excesy části romského etnika a je tu riziko že podlehnou rasistickému populismu s fašismu - proto jsem tam ten - z hlediska zásadní přeměny kapitalismu nedůležitý - problém dal. Ostatně - jeden argument proti Vašemu podceňování role práce - Vy jste nezaznamenal, co dělá nezaměstnanost s lidmi? Rodinné krize, zdravotní problémy, sebevraždy apod.? Sneste se už konečně na zerm a odhoďte různé blbosti buržoasní ideologie, které i běžné vědomí zmanipulovaného občana neteoretika reflektuje líp než Vaše teoretické vědomí.

Vaši formulaci klidně beru, ale proč si myslíte že ta moje - o politice jako monopolu velkých peněz - vyvolává nesprávný dojem? Vždyť pro dost velkou část občanů je skutečnost že vlastníci velkých peněz mají i monopol na ovládání politiky,naprosto banalitou - viz Babiš.Svého času jsme se přeli o to, zda je možné kapitalismus předělst jen ze sféry politiky, zákonů apod.- tady jste akcentoval nějský diktát práva apod. Já Vás marně přesvědčoval, že chcete-li něco opravdu měnit, musíte si nejprve vytvořit záklafnu v samosoprávném sektoru a armáfu v podobě těch lidí, kteří budou se samosprávným vlastnictvím spojeni a Vy i další jste mne ukřičeli svými politicko-právními fantaziemi. 6e byste změnil názor?

Do diskuse o společných východiscích levice si zde dovolím přidat odkaz na článek, který jsem psal před volbami a kde jsem vyšel z pojmu demokratická politika. Jsem totiž přesvědčen, že tento pojem by měl býti artikulem prvním.

http://denikreferendum.cz/clanek/16526-jak-chapat-demokratickou-politiku

Problém však vidím v tom, jak je tento pojem chápán, a že mnohdy si jak pod pojem demokracie, tak pod pojmem politika, představujeme hodně odlišné věci. A proto jsem se pokusil formulovat právě obsah tohoto pojmu. Jsem totiž toho názoru, že dalším znakem "levicovosti" je právě ochota o pojmech diskutovat, ochota kritizovat i na kritiku odpovídat (odtud i ona levicová "kritická teorie", ne?). Snad bychom tedy mohli za druhý artikul vyhlásit Habermasův pojem komunikativní racionalita, anebo nějaký jeho ekvivalent (až tak dobře tohoto pána neznám, leč tento pojem my právě vytanul na mysli)

Jak si jistě všimnete, oba tyto pojmy - demokratická politika a komunikativní racionalita -, charakterizují proces, nikoli jeho výsledek. Na tom "jak" totiž podle mě záleží více, než na onom "co". nemohl by toto tedy býti artikul třetí? Totiž že NIC neposvěcuje prostředky? Není právě toto ona hořká zkušenost Dějin, že ať už prosazujeme cokoli, tak naši potomci budou vždy nepříznivě hodnotit násilí a odmítat krutost, ať už bylo svého času odůvodňováno jakkoli?

Na závěr bych ještě připodotknul, že jakékoli hledání nových cest musí začít od místa, kde se nyní nacházíme, a tedy i od analýzy onoho "zde", tedy od vyjmenování přijatelných a nepřijatelných elementů eventuálního nového uspořádání. Jakýkoli řád je přeci pouze dočasný a to, co činí, je, že nějak uspořádává to, co už jest. A to nové, emergentní, je právě způsob tohoto uspořádání, určení prvků, které jsou zásadní, které podružné a které nepřijatelné.

Pan Poláček sice ve 4. artikulu o tomto hovoří, ale bohužel již nevyjmenovává, které jsou ty pozitivní elementy socialismu a které kapitalismu (a nelze se tedy bavit ani o způsobu jejich kloubení). O tom především se přeci vedou spory, ne? Lid chce přeci vědět, za čím si stojíme - a určení klíčových požadavků, to je přeci i obsah oněch Pražských artikulů, ne?

Vy jste přímo ukázkový příklad intelektuála, který zřejmě naprosto vůbec nevnímá,co se už i obyčejným a zmanipulovaným lidem naprosto jasně ukázalo - totiž co dovede kapitalismus (to minulé nebyl socialismus, jen nezdařený pokus). A v této situaci, kdy i všelijak zahákovaní politikové musí předstírat snahu o řešení problémů a nějak se to promítá i v programu stran prohlašujících se za levicové, Vy vykládáte o komunikativní racionalitě a stavíte abstraktní demokracii nad treálný ekonomický základ procesu změn - a to je právě to,co píšu Výše o - zjednodušeně řečeno - naprosté impotenci levice paralyzované buržoasní ideologií - moji teorii jste potvrdil na 100%.To se to Kalouskům pracuje.

Ad http://a2larm.cz/2013/10/pet-levicovych-tezi/

Je to poněkud mimo tuto diskusi, tak raděj stručně:

- celý ten esej lze přece číst jako živý dialog s marxistickou, potažmo sociálně-demokratickou tradicí a jejich ústředními pojmy (soukromé vlastnictví, osvobození od práce, reformismus atd.) - že je to dialog polemický, vedený z vlastních filosofických pozic, neznamená, že tam tradice není zásadně přítomná

- v čem jsou teze dobré??... zmínil jsem je v tomto kontextu, protože Bělohradský nešermuje -ismy, ale pojmenovává konkrétní trendy a rozpory, z nichž by levice mohla vyjít (vyprázdněná politická reprezentace, rovnost založená na přístupu ke statkům místo jejich vlastnictví, mizející pracovní příležitosti ve společnosti založené na pracovním výkonu, antipolitický individualismus a posílení demokratické participace jako příležitost)

- stále je to jen teoretický základ, který má k programu daleko, ale zdá se mi to nosnější než diskuze zde - vidím tam více otevřenosti pro aktuální problémy a méně ideologického marxismu

a z čeho prosím vás soudíte, že nevnímám, co dovede kapitalimus?

Když to otočím: na vás je pěkně vidět, jak jste uzavřen v určitém výkladu světa, který vám znemožňuje vidět jiné dimenze skutečnosti, než ty které projdou těmi vašemi marxistickými brýlemi. Chápu, že je velice uklidňující mít jedno schéma, podle kterého si v mžiku zařadíte kohokoli a cokoli do příslušné přihrádky, aniž byste se musel hlouběji zabývat tím, jak to ten člověk myslí a co za tím stojí. Ale nepřijde vám, že tohleto kádrování a tahle vaše jediná pravda, vás sbližuje právě s tím samým kapitalismem, který tak vehementně kritizujete? On má sice to jednoduché schéma o trochu jiné - a rozděluje lidi a věci do přihrádek podle jejich cenovky a majetku - ale pořád je to jenom jedna jednoduchá pravda proti jiné jednoduché pravdě.

Jevíte se mi tedy jako skvělá ilustrace druhého artikulu pana Poláčka: "extrémní protiklad původního systému je nakonec - extrémním dovršením onoho negovaného systému, jenom převráceného naruby."

Děkuji za odpověď, i když nesdílím názor, že Bělohradského pojetí je teoreticky konsistentní.
Např. antipolitický individualismus je skoro pleonasmus: individualismus je přece bytostně NEpolitický.
Otázkou je, čím se liší marxismus ideologický od marxismu neideologického. Máte nesjpíš na mysli otevřené tvůrčí myšlení oproti jakémusi partajnímu katechismu.
Chci k tomu jen poznamenat, že Josefa Hellera, navzdory jeho stylu, nepovažuji za představitele toho druhého, doktrinářského přístupu. Nicméně mnoho tvořivého myšlení u něj zatím také nenacházím. (To, co je u něj rušivé je hlavně silné tíhnutí k poučovatelství.)

řeší se zde, jak zformulovat artikuly. Čím více návrhů, tím lépe. Řekl bych, že už jsou zde nějaké /alespoň jeden snad/, na kterých by možná byla všeobecná shoda. Ostatní se dají doladit. Při dobré vůli všech zůčastněných. Je možné, že jste rád popichoval své spolupracovníky a tímto způsobem je vyprovokoval k větším výkonům. Nejsem si ale jistý, že tu bude efektivní i tu.
Díky Bohu, že pan Poláček článek zveřejnil. Je to něco absolutně odlišného, než si jen přečíst zprávy. Takže, v rámci dikuse, je užitečné vzít v potaz každý názor, ne jej hned rozsápat, jakoliv se vám vzdá zavádějící. Neboť cokoliv z toho může, svým způsobem, pomoci artikuly formovat. Jsou tu názory lidí, kteří chtějí měnit svět k lepšímu, tak jim naslouchejme a snažme se je pochopit. Na to, aby se artikuly staly platformou levice, musí být přijatelné většině levicové veřejnosti. Tedy i těch, které zepsujete, místo aby jste se je snažil pochopit. Být vy členem vyjednávacího týmu, už by Pražané vsedali na koně /viděl bych vás spíš jako táboritu/. Bratr Žižka bych vás pak nepochválil.

Ale vážně. Tohle není politické vyjednávání,ale jakž takž teoretická diskuse (leckdy spíše parodie na ni). Takže, nehodil by se tu spíše ten výrok z jedné verneovky (Na kometě - je to výrok astronoma Araga), že máme do svých hypotéz bušit co nejvíce apod. ?Já jsem tu předložil svoji představu a bušil do jiných - ale od nich jsem se žádn=ho bušení do svých nedočkal a i Vy pořád jen hrajete tu písničku, kterou jsem slyšel uřž mockrát a k ničemu nevedla - ať kvete tisíc květů, čím více názorů tím lépe....a kam se došlo? Já si nemyslím, že množství názorů za podmínek, kdy jejich projevení není žádnou statečností a nikomu nic nehrozí,není nějakým kriterierm užitečnosti. Tím může být jen množství dobrých názorů, odrážejících adekvátně vazby v objektivní realitě a nezabývajících se vcelku zbytečným a od reality odtrženým intelektuálním balastem (např. těmi iluzemi o všemocnosti "demokratické politiky" za podmínek, když něco takového vůbec neexistuje, tak jako v minulosti,jen formy represe a manipulace jsou jiné. Vezměte si pana Ujfalušiho - ten už si ani neuvědomuje, že se vůbec neptá, jak to v realitě chodí, ale zajímá ho jen, kdo co řekl z jeho hlediska přijatelněji. ten strach před ismy možná je oprávněný, ale směšný a pro praxi k ničemu. Ostatně - abych dostál své pověsti - zabuším i do páně Ujfalušiho guru Bělohradského. Politicky ho samozřejmě vnímám jako spojence, ale jako - no řekněme vědec - se ale musím usmívat,, jak strašně těžce se k tomu pravdivému obrazu reality, zejména kapitalismu, probíjí, jak je to děsivě nedokonalé, hotové porodní bolesti,jak zavádí zbytečné pojmy a strukturace, ze kterých čtenáři vnímají jen to, že nějak kritizuje dnešní negativa, která byla průměrnému marxistovi jasná ještě dříve, než tady kapitalismus znovu vyhrál. Ale uznávám, že alespoň nějak pozitivně oslovuje lidi jako je oan Ujfaluši, kteří už k skutečně pravdivému obrazu podávanému marxismem těžko někdy dojdou, leda po nějaké obzvláště citelné facce od současné vládnoucí třídy. Já vím, tady je to,co ani Vy (neřkuli třeba pan Holubec) nespolknetea to je marxistické pojetí pravdy (nejsem zrovna expert na dějiny filosofie, ale myslím si, že to není jen marxismus, který uznává poměřitelnost pravdy ns základě míry přiblížení se poznávajícího subjektu k realitě existující nezávisle na něm - nedávno jsem náhodou na něco takového narazil i u Sókrata a dokonce Platóna - ale bez záruky). Jestliže tedy je pravda míra přiblížení (vlastně přibližování se) subjektu k objektu, tam neplatí, žer každý názor je stejně cenný - promiňte - ale jsou i blbé názory nemající s realitou nic společného. Nevidím důvod, proč bych na základě zdaleka nejen mých poznatků a zkušeností jásal nad vějířem nepravd nebo nedokonalých polopravd? Ode mne to není přesvědčení o mé neomylnosti a genialitě - hádal bych se jen o to, že opravdu chápu logiku metodologie klasiků marxismu a jsem háklivý, když o ní někdo blbě kecá a nic o ní neví - ale proč bych z pozic této metodologie vytvořené genii, i když jako každý do jisté míry omylnými -taky je kritizuji a vylepšuji - nemohl ty, dle této metodologie nepravdivé, koncepce kritizovat? Přestaňme se hladit po hlavičkách a místo vyumělkovaných a omylných profesorských kriterií prověřme předkládané koncepce měřítkem objektivní reality a zájmů tříd, jinak s kapitalismem nepohneme.A k tomu sjednocení - v praxi je možné uzavřít spojenectví jen na zcela praktických programových bodech, jako např. které vlastnictví hodláme podporovat, a když by i to bylo moc zužující tak alespoň na různých sociálních programech, požadavku vytvoření zaměstnaneckých rad na podnicích ATD. nA FILOSOFICKÝCH VÝCHODISCÍCH se kompromisy dělat nedají.

Když je něco v rozporu s Vaším názorem, tak už máte hotovou odpověď - to jsou matoucí úzké brýle,a když je to marxismus, tak už to máte vůbec bez pochybností. A tak klidně přiřadíte do jednoho pytle holínky i hodninky - oboje se přece natahují. A že byste si třeba zkusil poměřit ty nepohodlné názory shodou či neshodou s objektivní realitou a třebas konkrétně argumentoval proti argumentu? Ale to je pracné, co? Viz mojeodpověď panu Ševčíkovi. A na Vaši úvodní otázku je snadná odpověď - no přece z Vašeho textu!!!

Vážení a milí, především bych si Vás - tak trochu právem hostitele - dovolil přivítat v této diskusi k mému prvému samostatnému textu, který mi byl v DR zveřejněn. A je mi nepochybným potěšením, že jste se zde sešli v takovém počtu a vyjadřujete se k danému tématu s viditelným zájmem a zaujetím. ;-)

Musím se zároveň poněkud omluvit, onen text vyšel bohužel v době pro mě ze všech nejméně příznivé - uprostřed týdne, kdy mám ze všeho nejméně času k dispozici. Takže se k odpovědím na Vaše podněty budu dostávat až v postupně, zčásti snad už zítra (čtvrtek), k závažnějším tématům asi až o víkendu.

Takže, pro tuto chvíli jenom krátce.

Pane Hellere: že jsem Vás "zklamal", by mě asi mělo naplnit pocity lítosti - nicméně musím zcela otevřeně říci, že to, že mezi námi dojde k zásadnímu konfliktu názorů, mi bylo naprosto a zcela jasné předem. Vyjasněme si zcela otevřeně základní danosti (aby se tak předešlo případným dalším "zklamáním"): Vy jste marxista, a to sice klasický marxista.
Já sice do nemalé míry z Marxe vycházím, a jeho nepopiratelný přínos jak pro teorii sociální revoluce, tak i pro teorii společnosti vůbec plně respektuji; nicméně, abych se sám definoval prostě jako "marxista", tak to by mi bylo skutečně příliš málo. Nejsem o nic více marxista nežli dejme tomu platónovec, aristotelovec, hegeliánec a leccos dalšího; a nad to všechno, tu a tam si dokonce dovolím být sám sebou, a jít svou vlastní cestou, pokud se domnívám, že pro natolik troufalý počin mám dostatečně dobré důvody.
Jak řečeno, v tuto chvíli ponechám stranou podrobnější výklady a analýzy; takže jenom kratičce: jakmile bude trochu času, vyložím podrobněji, proč veškeré ony projekty směřující k překonání kapitalismu samosprávou (ve všech jejich podobách) považuji z politického hlediska za iluzi, a hlediska teoretického za naprostý nesmysl. (Dovedu si však velmi živě představit, jak se Karlu Marxovi ježí vous neovladatelným hněvem nad tvrzením, že kapitalismus je možno překonat prostě - družstevnictvím!)
A co se týká další Vaší téze - totiž té o "protosocialismu" - tak o tom si ještě také důkladně pohovoříme.

Paní Hájková: to že Vám v mém textu "něco podstatného" chybí, to už by mohlo být spíše způsobilé budit ve mně pocity lítosti; měl bych proto pro Vás v prvé řadě jedno přísloví či moudrost z německé jazykové oblasti: "Nelze zapřahat vůz před koně."
V podstatě jste věc plně vystihla sama, konstatováním, že se jedná spíše "jenom" o jakousi filozofii.
Ty mé "Čtyři artikuly" opravu n e j s o u programem, a ani jím být nehodlaly. Programy, politické programy, to je něco pro strany, pro politické partaje. Které si v těchto svých "programech" přehledně nalinkují, co jako v těch příštích čtyřech letech bude, jestliže je volební lid zvolí.
Jenže: politická s t r a n a - už jenom v tomto označení se jasně ukazuje její - ideová a myšlenková - jednostrannost, a tedy omezenost. Politické strany nehledají pravdu života - těm se jedná pouze o uplatnění jejich principiálně jednostranného pohledu na svět.
Paní Hájková, snad byste mě mohla přece jenom znát už natolik dobře, aby Vám nemohlo uniknout, že pro jednostrannost jakéhokoli druhu pan Poláček opravdu není k mání.

Vraťme se k tomu "vozu a koňům": běžné politické programy jsou v podstatě právě takovou snahou, zapřáhnout vůz před koně. Totiž, nežli by se napřed skutečně nalezly odpovědi na zcela fundamentální otázky, co je tento svět, co je lidská společnost, co je člověk, jaká je jejich podstata a kam směřují - tak se prostě tak nějak plácne do vzduchu nějaký "program", s tím že n ě j a k á část populace se s ním už tak nějak ztotožní.

Paní Hájková, já opravdu nemám sebemenšího úmyslu jít takovouto cestou. Opravdu nemám v úmyslu zapřahat vůz nějakého politického programu před "tahouna" vědomí a vědění, co jsme a kam vlastně jdeme a jít chceme. (Z tohoto hlediska nelze nevyslovit uznání panu Hellerovi: právě jako klasický marxista má určité povědomí toho, že na začátku všeho musí stát - důkladná, a tedy filozoficky fundovaná - teorie, a teprve na jejím základě je možno následně vytvářet nějaký nosný program.)

Takže, ještě jednou krátce: já jsem skutečně nevytvářel nějaký "program", v běžném politickém slova smyslu. Já jsem - a nemýlím-li se, také jsem to opakovaně zmínil - vytvořil pouze něco jako "nástin" programu - tedy vymezení základních orientačních bodů, kterým směrem by se mělo pohybovat hledání nějaké nové, postkapitalistické společnosti. Že takovéto hledání vyžaduje a předpokládá hluboké filozofické analýzy - ano, to je skutečně mé základní přesvědčení, a na tom také trvám.

A ostatně, nedomnívám se že ten můj "program" či nástin programu byl zase tak úplně abstraktní: ten zcela zásadní postulát hledání syntetického propojení prvků socialismu a tržního hospodářství (a tedy: "kapitalismu) je myslím jasný a jednoznačný. Není to svým způsobem nic jiného nežli navázání na už dřívější pokusy o onu svým způsobem legendární "třetí cestu" mezi kapitalismem a komunismem; s tím rozdílem ovšem, že podle mého přesvědčení je právě onen pojem "třetí cesta" pojmově nekorektní a zavádějící, ve skutečnosti se jedná přesně naopak o cestu první - o prapůvodní jednotu, od které jak kapitalismus tak komunismus jsou pouze jak historické, tak teoretické odchylky. Anebo, jak jsem to nazval v mém prvním příspěvku zde, myšlenkové nedodělky.

Takže tedy: nedá se nic dělat, ale jestli se chceme opravdu dostat někam dál, pak té filozofie bude doopravdy zapotřebí. A bude jí zapotřebí velmi, velmi mnoho. Bude zapotřebí filozofii rehabilitovat tak, aby se opět stala prapůvodní základno všeho dalšího. A bude zapotřebí filozofii restaurovat tak, aby měla alespoň takovou váhu, jakou ji měla ještě v devatenáctém století.

Dovolím si tu vytyčit jednu základní tézi: Jakýkoli politický program, který nestojí na opravdu pevných filozofických základech, je jenom hradem stavěným na písku.

Pro tuto chvíli prozatím dost; jenom ještě malá otázka pro pana Ujfalušiho: těch "pět levicových tézí" Bělohradského - co ty vlastně mají opravdu společného s levicí? Pro mou osobu musím konstatovat, že jsem v nich neobjevil nic, co by bylo možno takovýmto způsobem označit.
Bylo by to také nemálo překvapivé; Bělohradský se sice hlásí k sociální demokracii, ale ve svém nejvlastnějším jádru zůstává pořád tím, čím byl ještě v dobách, kdy byl přesvědčeným pravičákem - totiž liberálem. A pravověrný liberál, ten především zásadně, až přímo fundamentalisticky odmítá a zavrhuje jedno: totiž jakoukoli ideu nějaké společnosti vyššího řádu, založené na autentické mezilidské a nadindividuální pospolitosti. Liberál nakonec vždycky zůstane individualistou - a individualismus, to je životní krédo pravice.

P.S. Zdá se, že alespoň pan Ševčík se ztotožnil s vlastními intencemi mého programového vymezení. Není to mnoho; ale stále více, nežli vůbec nikdo. ;-)

ne každý je důchodce s omezeným pohybem jako já. Nicméně musím paličatě opakovat, že by bylo lepší, kdybychom si mohli v dvoustranném elektronickém dialogu podrobně vyjasnit různá nedorozumění vznikající při výkladu a foru předložit už konečnou podobu – třeba i v podobě jasné konfrontace vzájemně dobře pochopených stanovisek. V tomto omezeném prostoru s širokým diapazonem stanovisek to není možné a u ostatních pak o našich názorových rozdílech musí nutně vzniknout zkreslená představa. Ale pozdě bycha honit. Pokud byste ale měl tu sílu a chuť a chtěl se s mým pojetím seznámit komplexně, znovu připomínám knihu Heller-Neužil a kol., Kdopak by se Marxe bál? – bohužel k dostání jen v prodejně Futury a.s. v budově ÚV KSČM, dnes snad už jen za stovku.
K Vašim sdělením pro mne: Ani já jsem nikdy nepřistupoval k autoritám s nějakou nekritickou úctou a i Marxe a jiné marxisty jsem si dovolil dost podstatně „revidovat“ – i oni byli lecčím limitováni. Jenomže po důkladném seznámení s jejich logikou a ve vazbě na společenskou realitu jsem se přesvědčil, že tato logika (metodologie) je nejlepším nástrojem k přiblížení se procesům probíhajícím v objektivní realitě. A jestliže jsem se o tom přesvědčil, tak sdílím i pojetí pravdy. A tak mi může sice být sympatická Vaše snaha se nikým nevázat a postupovat samostatně, jenomže za jistých okolností tento přístup připomíná přístup manžela tety Kateřiny ze Saturnina, který říkal “Nevykládejte mi něco o Pythágorově větě, dejte mi pravítko a tužku a já na to přijdu sám a při nebezpečných pokusech ve své továrničce objevoval chemické zákony, o kterých by se dočetl ve středoškolské učebnici. Originalita pro mne není argument, jedině když vede k pravdivému poznání – to Vaše sice není snad úplně nepravdivé, ale je nedostatečné a není až zase tolik originální – lze v tom nalézt řadu figur nejrůznějších variant buržoasní ideologie (samozřejmě i ty pravdivé figury, ale v komplexu to není ono). Tímto konstatováním nezpochybňuji Vaši inteligenci a fundovanost – snad jste pochopil z mých různých vstupů, že jako prioritní překážku blokující Vaši schopnost převzít z marxismu všechno použitelné, především jeho základní logiku, vidím prostě ten všepronikající, prostupující a nepozorovatelný vliv buržoasní ideologie. Člověk těžko může trvale žít v morovém špitále a nenakazit se. Navíc když má imunitu oslabenou pseudomarxistickou ideologií vládnoucí třídy protosocialismu. Oceňovat Marxe nestačí.
S tím družstevnictvím – já tento pojem moc nemiluji, je příliš poplatný určitým konkrétním historickým jevům, které byly nanejvýše dětskými krůčky samosprávného vlastnictví a byly použitelné jen v některých sektorech ekonomiky. V mém pojetí musí být toto vlastnictví schopno vytvořit formu pro ty nejmodernější druhy výroby – v sítích, vědě, informatice, velkém průmyslu apod. Nevytrhnou to malá družstvíčka, bytová družstva či spotřební družstevnictví. Moje logika je založena na tom, že historie prověřila negativně jak kapitalismus, tak protosocialismus založený na státním vlastnictví – vlastnictví řídícího aparátu a jiná forma (malovýrobu jako hlavní sektor neberu) než zaměstnanecké vlastnictví dotažené do centrálního (ne protosocialistickéh typu!!!) řízení ekonomiky není a nemůže být. Ano, Marx kritizoval iluze o družstevnictví v rámci jisté etap vývoje kapitalismu,to Lenin už uvažoval o socialismu jako společnosti civilizovaných družstevníků – tehdy k ní však doba nedozrála. A já ani dnes nespoléhám na nějakou automatickou roli družstevnictví bez intenzivního doprovodného politického boje – ovšem zase s poučeními z negativ protosocialismu a vyčerpávající se funkčnosti ozbrojeného boje. A počítám i s tím, že, jako kdysi feudály v Anglii, samy měnící se podmínky vědy a výroby do jisté míry „naklepají“ a donutí, aby sami sobě začali kopat hrob – samozřejmě nikoli bez politického tlaku. Jinak nevím, jaké argumenty proti zaměstnaneckému vlastnictví, jehož hlavní nosnou silou bude kognitariát, máte, totéž u protosocialismu, takže s Vámi těžko mohu polemizovat. Jsem rád, že oceňujete můj akcent teorie a dlouhodobých strategických cílů, který kritizuje současnou politiku vedení KSČM. Ale pro politiku a politický program musím opakovat, že nějaké funkční politické spojenectví nemusí nutně být založeno na jednotném nazírání na dlouhodobé cíle – třídní síly jsou diferencované a pestré. Ti s jednotným dlouhodobým cílem by zde ovšem měli být schopni toto hnutí vést – nikoli „vedoucí úlohou“jedné strany (tedy vlastně jejího aparátu). Ale tohle je už neúnosně dlouhý příspěvek.

Volnost

Rovnost

Bratrství

Zgruntu …

já přece nikam nic zapřahat nechci. To mě jen tak napadlo, že pražské artikuly byly politické, kdežto tyhle jsou filosofické. Divím, že jste mi vůbec věnoval tolik řádků. Naše cesty se asi v něčem rozcházejí. Já totiž nejsem filozofka ani mi nejde o vlastní dokonalost. Nechci se zbavit své touhy po lepším světě, ale pokud to půjde, budu ji s někým sdílet, protože nemám vlastní konkrétní představu. Pořád si myslím, že to nejdůležitější stejně nejde naplánovat.

Máte pravdu pane Hellere, že pojetí pravdy jakožto míru přiblížení se poznávajícího subjektu k realitě existující nezávisle na něm vskutku nepřijmu. A jelikož vy jste ve filosofických východiscích nekompromisní, obávám se, že diskuse mizi námi nemá velký smysl. Přinejmenším než se nějak dohodneme, jak k těm odlišným filosofickým východiscím přistupovat.

Chápete? Dohodnout se jak přistupovat k pravdě! Zcela chápu, že toto je pro vás naprosto nepřijatelné - vždyť jak je možné se na pravdě dohodnout, že? - ale to co, chci říci, je, že pojetí pravdy jako jediné, objektivní a poznatelné, je prostě neudržitelné. Aby ale nedošlo k mýlce, nejde mi o to se dohodnout na pravdě, ale na přístupu k pojetí pravdy. Vidíte alespoň ten rozdíl?

Připomněl jste mi motto, které už pár měsíců zdobí můj facebook

Liberté
Egalité
Fraternité
Toute le monde

přijde mi to konstruktivnější, než filozoficky zdůvodněný negativismus pana Poláčka. Ale je to jen můj dojem.

Ano, Vaše teze o neudržitelnosti zmíněného pojetí pravdy je legrační, i když hodně vypovídá právě o tom, co tak často - a marně - uvádím v diskusi - o úspěšnosti pronikání buržoasní ideologie zvláště do té generace, které nemá ani teoretickou možnost seznámit se myšlenkami, které jsou pro buržoasii nevhodné. A samozřejmě připouštím, že základ vznikl (to Vy jste ovšem nezažil) v dlouholetém opakování marxistického pojetí pravdy v oficiální výuce a propagandě, ale za stavu kdy to, co bylo jako pravda prezentováno, byla alespoň částečně lež - takový rozpor se podepíše. Ten rozdíl, o kterém mluvíte, samozřejmě chápu, a to dohadování se o přístupech k pravdě by možná pro mne jako kantora bylo zajímavé z hlediska poznávání způsobu myšlení mládeže, času mám momentálně poměrně dost, takže jestli chcete, napište mi na můj mail heller47@seznam.cz a můžeme se bavit. Ale tady ten obtížný proces podstupovat nehodlám - vlastně tu diskutuji jenom proto, abych prozkoumal, jestli už po tom všem, co pedvedla pravice a kapitalismus jako takový, nedostala část intelektuálů trochu rozumu - ale odpověď zní - ještě ne, potřebují ještě další facky od elity, aby třeba pochopili, že rozkolísání pojetí pravdy, ktreré zaujímá v praxi každý člověk naperosto samozřejmě (například - nesahej na rozpálená kamna nebo na drát pod proudem), slouží k tomu,aby se nenašla ta správná pravda o podstatě kapoitalismu, fungování společnosti, třídách apod. (Vy těžko můžete vědět - ale já všechno tohle,co asi Vám pořipadá schematické a co já vím ještě - zkrátka komouši jsou hloupí nebo lumpové atd. - uplatňuji naprosto nedogmaticky, kritikou jak minulosti tak současnosti a úpravami Marxe, které by on sám možná nepřijal - takže ideově jsem nebyl a nejsem ani nyní slouhou buď minulé či současné vládnoucí třídy a dokonce ani politické elity v KSČM, kde jsem po léta pracoval - důkazy bych mohl předložit). K čemu by vedla naše debata o přístupech k pravdě? Jejím jádrem by asi byla otázka tolerantnosti k různým viděním světa apod. To má možná význam pro Vás, když Vás pořád straší totalitou.Já ji zažil, ale v rozvíjení pravdivého poznání mi nezabránila, stejně jako ta současná. Tolerance je jistě důležitá - jenže když tolerantně necháte několik lidí péci chléb - není to záruka že ho skutečně upečou - ten upeče jen ten, kdo to umí. A vzhledem k naléhavosti společenských problémů a hluboké krizi dotýkající se velice výrazně lidských životů v masovém měřítku, už debata o toleranci není k ničemu a debatovat je třeba právě o tom, co pravdivé je a co není. Sám to poznáte na vlastní kůži.

hlavně neskončit u pojetí pravdy mocenského ...kdo nejde se mnou, jde proti mně ?!

Paní Hájková, tak přesně tu Vaši námitku či výhradu, že "nejste filozofkou", jsem s poměrně dost velkou jistotou očekával. ;-)

Já vím, vpadl jsem sem s tou filozofií dosti prudce, takže to mohlo vzbudit efekt spíše opačný, totiž jistou obrannou reakci.

Ale, nedá se nic dělat; byla prostě období v lidských dějinách, která platí jako "zlatý věk", přinejmenším z kulturního a duchovního hlediska - věk řecko-římské antiky, éra renesance, devatenácté století s jeho racionalistickým a emancipatorním impulzem. A ve všech těchto "zlatých érách" lidstva hrála jednu z klíčových rolí právě filozofie - jako schopnost, a snad především, jako připravenost společnosti promýšlet věci svého bytí do těch nejhlubších základů.

Současná doba je charakterizována zcela naopak víceméně naprostou absencí takovéhoto do hloubky jdoucího uvažování ve veřejném prostoru. Pokud se vůbec ve veřejné diskusi něco takového jako filozofická úvaha objeví, pak se jedná povětšině o sterilní, abstraktní akademismus, kde se napohled velice sofistikovaným způsobem sdělují krajně nicotné obsahy.

Jestliže je tedy dále naším společným cílem (alespoň většiny z nás kdo se takovýchto tématicky příbuzných diskusí účastníme) pozitivní změna celého společenského systému, pak to opravdu není možné jen tak. Stejně tak jako svého času promyšlený koncept radikální negace kapitalismu nemohl vzniknout jinak nežli na základě hluboce filozoficky fundovaných analýz a úvah Karla Marxe (který ze své strany stavěl na až extrémně složité filozofii Hegela), tak stejně tak dneska není možné vytvořit nějaký nový, průlomový koncept postkapitalistické společnosti bez toho, abychom ta témata, které svého času promýšlel zmíněný Marx, nepromysleli my znovu - a to ještě hlouběji, a tedy ještě "filozofičtěji". Nedá se nic dělat, ale bez této práce a námahy na tomto poli to asi opravdu nepůjde.

Ale z toho, že Vy sama nejste svou specializací filozof(ka), si opravdu nemusíte dělat hlavu. Už jednou jsem Vám sdělil mé uznání v tom směru, že máte přirozenou schopnost vyhmátnout jádro problémů, kterou by Vám mohl závidět i leckterý filozof z povolání.

Já jsem tu několikrát namísto termínu "filozofie" použil alternativního označení "promýšlet věci do hloubky". A to je právě to, o co se nakonec jedná. Bezpochyby, jsou zapotřebí i některé zcela specifické teoretické záležitosti, které do diskuse mohou vnést ti, kteří se danou matérií poněkud více zabývali. Ale tohle opravdu není nějaký specifický filozofický seminář; jde o to abychom se tu všichni sešli právě na té platformě, že jsme ochotni o věcech našeho bytí a žití přemýšlet do hloubky, nezůstávat jenom na povrchu věcí.

Že jsem se o Vás rozepsal natolik dopodrobna? - No, asi se za to trochu musím omluvit, neměl jsem to původně vůbec v úmyslu; ale tak trochu to na Vás padlo i za jiné.

Totiž s tím vozem a koňmi, tedy co se té tendence týká chtít mít nějaký jasný a pevný program, ještě než se vytvořily opravdu pevné základy v myšlenkové, teoretické rovině - to je obecný rys dnešní doby, a proto jsem se s touto záležitostí musel vypořádat poněkud podrobněji.

- Mimochodem, že ty originální "Čtyři pražské artikuly" byly politické, tedy programově jasné: no ano, byly; jenže jejich nemalým deficitem bylo právě to, že jejich platnost měla jenom velice krátkou dobu. V podstatě, ten původní konsens se rozpadl už po několika málo měsících. Jestli to nebylo právě tím, že - jak jsem minule použil ten příměr - se stavělo na písku? Že se - navíc pod tlakem vnějších okolností - narychlo vytvořil nějaký jenom politický svorník, aniž by se nějak pozitivně překonaly rozpory v samotných základech?

P.S. Že to "nejdůležitější nejde naplánovat"? To mi docela připomíná onen opravdu krásný výrok Lišáka z "Malého prince": "Nejdůležitější je to, co oči nevidí."

Ano, v tom je bezpochyby vyřčena velká, hluboká pravda. Nicméně - musím se zase vrátit ke svému tématu - filozofie se zabývá právě takovými věcmi, které "oči nevidí". Které jsou skryty hluboko pod viditelným povrchem věcí, ale přitom určují základní koordináty našeho bytí.

Samozřejmě, i s tím nejhlubším filozofickým věděním si chtít něco naplánovat, to může být velice ošidné. Přesvědčit se o tom musel nejen Marx, se svým plánem komunismu, ale i třeba takový Platón, se svým plánem reálně vytvořit "ideální stát". Takže, chtít projektovat život a svět podle plánu, to může být opravdu velmi problematické. Ale na straně druhé, chtít popostrčit lidstvo někam dále na jeho cestě dějinami jenom nevědomým a bezmyšlenkovitým tápáním, to se zdá být alternativou ještě horší.

Takže, nakonec snad asi opravdu nezbývá nic jiného, nežli pokusit se najít nějaký ten aristotelovský rozumný střed - mezi hlubokým filozofickým myšlením na straně jedné, a mezi přirozenou spontaneitou lidské bytosti na straně druhé.

Divím, že pod tak slabým článkem je tak bohatá a zajímavá diskuse. To, že má článek nulovou vypovídací hodnotu nejlépe řekl ve své první reakci pan Kolařík z Ostravy. Hlavně nemůže konkurovat 4 artikulům husitským.

Jeho hlavní slabost vidím v první větě. "Kapitalismus je nehumánní" - tvrzení bez jakéhokoli pokusu o odůvodnění, vysvětlení, argumentaci. Proč je nehumánní? V čem je nehumánní? Nevymysleli ho lidé? Je to božské zjevení? Nebo naopak výtvor přírody? Myslí tím veškerou směnu zboží, trh i ekonomiku? Nebo si to pan Poláček přečetl v Karlu Marxovi? A lze tam něco takového nalézt? Pochybuji.

Mnohem lepší návrhy se objevily v diskusi, což si dovolím doplnit:
1) svoboda - osobní i politická
2) rovnost - před zákonem i vzájemná mezi občany
3) bratrství - solidarita
4) spravedlnost

S panem Hellerem evidentně ve sporu jsem, otázka je, zda-li se tento spor týká tématu, pod kterým diskutujeme. jelikož však pan Poláček výše nastínil, že mu opravdu nejde o politický program, ale spíše o filosofická východiska, či o ohledání a analyzování situace, ve které se nacházíme, přijde mi, že otázce pojetí pravdy se patrně nelze vyhnout. Přijde mi totiž, právě ona leží u kořene sporů nejen těch, co se hlásí k levici, ale i řady těch, kteří hledají "alternativy".

Pokusím se tedy stručně nastínit to, nač jsem u předchozího příspěvku neměl čas. Totiž proč je neudržitelné takové pojetí pravdy, které ji chápe jako jedinou a zároveň objektivní a zároveň poznatelnou. Vycházím při tom především z Deleuze & Guattariho, zejména jejich knihy "Co je filosofie".

Nejprve objektivita pravdy. Základním problémem je to, že cokoli je třeba chápat z nějaké perspektivy, cokoli jakákoli entita vnímá, totiž vnímá nějakými smysly a v nějakém kontextu, z něhož nemůže odečíst sebe sama. Objektivní pohled však postuluje, že se lze partikularity pozorovatele nějak zbavit. To je ovšem neřešitelný rozpor, který, například díky poznatkům teorie komlexních autoreferečních systémů, poukazuje právě na neudržitelnost objektivity. Objektivní pohled je totiž zkontruovaný, a když se podíváme na postup jeho konstrukce, jsme buď zpátky u těch částečných perspektiv, anebo u jiných neodůvodněných předpokladů (jako např., že každý máme stejnou zkušenost, třeba stejnou zkušenost myšlení, jak postuluje Descartes). Objektivismus je ale kritizován i z jiných pozic, což zde ale nechci rozebírat.

Důležité je ale to, jaké to má důsledky: věda už nemůže hovořit o objektivní pravdě (a tím mizí i figura Vědy s velkým V, stejně jako Pravdy s velkým P) a ani o objektivní realitě. Tím však samozřejmě realita nemizí (což nám dokládá i každodenní zkušenost), ale je třeba ji chápat jinak. Totiž tak, že vědecké pravdy jsou vždy pouze částečné: vždy jsou nějak situované. Deleuze a Guattari říkají, že věda hledá funkce a vytyčuje v realitě referenční body. Tyto funkce však nelze extrapolovat do nekonečna, a ani není možno s jistotou interpolovat mezilehlé body. Dosah každého vědeckého oboru, a tedy i každé takovéto pravdy, je tedy omezený a pouze praděpodobný.

Stručně řečeno, věda je schopná se dobrat určitých pravd, určit korespondenci něčeho s něčím jiným, ale za cenu ztráty nekonečna. Vědecké pravdy tak nejsou obecné - vždy je třeba stanovit kritéria či podmínky, za kterých ta či ona vědecká pravda platí - a neudržitelný je tak i pojem přírodní zákon.

Zcela jinak k problému přistupuje filosofie. D&G říkají: "Problémem filosofie je dosáhnout soudržnosti (konzistence), aniž by se ztratilo nekonečno, do něhož je myšlení pohrouženo." Filosofie usiluje konzistenci a za tímto účelem tvoří (autoreferenční) pojmy. Na rozdíl od vědy, která vytyčuje referenční termíny, filosofie tvoří konzistentní pojmy. Filosofie tak je schopna zachovat nekonečno - pozorumění celku světa - ale za cenu toho, že její pojmy se nesnadno konkretizují, neboť je lze myslet jedině "zevnitř", nejde to automatizovat, lze si je pouze osvojit. I proto D&G říkají, že filosofové vlastně nediskutují. I ty slavné Platónské dialogy jsou pouze způsobem, kterým Platón tvoří své pojmy. O žádnou diskusi tam nejde.

Čili: filosofové nám otevírají nové dimenze reality, a to tím, že tvoří pojmy, díky nimž můžeme realitu chápat - uchopovat v původním smyslu toho slova - jak v "jazyce", tak "rukama" či "nástrojema". Proto je filosofie při hledání jakékoli "alternativy" nezbytná, v čemž zcela souhlasím s panem Poláčkem. To ale vůbec neznamená, že by tvořila nějaký základ pro vědu. Jak věda, tak filosofie (tak umění, které jsem zde pominul) totiž ke skutečnosti (chaosu, jak říkají D&G) přistupují jinak. Protínají chaos jinou rovinou (věda referenčníma rovinama, filosofie rovinami konzistence, umění rovinami kompozice).

Výsledkem tohoto pojejí (leč nejen jeho) je, k tomu jsem alespoň postupně dospěl, že "základem", či spíše východiskem by mělo být přijetí faktu neredukovatelné "plurality bytí" či "diverzity", chcete-li.

A dalším filosofickým východiskem, ke kterému jsme postupně dospěl, je prosazování nehierarchičnosti reality. Každá hierarchie je totiž nějak - nějakou mocí - udržovaná konstrukce. Jedno bytí tak nelze nadřazovat nad jiné.

I proto se mi hluboce příčí ona příliš zjednodušující filosofie "základny a nadstavby". Ano, ekonomie či materiální zajištění ovlivňuje myšlení, ale je tomu i naopak - a nemusí jít přitom o zrcadlový obraz. Důležité jsou proto a) vztahy, b) procesy. To je totiž vlastní "esence" (pokud chce tohle zavádějící slovo používat) života. Život je otevřený proces. Teorie i praxe tedy musí poskytovat prostor pro tuto otevřenost, neukončenost, diverzitu - protože jinak život nebude moci nikdy být "pravdivý".

I proto jsou mi velice blízké pojmy autonomie a decentralizace. A myslím, že i mnoha lidem na levici a mnoha alternativcům všeho druhu. "Netotalizující konzistence" - tak bych možná mohl nazvat to, oč mi jde (a proto mě vždycky dráždí různé znaky totalizujícího myšlení a jednání, ale i jeho nekonzistence: když někdo, tak či onak tvrdí: "já mám pravdu", "takhle to prostě je" apod., ale stejně tak mě dráží relativismus, který naopak říká "žádná pravda neexistuje", "říkej si co chceš, klidně můžeš, ale já mám jiný názor").

No, trochu jsem to asi s délkou příspěvku přehnal, ale v kontextu této diskuse a délky komentářů se alespoň nemusím cítit blbě :-).

Co Vás tak zaráží na myšlence nehumánnosti kapitalismu, mohl byste to objasnit?

Rozumím vcelku tomu, že zrovna Marxe neobdivujete, možná ho považujete za zastaralého, překonaného autora 19. století?

Když už se tedy ale ptáte, odkud že je myšlenka pana Poláčka o nehumánnosti kapitalismu - mohlo by to být třeba tohle:

(Buržoasie - nebo měšťáctvo podle starého překladu Radimského)
"...proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu."
- To snad znáte?
Těch míst je pochopitelně u Marxe a dalších před ním (např. Rousseau) a po něm bezpočtu.

Snad bych ještě jen podotkl, že kapitalismus si ani "nevymysleli" lidé, ani to není "výtvor přírody" - TAKTO formulovat to může jen idealista.

Není to zdaleka poprvé, kdy mne udivuje, že Vy vyučujete filosofii. Ale nová doba si to patrně žádá ...?

A na tom, že pod špatným (podle mne tak špatný ovšem není) článkem bývá dobrá diskuse přece není nic divného.

co vás nemá :-) Na tom vašem "kdo nejde se mnou, jde proti mně " přece není nic mocenského. To by totiž musel mocensky vystupovat taky Ježíš - viz "Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje" (Matouš, 12,30)

Pane Šimso, domníváte se, že ony 4 husitské artikuly byly okamžitě, bez debaty, schváleny? Opakuji: je výborné, že se pan Poláček tohoto tématu ujal. Není snad daleko lepší něco tvořit, než jen pasívně přijímat informace o stále horším stavu světa? Platí a pořád bude platit, že pan Poláček to aspoň zkusil. A debata, kterou tím rozpoutal, je důkazem, že společná platforma levice je setsakramentský problém. A přes všechny rádoby liberální kecy, je jí třeba. Rozdrobená levice je směšně bezbranná. Bohatých nemusí být mnoho, aby si Zemi rozparcelovali, ale chudých musí být mnoho, aby jim v tom zabránili.
Je zajímavé, že i když má článek, dle vás, nulovou vypovídací hodnotu, přesto mu věnujete svůj čas a energii. Jak se takové popření ve filosofii nazývá? A mimochodem, vaše 4 artikuly se dají shrnout do jednoho.

netřeba mne přesvědčovat že je dobré vědět o čem mluvím, inolerancí ovšem je že svoji pozici chátu jako vlastnika pravdy a ty druhé s různou márou tolerance beru za nepřátele, heretiky-úchylkáře či jen lidi chybující pro nedostatečnoou znalost VELKÉ PRAVDYt .
když už chci srovnávat vzájemné pozice tak vedle nezbytého porozumění toho co kdo říká je tu také potřeba otevřenosti k vlastní nedokonalosti v zobrazení reality -a vzhledem k rozbíhavosti a rozostřenosti dnešího diskursivního obrazu světa, tak bych na to dokonce kladl důraz.
Já mám také svoji představu, ale nemlátím jí ty druhé do hlavy, nabízím ji k úvaze (doufám že bez povýšenéhoi mentorování) a uvažuji o přístupech těch druhých.
P.S. pro í Hákjovou - zrovna tenhle citát naznačuje že náboženství si taky někdy nárokuje jakési absolutno, vadímu heretici a to mi obdobně vadí i u zastánců sekulárních ideologií jako i třeba marxistické.

panu Zilzerovi a panu Ševčíkovi:
Samozřejmě, trochu provokuji. Otázky, které jsem pokládal, nerovnají se mým odpovědím, či mému přesvědčení. Řekl bych, že Marx pokládal kapitalismus za společenský produkt. Jeho kritika zpředmětňování a zvěcňování člověka, jeho přeměnu ve zboží je aktuální. Marxova kritika kapitalismu však poskytuje kapitalismu druhý život. Kapitalismus přežívá právě tak v onom směňování jako ve své kritice - viz Hegelova i Marxova dialektika.

Je dobré, že se pan Poláček o něco pokusil, ale zatím nic neřekl. Jen větu: "Kapitalismus je nehumánní" a tuto větu už asi v posledních asi 170 letech řekl kde kdo, aniž by z toho mnoho vyplynulo.

A co byste řekli Vy?

Diskusní příspěvky jsou místy vysoce teoretické a já jako nevzdělanec se znovu snažím upozornit na malou vadu. Pokud zdejší teoretikové nepovažují za levici jen hrstku zde diskutujících, ale a lidi, které okolnosti nutí aby se jejími přívrženci stali, pak musejí v první řadě navrhnout cíl, kterého chtějí dosáhnout. Dobře viditelný a žádoucí. Komunisté nabídli lidem beztřídní společnost v dobách , kdy čeledín který by si dovolil oslovit jeho jasnost Schwanzerberga jako Karla by s pořádným výpraskem vyvázl v tom lepším případě. Takže nabídka byla jasná a srozumitelná. A cíl se zdál být dostatečně daleko, aby stálo za to věnovat mu život. Jako bonus přidali "přidušení" arogantní církve. Jaká je konkrétní nabídka dnes?

Beztřídní společnost (té byli asi nejblíže nacisté a komunisté organizováním společných rekreací-na Wilhelmu Gustloffovi měli stejnou kabinu generální ředitel i poslední poslíček). Ekonomicky beztřídní spollečnost čili zajištění stejného ekonomického standartu každému občanovi (jsou ekologové, kteří tvrdí, že na průměrný evropský standart pro každého bychom potřebovali dalších sedum zeměkoulí). Standartní celosvětovou spotřební společnost ? Volnotržní společnost ? Věřící cíl mají, ale co my levicově orientovaní (ateisté, agnostici) pro co chceme pracovat, pro jaký cíl ? Jestliže budeme mít cíl, tak si k němu najdeme i cestu a vybereme si s kým chceme po té cestě jít, nebo si on vybere nás. A to bude přesně ta doba, kdy se budou řešit nějaké artikuly. Zatím ho nemáme Zato pravice to má jasné. Cílem je být v balíku. Protože je to touha i spousty těch dole, není s podivem, že "chudina" volí Babiše a Schwanzerberga. Levice jim v současnosti nic lákavého nenabízí. Snížení poplatku v nemocnici jako pravé ořechové nevnímám.

Možná Vás potěším tím, že Vám umožním potvrdit si část stereotypů, které jste si o mně a o marxismu vytvořil. Bez mučení přiznávám, že jména Vámi uváděných autorů samozřejmě znám, ale co napsali ne a totéž bych přiznal u mnoha autorů, ke kterým si mnozí intelektuálové modlí. A Vaše přiblížení mi potvrdilo, že je to tak dobře a že u toho mám zůstat, nemám-li se zamotat do akademického bahna a přestat brát v úvahu, co se ve světě děje a jak by se to třeba dalo změnit. Ne že by se u těch pánů nějaká ta zrnka moudrosti nalézt nedala, ale není tam nic, co by marxismus už nějak nevěděl, alespoň implicitně, nebo s čím by si nedovedl poradit, kdyby ho v minulém systému neudupávala ideologie vládnoucí třídy protosocialismu a dlouhodobě samozřejmě buržoasie. Nepotěším Vás ale dalším konstatováním, že máme jedno společné – já neznám teorie Vašich guru a Vy nemáte ani potuchy o marxismu (možná o brožurkové podobě ideologie minulé vládnoucí třídy, to ano – ale o skutečném marxismu a jeho logice rozhodně ne). Ukazuje to právě to pojetí pravdy. Kdybychom vyškrtali všechny Ty nesmysly o nekonečnu a přeložili to ptydepe do reality, tak Vaši guru správně připomínají limitovanost procesu poznání, ale zbytečně tajemně a neurčitě. Marxismus s tím samozřejmě počítá, což asi nevíte. Vy jste si popletl moje konstatování, že pravda je adekvátní odraz objektivní reality poznávajícím subjektem (zatím jsem se nezmiňoval o různých rovinách té subjektivity) s tím, zda je možné poznání objektivizovat, resp. zda je to tak jednoduché, jak to podle Vás říká marxismus. Vaši guru možná (/nevím a studovat to nebudu, ztráta času) správně poukazují na některé limity (jiné ignorují), ale jádrem jejich teorie je rozkolísání faktu, že něco existuje mimo nás a nezávisle na našem vědomí (objektivní realita –je možné ji pojímat materialisticky nebo idealisticky – to teď nechme) a zda je to poznatelné. Marxismus na obě otázky odpovídá ano a obsáhle pro to argumentuje (není prostor). A z tohoto pojetí, materialistického, pak přirozeně vyplývají i ty limity, vždyť i my jsme součástí reality- hmoty a působí na nás v principu stejné (jistě ne absolutně) vazby a zákonitosti – proč by se nedaly poznat? Proces poznávání – tedy vzájemného působení objektu a subjektu (jednotlivce, týmu, profesního oboru, třídy či specifické soc.ekon. skupiny, politického subjektu, potažmo celé společnosti na určitém stupni vývoje je dialektický proces a ob strany se přitom vzájemně pozměňují. Už to může být problém. Subjekty na určité dějinné etapě nemohou vyskočit z kůže (když není mikroskop, nelze poznávat bakterie atd.) – další limit. Subjekty nestojí mimo realitu – přírodní i společenskou – a jsou i při svém poznávání těmito vazbami ovlivněni. Velmi výrazně působí ty vlivy specificky lidské, společenské – mají roviny nižší i vyšší – na jendotlivxce v poznání působí třeba situace v rodině, sympatie či antipatie k tomu či onomu apod –nemusím rozvádět a tospolečenské poznání se nakonec skládá z poznáníjednotlivců – ale nikoli mechanicky. A v makrorovině působí daleko podstatnější vlivy a zákonitosti- např. dělba práce značně omezuje poznávací schopnosti dejme tomu fyzických pracovníků, nevlastnictví, vykořis´tování, bída má ještě silnější účinky, působí náboženské, etnické atd. limity. A ten základní limit, který určitě neuznáváte, je limit třídního zájmu, který daného – třeba i jednotlivého – badatele ovlivňuje – vliv pokrokové třídy ho postrkuje, reakční zase všelijak blokuje odvádí nebo přímo potlačuje (viz třeba buržoasie v éře osvícenství a dnes – nebe a dudy) Marx dokazuje (vytkněme si to před závorku – někdy jindy vysvětlím), že proletariát je třída, která poprvé v historii nemusí nic tajit, překrucovat atd., a proto ve své ideologii nemusí lhát a ten, komu zalezla pod kůži, má v poznávacím procesu oporu (ale musí jistě být i šikovný a pracovitý), takže - i když u každého poznatku (a nejen ze společenských věd) musím stále sledovat, komu ten poznatek vlastně poslouží,a brát v úvahu i ty další limitym neznamená to, že nemohu jistou pravdu přijmout a uznat, že odráží objektivní realitu adekvátně – ale marxista pochopitelně ví, že to je poznání vždycky nedokonalé a relativní, platí za určitých podmínek apod. . na to jsou i postupoy ve vědeckém diskurzu - za absolutní považujeme jen to neustálé snažení se o to, poznání prohlubovat. No - a v čem jsou ti Vaši guru moudřejší? Podle mne jen více akcentují tu nepoznatelnost a věci zbytečně zamotávají – detailně zkoumat ten poznávací proces mohou samozřejmě speciální vědy. A filosofie není nic jiného než věda a uměním je každá věda – formy vědomé reflexe reality nejsou nějak jasně odděleny, ovlivňují se, prostupují, jsou v tom emoce i rozum i instinkt a intuice apod. A stejně negramotně jako to marxistické pojetí pravdy vidíte i vztah základny a nadstavby, který je zase prostupujícím a vzájemně se ovlivňujícím procesem, ale na rozdíl od buržoasní ideologie v tom vzájemném působení se – konec konců!!! – prosazuje určující role ekonomiky, včetně vlastnických vztahů apod. – ale to až v měřítku statistickém. Obě složky mají značnou relativní samostatnost, mezi nimi je jednota i rozpor, např. politika jako nadstavba může o dost předbíhat ekonomiku – tohle Max moc přehnal –může se opožďovat atd. Nemohu to rozvádět – přečtete si alespoň nějakou učebnici z minulého systému, bude to pro Vás objev. Musím končit – opakovaně nabízím dvoustranný dialog, který neomezuje.

Ale buďte spravedlivý - na mne přece Ty Vaše výtky nesedí.Ano - i to, co má sloužit lidem, potřebuje i tu teorii, ale ta marxistická snad není tak strašná - nesmí se ovšem plést s tím, jak ji pokřivilo minulé panstvo. Ona ta rovnost v minulém systému nebyla zase až tak úplná -ale ten systém ještě nebylo ono. Jak se Vám líbí ta myšlenka, že by to chtělo rozšířit a podpořit sektor zaměstnaneckého vlastnictví a dotáhnout až tam, kam páni dřív lidi nepouštěli. A samozřejmě to nepůjde bez boje - ovšem nemusí se střílet - viz rok 1989. Ty artikuly není špatná věc - ale bez akademických cintů a musí zahrnovat především tu zásadní ekonomickou změnu a vypěstování skupiny lidí, kteří ji budou hájit. Různé nové demokratické formy v politice lze zavádět, ale ta ekonomika musí být grunt. Souhlasím s Vámi, že pouhý krátkodobý program dílčích vylepšení věci nevyřeší a je smutné, že KSČM není s to k takovému nastínění programu dospět. Snažil jsem se tomu pomoci 18 let, ale marně.

Asi to překvapí nejen pana filosofa Šimsu, ale v daném případě se postavím na jeho obhajobu.
Totiž v tom bodě, kde mě kritizuje za to, že mnou vytyčený postulát o nehumánnosti kapitalismu je "tvrzení bez jakéhokoli pokusu o odůvodnění, vysvětlení, argumentaci".

K tomu mohu pouze podotknout: ano, to je naprosto trefné zjištění. A míním to přesně tak, jak to říkám, bez jakéhokoli zlehčování či ironie.
Byl jsem si tohoto deficitu sám vědom, už když jsem toto slovní spojení použil; přesněji řečeno, už dávno mám naléhavý pocit, že by bylo velice potřebné jednou v levicovém táboře s plnou vážností položit právě tuto otázku: "Co nám vlastně doopravdy vadí na kapitalismu?"
On se totiž - právě v onom levicovém táboře - kapitalismus považuje za špatný a nehumánní jaksi zcela samozřejmě, automaticky; ale už tento moment, že se něco (namísto důkladného myšlenkově-argumentačního odůvodnění) používá jako mechanická floskule, pravidelně napovídá, že tady něco není v pořádku.
Já osobně bych se proto velmi zasazoval o to, aby se právě tato otázka (Co nám vadí na kapitalismu?) otevřela jako samostatné diskusní téma; a domnívám se, že v rámci daných diskusí v rámci levice na toto téma by se možná došlo k nemálo překvapivým výsledkům. A dost možná v tom směru, že ta samozřejmost antikapitalistických postojů začasto není vůbec až tak samozřejmá, a že dostat dohromady dostatek opravdu nevyvratitelných argumentů proti tomuto ekonomicko-společenskému systému není záležitost nikterak jednoduchá.

Nicméně: pane Šimso, snad i Vy uznáte, že spolu s otevřením nového tématu mi nebylo možné, zároveň hned otevřít (pod)téma nové. Přece jen se tu pohybujeme v prostředí převážně levicovém; a tak jsem pro tu chvíli vyšel z předpokladu, že většina účastníků onu tézi, že kapitalismus je principiálně nehumánní systém, bude se mnou sdílet. Ale jak řečeno, k hlubšímu prohovoření této otázky jsem v zásadě kdykoli ochoten.

Co se ovšem těch Vámi preferovaných programových bodů týče (svoboda, rovnost, bratrství, solidarita) - tak to jsou bohužel pojmy a hesla přinejmenším působením "zubu času" už natolik otřepané a bezobsažné, že s nimi dnes už nelze nic substanciálního počít.
A především ty první dva pojmy - u nich je možno plným právem použít terminologie pana Hellera, že se jedná o "buržoasní" falzifikáty.

Hádejte, vůči komu se Jirka, můj dlouholetý šéf a kamarád a ochránce proti stalinistům v KSČM vymezuje především (samozřejmě nejenom)? Ty spory o použitelnost marxismu dnes, o pojetí pravdy a samosprávném socialismu jako jediné možné alternativě ke kapitalismu už spolu vedeme několik let (dříve ne!!!)Z Jirky se stal totální pragmatik, který v zásadě neuznává porovnatelnost alternativ (ovšem proti kapitalismu je!!). Zkrátka - všechny cesty jsou rovnocenné (ale tu samosprávnou upozaďuje, je spíše technokrat) a je nutné dělat, co je reálné a reálné je to, co má politickou podporu (přitom dobře ví, jak je "politická podpora" něčeho vágní, jak bývá často jen výsledkem manipulace určitou elitou aarátem apod. Na ne už mladá kolena došel k Bernsteinovu "Cíl je mi ničím hnutí je mi vším" - ale stejně ve vedení KSČM patří k tomu lepšímu, což ovšem není zase tak velká pochvala. Na to jeho předstírání nadhledu a objektivity nedejte, je stejně vášnivým odmítačem marxistického pojetí pravdy, jako já obhájcem.Jenže já jsem vzeteklejší, tedy podle něj "umanutý" atd.

Velice zajímavý text, v obecné rovině s ním lze jen sotva nesouhlasit, já osobně bych ovšem v některých bodech přece jenom chtěl tvrdit, že naše - filozofické - poznání se od objektivní reality přece jenom nemusí zas až tak moc vzdalovat.
Anebo poněkud jinak formulováno: samozřejmě, my nikdy nemůžeme mít absolutní jistotu našeho poznání. Ta opravdu jediná absolutní jistota, kterou můžeme mít, je ono známé "cogito ergo sum" (jehož správnější formulace by ovšem zřejmě měla znít: nikoli "myslím", nýbrž "uvědomuji si sebe sama, a tedy jsem"). Všechno ostatní je striktně vzato opravdu jenom náš předpoklad. My žijeme ve světě pravděpodobností; ovšem celé kategorie těchto "pravděpodobností" mají tak vysoký stupeň (materiální) evidence, že opravdu není dobré je za chiméry. (Například zeď, do které můžeme narazit svým vlastním čelem.) ;-)

Ale o tomhle jste nakonec psal i Vy sám. A stejně tak - to musím zcela obzvláště ocenit - Vaše odmítnutí totálního nároku nějaké filozofické pravdy nevede k tomu, že byste hlásal naprostý gnozeologický relativismus.

To všechno jsou krajně zajímavé otázky, ale obávám se, že - kromě právě toho marxistického vztahu materiální základny a společenské nadstavby, respektive (v daném kontextu) spíše ohledně vztahu společenského vědomí a bytí) - se jedná o fundamentální filozofické otázky, které překračují rámec daného tématu. Já osobně bych ale opravdu velice uvítal, kdyby se tato otázka pravdy/Pravdy otevřela jako samostatné téma. Nechcete to zkusit? - Jenom si nejsem jistý, jestli by DR byl ochoten poskytovat prostor takovým ryze filozofickým záležitostem.

- Ovšem, pokud ne, velmi rád Vám pro daný účel poskytnu prostor na mém internetovém fóru; ostatně, zrovna nedávno jsme tam diskutovali právě na velice podobné téma. (Přesněji řečeno, shodou okolností tato diskuse tam právě teď běží.)

Co se toho - specificky marxistického - tématu vztahu základna nadstavba týká: mám pocit, že tu s panem Hellerem do jisté míry hovoříte každý o něčem jiném.
Tato marxistická téze má totiž ve skutečnosti ne jenom jednu, ale dvě základní roviny.
V prvé rovině se opravdu jedná o postulát tzv. "objektivní pravdy"; ale onen specifický vztah základna-nadstavba, tedy ovlivňování společenského vědomí materiálním bytím, to je zase jiná rovina.

Já velice doufám, že v rámci této diskuse se nám podaří právě i tyto otázky hlouběji analyzovat - neboť právě ty patří k oněm základním marxistickým axiómům, které podle mého přesvědčení je nutno opětovně promyslet - kriticky, ale nikoli mechanicky negativisticky.

K tomu ale podrobněji zase někdy příště.

K tomu citátu je ovšem nutno dodat něco podstatného - není o marxismu jako takovém ale o ideologii a politice třídy řídícího aparátu, která vzešla z původně dělnického hnutí a byla faktickým hegemonem prvního pokusu o socialismus-protosopcialismu.A Vítězná buržoasie dnes mohutně využívá toho, že pod palbou její ideologie lidé nedovedou ty dva odlišné ideologické a prakticko-politické proudy odlišit a ve své nejistotě akcentují buržoasii sloužící odmítání nějaké poznatelné pravdy vůbec. Přitom, což např. křesťanství jako náboženství otroků a neprivilegovaných a jeho instituce -katolická církev - se ve vývoji nenaplnilo jiným ideologickým a politickým obsahem?(Různě se střídajícími ideologiemi vládnoucích tříd?) A nikdo mu to nevyčítá. Zkrátka marxismus přes některé dobové limity teprve čeká na třídu schopnou dovést jeho poselství k cíli - a nejde vůbec o nějakou slepou víru - stále znovu apaluji na oponenty, ať mi argumentují tím, kde se podle nich marxismus mýlí v analýze reality a prognóze cest vývoje, ale místo toho se vždyc´ky potkám jen s argumentací z pozic akademického bahna prosyceného právě tou buržoasní ideologií (Po milionté opakuji že produkce teorií s buržoasn+ě ideologickou orientací není nějakou vinou teoretiků -vládnoucí třída je prostě strhává sebou, oni třeba nepodoléhají tak úplně apod. Ale já tady v diskusích, za stávající krize světa, odmítám vířit to buržoasní bahno a zajímá mne nikoli co, řekl Deleuze nebo jiní, ale jak to objektivně probíhá v realitě, zejména té určující .ekonomické.A už jsem si zvykl na to, že ve vědomí naprosté většiny lidí jsou nepřekročitelné zábrany pro skutečně pravdivé vnímání světa. A tak jim mohu jen těmito zábranami otřásat a spoléhat na praktickou zkušenost neprivilegovaných.Takový Kalousek udělal pro propagaci marxismu mnohem víc než celá KSČM.
Ještě poznámka - znovu opakuji, že marxismus považuje za absolutní jen sám proces poznávání, ale všechny konkrétní pravdy vnímá jako relativní, odpovídající určitému stavu poznání a zkreslené zájmy tříd. Ovšem - já (a nejen já) když prosazujeme marxistické pravdy, tak jsme na základě porovnání s realitou přesvědčeni,že přes jejich relativnost se realitě blíží nejvíce a podmínky vespolečnosti se nezměnily natolik, aby neplatily i mnohé původní teze klasiků (a samozřejmě je upřesňujeme a samostatně rozvíjíme i v nových podmínkách).
Jinak rozdíl od náboženství je dán naším materialismem - všechno je hmota i my, naše myšlení je specifická forma hmoty a co neumíme vysvětlit, je zase jen nějaký projev hmoty, kdežto náboženství podle nás je konstrukce vytvořená lidmi za určitých podmínek.

Panu Poláčkovi, u kterého kvituji, že vzal vážně námitku, že tvrzení o nehumánnosti kapitalismu je třeba odůvodnit a argumentovat, se zdá, že svoboda a rovnost jsou už naprosto bezobsažné či dokonce "buržoazní falzifikáty".

To je paradox nejen liberalismu, který se od hlášení ke svobodě nakonec dopracoval k tomu, že popírá pozitivní, participativní svobodu, tak marxismu, který ve své dějinné praxi ve jménu svobody a rovnosti svobodu a rovnost popřel a pošlapal.

Proto, jestliže se nechceme pohybovat v kruhu a znovu opakovat už několikrát opakované, musíme se znovu zamyslet nad tím, jak to s onou svobodou je. Vesměs se u nás uznává osobní svoboda, ale kdyby se udělaly poctivé analýzy v různých podnicích, firmách, ale i školách, zdravotnických zařízeních či politických institucích, tak bychom pravděpodobně zjistili, že jak pro koho. Co se týče pozitivní svobody, svobody na politickou participaci, tak ta byla v 90. letech v politickém neoliberálním diskurzu běžně popírána jako jakési elitářství či "nepolitická politika". Co se týče rovnosti, tak tam je situace ještě tristnější. Asi jediný typ rovnosti, který by byl obecně akceptován, je rovnost před zákonem, ale víme, jak to v praxi vypadá. S rovností příležitostí se setkáme asi jen v teoretických dílech, částečně v přijímacích zkouškách na různé typy škol. Ale proti rovnosti mezi lidmi se v době polistopadové dosti brojilo v rámci boje proti "komunistickému" rovnostářství, které navíc v praxi stejně neexistovalo.

Takže mi z toho vychází, že svoboda i rovnost jsou aktuální levicové ideje, jen je třeba se nad nimi znovu zamyslet a nově je definovat.

odpověď na vznesené otázky panem Kuchejdou se tu nějak nekonají. A on přesto trefil gro problému. Aby " /nabídka levicových hnutí/ byla jasná a srozumitelná. A cíl se zdál být dostatečně daleko, aby stálo za to věnovat mu život."
Pan Kuchejda sice artikuly považuje až za další metu, ale já se domnívám, že ony obsahují "co" i "jak", lépe psáno - v konečné verzi by měly obsahovat.
Dnes jsem na Čro poslouchal kněze Malého. Hovořil o Františkovi /papeži/, o nějakém jeho projevu. V tom měly zaznít tyto zkratky - prosba o dovolení, poděkování a omluva. Klíčová slova jeho projevu, která se mají prakticky vrátit do užívání křesťanů.
Všimněte si, že se jedná o pár slov a jaká kouzla se s nimi dají tvořit. Srovnejte to se svými litaniemi, pane Hellere. Vím, chcete se svým poznáním seznámit i jiné ale tady měly vzniknout artikuly, které,musí být jasné a srozumitelné a to hlavně nejen teoretikům a filozofům. Postavit proti Volnému trhu Sociální spravedlnost nezabírá, neboť tento termín a další takové jsou "už natolik otřepané a bezobsažné, že s nimi dnes už nelze nic substanciálního počít".
Takže artikuly pro 21. století. Což neznamená, že nelze vycházet z filozofů o nějaký ten pátek starších. Ale musí být zformulovány pro lidi tohoto století, Pro lidi, kteří jsou ovlivněni současnou neoliberální propagandou. Všichni nemají detailně prostudovaný marxismus. A než by si ho prostudovali, tak už by zřejmě bylo pozdě.

bych připoměl pár vhodných postojů:
Nezaměňovat filosofické postřehy s argumenty politické ideologie.
Brát úvahy o etice v jejím současném významu - oproti původnímu učení o správném životě, jako učení o reflexi poškozeného bytí.
Neopomenout, že problematika reflexe sociálních defektů společenské etiky, je obdobou problematiky psychických poruch jedince.
Zahrnutí psychologických dispozi by jistě přispělo ve změti pluralismu při hledání společného jmenovatele určování etických hodnot
A přispět konsenzu zastánců různých politickospolečenských forem.
To mluvím z mé zkušenosti - "no jo, ale vy to posuzujete z pozice lidské psychologie, ale takhle marxista neuvažuje".....bylo mi řečeno.....vero.

Pan Heller ve svém příspěvku ze 7.Ledna 2014, 23:57:24 předložil svou vlastní alternativu k mým 4 artikulům - svých 7 programových bodů, kterými by se podle jeho názoru měla řídit levice.
Centrální ideou jeho programových určení je myšlenka participace, zaměstnanecké samosprávy, všeobecné demokratizace "odspoda".

Já už jsem předem oznámil, že s tou otázkou participace se budu zabývat dopodrobna - to jest, chci dokázat, že se jedná o zcela mylnou cestu. K tomu bych se měl - konečně - dostat zítra.
Pro tuhle chvíli proto jenom všeobecný dojem, kterým na mě těch "7 artikulů" pana Hellera zapůsobilo.
Ten jeho projekt je sice bez dalšího srozumitelný a pochopitelný; ale nemohu si pomoci, ve mně velice silně evokuje způsob, jakým na své občany apeloval minulý, pseudosocialistický režim. Totiž, když tento režim zase jednou nebyl schopen zavést ve svém státě řádné fungování, pak se uchyloval ke svému proslulému "jetřebismu": Je třeba řádněji hospodařit. Je třeba plnit plán. Je třeba vyrábět více energie. Je třeba neplýtvat potravinami. Je třeba, je třeba, je třeba...

Tyto apely svým způsobem samozřejmě nebyly zcela iracionální: kdyby se všichni podle těchto hesel opravdu chovali, pak by se z onoho podivného jakobysocialismu opravdu mohl stát ráj na zemi. Zásadní problém byl ovšem v tom: za prvé, celý systém především státně řízené ekonomiky byl nastaven tak, že přímo nutil všechny aktéry k tomu, aby se chovali přesně naopak, než jak žádaly tyto "jetřebismy". Státní plán motivoval podniky k tomu vyrábět velká objemová množství produkce, aby se právě jenom splnil - a mírně překročil - státní plán; ale zcela bez ohledu na kvalitu, a bez ohledu na potřeby a přání zákazníka. Státní plán nemotivoval podniky k tomu šetřit, nýbrž naopak plýtvat - tím se nejlépe mohly splnit objemová zadání plánu. A tak dále a tak dále..
A za druhé, tyto apely na uvědomělost občanů prostě vůbec nepočítaly s reálným člověkem, s jeho vlastními osobními - a pohříchu povětšině egoistickými - zájmy. Průměrný občánek za socialismu si vyslechl ony apely na své občanské svědomí - a vzápětí dál vesele rozkrádal státní majetek, dělal (soukromé) melouchy, a svou pracovní dobu trávil pokud možno v restauračních zařízeních.
Zkrátka, jednou větou: všechny tyto socialistické apely "jetřebismu" se zcela míjely s realitou života.

A nemohu si pomoci, těch 7 artikulů pana Hellera na mě působí velice podobným dojmem. Stále se tu jenom dokola opakuje výzva, že "levice musí" - ale zcela marně by se tu hledal jakýkoli důkaz toho, že tyto apely, že tyto - bezpochyby ušlechtilé - ideály by mohly mít cokoli společného s realitou. Co zde naprosto chybí, je právě jakákoli hlubší analýzy dané reality. Jak reality dominujícího (kapitalistického) systému, tak reality samotného člověka, jeho charakteru, jeho reálných životních preferencí.
Není tu ani analýza systémově marxistická, ale ani systémově politologická, sociologická, psychologická... Zkrátka nic. To všechno jsou jenom víceméně zbožná přání, jak by společnost měla vypadat, aby odpovídala představám příslušníků levice.

Nic proti vzletným idejím, to jsou ti tažní ptáci na nebesích kteří nám ukazují kudy vede cesta za sluncem; ale pokud tyto ideje nerespektují samotnou realitu, pak nikdy nemohou mít potenciál tuto realitu skutečně změnit.

já Váš požadavek jasného a srozumitelného programu levice sdílím - divím se, že jste nereagoval na ten můj nástin artikulů - ten by se musel detailně rozpracovat, já už leccos mám,možná to dám do článku. Ale:
1) připomínám, co jsem napsal, že tady neděláme redakci letáku nebo něo na ten způsob - i u toho jsem mockrát byl - ale vyjasňujeme si východiska - což ve dvou větách nejde. 2) Moje litanie jsou dlouhé především proto, že většina ostatních diskutérů se více méně pohybuje v rámci stejnjé metodologie a ideologiem která ovšem nedává správné řešení. Jiný způsob uvažování a jiný druh poznatků neznají, vůči marxismu mají nesmyslné stereotypy a emotivní odpor, takže musím donekonečna vysvětlovat a vyvracet blbosti - i když vím, že přes ideologií formované emoce se nemůžu dostat to, může jen praktická zkušenost a ještě ne každá. Vždyť i Vy sám zdá se nechápete, že ta marxistická řešení jsou pro lidi tohoto světa a to že to lidi vidí jinak, je důsledek působení jejich třídních protivníků -což si oni neuvědomují a jsou schopni přiložit to legendární polínko k Husově hranici. Sebeúdernější a srozumitelnější formulace programu to nezmění - a přesto je třeba to zkoušet a z mého nástinu artikulů vidíte, že ani já jim nevykládám o buržoasii a třídním boji.

Pane Petrásku, ten Váš návrh či projekt ohledně propojení analýzy společenských struktur (a jejich deformací) s analýzou psychických deformací lidského individua - pro ortodoxního marxistu se takováto výzva musí nutně jevit jako naprostý nesmysl (neboť v rámci marxismu jsou samozřejmě primární deformace v oblasti ekonomicko-sociální, ty psychologické mohou být pouze jejich důsledkem či odrazem) - nicméně pro mou osobu musím přiznat, že Váš návrh
1. pokládám za velmi zajímavý, a
2. v zásadě plně odpovídá názoru, ke kterému se i já už dlouhou dobu kloním.

Ono se to totiž dotýká jednoho zcela zásadního problému, s kterým si levice doposud víceméně vůbec nezatěžuje hlavu: jestliže je totiž cílem dosažení nějaké skutečně humánní (postkapitalistické) společnosti, pak je nutno především zodpovědět otázku, s k ý m je vlastně vůbec možno takovouto lepší, mravnější, humánnější společnost vytvořit.

Pokud by se totiž opravdu jednalo o společnost nekapitalistickou, pak nám tu principiálně odpadne celý ten nakonec neobyčejně úspěšný komplex jak tlaků a donucení, tak ale i motivací, kterými kapitalismus přivádí rozhodující část populace k tomu, chovat se žádoucím způsobem.
S kapitalismem tedy zmizí i tento motivační komplex; a čím ho nahradit? Jak přivést průměrného člena společnosti k tomu, aby se náhle začal chovat "jako anděl"? Aby namísto svých vlastních, přirozeně egoistických zájmů a potřeb vždycky upřednostňoval zájmy celku? Aby se choval jako uvědomělý člen společnosti? Aby se choval mravně bezvadně?

V podstatě právě na tomhle ztroskotal socialismus - že namísto člověka-anděla měl k dispozici pouze zcela reálného člověka, totiž člověka-egoistu. A jakýkoli pokus vytvořit společnost nějakého vyššího řádu bude nutně konfrontován právě s tímto základním problémem: nejen jak z kapitalistické společnosti udělat společnost humánní, ale stejně tak, jak z přirozeně egoistického člověka udělat člověka lepšího, mravnějšího, altruističtějšího...

Pane Šimso, já mám sice respekt vůči tomu, že je evidentně Vaším cílem ony zmíněné pojmy - svoboda a rovnost - naplnit autentickým, živoucím obsahem; ovšem, podle mého názoru nejvlastnější problém leží ještě hlouběji než jenom v tom faktu, že za podmínek kapitalismu jsou tyto hodnoty namnoze pouze formální.

Podle mého přesvědčení totiž tyto postuláty jsou už samy o sobě konec konců jenom abstrakta, která principiálně nemíří nikam výše, nežli právě jenom k oné formální občanské svobodě a rovnosti.

Především onen zcela centrální pojem respektive postulát svobody, ten byl od samotného počátku míněn v podstatě ve svém čistě liberalistickém pojetí - jako ničím a nikým (tedy především státem) nerušená svoboda dělat si, co mně samotnému se zlíbí.

Takovéto pojetí svobody je zcela ploché, začíná pouhým individuem a končí u tohoto individua. Nemá autenticky lidskou dimenzi; je humánně bezobsažné.
Pokud tedy by bylo možno takovýmito pojmy jako je svoboda opět smysluplně operovat, bylo by zapotřebí napřed si ujasnit, v čem takováto pravá svoboda lidské bytosti vlastně spočívá.

(Nejsem si ovšem zcela jistý, jestli jsem zcela správně porozuměl Vašemu pojetí svobody; možná, že jste měl na mysli přece jenom něco podobného jako já?...)

s první částí Vašeho rozkladu plně souhlasím a všechno co říkáte na adresu minulého systému a „jetřebismu“, jsem napsal dávno před Vámi v různých materiálech a nakonec i ve dvou knihách a různě v nejrůznějších internetových diskusích, i nichž některých jste se určitě účastnil.Ale tu další Vaši kritiku mých artikulů už beru jako podpásovku. Vždyť jsem přece výrazně oznámil, že je to jen nástin, že by se to sem nevešlo a neaspiroval jsem ani na přesné formulace – to Vy jste přece požadoval stručnost a sám to nedodržel.Ale měl byste si ujasnit, co vlastně chcete – jestli chcete odpovídající ideologii (pravdivou, byla by to ideologie neprivilegovaných) s celou logikou výkladu obou dnes existujcích systémů a prognózou cíle, nebo jestli chcete stručný a lidem na dnešní úrovni vědomí přijatelný a přítažlivý politický program, přijatelný pro proudy a jednotlivce se značně odlišnou ideologickou, světonázorovou orientací (já, na rozdíl od svých různých vstupů jsem naznačil to druhé, to první jsem – a teď můžete propuknout v hurónský smích – už dávno udělal, jenomže to nikdo nechce – z jedné strany jsou tu zájmy buržoasie a lidé jí zblblí a z druhé strany stalinismus v KSČM a vedení KSČM, které se bojí konfliktu ve straně a tvrdošíjně odmítá převzít tu moji (samozřejmě že ne moji výhradně, ,je nás víc a další by se přidali) do dokumentů KSČM. (Mimochodem – já použil jen slova „je třeba“, protože vím, jaké síly to mohou a jednou budou muset udělat a proč), ale jetřebismus z minulého systému z žádné analýzy příčin negativ a hybných sil nevycházel, jen neškodně apeloval – já chci organizovat k boji –což ovšem sám nemůžu a na rozdíl od doby vyjití Manifestu tu není tak hořlavé prostředí, do ktérého by stačilo jen hodit jiskru – přečtěte si jen znovu tuhle diskusi).
Ale zpět k tomu programu: do politicky sjednocovacího programu nemůžete dát analýzy a rozbory, protože by se na nich žádné hnutí nesjednotilo – musíte tam dát ty bezprostřední úkoly (konkrétní demokratizační kroky, sociální reformy, atd.) – i ty se velmi těžko stěsnávají do pár bodů – přál bych vám tvorbu takového programu zažít, všichni na vás řvou, že to musí být stručné a úderné, ale každý jednotlivě vás kritizuje, že tam chybí ještě to či ono. Nadto lidi programy nečtou. atd. Já jsem ale prosazoval, aby i do takovéhoto programu bylo propašováno něco z dlouhodobých cílů, co by se stalo určitým jádrem, základní“náboženstvím“, kolem kterého by se hnutí formovalo – a to musí být ta samospráva v ekonomice a její budování, pěstování nové třídy zainteresované na boji proti kapitalismu a schopné poskytnout levici podporu. V Argentině program přebírání zkrachovaných nebo konkurencí záměrně potápěných podniků působil a ty továrny prosperovaly. Ale u nás to nefunguje a patrně dlouho ještě fungovat nebude. (Sledujte místopředsedu KSČM Dolejše, občas mu to ujede a vykročí ze své rádoby objektivistické polohy a samosprávu odsoudí) Ale já se tomu snažím alespoň prošlápnout cestičku a všude mne kopou do zadku, takže si Vaše výtky nezasloužím. (Ne že by mi vadily, je to legrace).

Podle mého soudu budoucnost má ta levice, která bude mnohem více než jen lokálně reformní, aby dokázala zkrotit globální kapitál, a zároveň nebude natolik romanticky revoluční a radikalistická, že by nedokázala oslovit podstatnou část společnosti.

Co v době internetu a sociálních sítí brání tomu, aby vznikla globální síť politických stran, jejichž cílem nebude nic menšího než celosvětové razantní zdanění nadnárodního multimiliardového kapitálu?

totiž třídní zájmy a reálný vliv kapitálu, který rozloží a zdemoralizuje každé hnutí (viz současná KSČM a nebo výsledek posledních voleb). Pokud se ten kaoitál nezačne rozkládast sám pod tlkem potřeby zvyšování zisku vykořisťováním lidského kapitálu (zatím má ještě jiné možnosti - třetí svět) a nedotlačí tak nejprogresivnější složku neprivilegovaných - kognitariát - k odporu, tak se nebude dít nic, i kdyby byly přijaty nějaké zákony (na ty by velký kapitál kašlal, jako na ty daně)

Pane Hellere, já jsem po Vás v žádném případě nežádal nějaké mnohostránkové analýzy. Základní analýzu systému (i z marxistického hlediska) lze provést v podstatě i v několika větách. Jak vidím, budu se muset pokusit takovouto analýzu provést za Vás, v mém příštím příspěvku. (Dneska je na to už přece jenom pozdě.)

Co se toho programu týče: měl jsem pocit že jsem v mých úvodních vyjádřeních dostatečně jasně dal najevo, že mým cílem tady právě n e n í stlouci násilím dohromady nějaký program za každou cenu. Že je nesmyslné vytvářet nějaké "programy", když ještě nemáme vyřešené zcela fundamentální otázky, právě toho systému.

Snad při této příležitosti mohu ještě jednou zdůraznit: cílem těch mých "4 artikulů" není nějaký program toho, co d ě l a t - nýbrž jejich cílem je nástin toho, kde h l e d a t.

Teprve až najdeme dostatečně nosnou (teoretickou, systémovou) základnu pro nějakou společnost postkapitalistického typu, teprve potom může mít nějaký reálný smysl koncipovat nějaké akční programy.

Asi jste si dostatečně pozorně nepřečetl ten můj příspěvek, kde hovořím o tom, že opravdu není možné zapřahat vůz před koně.

(Omlouvám se ostatním čtenářům.)
Vážený pane Poláčku, rád bych si s Vámi nškdy popovídal, ale u Vašeho jména je napsáno, že jste "si nepřál zveřejnit žádné kontakty". Kontakt na mne najdete, pokud kliknete na mí jméno.
Děkuji a zdravím
JZ

Souhlasím s Vámi, že "nemáme vyřešené zcela fundamentální otázky".
Pokoušíme jsme se s kamarádem (také sociolog) tyto otázky "nastolit", lépe řečeno najít jejich formulaci.
Odezvou zatím byly jen obecné odpovědi typu - vládnou nadnárodní korporace, národní stát "neexistuje" a podobně. To od těch, kdo se pohybují v akademickém prostředí (prostředí "grantů") - čímž jejich práci nechci snižovat. S druhé strany, od "obyčejných" lidí, se pak člověk často dočká odpovědí typu: je to beztak marné, "politici si dělají, co chtějí".
Východiskem z dnešního stavu nemohou být (pouze) intelektuální analýzy, není jím pochopitelně ani pouhý aktivismus jakéhokoli ražení.

(Tolik snad jako zdůvodnění mého přání s Vámi promluvit resp. se s Vámi setkat. Děkuji. JZ)

já netvrdím, že marxistická řešení nejsou pro lidi tohoto světa. Ale. Doba, kdy byla tvořena, byla jiná. A také tato řešení nebyla ještě zprofanována různými deformacemi. Nebyly ještě pravicí proti nim vypracovány různé filipiky. Takže, jaký je problém je převést do moderního jazyka?

V ČEM byla doba jiná? Ano, kapitalismus dnes a v polovině devatenáctého století je "jiný". Ale je jiný ve své podstatě? Co dnes rozumíme kapitalismem?
A pravice vypracovala "filipiky" už hodně dávno - račte se podívat například do Komunistického manifestu.
A ten "moderní jazyk" - co máte za lubem? Dnešní jazyk je jazykem liberalismu (viz např. Bělohradský). A proč pořád mluvit o neoliberalismu - není to taky "jenom" liberalismus?!

Mnoho otázek....

A ještě jedna: co soudíte o marxismu - je to pro Vás mrtvá zastaralá doktrina - nebo má i dnes co říci?

Propojením marxismu s psychologií subjektu se dopodrobna zabývá v současnosti Slavoj Žižek. Jeho postřehy jsou opravdu neobvyklé, svým způsobem revoluční.

Ontologický průlom promýšlí třeba Alain Badiou.

Asi o nejpřehlednější syntetické filozofické východisko se u nás pokusil Michael Hauser ve svých Cestách z postmodernismu (Filosofie, 2012). Zabývá se zde Marxem, teorií subjektu, vztahem materiální základny, determinismu, možnosti etického jednání, rýsuje obrysy nového myšlení, které by překonalo postmodernismus atd. atd.

Proč se nepokusit odrazit od Hausera?

Opakuji svůj názor, že marxismus nejsou žádná hotová řešení, ale že je to způsob chápání reality, způsob myšlení a vyvozování závěrů z poznatků.

Hauser je dobrý, ale pro "normální" lidi to asi není. Je to možná ještě méně pochopitelné, než klasický marxismus. Pan Ševčík hledá patrně něco jednoduchého. Jednoduchá bývá jedině víra.

Mohu se s Vámi kontaktovat,jak jste to nabídl panu Poláčkovi?

Odpověď panu Zilzerovi: Ta kontaktní adresa je už v plánu, musím si jenom vytvořit nějakou alternativní e-mailovou adresu, nerad bych své DR-aktivity míchal se svou soukromou korespondencí. Snad se k tomu dostanu už přes tento víkend.
Na tu Vaši adresu se ovšem přihlásím. I když svým způsobem musím odpovědět stejně jako panu Hellerovi: ty "fundamentální otázky" bych raději projednával veřejně - podle mého názoru je právě tohoto naprosto bezpodmínečně zapotřebí. (Pokud se ovšem nejedná o nějaká zcela specifická témata - sociologická apod. - která by pro širší obec byla nezajímavá.)

Ooravdu jsem Vám neporozuměl, za což si ovšem trochu můžete sám nejasností některých formulací.Ale prosím. Jde Vám tedy o vytvoření ideologie pro levici a její stručné vyjádření. Ale uvědomujete si že "levice" je pojem z oblasti politiky a tudíž se zs ním mohou skrývat hnutí různých tříd, jejichž zájmy nemusí být shodné? To, co chcete - jistá sjednocená ideologie jako základ pro sjednocování levicových politických hnutí nemůlže být pro každého - musí se opírat o zájem určité třídy nebo blízkého spojeneckého svazku určitých tříd (velký problém vždycky byl sladit zájmy dělnické třídy a maloburžoasního rolnictva -je fakt že současný kaitalismus dokázal přiblížit zájmy mnoha skuopin vykořisťovaných pracujících, a to dokonce i těch, které se považují za nezávislé vlastníky (drobní podnikatelé živnostníci) a problém je spíše v ovlivnění skupoin buržoasdní ideologií a jejich nesprávné sebereflexi. Ale i tak je to problém.
Ideologii jako základ nemůžete míchat z různých ideologií, jak je to např. u autorů, které obdivuje pan Karen. Ta musí být v širším světonázorovém zarámování jednotná (např. materialistické a třídní pojetí společnosti nemusí vadit v ideologickém spojení neporivilegovaných věřících a ateistů - nemá cenu se hádat, jestli společenské zákony stvořil Bůh nebo hmota - ale musí být jednota v tom, že základem musí být změna vlastnictví atd.). Kompromisy můžete dělat až v politickém porogramu (např. pro zemědělství).
A - tu zásadnější ideologickou analýzu za mne dělat nemusíte. uUž jsem ji udělal a to ještě v lůně starého systému a není moje vina, že se o ní neví, ale já ji už vyjádřil i v mnoha vstuoech tady na DR a Vy jste se některých diskusí účastnil. A už jsem ji taky mockrát musel vyjadřovat stručněji - ovšem u takovýchto analýz má stručnost své meze, bez určitého rozvedení není pochopitelná, a ani po něm to nemusí pomoci narazíte-li na člověka, kterého zformovala jiná ideologie d hloubky, včetně emočního ztotožnění. Ale já tedy ten pokus o takovou sjednocující, ale stručnou analýzu zopakuji v příštím vstupu. Takže vydržte.

Nehledám něco jednoduchého, hledám výstižnou zkratku a to je nebetyčný rozdíl. Není možné, aby jste chtěli někoho o něčem informovat a zavalili ho tolika pojmy, že by na konci nevěděl, co bylo na začátku.
Vím, že podstata kapitalismu zůstala stejná. Ale jeho ideologové jsou dál, než ti levicoví. Dávají lidem, jak tu už někdo psal, jasné, zdánlivě dosažitelné cíle, mají výstižné zkratky /Volný trh atd./.Mají, takříkajíc "několik vět". Proti tomu staví levice Kapitál, který má v originále minimálně snad 1000 stran. I kdyby v Kapitálu byla Pravda všech pravd, kdo z běžných občanů jej bude studovat? Navíc artikuly by měly oslovit a sjednotit i nemarxistickou levici.
Netvrdím, že je marxismus zastaralá doktrína. Dnešní termonologie je ovšem jiná, cožpak je problém do ní Marxe "přeložit"?

Určitě můžete, pane Hellere -
Beztak už se s kamarádem chystáme, že se za Vámi vydáme.
JZ

Ty toho Hausera a Badioua na jednu stranu přeceňuješ - tedy přeceňuješ jakousi údajnou škodlivost jejich teorií, a na druhou stranu podceňuješ jejich hodnotu. I kdyby to s klasickým marxismem nic společného nemělo – což já uznávám a taky uznávám, že to není pro „normální“ lidi, jak už jsem napsala výše, přesto jsou v tom hluboké myšlenky, které tomu, kdo je pochopí, hodně přinesou. Já na ně prostě nedám dopustit.

Dostávám se tedy konečně k tomu, abych podrobně vyložil důvody pro můj 3. artikul - totiž odmítnutí snah překonat kapitalismus cestou samosprávy.

Levicovému hnutí je nutno přiznat jedno: že to nikdy nevzdává. Poté co ztroskotaly snahy kapitalismus svrhnout a nahradit ho jeho naprostou negací a protikladem, totiž pokusem o socialismus/komunismus, bylo vytyčeno heslo "Dlouhého pochodu institucemi". Nebylo by zcela spravedlivé tyto snahy jenom ironizovat - podle všeho je možno soudit, že se touto snahou levicové mládeže ovládnout (a ve svém smyslu proměnit) státní instituce přece jenom určitých výsledků dosáhlo. Ve srovnání s poválečnou dobou, kdy tyto instituce byly povětšině (či spíše naprosto) ovládány duchem konzervatismu a servility vůči státní autoritě, postupem let se do těchto institucí dostala přece jenom nemalá řada progresivně smýšlejících aktérů. Především v oblasti soudnictví se tak dosavadní dominance státní autority přesunula směrem k právům "malého člověka", prostého občana.
Ovšem, na straně druhé je přinejmenším stejným právem možno soudit, že většinu těchto mladých idealistů na jejich "dlouhém pochodu institucemi" právě tyto instituce spolkly, pohltily. V každém případě, kapitalismus jako dominantní systém z tohoto zápasu vyšel sice do jisté míry liberalizován, ale nakonec jako vítěz.

V současné době to tedy levice zkouší zase na jiný způsob. Teď má být oním řešením, které "definitivně" porazí kapitalismus, cesta participace, cesta samosprávy, družstevnictví, a vůbec všezahrnující demokratizace veškerého života "zezdola".
Cíl a účel této cesty je zřetelný a jasný: právě onen "malý člověk" - který je tradičním klientem levice - má být posílen ve svých reálných právech, a především ve svých reálných možnostech. V optimálním případě má tento "malý člověk" svou participací na řízení (respektive vlastnictví) výrobních prostředků nejen vytvořit účinnou protiváhu oproti soukromovlastnickému kapitalismu, nýbrž tento kapitalismus dokonce zatlačit tak daleko, že nakonec kapitalismus přestane být kapitalismem.
Svým způsobem by tuto cestu bylo možno označit za pokus o revoluci jaksi "suchou cestou", postupně a pozvolna, jaksi "za zády" kapitalismu.

Také by se dalo říci: je to pokus o revoluci bez revoluce.

Jenže, právě už v tomto charakterizování je vyřčen veškerý vnitřní protismysl (neřkuli: nesmysl) takovýchto snah. Má být proveden natolik radikální společenský zvrat, jako je nahrazení jedné - a to už po celá staletí etablované a stále ještě velmi vitální - společenské formace nějakou principiálně jinou. Tento zvrat se má provádět prostředky a cestami které patří do arzenálu společenské formace konkurenční - a přitom to celé má probíhat jaksi "nenápadně", samovolně, plíživě. To prostě není možné - tady nutně musí dojít ke zcela zásadnímu konfliktu. Oba systémy (kapitalismus a participační demokratismus) jsou naprosto protikladné; a opravdu není možné aby tu alespoň po jistý historický časový úsek koexistovaly smírně vedle sebe. Kdo chce provést revoluci, ten musí být revolucionářem. To naprosto neznamená začít stavět barikády a střílet z kulometu; ale kdo chce vytvořit nějakou novou společnost, zásadně jinou a zásadně humánnější nežli je kapitalismus, ten pro tuto novou společnost musí napřed vytvořit reálné základy. Pokoušet se vytvořit participační společnost na půdě kapitalismu - jak má něco takového vlastně fungovat?

Všem těm kteří stále ještě věří v cestu participace, je nutno se vším důrazem položit jednu otázku: opravdu chcete kapitalismus překonat tím, že budete participovat - právě na tomto k a p i t a l i s m u? Chcete snad opravdu překonat ďábla tím, že budete sami provádět jeho dílo?

Vytvořit samosprávné podniky či podnikovou samosprávu - jak krásně, jak nadějně to zní, namísto vydřidušských soukromých vlastníků si teď budou zaměstnanci sami rozhodovat o svých záležitostech! Namísto toho aby ti, kteří svou prací vytvářejí nové hodnoty, část z nich museli odvádět do kapes (nepracujících) soukromých majitelů, rozdělí si nyní veškerý vytvořený zisk sami mezi sebou! Jaká to reálná demokracie! Jaká to idyla!

Jenže: na jakém r e á l n é m ekonomickém základě má proběhnout tato utajená revoluce? Bude zároveň odstraněna tržní ekonomika - anebo ale ne?
Protože jestli ne - pak tady máme stále ještě "starý dobrý" kapitalismus v celé jeho kráse.
Mimochodem, v této souvislosti je zcela nepochopitelné, že tuto cestu participace a družstevnictví zastává pan Heller, tento snad "poslední Mohykán" klasického marxismu. Neboť, právě jako znalci marxismu by mu přece muselo být bezpodmínečně známo a jasno, že je to právě a výhradně tržní ekonomika, která je pro Marxe prapůvodem veškerého zla. Je to právě tržní ekonomika, která nutí člověka - v jeho procesu pracovního ovládání přírody, a zároveň svého vlastního sebevytváření, sebekultivace - vyrábět a produkovat nikoli pro člověka samotného, nýbrž právě a pouze pro trh samotný. Cílem veškerého snažení tu není živoucí lidská bytost, nýbrž bezobsažná, lidské podstatě vzdálená, odcizená abstrakta - abstrakta zisku, peněz, kapitálu... Dokud je dominantním ekonomickým systémem tržní ekonomika, potud vládnou tato abstrakta nad člověkem. Člověk si nemůže vytvářet své vlastní, autenticky lidské cíle, nýbrž může své aktivity vyvíjet jenom v rámci kapitálu, a v jeho intencích.
A teď tedy má dojít k tomu, že tento pracující člověk už nemá být ke svému ovládnutí světem kapitálu přiváděn, donucován prostřednictvím soukromého vlastníka-kapitalisty, nýbrž teď to má být o n s á m, kdo toto své znevolnění aktivně provádí! Pracující člověk tedy má být zároveň jak knechtem (kapitálu), tak ale i svým vlastním drábem! Pracující člověk se má - pod heslem a praporem formální participace - sám, a to ještě s radostným pocitem vlastního "osvobození" vydat plně pod nadvládu odlidštěných sil tržního hospodářství a kapitálu!

Anebo tomu má být přece jenom jinak - že s nástupem participace jako vůdčího ekonomického modelu má být odstraněn i volný trh? - Pak tu ovšem máme zase ryzí socialismus, s jeho plánovaným hospodářstvím - a se všemi těmi problémy, které nakonec vedly k ekonomické destrukci socialismu.

Ještě jednou z marxistického náhledu: největší pýchou marxistické analýzy společenského dění je jeho materialistická metoda - to znamená, že zdánlivě autonomní politické, ale i vlastnické formy jsou vykládány jako jenom vnějškové formy mnohem fundamentálnějších procesů, procesů v samotném materiálním dění dané společnosti. "Postavit svět z hlavy na nohy", nazývá se tato změna perspektivy v marxistické tradici.
Tady je ale prováděn proces zcela opačný: zase se věci stavějí z nohou na hlavu, namísto aby se provedla "skutečná" revoluce, totiž zásadní přeměna v reálných produkčních vztazích, má se této revoluční změny dosáhnout - pouhou změnou vlastnických forem! Ještě jednou je nutno vyslovit podivení nad tím, jak praktikující marxista Heller může nevidět tento absolutní rozpor participačních modelů s těmi nejzákladnějšími principy marxistické teorie.

Pokud by se dosavadní výklady zdály až příliš abstraktně teoretické, zásadní pochybnosti o reálnosti participačního modelu je možno vyjádřit i v rovině podstatně praktičtější.

Především: jak vlastně tyto participačně vedené podniky mají vůbec dokázat k o n k u r o v a t soukromě vedeným firmám? Neboť základním důvodem ekonomické úspěšnosti kapitalismu je jeho jedinečná schopnost, doslova vyždímat ze všech ekonomicky aktivních subjektů naprosté maximum jejich výkonu.
Jestliže však tyto participačně vedené podniky budou vedeny ve smyslu humanity, s ohledem na sociální potřeby osazenstva - kdo teď bude tím, kdo je bude "ždímat"? Kdo je bude hnát k tomu nejvyššímu výkonu? Kdo je pak bude vyhazovat na ulici, když už nebudou schopni podávat maximální výkon, a budou pro firmu finanční zátěží? Budou to tedy tito zaměstnanci sami, kteří - už jsme o tom mluvili - budou sami sobě dělat drába?

Jednou jedinou větou řečeno: sociálně a humánně vedený podnik n i k d y nemůže obstát v přímém konkurenčním boji s podnikem v soukromém vlastnictví!!

(Abych předešel případným námitkám, že přece existují i za podmínek tržního hospodářství družstevně vedené podniky: samozřejmě, v jednotlivých případech je to kdykoli možné. Vezměme si příklad z přírody: v podstatě neexistuje ekosystém, který by byl do posledního koutečku obsazen jenom jedním druhem. Vždycky se najdou nějaké skryté koutečky, refugia, kde se může udržet i živočišný druh jiný, alternativní. Pro nás je ale rozhodující právě ten dominantní způsob ekonomiky - a nikoli jednotlivé výjimky z něho.)

Dále. Kdo má vlastně v těchto "participačních" podnicích řídit a vést? A kdo má rozhodovat o rozdělování zisku? O výši mezd? Mají to dělat opravdu všichni zaměstnanci? Jak to má vlastně fungovat? Má se sejít celé osazenstvo - včetně obslužného personálu z jídelny a včetně uklízeček - a společným hlasováním rozhodovat o příští výrobní a obchodní strategii dejme tomu firmy Siemens? Nevytvoří se tady časem nutně zase jakási elita, ti proslulí "rovnější z rovných"?
A co s tím rozdělováním zisku? Jestli i o něm budou rozhodovat sami zaměstnanci, nedopadne to zase tak (jak jednoznačně ukazují jugoslávské zkušenosti), že si zaměstnanci veškerý zisk rozeberou mezi sebou, a firmě samotné nezbydou žádné prostředky na strategický rozvoj, na investice?

Takže, závěrem: veškerý ten "participační model" jako pokus překonat kapitalismus plíživou demokratizací zdola je teoreticky zcela nepropracovaný; zbožné přání je tu postaveno zcela nad vlastní realitu. Není tu k nalezení naprosto nic, co by mohlo jakýmkoli způsobem přesvědčit, že by takovýto model kdy mohl reálně fungovat; natož aby se mohl stát základnou pro principiálně nový, postkapitalistický typ společnosti.

Nikoliv, pane Hellere, obávám se, že mi opět nerozumíte. Mně skutečně nejde (v prvé řadě) o nějakou "ideologii" - nýbrž mně se jedná o t e o r i i. Nebudeme-li mít solidní a nevývratná teoretická východiska, nemůžeme se pustit do výstavby nové společnosti.
Jinak by všechno bylo zase jenom hokus-pokus; a dopadlo by to stejně jako s revolucí bolševickou.

Všechno se i nadále točí - v tom mi dáte jistě za pravdu - kolem otázky marxismu.

Krátce řečeno: bez marxismu prostě není možné provádět jakýkoli antikapitalistický projekt.
Ale na straně druhé, klasický marxismus - to je mé principiální stanovisko - nám dává odpovědi pouze polovičaté. Základní marxistické premisy je nutno promyslet od základu znova - a dotáhnout do konce to, co Marx sám už vidět buďto nemohl, anebo ani nechtěl.

K podnětu pana Ševčíka, že marxismus by bylo zapotřebí "přeložit" do srozumitelného jazyka.

To je opravdu zajímavá myšlenka; a právě pro naši probíhající diskusi o budoucí orientaci levice by to byl počin velmi potřebný.

Je to ovšem záležitost velmi problematická; Marxovi nelze nikdy skutečně porozumět, pokud neporozumíme Hegelovi, ze kterého Marx filozoficky vycházel. A Hegelova filozofie, to je snad ta "nejnesrozumitelnější" filozofie vůbec.

Ale možná se přece jenom příležitostně pokusím alespoň ty základní myšlenky Karla Marxe přiblížit (v rámci této diskuse? nebo jako samostatné téma, pokud by DR měl zájem?) - Pokud mě ovšem v tomto ohledu nepředběhne třeba pan Heller. ;-)

Revoluce se nebude nikoho ptát, bude-li moci být.

vycházet z poznatku Hegela:
Jestliže má člověk vůli doopravdy existovat, tak se nesmí znechutit smrtí. Jenom tak je schopen konfrontace se skutečností a nevyhasnout v sobě samém.
Ve svém důsledku jde o poznatek nevyhnutelnosti konečným hranicím reáldialektiky - mezi sebou soupeřících protikladů.
V abstraktní formě - jako střet teze a protiteze - to sice zní zcela nevině, ale v reálu - životě samémv- se za tím skrývá boj na život a na smrt...........bych připomenul.

ale mám i jiná lákadla. Jinak - k tomu, co jste napsal, už jsem tu párkrát zopakoval, dimenzi teorie a ideologie nemůžete oddělit, není teorie neideololgická a ideologie musí mít i teoretickou formu. V širším pojetí ideologie nemusí být nevědecká - jde o to, jaké třídy ta ideologie je a jaké zájmy má ve vztahu k tendenci společenského pokroku. Buržoasie měla jistou dobu se směrem pokroku společné zájmy a tehdy byla její ideololgie poměrně dost vědecká, tehdy si troufal dokonce zkoumat základ hodnoty v práci, volat hesla francouzské revoluce atd. - od to´ho od všeho utekla a dnes už je reakční. Viz postmoderní odmítání zákonitostí v dějinách, subjektivizace trhu a hodnoty apod.
Takže jsem rád, že uznáváte že bez marxismu to nepůjde. Ale znovu Vám musím opakovat, že Váš názor o zastaralosti a novém promýšlení jednak není nijak originální tohle mele každý, kdo o marxismu mnoho neví, jednak tahle práce už byla vykonána a nebylo zase potřeba tolik toho měnit (jak jste přesvědčen na Vašem stupni znalostí marxismu Vy). Ale chápu, že tu udělanou práci prakticky znát nemůžete, zvláště když se něco učit nechcete a jste odhodlán si vše vybádat sám. Ale právě proto jsem Vám nabízel dvoustranný kontakt, Ale jdu dodělat tu stručnější verzi, jenže i ta stručnější bude pro tuhle diskusi moc dlouhá - snad článek.

No, dost možná, paní Hájková, že "revoluce se neptá, má-li být"; jenže, jak známo, revoluce alespoň doposud stále ještě dělali lidé. ;-)

A lidé, ti už by se snad přece jenom ptát měli. Měli by se ptát, kam a k jakým cílům je dovede která revoluce. Jestli je to revoluce, která má oprávněné vyhlídky na to, pozvednout evoluci lidstva, lidské společnosti na nějaký opravdu kvalitativně vyšší stupeň. Anebo jestli je daná revoluce jenom nějakou "revolucí pro revoluci", jenom erupcí hněvu, která sice smete stávající pořádek, ale po vyprchání prvotní revoluční euforie se s jistým pocitem porevoluční kocoviny zjistí, že nový pořádek zase jenom reprodukuje staré poměry, jenom v novém kabátě.

Takže, já bych se stále ještě přimlouval za to jediné: napřed myslet, a teprve potom dělat revoluci...

Tak to s tím "bojem na život a na smrt", pane Petrásku, je opravdu zajímavá myšlenka. Totiž právě ve spojitosti s tou reáldialektikou.

Četl jsem před léty zajímavou úvahu jednoho psychologa - praktikujícího psychoterapeuta. A ten popsal onen kritický moment, kdy pacient by měl opustit, odhodit svůj dosavadní, jednoznačně patologický životní model a obnovit si svůj životní model zdravý, pravý, právě tímto obratem: boj na život a na smrt.

Je to opravdu paradoxní, protismyslné jednání: psychicky trpící člověk stojí už jenom nepatrný krůček od své spásy, od svého uzdravení - ale on se právě proti tomu zuby nehty brání, protože má pocit, že právě tímto krokem ztratí všechny své dosavadní životní jistoty. A ten krok, který by znamenal jeho uzdravení, mu připadá jako krok do prázdna, do propasti nebytí.

A přesně stejně je tomu tak i tehdy, když se navzájem střetávají názory. A to znamená, když se střetávají protiklady. Každý z těch protikladných názorů (pokud zůstáváme na té první úrovni téze kontra antiteze) má jenom dílčí pravdivost - je tedy omezený, "nemocný". Dokázat překonat tento omezený okruh svého vlastního přesvědčení, osvojit si i pravdu protistrany, to by vedlo k získání, osvojení pravdy celé, nezkrácené - a tedy ke "zdravému" stavu.
Jenže, přesně stejně jako u toho psychoterapeuta - každý se zuby nehty brání tomu opustit své dosavadní přesvědčení, své dosavadní názory - protože má pocit, že tím by ztratil veškeré své dosavadní jistoty, svou pevnou životní základnu. Každý tedy opět "bojuje na život a na smrt", i když jenom v rovině světonázorového přesvědčení.

Pane Hellere, v tom příspěvku o modelu (či spíše: ideologii) participace jsem myslím dosti srozumitelně rozebral, proč je tento model (který zastáváte i Vy) v rozporu se základními premisami marxistické teorie společnosti - a to sice s premisami toho zcela původního, originálního marxismu. Nemáte tedy v daném případě nikterak zapotřebí ohánět se floskulemi o nějakém "zastaralém a nově promýšleném" marxismu.

Je tady zcela jednoznačný argument, opakuji ještě jednou, zcela v intencích původního, "nerevidovaného" marxismu. Jste schopen tento argument vyvrátit, anebo ne?

(Pro připomenutí: mám na mysli onen argument, že ta víra že systém kapitalismu je možno překonat pouhou změnou vlastnických vztahů, se nachází v přímém, absolutním rozporu s marxistickou tézí o prioritě materiální základny vůči společenské nadstavbě.)

Lidé by měli místo erupce hněvu spíš myslet? Copak o to, lidé by měli dělat daleko víc věcí a nedělají je. A taky, kam s tím hněvem, že?

Já jsem totiž byl tak zaujat těmi artikuly, že jsem neotvíral pořád a nějak mi ten Váš obsáhlý příspěvek unikl. Hned se do toho pustím a myslím si že to dokážu vyvrátit i z nerevidovaného marxismu, zatím jsem totiž se ještě s žadnou nevyvratitelnou odpovědí nesetkal a pochybuji že nějak vybočíte z řady. Ale teď tady mám ten svůj nový pokus o artikuly shrnující podstatné momenty, na nichž by se měla shodnout síly, kterým opravdu jde o alternativu ke kapitalismu a ne o jeho vylepšování. Ale - i s těmi, kteří nepřijmou ta světonázorová východiska, by mohlo dojít k taktickému spojenectví na bazi kompromisního politického programu typu dnešního programu i té nedokonalé KSČM.Ale - účinné to může být jen s tím samosprávným vlastnictvím (participace je širší a nepřesný pojem).
Pokud jde o artikuly - ani při největší snaze jsem nedokázal ještě smysluplné shrnutí napsat na méně než cca 3 a půl stránky - to se sem nevejde - tak jsem se to ještě pokusil zhrubat na pouhý náznak, upoutávku, co tam je (kdykoli komukoli to mohu rozvést a pro opravdové zájemce znovu doporučuji naši knihu - viz výše - pozor, nemám z toho žádné peníze!!! Můj honorář za podstatnou část 530 stránkové knihy byl 2 tisíce a ty jsem utratil za nenutnější reklamu). Neaspiroval jsem na formulační dokonalost - formulace by se musely přizpůsobit účelu či formě publikování, ale pojmy bych neměnil) In tak je to dlouhé.
Kdo chce tu podrobnější verzi - nechť si o ni napíše - heller47@seznam.cz.
Manifest levice – náznak

1. Antihumanismus kapitalismu nejen morální, ale ekonomicky zdůvodněný přivlastňováním si nadhodnoty menšinou. Jeho dějinná progresivita i negativa, rozpory,zákonité krize, formálnost demokracie i hlásání lidských práv,vyčerpávání ekonomické pokrokovosti a funkčnosti. Jeho nahrazení jiným systémem je otázkou dalšího zachování lidstva.
2. Dějiny - střídáním různých typů soukromého vykořisťovatelského vlastnictví a panství vlastnicky privilegovaných tříd, kapitalismus nejvyšší a už nepřekročitelná forma.Nutnost překonání velkého soukromého vlastnictví a staré dělby práce. Zainteresovanost dělnické třídy na osvobození celé společnosti a vlastním sebezrušení, ale neschopnost industriálního proletariátu tento úkol zvládnout. DT neudržela kontrolu nad řídícím aparátem, vyrostl jako nová třída řídícího aparátu specificky privilegovaná při rozhodování o výrobě, s monopolem na politickou moc prostřednictvím komunistické strany. Řídící aparát – nikoli vykořisťovatelé, ale společenští správci nedokonale zainteresovaní na celospolečensky optimálním souladu dílčích funkcí. Nedostatečná stimulace a motivace neprivilegovaných k práci i efektivnímu zacházení se zdroji. Nevznikl socialismus, ale jen protosocialismus – vedlejší vývojová linie v procesu hledání nekapitalistické alternativy, klady i nedostatky, ale dlouhodobá neudržitelnost. Kapitalismus zneužívá tohoto neúspěchu k diskreditaci jakéhokoli pokusu o alternativu a obrací se k zvýšenému vykořisťování pracovní síly v globálním měřítku.

3. Hledáme-li alternativu ke kapitalismu, musíme si uvědomit, že dějiny už prokázaly nefunkčnost dvou forem vlastnictví výrobních prostředků – soukromého (to se netýká omezeného využívání malého individuálního vlastnictví v některých oblastech – např.služeb) a vlastnictví státního, zprostředkovaného dominantní rolí řídícího aparátu. Roli hlavního vlastnického sektoru nemůže splnit ani již zmíněné malé soukromé vlastnictví. Zbývá jen jediná cesta – vlastnictví zaměstnanců, ovšem dotažené do takové podoby, aby bylo spojeno i s demokratickou formou podílu nejširších vrstev na celostátním řízení a regulaci tržního mechanismu, který i alternativa kapitalismu musí převzít.
4. Potřeba politického subjektu antikapitalistických sil, nikoli tradiční politická strana, široké samosprávné hnutí s důkladnou kontrolou aparátu a svých politiků. Občané různé orientace směřující k překonání kapitalismu, především příslušníci nového typu dělnické třídy – tzv. kognitariátu, neboli vědeckého, znalostního proletariátu, kteří se svým vlastnickým postavením neliší od klasických dělníků, ale na rozdíl od něj jsou již svou profesí daleko lépe vyzbrojeni pro boj s buržoasií. Základem nutných změn musí být vytvořit právě zárodky nových vlastnických vztahů v podobně podniků se zaměstnaneckým vlastnictví a začít kolem nich formovat třídu samosprávných vlastníků – sociální oporu procesu prosazení nekapitalistické alternativy. Levicová politika tomu musí prosadit účinnou pomoc.
5. Po zkušenostech nejen s buržoasií, ale i s předchozími vykořisťovatelskými třídami, nelze se samozřejmě spoléhat na jejich dobrou vůli a samoreformování. Lze však předpokládat couvání a porážku buržoasie pod tlakem přeměny charakteru výroby a pracovníka na kognitariát. Vyčerpávání starých forem ovládání vykořisťovaných, jejich větší možnost se bránit i útočit, připuštění forem samosprávy na podniku - cesta k bezbolestnému vyvlastnění kapitalistů.(obdoba – prosazování se kapitalismu v Anglii.
6. Životaschopná nekapitalistická alternativa – rozhodující role samosprávného,celospolečensky regulovaného vlastnictví, demokracie a samospráva v politice a veřejné správě, veřejných službách, kultuře, sportu, vojenství, policii apod., samozřejmě i při řešení národnostních otázek a vůbec otázek menšin, vyloučen útlak, rovné šance pro všechny, sociální politika ve vazbě na odvedený pracovní výkon (kde není handicap) a podíl na samosprávě. Globální proces – nemůže uspět v jedné malé či střední zemi, minimálně v zemích typu Ruska,Číny, USA či EU. . K tomuto cíli je třeba hledat konkrétní cesty a zakotvit je střednědobém i krátkodobém programu levicového subjektu (resp. subjektů).

Pane Poláčku, jak jsem předpokládal, v praktické rovině jste nevymyslel jiné argumenty než jako poslouchám už řadu let od a stalinistů v KSČM.
A v té teoretické? Já se Vám nechci vysmívat, kdybyste byl opravdu jen manuální pracovník s tomu odpovídajícím vzděláním. tak by tohle byl vlastně slušný výkon a překročení těžkých limitů, ale protože, pokud jím jste, je to asi z vlastní vůle nebo z nepřízně kapitalismu a životních problémů a vzdělání máte o dost vyšší. Když dovolíte, budu s Vámi jednat, jako by platilo to druhé.
Mimochodem – teď mne něco udeřilo přes nos – nediskutuji tu pod pseudonymem Poláček s Jaromírem Habrem? No – raději ať se zasměje Jaromír, než abych urazil někoho jiného.
Takže Vás pane Poláčku prosím – už neinterpretujte klasiky marxismu, nemáte na to a motáte dohromady různé roviny jejich analýzy a o něčem nemáte ani páru.
Jedna zásadní poznámka: Marx v Kapitálu i jinde rozlišuje dvě stránky řízení lidí – technicko-organizační (/funkci dirigenta orchestru stejnou na stejné úrovni výrobních sil a celkové civilizace,vzdělanosti apod. v různých systémech) a funkci, kterou si můžeme označit jako zájmovou vlastnickou, „pohůnka“v něčích službách. Vždy jsou přítomny obě, i když jsou skupiny řídících pracovníků, u kterých téměř není ta odborná, a nebo naopak. Nebudu dále rozebírat – ale samospráva na dané úrovni dělby práce a výrobních sil nemůže příliš zapojovat neprofesionály v řízení do té odborné – ale zato je může zapojovat do vlastnického rozhodování. Kapitalismus to přece dělá – jsou snad akcionáři podniků nějací odborníci v technice či vědě? Prostě si hlídají zisk a ostatní mají odborníky. Tohle bohužel nebylo v protosocialismu, kde aparát získal relativně samostatné až vlastnické postavení a plnil funkce obě (zase s tou určitou dělbou – někdo více pohůnek, někdo více odborník). Většina pracujících do toho neměla šanci zasáhnout a vlastníky se necítila. Odtud neefektivnost a rozpad.
A dále – ze závěru Vašeho příspěvku vyplývá, že Vy vlastnické vztahy za reálné produkční vztahy nepovažujete – patrně je jako mnozí neznalci marxismu pokládáte za pouhé vztahy právní nebo nanejvýše rozdělovací – což je nebetyčná pitomost. V klasickém marxismu samozřejmě v nadstavbě existuje právní odraz reálných vlastnických vztahů jako ekonomických, činných vztahů, ekonomické základny společnosti. Ale je to až druhotný odraz a velmi volný – často zakrývající ekonomickou podstatu – viz za protosocialismu – vlastnili jsme všichni (právně), ale fakticky s výrobními prostředky disponovali, rozhodovali o nich a nastavovali pravidla chování lidí ve výrobě řídící profesionálové tvořící specifickou třídu. Takže nic se neobrací z nohou na hlavu, naopak – v četných diskusích na DR bojuji vytrvale (a neúspěšně) s těmi, kdo si myslí, že mohou změnit kapitalismus nějakým „diktátem práva“ (tak nějak jste to psal pane Petrásku, ne?) nebo nějakými změnami politických institucí, nahrazením zastupitelské demokracie přímou apod. – bez ekonomického základu třídy s ním spojené ten boj nemá efekt.
Postihujete jen jeden objektivní problém, se kterým všechny dosavadní formy zaměstnaneckého vlastnictví musely zápasit a zápasí stále –a to je ta zatímní velmi obtížná překročitelnost rozdílu mezi lidmi zabývajícími se fyzickou a řízenou prací a profesionály v duševní a zejména řídící práci, Dokud nebude tato dělba zásadně překonána, vždy bude mít i najmutý a kontrolovaný profesionál vůči zaměstnaneckým vlastníkům jistou výhodu, ale lze ji minimalizovat. A dál – je pravda, že samospráva bude nabývat té podoby, kterou jsem naznačil, až s rozvojem vědecko-technické revoluce a přesunem pracovníka od obsluhy stroje ke kvalifikované předvýrobní,vědecké apod. tvořivé činnosti – tam už bude padat řada výhod profesionála v řízení, minimálně ve shromažďování informací. Naopak – klasické profesionální řízení bude spíše překážkou fungování toho samostatného tvořivého pracovníka, což pochopí i kapitalista a bude ho muset motivovat jen podílem na zisku a rozhodování. V tom je taky odpověď na tvrzení, že samosprávný podnik nemůže být efektivní jako soukromý. V současné etapě vývoje může právě ten samosprávný podnik neblokovaný omezeným zájmem akcionářů a popoháněný existenčním zájmem zaměstnanců být mnohem efektivnější, dávat větší prostor talentům a iniciativě a díky tomu nakonec kapitalismus porazí. Předpoklad, který jste uvedl a který melou i jiní kritici samosprávy, že zaměstnanci svůj majetek rozkradou, projedí atd. má oporu jen v chování lidí za určitých podmínek – v protosocialismu – ukázal jsem proč, v tak rozkolísaném prostředí převratu, jaký byl u nás, kdy se nedalo počítat s žádnou budoucností atd. Kupodivu se tento problém jako zásadní neprojevil v žádné z úspěšných forem družstevnictví a zaměstnaneckého vlastnictví – není v Mondragonu, v argentinských fabrikách převzatých zaměstnanci apod. Ostatně - vyprávěli mi lidé řadu příkladů toho, jak neefektivně funguje management (i ten zahraniční) v našich soukromých firmách převzatých např.Francouzi,Američany,Japonci apod. Ještě k té efektivitě – měl jsem internetového kamaráda, majitele počítačové firmy, který tam tuhle samosprávu zavedl a nechal kolektiv rozhodovat. A ten rozhodoval tak dobře, že firma nebyla vůbec dotčena krizí. Podotýkám, že kamarád byl spíše antikomunista a pravičák. Jinak ale opakuji – ano, samospráva je vlastnická forma, která se může plně rozvinout jen s rozvojem VTR atd. a tam musí být aplikovatelná i na nejtěžší průmysl, sítě těžbu apod.
K formě rozhodování – jako ve všem lze zavést formu zastupitelské demokracie –zaměstnancí volí radu a kontrolují, v radě může být rotace, její členové budou závislí nejen na výkonu své profese, ale i na výsledcích svého rozhodování, což jim může přinést i ztrátu. Samospráva může být až do nejnižší samostatné provozovny – obdobně jako ve Slušovicích.
A proč by v samosprávě dělníci podléhali kapitalismu? Naopak – svou nadhodnotu si spravují sami a demokraticky se rozhodují, jaký podíl z ní dají na investice a jaký třeba na podnikové školky či vyplatí zaměstnancům.
Jinak ano – budou zapojení do trhu – lepší mechanismus prověřování účelnosti vynaložené práce tu není a nebude (ten trh ovšem bude regulován nikoli aparátem ministerstev a plánovací komise, ale demkraticky voleným orgánem –např. složeným ze zástupců samosprávných podniků, odborů, společenských organizací apod. –odbornou stránku obstarají profesionálové.
Celé Vaše filosofování o odcizení apod. je špatné pochopení – Marx a spol. nikde neříkají, že problém je v trhu – trh je forma, která se naplňuje různým obsahem podle vlastnictví. Problém je v disponování výrobními prostředky a přivlastňování si neplacené práce – a kde to je v samosprávném podniku? Ano, když budou špatně hospodařit, tak jim přes trh sebere nadhodnotu a možná i část hodnoty pracovní síly kapitál – to ano, ale sázíme na tu zvláštní výrobní sílu osvobozené práce, i když zpočátku půjde o několik podniků. Záleží taky na tom, jak si levice dokáže vytvořit vliv na státní přerozdělování a samosprávné podniky podpořit. Mimochodem – tyto myšlenky jsou autentické už u Marxe a Engelse a o společnosti civilizovaných družstevníků mluvil v závěru života i Lenin. Naproti tomu Marx a Engels odmítali, že by státní vlastnictví bylo společenské – jinak by podle nich prvním komunistickým podnik byla pruská pošta. Dnes jen – po krachu státního vlastnictví – tohle všechno více doceňujeme. A taky chápeme, že revoluce nemůže proběhnout tak, jako v minulosti,ani tak proběhnout nemusí, síly socialismu jsou objektivně větší, výrobní pokrok jim jde na ruku. Revoluce není jen politický převrat, je to kvalitativní směna ve všech sférách, zejména ve vlastnictví – proč by v jiných podmínkách nemohla pobíhat jinak, nebude to procházka růžovým sadem a kapitalista neustoupí dobrovolně. A s tou nesmiřitelností –viz přechod ke kapitalismu vAnglii, Skandinávii a Německu a Rakousku. D´ Artagnani odložili meče a šli podnikat s vlnou. K témuž budou přinuceni i kapitalisté. Na podrobnější rozbor není prostor – napište a můžeme korespondovat, ale jestli jste Habr tak ne, to jsem si už užil dost a byl jsem až neúměrně trpělivý.

No vidíte, pane Hellere, že to jde. ;-) Tuhle už má přece jenom trochu hlavu a patu. Přesně tohle jsem od Vás očekával, a přesně tohle jsem od Vás potřeboval. Aby tady někdo nastínil klasické respektive ortodoxní marxistické pozice - aby bylo možno kritikou těchto pozic dostat se někam dál.
Sice se nám do toho teď dost plete ten nesmysl s tou samosprávou; ale budiž, i tímto způsobem je možno dostat se k oněm základním marxistickým postulátům.

K tomu ovšem dopodrobna až zase příště.

P.S. Habr nejsem; nicméně je pro mě potěšujícím zjištěním, že existuje ještě někdo, kdo zřejmě myslí dosti podobným způsobem jako já. Nechtěl byste tomu pánovi dát avízo, aby se tu také ukázal? Možná, že bych se s ním docela rád seznámil... ;-)

Když jsme u Marxe...do začátku by postačilo si uvědomit, co to vlastně kapitalismus je, co je jeho podstatou, vedoucím znakem, chcete-li. Který jej rozlišuje od ostatních formací, od feudálního řádu před ním a od režimu sovětského typu, nakonec neúspěšně se nějakou dobu rozvíjejícího paralelně. Na formuli P - Z - P+ (peníze z předchozího cyklu reprodukce přetavené do investic v podobě nákupu výrobních prostředků vč. odměn za pracovní sílu - vyprodukované zboží - peníze z tržní realizace výrobku tentokrát ovšem se ziskovou přirážkou, plynoucí z rozdílu mezi společenskými náklady a společenskou hodnotou toho zboží), formuli stojící v I. díle Kapitálu, není potřeba nic měnit a je tím podán vyčerpávající popis.

A zároveň se zaměřit na hlavní problém kapitalismu, na hlavní problém tohoto mechanismu. Který mimochodem Karel Marx rovněž vyslovil a z lidí blízkých marxistickému stanovisku jej připomíná snad jen Martin Hekrdla. Jímž není nelidskost nebo nelegitimita, kvůli tomu žádná společenská formace nepadá, feudální řád byl takový po celou dobu své existence a nezanikl kvůli tomu. Je tím vždycky to, co představuje hranice, omezení funkčnosti systému jako takového, v případě kapitálového mechanismu zhodnocování, postupné vyhasínání ziskové suroviny, která ten koloběh P - Z - P+ pohání. Marxovými slovy snižování míry zisku s kapitálovou akumulací a technickým pokrokem. Slovy Keynese a postkeynesovců, snižování mezní efektivity kapitálu s jeho postupnou saturací. Jedná se de facto o ekvivalentní vyjádření téhož.

Vede totiž k (dokonce prohlubujícímu se) nesouladu mezi potenciálem a jeho využitím převažujícím kapitálovým mechanismem zhodnocování. S jedním projevem v rostoucí strukturální nezaměstnanosti, druhým v tendenci ke stagnaci. Asi tak, jak feudální systém nestačil potenciálu manufaktur a počátků průmyslové výroby, a teprve toto nevyužití potenciálu vedlo k jeho pádu a nahrazení systémem, který potenciál tenkrát zužitkoval. Kapitalismem. Tak i dnes tu máme postupující nevyužívání potenciálu systémem, jako patrně jednu z podmínek systémové změny - to co by mělo kapitál překonat musí řešit pak především tento problém.

konečně někdo, kdo toho Marxe opravdu zná, to pohladí na duši.Plný soiuhlas. Abyste nemyslel, já jsem v těch artikulích to morální hledisko pooistavil do čela protože je při dané bídě lidem srozumtelnější, ale samozejmě vím že kvůli tomu systémy nepadají. Pokud máte k mým artikulům i čemukoliv jinému připomínky - pošlete mi mail - od Vás by to mohlo být cenné. Mimochodem - víte o té naší knize? Vy byste jí asi dokázal porozumět - široko daleko se nikdo takový nenachází

je to taky diletant který stejně jako Vy zastává zásadu, nebudu se nic učit, já si na všechno přijdu sám, neuznává vědu vědecké pojmy, pravdu a přerušil jsem s ním z mé stranx trpěivě vedený dialog tehdy, když začal podléhat náckovské protiromské ideologii a pořád mluvit o toim že si za všechno vlastně nohou sami, protože nedodržují moráolní zásady. Vysvětlovt mu, proč to tak je s ohledem na historický vývoj a vinu vládnoucích tříd bylo marné, jeho historie nezajímala - no diletant. Není hanba neznat, ale hanba je odmítat poznat.. Vidím, že ns mé argumenty ohledně samosprávy reagovat nehodláte. I to s ním máte společné.

Existuje i nemarxistická levice?

Pokud ano, musí (může) souhlasit s Tvým náznakem Manifestu levice?

jak jsem napsal výše - je minimální pravděpodobnost, že dojde k shodě na světonázorových východiscích, včetně hodnocení minulosti, ale širší spojenectví může být ukuto na základě kompromisního prakticko-politického programu (krátodobé taktické cíle).Ale pokud tam nebude ta samospráva, která by neměla nikomu na levici vadit )já vím že vadí stalinistům, jenže ty já za levici nepovažuji), tak to nebude k ničemu. Těmi artikuly chci oslovit Ty, kterým jde o opravdovou a podstatnou systémovou zmněnu, přičemž reformisty neodmítám. Ale tady jsem hlavně reagoval na požadavek pana Poláčka nezapořahat vůz před koně a dát základ pro ideologii levice - ale vím a diskuse tady mi to zase potvrzuje že naši levicoví intelektuálové k tomu pořád ještě nedozráli, pořád se ňahňají v tom akademickém bahnu prosyceném buržoasní ideologií -samozřejmě o tom neví a zuřivě to odmítají. Ne že by škodili, ale slouží buržoasii v tom že tmi rozplizlými míchaninami vydávanými za marxismus zpomalují proces zrání antikapitalistických sil.

Já nevím, co pan Poláček proti té samosprávě má. On jakoby nepočítal s energií jednotlivců - s tím, že všichni lidé mají taky své vlastní myšlení a cítění, s nímž je nutné v každém případě počítat. Ona je to totiž taky realita, protože to ovlivňuje spoustu věcí a jevů kolem. Mně připadá, že pan Poláček si představuje, že nějaký expert dopředu vymyslí systém, potom dá pokyn k provedení revoluce shora a nakonec dohlédne na lidi, aby prožívali tu správnou spiritualitu v souladu se skutečností :-)

To není jen o sporu marxistické a nemarxistické levice nad budoucím modelem společnosti- i ti co si čtou v Marxovi ho mohou chápat po svém (a také se tak děje) .Potřeba být vlastníkem pravdy a hrát roli licencovaného vykladače odkazu klasiků je sice pochopitelná, ale zavádějící.
A mentorování, že to jiné čtení Marxe určitě nepomůže protože se protiví jisté vákladové tradici. U jakéhokoliv výkladu totiž chybí verifikace praxí. když budeme upřímní (vědecky poctiví) tak uznáme že koncepty z 19. století už nesedí, ale nové koncepty (hypotézy) pro 21. století nemají potřebnou kvalitu.
Za takové situace je otevřenost alternativám logická věc, ne relativizace či či pragamtické lavírování.
Co zejména odráží posub od časů K. Marxe ? Efektivní strategická regulace ekonomiky na nadnárodní úroven, snaha vázat dravost kapitálu ekonomickou demokracií, čelit ekologickým ohrožením nějakou itenranilizací externalit, hledat svépomoc v lokální dimenzi života - to vše jsou dílčí recepty.
Ale bavme se i o nich,časem přijde jejich syntéza. Minulost s jejím totálním postátněním a ekonomickým nacionalismem přitom už raději nechme spát Stejně tak jako nepomůže snít sny o bezpeněžní ekonomice a totálním odumření státu. Aniž bych bral někomu jakousi spiritualitu tak snad jd eo to jak svět reálně měnit.

Staromarxisté přehlédli Hegelův poznatek o nebezpečí, která se skrývají za hranicemi reáldialektiky - soupeření protikladů.
Přehlédli, že v abstraktní formě střetu teze a protiteze,jde o "nevinné klání", ale v reálu - životě samém- dochází při překročení jistých hranic k boji na život a na smrt bez uvozovek............. bych připomenul.
S potěchou nacházím ve slovech pana Hellera shovívavost vůči té části levice, která si to zapsala za uši.
Oroduji za zbytek, který se ňahňá v tom akademickém bahnu odtržen od schopnosti triumfovat ve válce dialektik.
Pane Hellere mějte slitování a nezapomínejte, že mají za ušima zapsáno:
Historie jsou dějiny neodstranitelných protikladů, která zná pouze vítěze a poražené .
A nezapomínejte, že vítěz nezůstává tím čím byl - z praženého soka - obvzláště pokud zůstane na živu - přejímá lecos a mnohdy mnohé ..........dodal bych.

Musím napřed krátce reagovat na podnět pana Klusáčka, že kapitalismus je nutno v prvé řadě chápat z hlediska (politické) ekonomie, tedy v jeho základním ekonomickém procesu tvorby nadhodnoty. S tím, že konec kapitalismu - a tedy historická nutnost nahradit ho systémem progresivnějším - je dána klesající schopností kapitálu vytvářet nadhodnotu.

Pane Klusáčku: v každém případě díky za ten podnět; právě toto téma je jeden z těch základních bodů marxistické teorie, které i já považuji za velmi potřebné prodiskutovat.
Ovšem, prodiskutovat velmi do hloubky a kriticky - protože, i tato marxistická téze podle mého názoru není zdaleka tak jednoduchá a jednoznačná, jak se zdá z oné Vámi uvedené formule.

Nicméně: v tuhle chvíli bych tuto diskusi opravdu nerad "ohýbal" ke specifické ekonomické tématice; napřed je nutno vyjasnit ještě mnohem obecnější otázky marxismu (viz můj následující text).
Ostatně, tu marxistickou teorii hodnoty (a všechno co s ní souvisí) bych stejně daleko raději projednával jako samostatné téma. Nechcete třeba v tomto smyslu nějaký takový úvodní text zveřejnit?

Včera jsem vyčetl, že existuje i české družstvo, kterému v čele stojí člověk a ne kapitál. Za firemním sloganem Mondragonu - Humanity at Work se nachází global player konzern s 80 000 zaměstnanci v 289 firmách, a stále platná filosofie - zrušit ve společnosti dominanci neoliberalismu, stejně tak jako socialistického totalismu. Vedení konzernu bere max pětinásobek platu zaměstnance atd atd.
Česká firma je ve Ždírci u Chotěboře. www.mondragon-corporation.com/cz
Pane Hellere to jste doposud utajoval.....pohříchu.

Ještě než se budu věnovat konkrétním tématům běžící diskuse (v prvé řadě replika na vývody pana Hellera ohledně samosprávy), zdá se nezbytné či alespoň potřebné v obecné rovině rozebrat, proč (respektive jestli) je natolik důležité do úvah o budoucnosti levicového hnutí vnášet myšlenky Karla Marxe.

Vždyť Marx - tento myslitel 19. století - se po pádu sovětského bloku, po rozpadu přinejmenším evropského komunismu/socialismu zdál natolik "mrtev", že vlastně už ani nestál za to vést o něm pohřební řeči. Jeho opovědný nepřítel, kapitalismus, se zdál být definitivním vítězem dějin.

Dneska, poté co onen zdánlivě triumfující kapitalismus prošel otřesem hlubokých - především finančních - krizí, svět onoho zapomenutého kritika kapitalismu Karla Marxe náhle opět objevil. A tento svět s nemalým úžasem zjistil, že tato krize kapitalismu která zdánlivě přišla jako blesk z čistého nebe, byla v zásadě předpovězena už v ekonomických analýzách Marxe v devatenáctém století.

Dobře tedy; Marx byl rehabilitován jako kritik, jako analytik kapitalismu. Jako ekonom.
Ale, znamená toto "znovuobjevení" Marxe zároveň, že byl pochopen, restaurován v celé šíři svého myšlení, v celé šíři svého pojetí člověka a společnosti? Právě o tom je možno mít velké pochybnosti; význam Marxe pro dnešek je v podstatě omezován právě jenom na jeho čistě ekonomické analýzy cirkulace kapitálu.

V čem je rozdíl? A v čem je tento rozdíl tak podstatný pro současnou levici, při hledání jejího programu do budoucnosti?

Totiž, těch kritiků kapitalismu se - právě po jeho posledních otřesech a krizích - vyrojila celá hejna. Kapitalismus se kritizuje na jedné straně právě pro jeho nevypočitatelnost, vnitřní instabilitu, která kdykoli může vyústit v krizi, třeba i celoplanetárního charakteru. Na druhé straně se kapitalismus kritizuje v podstatě z liberálních pozic: člověk je chápán jako určité individuum, které zde tak nějak existuje, má nějaké své životní potřeby - a nyní mu do toho vpadne právě ten kapitalismus se svými krizemi, toto lidské individuum musí trpět pod jejich následky, za prvé je ohroženo ztrátou zaměstnání, za druhé je hypetrofovanou mocí nadnárodních koncernů a korporací omezováno ve své svobodě, jak jedince tak i občana.
Zásadní omezení tohoto přístupu je: tímto způsobem je nakonec možno kritizovat právě jenom a pouze k r i z o v ý kapitalismus, kapitalismus procházející zcela evidentními otřesy a deformacemi; ale není tak možno kritizovat kapitalismus jako takový. Jako principiálně nehumánní, člověka v celé šíři jeho bytí omezující způsob existence společnosti.
Krátce řečeno: z tohoto hlediska kapitalismus "zlatých" šedesátých let minulého století v podstatě vůbec není možno kritizovat - neboť tehdy soukolí kapitalismu ještě běželo na plné obrátky.

Oproti tomuto individualisticko-liberalistickému pojetí je Marx v podstatě posledním z velkých myslitelů, který pojímá člověka principiálně zcela jinak - totiž v celé šíři jeho lidské, nadindividuální, takřečeno "planetární" existence.

Podívejme se trochu do minulosti, jakým způsobem byl člověk chápán v dřívějších obrazech a myšlenkových modelech.

Antické filozofické myšlení - pro to byl člověk zásadně a principiálně integrální součástí vesmíru, veškerého univerza. Univerzum nebylo jenom nějakou mrtvou "hromadou kamení", nýbrž bylo v podstatě oduševnělou entitou, a člověk sám byl nedílnou součástí tohoto univerza, jeho ducha, a jeho zákonů. Člověk byl svět, a svět byl člověk.

Křesťanství (respektive náboženství vůbec) opět chápe a pojímá člověka zásadně jako nedílnou součást jednoho jediného světa - spojeného Boží jiskrou, Božím impulzem, Božím záměrem.

A je to až teprve čas osvícenství a racionalismu, který rozsekává, štěpí tuto původní jednotu mezi člověkem a univerzem, mezi jednotlivcem a veškerým Bytím.
Člověk se na jedné straně osvobozuje od mnohých iracionálních pout předešlých dob; ale na straně druhé se v této své svobodě stává izolovaným individuem, ztraceným svému světu. Okolní svět, celé univerzum, které doposud tvořilo existenční rámec lidské bytosti, je nyní právě jenom tou "hromadou kamení", která nemá žádný vyšší význam nežli jako materiál k opracování v procesu průmyslové produkce.

A Marx? Marx se nachází přesně na dělící linii mezi těmito dvěma světy, těmito dvěma protichůdnými pojetími člověka. Na straně jedné je Marx bezpochyby striktní racionalista, který nesmiřitelně zavrhuje jakýkoli druh spiritualismu. Na straně druhé ale - a to je pro pochopení skutečného významu Marxových myšlenek absolutně rozhodující - Marx je takřečeno duchovním dědicem Hegela. Toho Hegela, který byl v podstatě posledním opravdu "totálním" myslitelem, který dokázal celý svět - fyzikální, živočišný, lidský, kulturní, duchovní - pojmout v jeden jediný celek.
A i když Marx zcela zavrhl Hegelův filozofický idealismus, přesto od něj - ať vědomě či podvědomě - převzal právě toto "totální" pojetí člověka a světa.
Marx tedy plně vstupuje do oné velké linie evropského myšlení, kdy člověk není jenom pouhým individuem, jenom nějakou víceméně náhodně zdejsoucí entitou - nýbrž člověk je i pro Marxe nedílnou, integrální součástí světa, jeho vývoje, jeho evoluce.
Právě proto a jedině proto je Marx v podstatě tím posledním z velkých myslitelů, který dokáže člověku a lidské společnosti dát nějakou vizi - cíl dalšího vývoje, cíl dalšího směřování.

Všichni ti zmínění konjunkturální současní kritici kapitalismu nemohou nakonec nic více nežli požadovat, aby lidské individuum nebylo negativními projevy kapitalismu omezováno ve své bezprostřední existenci, ve svých bezprostředních životních zájmech. A je to právě Marx, který oproti nim může vytyčit projekt budoucí společnosti zcela nového typu - kde člověk jako takový najde, obnoví svou vlastní lidskost, v celém jejím horizontu. Ne jakou pouhé individuum, ale jako lidská bytost s veškerým jejím humánním potenciálem.

Jestliže tedy současná levice má vyšší cíle nežli pouze donekonečna naříkat nad špatností kapitalismu, jestliže konečným cílem levice má být nadále všestranná humanizace lidské společnosti - pak to prostě není možné bez toho, vrátit se ke "starému" Marxovi. A to zdaleka ne pouze k Marxovi jakožto ekonomovi - nýbrž k Marxovi jako k pravému mysliteli člověka v celé šíři a hloubce jeho existence.

Tak napřed k tomu "hněvu" (jakožto alternativě k myšlení). Kam s ním?

To mně tak nějak připomnělo Páralův román z konce šedesátých let "Milenci a vrazi". Tento román byl - u Párala samozřejmě - hlubokou sondou do lidských duší; ale zároveň na pozadí zcela konkrétního světa. Což byl tenkrát, jak známo, svět socialismu. Respektive spíše, svět pseudosocialismu. Tedy onoho podivného politického režimu, který sám sebe neustále vynášel jako "revoluční" - ale ve skutečnosti už dávno ustrnul, zkostnatěl, a čím dál tím více mu šlo už jenom o udržení své vlastní moci.

A v tomto románě je jedna opravdu pozoruhodná pasáž. Páral se zde - pochopitelně v tehdejších časech - nemůže vyjadřovat k jistým věcem otevřeně, a tak to činí v náznacích, v příměrech, kódovaně. Nepíše o dřívějších revolucionářích a jejich zbyrokratizovaných pohrobcích; nýbrž píše o "červených" a o "modrých".

Ti první, ti "červení", ti jsou samozřejmě plni ohně. Plni ohně, a - hněvu. Hněvu spravedlivého, hněvu oprávněného, hněvu možná i ušlechtilého. Ale zároveň - hněvu, ohně spalujícího, zaslepujícího. A když tito "červení" vybojují vítězně svůj boj, a sami usednou k pákám moci, pak se z nich náhle velice rychle stanou - modří. Už ne žhaví, zapálení červení - ale chladní, prázdní, nehybní, ustrnulí modří. Takoví, kteří ještě mechanicky přemílají stará "červená" hesla, ale ve skutečnosti jim jde jenom už o zachování statu quo. Nejsou schopni jakéhokoli dalšího pohybu, vývoje vpřed.

Takže, paní Hájková: hněv je samozřejmě vždycky energií, je impulzem - ale velký pozor na to, abychom se nestali j e n o m těmi "červenými", u kterých ten jejich vnitřní oheň vyhasne jakmile dosáhnou svůj cíl, a stanou se z nich ti vnitřně prázdní "modří".
Bez ohně, bez impulzu spravedlivého hněvu ovšem neprovedeme žádné velké dílo; ale jestliže naše snahy o lepší svět budeme živit jenom naším hněvem, pak ten nakonec spálí jak nás, tak i ten náš "lepší" svět.

Co má vlastně ten Poláček proti samosprávě? - V podstatě jedno jediné: protože ji považuje za falešnou cestu.

Samozřejmě, čistě z hlediska přirozeně, spontánně jednajícího jedince je to vždycky pozitivním počinem, když se někdo pokusí alespoň určitým způsobem a v rámci svých osobních možností nalomit dominanci kapitalistického, tedy principiálně nehumánního ekonomicko-sociálního systému. Je to z lidského hlediska pozitivním počinem - a zároveň je to znamením (pokud se takovéto pokusy množí), že stávající systém už postupně dožívá, že naráží na hranice své životnosti, a že se už v jeho vlastním mocenském okruhu vynořují a rodí elementy a organizační struktury, které ho přesahují, které ukazují směrem do budoucnosti.

Takže, potud všechno dobře. Jenže: z důvodů které jsem už zčásti vyložil a zčásti ještě vyložím, nějakou "samosprávu" jakožto reálnou alternativu ke kapitalismu považuji prostě za chiméru. Za iluzi. Za fikci. A to sice za iluzi pro autentické levicové hnutí nakonec velmi nebezpečnou - právě proto že veškerý případný revoluční potenciál odvádí na falešnou cestu.
Že by se celý ten masivní kolos kapitalistického ekonomicko-společenského řádu povalil jenom tím prostým trikem, že na místo jednoho soukromého vlastníka se nyní dosadí soukromý vlastník kolektivní, skupinový? - Ne, něco takového snad opravdu vůbec není možno mínit vážně.

A to s tím "nalinkováním" budoucího vývoje: ono je to samozřejmě vždycky velice ošidné a riskantní, chtít něco myšlenkově nalinkovat dopředu, jako nějaký nezměnitelný plán. Ale, jaká je alternativa? Rezignovat na jakékoli - vyšší, systémové - myšlení? Čirý akcionismus, jenom podle toho co právě koho napadne?

Nemyslím, že právě tohle by bylo to pravé řešení.

Ale jacípak červení a modří? Nešlo spíš o třídní boj? Z těch co bojovali, usedli ovšem k pákám moci jen někteří. Kolik tam bylo opravdových proletářů? Většina jich nebyla schopná vládnout. A pokud byli, rychle se začali měnit v byrokratický aparát, ale z toho důvodu, že ti, co se dostali do popředí, byli spíš pragmaticky orientovaní a o tu moc jim vyloženě šlo. Já si stejně pořád myslím, že hlavní příčinou krachu bylo to, že se revoluce nerozšířila v celém světě. Oheň byl příliš slabý, pane Poláčku.
Mimochodem, nikdy nebudeme mít jistotu, že se nějaké dílo podaří. Není to ovšem důvod k tomu, aby se nedělalo vůbec nic. Evoluce také nejde rovnými cestičkami. Mimochodem, právě ten hněv by se dal v samosprávě přetavit v úplně jinou energii.

dnes dělám za peníze a práci musím odvést. Ale ona už to zase je nuda. Plácání pana Poláčka tisíckrát omleté jinými mne nebaví. Jsou to pořád takové snahy "udusit Marxe" v objetí, bez nejmenšího pochopení jeho logiky. Kdo nevidí ekonomický základ Marxovy logiky nepochopil z Marxe nic. Ostatně pan Poláček se už vybarvil - kdepak nahrazení kapitalismu, kdepak samospráva, kdepak ekonomika a překonání základního vztahu kapitalismu, kterým je přivlastňování nadhodnoty!!! Ty ostatní cinty už nejsou důležité.
A hned úslužně přichvátal Jirka Dolejš, aby zase zpochybnil marxismus a zejména poojetí pravdy - taky už tisíckrát omleté - nezájem. A samozřejmě pro Jirku je zase nezájem o mnou tisíckrát omleté vysvětlování - jenže mi s ním vlastně nikdy věcně nepolemizoval - a to jsme byli v denním styku.
Pane Petrásku - co jsem Vám zatajil? Přečtěte si diskusi - vždyť na ten Mondragon upozorňuji kudy chodím - i jsem přiznal, že mají problém s uhlídáním aparátu - a ten rozdíl platů manažerů a řadových mi nepřipadá až zase tak velký - manažeři nemusí být družstevníky -a trh práce diktuje mzdy. Ani Mondragon nemůže překročit logiku trhu ovládaného kapitálem,to jsem přiznal i panu Poláčkovi. Podle mne je Mondragon na křižovatce - jestli i nadále zůstane ostrůvkem, pak asi zdegeneruje - není to družstvo kognitariátu, i když ten tam asi je taky. O rizicích družtevních podniků v kapitalismu jsem už dávno leccos napsal - jenomže, kde to mám publikovat? Stranický tisk mi to nevezme že je to dlouhé a na jiný nemohu ani pomyslet. A web KSČM taky nikdo nečte. Ale i tak Modragon vyvrací ty skeptické kecy pana Poláčka. Moc by mne zajímalo, k jakému konkrétnímu návrhu na změnu se pan Poláček nakonec, po všech jeho slibech, dopracuje, už to rodí hodně dlouho a možná z toho bude potrat. Ale musím makat.

Proti Marxovi nic nemám, nikdy jsem jej nečetl. Názor na jeho dílo a velikost jsem si tvořil pouze sprostředkovaně a činím tak dodnes. Protože se v západní části Evropy, která ještě nepodlehla neoliberální hysterii stkávám s pomníky, ulicemi a náměstími Karla Marxe, soudím že to nebyl zločinec a tlučhuba. Potvrdil mi to ostatně i Benedikt XVI, kterého si docela vážím zvláště po jeho přednášce v Regensburgu. Takže se zase vracím ke svému. Marx (jak to chápu já) vytýčil cíl. Lenin a a jiní pak vytyčovali cestu k němu a způsob jakým jej dosáhnout. Přestože jsem na "komunisty" doplatil, nejvíc jim zazlívám, že to zvorali. Ale na rozdíl od Fukuyamy si nemyslím, že to nemá další díl, tak se opíjím optimismem. Protože souhlasím s p. Hellerem v tom, že ekonomika je základ, je patrně i základním požadavkem vytýčit cílový stavý stav vlastnických vztahů. Jestliže po otřesech způsobených finančními trhy (finanční trhy- co to je , čím se to živí, jak se to rozmožuje a kde to má doupě?) docházeli i pravicoví politici se skřípěním zubů k názoru, že je třeba tohoto tvora domestikovat, pak patrně bude legitimní uvažovat i o domestikaci kapitalismu. Takže co si tak stanovit několik praktických cílů. Žádný člověk nesmí vlastnit majetek přesahující určitou hranici (10 mil., 20mil. 50mil., 100mil. ?). Veškeré prostředky přesahující tuto hranici nechť putují do veřejných fondů. Veškeré příjmy podřídit společenské kontrole (projekt "Skleněný Švéd" už jsem se o něm zmiňoval). Zrušení soukromých škol se státní podporou. Chceli být někdo extra, ať si to extra zaplatí celé. Samozřejmě solidární školství a zdravotnictví. Nikoliv bezpatné, ale solidární. Vzdělání a zdraví něco stojí, proto neříkejme, že je bezplatné. Platí se z daní. Zavedení celosvětové úmluvy o "migraci vzdělanců". Ve státě kde dotyčný vystudoval, je povinen odpracovat určitý počet let. Pokud emigruje z ekonomických důvodů, bude úmluva zavazovat stát, aby dotyčnému po jistou dobu strhával částku, která bude hradit náklady jeho studia, popřípadě cílový stát může uhradit tuto částku za něj. Založení globální odborové centrály, která by měla prosadit celosvětové minimální mzdy. A třešnička na dortu. Dlouhodobým celosvětovým cílem by mohlo být založení soběstačné kolonie na Marsu s 10 000 obyvateli a pravidelným spojením se zemí ještě v tomto století. Určitě lepší cíl než válka mezi Čínou a USA o nějaké skalisko. No někam ty přebytečné prachy investovat musíme ne ? -:)

Tak bohužel, paní Hájková - tohle opravdu neberu. To s tou "světovou revolucí".

Ale popořadě. Nevím teď jaký "třídní boj" máte na mysli: jestli ten boj proletářů proti kapitalistům, anebo ale třídní boj dělnické třídy proti jejich novým vykořisťovatelům za časů pseudosocialismu.

Ale v každém případě, Páral měl na mysli právě ten věčný kolotoč revolucí: že jedna (utlačovaná, a tedy o sobě progresivní síla) provede revoluci - ale jakmile se dostane sama k moci, pak zdegeneruje, "zmodrá", a stane se brzdou dalšího pokroku.
Samozřejmě, je možno argumentovat tím, že za (pseudo)socialismu se k moci nedostala sama dělnická třída, ale jenom určitá politická klika. Jistě, ale o to právě - i Páralovi - jde. Že ti co pracují, vlastní lid, zůstane nakonec vždycky dole. A víceméně po jeho zádech se vozí ti červeno-modří.

Vždyť si jenom připomeňme "sametovou" revoluci: jak velice rychle ti "bojovníci proti totalitě" dokázali zmodrat (a to doslova, stali se z nich jak známo Modří ptáci), ze včerejších revolucionářů se staly spolehlivé, konzervativní opory režimu nového.

Ale teď k tomu Vašemu názoru, že "hlavní příčinou krachu bylo to, že se revoluce nerozšířila v celém světě. Oheň byl příliš slabý".

Ne, tak to opravdu ne. Zcela původní chyba leží už v nejvlastnějších základech marxistické teorie; revoluce za žádných okolností nemohla dopadnout jinak, než jak dopadla. (Právě proto já pořád dokola opakuji, že je naprosto nezbytné tyto chyby v Marxově modelu společnosti "vychytat", jinak každý další pokus o - socialistickou - revoluci naprosto nevyhnutelně skončí stejným výsledkem jako všechny dosavadní.)

Ta zcela zásadní chyba je tato: Marx spoléhal na automatismus dějin. Automatismus revoluce. A to sice v tom smyslu, že Marx vycházel z jedné zcela základní téze, základního axiomu: že totiž produkční činnost lidstva má principiálně k o l e k t i v n í charakter. A to prý proto, že produkční činnost je založena na kooperaci jednotlivých aktérů produkčního procesu.

To je ten zcela základní axiom Marxovy teorie socialistické/komunstické revoluce; na něj pak navazuje axiom další.
Protože totiž Marx vychází z priority materiální základny, pak tento údajně kolektivní charakter výrobně-pracovní činnosti vede automaticky k tomu, že i lidská společnost má v zásadě pospolitý, komunitární charakter.

Jenom a jedině na základě těchto dvou premis Marx vůbec může vyslovit myšlenku, že komunismus je v podstatě "přirozeným" stavem lidské společnosti, a že veškeré ekonomicko-společenské formace předtím (včetně kapitalismu) jsou jenom jakési úchylky od normálu. Jenom a jedině v rámci tohoto myšlenkového modelu je pak možno dojít k závěru, že postačí do kapitalismu jaksi tak jenom trochu "strčit" - a ten se zhroutí, a socialistická respektive komunistická společnost se konstituuje sama o sobě, přirozenou cestou, jaksi "samospádem".

Opakuji ještě jednou, je to opravdu klíčově důležitá věc: jenom a pouze v rámci tohoto myšlenkového modelu, jenom a jenom na základě řečených premis je vůbec možno vyslovit myšlenku komunismu.

K tomu je pak možno konstatovat jenom jedno: ta zcela základní, výchozí Marxova premisa o principiálně "kolektivním" charakteru práce je naprosto neudržitelná. Nesmysl. Nonsens. Něco tak naprosto vzdáleného jakékoli realitě mohl vyslovit opravdu jenom někdo, kdo v životě sám snad nepřibil ani hřebík do zdi. Jehož jedinou "fyzickou prací" bylo obracení stránek knih ve studovně Britské královské knihovny.

Ne že by práce, produkční činnost člověka neměla vůbec kolektivní (a tedy kolektivotvorný, a tedy potenciálně "komunistický") charakter. Má ho; a je vysokou předností Marxe, že tuto skutečnost spatřil.

Jenže: práce má stejně tak i ryze i n d i v i d u á l n í charakter; a bezprostředně vzato ještě daleko více individuální, nežli kolektivní.
Nakonec jsem to v prvé řadě vždycky j á s á m, kdo tu práci musí vykonat, kdo na to musí vynaložit svou vlastní osobní energii, kdo musí zápasit z odporem hmoty. Nějaký "kolektiv" respektive kooperace, to je z tohoto hlediska vždycky jenom vnějškový faktor. Byť i velmi důležitý.

Takže, obojí dohromady: práce, produkční činnost člověka má ve skutečnosti vždycky vnitřně podvojný, r o z p o r n ý charakter. Práce je stejně tak kolektivní, jako individuální záležitostí. Práce je stejně tak kolektivotvorná, jako individualizující.
Tento principiálně podvojný, v dialektickém smyslu vnitřně protikladný charakter práce nám pak zcela jednoznačně sděluje:

Marxovo pojetí pracovní činnosti člověka jako p o u z e kolektivní, socializující záležitosti je - sice ne zásadně mylné, ale naprosto j e d n o s t r a n n é.
V důsledku toho ovšem padá celý jeho konstrukt komunistické (tj. ryze pospolité) společnosti jakožto "přirozeného" stavu lidstva. Jakékoli pokusy transformovat společnost na základě tohoto jednostranného modelu pak zcela nevyhnutelně musí končit naprostým neúspěchem. Přesně tak, jak se stalo v reálné historii.

Jediným možným řešením, jak obejít tento deficit Marxova modelu, je to (a právě k tomu směřuje i můj 4. artikul), že se konečně pochopí a uzná onen základní fakt podvojného, protikladného charakteru lidské pracovní činnosti.

S tím důsledkem, že

1. "čistý" komunismus (založený na totálním kolektivismu) je nemožný;

2. ryzí kapitalismus (založený na čistém individualismu a egocentrismu) je sice lidské nátuře přirozenější, ale stejně tak odráží jenom jednu stránku celého komplexu lidského žití; a že tedy konečně

3. jediným možným řešením je hledat někde "uprostřed" mezi těmito dvěma extrémy, a to sice právě ve smyslu d i a l e k t i c k é s y n t é z y obou zmíněných základních elementů, momentů lidské produktivní činnosti: momentu kolektivismu na jedné, a momentu individuality na straně druhé.

Paní Hájková, já Vám vlastně musím být opravdu velice vděčný za to, že jste mi svým podnětem umožnila rozpracovat tady toto téma.

Protože právě tohle je ten centrální bod, ke kterému jsem se chtěl v rámci daného tématu, dané diskuse dobrat. Doufal jsem že se k tomuto tématu dostanu prostřednictvím diskuse s panem Hellerem; ale bohužel, toto očekávání se nenaplnilo. Naštěstí jste v tomto ohledu zaskočila Vy.

Takže ještě jednou, opravdu velmi srdečné díky. ;-)

Váš program se mi líbí. Včetně kolonie na Marsu. Optimismus je nutný. I když s něčím bychom asi narazili.:)
A nemohl byste udělat něco s těmi prázdnými řádky? Alespoň propříště? U nikoho jiného jsem je neviděl, a zbytečně to opotřebovává kolečko na myši.

já s revolucí typu VŘSR už nepočítám. Ovšem ani ji zcela nevylučuji. Jak můžeme vědět, co budoucnost přinese? Budoucnost bude vždy nevyzpytatelná jako cesty Páně :-)
Pokud tedy nepočítám s revolucí, tím spíš mě mohl zaujmout samosprávný socialismus J.Hellera, když už je sociální stát neperspektivní, s čímž myslím také souhlasíte. Něco si přece člověk představovat musí. Aspoň většina lidí.
Ovšem já vám řeknu, že ani s tou samosprávou nepočítám na beton. Já tak nějak napevno nepočítám vůbec s ničím. Ale jsem ochotná podporovat cokoliv nebo podílet se na čemkoliv, co bude v mé moci a co se mi bude jevit momentálně jako perspektivní činnost. Takže proč ne samospráva, proč ne ekonomická demokracie, pokud do toho lidi půjdou? Já totiž na lidi spoléhám, aspoň na některé. Nic jiného přece nezbývá, než jim věřit. Tak jim věřím. A snažím se o to, aby věřili oni mně. Důvěra je důležitá.

Pozn. č. 1
Karel Marx byl teoretikem kapitalismu. Byl něčím jako věrozvěstem socialismu, jeho teoretikem nebyl. Neanalyzoval, co přesně má kapitalismus, po jeho nárazu na systémové meze a systémová omezeni, nahradit. Marxistická a nemarxistická levice je tudíž bezpředmětné dělení.

Pozn. č. 2
Jestliže je základní charakteristika kapitalismu, to co jej dělá kapitalismem, realizace přebytku (v pracovní teorii hodnoty - nadhodnoty) v produkčním procesu ziskem vlastníka produkčních prostředků, je podstatou kapitalismu proces. Tento proces realizace přebytku. Nikoli vlastnické vztahy, ty nejsou klíčové. Tedy překonání kapitalismu těžko bude dosaženo změnou vlastnických vztahů - asi tak jak nebyl překonán vyvlastněním v sovětském režimu, tak jako je kapitalismus jak když vyšije v současné Číně, vzdor převaze dokonce státního vlastnictví. Změna systému bude spočívat ve změně procesu, procesu zhodnocování, procesu kterým je z převážné části realizován přebytek. To ostatní bude přidáno, dost možná i modifikace vlastnických vztahů. Srovnejme s Keynesovou eutanázií rentiéra (třeba po hypotetickém zavedení záporné úrokové míry). A nezapomínejme na to, co že se to vlastně stalo na Labutí řece.

http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2007121003

Tahle lidová tvořivost nad Marxem - to je katastrofa. On stačí pan Poláček, jehož každá jednotlivá věta, která něco připisuje marxismu, je nesmysl a diletantské nepochopení - takže nemá cenu s ním polemizovat - on si stvořil něco, co považuje za marxismus a s tím polemizuje-a protože je přesvědčen o své genialitě, tak protiargumenty nevnímá. A teď ještě Vy překrucujete teorii vlastnictví. Co si pod tím vlastniuctvím vlastně představujete? Právní vztah, rozdělování? Ta realizace přebytku, ta motivace neustále investovat a dosahovat co největší míry (na masy!!!!) zisku - to přece je podstata kapitalistického vlastnického vztahu?Jestli jste mladý, tak rto nepochopení je pochopitelné, ale jestli patříte ke generaci, která zažila nějaký kurd politické ekonomie kapitalismu před listopdem (výuka PE byla vcelku slušná a podle Marxe tu oficiální ideologie moc nezmršila, na rozdíl od pseudo PE socialismu) - tak tam jste přece musel slyšet tu zkratku "kapitál je vztah" - samozřejmě vlastnický a samozřejmě vztah mezi lidmi zprostředkovaný věcmi. činný vztah, realizující se denními činnostmi aktérů - ať už vlastníků nebo nevlastníků nebo třeba dvojakých manažerů).Byla dvě pojetí vlastnictví - jedno ten činný vztah zůžovalo na výrobu a druhé - podle mne klasikům bližší - ho vidělo jako komplex vztahů a aktivit ve výrobě, rozdělování směně a spotřebě. Peávě protosocialismus ukázal, že k nastolení skutečně společenského vlastnictví nestačila jen formálně právní změna a nahrazení kapitalistů pří realizaci přivlastňování výrobních prostředků s odpovídajícími souvislostmi v rozdělování, směně a spotřebě řídícím aparátem. Ano, díkx dělbě práce handicapující neprofesionály v řízení a duševní práci a taky neprofesionály v oblasti distribuce spotebních předmětů a služeb,to tehdy jinak nešlo - ale tím pádem to takx nebylo moc společenské vlastnictví, ale zvláštní forma vlastnictví řídícího aparátu s určitou rolí pracovníků v obchodě a službách (opravář OPBH, vedoucí Mototechny,
ATD.) Ale samozřejmě to bylo něco jiného než kapitálový vztah,s jiným cílem. Takže změna musí nastat tím že celý komplex aktivit při disponování výrobními prostředky,pracovní siloiu i spotřebními předměty, všechny vastnické aktivity přejdou do rukou růźně organizovaných a propojených kolektivů zaměstnanců, s reálným podílem každého zaměstnance na celém tomto procesu, i přes nutné limity staré dělby práce. Takže proboha zase nepleťte lidem hlavu dalšímí "vymejšlenostmi", přečtěte si znovu Marxe, Engelse i lkenina a třeba nějakou slušnou předlisztopadovou učebnici PE nebo knížku o vlastnictví od prof.Háby. Mimochdem s tím tzvrzením o tom, že klasikové nebyli teoretiky socialismu velmi opatrně - oni samozřejmě odmítali explcitně a detailně prognózovat socialistickou společnost jako první fázi komunismu, ale oři svých zamýšleních o ní přesto řekli dost poidstatné věci, které se potvrdily. Vezměte si jen teorii dvou fází komunismu v gothajském programu a Státu a revoluce, Leninovu definici tříd z Velké iniciativy, pasáže o hrubém komunismu v Ekonomicko-filozofických rukopisech a různé podnětné poznámky roztroušené i jinde (Nemecká ideologie,Anti-Duhring atd.), bez toho bych nemohl pochopit minulý systém a stvořit jeho teorii. Ano,minulí koryfejové političtí i ideologičtí na to kašlali, ale ve vědecké obci to žilo a to i v tuhém SSSR či NDR.

Pane Hellere, Vy pořád nechápete jednu zcela rozhodující věc.

Je sice uznáníhodné, že vidíte a uznáváte, že za éry (pseudo)socialismu nedošlo k žádnému skutečnému zespolečnštění výrobních prostředků, nýbrž pouze k jejich zestátnění.
Z tohoto hlediska je dokonce svým způsobem pochopitelné i to, že se snažíte tento deficit onoho minulého systému odstranit, tím že protentokrát se už konečně zavede "to správné" zespolečenštění. Nelze Vám tedy upřít dobré úmysly.

To, co si ale pořád nedokážete uvědomit - a co na rozdíl od Vás zcela přesně vidí pan Klusáček - je to, že ten historický krach s pokusem o zespolečenštění výrobních prostředků nebyl nijakou pouze nahodilou deformací. A ani dokonce nějakou "zlou vůlí" těch, kteří se v daných režimech faktické vlády nad těmi výrobními prostředky zmocnili.

Jak pan Klusáček konstatuje, podstatou kapitalismu je proces - proces tvorby a realizace nadhodnoty.
Socialismus se pokusil tento reálný kapitalistický proces zlomit tím, že kapitalisty vyvlastnil, a na jejich místo dosadil stát, jakožto formálního reprezentanta celé společnosti. Důsledkem tohoto počinu bylo:
1. dramatické podvázání celého produkčního procesu, právě v důsledku zmizení konkrétního vlastníka, a jeho nahražení abstraktním státním plánem;
2. sekundárního konstituování se "nové třídy", která fakticky ovládala sféru výrobních prostředků.

Krátce řečeno: historické poučení z pokusů o socialismus zcela jednoznačně ukazuje, že reálný produkční proces se prostě "zespolečenštit" nedá. Alespoň ne tím způsobem, že se prostě změní vlastnické vztahy.
Vy pořád vycházíte z té základní Marxovy téze (kterou jsem tu dopodrobna rozebral minule), že výrobní proces má principiálně společenský, kolektivní charakter.
Jenom a jedině na tomto základě pak může být legitimní myšlenka, že teď už jenom postačí změnit vlastnické vztahy, uvést je do souladu s - materiální - realitou.

Jenže, jak už jsem poukázal minule, přesně tohle je základní omyl. Produkční proces sám o sobě nikdy není kolektivní (ve smyslu celospolečenském) záležitostí.
Jestliže Vy se tedy domníváte, že ten "pravý" socialismus můžete dosáhnout jenom změnou vlastnických vztahů (družstevní vlastnictví výrobních prostředků), pak tím ve skutečnosti jenom opakujete onen historický omyl dosavadních "socialistických" států. Vy zase chcete na reálné, materiální procesy kapitalistického zhodnocování výrobních prostředků uměle naroubovat - teď už ne celospolečenské/státní, nýbrž pouze - skupinové, družstevní vlastnické vztahy. Opakujete tedy celý ten omyl se státním vlastnictvím, jenom jinými prostředky. A takovýto pokus samozřejmě principiálně nemůže skončit o nic lépe, nežli jak dopadl onen pokus se státním socialismem.

Už jsem Vás jednou upozornil na to, že zcela rozhodující je, v jakém rámcovém prostředí se pohybujeme. Jestliže máme trh - volný trh, s otevřenou konkurencí o co nejvyšší efektivitu a tedy o co nejvyšší dosažený zisk - pak tady máme prostě kapitalismus, se vším všudy.

Ti Vaši "družstevníci" pak prostě nemohou vůbec dělat nic jiného, nežli začít se chovat jako - kolektivní, skupinoví kapitalisté!

Přesněji řečeno, jako jakýsi nepovedený kříženec mezi - pravým - kapitalistou, a mezi - špatným - socialistou. Na straně jedné budou mít - jakožto kolektivní vlastník - stálou tendenci k rovnostářství, k rovnostářskému rozdělování dosažených výnosů; což ale nutně povede ke všem s tím spojeným negativním důsledkům chronicky známým z dob socialismu: příjmová nivelizace, ztráta motivace k osobní aktivitě, zvyšování platů na úkor zdravého a potřebného finančního fundamentu vlastního podniku.
A na straně druhé - jakožto hráč ve volné konkurenci - budou i tito "družstevníci" nuceni chovat se jako každý druhý kapitalista, tedy dravě, s tendencí i interní diferenciace (jak řídící hierarchie, tak i příjmová nerovnost), a s tendencí vyždímat z vlastních produkčních zaměstnanců co nejvyšší zisk, a tedy co nejvyšší výkon.

Ještě jednou, pane Hellere, jednou jedinou větou: prostě n e e x i s t u j e nějaký jednoduchý automatismus transformace kapitalistické ekonomiky v ekonomiku socialistickou. Jestliže opravdu chceme dosáhnout nějaké formy nekapitalistické respektive postkapitalistické ekonomiky, pak musíme dokázat nějakým pozitivním způsobem transformovat právě ty reálné (zhodnocovací) procesy v ekonomice - a teprve poté můžeme začít vytvářet odpovídající vlastnické vztahy. Opačně to opravdu nejde.

Vážení, potom co jsem nějakou dobu bral vážně pana Poláčka a diskutoval s ním (už nebudu, to je jako kdyby primář diskutoval o složitých chorobách s truhlářem),chci jen sdělit toto:
Pan Poláček má jako každý člověk právo zasílat na DR jakékoli své výmysly, koho to baví, ať s ním diskutuje. Mne můžete mít rádi nebo neradi, ale snad uznáte, že dobře znám klasiky marxismu. Proto mi snad uvěříte, že to, co pan Poláček říká, že je či není v pracích klasiků, jsou naprosté nesmysly. Pokud nějakou práci četl, tak ji rozhodně nepochopil. Zkonstruoval si ve své hlavě něco, co považuje za marxismus a ten pak vyvrací. Prosím, jen to opravdu nepřipisujte klasikům. Jinak -ať si pan Poláček hraje - kdo si hraje, nezlobí, co kdyby začal dělat do atomové fyziky!!!!! Brrrr.

To je ovšem škoda. Budete se divit, ale já diskutuji o složitých chorobách nejen s truhláři, ale s řadou laiků (pacientů či chcete-li klientů). A pokud je nepřesvědčím, že mnou navrhovaná léčba je ku jejich prospěchu a že ji mají uvážit a akceptovat, pak nemám šanci je dobře léčit (tedy já jsem přesvědčený, že moje návrhy jsou správné a povedou k dobré léčbě). Což je deprese, protože mně nesmírně vadí, když mohu pacientovi pomoct a ono to nejde, protože jsem v přesvědčování selhal. Ale jsem obezřetný - už se mně stalo, že "truhlář" měl pravdu.

Máme zřejmě podobné zkušenosti i pocity, ve společenské problematice má ten truhlář pravdu daleko častěji a působí tam i mnoho hrůzostrašně zabedněných vzdělanců, ale ve společenských problémech nejde jen o tu zábranu danou profesní dělbou práce a individulně psychickou "zaťatost". Tady totiž ještě působí ideologická bariéra, která leckdy burcuje jeeště větší emoce, než třeba u pana Poláčka snaha ukázat, že umí dělat vědu. Kdo se nadýcha ideologie té nesprávné třídy, tak tomu v podstatě nic nevysvětlíte. On je to dokonce zákon. A prolomit jeho obranu je možné jen, když s ním otřese určitý typ širší společenské zkušenosti. Co já už takových diskusí zažil! A věřte mi, že jsem trpělivý diskutér a diskuse s neprofesionály a neodborníky byl můj celoživotní chleba - jako kantora, tak i politického pracovníka po listopadu.. Jenže poznám, kdy to nejde. A úplně nejhorší typ jsou lidé txpu strýce od tety Kateřiny v Saturninovi - nic mi neříkejte o Pythágorově větě, dejte mi pravítko a tužku a já si na to přijdu sám. A ta deprese z bezmoci - to je můj trvalý osud už od předlistopadu. Teprve teď už nějak beru s větším klidem navíc i s humorem.

Nebyl by to jeden z dobrých společných jmenovatelů/mostů mezi námi zabedněnci a individulně psychicky "zaťatými", kde působí ideologická bariéra, která leckdy burcuje jeeště větší emoce, než třeba u pana Poláčka?
S otázkou v srdci a oku........bych zadoufal.

Pan Poláček jedná v souladu s husitskými artikuly. Tam je totiž na prvním místě "svobodné hlásání slova božího", A pan Poláček to vztáhl i na marxismus :-)

Pane Hellere,
jestliže na jedné straně skutečně platí, že v rámci diskusí na DR má každý právo přicházet s jakýmikoli názory (což platí ovšem i pro Vás), pak na straně druhé stejně tak platí, že zde neexistuje žádná povinnost diskutovat s J. Poláčkem (což platí především pro Vás). Necítíte-li se dostatečně kvalifikován pro diskusi se mnou, prostě do ní nevstupujte, a bude vyřízeno.

Ostatně, pane Hellere, pokud jste si tohoto fenoménu sám ještě nedokázal povšimnout: nejen v názorových střetech se mnou, ale s jakýmkoli jiným oponentem se u Vás objevuje vždycky ten samý reflex: v tom okamžiku kdy Vám dojdou jakékoli věcné argumenty, začnete svého odpůrce obviňovat 1. z naprosté neznalosti, 2. z propadnutí buržoazní ideologii, 3. v případě kdy je Vám to alespoň trochu možné z mladické nezralosti.

Zkrátka, pan Heller je definitivně ten jediný, který má 1. absolutní vědění všeho, 2. jenom on vyznává tu jedině správnou ideologii, a 3. z výšin svého věku je práv shlížet na ostatní svět jako na nedozrálá rajčata.

Pane Hellere, měl bych pro Vás závěrem jedno opravdu vřelé doporučení: buďto se konečně naučte diskutovat pomocí věcných argumentů a alespoň se základní úrovní vzájemné zdvořilosti - anebo toho raději nechte. Na Vaše zapšklé, nevěcné výlevy tu opravdu nikdo není zvědavý.

Patrně jsem se nevyjádřil jasně: Mně nevadí pitomosti, které hlásá pan Poláček, dokonce jsem se s ním pokoušel diskutovat a myslím, že jsem uvedl argumentů až dost a uvádím je vždy - proto jsem taky stále kritizován za dlouhé příspěvky. Argumentovat dále by vyžadovalo celé stránky, protože bych ho musel učit marxistickému myšlení a protože na mé argumenty stejně nereaguje a pořád mele to samé dokola - nemá to smysl. V jeho případě si ani nemyslím že by v tom byla ideologická bariéra, je to spíše klasické přesvědčení diletanta bez studia, že je stejně dobrý jako ostatní.
Ale - já jsem jenom žádal, abyste vzali na vědomí, že všechno co říká o marxismu, co připisuje klasikům, není pravda.Nechci abyste mne brali jako neomylného, jen abyste uznali, že já, na rozdíl od pana Poláčka a i mnohých z Vás, vím, co klasikové skutečně říkali. To, co on dělá,když se různě jakoby vyrovnává s marxismem, to je podvod - možná neúmyslný a na to už právo nemá. Ať to všechno prezentuje jako svůj názor a neřeknu ani popel. To by bylo poctivé. Já např. vždy nějak sděluji, co v mé teorii není od klasiků, v čem jsem je třeba upravil nesouhlasil apod. jE ŠKODA, ŽE V TÉTO FORMĚ DISKUSE NELZE UVÁDĚT ODKAZY NA STRÁNKY KONKRÉTNÍCH DĚL. pAN pOLÁČEK BY ML VELKÉ PROBLÉMY, KDYBY MĚL SVÁ TVRZENÍ O MARXISMU DOLOŽIT.
pAN pOLÁČEK ZMOTAL JAKO OBVYKLE DVĚ POODOBY MÉ KRITIKY. Něco je kritika toho, co nepovažuji za adekvátní odraz objektifvní reality, dle marxistického pojetí pravdy. Ale podle téhož pojetí taky ukazuji na příčinu této nepravdivoti nebo nedokonalé pravdivosti - a mockrát - i v této diskusi jsem zopakoval, že je to dáno tím, že ve společnosti, jako mračna nezávislá na jednotlivcích, působí ideologie různých tříd že podlehnout ideologii reakční, ale vládnoucí třídy není hanba, je to spíše zákonitost. S osobnímiu vlastnostmi dotyčného tento fakt nemusí souviset -. a na některé případy, kdy se jednotlivec chce předvést, ideologie progresivní třídy (což je je dnes určitým způsobem rozvíjený autentický marxismus - podle mne, nikoho nenutím s tém souhlasit) je pro toho dotyčného (pan Poláček) příliš těžká, tak polyká to snazší, co je běžnému vědomí bližší - a to je buržoasdní ideologie v některé variantě (třeba i levicové - neomarxismus,Žižek aj.). A u každé teorie lze - zase podle mne, ale i podle marxismu - poměrně snadno určit, které třídě konec konců slouží - nikdy to není úplně jednoznačné, vždy je to určitá míchačka a i leccos z těch teorií ideologicky negativně kontaminovaných, může být pravdivé poznání.
Já vím že takovéto pojetí pravdy a hodnocení teorií, které velmi často uplatňovali všichni klasikové (Kapitál a pasáže honotící jednotlivé ekonomy, Leninův Krok vpřed, dva kroky vzad, kde Lenin posuzuje projevy různých frakcí na sjezdu strany atd.) , lidi od marxismu odrazuje, vyvolává negativní emoce apod., ale přece nemohu chválit to, co je nepravdivé, ať už z jakýchkoli příčin. Ostatně - často připomínám Jana Husa "Páleč je můj přítel, ale pravda je moje přítelkyně nejmilejší".
A já samozřejmě počítám s tím, že se mohu mýlit - ale to je těžká věc. Podle marxismu jsou různé možnosti prověřování pravdivosti - např. podle jakýchsi dohodnutých pravidel vědecké obce, podle ucelenosti koncepce astd. - ale tohle mne příliš nepřesvědčuje - protože dobře vím, jak rigidní a nefungující mohou takováto pravidla být, když jde někdo dál (a je tu i ta ideologie). Takže tím nejspolehlivějším kriteriem je dlouhodobá společenská praxe, ale této prověrky se autoři většinou nedožijí.
Ale přesto - jen mi dokažte, v čem se mýlím já i marxismus (prosím ale bez vlastní interpretace toho, co marxismus říká, na pochybené interpretace jsem pes a neznám se).
Ale abyste neřekli, že uhýbám panu Poláčkovi - kvůli Vám budu reagovat na logiku pana Poláčka, ale nebudu mu vysvětlovat, v čem špatně interpretuje marxismus, on by to ani nepochopil ani nepřijal. Zatím dobrou, zítra budu mít víc času. Takže - jak říkával můj papoušek -Na palubu.Palte. (On taky říkal "Pepo, ty stará strukturo, ať žije KSČ." (to jsem ho naučil po listopadu). Jednou to ovšem zkombinoval a zařval:" Ať žije KSČ. Palte.!!!"

K společenskému či individuálnímu charakteru práce.
Kvůli délce příspěvku neopakuji teze pana Poláčka – viz jeho výstup ze dne 12. 1. 20.58 hod.
Podle skutečného marxismu (mnou nekrášleného):
Je třeba rozlišit dvě stránky produkční činnosti člověka:
1. práci jako produkci konkrétních hodnot, složku výrobních sil působící na přírodu.
2. vlastnické zarámování práce dané charakterem výrobních vztahů
Prvobytně pospolný řád: člověk jako opice žijící v kolektivu vstupuje do dějin a vyděluje se jako druh jedině ve vzájemné kooperaci, při nedokonalosti svých nástrojů by jako jednotlivec nepřežil (viz koordinovaný lov na mamuta). Technická forma práce – kolektivní lov a sběračství .Tato součinnost vylučuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků a i pouhá držba se týká nanejvýše individuálně užívaných nástrojů (pěstní klín, oštěp) a už třeba kanoe. Proto první společenská forma vlastnictví je bezprostřední vlastnictví celého rodu, dělba práce je jen na biologickém základě (staří –mladí, muži –ženy), řízení není odděleno od výrobního procesu a pokrývá se dle biologických charakteristik (starší rodu). Marxismus odmítá něco jako přirozený stav lidské společnost, nic takového neexistuje, vždy jde o konkrétní stavy odpovídající produkční síle společnosti.
Třídní společnost předkapitalistická (paralelní formy – otrokářství,feudalismus, asijský výrobní způsob, ve všech doplňující sektor - drobná výroba pro trh a obchod založená na soukromém vlastnictví jednotlivce). K radikální změně v produkční síle práce dochází ani ne tak pokrokem v nástrojích či individuální dovednosti, ale dík dělbě práce – hlavně mezi rody a kmeny – zemědělství-dobytkářství – řemeslo – obchod – duševní práce – řídící práce.
Za těchto podmínek se už vyděluje individuální práce, ovšem vždy v rámci určité kooperace, někde je individuální charakter práce výraznější (řídící, duševní, řemeslná činnost), někde jde spíše o paralelní nasazení více jednoduchých pracovníků – hlavně u těžké fyzické práce zemědělské práce, ale vždy je závislost na ostatních – zprostředkuje směna, hlavně trh.Takovýto charakter umožňuje soukromé vlastnictví, nerovnost v druzích práce se rychle mění i v nerovnost vlastnickou, třídní, vykořisťování.(Nebudu rozebírat řády)
Kapitalismus:V rozvinutém evropském feudalismu díky určitým zvláštním podmínkám dochází nejvýrazněji ke kvalitativním změnám výrobních nástrojů, ale i k vyšším formám součinnosti ( dílna v cechovním řemesle). S nástupem kapitalismu (přechodné formy, manufaktury, třeba i nevolnická, příp. rozptýlená – práce doma, faktor obchází) přichází zpočátku pouze shromáždění více pracovníků pod vedením jednoho kapitalisty na jednom místě, tzv. prostá kooperace. Pokračují vynálezy, využívání individualizované práce třeba vědců a manažerů i dalších duševních pracovníků na jedné straně (samozřejmě v rámci kapitalistova podniku) a úzce specializované práce spojené kooperací v dílně – tzv. manufaktuře. Tohle ale ještě není vhodný výrobně silový základ kapitalistické vlastnictví, šikovný dělník není tak lehce nahraditelný, práce u stroje je glajchšaltovaná, individuálnost mizí. Nastupuje strojová výroba a člověk se stává podřízeným stroji, vědě a organizaci – tzv. reálné podřízení práce kapitálu. V celospolečenském měřítku přirozeně dělba práce a kooperace mezi odvětvími a podniky před trh. Tento vývoj dále pokračuje – prohlubuje se faktické společenská propojenost prací už po výrobně silové, technické,profesní rovině a vzniká rozpor mezi touto prohlubující se společenskostí práce a omezeným soukromým vlastnictvím,stav permanentní krize atd. – nebudu rozvíjet známé. Vlastnická slupka stále více a více brzdí, řízení se stále více odděluje od vlastnického titulu, i výkon vlastnické aktivity je více kolektivní, kooperativní (mezi pohůnky kapitálu). Některé sféry společenské produkce jsou založeny více na individualizované práci – věda, služby, zdravotnictví, školství atd.
V tomto stadiu marxismus objevuje, že celé lidské dějiny jsou trendem na jedné straně k zespolečenštění výroby – jak po vlastnické stránce,tak po strance výrobní součinnosti ve stále širším měřítku. Teprve tento vývoj zakládá na stav, kdy se člověk stává opravdu člověkem –jako individuální podílník na realizaci vlastnictví a jako svobodný tvořivý pracovník nepodřízený věci. Dialektická jednota individuálního a kooperativního charakteru práce, v kapitalismu ovšem blokovaného, je pro marxistu samozřejmý. I pokud jde o kolektivnost vlastnictví vidí marxismus nutnost, aby společensky o výrobních prostředcích rozhodovaly sice kolektivy a celá společnost, ale aby každý jednotlivec se na tom mohl podílet jako svobodné a rovnoprávné individuum (v protosocialismu to ještě nemohlo být, tady jsme všichni ještě byli jen průměrná třídní individua, to brzdilo i samosprávu). (začíná moje koncepce opírající se o pár geniálních postřehů klasiků) Proto taky měl řídící aparát do jisté míry specifické vlastnické postavení, nebylo dostatečné zespolečenštění, předstihlo ho dokonce i kapitalistické zespolečenštění – přes koncentraci kapitálu a sjednocení práce ve velkých celcích. Další vývoj k prohlubujícímu se zespolečenštění (přes počítače může vzniknout i daleko vyšší stupeň kooperace a součinnosti než při soustředění mas na jednom místě) neprobíhá automaticky, ale konfliktně, přes krize,konflikty apod., jeho rychlost a úspěšnost závisí na rychlosti míře uvědomění si svých zájmů u všech kategorií nevlastníků i malých vlastníků. To, že kapitalismus nezvládá moderní výrobní síly, je dnes už jasné a bude to zřejmě pokračovat. Odtud objektivní usnadnění procesu překonání kapitalismu, které by dnes mohlo jít i bez nějakých krvavých bojů. Míchat kapitalismus s něčím jiným je nesmysl, nestačí to potřebě rozvoje výrobních a tvůrčích sil lidí.

Tak jsme se shodli v tom, že se neshodnem. Je to děsivé. Co chce levice na politické scéně dělat, když se neumí ani definovat? Pane Hellere, vy nejste sjednocujícím prvkem. Debata ve vašem podání není hledáním společného, ale bojem za vaši pravdu. Nepište mi proboha, že je to i naše pravda! I kdyby 100 x byla, takovýmto způsobem o ní těžko někoho přesvědčíte. Artikuly měly být o hledání společného, ne o vymezování se vůči sobě z hlediska chápání Marxe.
Není už načase přemýšlet jinak? Opustit věděcké hnidopišství a dát svůj rozum do služeb proti neoliberalismu, za lepší život nás a budoucích? Copak nevidíte, v jak strašném marasmu levice je? Neumí se ani definovat, říci čím vlastně je, jak pak může říci co vlastně chce a jak to bude dělat?
Jestli není možné levici ani definovat, nemluvě o dalším, není pak ztrátou času ji chtít udržet při životě? Naivně doufat, že z planktonu vznikne bleskem rozumný tvor? Není lepé věnovat svou energií třeba pokusu vyrobit zlato foukáním dýmu z dýmky do vody?

Boji proti neoliberalismu? - A proč ne proti liberalismu?? To, že neoliberalismus je "zdegenerovanjým" liberalismem si může myslet zase jen LIBERÁL.
A je jedno, zda se jmenuje Pehe, Bělohradský, Sobotka nebo Špidla.
Měšťanská (dříve šťavnatěji "buržoasní") ideologie přece na liberalismu stojí. Ale svoboda liberalismu není lidskou svobodou.

na začátku této diskuse - několikrát jsem opakoval, že levici nelze sjednotit na světonázorových východiscích, ale jen na praktickém politickém programu s nutnými kompromisy.Já jen na rozdíl od jiných navrhuji,aby i v tom sjednocujícím kompromidu v politice byl opřítomrn úkol všestranně pomáhat vzniku samosprávného vlastnictví. Tak jako např. při boji proti americké základně navrhuji široké hnutí za toto vlastnictví - bez rozdílu politické příslušnosti, víry či nevíry - vždyť Mondragon zakládal kněz!! .

Ale jiná věc je ideologie, která by byyla jádrem levicového tábora - a tady už kompromisy být nemohou - a tady vedeme teoretickou debatu o té ideologii - tady rozhodně nechci být sjednocujícím prvkem ve smyslu- všichni se máme rádi tak si každý povídejme, co kdo chce - to je Dolejšovo pojetí a třeba pokud jde o KSČM nikam nevede, tam ve jménu "nehádání se" a jednoty se prostě oi zásadních problémech nehovoří, nesmí hovořit, aby mělo vedení klid a neodpadli voliči - pod povrchem to bublá a jednou to vybouchne. Chápete ten rozdíl mezi politikou a teorií??? Zatím jste mi na to nikdy neodpověděl.

No tak vidíte, pane Hellere, že když chcete, jste přece jenom schopen věcné argumentace. Na tomto fundamentu lze už určité věci diskutovat. Přesně tohle jsem od Vás - v pozitivním smyslu - očekával - že zde budete prezentovat klasickou marxistickou teorii. Což pak může být příležitostí pro to, tento klasický model konfrontovat s novým vývojem, a s novými požadavky dneška.

Mimochodem: v podstatě si můžete ušetřit práci předhazovat mi "neznalost Marxe". Mým základním postojem k Marxovi je - a to už se Vám snad mohlo být zřejmým - je to, že sice vyslovil velké myšlenky, ale celý jeho model společnosti, člověka a vůbec světa je konec konců zcela jednostranný. Přes všechno verbální vzývání dialektiky - ve skutečnosti zcela nedialektický.
Jestliže tedy já hovořím o Marxovi, tak právě zásadně nikoli z tradičního marxistického hlediska (to ponechám plně Vám), nýbrž z mého vlastního pohledu.

K podrobnější reakci na Vás poslední text se bohužel dostanu až zase někdy ke konci týdne.
Jenom zcela předběžně: ten zásadní bod, o kterém se tu hovoří, totiž vztah mezi "individualitou" a "společenskostí" pojímám do značné míry odlišně.

Pane Ševčíku, v daném bodě musím pro tentokrát dát plně za pravdu panu Hellerovi.
Opravdu nemá sebemenšího smyslu, pokoušet se vytvořit nějaký "sjednocující program" levice, dokud jsme si nevyjasnili zcela základní otázky: jaký je současný svět (kapitalismu), a jakým způsobem je možno ho smysluplně překonat.

Vždyť nakonec i takový Marx musel svého času - a to vlastně po celý život - svádět tuhé názorové boje, a to jak na levici tak i na pravici. Boj proti fundamentalistickému "hurákomunismu", a stejně tak boj proti sociáldemokratickému reformismu.

Dneska se nacházíme v situaci, kdy je zjevné, že se starými idejemi a ideologiemi už prostě nevystačíme. Že svět se pohnul někam jinam, než kde se ještě mohl zdát být před dvěma stoletími.
Zkrátka: je nutno vytvořit nový myšlenkový fundament, a teprve ten nám může umožnit vytvořit - snad - nějaký nový sjednocující program. Opakuji tu už snad podesáté: není možno zapřahat vůz před koně. Napřed opravdu nosnou teorii příští, nekapitalistické společnosti - a teprve potom nějaký ideově-akční program

Pokud by tedy v tuto chvíli bylo možno vytyčit nějaký opravdu smysluplný program respektive nějaké vůdčí heslo levice, pak by mohlo znít v podstatě jedině: "Lidé, myslete!"

Paní Hájková, píšete že "už nepočítáte s revolucí typu VŘSR". (I když ji ovšem ani "zcela nevylučujete".)
A že se tedy - zřejmě jako nějaké "menší řešení" - přikláníte alespoň ke snahám zavést nějakým způsobem samosprávný model.

Já si teď neodpustím malou štiplavost: má to tedy znamenat, že namísto Velké říjnové socialistické revoluce teď budeme usilovat o nějakou - máme teď zrovna leden - o nějakou MLSR, Malou lednovou samosprávnou revoluci? ;-)

Že se vzdáme velkého cíle přetvořit - v intenzivně humanistickém smyslu - celou lidskou společnost, a spokojíme se jenom s tím, že v relativně malých kolektivech budeme zažívat pocity určité skupinové pospolitosti? S nadějí, že tyto ostrůvky skupinové pospolitosti nám časem přece jenom časem tak nějak samy od sebe přerostou ve "velkou" revoluci?

Paní Hájková, problém je v tom, že ten projekt MLSR je zároveň příliš velký a příliš malý.
Je příliš velký ve svých ambicích, jenom tak nějak dobrou vůlí určitých skupinek zezdola dokázat rozbít celé to obrovské soukolí - stále ještě velice dobře fungující - mašinérie tržně-kapitalistické ekonomiky.
A zároveň je příliš malý, právě protože se omezuje j e n o m na to družstevnictví, jenom na ty malé skupinky, a tím předem prohrává respektive vzdává boj o všechno, o celou společnost. A i o samotného člověka.

Já se ohražuji pane Poláčku. O sjednocujícím programu levice jsem nepsal, psal jsem o definici levice, což je dost obrovský rozdíl. Pan Heller mě obviní, že nečtu jeho příspěvky a pak sám prokáže, že nečte ty mé. A vy mu na to skočíte.
Pane z Chudobince. Možná jsem neměl psát o neoliberalismu. Ovšem to tu teď navíc ještě zabředneme do definování liberalismu a nikdo to už nikdy nerozmotá.
Přitom načase by bylo, kdyby někdo z toho zde psaného udělal výtah a pokusil by se zformulovat znovu artikuly, již zohledňující proběhlou diskusi. To by bylo užitěčné.

Já si naopak myslím, že bude-li jasné, zda tu pojmy užíváme ve stejném významu, nebo alespoň v podobném, že se tím může leccos vyjasnit.

Zrovna LIBERALISMUS považuji za problém ústřední - a připomínám zdejší někdejší diskusi o tzv. "radikálním liberalismu" (z manifestu) pánů Peheho a Šterna. Ó, jaké tu vládlo radostné vzrušení. A kampak se to podělo? Copak naši autoři od té doby vymysleli nového, že už se neozvali?
V tomto punktu se shoduji s Josefem Hellerem, totiž, že vůbec neškodí vědět, o čem vlastně mluvíme. Myšlének má kdekdo plnou hlavu, ale nakonec jsou to pouhá mínění, byť mnohdy "zajímavá".

Josef Poláček se pohybuje na poněkud jiné úrovni, především pokud jde o znalost věci, než část diskutujících. Ale tento jeho text je jen určitým stručným náčrtkem toho, co pracovně nazývá "třetí cestou". Tedy, s prominutím vypsáním toho, "kudy cesta nevede". (A ani to není dvakrát jisté; opravdu nevede?)

V čem jsou ale zmiňované ideologie - které konkrétně? - "staré", a jak by měly vypadat ty nové, to zatím není zřejmé.
A navíc:
ideologie přece nestavíme jako stavebnici ze z domova přineseného materiálu. Nacházíme je - nehotové a proměnlivé, ale pokud jde o třídní zájmy jednolité - v aktuální společnosti.

Autorka, která sem (naštěstí pro ni) nepíše, mi připomněla, že "podstatou ideologie je CAMERA OBSCURA, která staví svět na hlavu". (Hádejte, kdo to řekl -)

-- Zamysleme se nad tímto postřehem, neboť věci skutečně - ale skutečně! - nejsou takové, jak se JEVÍ. (Kdyby tomu totiž tak bylo, byli bychom všichni tak chytří, že by z toho každej druhej byl úplně blbej - jak praví klasik.) Protože - poukazuji na výzvu Josefa Poláčka o kousek výš - pak by bylo myšlení zbytečné, není-liž pravda?!

Designovaný ministr kultury Daniel Herman nám - pokud se ovšem někdy ozve a nebude jen zavalen prací ve své ministerské kalendáři - nepochybně předvede, jak lze mnoho říci, aniž by člověk podstoupil "námahu pojmu". Tedy bezmyšlenkovitý žvást, který se tak dobře pozře a stejně snadno vyjde druhým koncem zase ven.....
-- Zkrátka takový antikomunistický BigMac. A každého půlroku přijde nějaká ministerská "inovace" či "reforma". Těšte se, dětičky! --

Takže navrhuji:
zpátky ke Kantovi a Hegelovi - a pak se možná i k tomu Marxovi časem dopracujeme.

Pane Ševčíku - já Vás sleduji a reaguji na ten požadavek definice - ale to je porávě ono - definice levice není formulační záležitost - to je právě to světonázorové východisko - např. marxismus by ji definoval na základě postoje je směru společenského pokroku, zespolečenštní atd. a zajímal by se o objektivní podloženost zájmu celý tříd, nejen subjektivního postoje jednotlivců a taky by definoval jádro spektra a blednoucí barvy směrem k okrají a přechody. Ale jinak je často levice brána z hlediska povrchních a třeba i překonaných buržoasně ideologických politologických hledisek (např. rozdělování, vztah svoboda-kolektivismus, vztah ke státu apod.) apod. Tak o tom diskutujme - bylo by fajn, kdyby někdo znal ty různé známé (buržoasní) přístupy a napsal o tom článek - na to já nemám - možná ho napíšu o marxistickém pojetí. Ale sjednocovat se na tom nelze.Ale na podpoře samosprávy jako prvním kroku - to už by mohlo jít.
Pan Poláček zase jednou něco nepochopil - pořirozeně nevnímal, že pro mne ty první ostrůvky zaměstnaneckého vlastnictví v lůně kapitalismu jsou jenom začátkem, ne konečnou formou - tak jak tomu bylo u prvních kapitalistických manufaktur vedle nevolnických statků a v dalším vývoji spoléhám jednak na politickou podporu širokého hnutí neprivilegovaných v celoistátním i komunálních měřítcích (takové nějaké Občanské forum naruby) a hlavně na tu vyšší produktivitu samosprávných podniků, kde je stimulována i pracovní iniciativa zaměstnanců (zpočátku ovšem hlavně těch pracujících tvořivě - kognitariátu - který se později stane hlavním typem pracovníka). A ta samospráva by při určitém kvantitativním nárůstu musela být zastřešena celostátními orgány regulujícími trh a do určité nebyrokratické formy prognózujícími, plánujícími - a samozřejmě by šlo o orgány, kde by profesionálové byli podřízení demokraticky, z podnikových samospráv,zástupců odborů, státních podniků aspod. voleným radám (V minulosti to nebylo, aparát plánovací komise se domlouval jedině s aparátem stranickým a s vlivnými ředitelskými lobby (Ostrava spod.)Tohle jsem od počátku diskuse několikrát opakoval - ale pan Poláček - "no oni vsjo ješčo neponjali". Chudák lektor.

Zrovna jsem chtěla panu Poláčkovi napsat, že si taky nemyslím, že tu samosprávnou ekonomiku protlačí pár jedinců zdola. Že k tomu musí být vůle taky shora - od státu. Ale napadá mě, že když se kapitalistům přestává vyplácet žít z práce zaměstnanců, že budou časem taky hledat jiné cesty. Zaměstnanec už dnes není zainteresován na tom aby dobře pracoval - podobně jako otrok v otrokářském systému. Řešit to tím, že bude nad ním viset stále větší a větší bič (v podobě hrozby vyhazovu, nezaměstnanosti atd.), je blbost. Opravdu to asi chce změnu vlastnictví. Zároveň si představuji, že ta změna ve fungování ekonomiky bude doprovázená něčím, co bych mohla třeba nazvat "duchovní revoluce"- že možná lidé začnou v sobě objevovat nějakou novou dimenzi. Ono je to asi tak, že u většiny lidí by to proběhlo až po té změně celospolečenských pořádků. Pouze u některých to nalezení nové dimenze proběhne už před ní.
Netvrdím nic "na beton", ale něčemu člověk věřit musí.

Takže co s tím?

Na základě historických zkušeností a uznání, že "kapitalistické vztahy" mají i své pozitivní vlastnosti, nejde o to tyto vztahy zcela zrušit, ale globálně zásadně zkrotit, aby byla odstraněna "totalita kapitálu". A v tomto změněném prostředí pak půjde efektivněji prosazovat další cíle - hospodářskou samosprávu, participativní demokracii, základní příjem, enviromentální udržitelnost atd., aby zde bylo kvalitativně vyšší uspořádání, než prostá konvergence "starého" kapitalismu a "starého" socialismu.

Jak asi chcete zkrotit kapitalismus? Kdo ho bude krotit a jak? Jeho progresivní rysy se už vyčerpaly. Nevidíte ten rozklad společnosti tu kreiminalitu a korupci?Ty nekončící krize a snsahu kapitalistů vydřít z lidí co nejvíce? Tu naprostou služebnost politiky zájmům zisků? Můžete jedině mu vrazit do boku jinou formu vlastnictví a kolem ní vybudovat ´frontu a politiku. Samozřejmě nejde o to se vracet ke starému socialismu - to rozhodně ne. Kde se ve Vás bere ta nekonečná víra v kapitalismus? Jste slepí?

Jednou tu myslím napsal pan Tejkl něco v tom smyslu, že právě v českých zemích by se mohla ekonomická demokracie dařit.
Možná jsme na to dělaní, jen o tom ještě nevíme :-)

Ano, NENÍ to otázka formulační.

Lubomír Štrougal ve svých pamětech píše o české (a nejen české) tradici družstevnictví.
Ale samospráva není samospasitelná.
Kapitalisté i "socialisté" (Hellerův "protosocialismus") dovolí družstevníkům jen tolik, kolik se jim hodí do krámu.
Např. Alternativa zdola tomu věnuje hodně pozornosti, nevím.........

mohl byste mi jasně odpovědět na následující dvě otázky:
1. Souhlasíte s tím, že každá společenská formace vždycky stála na jedné určité formě vlastnictví výrobních prostředků?(Myslím to určující - vždycky je těch forem víc)
2. +Pokud uznáváte, že kapitalismus i protosocialismus nejsou cesty do budoucna, že se předvedly jako nevyhovující, tak na jaké určující formě může stát jejich dějinný nástupce?
Jinak k Vašemu argumentu - nejde o to, co kapitalisti budou chtít dovolit, ale co budou muset, případně co bude pro ně výhodné (tak jako se angličtí feudálové vykašlali na nevolnictví a začali po kapitalisticku obchodovat s vlnou.

Historické zkušenosti s nějakým systémem jsou k ničemu. Každý systém je sám historickým produktem (navíc jiný na začátku, jiný na konci). A pro kapitalismus zvlášť platí: nevstoupíš dvakrát do téže řeky (pantha rei). Je to něco proměnlivého, ne zcela přenosného kamkoliv. Tedy přenosné to je, ale nikdy nevíte, co vám kde z toho vznikne a jak moc to ovlivní čas. Včera s kapitalismem mohly být dobré zkušenosti a dnes jsou s ním špatné zkušenosti. Navíc jak pro koho, že?
Základem systému, tedy i kapitalismu jsou vlastně vztahy - vztahy mezi lidmi v oblasti výroby (a vztahy od nich odvozené) a jejich vztah k výrobním prostředkům. Proto je hloupost, když (občas i zde) někdo tvrdí, že systém vlastně neexistuje.
Podle mého názoru pro budoucnost platí: Buďto socialismus nebo kapitalismus změněný tak, že ho nepoznáme. Takový, který se nám rozhodně nebude líbit.

Nejde o progresivitu kapitalismu jako celku, ale trh, konkurence a soukromé vlastnictví do určité úrovně mohou být dobrým sluhou, ale běda, jak se stanou pánem.

Bavíme se o tom, jaký by měla mít dnes levice program, a mocensky zrušit soukromé malé a střední podnikatele proti jejich vůli snad nechce ani pan Heller. Sice tvrdí, že se tady z ekonomické nutnosti dříve nebo později prosadí na všech úrovních jakýsi samosprávný socialismus, ale tomu tady snad kromě něj nikdo úplně nevěří.

Aby velcí majitelé získali víc, když se o své zisky budou významně dělit (podle hesla "lepší málo než nic"), to by se musel kapitalismus prakticky úplně zhroutit. A to si nepřejme, protože pak nám bude padat na hlavu a může nás zasypat.

Jak zkrotit kapitalismus? Děkuji panu Hellerovi za nadhozenou otázku, o tom však příště.

Ta otázka - uznáváte, že v dějinách se střídaly systémy (v marxismu společensko ekonomické formace) - ato hlavně podle toho, jak se vyvinuly výrobní síly a jak dakece jim stačila společenská forma - vlastnické vztahy? (Podotýkám to není jen rozdělování a spotřeba, to jecelý komplex rolí a aktivit velkých skupin lidí při zacházení s výrobními prostředky, produkování a potom i směňování, rozdělování a spootřeba? - trh byl zatím ve všech systémnech u v tom protosocialismu, jenže tam byl hodně deformovaný a částečně ilegální)?
Poikud odpovíte ano, pak je jasné, že ani kapoiutalismus nemůže být věčný a ani marxismus nevidí věčným to, co si dnes představujeme jako komunismus, ale klasikové odmítali se s tím dalším zabývat. Ještš jedno doplnění než odpovíte - ty formace nešly lineárně za sebou, jak se to v mém mládí učilo, dokonce i Sověti ořišli s pojetím tzv. víceliniových dějin - už jsem to tady myslím psal, ale pro připomenutí - nerjdříve všude prvobytně pospolný systém, pak křižovatka sa vývoj se rozděluje jako ramena řeky (některá slepá) - vedl sebe v různých částech světa a někde i smíšeně v jedné zemi : OTROKÁŘSTVÍ, FEUDALISMUS, TZV. ASDIJSKÝ VÝROBNÍ ZPŮSOB a uvnitř nich prostá zbožní v ýroba jako vedlejšák, pak křižovatka a sjendocení světa nas kapitalismu /který sem tam udržuje i pozůstatky předchozích řádů). Několik krizí kapitalismu, jeden malý a krvavý pokus o nekapitalistickou alternativu, krutě potlačený /Pařížská Komuna), pak se vývoj rozdvojuje - kapitalismus pokračuje a vystupuje do dalších stádií, vedle něj protosocialismus - první vážný a dlouhodobý pokus o alternativu, ale vnitřně předurčený k zániku, něco jako otrokářství při vývoj soukromého vlastnicvtví (z něj bylo jen jedno malinkaté odbočení, tehdy nereálné - Kronštadt).Kapitalismus zase všechno shrábl, ale de facto o to větší krize a rychlejší vyčerpávání předností a zrají podmínky pro nový a doufám už úspěšný, z chyb minulosti poučený socialismus jako nižší fáze komunismu, (zbývá už jen samosprávné vlastnictví) - malovýroba klidně může trvat dál, ale časem bude zbytečná,nejdéle by mohla vydržet u uměleckých řemesel a zvláštních umělěeckých služeb (kadeřnictví, šaty na míru atd.) a možná i ve vědě, ale i tam by šlo asi o formu - intelektuální vlastnictví za prachy - to padne možná ještě za kapitalismu.
A teď ten argument proti Vašemu o velkých vlastnících:
Kdy se nejlépe osvědčovalo specificky kapiutalistické soukromé vlastnictví (to nebyla maloburžoasní forma v té se nezískává nadhodnota): Když jeho podložím byl klasický tovární systém založený na jednoduché práci pořipoiutané ke stroji a regulované a ždímané samotným pohybem stroje. ještě stále to trvá, ale i západní odborníci vidím že se to vyčerpávám že to přestává být efektivní, že to plní roli hlavně tam, kde je ultralaciná práce, už ani v Asii ne.Ale nějakou dsobu to bude trvat než se ty niárodní rozdíly v globalismu v\yrovnají. A kam jde trend (to předvídasl Marx už v polovině 19.stol. v Grundrissech a Richta pak na tom udělal kariéru)? K vyřazení člověka z vlastního výrobního procesu a jeho přesunudo tvořivé přípravné práce - vědecký dělník - tzv. kognitariát.To bue hlavní složka vykořisťovaných (jistě chápete, že vykořisťování neznamená nutně chudoba a nízké platy!!!!¨).A dalí skupiny budou v rovněž individualizovaných činnostech ve službách zdravotnictví školství atd. Klasického dělníka měl kapitalista pevně v ruce a mohl ho kdykoli nahradit. Ale toho kognitáře? kapitalista se žene za rostoucí mírou zisku (ne masou!!!). Marx ale ukazuje - je to stále ještě sporné - že v klasické podobě,kdy kapitalista investuje do věcného činitele a přes něj vykořisťuje -se projevuje dlouhodobý trend k poklesu míry zisku (přes všechny fígle kapitalismu). Existuje tedy názor - a zdaleka nejen od marxistů - že teď se musí kapitál orientovat na investice do tzv. lidského kapoitálu - vzdělání, kvalifikace APOD.,S CÍLEM VYUŽÍT JEHO SKRYTÉ POTENCE, zejména nenahraditelný talent a nové podoby součinnosti lidí - nic jiného mu nezbude,konkurence v boji za zvýšení míry zisku ho k tomu donutí. A to si časem začne uvědomovst i ten kognitář, který bude mít k dispozici nové formy třídního boje -moje laická představa vidí počítače, hackery,atd. - to už nebude klasický proletář, který měl profesní výcvik cvičené opice (tím neurážím - jiného kapitalista nepotřeboval!!!), bude mít přístup k informacím a vědět, jak je zpracovat. A pokud víte něco o tvořivé vědecké práci, tak víte, že ta se nedá svázat do regulí, kontrolovat s hodinkami a dokonce se nedá ani stimulovat penězi - člověk má různé nápady apod. A taky takový druh pracovníka nemůže řídit byrokratický manažer, ten bude už zbytečně drahý, už teď to řízení se vymyká vlastníkům z rukou a aparát se chová obdobně jako v protosocialismu - samoúčelně.Takže rozumnější část buržoasie by měla nakonec dojít k závěru, že nejefektivnější bude přibrat kognitáře k řízení a oni to jen tak dělat nebudou -čili - za podíl na zisku. A k tomuto poznání dojde buržoasie tím rychleji, čím více bude vystavena tlaku všech skupin vykořisťovaných, Vždy poukazuji na jistou obdobu situace v Anglii před a za Tudorovců - kdy část šlechty zjistila, že více než vykořisťování nevolníků jí ponese kapitalisticky provozovaný obchod s vlnou s Nizozemím.A ti pak prováděli Cromwellovu revoluci.A jinde to šlo dokonce i bez takové velké politické revoluce - Skandinávie,Rakousko,Německo, vlastně ze začátku i Rusko.
No tak co Vy na to?

Já chci jen připomenout (pro pana Dospivu), že J.Heller v tom není sám. Ekonomickou samosprávu požaduje i nemarxistická levice - například anarchisté. Pouze k ní docházejí jinými cestami, ne přímo marxistickou teorií. A koneckonců s budoucí samosprávou počítá také ProAlt, stejně jako s nepodmíněným základním příjmem.

Možná Vás to překvapí, pane Hellere - ale to že Vy ten model samosprávného řízení podniků považujete za vstupní bránu, tedy za ty zmíněné "ostrůvky" ze kterých by společnost měla dospět k socialismu - tak tohle dokonce i ten ignorant Poláček pochopil!

Jde o to: tentýž Poláček prostě neshledává dostatek přesvědčivých dokladů pro předpoklad, že z těchto "ostrůvků" by nějak samovolně mohla vyrůst celá pevnina, obepínající nakonec celou zeměkouli.

Klíčová je v této souvislosti Vaše téze, že ty družstevní formy se ukáží být efektivnější nežli kapitalisticky (čili soukromovlastnicky) řízené firmy.

Námitka: kdyby tomu tak doopravdy bylo, pak bychom to družstevnictví - jako dominantní formu vlastnictví - už dávno měli.
Já už jsem tady uvedl: jakékoli družstevnictví (v socialistickém smyslu) nikdy nemůže mít schopnost "vysávat" své zaměstnance, respektive všechny aktéry ekonomického procesu tak dokonale, jako to činí kapitalismus. To znamená, ještě jednou: v přímém ekonomickém souboji s kapitalismem to tyto družstevně (ale i jakkoli jinak socialisticky) řízené podniky vždycky PROHRAJÍ. To je prostě čirý ekonomický fakt.

A navíc, svým způsobem je tomu tak dokonce i dobře. Protože jestli nějaký socialismus má mít vůbec nějaký hlubší smysl, pak jenom jako nový způsob života společnosti, kdy člověk se osvobodí nejen od "diktátu kapitálu" v běžném slova smyslu, nýbrž i od vlastní podřízenosti se snahy po neustále narůstajícím (osobním) zisku.
Jinak řečeno, socialismus může být jedině tehdy pravým socialismem, když se zároveň s jeho nástupem zásadně změní i priority celé společnosti, a tedy i mentalita samotného člověka. (Sám na to poukazujete svou zmínkou o enviromentalismu apod.)

Takže, ještě jednou: socialismus prostě nevyroste na půdě kapitalismu, jenom tím že těch pár osamělých květinek samosprávy budeme pečlivě zalévat a hnojit. K takovému zásadnímu přeorientování celé společnosti a jejích hodnot je zapotřebí daleko více.

P.S. K té slíbené - podrobné - odpovědi na Váš text o vztahu materiální produkce a sociálního charakteru člověka se dostanu asi až o víkendu.

Pane Dospivo, Vámi předestřená cesta k překonání dosavadního systému (respektive ekonomicko-společenské formace, abychom učinili zadost výzvě pana Hellera ke korektní terminologii) odpovídá v zásadních rysech mým vlastním představám.
V podstatě se jedná o onen 4 artikul, kde jsem vytyčil postulát, že novou cestu k překonání kapitalismu je možno hledat jenom někde uprostřed mezi dosavadními historickými extrémy - kapitalismem a socialismem/komunismem. Kapitalismus (to jest především: soukromé vlastnictví výrobních prostředků a volná konkurence tržních subjektů) - ať se mám to z levicových pozic zamlouvá či nikoli, to jsou prostě z hlediska čistě ekonomického progresivní, respektive vyloženě nezastupitelné ekonomické elementy, které nelze jen tak vymazat, zrušit. Je nutno je ovládnout, spoutat, využít v pozitivním smyslu. Jak sám píšete, "dobrý sluha ale zlý pán" - ano, to je přesně o co se jedná. Ze "zlého pána" udělat "dobrého sluhu".

Já tady ovšem spatřuji ještě celou řadu problémů - a v prvé řadě je mým zásadním východiskem, že k překonání kapitalismu naprosto nepostačí jenom čistě ekonomická opatření či reformy respektive změny, ať už jakéhokoli charakteru.
Naznačil jsem to už v mém minulém textu: příští revoluce nemůže být pouhou revolucí "materiální základny", nýbrž zároveň "revolucí" samotného člověka.

Ale Vy jste přislíbil podrobnější výklad toho, jak "zkrotit kapitalismus"; takže další diskusi si odložíme až na potom.

Paní Hájková, Vy jste to trefila vlastně dokonale (i když v daném případě asi poněkud nechtěně): ano, naprostá většina všech těch představ o "združstevnění" společnosti, o "demokracii zdola" atd.atd. - to všechno nese zřetelně anarchistické rysy. (Aby nedošlo k nedorozumění: z této charakteristiky výslovně vyjímám pana Hellera, který svůj koncept samosprávy přece jenom opírá - byť i podle mého názoru konec konců nedostatečně - o fundovanou marxistickou teorii společnosti.)

Právě proto jsem apriori velmi skeptický vůči všem těmto snahám, kapitalismus překonat prostřednictvím jakési "demokracie zdola" - protože mi to velice připomíná právě anarchismus, s jeho víceméně mladicko-individualistickou revoltou proti veškerým "strukturám". V rovině ryze psychologické, že se namnoze jedná o čistou revoltu části mládeže proti veškerému "světu dospělých". Proti světu, kde je nutno respektovat určitá pravidla, kde je nutno převzít určitou odpovědnost.
Anarchismus nechce nějaký "dobrý stát" ve smyslu Aristotela. Anarchismus chce rozbořit všechno, co nějakým způsobem přerůstá mé vlastní hypertrofované JÁ. Ale protože dneska ryzí anarchismus už přece jenom dosti vyšel z módy, tak se dnes obléká do ušlechtileji vyhlížejícího hávu "demokracie zdola".

Nic proti anarchistům - ti mají trochu odlišné poslání.
Když pane Poláčku tak družstevníci a archisté.
Existuje projekt družstevníků Mondragón.
Vznikl jako archa Noah v 40átých létech ve Frankem trestané zemi Basků v podpyrenejí.
Dnes je to desátý největší koncern ve Španělsku, ze kterého se po vstupu do EU stal i global player s 289 firmami po celém světě - jedna z nich je ve Ždírci - zhruba kousek na východ od Chotěboře.
Každý kdo se cítí zavázán družstevním principů - kapitál je pouze prostředek k dosažení humáního pracovního prostředí - může do družstva vstoupit se základním kapitálem 15000 EU. Veškeré kaprioly neoliberálního trhu družstevníci dosud zdárně absolvovali pomocí utahování a povolování opasků - čistý zisk pendluje mezi 800 a 100 milióny Eur.
Více informací Wikipedia a velmi aktuální report v Le Mond Diplomatique CH-vydání leden.
A hlavně bych doporučil návštěvu Ždírce...............já tam mezi ty naše humanisty rád nakouknu.

Tak zaprvé: já mám o anarchistech trochu jiné představy, než většina lidí, ačkoliv anarchistkou nejsem. Například si nemyslím, že jsou nezodpovědní - i když jak kteří. Nezodpovědných lidí je ostatně dost i mezi příznivci jiných politických směrů. A i ten, kdo nezodpovědný je, může přestat být nezodpovědný (třeba když pochopí, co je důležité).
A za druhé - chci něco poznamenat k tomu, co pan Poláček řekl o práci - že prý kapitalisté vyždímají z lidí daleko více práce, než by ze sebe lidé vydali, kdyby se řídili sami.
Pane Poláčku, já si myslím, že takovou práci, kterou lze z lidí skutečně ždímat, budou čím dál tím víc přejímat stroje. Lidská práce bude mít čím dál tím více tvůrčí charakter (proto Heller mluví o kognitariátu) - a zkuste z někoho takovou tvůrčí práci vymačkat. To je přece jasné, že na tvůrčí práci (ať už je individuální nebo kolektivní) člověk musí být v pohodě a nemůže nad ním stát někdo s hodinkami, jinak z něj nic kloudného nedostanete. Podle mého soudu svět možná spěje k tomu, že člověk bude svou práci dávat jiným lidem dobrovolně a rád. Kdyby to neznělo hloupě, tak bych dokonce řekla, že z lásky.
Co se týče autoritářství na pracovišti, přečtěte si můj loňský článek: http://denikreferendum.cz/clanek/16925-roman-joch-a-ekonomicka-demokracie

Ono je to prostě pestřejší - někteří např. dělají z baťka Machna jakéhosi předchůdce komunitního hospodaření, na druhou stranu Mondragon větsinu lidí zaměstnává v zaměstnaneckém vztahu. Tudíž v Marxově logice kapitalisitického přivpastňování je vlastně vykořisťuje.

Ono je ostatně nesmysl přít se tady o budoucnost. Na to já vždycky říkám: "Hyn se hukáže." Jde spíš o to, že čtyři artikuly pana Poláčka - tak jak je formuloval - jsou k ničemu. Levice se může sjednotit pouze na konkrétních bodech politického programu, nikoli na postojích k čemusi. Nikdo nemůže druhým přikazovat, co si má či nemá myslet nebo čemu má či nemá věřit. Z toho plyne, že součástí artikulů nemůže být ani to, že se máme rozloučit s představou družstevního vlastnictví.

Vážení - jak snad alespoň někteří z Vás pochopili, že pan Poláček ničemu neporozuměl a opakuje svoje argumenty, aniž by zareagoval na můj výklad. Doporučují jeho řeči ignorovat. Byl bych rád, kdyby někdo reagoval na celou moji logiku vyplývající z dlouhodobého dějinného vývoje. Stejně tak nemá význam vnímat Jirku Dolejše, vyslovuje zcela nedokazatelné tvrzení. On nevynechá jedinou příležitost, aby odmítl samosprávu - ale co jiného kdo navrhuje? Pokračování kapitalismu? Protosocialistické byrokratické státní vlastnictví? Malovýrobu? Nebo něco, co nám přivezou Marťani? Hergot vyjádřete se někdo konečně k tomu!!!!!! Nebuďte jak ovce!!!!!

Vážení - jak snad alespoň někteří z Vás pochopili, že pan Poláček ničemu neporozuměl a opakuje svoje argumenty, aniž by zareagoval na můj výklad. Doporučují jeho řeči ignorovat. Byl bych rád, kdyby někdo reagoval na celou moji logiku vyplývající z dlouhodobého dějinného vývoje. Stejně tak nemá význam vnímat Jirku Dolejše, vyslovuje zcela nedokazatelné tvrzení. On nevynechá jedinou příležitost, aby odmítl samosprávu - ale co jiného kdo navrhuje? Pokračování kapitalismu? Protosocialistické byrokratické státní vlastnictví? Malovýrobu? Nebo něco, co nám přivezou Marťani? Hergot vyjádřete se někdo konečně k tomu!!!!!! Nebuďte jak ovce!!!!!

uznávám, že to zní zajímavě. Má to však háček - snad poprvé v dějinách pro další přežití lidstva nejde o to, aby nějaký systém byl nahrazen systémem ekonomicky výkonnějším, ale humánnějším a udržitelnějším - A TO NA ÚKOR EKONOMICKÉ VÝKONNOSTI. Držíte se modernistického paradigmatu neustálého růstu, jako by věčně bylo možné čerpat zdroje energie nejméně v míře jako dnes (jen za tohoto předpokladu bude totiž lidská práce stále více nahrazována technikou, neboť ta holt ke svému fungování potřebuje "šťávu"). Ale i kdyby to možné bylo, systém takto nedokáže zdaleka zaměstnat každého. Jednak ne každému je dáno "být tvůrčí" ("kreativní", jak už dnes ve firmách frčí) a jednak všechny tvůrčí duše pro výrobu toho, co půjde prodat, ten systém rozhodně potřebovat nebude. Tak se tady vytvoří bohatá vrstva frikulínského "kognitariátu" a zbytek se může jít pást anebo bude odkázán v nezaměstnanosti na sociální dávky, aby to zboží vůbec někdo kupoval. A máme tady starý známý dravý kapitalismus i s jeho krizemi z nadvýroby.

Neodmítám ekonomickou samosprávu jako takovou, jen důvodně pochybuji o její možnosti porazit globální kapitalismus. Obávám se, že ten se jednou buď porazí s katastrofickým rachotem sám, nebo bude celosvětově politicky a řízeně demontován. Otázkou však je, zda je možné takový obří proces zodpovědně uřídit, aniž by to mělo nezamýšlené destruktivní dopady.

O tom však až příště, je třeba už jít spát, aby měl zítra člověk dost sil budovat kapitalismus :-).

už opravdu nevím, jak Vás i jiné přivést k pochopení podstaty. Vaše vědomí je do té míry zasekané stereotypy odvozenými od fungování kapitalismu že když trochu nabourám jeden, hned naskočí deset dalších, něco Vám vysvětlovat, je větší dřina, než nosit uhlí v putnách do hlubokého sklepa. Kde jste sebral, že samospráva bude na úkor ekonomické výkonnosti? Samozřejmě musí ve své výkonnosti překonat kapitalismus - to je základní podmínka. A proč to může dokázat - protože v moderní výrobě jž nezáleží na nějakém odměřeném fyzickém výkonu, ale na talentu. nápadu a vzdělání., které poprvé v historii nebude spoutáno vydíráním někoho mimo, kdo nepracuje.(to se osvědčovalo v kapitalismu, ale už to na nového pracovníka nefunguje!!!!) A růst? Růst za kapitalismu a jeho samoúčelnost, nesmyslnost a vyčerpávání zdrojů je dáno základním principem kapitalistického vlastnictví - a to je neustálé zvyšování míry zisku (zlomek - v čitateli je nadhodnota, ve jmenovateli je celý kapitál - náklady na práci a věcné prostředky), KAPITALISTOVI NEJDE O VÝROBU UŽITEČNÝCH HODNOT A SLUŽEB, ALE JEN O TEN PŘESAH - PROTO MIMO JINÉ PROVOKUJE NESMYSLNÝ KONSUM, ZBROJENÍ, DROGY ATD. zRALÁ SAMOSPRÁVNÁ SPOLEČNOSDT BUDE MÍT JINOU LOGIKU - ANO, co nejefektivněji pokrýt potřeby lidí, ale sledovat cíl, aby se těm lidem žilo dobře a hlavně, aby se u nich vyvinuly nové potřeby - ty, které tolik zdrojů nevyxžadují - potřeba tvořivé práce a dobrých mezilidských vztahů, což mimo jiné také chce zkrácení nutné pracovní doby - tedy ne už samoúčelný zisk k ničemu, ale vysoké uspokojování potřeb lidí díky efektivní výrobě a postupné osvobozování lidí od diktátu nutnosti. A kde by se brala elita? To jste už tolik v zajetí stávající dělby práce, která různými mechanismy sráží většinu společnosti do role přívěsku stroje, že si nedovedete představit. že k té tvořivé práci (různé, nejenom výrobní) se posune společenský průměr? Ano, vždycky bude nějaký odpad, ale společnost bude mít na to, aby se o něj postarala. A čím bude bohatší, tím bude klesat povinnost nutné práce. Zjednodušuji - ale podle marxistické představy by třeba v komunismu ta nutná práce představovala den v týdnu, který by musel odpracovat každý u nějaké trochu kvalfikovanější a příjemnější práce obsluhy automatizovaných systémů nebo třeba čištění ulic a nad touto poovinností by byla říše svobody, kdy byste se mohl zabývat třeba zkoumáním brouků nebo vymýšlením kosmických raket - takže by nebyli ani ředitelé, ani uklízečky. Vedoucí vědeckého týmu zvolený tímto týmem by byl něco jiného, než je dnešní profesionální řídící pracovník. To by samozřejmě bylo až ve vyšší fázi komunistické formace, ale už ten samosprávný socialismus by k tomu směřoval - dejme tomu s 6 hodinovou pracovní dobou atd. A proč by vznikaly kapitalistické krize? Ty přece vznikají ze dvou důvodů - že část společnosti má systémově míň než kapitál vyprodukuje a že kapitalista produkuje neustále víc a víc, je vláčen tou spirálou.
Nezlobte se, ale Vy i jiní mně pořipomínáte stav, kdy někdo by v minulosti v 19.stol. vykládal londýnským koňským drožkářům o fungování auta a oni by se ho nakonec zeptali - A kde se zapřáhnou koně? Aby bylo jasno, já nezpochybňuji Vaši inteligenci (i jiných), ale Vy jste zvláště výrazně předvedl, co dokáže jednak buržoadní ideologie ovládající běžné vědomí obyvatelstva jednak síla setrvačnosti, způsobu uvažování, který nedokáže překročit hranici toho, co zažil.

vy patrně pořád věříte, že kapitalismus je jediný "přirozený", čili samočinně fungující řád (jakési perpetuum mobile), kdežto všechny ostatní by musel někdo řídit. Tak tomu opravdu není. Žádný přirozený systém v lidských dějinách neexistuje. Všechny jsou historicky podmíněné. Ani kapitalismus nemůže fungovat úplně bez pomoci státu (vždyť jak se jen musí pomáhat třeba bankám).
A kapitalismus rozhodně není perpetuum mobile. Měl svůj začátek a bude mít i konec. Já myslím, že nám jde jenom o to, aby ten konec, který nepřijde ze dne na den, neměl destruktivní vliv také na lidi. Nebo aby nedošlo k nějakému, byť dočasnému regresu nebo k něčemu ještě horšímu.

A ještě se mi zdá, že pojmy kapitalismus a trh považujete téměř za synonyma. Tak tomu také není.

abych vás upozornil na malou chybičku, která stále vyvěrá z vašeho pojetí pedagogické činnosti.
Vysekat stereotypy zaseklé ve vědomí povah posedlých touhou po funkční demokracii jiné provenience než vaší, je vysoký cíl. Celoplanetární pospolismus je projekt časově natolik náročný, že dosazení jeho teoretického fundamentu do paradigma doby se vymyká horizontům i pětiletky - tedy i maximálního rozmezí ve kterém dnes uvažuje nejen podnikatelská elita, ale i prognostik.
A - své křesťansky humání vize prosazujete příliš odlišně, než s vlídnou skepsí, což brání mnohým skalním demokratům v naslouchání.
Ale to jsou jen okrajové formální chybičky. Za prezentaci vašich vizí jsem vám vděčný.......... povětšinou bych řekl.

proč by moje demokracie měla být jiné provenience - ta moje jen stojí na pevnějším základu - to je to, co jsem vysvětloval velmi pracně i Vám - že pouhá politická rovina a k ní patřící mechanismy, organizační systémy a právní normy jsou k něčemu jedině tehdy, když mají základ v ekonomicko-vlastnické rovnosti a jiná cesta, jak ji zajistit, než samospráva jako hlavní ekonomický sektor.

Z ca 40 000 pracujících v průmyslu se nachází 14 000 mimo Španělsko. Zbytek jsou tedy povětšinou družstevníci. Ale je pravdou, že současným největším problémem jsou chybějící sympatie s ideou družstevnictví. Prý obvzláště brazilským zaměstnancům - jak praví průzkum - může být družstevnictví ukradeno.
Jak to vidí Žďárští mondragóni si dovedu představit.
Možná, že mají družbu s nějakým brazilským Žďárem .........tipoval bych.

velíte učte se....a v tom spočívá mnou naznačený pedagogický problémek.
Duch doby otěhotněl v pluralitní společnosti, kdy správná cesta k porodu ekonomicko-vlastnické rovnosti je natolik zamlžena, že ten kdo si dnes tu Svou vynucuje ztrácí autoritu.
Učme se - žádný hotový mazaný pedagog znebenespad ...... tvrdím.

ne na vojně. nikdo tu moji pravdu nemusí brát a já mu ji nemohu vnutit, ale když kážu - tak musím říci pravdu a poctivě známkovat, komu se výuka nelíbí, ať jde do praxe a vydělává.

Tu svou může preferovat, ale upejpavě skromně. A takové žáky, kteří se s tou jeho neumí ztotožnit, nesmí v žádném případě posílat k lopatě.
To dělává a dělávalo zlou krev až podnes,.............bych řekl.
Ikdyž práce na čerstvém vzduchu........dodal bych.

Artikuly na mě působí tímto dojmem: Současný systém je nutno změnit, nicméně nám vůbec není jasné jak.

Jinak tvrdím, že diskutovat s panem Hellerem je něco podobného jako diskutovat např. s jehovistou.

Pane Poláčku, zdá se mi, že někdy prostě střílite jeleny od boku. Anarchismus opravdu neznamená "egoistický výtrysk nenasytně narcistních egoistů oproti jakékoliv struktuře". (ano, někteří anarchisté ale takoví jsou)

Anarchismus říká, že se struktury musí budovat ZDOLA. Protože struktury ZHORA jsou (vždy) diktovány privilegovanou vládnoucí elitou.

Anarchisté neodsuzují strukturu jako takovou, nýbrž jenom "vládnoucími diktovanou strukturu." Zapatistická anarchistická armáda má vojenskou hierarchii (viz Španělsko 30. let taktéž), stejně tak existovaly (existují) precizně a důsledně strukturálně budované anarchistické odbory atd.

Věřte mi, že účast na autentické struktuře zdola (samosprávné celky, autonomní kolektivy) ve snaze dodržet anarchistické principy jako "solidarita" principielně vylučuje jakákoliv zbytnělá ega.

Taky si myslím, že Heller je jehovista, ale s tou samosprávou má pravdu. Forem samosprávy je více, důležitá je samozřejmě paleta různých forem vlastnictví. Ale samospráva podle mého názoru musí být určujícím typem vlastnické formy.

Jestli se na tomhle neshodneme, jako na artikulu, tak už vážně nevím. Můžeme samozřejmě zahodit pravice - levice a hloubat o "odborném řešení"...

je tu jeden malý rozdíl - jehovista slepě věří nedokazatelnému, moje závěry jsou výsledkem celoživotního studia a jsou založeny na poznatcích velmi chytrých lidí které prakticky potvrdil dějinný vývoj. Je zajímavé, že si v diskusi vyslechnu celou řadu připomínek na moji formu projevu, ale prakticky žádné argumenty proti mé logice-a pokud ano, tak jsou jen dány neschopností tuto logiku pochopit - pod vlivem zažitých stereotypů (viz můj příměr s tím výkladem o autu, po kterém následuje dotaz - kam se zapřahají koně. Proč misto kádrování mne neuvedete nějaký argument? Že by myšlení bolelo? Ale jinak je dost zajímavé a charakteristické to Vaše konstatování,že nevíme, jak změnit systém ,který už velice důkladně prokázal své nedostatky. To není Vaše individuální vina - to je zákonitost fungování vědomí neprivilegovaných vrstev bez specifické vlastnické a politické zkušenosti, do kterých proniká buržoasní ideologie automaticky, zato jejich vlastní se tam dostává strašně ztěžka. Platilo to za Lenina, ještě více dnes - při té záplavě informací sdělovacích prostředků a internetu, která zadusí ty pravé a pravdivé informace účinněji než jakékoli zákazy v minulém systému.Já to sice vím, ale jsem jen člověk a tolik tuposti ( i když nezaviněné) mne zlobí, vím že pouhým "šířením dlova božího" se to nespraví - ale alespoň si tu míru tuposti ověřuji a to mírnými metodami nejde - skončilo by to tím dolejšovským"mějme se všichni rádi a nebavme se o problémech, stejně žádná pravda neexistuje".Tohle je vlastně ta nejúčinější forma manipulace mas vládnoucí třídou. Už jsem Vás nažhavil dost? Tak si zkuste něco přečíst. Hezký den.

Ono je vůbec problematické, aby se na něčem shodly různé politické strany a občanské iniciativy nebo hnutí, když víme, že se mezi sebou neshodnou ani lidé, co jsou v těch stranách (iniciativách). To je myslím zásadní chyba. Ne, že by jednotlivci nesměli mít vlastní názor, ale něco společného přece mít musí. Jinak sdružování postrádá jakýkoliv smysl.

Tak vidím, že v otázce podpory samosprávného vlastnictví už tady máme celkem jasno a teď by mě ještě zajímalo, jaký má pan Poláček (případně jiní) názor na nepodmíněný základní příjem.

No jo holt, s marxismem nelze polemizovat, protože každá polemika musí být logicky jenom jeho nepochopením :)

No jo, Jirko. Jenže abys mohl s něčím polemizovat, tak to opravdu musíš chápat. Jinak to není polemika, ale pouhé odmítání. To se samozřejmě taky může - nic proti tomu. Já taky nerozumím fyzice. Jenom fyzikům prostě všechno nevěřím. Ovšem kdyby fyzika byla v mém zájmu, tak bych se určitě víc snažila.

Kdyby ovšem dnes byli marxisté jednotní aspoň tak, jako jsou fyzikové, to bychom na tom byli ještě dobře.

jenže když chci s něčím polemizovat, musím to znát, a to není Váš případ. Mne by velmi zaujalo, kdybyste něco z marxismu dobře intepretoval a pak tomu z reality oponoval - ale nějak jsem tohle u Vás nezaznamenal.
Ci kdybyste třebá uvedl nějaký argument proti té mé oblíbené (Leninem na poč.20.stol. předložené tezi, že"
Běžné vědomí příslušníků neprivilegované třídy, dejme tomu dělnické, do sebe automaticky vsává ideologii buržoasní a dost se brání ideologii vlastní. Téhle tezi přece nelze nerozumět, tak co Vy na to z Vašeho stupně poznání, přinejhorším, co o tom říká někdo z Vašich guru - nebo o tom nikdo nemluví?

(škoda, že už nediskutuje) a jiné odpůrce anarchismu. Anarchismus opravdu nemá nic společného s hypertrofovaným já. Anarchický princip se historicky vyskytoval u různých hnutí – ve středověku především náboženských – například u táboritů a jejich pokračovatelů – Jednoty bratrské (aspoň zpočátku). Anarchický princip byl také v základech odborového hnutí. Prostě, jak říká Jirka – jde o organizování zdola. A na potřebě tohoto principu já docela trvám, pane Poláčku.

připomínám se. Slíbil jste něco a já /a možná další/ zatím marně čekám/e. Díky za váš čas.

Máme zde tedy
--- 4 Poláčkovy artikuly ---
--- 7 Hellerových artikulů ---
--- 5 Bělohradského tezí ---

Jejich východiska jsou totožná - to, co je, selhává, a je třeba najít cestu vpřed.

Srovnejme tyto artikuly z hlediska hybatele - každá změna totiž hybatele zkrátka potřebuje.

U Poláčka jsou hybatelem všichni lidé - cílem je "všezahrnující a trvalá humanizace lidského společenství", kterou "nemůžeme nikdy uskutečnit, jestliže z ní už předem vyloučíme celou jednu - nelevicovou - polovinu národa".
Zároveň ovšem k této změně nejde dojít nějak ze "zdola", demokratizací, participací, družstevničením a jiným příštipkařením - na to je kapitalismus příliš silný.

K pohybu tyto lidi a skrze ně tuto změnu tedy (zřejmě) povede nějaký soubor idejí, který "uchopí jak pozitivní elementy tržního hospodářství (kapitalismu), tak pozitivní elementy socialismu, a propojí je dohromady ve smyslu dialektické syntézy v jeden homogenní, kvalitativně vyšší celek."

Co jsou ony "pozitivní elementy" a jak je vlastně propojit dohromady, jaká bude povaha toho nového řádu (bude ještě existovat politika? atd.), ovšem zůstává záhadné.

Nicméně vzhledem k řečenému je jasné, že nepůjde jen o nějakou "naivní představu", jako zmíněné družstevničení, o něco nízkého, o nějakou "jednoduchou „zlatou střední cestu“, nějakou „konvergencí“, prosté a samočinné splývání kapitalismu a socialismu v nějakého podivného křížence obojího", ale o něco vysokého, o něco, co předchozí překonává... ---- a díky tomu a právě proto to (zřejmě) všichni lidé bez rozdílu přijmou.

U Hellera je hybatelem kognitariát, základnou materialismus, nástrojem samosprávné vlastnictví a axiomy pluralismus a veřejná diskuse.
Pokud jde o kapitalismus, je zde už přece jen něco víc, než že je silný a nehumánní - "velké peníze" si můžou zákony ladit podle svého a zároveň unikat s daněmi do rájů.
Hybatel, tedy kognitariát, povstane z ekonomické reality a veřejne diskuse, každý jeho jednotlivý člen si uvědomí, že musí svou aktivitou přispět nejen ku prospěchu svému, ale že stejný čas musí věnovat i věcem veřejným.
Politické strany zaniknou.
Zrod kognitariátu je historická nutnost a my jsme svědky a současníky prvotní fáze tohoto procesu (což neznamená, že se všechno "udělá samo").

Bělohradský rovněž stvrzuje sílu velkých peněz, které v éře globalizace stojí nad zákony i nad státy.
Svět začíná narážet na své hranice ve všech směrech a tento náraz v protitlaku deformuje a rozkládá dosud funkční systémy.
Společnost je paralyzována rozdrobením.
Východistem je osvobození od práce jako zboží a znovunalezení společné řeči prostřednictvím veřejné diskuze a spolupráce.
Bělohradský píše: "Naše doba není postideologická, naopak je ovládána novou totalitární ideologií, kterou jsem nazval antipolitický individualismus. Označuji tak imperativ, podle něhož všechny problémy musí řešit každý sám za sebe, jsou jen jeho, ne nás všech."
"Důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musíme řešit individuálně, musí být ideovým východiskem levicové politiky v době globální krize."
Jednou z důležitých, ba klíčových parametrických podmínek je pak "přístup do sítě".

>>><<<>>><<<>>><<<>>><<<

Všeobecná angažovanost a důležitost být ve spojení, které zaručí veřejnou diskusi, tedy nacházíme ve všech třech případech.
(i když u Poláčka těžko říct :))
((ale u Poláčka těžko říct cokoliv, je to v podstatě výron emocí))

Dalo by se z toho vyzískat i něco více konkrétního?

Dovolím si navrhnout "věc první", kterou by podle mě nová vláda měla udělat = rozšířit ÚSTR.

Udělat z něj ústav, který slouží nejen minulosti, ale i současnosti.
Vytvořit veřejný on-line úřad informací.
(Zní to hrozně, vím, a už slyším chechot pravičáků, ale klidně bychom přece mohli být poetičtější, co "Studnice vědění"?)

- Všechny evropské smlouvy a zákony v původním znění i fundovaném překladu do češtiny.
- Všechny zákony české.
- Informace o EU i jejích jednotlivých státech, včetně jejich ústav a hlavních zákonů, informace o ekonomice, historii, politice...
- Informace o dalších zemích - USA, Rusko, Čína, Japonsko..., včetně (viz výše).
- a tak dále
a tak dále...

Osobně bych uvítal i přístup k významným evropským a světovým novinám, u velkých a důležitých zemí by se jistě daly listy vybrat politicky vyváženě.
(a řekněme týdenní zpoždění by jistě nebylo nějak důležité)

Nakoupit servery, zaměstnat stovky překladatelů, vypsat granty pro daná témata, získat pro věc i (vysoké) školy, akademii věd...

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

P.S. Je poměrně zajímavé, že se největší diskuse zde strhnou u článků o Bohu, nebo u článků o ničem (při vší úctě pane Poláčku).

Osobně si ovšem myslím, že hybatelem nebudou ani artikuly, ani teze, ale že parametrickou změnu způsobí globální ekologická krize.

Teď už ovšem záleží na základních metodologických východiscích, obrazně řeknu na "duši" každého jednotlivce, co si vybere,případně k tomu něco přidá. A tady, myslím, už moc argumenty nepomohou. Kdo v dějinách nevidí, resp. nechce vidět roli tříd, ten nemůže přijmout třeba moji logiku. Mně tady sice všichni nadávají, že vnucuji svou pravdu, ale tak to není. Já se tu vlastně rval za její přesný výklad, proti různým nepochopením v důsledku ideololgicky podmíněných stereotypů, štvalo mne, že pro každého je ta moje logika tak strašně neuchopitelná, že mi pořád někdo vkládá do úst něco, co vůbec neříkám. a pak s tím polemizuje. Nicméně tu sílu ideologie dobře znám - jinak by třeba stalinisti v KSČM nemohli přísahat na to, že minulý systém nepadl v důsledku systémových vad a role vládnoucí třídy, ale v důsledku nedostatečné morální pevnosti některých osob, činnosti zrádců a špionů, případně v důsledku toho, že na nás byl imperialismus zlý. Všichni tito stalinisti se zaklínali marxismemn-leninismem a mně dávali mnohé přívlastky a z marxismu mne vylučovali. Přitom by každý, kdo by znal marxismus, musel dát z pravdu mně (ekonomická analýza, třídy, určující role objektivního a zákonitostí, vnitřního vůči vnějšímu - to je jasně marxistické, zatímco jejich akcent nadstavby, subjektu, nahodilosti, vnějších faktorů, odmítání třídní strukturace protosocialistické společnosti -bylo jasně nemarxistické). Ale to jsem odbočil.
K Vašemu srovnávání bych snad ale přece jen upřesnil: snad ani Bělohradský, ani třeba Vy nechcete popírat, že zde musí působit jak ideje, tak nějací lidé, kteří to budou prosazovat - třeba z božího vnuknutí nebo jako vtělení té ideje apod. - takže hybatele v lidské společnosti,čímkoli poháněného, snad bychom měli uznávat všichni, ne? A tady pak je zásadní rozdíl mezi mnou a Vámi všemi dohromady - já spoléhám na konkrétní třídy jednající pod vlivem ekonomických zájmů tvořícících se ve výrobním způsobu a Vy všichni - pokud se k tomu vůbec vyjadřujete, spoléháte na lidi obecně, ekonomicky nediferencované - Vy třeba na oběti ekologické katasrofy nebo ty různé jedince, kteří ji chtějí odvrátit, pán Poláček nějak na lidi obecně, kteří najednou zmoudří, a u Bělohradského to asi moc odlišné nebude. Takže - kdo má zájem nevidět roli tříd? A čí jsou tedy Vaše přístupy subvarianty? Cha,cha, cha. Ale nic ve zlém.
S tím ÚSTR máte pravdu, bylo by moc fajn, např. zkoumat nudná hlášení podniků o splněném plánu nebo zápisy z porad na Státní plánovací komisi, atd. - tím bych mohl konkrétně podložit svoji teorii omezené vlastnické subjektivity řídícího aparátu -teď jsem nucen uvádět příklady z empirie své nebo známých, na štěstí mi toho kdysi hodně vykládali posluchači na Městské politické škole z nejrůznějších oborů, podniků, straníci i nestraníci atd. To byla vedle klasiků "moje universita".
Jenže - tohle všechno naše lumpenburžoasie s její političtí a ideologičtí slouhové nikdy nepřipustí. Ideólogické tvrze bývají hájeny nejdéle a nejurputněji.
Apropó- pane MORBICERE, nechtěl byste upřesnit na jaký druh lidí chcete sázet při změně? Mně by to čistě teoreticky zajímalo.

takovou nějakou odpověd jsem očekával. Jehovisté stejně jako Vy mají určitou fixní myšlenku (jejich vychází z toho co je napsáno v bibli, Vaše z marxismu) a o každém, kdo s ní nesouhlasí tvrdí, že je ovlivněn vnějším okolím (ve Vašem případě tvrdí, že je zblbnut buržoazní propagandou).
Exaktně či empiricky to přitom prakticky dokázat nemůžete.

V tuhle chvíli, v hodině půlnoční, chci jenom nakrátko reagovat na některé podněty.

Úvodem paní Hájkové: nikoli, pan Poláček tu skutečně "nepřestal diskutovat"; tak snadno on se přece jenom nevzdává. ;-) Důvodem mého určitého odmlčení se je ten prostý fakt, že uprostřed týdne jsem pracovně natolik vytížený, že se k počítači nedostanu buďto vůbec, anebo jenom k napsání několika krátkých poznámek. Už jsem tu opakovaně upozornil, že se k rozsáhlejším (a více do hloubky jdoucím textům) dostanu až o víkendu. - Což platí především pro pana Hellera, s jeho stížnostmi, že mu "nikdo neodpovídá". Do té soboty to snad už vydržíte.

Pan Dospiva: vlastně k Vašim textům nemám co podstatného dodat; víceméně naprostý souhlas.

Jiří Karen: takže, anarchisté se třeba od onoho zmíněného Aristotela s jeho pojetím "dobrého státu" liší jenom a pouze tím, že chtějí budovat struktury zdola? - To mi tak nějak připomíná jeden méně známý román Julese Vernea, ve kterém jeden podvodník založí v Americe akciovou společnost s cílem dobývat nerostné bohatství Měsíce - a cestou k tomu má být jakási "babylónská věž", ocelová roura sahající od Země až k Měsíci! - To totiž bylo také jakési "budování struktur zezdola"!
Omlouvám se poněkud - ne příliš - za ten sarkasmus; ale zcela závažnou otázkou zůstává totiž právě to, jak v y s o k o je možno se těmi "strukturami budovanými - výlučně! - zezdola reálně vypracovat. Zůstávám v tomto ohledu krajně, ale opravdu krajně skeptický...
Mimochodem: svého času jsem anarchisty - a to pravé, nefalšované anarchisty - sám zažil, na jednom filozoficko-marxistickém semináři. Ono je tam nalákalo asi to, že marxismus je také v opozici proti systému, čili proti panujícím strukturám. Ovšem, když po čase zjistili, že se v onom marxistickém semináři nevystačí jenom s nějakými hesly proti systému, ale že se tu nadto také vyžaduje seriózní myšlení, tak je to velice rychle přestalo bavit, a náhle zase zmizeli. To jediné co po nich reálně zůstalo, byl obrovskými písmeny nastříkaný nápis na budově univerzity: "Studenti! Rozbijte tuhle oblbovací mašinérii!"

Aleš Morbicer: především kvituji s uznáním, že jste snad jediný, který zaznamenal mou (v podstatě zcela ústřední, ovšem "nelevicovou") tézi v oné původní diskusi ("Vánoční zahrada"), že pravým a konečným cílem není jenom nějaká "levicová revoluce", nýbrž všestranná humanizace společnosti. A že takovouto všestrannou humanizaci společnosti nemůžeme nikdy úspěšně provést, pokud z ní předem vyloučíme celou - nelevicově smýšlející - polovinu národa!

Jen tak mimochodem: že nejpravděpodobnějším reálným impulzem pro zásadní a hlubokou proměnu společnosti bude celoplanetární ekologická katastrofa - tak právě tento názor zastávám na různých diskusích už po několik let. Zdá se, že tedy alespoň v něčem se shodneme. - Nicméně, já k tomu ještě vždycky dodávám: ono opravdu nebude na škodu, když právě pro tento případ celoplanetární globální katastrofy budeme mít připravený nějaký pozitivní projekt, jakým způsobem organizovat společnost "den poté". Protože jestli takovýto projekt příští (postkapitalistické) společnosti připravený nebude, pak jedinou reálnou alternativou bude naprostý chaos, holý boj o přežití každého proti každému, pád civilizace do všeobecného barbarství.
P.S. Že je můj program "o ničem"? - Pane Morbicere, dejte nám (především ve vlídné spolupráci s panem Hellerem ;-) ) přece jenom trochu času, rozpracovat alespoň základní teoretické otázky. Bez toho to opravdu nejde.

Ach ano, ještě krátká poznámka pro pana Hellera (málem bych zapomněl): pane Hellere, jestli jste opravdu už v minulosti dovozoval, že deformace minulého režimu (který Vy nazýváte "protosocialistickým", a já "pseudosocialistickým"), že tedy tyto deformace měly objektivní systémově-strukturální příčiny (a nikoli selhání těch či oněch jednotlivců), pak přijměte prosím mé naprosté a bezvýhradné uznání. (Já si tu Vaši knihu snad přece jenom koupím, až se někdy dostanu do Prahy...)
Naprostým kontrastem k tomuto Vašemu hodnocení jsou třeba paměti L. Štrougala, ve kterých tento dlouholetý - komunistický - předseda vlády se zcela vážnou tváří tvrdí, že celý socialistický tábor rozbil jeden jediný muž - totiž Gorbačov!! Je opravdu až neuvěřitelné, jak někdo, kdo jako celoživotní komunista snad přece jenom musel alespoň trochu přičichnout k základním principům marxismu, dokáže takto neuvěřitelným způsobem převracet skutečnost, a objektivní procesy - materiálních - dějin vykládat voluntarismem jednoho jediného aktéra!

Ještě poznámka k textu pana Zilzera z 14.Ledna 2014, 13:56:27 - totiž k jeho závěrečné výzvě: zpět ke Kantovi a Hegelovi, pak se snad i k tomu Marxovi nějak propracujeme...

S Kantem nemohu sloužit, ten mi byl vždycky příliš abstraktní, nežli abych mohl mít pocit, že je možno na základě jeho filozofie dosáhnout něčeho opravdu substanciálního.

Ale Hegel - na každý pád, bez toho opravdu není možno se dostat k jádru věci. V daném ohledu měl naprostou pravdu Lenin, se svým konstatováním, že nakonec nikdo nemůže pochopit Marxe, kdo nečetl - a nepochopil - Hegela.

Anebo, jak to svého času ještě pregnantněji vyjádřil jeden profesor filozofie na semináři o Hegelovi: "Bez Hegela by Marx vůbec nebyl možný!"

Je ovšem fakt, že sám Hegel by asi nebyl vůbec možný bez onoho Kanta. Zkrátka: je tu k rozpoznání určitá vývojová linie, kde každý - následující - myslitel k oné dosavadní myšlenkové stavbě takřečeno "přistaví další patro". Fichte ke Kantovi, Hegel k Fichteovi, Marx k Hegelovi.

A co my? Dokážeme také přistavit nějaké to "patro" navíc?...

Nepodezřívám Vás z dyslexie, neschopnosti přečíst si text, který jsem napsal.Ale protože Vaše ideologická duše konec konců formovaná zájmem buržoasie,který je do Vás cpán,(samozřejmě k ní můžete taky patřit,pak by to bylo normální) nechce obsah mého textu, který vyvrací Váš argument, přijmout, tak jste jádro textu vůbec nevnímal, a pořád opakujete své přesvědčení. Konkrétně - psal jsem přece že mezi jehovistou a mnou je rozdíl v tom, že jehovista pouze věří-žádný Armasgeddon nezažil, snad jen jedno racionální jeho víra má - totiž že pokřiveně odráží nebebezpečí plynoucí pro lidstvo - dned už jen od kapitalismu. Kdežto já jsem logiku marxismu přijal v průběhu celoživotního studia a hlavně porovnávání závěrů marxismu s dějinným vývojem, poźnatky některých speciálních oborů a s mou i jiných lidí empirií - a ta logika mi tu realiu kolem vysvětluje nejlépe (posledních dvacet let kapiutalismu bylo obzvláště výrazným potvrzením Marxových závěrů, což vidí i řada nemarxistů na západě - my jsme jako obvykle pozadu. Proč vbych nemohl svá tvrzení pro soizčasnost a minulost dokázat? A jelikož mi analýza současnosti a minulosti ukazuje směr dějninných zákonitostí, mohiu i prognózovat - a já samozřejmš neváhám závěry klasiků opravit, kde neodpovídají daším poznatkům. Co chcete dokázat? Zatím jenom obecně plácáte - tak v čem nemám pravdu? Odpovíte zase za dva dny nebo zas týden? Já jsem zvědavý člověk.
Jo-ještě - pro běžné lidské vědomí nedokazatelné je jen jedno: totiž zdaje realita kolem nás i my sami pohyb hmoty nebo zdas ten - v mnoha momentech doložitelný pohyb hmoty - dokonce třeba i existence tříd - není "zařízen" něčím mimo hmotu - tady jde oporavdu o věc zásadního rozhodnutí člověka. Pokud se ovšem setkávámn s levicovými věřícími, kteří i ten protikapitalistický vývoj vidí jako Boží vůli - tak mi to vůbec nevadí - jen když jsou proti kapitalismu, nechtějí ho svrhávat po stalinsku a jsou pro samosprávnou společnost a nemají rádi pány Vlka, Duku a Hermana -ať si ji třeba říkají "království boží na zemi", nebudeme si vADIT, NAOPAK.

zaúřadoval zlý skřítek Alzheimmer. Co jsem to zase slíbil? Nechce se mi to hledat. Doufám, že jsem neslíbil sestavit konkrétní politický program - to jsem pomáhal dělat 18 let a jsem rád, že jsem se toho zbavil. Trkněte do mne,moc prosím!!!

podávajte jen vlastní názory. Já si nemyslím, že to, že jsem ns podstatu chodu systému spočívající v tzv. lokální vlastnickésubjektivitě řídícího aparátu přišel po určitém mlhavém tušení, bez ekonomického podložení, zhruba kolem r.1980,byla nějská moje zvláštní zásluha. Tohle byla velká nahodilost - zkušenost roku 1968-69 na FF UK, trockistická literastura, velmi dobrá výuka marxismu a jeho následné dlouholeté studium, paradoxně práce na Městské politické škole, kde se scházeli nejrůznější typy posluchačů a měli různá "bebí" týkající se systému, potkání s někiliks chytrými lidmi a blízkost ke stranickému aparátu, jehož jsem byl formálně příslušníkem,tak nějak. Přitom netvrdím že jsem už na poč. 80 let věděl všechno, další jsem poznal na základě zkušeností z krachu systému a obnoveného kapitalismu a fungování politiky z pozice "vyvržence ze společnosti" a zase válčícího i s příslušníky vlastní strany - souhrn náhod. Proto taky lidsky nezpochybňuji ty, které buržoasie dostala, ale mám přece jen v době toho kantora, který se zlobí, že ten a ten žák se není s to naučit vzorce nebo letopočty a ještě na to kašle a je drzý.
Paměti Štrougala jsem četl - nechci se vyjádřit tak, aby to byl pro něj důvod k žalobě,ale kdybych tak učinil, překoinal bych Palivce. A to byl papaláš, který má mezi bývalými odborníky punc velmi chytrého. Ale proč píše tak, jak píše - to je naprosto jasné as a typické. Ale jak si to nechce rozházet s dnešními vládci!!!! To už je poctivější Jakeš, který sice - no, zase nechci být žalován - ten se dnešnímu panstvu nelísá a tu svoji reakční ideologii omílá pořád stejně. A na rozdíl od Štrougala je chudý.
Ale jinak - k těm debatám o Kantovi a Hegelovi a Marxovi - já tohle beru s rezervou. To je přece normální proces, je fakt že by se logika Marxe jistě chápala lépe pro toho, kdo by porozuměl hegelovské dialektice, ale ono to podle mne není nijak nezbytné, dnes už můžeme Marxe chápat i z dalšího vývoje společnosti a vůbec z dějin, pokud v nás ovšem nehlodá buržoasní ideologie a chceme hledat alternativu ke kapitalismu. A to další patro jsme přece už přistavili - teď promluvím nabubřele a nekriticky - my s kamarádem F.Neužilem rozhodně, jenže učená obec má oči zalepené buržoasní ideologií i různými křiviteli marxismu a nechce ho vidět.

Tak Babylón rozhodně anarchistický nebyl, pane Poláčku. To jste vedle. Anarchistický byl v té době spíš izraelský národ. Jinak, samozřejmě, úplně všechno nemůže být budováno jen zezdola, ale oba principy by se měly vzájemně doplňovat.
Že máte s anarchisty špatnou zkušenost, je docela možné. Dnes se ale podle pojmů vůbec nedá usuzovat na obsah. Podívejte se třeba jenom na to, co si kdo představuje pod slovem komunismus a komunista.

A ještě mám jednu poznámku ke sporu o marxismus: Napadá mě, že by bylo možná dobré znovu zavést něco jako VUML - samozřejmě jen pro skutečné zájemce, kde by se učil marxismus od jeho elementárních základů.
Jenže kdo by toho byl schopen, když nemáme ani marxistickou stranu...

k Vašemu pátečnímu příspěvku ke mně:

Já si vůbec nemyslím, že kapitalismus je jaksi "přirozený" a že funguje samočinně - velmi závisí na prostředí, které se pro něj politicky vytvořilo (i když je mnohem snadnější vybudovat řád na lidském egoismu než na altruismu, jde to víc "samo").

Naopak pan Heller ve svém modernistickém dějinném optimismu vychází z toho, že samosprávný socialismus vznikne spontánně, z neosobní ekonomické nutnosti, a politika tomu jen může a má vycházet vstříc (je to jakýsi marxistický Hayek naruby). To bychom pak nemuseli věnovat tolik energie pro formulaci nějakého programu alternativy. Jeho vize "krásného nového světa" jsou sice přitažlivé, ale jako každý modernista nepočítá s omezeností zdrojů energie a s dalšími ekologickými limity, a také s tím, že takto ještě nenastane království nebeské, v němž všichni lidé budou jako andělé.

souhlasím, že je potřeba promýšlet principy společnosti "den poté", ale je také třeba formulovat praktický program pro "dny předtím".

Nějak se k tomu nemůžu časově dostat, tak mějte strpení.

já vím, že jste to myslel jinak.
A k tomu, co jste napsal o J. Hellerovi:
To mu ale, pane Dospivo, přičítáte něco, co si vůbec nemyslí. Já vím, že vám se to takhle jeví, ale v tomhle nemáte pravdu. Já už jsem tu jednou napsala, že se nebudu přít o budoucnost, protože je dost nejistá, a proto to nemá smysl. Jako marxistka jsem spíš slabší, ale musím říct, že věřím víc J. Hellerovi než J. Poláčkovi. Kdyby ne pro nic jiného, tak už jen z toho důvodu, že toho o něm vím daleko víc (tedy o jeho životě) než o panu Poláčkovi, nebo třeba proto, že svou teorii zformuloval v celkem tlusté knize, kterou jsem se snažila trochu číst.
Pan Poláček je, popravdě řečeno, postava dost záhadná a nevím o něm skoro nic. Neznám jeho motivy.
A hledat alternativy by měli především politici. Je to také v jejich zájmu.

1) Panu Hellerovi
- já nemám zájem s marxismem polemizovat, proč? Myslím, že se jedná o zásadní filozofické východisko.

(I když osobně mám problém s řadou východisek jako je objektivní historický pokrok, pojetí historie jako "vědecky poznatelného lidského hodinového stroječku" - když přijde doba ledová, objektivní vývoj udělá hrrcc, šrc, frnk... - ale on to určitě ten marxismus někde započítává :) )

S tezí o ideologii souhlasím.

Mám jednu otázku - existuje podle Vás nějaká nosná, hodnotná a opravdu zásadní polemika s marxismem? Anebo nic takového nemůže z principu existovat, protože marxismus se objektivně nejvíce přiblížil objektivní realitě?

2) Panu Poláčkovi
- nu, Vám připadá naivní fungování struktur zdola, mně zase připadá naivní představa "převzetí privilegovanou elitou diktovaných struktur". Vláda těch nahoře vedoucích k dobru těch dole? To radši tu o Červené Karkulce prosím :)

Jinak navrhuji všem přesunout se diskutovat do ostravské hornické hospody třetí cenové kategorie.

Napřed krátká reakce na otázku p. Karena: v podstatě opravdu "trefa do černého".

Napřed čistě "fenomenologicky": o drtivě většině všech kritiků, a především všech "vyvracečů" Marxe je nutno konstatovat, že Marxe prostě - vůbec nepochopili! Je to vlastně neuvěřitelné, ale je tomu doopravdy tak. Dokonce i natolik vynikající - a krajně objektivní - znalec Marxova díla jako je anglický historik ideových systémů Stendman Jones, se ve své jinak naprosto fundované a precizní studii o "Komunistickém manifestu" s Marxem nakonec míjí. A to právě proto, že v posledku nepochopil Marxova filozofická východiska.

Svým způsobem je opravdu možno říci, že nějaká "hodnotná a opravdu zásadní" polemika s marxismem skutečně principiálně možná není: Marxe může zásadně kritizovat a odmítat opravdu jenom někdo, kdo ho nepochopil. A kdo ho pochopil, ten ho nemůže (fundamentálně) kritizovat.

To jediné, co je legitimně možné: Marxe přijmout, ale - jít přes něj dál.
Nezapomenu nikdy jeden výrok jednoho mého profesora filozofie (jedinečného znalce dialektiky), který v řadě přednášek právě o dialektice Marxův přínos na tomto poli charakterizoval těmito slovy: "Marxovo pojetí dialektiky je legitimní. Ale - Marx z k r a c u j e celý problém."

Ano, to je přesně a dokonale celé jádro věci: Marxův model světa je v podstatě zcela legitimním pojetím; ale na straně druhé, nedá se nic dělat, Marx si celou řadu věcí prostě velice zjednodušil. Krátce řečeno, on celou tu hru protichůdných sil a elementů tohoto světa nerozehrál v celé šíři, v celé její komplexitě - a tak jeho model nakonec zůstává jenom pohledem z jedné jediné strany.

Já jsem sice přislíbil, že konečně odpovím na výklad pana Hellera o Marxově pojetí vztahu jednotlivce a společnosti - ale přece jenom, napřed tu musím ještě dokončit tu polemiku o anarchismu. A to sice nejen z aktuálních důvodů - ono se totiž právě na Marxově polemice s anarchismem velice názorně ukazuje, jak Marx svůj koncept člověka jako společenské bytosti pojímal a obhajoval.

Jedná se tady především o jeho polemiku s Maxem Stirnerem. Max Stirner, to byl za Marxových časů ideový vůdce německých anarchistů; a i podnes zůstává jedním z nejvýznamnějších teoretiků anarchistického hnutí.

A svého času došlo k ostrým názorovým střetům právě mezi Karlem Marxem a Maxem Stirnerem.
Což je svým způsobem nikterak samozřejmé - oba měli totiž nemálo styčných bodů. Především, co se týká jejich poměru ke státu, tedy - dnešní terminologií - ke "strukturám". Oba dva totiž stát zcela zásadně odmítali. Pro anarchistu Stirnera byl stát symbolem etatismu vůbec - čili nadvlády státní moci nad svobodou lidské bytosti. Pro Marxe opět je stát zásadně "organizovaným násilím", nástrojem nadvlády jedné (vykořisťovatelské) třídy nad druhou.
Oba dva tedy chtějí stát zrušit, odstranit, a nahradit ho spontánními, přirozenými formami lidské existence.

Proč se tedy mezi zastánci natolik spřízněných názorů nakonec rozhořel natolik nesmiřitelný boj?

Nešlo o nic menšího, než o základní pojetí toho, jak má být chápána lidská bytost.
Max Stirner - jako přesvědčený anarchista - pojímá člověka zásadně individualisticky. Člověk, lidská bytost, to je u něj principiálně jenom vlastni Já.
"Já jsem Já", takovýmto způsobem by se v podstatě dala vyjádřit celá jeho filozofie člověka. Člověk je individuum, a to sice svobodné individuum - a proto je nutno zavrhnout, odstranit a zničit všechno, co nějakým způsobem omezuje tuto absolutní volnost lidského individua.
Tedy - odstranit stát, ale i veškeré jiné struktury, které mají tendenci člověka nějakým způsobem vázat. Které po něm vyžadují nějakou apriorní odpovědnost. Přípustné jsou zásadně jenom aktivity "zdola" - tedy volná sdružení oněch nezávislých individuí. Jenom to, k čemu se každý připojí zcela dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí (a z čeho zase kdykoli může vystoupit) - jedině to je možno považovat za přípustné, legitimní.

A co na to Marx? - Pro Marxe je člověk přesně opačnou bytostí, nežli jak ho vidí anarchista Stirner.
Pro Marxe je člověk - to je ten jeho slavný výrok - zásadně a výhradně "soubor společenských vztahů". Neexistuje nějaký "člověk sám o sobě", který by - jako nějaká nepohnutá skála - stál uprostřed proudů společenských dění, o kterou se tyto proudy pouze otírají, ale nemohou pohnout jeho individuální, kamennou existencí.
Pro Marxe neexistuje člověk mimo společnost; všechno co vytváří naše bytí jako lidské bytosti, je nám zprostředkováno jenom přes tu společnost, do které jsme se narodili, do které jsme svými životy vstoupili, ve které žijeme. Ve které tvoříme.
Člověk jako ryzí individuum - to je pro Marxe v podstatě contradictio in adiecto, naprostý nesmysl.
Čiré individuum, zcela odstřižené od veškerých jeho společenských kontaktů a souvztažností - to je nanejvýš Mauglí, Tarzan; zkrátka v podstatě jenom přírodní tvor, bez jakýchkoli autenticky lidských kvalit a charakteristik.

Z tohoto zcela protichůdného pojetí člověka pak zákonitě vyplývají i zcela opačné pohledy na to, na jakém základě organizovat lidskou společnost - poté co byl konečně odstraněn onen utiskovatelský stát.
Jestliže anarchista Stirner připouští pouze volná sdružení nezávislých individuí, pro komunistu Marxe je naopak pevná a nerozborná p o s p o l i t o s t v š e c h jediným přijatelným východiskem. Jedině takovýmto komunitárním pojetím, a především takovouto komunitární materiální praxí (tj. společným ovládáním výrobních prostředků) může člověk v plném smyslu dosáhnout sám sebe jako univerzální lidské bytosti. A své vlastní svobody.
Jestliže z pohledu anarchisty Stirnera jsou všechny snahy včlenit lidské individuum do nějakých vyšších celků a komunit automaticky omezením, potlačením svobody, pak pro Marxe se věc jeví zcela opačně: to Stirnerovo anarchické individuum zůstává ve skutečnosti nesvobodné, protože ve své izolovanosti nikdy nemůže překonat jak svou závislost na vnější přírodě jako takové, ale ani svou reálnou závislost na odcizeném světě tržně-kapitalistických výrobních vztahů. Obojí může dokázat právě jenom spojená komunita všech příslušníků společnosti; nikdy izolované individuum jako takové.

Takže, tolik k zásadnímu názorovému rozdílu mezi anarchistou Stirnerem a komunistou Marxem.

Co k tomu říci? V tomto bezprostředním srovnání, z hlediska čistě filozofického, Marx zastává zcela jednoznačně kvalitativně vyšší pozici. Jednou větou řečeno, Marx zde v praxi realizuje onen klíčový Aristotelův postulát, že "celek je více nežli soubor jeho částí". Stirner vidí jenom ty jednotlivé součásti, jenom lidské individuum; není schopen vidět nic, co přesahuje omezený horizont právě jenom tohoto individua. Když člověk pročítá Marxovu polemiku proti Stirnerovi (a alespoň v zásadě pochopí její logiku), pak se Stirner zákonitě jeví jako zastánce a propagátor velice omezeného pohledu na člověka a na celý lidský svět.

Jenže!... Jenže když si člověk dá tu práci, a seznámí se i s texty samotného Maxe Stirnera a s jeho vlastní argumentací, pak se věc velice rychle přestane jevit tak zcela jednoduchou.

Totiž, Max Stirner se v každém případě projevil jako až neuvěřitelně jasnozřivý prorok: v podstatě všechny námitky, které vrhá proti Marxovi s jeho komunistickou společností, že totiž tato nutně povede k novému znevolnění člověka a k novému etatismu - všechny tyto námitky anarchisty Stirnera našly své naprosté potvrzení v realitě všech historických pokusů o komunismus!
Ve všech pokusech zavést nějaký druh komunismu došlo přesně k tomu, co předpovídal Stirner: ve jménu a pod heslem "pospolitosti" došlo k naprostému potlačení lidské individuality, primární svobody lidského jednotlivce. Ono "volné sdružení výrobců" v Marxově smyslu vždycky zdegenerovalo v totální diktaturu etatizovaných "revolučních" struktur, které ve svém stupni útlaku ještě daleko předstihly onen utlačovatelský třídní stát, proti kterému bojoval Marx.

Takže: už jenom na základě těchto historických zkušeností a faktů nelze jinak nežli připustit, že ten anarchista Stirner měl oproti komunistovi Marxovi přece jenom také nemalý kus pravdy.
A že tedy ono Marxovo pojetí člověka jako v ý h r a d n ě a pouze "souboru společenských vztahů" - že toto pojetí také někde docela kulhá.

Abychom se vrátili zase k tomu Aristotelovi: jestliže anarchista Stirner vidí jenom jednotlivé díly, ale nevidí celek - pak oproti tomu komunista Marx vidí zase jenom ten celek, ale nedokáže vidět jednotlivé díly. Nedokáže vidět, především nedokáže uchopit autonomní stránku lidské existence.

Je možno dát ještě takový příklad: dejme tomu, že chceme postavit katedrálu. Tedy bez jakýchkoli pochybností, velkolepé dílo.
Anarchista přitom prohlásí: katedrála, to je přece nakonec jenom hromada kamení. Nechme ty kameny nechat být samými sebou, nepleťme se jim do jejich existence - však ony se už nějak to té podoby katedrály spojí, spolčí samy.

Marxista naopak prohlásí: katedrála (celek) je vším, jednotlivé kameny jsou ničím. Jednotlivé kameny jsou definovatelné právě jenom jako součást oné katedrály; jako součást celkového plánu, celkové ideje. Kámen jako takový vlastně vůbec neexistuje; proto se nemusíme vůbec zabývat jeho konkrétními vlastnostmi, jeho vlastní individuální existencí. Však on se ten kámen do té celkové stavby už nějak vpasuje, když my přece máme tak dokonalý plán!

Takže, závěrem: jakkoli je Marxovo pojetí člověka jako společenské bytosti, jak řečeno, kvalitativně vyšší a hodnotnější nežli ryze individualistické pojetí anarchisty Stirnera, přesto nezbývá než konstatovat, že Marxovo pojetí je nakonec také jenom jednostranné. Že Marx prostě nedokázal uchopit člověka, lidskou bytost v celé šíři, v celé komplexitě její existence. Marx si svou práci s tím, pojmout člověka v celé rozporuplnosti jeho bytí, velmi zjednodušil tím, že ho definoval právě a jenom jako "soubor společenských vztahů".

Toto zjednodušení celé problematiky lidské existence Marxovi teprve vůbec umožnilo vytvořit jeho koncept komunistické společnosti. Ale v reálném životě toto jeho opomenutí, toto jeho zkrácené pojetí člověka prostě nikdy nemohlo dopadnout dobře. A veškerá ztroskotání všech pokusů o komunismus jsou zákonitým a nevyhnutelným důsledkem právě tohoto Marxova pouze jednostranného pohledu.

Já jenom podotknu, že mezi anarchismem 19. století a dnešním anarchismem je trochu rozdíl. Jinak se mi vaše úvaha docela líbí pane Poláčku.
Znamená to přibližně tolik, že cokoliv uděláme, bude to špatně. Avšak něco udělat musíme.

Pěkná úvaha pane Poláčku, zajímavé! :)

Nicméně mám pocit, že jste trochu minul filozofické jádro anarchismu.

To spočívá v antiautoritářství. Je potřeba odmítnout "nadvládu člověka nad člověkem". Nadvláda člověka nad člověkem je vnímána jako jakési fundamentální zlo, které je nutno překonat.

Dokud bude (privilegovaný) člověk vládnout nad člověkem, každý humánní pokus o společenskou formaci musí zákonitě skončit neúspěchem.

Ten spor marxismus (spíše v jeho zvulgarizované podobě) - anarchismus se odvíjí spíše na linii autoritářství (vedoucí úloha Strany) VS antiautoritářství než na linii Člověk vznášející se nad vlnami společenských podmínek VS člověk jako společenský produkt.

Zajímavě o principu nadvlády píše třeba Milan Valach ve svém Světě na předělu.

Tak především - to nikdo přesně neví. Respektive nikdo přesně neví, jak to udělat, aby to nemělo dalekosáhlé nezamýšlené destruktivní dopady.

Nabízí se vyšší zdanění bohatých. Muselo by však na základě mnohostranné mezinárodní úmluvy existovat ve většině zemí včetně všech velmocí a daňové ráje by musely být vystaveny sankcím. Také by se muselo umět úspěšně čelit tomu, že bohatí své příjmy naoko rozdrobí mezi více lidí či do sítí společností s nepřehlednou sofistikovanou majetkovou strukturou.

Lze si představit různou míru razance - od maximalistické do minimalistické varianty:

1) Stanovit nejen základní, ale i maximální příjem, jak navrhuje třeba pan Kuchejda, a co je nad to, v podstatě vyvlastnit. I pokud pomineme otázku etické přípustnosti, pak je otázkou, zda takové "řešení" je prosaditelné a žádoucí. Brání tomu mezinárodní úmluvy o lidských právech, podle kterých lze vyvlastnit jen za náhradu. Dále pokud stanovíme maximální příjem, tak co je nad to, lze vyvlastnit jednou, dál už erár žádný finanční prospěch z vyšších příjmů mít nebude. A nikdo se o něj ani nebude snažit, což povede přinejmenším ke stagnaci. Ne že by ekonomika mohla růst až do nebes, ale dost výraznou brzdou bude už varianta 2).

2) Zdanění extrémně bohatých lidí a velkých nadnárodních firem kolem 60-80%. To ovšem bude rovněž znamenat výrazný pokles celosvětové ekonomiky, taktéž po počátečním masivním přísunu peněz do eráru bude tento postupně klesat, a to při souběžném zvýšeném tlaku na sociální transfery. Aby nedošlo k větším sociálním otřesům, musela by tento pokles a tlak vyvážit renesance lokálních ekonomik. V podstatě by se jednalo o řízenou dekumulaci kapitálu. Kdo se však do toho pustí, bere na sebe odpovědnost za riziko, že tento gigantický planetární experiment s lidskou společností nevyjde a že ho neuřídí, že postupně ztratí demokratickou podporu a že se vše zvrhne v chaos nebo diktaturu.

3) Zdanění okolo 40%. I tato minimalistická varianta by však představovala významný pokrok, bez kterého časem nebude možná nejen jakákoli levicová politika, ale i jakákoli demokratická politika.

Za nejodpovědnější považuji variantu 3) jako prvotní praktický programový cíl, od kterého se odvíjí vše ostatní. Možná se to může zdát někomu málo, nejde o žádnou alternativu s velkým "A", jenže je mi líto, nic kloudnějšího pro "dny předtím" nevymyslíme.

Valach ovšem neuměl odpovědět na otázku, co s lidmi, kteří vyloženě potřebují, aby nad nimi někdo vládl - ať už proto, aby v něčem krotil jejich zvůli nebo proto, aby je naopak před někým chránil.
Tím se mimo jiné zabývá i Badiou ve Svatém Pavlovi, v úvaze o tom, zda je zákon dobrý nebo špatný.

Mám takový příklad z praxe, který svědčí naopak pro autoritářství (i když jen ve vztahu rodič x dítě). Rodiče chtějí být na dítě mírní a hodní, chtějí ho nechat rozvíjet se přirozeným nenásilným způsobem. Proto ho do ničeho nenutí. Totéž dítě, až dospěje, řekne rodičům: Proč jste na mě nebyli přísnější, proč jste mě nenutili, abych se učil jazykům, hudbě atd. atd.? Kde já jsem teď už mohl být?
Z toho opět vyplývá, že pokud máme odpovědnost, ať uděláme, co uděláme, vždycky to bude špatně. :-)

Ke krocení kapitalismu.

Proč by vlastně zvýšení daní (obzvl. na úrovni velkých celků typu EU, neřku-li celosvětově) pro vysokopříjmové a korporace, mělo vést k poklesu produkce ekonomiky? Vezmeme-li v úvahu, že se podle všech indicií multiplikátor fiskálních výdaů přehoupl přes jedničku, vůči HDP, by to mělo být opatření přinejhorším neutrální.

Věc je jiná.Jedná se o posun na ose lib-lab ve prospěch strany práce. Ovšem problém kapitalismu je jinde, na této ose neleží. Je tím v jednom ekvivalentním popisu setrvalý pokles ziskovosti investic, podle jiného pokles mezní efektivity kapitálu daný jeho saturací, vedoucí na jedné straně k hromadění prostředků které není kam v reálné ekonomice investovat, na druhé straně hromadění volných kapacit vč. pracovních sil, pro které není využití

Problém na pravolevé ose neleží. Ani pokus jej řešit, od 70. let do dneška, neoliberalizací, pohybe na této ose, nebyl úspěšný sám o sobě, pomohla až kompenzace výpadku kupní síly zadlužováním. Lze se obávat, že pohyb opačným směrem rovněž nebude znamenat řešení. Už jedou to tu bylo, daňové sazby nejvyšším příjmům až k 90 % - a nepomohlo to ani tenkrát, proč by mělo pomoct dnes? Pouze změní poměr sil, na závislosti růstu produktu na dluhu to vliv bude mít nejspíš malý.

Právě o tu změnu poměru sil jde. Byť to rozpory systému samozřejmě neřeší.

Jistě, to antiautoritářství anarchismu, to není nic jiného nežli v osobní rovině vyjádřený antietatismus respektive anti-strukturalismus, jak jsem o něm psal.

Paní Hájková: v podstatě každý seriózní psycholog jednoznačně potvrdí, že vychovávat dítě naprosto liberálně, antiautoritářsky, je v podstatě to úplně nejhorší, co je možno tomu dítěti udělat. Je to víceméně zločin na dětské duši. A každý zkušený psycholog k tomu zároveň dodá: ve skutečnosti dítě c h c e autoritu. Dítě chce, aby mu byly ukázány hranice jeho jednání. Jedině tímto vědomím vlastních hranic získá jistoty, získá pevné orientační body ve svém životě.
Pokud mu tyto hranice - váhavými či fundamentalisticky antiautoritářskými - rodiči ukázány, určeny nejsou, pak toto dítě samozřejmě prozkoumává prostory své zdánlivé "svobody" stále dále - hledá a zkouší, co všechno si ještě může dovolit. Kde jsou konečně ty hranice.
Ale jestli mu tyto hranice ukázány nejsou - pak z něj zákonitě vyroste egoistický, vzteklounský fracek, který nikdy ve svém životě nedokáže navázat harmonické vztahy s ostatními, vždycky bude hystericky vyžadovat prioritu svého vlastního já.

No ano, pane Hellere, to rozpoznávání pravé podstaty minulého režimu opravdu nebyl snadný a jednoduchý proces, i u mě to začalo v podstatě oním šokem z roku šedesátého osmého a především následné husákovské "normalizace", ale napřed se ještě mohlo zdát že vina není na - socialistickém - systému jako takovém, že to jenom ti či oni jedinci jsou natolik bezcharakterní a zrádní, že zradili obrodně-demokratizační proces a opět obnovili nadvládu strnulých dogmat. A teprve postupem času člověk pochopil, že věc opravdu není v tom, že ten či onen jedinec je takový či makový - ale že je to celý systém jako takový, který stojí na určitých základech, a že tyto základy nemají s původním, humánním socialismem naprosto nic společného.
Napřed se tato "totalita systému" jevila jenom v rovině politické, jako čirá snaha udržet vlastní moc - a až časem se začalo vyjevovat, že jsou to ještě daleko hlubší, objektivní danosti, které pro tento boj o moc vytvářejí reálnou základnu. K tomu poznání přispěly informace o klasické marxistické analýze tehdejšího režimu jakožto třídního panství (Kuroń a Modzelewski v Polsku, Džilas v Jugoslávii), stejně tak jako trockistická literatura. - I když Trockij ve své "Zrazené revoluci" ještě odmítal tézi, že by se jednalo o třídní panství - podle něj vláda stranického aparátu nesplňovala znaky třídního panství, neboť prý nevlastnila výrobní prostředky.
Budiž; tuhle otázku tady teď nechci blíže řešit. V každém případě se zdá, že naše cesty k rozpoznání pravého charakteru minulého režimu nebyly až tak zcela rozdílné. Zdá se tedy, že přece jenom máme nakonec něco společného...

Nicméně, Vašemu přání či výzvě, abych se zdržel komentování Marxe, při nejlepší vůli nemohu vyhovět.

Vyjasněme si jednou provždy několik zásadních věcí: za prvé, já skutečně nemám sebemenší ambice nějakým způsobem Vám konkurovat ohledně faktografických znalostí Marxova díla.

Jenže, znalost a výklad - to mohou být dvě podstatně rozdílné záležitosti. A co se jmenovitě Marxe týká, tady vidím zcela zásadní problém právě v oblasti zařazení Marxovy teorie společnosti do obecného filozofického (meta)rámce. A je jenom symptomatické, že Vy právě tuto oblast zcela evidentně podceňujete.

Protože, nic ve zlém, ale právě tady já spatřuji zcela původní příčinu toho, že Vy Marxovo pojetí společnosti a chodu dějin vykládáte způsobem, který se mně jeví značně neadekvátní.

On je tohle opravdu zcela zásadní, objektivní problém: nejhlubším rovinám Marxova - filozofického - myšlení se může přiblížit jenom někdo, pro koho je takovýto způsob myšlení známý a zažitý. Pro něco takového nestačí dokonce ani samotné studium filozofie; neboť Marx byl opravdu velký myslitel, jeden z největších myslitelů jako byli Platón či Aristoteles. Tady je zapotřebí dosáhnout onoho "prozření", které popisuje právě Platón ve svém proslulém příměru o jeskyni.

Takže, ještě jednou: porozumět Marxovu způsobu myšlení v jeho nejhlubších filozofických rovinách opravdu není možné jen tak, bez dalšího. Pouhá faktografická znalost Marxova díla k tomu opravdu nepostačí.

A proto, nedá se nic dělat, pane Hellere, ale vyhrazuji si právo i nadále vykládat a komentovat Marxe podle svého, ze svého vlastního úhlu pohledu. Jsem kdykoli připraven mé názory korigovat - ale jenom za toho předpokladu, že budu mít dostatečné důvody k názoru, že náprotivný výklad Marxe je blíže jeho autentickým intencím, nežli můj vlastní.

P.S. Omlouvám se, ale k tomu slíbenému vyjádření k tomu poměru jednotlivec-společnost na základě materiálních vztahů se dostanu přece jenom asi až zítra.

Právě jsem se vrátil z krajské konference KSČM v Praze, kde jsem se pokoušel prosadit, aby KSČM jako první krok k ujasnění si své zákkladní strategické oriebntace (včetně hodnocení minulosti a projektu nového socialismu) uspořádala teoretickou konferenci, kde by se představily a polemizovaly spolu dvě základní koncepce existující v KSČM – zjednodušeně řečeno – ta stalinská a ta samosprávná a o tom všem by pak byla informována strana v celé šíři (to se zatím nesmělo). Dokonce jsem se přitom takticky spojil i se stalinisty, kteří mají zájem na tomtéž. Jirka Dolejš v čele toho pragmatického křídla, které nepřipouští žádné strategické koncepce a diskusi, rozehrál celý koncert manipulačních prostředků, jak tomu zabránit, a díky tomu, jak zamotal jednání a zneužil jednacího řádu, samozřejmě mu to většina neinformovaných a příliš nemyslících delegátů odhlasovala. Takže hnití strany bude dále pokračovat, možná časem beze mne.
A příjdu na DR a tady hned zase vyinkasuju pořádnou dávku neznalosti a neschopnosti pochopit Marxe zejména v textech pana Poláčka, ale nejenom Pane Poláčku, já jsem Vá radilm, abyste se nepokoušel interpretovat Marxe a marxismus, protože ho prostě neznáte a opíráte se názory, autorů, kteří si možná Marxe sem tam, na rozdíl od vás, přečetli, ale nepochopili. Ale Vy v sobě ten pud kecat do toho, o čem nic nevíte a čemu nerozumíte, zřejmě potlačit nejste s to, zato Vaše vlastní názory jsou pořád jen naznačující. jen takové „čuť – čuť“, jak praví ruština. Vysvětlovat Vám, v čem sem ýlíte ajak jinak to myse Marx, než Vy mu přisuzujete, to by byla hrozná a zbytečná práce.
Ale alespoň něco: marxismus a stát – názory Marxe a Engelse opakuje a potvrzuje (taky v polemice s anarchisty) Lenin ve Státu a revoluci. Ano, marxismus vidí stát jako zvláštní stroj na potlačování v rukou jedné třídy, tedy jako politickou instituci (politika v marxismu není totéž co organizace a řízení, ale využívání organizace a řízení v zájmu určité třídy). Ale anarchistickou dezorganizaci odmítá a říká –na úrovni socialismu jako nižší fáze komunismu my potřebujeme stát, ale poprvé v historii to nebude stát vykořisťovatelské třídy, ale stát dělnické třídy, která sebe nemůže osvobodit jinak, než když osvobodí celou společnost. A jak budou mizet ekonomické základy tříd, budeme stát méně a méně potřebovat k potlačování, tedy jako stát a politiku, on bude odmírat a měnit se ve společenskou všelidovou samosprávu jen s minimem potlačovacích funkcí a s dominací funkcí organizačních, hospodářských, kulturních atd. Věděl jste tento naprosto nejzákladnější prvek marxismu? Pochybuji, Vy jste to překroutil (nechme samozřejmě stranou, co klasikové při těchto úvahách nedocenili a my to musíme napravovat – totiž že nevznikne stát – diktatura proletariátu, odumírající stát, ale stát - diktatura řídícího a aparátu jako vládnoucí a vlastnicky privilegované třídy, který se bude jakémkoli pokusů pokusům o odumírání zuřivě bránit –viz rok 1968 a normalizace). Přwečtěte si toho Lenina s odkazy na Marxe a Engelse, kapitolu 5. Lenin byl přece jen více srozumitený pro jednodušší mozky.
A druhá věc – ta jednostrannost pojetí člověka u Marxe plynocí z toho, že člověk je produktem historicky konkrétních!!! společenských vztahů. Samozřejmě vztahů komplexních, vznikajících v všech sférách strukturované společenské reality – ekonomické, politické, duchovní a kulturní, mravní,právní apod. (všechny se vzájemněovlivňují a určuící jsou ty ekonomické – jak profesní vznikající v oblasti výrobních sil, tak vlastnické, tzv. výrobní. Společnost je i hlavním zprostřekovatelem vztahu individua k přírodě a životnímu prostředí – už odpočátku by člověk v zápase s přírodními silami nepřežil, kdyby nežil v kolektivu, bez kterého by nic neulovil, později sice už mohl hospodařit individuálně na půdě, ale v rámci společenské dělby práce na duševní a fyzickou, řídící a řízenou spod. – a už tato dělba člověka výrazně poznamenává a determinuje a ještě horší je to v průmyslové výrobě podřízené stroji a to ještě stroji kapitalistovu atd.) Ani v těch poměrech, kdy jsou celé třídy vrženy přímo do prachu – otroci, nevolníci a ještě více dělníci u pásu, ale nevidí Marx jednotlivého člověka jako něco pasivního, s čím cloumá něco vnějšího – vždy jde o to, že společenské vztahy a výrobní síly pod nimi rýsují určité sociální role, zejména v tom vlastnictví či nevlastnictví, která dlouhodobě musí přijmout celé velké společenské skupiny – tyto předepsané role tvoří základ tříd. Ale každý jednotlivec se s těmito rolemi vyrovnává po svém, podle různých subjektivních podmínek, včetně biologických a geografických, genové výbavy apod,. Tedy i když Marx říká, že společenské vztahy velmi dlouhou dobu člověku vlastně nedovolují, aby se stal skutečnou osobností, ale různě ho spoutávají do podoby „průměrného třídního individua“ (do příchodu dělnické třídy a jejího vítězství, za socialismu tím průměrným třídním individuem pořád ještě je), i v těch nejhorších dobách má jednotlivec určitou svobodu, volbu, manévrovací prostor jako jedinec a taky odpovědnost za to, jak ho používá. Je determinován i svobodný – to je dialektika, která je pro pana Poláčka (a samozřejmě i pro autory, z kterých vychází španělskou vesnicí. V čem si Marx zjednodušil situaci? Co nezahrnul do komplexity? Člověk pro něj vskutku není fyziologický stroj, ale především to, co z něj dělá něco víc. Ale jako základ musíme rozumět té ekonomice, té konkrétní dialektice VS-VV (a pod nimi příroda, samozřejmě, ale její vliv je zprostředkován bezprostředně těmi vlastnickými vztahy.
A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna .- ale komu není rady a kdo se nechce opravdu učit a ne konsumovat hlouposti buržoasních překrucovačů – tomu není pomoci,Jsem zase jednou znechucen, dnes té hlouposti na mne bylo až moc.
Jinak Pane Poláčku, skutečné právo z hledisks vědecké i orostě lidské etiky komentovast Marxe byste měl, kdybyste ho četl a minimálmně to doložil citací dle vědeckýcjh pravidel - to Vás ti skvělí učitelé nenaučili? Tady prostě je vykládáte lži a těžíte z toho že toho Marxe nikdo jiný (nebo jen pár diskutérů např. paní Hájková a pan klusáček) nezná. Takže já bych nas to dsl pasrsgraf - pomluva šíření poplašné zprávy bez důkazů. Své podivné názory pod vlastní hlavičkou i klidně vykládejte. A že se Vy k něčemu pořádnému dostanete, v to už dávmo ndoufám, jsk řekl pan Karen - to radši tu o 4ervené Karkulce.

takže já který jsem Marxe studoval - nejen četl - celý život a znám taky, co je u Marxe uznáváno ve vědecké obci naprosto nesporně, to vykládám špatně a Vy, který jste zatím neprokázal, že byste vůbec něco četl, to znáte líp. No,jestli Vám tuhle nebetyčnou pitomost zdejší diskutéři vezmou, tak to opravdu není o čem hovořit.

Pepíku, takže jestli tomu rozumím, ty dáváš přednost tomu, aby raději člověk vykládal vlastní názory, tedy to, co si opravdu myslí, a co se třeba marxismu více nebo méně blíží, ale nevydával je přitom za marxismus, než aby mylně (dle tvého náhledu) interpretoval Marxe?

mně vadí především interpretace diletanta, který si toho Marxe nepřečetl - v mém předchozím vstupu ukazuji, co zřejmě Poláček vůbec nečetl,takže jeho závěr je diletantský, nekvalifikovaný. Nevadilo by mi, kdybych věděl, že dotyčný toho Marxe zná, ale prostě volí jinou cestu, jak vysvětlit daný jev. Když třeba Kautský odmítal říjnovou revoluci a na rozdíl od Lenina dokazoval že to nebude fungovat z těch a z těch důvodů - to může být jiná ideologie ale není to diletantství. Ale když někdo neví, jak se Marx stavěl ke státu a lze to přitom jasně vyvrátit, tak je to prostě neetické - ve spoolečnosti, kde by se ten marxismus v základech znal, by sklidil výsměch - dnes těží jen ze všeobecné neznalosti, případně z zcela zámněrného, vládou podporovaného lhaní o marxismu. Já bych se styděl vyslovit soud o nějakém autorovi aniž bych uvedl konkrétně, z čeho tak soudím a čím je můj závěr omezen a když by mi někdo uvedl, že z autora neznám tohle a tohle, tak bych to přijal, omluvil se a taky se zastydělNa výklad vlastních názorů,i kdyby byly sebepitomější, má právo každý -samozřejmě já mám zase právo protiargumentovat a třeba i analyzovat, které třídě jeho názor slouží.

Poznámka k tvému výroku "já bych se styděl vyslovit soud...":
V dnešní době (vrcholného postmodernismu) se ovšem už nikdo nestydí. Není totiž před kým. A Žižek by ti patrně vysvětlil proč.

Tak tedy, pusťme se do práce. Jak jsem slíbil, odpovím teď na výklady pana Hellera o tom, jakým způsobem se Marx pokouší řešit jeden ze základních problémů revoluce, respektive společnosti vůbec - totiž vztah mezi jednotlivcem a mezi celkem, vztah mezi individuem a společností.

Ujasněme si napřed, proč je tato otázka tak klíčově důležitá. Asi nebude zásadního sporu o tom: my žijeme ve světě, kde dominuje egoismus. Košile bližší než kabát; každý hledí především na svůj vlastní prospěch. Zdroje společenského bohatství nejsou nekonečné; naopak, v každém okamžiku se člověk musí prosazovat ve všeobecné konkurenci o to, jaký podíl si na tomto omezeném bohatství pro sebe vyzíská, vybojuje. Život v současném světě je pokračováním džungle, jenom poněkud civilizovanějšími prostředky: boj každého proti každému, silnější vyhrává, slabší podléhá.

A do tohoto světa všeobecného egoismu najednou vstoupí někdo, kdo tvrdí, že nikoli egoismus, nýbrž společenský smysl je přirozenou daností člověka; a že právě naopak, ona nadvláda individualismu a egoismu jsou jenom jakési deformace, podmíněné a vyvolané jenom určitými, specifickými formami produkční činnosti lidstva. A že tedy postačí tyto obzvláštní produkční formy překonat, nechat je za sebou, a zrušit všechny s nimi spojené vlastnické a politické formy, a onen původní, přirozený stav všeobecné pospolitosti se obnoví jaksi sám sebou.

Bezpochyby, podle všeobecně rozšířeného pohledu na člověka, je tato téze asi dosti smělá a neobvyklá. Ale právě s touto tézí respektive hypotézou stojí a padá celá - Marxova - koncepce komunistické revoluce a komunistické společnosti; a stejně s touto tézí stojí a padá ona koncepce samosprávy a družstevnictví, kterou zde prosazuje především pan Heller.
Zdá se tedy, že je opravdu zapotřebí, platnost této hypotézy důkladně přezkoumat. Protože kdyby se tento předpoklad principiálně sociálního, společenského charakteru lidské bytosti ukázal být neudržitelným, pak s ním automaticky padá jak koncept komunismu, tak i koncept družstevnictví.

Takže, podívejme se poněkud blíže na to, jak Marx tento svůj zmíněný koncept člověka jako společenské bytosti odůvodňuje.
Klasický marxistický výklad dané problematiky podává víceméně přehledně pan Heller ve svém příspěvku z Úterý, 14.Ledna 2014, 02:39:19. Zde také pan Heller vyslovuje centrální tézi, že "Marxismus odmítá něco jako přirozený stav lidské společnost, nic takového neexistuje, vždy jde o konkrétní stavy odpovídající produkční síle společnosti."

Totiž přesněji řečeno, Marx zásadně odmítá definovat člověka vůbec, takovéto pozitivní definici se vyhýbá jako čert kříži. Tím se ovšem dostává do nemalého logického rozporu: na jedné straně člověka striktně pojímá - aby se vymezil oproti Hegelovu pojetí člověka jako principiálně duchovní bytosti - jako tvora ryze přírodního, vzešlého z přírody a podléhající čistě jenom přírodním zákonům; na straně druhé ale Marx zarytě odmítá vyvodit z tohoto pojetí jediný možný logický důsledek, totiž že tedy člověk právě jakožto přírodní tvor musí ve zcela první řadě hledět na jediné: aby dokázal přežít, a to sice jako on sám, jako zcela konkrétní individuum. Tohle a právě tohle je absolutně prvotní životní potřeba, na kterou každý živý tvor musí hledět - jinak zahyne. Z toho pak zákonitě vyplývá, že prvotní životní nutností člověka je - ne-li přímo egoismus, tak tedy přinejmenším egocentrismus, pohled na všechno dění okolo něj z perspektivy svých vlastních individuálních zájmů.

Marx sice také argumentuje nutností přežít (to když chce odůvodnit svůj principiálně materialistický koncept) - ale tuto schopnost a nutnost člověka přežít definuje výhradně a pouze kolektivisticky, jakožto záležitost celé lidské komunity. To souvisí právě s jeho centrální tézí, že práce, pracovně-produkční činnost člověka, má principiálně kooperativní, tedy pospolitý charakter.

Tak se tedy podívejme blíže na otázku, jestli tomu tak doopravdy je. Jestli má práce primárně kooperativně-kolektivní, anebo ale individuální charakter.

1. Lov na mamuta.
Pan Heller argumentuje - bezpochyby z dobrých důvodů - že lov na mamuta je vysoce kooperativní činnost.

Vzpomínám si teď na jednu povídku od Egona Bondyho, někdy z osmdesátých let. V té době všeobecné společenské beznaděje Bondy sepsal vizi postcivilizačního stavu společnosti, kdy se naše civilizace rozpadla a zdegenerovala do onoho víceméně původně divošského stavu. A Bondy zde vylíčil právě jednu loveckou scénu. Nejednalo se sice přímo o mamuta, ale to nehraje roli. V dané tlupě hrály rozhodující úlohu dvě postavy: náčelník, který z titulu své funkce řídil právě především loveckou činnost - a pak jeden svalovec, který by se díky své síle kdykoli mohl zmocnit náčelnického postu, ale byl i na to příliš líný.
Teď tedy nastala chvíle, kdy se chystá lov. Náčelník přijde k onomu svalovci (kterého se vnitřně obává), a sdělí mu: "Ti ostatní udělají řadu, a poženou zvířata směrem k tobě. Ty nemusíš dělat vůbec nic, jenom až k tobě zvířata doběhnou, tak začneš řvát. Zvířata se polekají, utečou směrem k ostatním, a ti už je utlučou."
"No jo," odvětil na to svalovec. "Jako vždycky já musím dělat tu nejtěžší práci."

Proč tady tuto poněkud úsměvnou Bondyho historku zmiňuji? - Protože tady jako na dlani máme přesně všechny ty protichůdné elementy pracovní činnosti člověka, které nás zajímají.
Na straně jedné, bezpochyby - kooperace. Kdyby se ona tlupa nedokázala dohodnout ani na té základní lovecké kooperaci, nemohla by provést úspěšný hon.

Ale, na straně druhé: i v rámci této kooperace, tedy o sobě kolektivní činnosti, k a ž d ý j e d i n e c musí vynaložit určité kvantum vlastní námahy, vlastní energie. A dokonce i ten, který objektivně má tu práci ze všech nejlehčí, i ten má pocit, že zrovna on je tím, který musí dělat "tu nejtěžší práci".

To znamená: z hlediska jednotlivého člověka (a jiného člověka nežli jednotlivé individuum jaksi neznáme, ten Marxův "Gattungsmensch", rodový člověk, je čistě myšlenkový konstrukt, chiméra) - tak tedy z pohledu reálného lidského individua se tato kooperativní činnost jeví jako něco vnějškového, čemu on se podřizuje jenom za toho výhledu, že předpokládaný konečný efekt převáží míru vlastní vydané energie.

Takže tedy, centrální zjištění č. 1: na rozdíl od Marxova konceptu práce jako principiálně kolektivní činnosti, ve skutečnosti jakákoli pracovní činnost člověka má vždycky dvě základní, a to sice zcela protichůdné elementy: na jedné straně element kooperace, kolektivismu - ale na straně druhé stejně tak element individuálního výkonu, individuálního výdaje energie, a koncentrování se na vlastní individuální prospěch.

2. Lov obecně. Je nutno si uvědomit, že lov naprosto nebyl jenom lovem na mamuty apod., čili kooperativní činností. V klasické podobě byl lov záležitostí muže-živitele rodiny, do jaké míry on sám svými loveckými schopnostmi dokáže uživit svou vlastní rodinu. Jinak řečeno, jedná se o činnost zásadně individuální, nikoli kolektivistickou.

3. Zemědělství. Takzvaná "prvobytně pospolná společnost" zabývající se zemědělstvím, kde ještě neexistuje soukromé vlastnictví a pole jsou obdělávána společnou, kolektivní prací, se opravdu jeví být optimální základnou pro základní tézi Marxova celého konceptu dějin, že - po překonání soukromovlastnické fáze výrobních vztahů - nastolením komunismu bude na vyšší technické a civilizační úrovni obnoven tento původní, přirozeně-harmonický stav lidského společenství.

- Mimochodem, Marx v této idealizaci tohoto domnělého původně přirozeného, harmonického stavu lidstva kopíruje náhled té strany, se kterou jinak nechce mít naprosto nic společného - totiž církevních hodnostářů!
Totiž, někdy na přelomu prvního a druhého tisíciletí došlo v evropské společnosti k zásadnímu přelomu: na místo dosavadní, patriarchální organizace, kdy jednotlivé rody byly řízeny rodovým patriarchou, se začalo prosazovat uspořádání územní, s teritoriálním vládcem. Který svou nadvládu musel v prvé řadě prosadit samozřejmě násilím; a za druhé ji manifestoval respektive využíval k výběru daní.
A byli to právě církevní otcové oné doby, kteří na tento vývoj nových panských struktur hleděli s nelibostí, a předchozí stav patriarchální rodové organizace glorifikovali jako "zlatý věk lidstva", kde ještě nebylo pánů a nebylo násilí, vše se řešilo přirozenou cestou, jaksi "v rámci rodiny".

Marx, jak řečeno, přejímá v podstatě naprosto tento idylický obraz onoho prvotního stavu společnosti, jak si ho vysnili tehdejší církevní otcové. I pro něj je to stav přirozené pospolitosti, bez násilí, bez sociální stratifikace, bez hierarchie. Všechno je společné - práce i spotřeba.

Podívejme se tedy poněkud blíže, do jaké míry tento idylický obraz odpovídá realitě.
Jistě, k pohánění do práce nebylo tehdy ještě třeba biřiců, ani dílenských mistrů - jednotlivé pracovníky k tomu nutila holá nutnost přežít. Každý tedy víceméně "dobrovolně" vykonal přibližně stejné penzum práce jako všichni ostatní; ale že by jenom proto tato pracovní činnost měla "kolektivní" - ve smyslu socializační, komunitární - charakter? Tu těžkou dřinu musel opět vykonat každý sám, za sebe - jenom že ji vykonával na stejném místě a ve stejném čase, to nám tu ještě nezakládá nějaký "kolektivismus" v kvalitativním slova smyslu.
A ony "přirozené" vztahy patriarchální organizace? Nebyla reálná podoba této nadvlády rodového patriarchy spíše jenom libovůlí, neřkuli s v é v o l í samovládce? Neměl tento rodový patriarcha nakonec velmi podobné postavení, jaké známe třeba dnes z absolutně dominantního postavení afghánského muže nad jeho rodinou?

Takže, ony údajně natolik idylické vztahy onoho "zlatého věku lidstva" asi v realitě nebyly nikterak natolik harmonické, jak se zdálo jak zmíněným církevním otcům, tak i teoretikovi komunistické revoluce Karlu Marxovi.

4. Moderní průmyslová produkce.
Bezpochyby, moderní průmyslová produkce je charakterizovaná až extrémně vysokým stupněm kooperace. Není v podstatě jedna jediná výrobna, která by byla plně autarkní, která by dokázala produkovat sama vše co potřebuje. Vše je závislé na dodávkách od jiných výrobků, a tyto dodávky musejí přjít exaktně včas a v exaktně vyžadované kvalitě. Jakmile se v této všeobecné kooperaci výroby a dodávek někde něco zadrhne, je to okamžitě znát.
A co platí ve vnějších vztazích (mezi jednotlivými výrobnami), to platí stejně tak i ve vnitřní organizaci: dokonale promyšlená kooperace, všechno musí běžet jako dobře naolejovaný stroj. Každý tu má své místo, musí plnit exaktně svou funkci, jinak dojde k narušení činnosti ostatních pracovníků.

Takže, vysoký stupeň vzájemné výrobní kooperace - bezpochyby.

Ale! Znamená snad tato čistě technická kooperace zároveň, že se tu zároveň - jakoby vedlejší produkt - vytváří, formuje také k o l e k t i v n í, latentně komunistický člověk ve smyslu Marxe? Jakýpak "kolektivně" formující vliv na duši konkrétního pracovníka má mít ta okolnost, že do počítačů v řídící centrále firmy kde on je zaměstnán neustále docházejí e-maily s informacemi o dodávkách těch či oněch potřebných komponent? Jaký zázrak přetvoření lidské mysli se tu děje, že pod dojmem technicko-obchodní kooperace různých výroben jednotlivý pracovník zapomene na to, že on sám je stále ještě sám sebou, totiž konkrétním individuem, které musí v prvé řadě hledět na to jak si pokud možno vydělat co nejvíc peněz s pokud možno nejmenším vynaložením své vlastní námahy - a stane se náhle "kolektivním" tvorem, který je kdykoli připraven nasadit své veškeré síly, svou veškerou pracovní a životní energii altruisticky ve prospěch celku?

Tento "zázrak kooperace", tento podíl technicko-obchodní kooperace na "zkomunizování" lidského individua by bylo zapotřebí skutečně řádně vysvětlit.

Takže, závěrem: celý Marxův koncept práce jako sféry, kde vzniká a kde je produkován "kolektivistický člověk", stojí na velmi pochybných argumentech.

Ne že by Marx vůbec neměl pravdu; právě naopak, jeho pojetí, jeho definování člověka jako produktu reálných, materiálních vztahů, to byl svého času opravu novátorský, revoluční krok, který si dodneška uchovává svou platnost. (Která je ovšem jen málokým chápána.)

Ale: Marxovo pojetí pracovně-výrobní činnosti jako v ý h r a d n ě kooperační, tedy kolektivotvorné, potenciálně "komunistické" - to je pojetí bohužel zcela jednostranné.

Přes všechnu svou rétoriku o dialektice, Marx ve skutečnosti nikdy nedokázal pracovní činnost člověka pojmout v celé její rozporuplnosti - jakožto zásadní střet mezi kolektivním charakterem práce ve smyslu kooperačně-organizačním, a mezi ryze individuálním (a tedy latentně egoistickém) charakterem práce ve smyslu jejího reálného výkonu.

A protože Marx nedokázal lidskou práci pojmout v tomto celém jejím niterném rozporu, nedokázal pak zákonitě ničím přispět k (dialektickému) překonání tohoto rozporu.

Marx si tuto námahu s propojením, smířením těchto protikladných elementů chtěl ušetřit tím, že práci pojal jenom jednostranně, jako principiálně kolektivní činnost. Na tomto předpokladu založil celou svou koncepci komunistické společnosti. Ale protože tento předpoklad se ukázal být jenom zčásti platným, pak samozřejmě zákonitě musel ztroskotat i každý pokus, vytvořit na jeho základě funkční organizaci lidské společnosti. A nutně ztroskotá i jakýkoli další pokus v tomto směru - ať už by se jednalo o "čistý" komunismus, anebo o jeho "umírněnou" verzi, totiž kolektivistickou samosprávu.

Zdá se, pane Poláčku, že se nám snažíte dokázat, že jste mnohem chytřejší, než Marx, že on nemyslel na to a ono, zatímco vy na to myslíte. Já bohužel nejsem schopná vám nějak fundovaně oponovat, ale napadá mě k tomu, co jste napsal, aspoň jeden bod. Domnívám se, že Marx nepočítal s tím, že onen "kolektivistický člověk" vznikne nějak samočinně při práci, nýbrž že bude vychován! Tedy přenášel jeho utvoření až na další generaci nebo generace, které budou vychovávány vlastně až po zavedení diktatury proletariátu, ve zcela nových podmínkách. Vzpomínám si totiž, že jsme se učili, jaká opatření musí DP zavést, a mezi důležitými body byla "společná výchova všech dětí".

Třeba by taková výchova nové kolektivní generace byla možná i bez DP.

Protože mi, na rozdíl od vás, chybí v mém věku již trpělivost probírat se myšlenkovou hlušinou, o níž už vím, že je neodstranitelná, ale ráda bych se s vámi spojila ve věci podstaty celé diskuse, kterou jste kvalifikovaně vyjádřil ve svém vstupu do diskuse z 12.1.2014 ve 13:36 Marx a dnešní levice (zejména v posledních 8 odstavcích), moc vás prosím o kontakt na vás: myslím, že bych mohla přispět k formulaci čtyř pozitivních artiklů levice, ujasníme-li si Marxův příspěvek k objektivizaci metod rozpoznávání společensko-ekonomických vývojových trendů. S pozdravem v.habova@volny.cz

Paní Hájková: jestli je někdo "chytřejší než Marx", to už se dá asi opravdu těžko objektivně změřit. ;-)

Nicméně, čistě objektivním faktem celé historie filozofického myšlení (a nejen filozofického) zůstává, že prostě ještě nikdy neexistoval takový myslitel, který by ve svém myšlenkovém modelu dokázal obsáhnout bezezbytku veškerou realitu našeho světa. Ve všech jejích dimenzích, ve všech možných úhlech pohledu.
Vezměme si za příklad třeba takového Platóna: bez jakýchkoli pochyb jeden z největších myslitelů celých evropských duchovních dějin - a přece už jeho vlastní žák Aristoteles se do něj velice zásadně "navážel", neboť z pohledu Aristotela se Platón dopouštěl zcela nepřípustných nebo přinejmenším nepodložených spekulací.

Opravdu je Vaším názorem (tak jak to hlásá pan Heller), že je naší povinností před ikonou Marxe padnout v němém obdivu na tvář, a neodvážit se žádné kritiky na něm?

Že Marxův pohled na společenskou realitu byl jenom jednostranný - to není žádná výjimka, jak už řečeno v podstatě každý myslitel (a to i ten zmíněný Aristoteles) vnímá, nahlíží svět zcela určitým způsobem, v rámci zcela určitého modelu myšlení. Jinými slovy, každý takový model je svým způsobem jenom jednostranně pojatý.
Marx udělal v podstatě to, co ve své době udělat mohl: přes "přestupní stanici" Feuerbachova materialismu na tento dosadil některé elementy Hegelova myšlenkového systému, především jeho dialektiky. Vytvořil relativně konzistentní myšlenkový systém - který ale nicméně trpí právě tím deficitem, že na realitu hledí konec konců zase jenom z jedné perspektivy, z jednoho úhlu pohledu.
Ještě jednou: Marx vykonal dílo, které ve své době v podstatě vykonáno být muselo; a za to mu patří historická zásluha.

Ale (přinejmenším) dnes už je nejvyšší čas, dostat se přes onu jednostrannost (a tedy omezenost) Marxova myšlenkového modelu, a pokročit zase někam dál. Jestliže já sám se o něco takového pokouším (a to je skutečně můj cíl), pak to není otázka toho kdo je více či méně inteligentní; nýbrž v prvé řadě je to otázka připravenosti a ochoty jít a přemýšlet za doposud dosažené hranice.

Co se pak té "výchovy ke kolektivistickému člověku" týče, tak na tento zcela zásadní problém odpovídá Engels, ovšem až po smrti Marxe (za jeho života by se tuto myšlenku zřejmě vyslovit neodvážil).

Protože, tato Engelsova myšlenka v podstatě vyvrací právě tu ústřední Marxovu tézi respektive víru, že onen "kolektivistický člověk" nám bude vytvořen samovolně, jenom - údajně - kolektivistickým charakterem pracovně výrobního procesu, tedy výrobních vztahů.

Onen - postarší, a snad věkem zmoudřelý - Engels oproti tomu píše, že k tomu, abychom dostali takovéhoto principiálně altruistického člověka, by bylo "nutno odebrat malé děti matkám, jakmile nebudou zcela nezbytně potřebovat jejich mateřského prsu, a vychovávat je v duchu kolektivismu ve státních zařízeních".

Jinými slovy: Engels tu zcela principiálně popírá onu - Marxovu - víru, že onen bájný "komunistický člověk" nám tu vznikne sám sebou, jaksi automaticky, a dovozuje, že takováto komunisticko-altruistická bytost může být vypěstována pouze umělou státní líhní!

V podstatě není, co k tomu dodat. Když už i celoživotní Marxův souputník Engels dospěl k poznání, že tento "přirozeně komunistický" člověk je nesmysl, chiméra, pak už v podstatě není nutno touto záležitostí ještě nadále ztrácet čas.

Paní Hábová, já jsem se pokusil na můj osobní profil umístit i mou e-mailovou adresu, ale bohužel se to tam nezobrazilo.

Na tu Vaši adresu se Vám samozřejmě ochotně přihlásím.

Ale vždyť J. Heller o Marxovi nic takového nehlásá, pane Poláčku.
Vy umíte psát velice zajímavě, ale pořád ještě nevím, oč vám vlastně jde. Vaše artikuly jsou o tom, co by levice neměla. Ale co by měla, to nevíte.

A ještě si myslím, že individuální a kolektivní zájmy nemusí stát nutně proti sobě. Tedy, že jedinec může jednat ve svém nejvlastnějším zájmu a zároveň toto jeho jednání může být v zájmu celku. Třeba si to myslel i Marx.
A ta kolektivní výchova nemusela podle mého soudu znamenat odebrání dětí matkám, ale něco jiného.

Vážení diskutéři nepoláčkové

Pan Poláček zase provedl výron svých představ o marxismu. Všimněte si laskavě, e ještě nikdy neprovedl nějaký konkrétní odkaz na nějaký Marxův či jiného klasika text, přičemž stál znovu prokazuje, že Marxovy texty nezná, takže ty jeho představy musí pocházet od nějakého jiného autora nebo špatné učebnice, ale ani v nejhorších učebnicích z protosocialismu takové blbosti nebyly). Tentokrát navíc morduje i moje stručné shrnutí Marxových názorů. Nediskutoval bych s ním, protože to je zbytečné. Na svou čest a celoživotní znalosti přísahám, že Poláčkova interpretace marxismu je hloupost. Ale jen čistě pro případ, že by ta hloupost někomu uvízla v hlavě a nebo mi nevěřil a chtěl by si to ověřit, ovšem je líný část Marxe (ono by ani přečtení Kapitálu samo o sobě nestačilo), tak můj následující vstup bude věnován uvedení blbostí pana Poláčka na pravou míru – opakuji, kdyby to prezentoval jako svůj názor, ani bych nepípl, ale tohle je zjevná a poměrně snadno ověřitelná nepravda. Takže, kdo z Vás ho nebere vážně, se s tím mým dalším textem nemusí zdržovat, promiňte, že je dlouhý, ono na tolik blbostí jedna věta nestačí.
Evičko, nepřeceňuj výchovu - žádný systém neměl předem hotového člověka pro danou formaci, jak se měnily ekonomické podmínky a vlastnictví,tomu odpovídající politika atd., tak se měnili i lidé. Nechápu, proč různí pitomci pořád předhazují marxismu nějaského dokonalého člověka jako nereálný předpoklad, za prvé se lidé nejprve musí adaptovat na socialismus a nižší formu společenského vlastnictví - už proto je nutné vznikání ostrůvků samosprávy předtím - a tahle změna nevyžaduje zase tak moc - jen se naučit tomu že jak budu pracovat a starat se o své vlastnicvtí tak budu žrát a to je jadné i liem v Mondragonu a ti mají jistě k dokonalosti daleko. A s tím jak opráce přestává být vynucenou otročinou o níž rozhodují jiní, ztak se človšk mění i pokud jde o potřeby apod. a stejně plynule z toho vyrostou i nové nároky a změny s přechodem ke komunismu. Tyhle debilní diskiuse o výchově a vychovatelnosti člověka mne štvaly už v minulém systému. Příklad s Indiány dokazuje, že soukromé vlastnictví a rvačka uvnitř rodu není lidem nějak vrozená - to říkají jen tupí naturalisté zblblí kapitalismem.

Pan Poláček si zřejmě nepřečetl a pokud přečetl, tak nepochopil, co jsem napsal v první lekci proti poláčkismu. Takž zase budu muset opakovat.
Už to, že vychází z egismu jako z nějakého člověku snad geny daného rysu je naturalistický nesmysl – ale prosím, naturalismus je legitimní složkou buržoasní ideologie – odvádí pozornost od vývoje společenských vztahů.
Dále – budu psát je P. – P. motá dohromady různé roviny, které naopak marxismus důsledně rozlišuje. Jedna věc je biologická determinace člověka, druhá je jeho bytí, především ekonomické, jako základ jeho vědomí, a třetí je odraz bytí ve vědomí a psychice člověka. Když tedy odmítneme naturalismus a genetickou podmíněnost sobectví jako věčnou determinantu, nemůžeme dále tento pojem používat, protože se jako nějaký stabilní pojem snějakým obsahem vytvořil až na určitém stuopni rozvoje člověka a společnosti, vědy apod. – na počátku je jen to, že rodící se člověk si uvědomuje nutnost obstarat si určitou formou práce pohlcující (kromě plození) celý jeho životní čas nutné potřeby, z počátku téměř výhradně zvířecí, i jeho vztah k plození a péči o potomstvo je ještě víceméně zvířecí pud. Ty potřeby si od počátku obstarává jako tlupa příbuzných - jinak nemá šanci. Koho tlupa vyžene, zahyne. První forma práce – lov a sběračství – mu potřeby může obstarat jen v rámci tlupy – nějaká myšlenka – to je mé a to někoho jiného – u něj zpočátku nevzniká. Jak se při práci v tlupě stává víc a víc myslícím člověkem a při rostoucí produktivitě získává i trochu času navíc (třeba aby si vyškraboval obrázky na stěnu jeskyně), tak se sebeuvědomuje i jako jedinec. Marxismus nikdy nepopíral, že práce je zároveň formou společenské kooperace i vynaložením sil jedince – je zcela absurdní tohle rozlišovat. Pokud jde o pojem práce a případně její společenskost je ovšem zase třeba rozlišit dvě stránky procesu. Jedna je práce a společenskost konkrétní – různá míra reálné součinnosti lidí při základní činnosti při obživě – hledisko skladby výrobních sil a druhá je uspořádání vztahů mezi lidmi ve vztahu k výrobě a pracovnímu procesu, především k výrobním prostředkům. V prvobytně pospolné společnosti je z hlediska výrobních sil v pracovním a výrobním procesu bezprostředně společenská, v níž individuální zvláštnosti (třeba síla jedince nebo větší obratnost jeho rukou nejsou důležité – člověk sám jeskyního medvěda neuloví – viz poznatky antropologů, ať si pan Poláček říká co chce a opírá se o jakékoli metafory. V průměru se rozdíly vyruší – možná, že k nim rod přihlíží při rozdělování spotřebních předmětů, rod rozhodně dává větší podíl lovcům, producentům, příp. matkám a novému potomstvu a na staré už toho moc nezbývá – tohle jsou nesporné poznatky speciálních věd. Takže z hlediska výrobních sil lidstvo začíná bezprostřední, ovšem primitivní společenskostí práce, která ovšem ještě nestačí na to, aby umožnila významnější rozvoj člověka, volný čas pro myšlení, umění apod. Z vlastnického hlediska nemůže existovat soukromé vlastnictví, když de facto jsou všechny výrobní prostředky použitelné jen při spolupráci – jak se dále práce individualizuje, tak se začíná formovat a to hned jako nerovnost vlastnického náboje u různých druhů práce /hlavně u řízené, válečnické, obchodovací). Tento primitivní stav společenskosti práce jak v pracovní součinnosti, tak ve vlastnickém rámci Marx nikdy nevydával za nějaký přirozený a ideální systém, protože člověk tu byl ještě velmi málo člověkem vyděleným z přírody, Kecy o zlatém věku ironizoval a odmítal. Pokud v té první společenské formě existovaly nějaké prvky mravnosti a slaďování toho „mé a tvé“, byly zcels utopeny v tom, že drtivá většina jedinců měla v celé své osobnosti zakotvené vědomí o prioritě zájmu celé tlupy, rodu,. kmene a nedovedla si nic jiného představit. Proto také indiáni nechápali prodej půdy bělochům – pro ně to bylo jen právo lovit na společném. Ti, kteří v pravěké tlupě z tohoto reagování vybočili, byli vyvrženi nebo zabiti – což bylo totéž. Nějaký přirozený egoismus se tu mohl projevit jen tehdy, když všichni hladověli a jako první oběť si vybrali náčelníka, který je špatně vedl nebo šamana, který neuspěl se zaříkáním a původně nejspíše i sežráním slabších příslušníků rodu. Ale tohle známe i z moderní společnosti – např. na polárních výpravách, to už člověk ztrácí lidský charakter a porušuje i přírodní pudy nežrat svůj rod.
Jednota individuálního a společného se v dalších etapách vývoje společnosti projevovala větším zvýrazněním individualizované práce pokud jde o výrobně silové hledisko a vznikem soukromho vlastnictví – lidstvo zdánlivě vykročilo cestou od společného k individuálnímu. Ovšem společenskostje fakticky větší, i pokud jde o pracovní efekt, protože ty individualizované, specuializované práce spojuje výměna výsledků činností uvnitř komunity – např. v indické občině vyčlenění řemeslníků, řídících náboženských činitelů – dále výměna mezi komunitami a dokonc i počátky výměny mezi regiony a v celosvětovém měřítku. Tato výměna má v podmínkách soukromého vlastnictví podobu směny na trhu překračující vlastnické bariéry mezi soukromými vlastníky ( k tomu uvnitř domácnosti už třeba přímé rozdělování otrokům apod.)
Mimochodem – P. něco plácá o společném obdělávání půdy - pokud to někde bylo, tak jsem o tom nečetl, zemědělská práce byla svým charakterem individuální (rodinnou) činností, na otrokářských latifundiích byla nasazována otrocká práce a na půdě feudálů někde robota –to sice z výrobně silového hlediska byla společná práce, ovšem nikoli moc kooperovaná – prostě pracovalo vedle sebe stejně víc jedinců - ale z vlastnického to byla jen forma realizace soukromého vlastnictví, odcizená práce, vnější,nepřátelská činnost – žádné zespolečenštění.
Takhle – víc jedinců vedle sebe pod velením jednoho vlastníka – začínal i kapitalismus a už to vedlo k zvýšení produktivity. Ve výrobně silové oblasti se začínala prohlubovat společenskost (mimochodem P. si plete společenskost a kolektivnost – práce tkalců v rozptýlené manufaktuře pracujících doma, které obcházel faktor, nebyla kolektivní, ale byl to vyšší stupeň společenskosti z výrobně silového hlediska, který zvýšil produktivitu a práce vědeckých pracovníků doma spojených internetem a vůbec sítěmi je velice vysoký stupeň společenskosti, který už kapitál těžko zvládá a podřizuje si.) Po jdnduché kooperaci individuí pod jediným vedením se posiluje kolektivní charakter práce – v manufaktuře jde o závislost úzce specializovaných fyzických pracovníků s jednoduchými nástroji. Vlastnicky je to soukromé vlastnictví. Továrna je ještě více kolektivní a ještě méně individuální – masa lidí je přeměna v naprosto stejné přívěsky stroje a závislost je i ve specializaci provozů, továren, odvětví a vysoká je i v mezinárodní měřítku, individuum tu moc neznamená, pokud nejde o výjimečnou vědeckou a organizátorskou práci, specializované řemeslo apod. Celému tomuto vývoji se přizpůsobuje i soukromé vlastnictví, od individuálního se přechází k akciovému, monopolům, jednu etapu k státně monopolnímu a dnes ke globálně monopolnímu – to už je vysoký stupeň společenskosti zacházení s VP i po stránce vlastnické, vlastnictví se odosobňuje. S nástupem VTR a informatiky je forma kolektivní práce v továrně překonáváno, místo velkých továren vznikají sítě apod., kolektivnost práce se přesouvá spíše na tvůrčí týmy. A tady se prohlubuje rozpor mezi soukromým vlastnictvím a společenským charakterem práce z výrobně silového hlediska ( i když se práce výrazně zindividualizovala!!!) a výroby a vzniká tlak na překonání soukromého vlastnictví. Nastává nutnost jeho překonání nikoli nutně kolektivní prací, ale takovým způsobem realizace vlastnictví,jehož subjektem je jak kolektiv samozřejmě složený z jednotlivců, každý jednotlivec i celý kolektiv jsou zainteresováni na správném zacházení s VP, časem se skutečným subjektem stává celá společnost složená z jednotlivců), tak individuum (což ovšem ještě nebylo v protosocialismu – tam to šlo přes aparát). Takž samosprávné vlastnictví dovedené až k celospolečenské úrovni je jediným možným řešením rozporu.
No a když se vrátím k vědomí, morálním principům apod. – vědomí postupně reflektuje dialektiku egoismu a altruismu, celou problematiku zamotává, obaluje morálkou apod., zbožšťuje a leckdy se odtrhává od reality – káže altruismus hladovým a utlačeným, ale ne už pánům – bařtipánům. Někteří lidé to s altruismem přeženou a v rozporu s realitou se ničí nebo jsou zničeni panstvem či lidmi uvažujícími reálně. Ale tento vlastně uměle vzniklý altruismus nemá s nějakou egoistickou přirozeností nic co dělat a sobectví lidí odrážejících realitu požadujících práci nebo spravedlivou mzdu nemůž odvrátit tendenci ke společnému hospodaření svobodných jedinců, protože to je v jejich „sobeckém“ zájmu. Marxismus tedy nehledá dokonalé nesobecké lidi, ale vychází z reálných potřeb lidí na určité stupni vývoje a z takového způsobu uspokojování jejich potřeb, který odpovídá produktivitě práce, úrovni výrobních sil.Protosocialismus k tomu dost nepřihlížel, což bylo jedním z příčin jeho konce. (laciný chléb, školní potřeby zdarma, mzda bez ohledu na výkon, důchod bez vazby na výkon atd).Takže vážení – tohle jsem si nevymyslel, tohle je opravdu obsaženo v díle klasiků a navazoval na to i odborný diskurs po druhé světové válce v zemích protosocialismu. Bylo to běžně v učebnicích. Vidíte, jak v tomto zrcadle má P. velmi křivou hubu (to je metafora, ne nadávka)

Nejspíše proto, že jste to nečetl a máte to zase z nějaké spotvořeniny. Ale v každém případě je Váš citát vytržený ze spuvislostí. Přečetl jsem z Engelse všechno podstatné a na tohle si přesně nevzpomínám, mám jen pocit, že je to polemika proti nějakým idealistickým představám o výchově lidí, při kterých se neuvažují podstatné ekonomické změny. Vzpomínám si jen na otázku "A kdo bude vychovávat vychovatele?" Pane Poláčku,jestli nejste vědomě podvodník, tak napište, odkud jste ten citát vzal. Ostatně budu hledst taky. A pak uvidíte.
A mimochodem - spekulace, že si Engels neztroufal za Marxova života něco říci, je opravdu legrační. On se totiž nejmenoval Poláček.

Já vůbec nepadám před Marxem na kolena, ale i dost podstatně jeho závěry měním - viz naše kniha.Ale hájím Marxe před neuměteli nebo záměrnými falzifikátory, kteří ho nota bene ani neznají. Překročit Marxovo pojetí a myslet jinak, ještě neznamená myslet lépe a pravdivěji, to by liberalismus musel být zlatý. Ale chápu, že logika v marxismu je pro mnohé vykožřeněné diletanty tak působivá, že se jich mnoho neustále snaží toho Marxe překonat - a ti jsou pak obzvláště směšní.

Snad to příjde. Zatím mám ale dojem, že se to více debatuje o tom, co jí rozděluje. Takže tu teď máme poláčkovce a hellerovce, coby dva, téměř nesmiřitelné tábory. Ale to je špatně! Tady to teď není Sparta proti Slávii, tady měli být sparťané a slávisté spolu, v repre levice, proti proti repre pravice.
Alespoň paní Hábová se snaží artikuly znovu definovat. Pan Heller to slíbil, ale nějak mu to pak v zápalu boje uniklo. Pan Poláček slíbil "přeložit" Marxe pro "cool" generaci.
Mám dojem, že realizovat tyto sliby by bylo efektivnější, než nekonečné debaty o tom, zda práce na latifundiích vyplynuly z přirozeného vývoje lidstva. Paní Hájková jednu chvíli napsala něco v tom, smyslu, že je vcelku jedno, co a jak bylo, protože to, co tu máme teď, je nové a tím pádem proti tomu nemůžeme postupovat, jako před 100 lety. Znalost historie umožní neopakování chyb. Ale znalost vojenských postupů používaných v První světové válce nebyly ve Druhé téměř k ničemu.

ve které jsem Vás prosil, abyste mi upřesnil, na co jsem údajně zapomněl? Jstli myslíte artikuly - tak ty už jsem formuloval dávno. V rovině ideologie nějaká směska být nemůže. A jestli myslíte praktický politický program, ten se mi dělat nechce - bylo by to zbytečné - viz třeba volební program KSČM - tam není ani jediný śvětonázorově rozdělovací prvek a na té konkrétní podobě+ by se musely dohodnout reprezentace (např. na míře odmítnutí restitucí apod.) Jedině jestli myslíte převedení té samosprávy do jazyka nejbližších kroků - tak tedy toho moc nemůžu, protože nejsem ani ekonom z praxe, ani znalec zákonů, ani znalec financování.
Mohl bych zopakovat jen to, co jsem se různě pokoušel dát do programu KSČM (marně). Dejmě tomu takhle:
1. Přijmout program vytváření samosprávných podniků jako alternatvy vyvažující negativa velkého soukromého vlastnictví jak prinicip, úkol.
2. Vytvořit nadstranický odborný tým ke zkoumání možností a cest k rozvoji samosprávného podnikání.Iniciovat vytvoření širokého nadstranického hnutí na podporu samosprávného podnikání

3. Navrhnout zákony usnadňující toto podnikání a chránící ho před vvytunelováním (prozatímní termín)
4.Uzákonit povinné vytváření zaměstnaneckých rad na podnicích všech vlastnických sektorů (mimochodem už byl kdysi dávno připraven Klubem samosprávného lidového podnikání, ale strany, včetně KSČM,to nevzaly za své, všestranně se tomu brání odbory, včetně těch komunistických, které v tom vidí konkurenci- ale nemohou tento orgán nahradit -. ne všude jsou, jsou různé odbory, členství v odborech nelze přikázat, ale volbu rady ano)
5. Přiopravit návrh na vytvoření státem i jinými možnými sponzory dotovaného fondu na podporu samosprávného podnikání (možnost půjček na členské podíly, na poočáteční investice)
6. Stimulovat samosprávné podnikání daňovým zvýhodněním při začátku,
7.Podpořit samosprávné podnikání možností získávat informace, poradenstvím,atd. - nejsem schopen víc konkretizovat
8.Uzákonit možnost, aby zaměstnanci s počáteční podporou státu (půjčky, daňové prázdniny apod.) si mohli koupitnebo pronajmout podniky, kterým hrozí bankrot, často díky podvodům vlastníků, uzavření apod.

K možné kritice, že by to porušilo rovnoprávnost podnikatelských subjektů, podotýkám:
Formy podpory jsou poskytovány nadnárodnímu kapitálu a soukromý sektor je stejně preferován a zvýhodňován, takže by to jen vyrovnávalo handicap na počátku a později by byly podpory a zvýhodnění odbourávány.
Jinak se nebráním návrhům na vylepšení -. na to nemám. Cílem by bylo učinit ze samosprávných podniků rovnoprávného účastníka ekonomické soutěže opírající se o trh.
Dlouhodobější cíle by pak byly v oblasti samosprávně prováděné regulace trhu a jisté formy plánování, v oblasti všeobecné demokratizace na všech úrovních - to by ale už vyžadovalo výrazný vliv na stát a levicový režim - něco na způsob Llidové fronty ve Francii a Španělsku ve třicátých letech či Allendeho Chile nebo ČSR před úpnorem 1948.. Politické strany by si získávaly pozice jen díky autoritě svých členů v různých samosporávných orgánech a u těchto by byla stanovena určitá obměna složení, rotace kádrů. Persektivně by byly tyto organizační formy povinně nařízeny i politickým stranám, k volbám do parlamentu a obecních samosporáv by byly pořiouštěny odbory a společenské organizace TD. vIZ NAŠE KNÍŽKA.
a PANE šEVČÍKU - nejsme rozděleni na hellerovce a poláčkovce, když tak na stoupence a odpůrce samosprávného podnikání, to je legitimní. Ale jinak jsme rozděleni na jednoho diletanta který falšuje marxismus,aniž ho četl, a slušné lidi, kteří to nedělají.

Je opravdu zajímavé, že ve stávající diskusi - nakolik se týká myšlenky a projektu družstevnictví - ještě nepadla zmínka o izraelských kibucech. Neboť to byl historicky asi nejradikálnější a nejdůslednější pokus o plošně zavedené družstevnictví v rámci jednoho státu; a ještě v šedesátých létech patřilo k rozšířené módě západoevropské levicové mládeže, jít o prázdninách na "brigádu" právě do těchto kibuců.

Ovšem, po čase radikální euforie došlo ke všeobecnému vystřízlivění; a dnes je možno v podstatě už jenom možno konstatovat naprosté ztroskotání celého projektu kibuců, a s tím i myšlenky družstevnictví, jakožto reálné alternativy k soukromovlastnickému kapitalismu.

Připomeňme si trochu historii: po válce byl, jak známo, vytvořen stát Izrael. Jeho noví - povětšině evropští - osídlenci byli většinou pod vlivem levicových, tedy kolektivistických myšlenek. Navíc, protože stát Izrael musel od okamžiku svého stvoření bojovat o svou holou existenci, byl už tímto vnějším tlakem donucen chovat se jako jeden kompaktní organismus, jako jeden jednolitý celek.

To vše - a i další okolnosti - vedlo ke vzniku izraelských kibuců; tedy striktně kolektivistickému způsobu obhospodařování zemědělské půdy, kde každý bez rozdílu pracuje, a stejně tak každý bez rozdílu má stejný podíl na utrženém výtěžku. Soukromé vlastnictví neexistuje.

Čili, v podstatě se jedná o dokonalý komunismus. A - to je nutno přiznat - po určitou dobu tyto kibucy byly i ekonomicky docela úspěšné; v každém případě svou ekonomickou efektivitou překonávaly tradiční hospodaření usedlého palestinského obyvatelstva.

Jenže, vedle těchto pozitiv se časem také čím dál tím víc v onom soukolí družstevnických kibuců něco začalo zadrhávat.

Za prvé, tento absolutní kolektivismus bylo možno udržovat jenom prostřednictvím totální kontroly nade všemi a víceméně čirým psychoterorem, jako v nějaké náboženské sektě. Osobnost jednotlivce byla fakticky vymazána, vše bylo podřízeno jenom potřebám - ať faktickým či domnělým - nadřazeného kolektivu.

Jeden malý příklad: když jeden nový - evropský - člen jistého kibucu chtěl k napití použít svůj vlastní hrnek (který si do onoho kibucu sám přinesl), sklidil za to vzápětí bouři osočení, že do kibucu vnáší "soukromovlastnický" neřád!

Takovýto "duch kolektivismu" pak zákonitě vedl k tomu, že s postupnou modernizací izraelského státu čím dál tím více především mladých členů kibuců z nich začalo odcházet do města - nechat se tam "vykořisťovat" v soukromém sektoru, ale v podmínkách osobní svobody.

Ale co ještě hůře: původně ekonomicky úspěšné kibucy začaly stagnovat respektive upadávat i čistě ekonomicky.
Ony totiž mohly být relativně úspěšné právě jenom potud, pokud dostačujícím způsobem ekonomiky byla čistě polní práce. Tam je totiž opravdu možno zcela přehledně zkontrolovat: ten a ten odpracoval tolik a tolik hodin na poli, čili vykonal tolik a tolik práce.

Jenže, jak se s vývojem ekonomiky těžiště hospodářské činnosti začalo přesouvat na pole technologie a komputeristiky, pak už takováto totální kontrola nad výkonem jednotlivce přestávala mít svůj smysl. - Jak poznat, jaký opravdový výkon odvedl softwarový programátor, jenom na základě toho, že v práci strávil tolik a tolik hodin?

Ale ještě hůře. Kolektivistický způsob hospodaření, a především odměňování se dostával do čím dál tím většího rozporu s reálnou ekonomikou.

Jeden zcela konkrétní příklad: jeden mladý příslušník jednoho kibucu se specializoval právě na softwarové programy. Měl dobrou podnikatelskou myšlenku, měl úspěch, začal vydělávat milióny.
Jenže: podle železných zákonů kibucovského družstevnictví musel všechny tyto své vydělané milióny - beze zbytku odevzdávat do společné kasy! A on sám z toho bohatství které kibucu svou ryze individuální činností přinesl, neměl o nic víc nežli poslední pasáček koz!

Asi mu to není ani možno mít příliš za zlé: jednoho dne toho všeho měl dost, kibuc opustil, založil vlastní firmu, a všechny peníze které vydělá zůstávají jeho osobním respektive soukromým majetkem.

Takže, výsledek celé té historie? - Jak už řečeno, izraelské kibucy, tento kdysi vývěsní štít levicového hnutí, je dneska "výběhový model"; sice ještě stále tak nějak přežívají, pro čistě zemědělskou činnost jsou ještě jakž takž dostačující - ale všechno co má co dělat s moderní podnikatelskou aktivitou, se přesouvá z kolektivistických kibuců do soukromovlastnického sektoru.

Co z toho pro nás vyplývá? - Jestli stále ještě někdo chce setrvávat na myšlence družstevnictví jako na modelu, kterým by bylo možno reálně překonat soukromovlastnické, čili kapitalistické výrobní vztahy, pak napřed musí nějakým způsobem prokázat, že tato družstva nepostihne ten samý osud jako ty izraelské kibucy: totiž že se jejich kolektivistická forma řízení a odměňování nedostane do zásadního rozporu s ryze individualistickou formou reálných produkčních a podnikatelských aktivit.
Jinak řečeno, že ten - principiálně rovnostářský - kolektivismus se nedostane do principiálního konfliktu s individualistickým (a tedy egoistickým) myšlením a konáním reálného ekonomického subjektu.

V obecné rovině: kolektivní (družstevní) vlastnická forma se nám dostává do zásadního rozporu s ryze individualisticko-soukromovlastnickým způsobem produkce.
A jak známo ze základních zákonů marxismu, vlastnická forma se nakonec vždycky musí přizpůsobit reálné ekonomice ("materiální základně").

Pane Ševčíku, je mi opravdu velice líto Vašeho upřímného úsilí dosáhnout sjednocení levice; a jsem si plně vědom toho, že celá tato diskuse vyplývá právě z Vaší iniciativy.

Nicméně: stav levice je právě takový jaký je - nemá cenu před tím zavírat oči. Levicové myšlení je v současné době doslova a do písmene v troskách; není tu jedna jediná nosná myšlenka, která by mohla vytvořit nějaký jednotící základ.
V minulosti se takovouto sjednocující myšlenkou mohl zdát být projekt komunismu; ale právě ten, jak známo, ztroskotal naprosto.
A přesně vzato, ani ten projekt komunismu ve skutečnosti nikdy nebyl ideou jednotící, nýbrž naopak rozdělující. Neboť od samého počátku idea komunistické revoluce a komunistické společnosti musela bojovat proti principiální skepsi ostatních - a to většinových - částí levicového hnutí, který takovýto projekt považovaly za naprosto nereálný. Jak známo, v podstatě právem.

Toto zásadní rozštěpení levice přetrvává - v podstatě zákonitě - dodnes. Tato zcela zásadní dělící linie se určuje podle toho, jestli se za cíl vytyčí jenom určité sociální reformy stávajícího - tedy kapitalistického - systému, anebo jestli je konečným cílem odstranění kapitalismu jako takového, a jeho nahrazení ekonomicko-společenským pořádkem podstatně jiného ražení.

Samozřejmě, většina populace - a tedy i té levicové - je spíše konzervativní, nechce riskovat nějaké přílišné otřesy a nejisté změny, a proto se spokojí s oním reformistickým, tedy sociálnědemokratickým programem. Takovýto program je samozřejmě ze všech nejvíc "realistický"; ovšem jeho zásadním deficitem je, že neodstraňuje vlastní příčiny zla, ale jenom se pokouší zmírňovat symptomy nemoci.

Oproti tomu onen radikální myšlenkový proud, který míří na odstranění celého systému: ten si sice za cíl klade odstranění samotných příčin toho, co je na kapitalismu považováno za negativní - ovšem jeho nejzásadnější potíž je právě v tom, nabídnout nějakou opravdu funkční, životaschopnou alternativu. Především takovou, která by zase neskončila katastrofou dosavadních pokusů o socialismus.

Svým způsobem, v procesu tohoto hledání se čas zastavil - právě v Československu, v srpnu roku 1968! To byla totiž právě ta doba - doba "Pražského jara" - kdy se začalo čím dál tím více ukazovat, že dosavadní typ státně řízeného socialismu je nadále neudržitelný; jak z politických, tak i z ekonomických důvodů. A dosavadní tuhý blok státního dirigismu se začal jaksi "rozpouštět", tím že se individuálním subjektům poskytovalo čím dál tím více autonomie - a opět jak v oblasti politické, tak i v oblasti ekonomické.

Jenže: ten základní problém byl v tom, že tyto elementy individuální autonomie byly prakticky kompletně všechny z ideového a funkčního arzenálu - kapitalismu! Autonomie výrobních subjektů, jejich volné podnikatelské aktivity a především volné nakládání s vlastním ziskem - to všechno jsou základní znaky soukromovlastnického sektoru. A ještě více samozřejmě v oblasti politické - konec státní kontroly nad smýšlením obyvatelstva, názorová a politická pluralita - to všechno je samozřejmě hrobníkova lopata pro jakýkoli (celostátní) socialismus. Tohle rozpoznalo mocenské centrum v Moskvě daleko lépe nežli reformisté v Praze, a proto přišel vojenský zásah.

Ale, kdyby tohoto mocenského zásahu nebylo - lze považovat prakticky jisté, že tehdejší socialistické Československo by se postupem času dostalo víceméně přesně tam, kam se dostalo až po Listopadovém převratu - totiž ke kapitalismu.

Tehdejší reformní vedení totiž nebylo schopno najít a vytvořit nosný model, který by dokázal být spojnicí mezi socialismem a mezi tím, čemu se říká "svobodný trh". A tento model, nedá se nic dělat, se nepodařilo nalézt dodneška. Ani v rovině ekonomické, ani v rovině společenské, ani v rovině politické.

Pokud na tomto místě mohu vyslovit mé vlastní osobní krédo, pak za můj cíl považuji právě to, navázat právě na to hledání spojnice mezi socialismem a tržním hospodářstvím, se kterým počalo ono "Pražské jaro". Jsou určité - ryze ekonomické - modely, které se o takovouto syntézu pokoušejí; ale podle mého názoru nepřinášejí bohužel dostatečné řešení.

Pokusy překonat tuto dichotomii mezi socialismem a kapitalismem prostřednictvím čistě vlastnické formy družstevnictví (jak to zde reprezentuje pan Heller) sice také míří tak nějak "doprostřed", mezi těmito dvěma extrémy; nicméně ani tady nenalézám nic, co by mě mohlo přesvědčit o tom, že takovýto model by mohl mít reálný potenciál vyřešit ony zmíněné problémy.

Takže, pane Ševčíku, nedá se nic dělat: my prostě musíme dál hledat. Jestli opravdu chceme nalézt něco, co by programově mohlo sjednotit levici, pak musíme v prvé řadě nalézt nějaký reálný, nosný model, který by se vyhnul jak etatistickému socialismu, tak i volnotržnímu kapitalismu. Toto hledání - pokud k němu vůbec dochází - bude vyžadovat ještě velmi mnoho úsilí, a velmi mnoho názorových střetů. Nic opravdu velkého se nezrodí bez porodních bolestí; s tím se nedá nic dělat.

Pane Hellere, pokusím se podívat do svého archivu, jestli tam ten text od Engelse najdu (myslím, že jsem ho četl v rámci jednoho novinového článku). Bude ovšem trvat nějakou chvíli, než se k tomu dostanu (asi zase až o víkendu).
Pokud si ještě dobře vzpomínám, je dost dobře možné, že Engels tuto svou myšlenku vyjádřil v některém ze svých dopisů.

Socialismus a sociál

Moje představa o kostře budoucího společenskoekonomického uspořádání vyspělé části světa nevychází z „projektu žádoucích přání“, ale z odhadu trendů.

Na kostře ale bývá maso a tkáň.

A to maso a tkáň musí dodat eticky zakotvený projekt – humanistický étos toho, co si přejeme, aby bylo …


Pokud jde ovšem o samotnou kostru, vycházím z následujících úvah.



Co říci o reálném socialismu


Stalinský a poststalinský reálný socialismus byl systém, který fungoval v rámci dějinného období přirozené dominace soukromého kapitálu jako dominujícího mechanismu soukromého zhodnocování a prvotního rozdělování – až na to, že zde to byla veřejná moc, kdo provozoval kapitál jako meszarosovský metabolismus …

… a nutno říci, že v podstatě v zájmu společnosti (v rozporu s představami, že nějak zvlášť výrazně sloužil jakési byrokratické vládnoucí třídě).

Zájem tzv. rudé šlechty, která pochopitelně existovala, byl v tomto ohledu významný – ale přece jen sekundární, systémově neurčující.

Z hlediska společenské většiny nicméně byl poměrně spravedlivý …

Podle mého názoru byl proto systém vcelku oprávněně nazýván socialismem.


Reálný socialismus ovšem nebyl efektivní a výkonný.

Bez ohledu na to, že asi nelze hodnověrně prokázat, že by systém realizoval zájmy nějaké specifické vládnoucí třídy se specifickými zájmy v rozsahu významném, šlo o nezakrytou a původně i velmi bezohlednou politickou diktaturu, založenou na vedoucí úloze strany avantgardně-leninského typu (často pojmenovanou jako komunistická strana). V prvním období fungování strany i systému připomínalo onen krutý sorelovský elán, později systém ovládla únava a administrativní a ideologické rituály. Reálný socialismus byl v závažném rozporu s právy jednotlivce, které nerozvinul obecně za kapitalismus, ale některé okruhy práv naopak zatlačil zpět - třebaže ve svých krajních liberálních polohách (Slovinská socialistická republika s jugoslávskými otevřenými hranicemi) šlo rozhodně o „země, kde se dalo žít“ …




Dějinná období


Pokud jde o případné perspektivy postkapitalistického vývoje, který by nezávisel na existenci diktatury, vyslovil bych zde jistou hypotézu, u které se mi jeví, že je celkem potvrzována různými indiciemi našeho neklidného současného vývoje.


V současnosti se podle mého názoru už dostáváme k turbulentním a chaotickým hranicím dějinného období, kdy soukromý kapitál přestává plnit roli dominujícího mechanismu soukromého zhodnocování (zde je po mém soudu namístě označení hranice nebo předěl - termín křižovatka není příliš vhodný, protože navozuje hned představu jakési „svobody volby“, která se ale ve skutečnosti týká až různosti cest, které lze nastoupit při nebo po překročení hranic dějinného období).


Čím víc se zřejmě blížíme k výše uvedenému dějinnému předělu či hranici, tím víc je zjevné, že ekonomika je příliš efektivní, než aby vytvářela potřebné objemy poptávky na úseku výrobní spotřeby – a než aby byla nakonec zisková pro dostatek poptávkově-výdajové „suroviny“. V čím dál více prohlubované tzv. znalostní ekonomice je aplikován čím dál větší podíl toho, co užito při výrobě tímto výrobním použitím nezaniká a nevytváří tak poptávku z výrobní spotřeby, zakázku, aby mohlo být obnoveno, co při výrobě zaniklo. Pak ovšem ani vyšší vytížení kapacit veřejným dluhem už nemůže vést k tak robustnímu zvýšení poptávky tak robustní výrobní spotřebou jako v dobách industriálních. Jak správně zdůrazňuje Ilona Švihlíková, aplikace veřejného dluhu v minulosti přinášela větší efekty než dnes. To ale nic nemění na skutečnosti, že veřejné zadlužení je paradoxně používáno dnes víc … a je ještě větší nutností než v minulosti …

Fiskální multiplikátory jsou poměrně vysoké – pohybují se v blízkosti jedničky a často i znatelně nad ní.

Veřejné výdaje už proto podle Skidelskyho tolik nevytlačují výdaje soukromé – naopak je čím dál více nahrazují a doplňují.


Přitom naturální, reálný nadprodukt (přebytek nad reálnými náklady) vzniká pochopitelně čím dál efektivněji, vzniká ho jako užitných hodnot čím dál víc a ekonomika je čím dál technologicky vyspělejší.

Zisk z tržní realizace je ale jiná, hodnotová veličina.

Kapitál je v keynesovském pojetí vysoce saturován a dílčí kapacita reálné ekonomiky Starého vyspělého světa vynáší čím dál menší převis hodnoty vyrobeného produktu nad soukromými náklady daného výrobce.

V této souvislosti lze proto i čím dál méně požadovat, aby člověk byl spojován s konkrétními výrobními prostředky jen tehdy, když toto spojení bude přinášet soukromý zisk z tržní realizace dílčí produkce a tedy i soukromé (dílčí) zhodnocení dílčích (soukromých) kapacit při dílčí (soukromé) kalkulaci. Člověk by měl být spojován s výrobními prostředky, pokud to bude výhodné z hlediska celospolečenského vzájemného zhodnocování na agregátní úrovni, i kdyby nedošlo k izolovaně pojatému soukromému zhodnocení dílčích soukromých kapacit.


-.-.-.-.-.-


Za této situace je soukromý zisk z tržní realizace stále více nahrazován rentou, kterou ale vládnoucí třída či vrstva (na rozdíl od éry dominace renty feudální) nečerpá z výnosů dílčí (soukromé) výseče svého vlastního majetku jako v éře dominace feudální renty. Tehdy za staré feudální renty šlo o dílčí výseč půdy, jejíž vlastnictví bylo jištěno družinou, kumulací zvykového práva a tradicí – panovník byl daleko a jeho moc proměnlivá. Na příkladu revolučního Tábora bylo možno sledovat, jak komunistické město v řádu pár let vplulo do feudálního uspořádání jako svébytné městské panství s vlastními privilegii, uznanými nakonec i Zikmundem Lucemburským.


Dnes saturace dílčího soukromého produktivního kapitálu dostala už celý systém do polohy, že ta dnešní, stále významnější renta je čerpána z výnosů, které by nevznikly z jednotlivých dobrovolných soukromých poptávek soukromých osob (kapitalistů a jejich zaměstnanců). Soukromý zisk z tržní realizace je stále více nahrazován takovou rentou, kterou vládnoucí třída či vrstva čerpá (na rozdíl od předkapitalistické feudální renty) z výnosů postupně se formujících koloběhů vzájemného a solidárního zhodnocování na agregátní úrovni, které je spíš čím dál víc příčinou, že k těm jednotlivým koloběhům soukromého kapitálového

zhodnocování dochází – než aby samo bylo následkem zhodnocení soukromých reálných kapitálů, které mají ve Starém vyspělém světě závažné problémy.

A pokud dochází k celospolečenskému zhodnocování (přírůstek HDP je větší než absolutní přírůstek veřejného dluhu), stává se tento výsledek čím dál méně následkem součtu jednotlivých soukromých kapitálových zhodnocení (i kdyby státních podniků) - jako to bylo po druhé světové válce - a čím dál víc následkem celkového koloběhu vzájemného, klastrového a ekonomicky vlastně solidárního zhodnocení na agregátní úrovni.


Veřejné poptávky jsou ale zdánlivě z daní, které stát vybere od soukromých osob. Lze si proto jistě položit otázku – co kdyby v kapsách lidí zůstaly peníze, které odvedou v daních?

Nebyly by pak soukromé poptávky dostatečně robustní?


Tak nějak to vidí echtovní pravice. Že totiž by situace byla lepší (když ne rovnou ideální), pokud by tu byl minimální stát jako kdysi, a lidem by jaksi zůstávaly v kapsách peníze, které by si vydělali čistě tržním způsobem – kapitalisté na základě těch svých, spontánně se vyvíjejících vyjednávacích pozic a jejich zaměstnanci zas na základě těch svých ryze proletářských vyjednávacích pozic za situace minimálního státu. Tedy na základě vyjednávacích pozic jednotlivých soukromých aktérů trhu by se systém dostal do potřebné rovnováhy.

O jaký segment osobní spotřební poptávky by se ale mohlo potom jednat a kolik práce by pak lidem mohl dávat sektor výroby kapacit, pokud by ta spotřební konečná kupní síla byla rozdělena mezi obyvatelstvo spontánně na základě fungování soukromých majetků, do kterých skoro není zasahováno?


Navíc ta veřejná poptávka není jen z vybraných daní.

Veřejný dluh a komoditou nekryté peníze existují pouze díky veřejné moci a společnosti jako celku.



Obecné obrysy postkapitalistického ekonomického systému

Podle mého názoru se systém pozvolna posouvá k hranicím, za kterými zřejmě následuje dějinné období, se kterým by mohl být kompatibilní reprodukční koloběh následujícího typu:



1. … pomalu se formují vysoké - a to zejména bohužel nepřímé - daně (25 % se u základní, tedy nesnížené sazby stává pomalu normou už teď a lze předpokládat další a další nárůst, protože nepřímé daně postihují sice hlavně nezámožné, ale u většiny statků méně bolí, u konkurenčních trhů nedopadají tolik na spotřebitele, a vybrané statky a služby jsou v sociálně citlivějších státech řazeny do snížené, případně dokonce nulové sazby) …


2. … spolu s vysokými daněmi je toho zároveň čím dál více jednak přímo dotováno a čím dál více produkce vzniká jako výsledek partnerství veřejných a soukromých peněz při zálohování zdrojů a z klastrových spojení. Je přitom otázkou v jakých popisujících termínech uchopíme historicky se měnící kategorii (pojem) – to, co považujeme za dotaci, můžeme nahlížet (a lze to tak vnímat) jako společenské zálohování žádoucích

procesů (ještě fyziokraté používali nejvíce termín zálohy, tedy „avances“ pro označení investičního vkladu a teprve Turgot přešel k názvu kapitál, tedy „capitaux“). Zdá se, že proces zálohování a financování nezbytný pro následné faktické využívání výrobních faktorů při produkci si čím dál méně a méně vystačí s jednotlivými dílčími kapitálovými mechanismy (P – Z – P+), takže si tyto procesy vynucují čím dál častěji nejrůznější partnerství, finanční a věcné podílení se (a čím dál víc veřejné sféry) na akci (projektu, záměru, investici), různé sdílení a clustery všeho druhu (o účasti a podílení se na společných statcích a různých infrastrukturách ani nemluvě) …


3. … finančnictví se nakonec stává veřejnou službou a banky, které se nemohou vymanit ze závislosti na emisní bance jako na bance poslední záchrany a vystoupit ze systému fraktálního bankovnictví, se postupně stávají pobočkami emisních bank, jak se domnívá bývalý vysokoškolský profesor a nyní předák CitiGroup Willem Hendrik Buiter.



4. … provozní úvěr nemusí být nakonec vždy spojen s úrokem (třebas i téměř nulovým) – zejména v dobách stagnačních může být provozní úvěr naopak spojen s bonusem tomu, kdo si úvěr vzal, bonusem odvozeným od podílu na daňovém výnosu, vyvolaném tím, že za poskytnutý úvěr jsou rozpohybovány kapacity, včetně pracovních sil a odvedeny daně, k jejichž odvedení by jinak nedošlo. V dobách boomu se pobočky emisních bank v systému finančnictví jako veřejné služby vrací k půjčování státních peněz za úrok – třebas nízký. Časem se ale může ukázat, že tato poloha půjčování za úrok, bude stále méně častá …


5. … podobně se může stávat čím dál více, že pokud si někdo vezme spotřební úvěr, nejenže nevrací jistinu s úrokem, ale dokonce vrací méně, než si půjčil.



6. … výrobce by mohl být motivován k odběratelské a spotřebitel k spotřebitelské poptávce – výrobce bonusem uvedeným shora v bodě ad 3 nebo dokonce – pokud by se provozní úvěr s bonusem stal pravidelnosti – by výrobce vlastně (případně nezávisle na čerpání úvěrů), mohl být bonifikován obecně podílem na daňových výnosech, které vygeneroval svými výrobními (zejména mzdovými, případně investičními, ne však ostatními přímými než mzdovými) výdaji … takže by se vlastně podílel na společenském zhodnocování na agregátní úrovni.


Zvolna by takto slábnul charakter pracovníka jako nákladové položky. V kapitalismu je pracovník nákladová položka. To není úplná samozřejmost v historii civilizace. Za feudalismu byla klíčovou formou přebytku renta, případně daň, ale ten, kdo řídil výrobní proces, byl sám hospodář, který hospodařil s výrobními prostředky, případně i s půdou. Za jistých podmínek si – i s ostatními na usedlosti - rentu odpracovával robotou, ale to nebylo klíčové. Ale i ten poháněčský systém panských drábů a fořtů v rámci roboty, která za feudalismu nutně existovat nemusela, měl daleko do poháněčského systému kapitálu. Snížit náklady za každou cenu – to je nejvyšší ekonomický zákon soustavy, kde člověk patří zcela jednoznačně mezi jeden z nákladů.

A zde se jedná i o požadavek étosu - člověk by měl být méně nákladovou položkou a pokud tomu jde naproti mechanismus zhodnocování veřejných rozpočtů (bonifikace zaměstnanosti by měla veřejným rozpočtům a výrobcům samotným jako podílníkům nakonec i vynášet), tím lépe … zvlášť když soukromokapitálové zhodnocování a zisk slábnou a nejsou v nejvyspělejších zemích v potřebné kondici …

Jiné náklady než na práci je ale výrobce motivován minimalizovat, aby na trhu co nejúspěšněji prodal …

7. … u konečného spotřebitele pak může hrát podobnou „bonusovou“ roli paušalizovaný nepodmíněný základní příjem, který by postupně mohl dosáhnout úrovně psychologicky dosud nepřijatelně vysoké pro nynější aktuální sociálně psychologické rozpoložení, zakořeněné ještě ve starém řádu nedostatku.

1111111

ale nic ve zlém, Ty alespoň nepřekrucuješ marxismus, který dost znáš, a říkáš vlastní názory. Ale nezlob se, já tu Tvoji složitou teorii nehodlám studovat, i když je to neslušné. Ale mohl bys z toho vyvodit nějaký konkrétnější závěr? Nemyslím takový ten volební program, ale co by mělo být oproti dnešnímu kapitalismu jinak. S tou rentou jsi se nějak matně trefil.I my s Frantou mluvíme o kognitariátní rentě z výjimečného talentu. Ale nemohl bys mi nějak přehledněji naznačit, jaká bude forma vlastnctví, pokud vůbec nějaké identifikovatelné vlastnictví uznáváš (jistě víš, že nemyslím právní titul, ale každodenně vykonávané role), jak to vidíš s třídami, jakou politickou formu - šlo by to?A případně - výše jsem formuloval takový praktický program na podporu samosprávy - co Ti na něm vadí?

příspěvku, Vlasta Hábová má pravdu s tou intelektuální hlušinou. Mimo jiné ale potvrdil mou disagnózu - že soudí o marxismu nikoli na základě prostudovaných děl, ale na základě různých útržků, o kterých ani neví, kde je vzal, které většinou ti jeho zdrojové používají k záměrné falzifikaci marxismu. Jijými slovy, on sdi tvoří dvůj marxismus a ten pak velmi snadfno vyvrací, jenomže to marxismus není. V těch svých litániích se točí pořád dokola jako pes za ocasem a ignoruje námitky, takže se už nebudu obtěžovat s ním polemizovat - už jsem vlastně všechno řekl. Pan Poláček si zejména pořád plkete kolektivnost práce, ke které zdá se počítá i rovnostářské odměňování, se skutečně společenským charakterem práce - má upozornění ignoruje, asi jim ani nerozumí.
Jen pro informaci - izraelské kibucy jako naplnění ideálu komunismu vidí jen pan Poláček. O nich se dost dobře nedá mluvit jako o samosprávném vlastnictví ve formě družstevnictví. Ony jsou především mimo celou sféru společenské práce a výroby- jsou to víceméně politicko-náboženské komunity založené na izolaci od daného společenského řádu.Nepředstavují ani náznak řádu jiného, oproti kapiutalismu jsou spíše krokem zpět, k feudální občině.Práce tam možná je kolektivní, ale nespolečenská. Patří spíše do nadstavby než do základny.

Pepíku, ale s tou výchovou nového člověka snad nejsem tak úplně vedle? Zrovna včera jsem náhodou narazila na internetu na Leninovu Dětskou nemoc levičáctví v komunismu, kde píše, že porazit velkoburžoazii je to nejmenší, ale zbavit se maloburžoazního myšlení a síly zvyku je ze všeho nejtěžší.

píšete "onen radikální myšlenkový proud, který míří na odstranění celého systému: ten si sice za cíl klade odstranění samotných příčin toho, co je na kapitalismu považováno za negativní - ovšem jeho nejzásadnější potíž je právě v tom, nabídnout nějakou opravdu funkční, životaschopnou alternativu".

Obávám se, že alternativu s velkým "A" půjde opravdu uskutečnit až ve "dnech poté", protože nikdo neví, jak k ní přijatelným způsobem cíleně dospět ze současného stavu.

Jak byste si ji ale představoval Vy?

je to komplexní proces, ale v marxistické dialektice (na Hegela nejsem odborník) je některý faktor dlouhodobě, konec konců (nepřehlédni to "konec konců") určující a tím je souběh dvou základních aktivit - práce jako součásti výrobních sil a charakteru výrobních vztahů a z nich vyplývajících vlastnických či nevlastnických aktivit pro daného jednotlivce či celé masy.A pro orientaci ve společnosti a mezi ideologiemi, různými morálkami, právními systémy, estetickými normami a zejména pro orientaci v politice a veřejné správě vůbec je nejpodstatnější to, zda jde či nejde o vlastníka, zda má či nemá praktrickoiu zkušenost z výkonu této aktivity - to ovlivňuje vědomí ze všeho nejvíce. Dělnická třída měla původně jenom zkušenost z prodeje vlastní pracovní síly jako nevlastnické aktivity a pak dost nárazové politické zkušenodsti z buržoasního potlačování svého odporu apod. - s nimi se dokázalo vědomí její významné části vzepnout až na hybnou, leč nikoli hegemonní sílu protosocialistické revoluce a položení základů protosocialismu. Nejvíce ve formě byla, když si na ty vlastnické zkušenosti sahala - např. u nás před únorem - závodní výbory a jejich role atd. Ale jakmile tu roli převzal řídící aparát, i když vyrostl z jejích řad, nastal pokles a DT už neměla sílu aparát krotit, sjednocovat a korigovat systémové vady. Proto považuji za tak důležitou zkušenost ze samosprávného vlastnění už před zlomem politické moci a nevidím problém formování vědomí morálky, atd. jako tak strašně náročný - lidi se vždycky přizpůsobili (v průměru) změněným ekonomickým podmínkám, jinak bychom stále ťukali pazourkem nebo dřeli na panském. To operování nezměnitelnou lidskou povahou je jen fígl buržoasní ideologie, který bohužel straší i v hlavách neprivilegovaných.

měl jsem tendenci Vás kárat za nepořesné vyjadřování - že totiž nikdo neví, jak na tu Alternativu, ale pak jsem si to ještě jednou přečetl a Vy zobecňujete jen to že nikdo neví jak se dostat ze současného stavu, jestli dobře rozumím, tak Vám jde o první kroky. Protože tu dlouhodobější cestu nakonec vidí nejen všichni marxisté, ale i širší množina komunistů a mnoho dalších lidí. To bych si ohřál vlastní polívčičku s tím, že my předkládáme poměrně propracovaný model té Alternativy, že jsem tady z něj toho hodně uvedl a Vy ńa to nereagujete. Pokud jde o ty první kroky, tak tady musím přiznat, že ani my nemáme příliš jasnou představu, ale tak zlé, jak tvrdíte, to s námi není. Mimochodem proč jste nijak nereagoval na můj nástin politického programu podpory samosprávného podnikání - to musí být základ těch kroků. A leckdo mimo nás se k tomuto poznatku probíjí - např. prof.Schweickart v USA, tzv.Parekon, dokonce i anarchisté a poslední dobou trochu zabírají i nacionalismem a stalinismem zblblí ruští komunisté - drze prohlásím že my jsme lepší - ale zase ne jediní. A Vy nás přehlížíte jako širé lány.
Možná jsem Vám už položil tu otázku kterou kladu každému a téměř nikdo mi na ní neodpovídá, pokud se nekroutí jako had a nehraje si se slovíčky: Vyjděme z předpokladu že základem Alternativy musí být určitá specifická forma vlastnictví (to bylo zatím v každé systému - forem vlastnictví mohlo být víc, ale jedna byla určující, základní. Pokud tento předpoklad přijmete, tak na jaké může stát ta Alternativa, když historie už prověřila a více méně odmítla státní vlastnictví protosocialistického typu, kapitalismus,malé soukromé vlastnictví by nezvládlo klíčovou výrobu - tak co ještě zbývá jiného, než do celospolečenské podoby a klíčových odvětví dotažené zaměstnanecké vlastnictví? (Podtrhuji - nemám na mysli nic z toho, co si lidé zatím s tím pojmem zaměstnaneckého vlastnictví spojují - malá zemědělská či řemeslná družstvíčka, kibucy, jugoslávský model,dokonce ani ne jen izolované velké komplexy ( jako byly Slušovice nebo jako je Mondragon). Nebo si myslíte že nám něco přivezou MARŤANI nebo že vznikne něco, co ještě vůbec v žádné podobě neexistovalo a neexistuje? (To by bylo ale prvně v dějinách!!!) Mohl byste na tuto otázku jasně odpovědět? A prosím ne až za týden? Vy nemáte jiný návrh než smíchat kapitalismus s nějakými prvky protosocialismu?

Agenda levice pro příštích 25 let - z textu na BL z roku 2008:

„Na závěr shrnul Wallerstein svůj názor následovně: „Musíme vymezit dlouhodobé cíle smysluplně, ale ve velmi obecných termínech. Nemáme a nemůžeme mít přesnou představu struktur vhodných pro lepší světosystém, který chceme vybudovat. To byla jedna z velkých historických předností Karla Marxe. Nikdy netvrdil, že by mohl narýsovat, jak by svět, jejž nazýval „komunistickým“, mohl skutečně vypadat institucionálně.“

Nato pokračoval: Krátkodobě musíme mít především na mysli, že existuje jenom menší zlo. Musíme být připraveni podílet se každou chvíli na úsilí o menší zlo, jak je definují utlačované národy světa. Neučiníme-li tak, budeme mít zlo větší – a to existuje vždycky. Práce v krátkém termínu je především obranná.

Avšak nejdůležitější je uvědomovat si střednědobě, tedy v příštích 25 letech, že žijeme v době přechodu. Problémem už není zda chceme či nechceme udržet kapitalistický systém , nýbrž co jej nahradí. „Musíme pracovat velmi tvrdě a velice nekompromisně, nátlakem ve směru ke světosystému demokratičtějšímu a rovnostářštějšímu. Takový systém nemůžeme vybudovat v tomto střednědobém termínu. Co však udělat můžeme – umožnit mnohočetné politické aktivity, které skončí nachýlením rovnováhy proti bohatší, lépe organizované a mnohem méně oprávněné skupině – těm, kdo si přejí udržet nebo dokonce posílit jinou variantu hierarchických, polarizovaných systémů, jež jsme měli až dosud. Jejich systém by nebyl kapitalismus – byl by pravděpodobně horší.

Nakonec si musíme uvědomit, že výsledek boje v současném chaotickém přechodu není nijak nevyhnutelný. Bude formován souhrnem činností každého jednotlivce na všech stranách. Máme pouze padesátiprocentní šanci, že převládneme. Můžeme padesát procent definovat jako šanci neobyčejně nízkou. Já ji definuji jako velikou příležitost, kterou nesmíme zmeškat,“

Celý text zde:
http://blisty.cz/art/40670.html

Jakým slovem označit současný systém?


V ideovém a názorovém rejstříku současnosti se vyskytuje určitá část (zejména americké) radikální pravice, která sebe sama považuje za poslední obhájce zájmů především středního stavu ale vlastně i nepřímo celé společenské většiny neprivilegovaných - a je podobně kriticky zaměřena proti současnému světovému systému jako razantnější část levice.

Názor této, často velmi hlučné, skupiny (dále jen „radikálně kritická pravice“) má ale své specifické rysy.

Standardní kapitalismus je podle nich jednak zřízení, které je prý v největším možném souladu se zájmy skoro všech lidí … až na to, že už prý vlastně (téměř) zanikl.
Proto prý ta nespokojenost a dějinný pesimismus lidí.
Kdyby prý skutečný kapitalismus trval, bylo by (prý) v tomto ohledu jinak.

Aktivisté a publicisté této názorové skupiny se jinak velmi rozhořčují nad údajným zánikem „echtovního“ kapitalismu, nad zpupnou vládou nekrytých peněz a nad sílící rolí veřejné moci.

Ve svých šťavnatých manifestech a pamfletech (s oblibou přetiskovaných i českými radikální vebsajty, blogspoty a diskusními fóry) proklínají status quo - a současnou situaci a její aktéry a viníky označují a popisují těmi nejexpresívnějšími výrazy. Slova jako „drzost, zločinec, grázl, bolševismus, fašismus, stalinismus“ jsou vcelku běžnou výbavou těchto článků a běžným označením amerických finančních a vládních kruhů …
¨
Články reprezentantů této skupiny s oblibou čte a prvoplánově velmi chválí (možná spíš kvůli expresívnímu vyjadřování než kvůli tomu ostatnímu) i naše radikálnější levice. Ale jen do té doby, dokud se jedná o popis stavu věcí a událostí, pokud tedy jde o deskripci a analýzu a nikoli projekt a způsob řešení. Protože když jsou v kritických manifestech pravice někde naznačena nějaká řešení, následují (pochopitelně) u levičáckých čtenářů (předtím spokojených a téměř jaksi „vrnících“ nad orgasmickou razancí kritické smršti) rozpaky a nejistota …

Málo platné – ti radikálně pravicoví, ultraliberální aktivisté a publicisté radikálních článků a pamfletů přece jen patří z hlediska názorových kořenů někam jinam než levice. Původní, standardní kapitalismus je pro ně vysoce žádoucí fenomén, cíl a vzor … a oni ve svých řešeních proklamují především návrat. A to dokonce nikoli jen návrat do poválečného sociálního státu (kde prý dokonce podle nich naopak ten „nástup nesvobody“ skutečně začal), ale do co nejpůvodnějšího kapitalismu 19. století.

Obrazně řečeno „návrat do stavu jakéhosi idealizovaného „kapitalistického ráje“, „návrat do (systémového) bříška“, návrat do poměrů, kdy kapitalismus vznikl, kdy podle radikálně kritické pravice …
… bylo všechno tak, jak to má být …

Mají tvrzení o „zániku kapitalismu“ něco do sebe?

Nebo jde jen o účelovou absurditu, aby články byly šťavnatější a výbušnější a aby hlavně vzbudily pozornost?

Nebo jak tedy vůbec označit, pojmenovat, definovat současný systém?

Je to kapitalismus (v těch podstatných náležitostech určité systémové kategorie) nebo ne?


Michal Kalecki – otec „levé syntézy“

Právě končí rok 2013, ve kterém uplynulo 130 let od úmrtí Karla Marxe a stejná doba od narození Johna Maynarda Keynese.
Masarykova demokratická akademie, osvětová instituce blízká ČSSD, vzpomenula v roce 2013 při večerních přednáškových seminářích v pražském Lidovém domě v Hybernské ulici Keynesovu památku - a také památku našeho velkého rodáka z moravské Třešti, rakouského ekonoma Josepha Aloise Schumpetera, který se stejně jako Keynes také narodil v roce Marxovy smrti. Bohužel plánovanou, větší, celodenní konferenci věnovanou Karlu Marxovi se v roce 2013 už nepodařilo řádně uspořádat a tato zřejmě proběhne některou únorovou sobotu roku 2014, i když jubilejní rok už uplynul …

Třebaže konference samotná má být věnována hlavně Karlu Marxovi, neměl by asi zapadnout ani odkaz toho, kdo ve svém díle dědictví obou jubilantů spojil. Tedy odkaz a vlastní dědictví Michala Kaleckiho (1899-1970), jehož životních jubileí se sice ani v uplynulém roce, ani letos žádné výročí přímo netýká, který ale právě před třemi čtvrtinami století, začátkem roku 1939, uveřejnil v anglofonním prostředí své vlastní opus magnum.

Tento svérázný polský marxistický ekonomický novinář a potom univerzitní badatel soustředil svou pozornost (mimo jiné) na II. díl Marxova Kapitálu a na zde obsažená Marxova reprodukční a realizační schémata. Hlásil se v tomto ohledu ke své velké krajance Rosalii (Rose) Luxemburgové, marxistické političce, novinářce, učitelce a teoretičce, od jejíhož hlavního díla (Akumulace kapitálu), kde hrála Marxova reprodukční schémata hlavní roli, uplynulo v roce 2013 rovných 100 let.

Michal Kalecki ve svém díle spojil marxistické a keynesovské prvky. Vedle svých marxistických základů byl totiž zároveň (chronologicky vzato) skutečným zakladatelem (post)keynesovského ekonomického směru … a na rozdíl od Keynese (stejně jako později nemarxisté Harrod, Domar, Kaldor a Robinsonová) už rovnou (z hlediska hospodářského cyklu a růstu) dynamicky orientovaného keynesovství.

Bohužel byl „pouhým Slovanem“, „pouhým Polákem“ - a v Polsku také (jako zaměstnanec polského Ústavu pro výzkum konjunktury) až do r. 1938 pracoval a žil.

A tak jeho vklad do rezervoáru lidského poznání vzal „svět“ s dominující rolí Anglosasů a Němců na vědomí až tehdy, když Kalecki svoje hlavní dílo „Eseje o teorii hospodářských výkyvů“ vydal v kolébce politické ekonomie, v Anglii, v době svého působení v Oxfordu … to znamená na jaře roku 1939, čili tři roky po Keynesově slavné „Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz“ …



Kapitalismus podle Kaleckiho

Kapitalismus jako hospodářská soustava je obvykle definován jako dominantní úloha kapitálového mechanismu soukromého zhodnocování v ekonomice.

Už v I. díle Marxova Kapitálu nalezneme známou formuli kapitálového mechanismu soukromého zhodnocování („P – Z – P+“): „nahromaděné peníze (vlastní nebo cizí za úrok) – nákup kapitálových statků (včetně pracovní síly) jako zboží a pak výrobní užití všeho tohoto kapitálového zboží (včetně pracovní síly) a vznik výrobku, tedy nového zboží s vyšší hodnotou – tržní realizace výrobku jako nového zboží a opět peníze, jako na začátku, ale teď už s přirážkou“.

Tato formule a vůbec celý první díl Kapitálu se ale nezabývají okolím jednotlivého kapitalisty a realizace výsledků jeho činnosti, výsledku projevu jeho funkce. Jenže právě ten charakter „okolí“ je ve skutečnosti tím podstatným - a pokud jde o Marxe, tak tohoto „okolí“ se dotýká až II. díl Marxova Kapitálu, chronologicky vytvořený úplně naposledy z celé textové suroviny celého Kapitálu a Teorií o nadhodnotě. Druhý díl Kapitálu v reprodukčních a realizačních schématech zdůrazňuje model systémové reprodukce společenské struktury kapitalistické ekonomiky.

A o tento díl se také Michal Kalecki (podobně jako před ním Rosa Luxemburgová v Akumulaci kapitálu) opírá …

Pokud budeme na systémovou kategorii „kapitalismus“ nahlížet prostřednictvím Marxova II. dílu Kapitálu a Michala Kaleckiho, pak se ukáže zcela zřetelně, že kapitalismus se nestává (a také nezůstává) tím kapitalismem jen proto, že zde také už (nebo ještě pořád) existují zaměstnavatelé, kteří najmou za mzdu osobu, která bude pracovat se zaměstnavatelovými výrobními prostředky a výsledek této práce bude vlastnictvím zaměstnavatele, který ho pak prodá na trhu (realizuje), tedy že se v systému vůbec vyskytují a zde existují ti, kteří zhodnocují svůj soukromý majetek tím výslovně kapitálovým způsobem … a ne způsobem jiným, např. nájemně-rentním jako to bylo u feudálů.

Takoví „podnikatelé“ byli zřejmě vždy – snad kromě úsvitu dějin za prvobytně pospolné a rodové komunity.

Michal Kalecki pojímá kapitalismus strukturalisticky a funkcionálně a ve svých „Esejích o teorii hospodářských výkyvů“ z roku 1939 ukazuje podstatu kapitalismu na abstraktním modelu takto:

„… Kapitalisté jako třída získávají přesně tolik, kolik investovali nebo spotřebovali, a kdyby v uzavřeném systému přestali stavět a spotřebovat, nemohli by vůbec vydělat peníze. Proto kapitalisti jako celek určují svoje vlastní zisky rozsahem svých investic a osobní spotřeby …“

Z hlediska pojetí Michala Kaleckiho lze proto dovodit, že kapitalismus je kapitalismem natolik, nakolik jsou to soukromí kapitalisté samotní, kdo tvoří svými vlastními výdaji z nakumulovaných zdrojů sami sobě úhrn (celospolečenský, makroekonomický agregát) svých vlastních hrubých zisků, které jim pak vždy a znovu umožňují jak vlastní spotřebu, tak zároveň udržování a rozšiřování (reálnou akumulaci) výrobních prostředků. Zbývající mimoziskový“, „nákladový“ zbytek úhrnu společenských příjmů pokrývají zaměstnanci kapitalistů, kteří svými spotřebními výdaji uspokojují hlavně své lidské potřeby, reprodukují svou pracovní sílu a udržují a obnovují svůj tzv. lidský kapitál.

Ty soukromé výdaje kapitalistů by ve standardním (původním) kapitalismu přitom měly být čerpány hlavně z předtím nahromaděných (nakumulovaných) prostředků (Marx v II. díle Kapitálu hovoří o nahromaděných „pokladech“), přičemž tyto nahromaděné prostředky mohou patřit (a nakonec velmi významně patří) i jiným kapitalistům nebo vůbec subjektům, než těm, kteří s nimi produktivně nakládají, a mohou být uloženy v bankách soukromým výrobcům k dispozici. I toto používání peněz, které uspořil někdo jiný než ten, kdo je používá, … je standardně kapitalistické. Mělo by se ovšem vždy jednat o (nějaké) úspory … nikoli o dluhové peníze, které by bez jištění státem delegovanou nebo státní emisní bankou, nemohly vůbec pravidelně vznikat.

Při takovém úhlu pohledu je kapitalismus až teprve (ještě stále) systém a situace, kdy soukromí kapitalisté si v silně převažujícím rozsahu (a nikoli například víc jak napůl s veřejnými rozpočty) navzájem poskytují výrobní příležitosti a opakovaně v nekonečném reprodukčním koloběhu si budují a vždy znovu obnovují (jako celospolečenský agregát) svůj vlastní hrubý ziskový převis (hrubou ziskovou marži) nad přímými náklady u svých výrobků

… čili svůj motivační výnos, který je samotné jako investory pohání.

Podnikající aktér trhu používající kapitálový mechanismus soukromého zhodnocování P – Z – P+ je potom kapitalistou natolik, nakolik operuje v systému, kde jsou hrubé zisky v systému „utkány“ ze soukromých výdajů jiných kapitalistů - realističtěji řečeno, kde úhrn (agregát) hrubých zisků je soukromými výdaji kapitalistů „nadkriticky silně zabarven“.

Pokud tomu tak není, systém se více či méně posouvá za hranici takto vymezeného kapitalismu se ziskem jako dominující formou společenského přebytku v systému. Soukromí vlastníci výrobních prostředků, fondů a zboží ovšem jistě mohou v nějakém modifikovaném společenském uspořádání těžit nějaký odlišný druh výnosu, u kterého zůstává velmi často zisková forma jako jakási „skořápka“. Ale z hlediska obsahu je takový výnos v nadkritickém rozsahu utkán z jiných výdajů než soukromých a odjinud než z odložené spotřeby ze skutečných úspor soukromého kapitalisty.

Nebo může jít přímo o pověstné „vytloukání renty“.

Dílčí (soukromý) majetek nemusí být nutně zdrojem zhodnocování.
Ale svou společensko-politickou silou může (jako jakási „vstupenka do klubu“) umožnit odssávání výsledků takového zhodnocování, které jako celek probíhá čím dál méně uvnitř třídy kapitalistů …


A co tedy současnost?

Takže jestli nejen renty privilegovaných zatlačují standardní zisky ze soukromého zhodnocování, ale i samotné zisky kapitalistů se stávají jakýmisi „zisky-zombie“, protože jsou obrovským dílem „upředené“ z výdajů z veřejných rozpočtů a zdrojů a často veřejných dluhů, a pokud je většina všech (tedy jakýchkoli) výdajů prováděna z úvěrových peněz (vznikajících jako dluh), které banky s nevelkými rezervami mohou chrlit jen díky státním nebo státem delegovaným emisním bankám poslední záchrany a pokud ani ta „mimozisková“ (nákladová) část cenového agregátu není tak podstatným dílem utkána z výdajů z mezd a platů vyplácených v soukromém sektoru, ale zase rostoucí měrou z veřejných peněz (velký veřejný sektor, vysoký podíl státních důchodů a státních důchodců na populaci vůbec, vysoký podíl sociálních dávek) …

… a pokud nakonec i ten proces zálohování a financování nezbytný pro následné faktické využívání výrobních faktorů při produkci si méně a méně vystačí s jednotlivými dílčími kapitálovými mechanismy (P – Z – P+), takže dochází čím dál častěji k nejrůznějším partnerstvím, k finančnímu a věcnému podílení se (i veřejné sféry) na akci (projektu, záměru, investici), na různém sdílení a clusterech všeho druhu (o účasti a podílení se na společných statcích a různých infrastrukturách ani nemluvě) …

… pak bez ohledu na to, že samotné soukromé vlastnictví výrobních prostředků nebylo zatlačeno vlastnictvím veřejnoprávních korporací (stát, samosprávné regiony, obce, postupně i EU), ale od poloviny devadesátých let minulého století spíš naopak …

… kapitalismus z hlediska Kaleckiho pojetí asi skutečně „taje jako sníh na slunci“ …

V tomto smyslu může mít tedy (zejména americká) radikálně kritická pravice (které se pochopitelně takové procesy hrubě nelíbí) pravdu …


Na křižovatce

I kdybychom ale na základě Kaleckiho úhlu pohledu připustili, že ten aktuální kapitalismus je nebo se stává „něčím-jiným-než-kapitalismem“, něčím, co se radikálně kritické pravici (zahleděné do tradic starého „echtovního“ kapitalismu) pranic nezamlouvá, neznamená to ani v nejmenším, že tu v průběhu takového vývoje vzniká jakýsi „pokrokovější“ společenský řád.
Směšnější tvrzení ostatně snad ani nemůže existovat.
Z nedostatku vystižnějšího pojmenování ovšem můžeme dnešní aktuální stav věcí Starého vyspělého světa skutečně označit za „socialismus pro privilegované“, když víme, jak velkým dílem z jakých výdajů jsou „upředeny“, složeny a tedy charakterizovány výnosy vládnoucí třídy čím dál více závislé a parazitující. To ale nic nemění na tom, že takový druh „socialismu“ je pochopitelně pro levici stejně nepřijatelnou systémovou zrůdou jako pro pravicové propagátory původního kapitalismu.

Přitom historie přináší různá poučení.

Bourbonský dvůr měl prostřednictvím tehdejší etapy absolutismu šanci přejít po roce 1774 pokojně a jaksi „na „anglický způsob“ (na ten oranžistický nikoli cromwellovský způsob) od feudalismu až ke skutečnému, tedy parametrickému kapitalismu pravidel a nikoli „kapitalismu“ colbertovských feudálních privilegií a parazitismu.

Pro takový případ bylo vše připraveno a jak vůle, tak i schopnost jednat byla u progresivního ministra Turgota silná … a jeho znalosti pro tento účel víc jak dostatečné.

Nicméně král Ludvík XVI. provedl raději volbu jinou.
Turgota odvolal a v konečném důsledku si tím zřejmě i sám pro sebe „zvolil“ tu hrkající káru jedoucí ke gilotině na Place de la Revolution počátkem roku 1793 …

-.-.-.-.-.-

Určitá shoda v popisu stavu věcí nemění nic na tom, že levice se na „křižovatce rozhodnutí“ chce vydat jiným směrem, než radikálně kritická, čili „echtovní pravice“.

Ta se (z hlediska svých cílů) chce naopak vrátit do dob, kdy byl kapitalismus akumulačním junákem grunderů reálné výroby krutých k jiným, ale i k sobě a kdy bankéři jen sloužili nejrůznějším králům železnic, mořeplavby, hutí, dolů atd.

Domnívám se ale, že to, co je touto pravicí tolik idealizováno, bylo ve skutečnosti přece jen také do značné míry „kapitalismem pro privilegované“ – i kdyby nikoli už jen pro podnikající kapitalistické (colbertovské) feudály 17. a 18. století.

Vždyť volná soutěž zhruba stejně velikých a ekonomicky stejně významných výrobních jednotek operujících v systému výlučně exogenních a zlatem či stříbrem krytých peněz, kde slouží drtivě nakumulované poklady a úspory, kdežto soukromý a veřejný dluh hraje jen zcela okrajovou roli …

… byla iluzorním i v té „správné“ minulosti …

Echtovní pravice se tedy chce vrátit zpátky, do „bříška“, do zidealizovaných poměrů, za kterých byl kapitalismus zrozen a ze kterých pozvolna vyrostl. Skálopevně přitom věří tomu,
že to je možné, když bude mít ten či onen národ vůli „správně“ (tedy „echtovněpokapitalisticku“) konat“.

To podstatné si ale i ta radikálně kritická pravice – stejně jako kterékoli jiná – zřejmě neuvědomuje.

Cirkulace soukromého kapitálu už přestala záviset jen sama na sobě. I kdyby se jí poskytly sebeluxusnější podmínky pro zhodnocování a nízké daně, už nikdy v žádných konjunkturách nezaplatí v dostatečném rozsahu další přírůstky„dočasného“ veřejného dluhu … toho veřejného dluhu, na kterém naopak ona sama závisí pro každou další a další fázi reprodukčního koloběhu. Nic už nezaplatí - jenom si v dalších a dalších letech vezme vždy znovu a znovu svou další a další várku poptávkové „drogy“, své další příležitosti z dalšího a dalšího přírůstku tohoto veřejného dluhu.


Rozdíly v cílech

Myslím, že ta část levice, která se pokouší uvažovat o dalších perspektivách svého hnutí, se nemusí nijak stydět, pokud zjistí, že se v analytické, popisné části (a v ekonomice, nikoli na úseku obecných hodnot) může někdy shodnout i s radikálně kritickou pravicí.

Podstatné je, pokud si bude uvědomovat rozdíl v cílech. To, co levice odmítá na současnosti, by měla odmítat hlavně kvůli budoucnosti. Nikoli kvůli návratu do jakýchsi idealizovaných poměrů, které byly pro tehdejšího občana společenské většiny všechno …

… jen ne ideální …

Pokud by tedy současnost skutečně byla už asi nikoli hlavně kapitalismem, ale díky třídní dominaci a moci (staro-nových) privilegovaných by šlo o turbulentní mix při vývoji vedeném v kolejišti směrem do „socialismu pro nejprivilegovanější a nejbohatší“, je zřejmě namístě požadovat místo takové systémové zrůdy socialismus výrazně odlišný.

Totiž „socialismus pro 90 %“, „socialismus pro společenskou většinu“, kde výnosy ze zhodnocování na celospolečenské agregátní úrovni (čím dál víc nutné k zajištění ekonomického koloběhu) by končily (pro začátek aspoň v „euroseverním“ rozsahu) mnohem méně v parazitní rentě (než dnes) a mnohem více ve veřejných rozpočtech (než dnes).

I toto (verbálně tak krotké, banální a jednoduché) označení potřebné změny by se nakonec mohlo ukázat – s ohledem na kladený odpor a překážky vůbec - změnou mnohem větší (řečeno „topáckou“ terminologií) …

… než si myslíte …

Takže by se mohlo ukázat (podobně jako před 225 lety, kde původně šlo jen o pouhé svolání starých Generálních stavů), že podmínkou takových změn je ve skutečnosti tak hluboká strukturální reforma, že jí nakonec nezbyde …

… než nazvat „revolucí“ …

Pane Dospivo, k nějakému konkrétnějšímu vymezení toho, jak by měl vypadat alternativní systém ke kapitalismu (a stalinskému socialismu) jsem doufal propracovat se společným úsilím právě prostřednictvím stávajících diskusí.

Poté co se ale ukázalo, že pokoušet se o nějaký tvůrčí dialog s ortodoxním marxistickým křídlem v tomto směru postrádá jakéhokoliv smyslu, nezbude mi asi opravdu nic jiného, nežli se o takový nástin pokusit sám.

Vzhledem k vysoké náročnosti a komplexitě daného tématu se k tomu však skoro s určitostí nedostanu dříve nežli zase až o víkendu.

Pane Tejkle, Vaše ekonomické analýzy a vývody jsou dozajista fundované (i když je nutno se obávat, že pro většinu čtenářů i účastníků této diskuse přece jenom poněkud příliš odborné) - nicméně, přece jenom zde vidím několik nemálo problematických bodů.

Protože sám patřím k té skupině ekonomických neodborníků, nemohu s Vámi polemizovat na poli čistě ekonomických analýz a argumentů; musím proto zůstat v rovině jenom obecné.

Především: jak už nadpis tohoto textu napovídá, nemálo problematické se mi zdá být Vaše pojetí socialismu.
Pokud jsem správně porozuměl Vašim vývodům, řešení spatřujete v tom, že se - ve společné ekonomice existující respektive disponovatelné - finanční prostředky jednoduše vyjádřeno takřečeno přelijí od třídy kapitalistů k oněm 90 procentům populace.
Něco takového by dozajista bylo opatření sociální; ale bylo by už jenom proto skutečně možno takovýto systém (ponechme teď stranou otázku jeho reálnosti) - bylo by možno takovýto systém opravdu nazývat "socialismem"?

Musíme si asi trochu ujasnit základní pojmy. Pokud vycházíme alespoň principiálně z onoho pojetí komunistické/socialistické revoluce, které nám zde zanechal Karel Marx, pak je možno říci, že smysl takové revoluce je - triviálně vyjádřeno - jenom v minimální míře záležitostí peněz. Smysl socialistické revoluce není zdaleka vyčerpán tím, že se - jaksi po jánošíkovsku - bohatým vezme a chudým přidá.

Konečným smyslem a cílem revoluce - ve smyslu Marxe - je vytvoření všestranně h u m á n n í h o způsobu existence člověka; to jest, že člověk přestane být ovládán slepými, odcizenými mechanismy trhu, zboží, peněz, kapitálu, a namísto toho sám, jakožto všestranně humánní bytost, sám se ujme vlády nad svým světem. S Komenským řečeno, nejde o nic méně, nežli aby "vláda věcí svých" se opět navrátila do rukou lidu.

A něco takového, pane Tejkle, nedá se nic dělat, pouhou změnou v přerozdělování dosaženo není.

A teď ještě pár slov k tomu, do jaké míry by onen projekt mohl být reálný. Jak řečeno nejsem ekonom; nicméně se mi zdá, že takovýmto - ovšemže násilným, tj. proti odporu dosavadních vůdčích ekonomických aktérů prosazeným - aktem zásadní změny přerozdělování národního bohatství by byla zničena doposud relativně fungující tržně-kapitalistická ekonomika; a já ve Vašem modelu nedokážu spatřit nic, co by ji mohlo nahradit, ve smyslu reálně fungující ekonomiky. A je nutno se obávat, že takovýto umělý zásah do sféry přerozdělování by vedl k velice podobným důsledkům, jako svého času vyvlastnění soukromých vlastníků, a nastolením abstraktního vlastnictví státu.

Pane Hellere, Vy pořád zaměňujete (společně s Marxem ovšem) dvě věci: kooperaci, a společenský charakter. To jsou opravdu pojmy velice rozdílné.

Vy se pořád ještě domníváte, že samotná nutnost čistě organizační kooperace mezi produkčními subjekty má dostatečný potenciál k tomu, aby - takřečeno jako vedlejší produkt - zároveň formovala lidskou bytost k tomu, že se přestane chovat jako individuum hledící v prvé řadě na své vlastní osobní zájmy, a začne se chovat jako sociální bytost, která zájmy celku vždycky postaví nad zájmy vlastní.

Dám Vám příklad: jestliže já projdu borovým lesem, musím dozajista respektovat jeho fyzické reálie - ale proto se sám asi ještě nestanu borovicí.

Já musím do mých vlastních aktivit bezpochyby zakalkulovat, kde stojí jednotlivé stromy, jestliže do nich nechci narazit nosem - ale to ještě zdaleka neznamená, že jejich vliv na mou vlastní osobu by byl natolik určující, že by čistě svou faktickou existencí dokázaly reálně a substanciálně modifikovat základní rysy a motivace mé vlastní osobnosti.

Ostatně: pokud bychom opravdu vycházeli z Vaší - marxistické - téze, že čirý fakt nutné kooperace aktivních subjektů je dostatečnou základnou pro socializaci lidské bytosti, pak podle této logiky by zářným příkladem takovéto socialistické metamorfózy musela být například i - nájezdnická armáda!
Neboť, kde jinde v takové míře všechno, doslova na život a na smrt všechno závisí právě na schopnosti vzájemné koordinace, nežli u armády nacházející se v boji?
I taková armáda která je v početní přesile nakonec odchází z boje poražena, pokud nedokáže dostatečně, respektive optimálně koordinovat pohyb, rozmístění a bojové aktivity svých jednotlivých složek.

Ostatně, mezi sebou navzájem kooperují i smečky vlků, když se vydají na lov velké kořisti, která přesahuje možnosti smečky jediné. Doposud ovšem není nic známo o tom, že by tyto vlčí smečky vyvíjely jakékoli snahy vytvořit mezi sebou nějaké komunistické (respektive družstevně-samosprávné) společenství.

Aby bylo jasno: já v žádném případě nepopírám formující vliv toho, co se v marxismu nazývá "materiální základnou" na lidskou osobnost.

Jde pouze o to, že tento vliv není v žádném případě tak jednodimenzionální, jak si to představoval Marx (a jak to stále věří jeho nekritičtí následovníci) - a především, že samotným poukazem na čistě vnějškovou, organizační kooperaci nelze žádným způsobem dovodit, že tento vliv by měl čistě jenom socializační respektive komunitární charakter.

A k danému tématu tu mám ještě jednu zcela aktuální zprávu.

Pozice klasického marxismu je tedy taková, že tím, že člověk, lidská bytost při své práci nutně vstupuje do komplexu výrobních vztahů, že přitom ji fakt nezbytné kooperace formuje tak, že se z individua hledícího přirozeně pouze na své osobní zájmy stává bytost společenská, kolektivní, "komunistická".

Jen tak pro zajímavost: zrovna teď se objevila zpráva, že příslušník současné západní civilizace z celého svého životního času v práci stráví - pouhých deset procent!

Takže, těchto pouhých deset procent veškerých životních aktivit lidské bytosti má být dostačujících k tomu, aby původní individuum (přinejmenším latentně egoisticky myslící a jednající) přetvořil v onoho vytouženého "komunistického člověka"!

Jedním ze základních deficitů marxismu (ne-li tím nejzákladnějším vůbec) je právě jeho naprostá neschopnost, o těch "zbytkových" devadesáti procentech lidského žití vyslovit cokoliv opravdu substanciálního.

P.S. A i těch "deset procent" se vztahuje jenom na toho v podstatě standardního pracovníka, který pracoval po celý svůj aktivní život, svých osm hodin v zaměstnání.
Co ale pak například se všemi těmi ženami v domácnosti, jejich jediná "pracovní kooperace" spočívá v kooperaci s hadrem na umývání podlahy?
Co se všemi těmi státními úředníky, učiteli, lékaři, zaměstnanci komunálních služeb atd.atd., kteří vykonávají "pouze" služby, ale nikoli produkční činnost v marxistickém pojetí?

pan Poláček plodí dál - někde se dokonce i trefuje do problémů, někde jen omílá nejrůznější formy takzvaného přibližování se k marxismu různých autorů, kteří mohli mít třeba sebepoctivější úmysly, ale neuvědomovali si že na toho Marxe nahlížejí, či ho přehodnocují čistě z pozic buržoasní ideologie její dlouhodobé tradice apod. To se týká i zmíněného Michala Kaleckého, na kterého ovšem nejsem detailní odborník. Jak jsem se seznamoval s marxismem a pronikal do jeho logiky a přece jen poznával i ty různé "pokračovatele"jako třeba Sweezyho či Kaleckého, atd., tak mi bylo víc a víc divné, jak to, že po Lerninově smrti (ale vlastně i za jeho života - on nestihl na všechno reagovat) se mnozí autoři prohlašující se za marxisty a vylepšovatele marxismu mohou klidně dopouštět takových falzifikací marxismu takového opouštění základních pilířů jeho logky s nevyhnutelnými dalšími důsledky a nikdo proti tomu nic nenamítá, nepolemizuje s nimi. Teď tohle nechci rozebírat, ale jen připomínám, že dle mého názoru různí vylepšovatelé klasiků pod hlavičkou "neomarxismu" či "postmarxismu" vůbec na to "marxismus" nemají právo". Je to jako bychom tvrdili že hroch je jen vylepšený nosorožec nebo něco takového.
Jeden příklad je Kalecki -od školy jsem už o něm všechno zapomněl, ale vezmu.li si tu myšlenku, kterou z něj ohledně zisků ATD. PŘIPOMÍNÁ PAN Poláček, je to naprostý nemarxistický nesmysl, založený na nepochopení teorie pracovní hodnoty.Zvláště ve světle toho jak se teprve dnes dopracováváme ke skutečnému pochopení určité logiky Marxova rozlišení hodnoty a nadhodnoty a abstraktní práce na jedné straně a užitné hodnoty a konkrétní práce na straně druhé. Dosavaní učebnicový výklad tohle minimálně nevykládal dost jasně (nebo jsem zmoudřel až s věkem) a nebo to možná ani nechápal,možná to tak úplně netušil ani Marx. Ale promiňte mi - tohle vyložit, to opravdu chce důkladně toho Marxe znát. Pro úplné poznávací cvoky jenom naznačím - hodnota není žádná pevná energetická substánce, jako užitná hodnota - je to jen nálepka o určité výši, kterou se lidé ve společnosti dohodli respektovat a která zajišťuje určitou formu distribuce věcí a služeb - podle charakteru vlastnictví.Tedy kapitalismus, kde kapitalista systémově jako celá třída nerealizuje zisk,prostě není KAPITALISMUS, ale něco jiného, s jinými pravidlk - to je stopa - Šmudlo hledej!!
Nemám sílu uvádět traktáty pana Poláčka na pravou míru - zmíním se jen o dvou problémech. Pan Poláček narazil na obrovský šlágr politické ekonomie "upravující" Marxe, která se odvíjí od ekonoma jménem Bortkiewicz a bývá nazýván jako "transformační problém". Jenže zase - jak to vyložit tomu kdfo nečetl kAPITÁL? tAK JEN ORIENTAČNĚ - i tady s překvapením zjišťuji, že problém, krterý se mně zdá naprosto jednoduchý založený na naprosto primitivním nepochopení Marxe do teď nedokázal nikdo vyvrátit. Ve filozofické rovině bych to vyvrátilo snadno, ale oni to zamotaloi do matematiky a aby byla tahle falzifikace Marxe vyvrácena, potřeboval bych alespoň průměrného matematika. S kolegou Neužilem si to bereme jako to co jeěště bychom mohli pro marxismus udělat -ale možná, že já jsem na to už příliš starý.Ale výklady pana Poláčka neberte vážně, pokud by si někdo přál alespoň očuchat současný stav našeho poznání, tak napište.
A za druhé - občas na pana Poláčka koukám jako v Jiříkově vidění. Teď nejnověji obvinil on mne, že si pletu kooperaci a zespolečenštění, ale kdo by měl trpělivost jít proti proudu diskuse, tak jsem to byl já, kdo obvinil jeho a podrobně vysvětlil proč - já to jeho zdůvodnění nehodlám luštit a překládat do normálu - viz mé vysvětlení o hezkých pár vstupů výše.
A bohužel - přes odhodloání nečumět do textu p.Poláčka jsem to mimovolně udělal a nalezl tam jakýsi záblesk skutečného problému. Obviňuje marxismus, že nedokáže sociálně -třídně začlenit pracovníky služeb - tedy podle něj 90% obyvatelstva. Tady má náhodou trochu pravdu, protože Marx narýsoval několik charakteristik toho, co bychom podle něj mohli chápat jako vymezení proletariátu alias dělnické třídy. Pracovníky služeb nacházející se v námezdním poměru v kapitalistickém podniku - např. holiče v kapitalistické holírně provozované na kšeft, ale to lze klidně aplikovat i na námezdně zaměstnaného lékaře v soukromé nemnoicnici či učitele v soukromé škole - odděluje Marx od proletariátu jen z jednoho hlediska - že neprodukuje věc, ale jinak tyto pracovníky služeb vidí jako velmi blízké proletariátu ze všech ostatních hledisek. Něco jiného jsou pracovníci služeb poskytovaných státem -a osobní personál kapitalisty - sekretářka domácí kuchařka šofér, bodyguard.Ti všichni tvoří služebnou třídu ve zcela jiném postavení - protože oni kapitalistovi kapitál nezvyšují, ale projídají jeho osobní důchod a cena jejich práce se utváří na trhu. - u státních zaměstnanců projídají část nadhodnoty kapitalisty použité na daně a část hodnoty pracovní síly použitý na stejný účel vykořisťovanými zaměstnanci nebo maloburžoasiii těmi služebníky Dále do proletariátu nepatří řídící pracovníci, kteří plní za kapitalisty vlastnické funkce a je jistý rozdíl mezi těm, kteří svou prací hodnotu a nadhodnotu produkují a těmi, kdo jsou sice připravováni o nadpráci, které hdnotu a nadhodnotu neprodukují, jsou to jen nutné náklady aby to fungovalo (obchodní zaměstnanec, bankovní úředník, účetní,dnes asi i pracovník reklamy).
Ale - už Marxovým kriteriím proletariátu plně odpovídá dnešní námezdně zaměstnaný vědec produkující v kapitalistické továrně na vědu kupř. chemické postupy, technologie, prodejné genové postupy apod. a nebo programátoři produkující programy, které kapitalista prodává.
A na závěr - tohle je oblast, kde si dovolujeme Marxe opravit a zrušit to hledisko produkce věci - z tohoto hlediska by lékař v soukromé nemocnici byl totéž jako klasický dělník. Mluví se o tzv. kognitariátu jako nové podobě dělnické třídy atd.
Takže pořád je to totéž, pane Poláčku - melete o něčem a neznáte to.

pochopil jste mě správně, jde mi o první kroky - konkrétní prvotní cíl ke "změně poměru sil". Nadvláda kapitálu nad státy se nezmění, pokud se má kam přesunout nebo jak se naoko rozmělnit. A tohoto cíle nelze dosáhnout žádným opatřením izolovaně na úrovni národního státu, nebo opatřením, které bude vyžadovat prachy, které ovšem ten stát v dostatečné míře nemá, a ti, co je mají, můžou na stát udělat dlouhý nos.

Já snad začím z diskuze chápat, jak si Marx vše představoval, ale jako praktik člověk totálně nepolíbený filozofií - chápu to u družstev - společné výroby a odměny za práci a dokážu si představit, že zaměstnanci jsou soiučasně vlastníky a každý má podíl na zisku a že tím podem rozdíly v odměnách jsou minimální. Jistá výhoda jak říká pan Heller protosocialismu byla v tom, že každý měl prd a tudíž nikdo nic a tím pádem rozdíli mezi bohatými a chudými byly na úrovni kdo sehnal detektivku v knižní čvrtek, kdo banány a kvalitní toaleťák případně vložky. Já se takto v úterý vždy radoval z desek. Prakticky vše bylo cenově dostupné, leč nesehnatelné. A luxusní zboží byl second hand v tuzexu - člověk tak měl čas se pinožit ne za hmotnými statky - jednak nebyly a jednak to stejně nešlo - ale za duchovnem. Nicméně hmotné statky jsou a i kdyby se člověk rozkrájel - Ferrarri je Ferrari a Tourbilon je Tourbilon - obé stojí miliony a mně by zajímalo, jak a pokud vůbec toto Marx řešil - co s luxusem a věcmi, které si holt muže dovolit pouze málokdo z nás - jednak kvůli ceně a jednak kvůli nedostupnosti (pár kusů). Druhá věc jsou obory, kde si nejsem moc jistý, jak by ta družstva fungovala - jde mně o sport a umění. Umělci a sportovci dnes a v době Marxe - to jsou ekonomicky nebe a dudy. Konečně - co jednotlivci, kteří mají puzení čnít, být nejlepší, nej...nej... atd. A mají nápad,. myšlenku - na které mohou vidělat stamiliony (Rubikova kostka). Jak by to Marx řešil - zdaněním, příkladem...a co to luxusní zboží = zboží jen malém počtu kusů...???

samozřejmě že ten nový pokus o socialismus už v žádném případě nemůže uspět v malé nebo střední zemi - já osobně si nejsem jistý, jestli by to šlo v tak velké zemi, jako je Rusko,Čína či USA,jen doufám, že by to mohlo jít v rámci EU.Ale o to ani tolik nejde - to rozežírání kapitalismu nejprve kvantitativním růstem samosprávných podniků vidím od začátku jako celosvětový proces - samozřejmě optimální pro něj se mi zdají podmínky ve vyspělých zemích postindustriálního typu, na tu oporu v lidových tradicích latinskoamerických Indiánů např. v Bolívii či staré indické občiny moc nevěřím - samospráva je především pro kognitariát jako vůdčí jádro a pro intelektuální průmysl. Jsou tu některé faktory, ze kterých lze čerpat optimismus - např, Mondragon už národní hranice přesahuje - to by mohl být důkaz, já počítám napevno s nadnárodními samosprávnými komplexy a taky časem s demokratizací a posamosprávněním nadnárodníách institucí - např. konkurence MMF,SB atd. Určitým spojencem rozšiřování samosprávy by se mohla stát nadnárodní státnost - což je zákonitost globalizace. Možná že by i nadnárodní kapitál mohl paradoxně být spojencem počátků samosprávných podniků vůči tomu pseudonárodnímu kapitálu klausovského typu, který paběrkuje na pokraji kapitalismu a přikrmuje se z korupce a vysávání lidí přes ovládání odumírajících národních států apod. Ale to jen tak plácám, tohle není moje silná stránka, tady bychom taky potřebovali pomoci nezaujatou myslí odborníka,stejně jako v mikroekonomice - promýšlení apliakce samosprávy uvnitř jednoho podniku až na dílnu či tým.
Ale - Vy si myslíte, že tohle je pro první kroky tak důležité?Nemůžeme si to zatím zjednodušit a tuhle dimenzi vytknout před závorku. Marx v Kapitálu taky neřešil světovou dimnenzi kapitalismu, jen ideální model systému jako takového (kdekoli). Ale nijak Vás neomezuji.
Jeden nápad - tuším, že by se Vám mohlo líbit přiblížení představy samosprávného socialismu formou určité pohádky s konkrétními osudy lidí, v tom případě existuje adresa www.svcz.cz (jsou to stránky vznikajícího svobodného vysílače) a tam můj blog - článek "Zítřek v samosprávném socialismu" (kam se na mne hrabe Thomas More nebo Campanella, cha, cha!!!¨)

Pár poznámek k textu Miroslava Tejkla, pokusem o vypíchnutí podstatných bodů.

Opakovaně tu zaznívá, že kapitalismus relativně po ekonomické stránce funguje (a tedy by možnými zásahy do jeho ekonomické podstaty mohlo dojít ke zhroucení). V tom případě by nebylo co řešit, stačí nasadit kapitalismu ohlávku sociálního státu a vznikne relativně dobré místo k životu. Jenže od konce 70. let kapitalismus jaksi přestal fungovat. Pochopitelně, že čím dál hůř fungujícímu kapitalismu je ohlávka sociálního státu čím dál víc na obtíž a že se ji snaží setřást. Jde ovšem o následek, v pozadí je zhoršující se schopnost dosahovat zisku, řečeno marxistickou interpretací - dá se vyjádřit i v keynesovských ekvivalentech, jedná se interpretaci nejnázornější, přidržme se jí. V kanonickém vzorci kapitalismu, v kapitálovém zhodnocovacím mechanismu, P - Z - P+, je čím dál tím menší rozdíl mezi P a P+, zisk kapitalisty.

Celých třicet let to kapitál kompenzoval okrouhávání mzdových nákladů a kompenzací výsledného výpadku kupní síly (která je nakonec zdrojem toho P+) na dluh. Ať už veřejný, nebo soukromý. V roce 08 se nestalo nic jiného, než že se ten kompenzační mechanismus vyčerpal. S veškerými průvodními jevy, zejména růstu strukturální nezaměstnanosti, chodu hospodářství pod svým potenciálem na jedné straně, na druhé straně hromadami peněz, pro něž držitelé marně hledají rozumné (ziskové) využití.

Vyplatí se tady zaměřit na současné trendy....


.........jimiž se sám kapitalismus snaží situaci řešit. Tady jsou to dvě věci. Jednak útěk od produkční ekonomiky k finančním, trhům. Přeměna kanonického vzorce P - Z - P+, na P - P+, s vynecháním toho zboží. Peníze jsou jak investiční prostředek, tak zboží.
Za druhé, když už zůstávat u produkční ekonomiky, čím dál víc se, zejm. velcí hráči, přesunují do oblasti vytloukání renty. K podnikání se čím dál častěji co vyžadují dotace, úlevy, pokud možno nadekretovaná povinnost služeb využívat. Co vyžaduje, v celé řadě odvětví je bez dotací a úlev vůbec nepředstavitelné, podnikat. Původní vzorec se zvolna mění - ovšem výběrově, pro vyvolené - na KV - Z - KV+. Původní čistě soukromé peníze (jak na straně investic, tak na straně útrat zákazníků - ziskové suroviny pro příjem) se mění na jakési komplexní výdaje s čím dál větším zastoupením , až převahou, veřejných. Na straně vstupní, investiční ty všelijaké pobídky, dotace, úlevy, méně na straně ziskové suroviny.

Přičemž se zdá, že se může jednat o cyklus životaschopný, schopný autoreprodukce. Podle posledních zpráv MMF se zdá, že multiplikátor fiskálních výdajů se přehoupl přes jedničku, zejména u nejvyspělejších zemí. Jednotka státních výdajů způsobí vzrůst hodnoty produktu o více, než tu jednotku. Stát kapitalismu najednou víc pomáhá, než mu nasazuje ohlávku. V případě vyvolených, kamarádů, kteří si to dokázali zařídit, napojit se na pobídky, subvence a vytloukat rentu.


........a srovnat si současnou situaci s historií někdy kolem přechodu feudálního řádu v kapitalismus. Zejména ve Francii, tam existoval Colbertovský kapitalismus, kapitalismus privilegií, kapitalismus jen pro někoho. Bylo tu staré zhodnocování, feudální rentou, neschopné využít potenciál manufaktur a na dveře klepající průmyslové revoluce. Paralelně začínal kapitálový zhodnocovací mechanismus, pro vyvolené, pro kamarády. Ale fungoval, byl autonomní. Posléze se proměnil v kapitalismus parametrický, pro všechny.

Vnímáte tu paralelu? Máme tu starý zhodnocovací mechanismus, kapitálový, který nestačí využít potenciálu moderních technologií a produkčních vztahů. K tomu se paralelně zjevuje mechanismus, který dokáže je funkční i tam, kde ten starý selhává. Ten nový se dá směle nazvat socialismem. Na počátku i na konci jsou přece veřejné výdaje, ze soukromého zhodnocování se stává veřejné, účastí na veřejných rozpočtech a na zhodnocování nadjedničkovým fiskálním multiplikátorem v jejich rámci. Ovšem socialismus pro bohaté, pro kamarády, pro vyvolené.

Dost možná schází ten poslední krok. Nějaká analogie přerodu Colbertovského kapitalismu privilegovaných, v parametrický kapitalismus pro všechny. Tak jak tam se z privilegia podnikat, zaměstnávat a přivlastňovat si zisk, stal nárok, právo pro všechny, parametrický, neboť pochopitelně pro ty, kteří na to měli, splnili parametr dostatečné akumulace kapitálu. Tak dnešní socialismus pro vyvolené změnit na socialismus parametrický, nějakým způsobem ze selektivní veřejné podpory, vlastně selektivní účasti na zhodnocování veřejných rozpočtů, udělat účast parametrickou, pro všechny. Dejme tomu, nepodmíněný základní příjem může být toho jakási primordiální forma; nějaký jeho ekvivalent pro kohokoli kdo vyvíjí hospodářskou činnost.

se vším souhlas - ale nevyjadřujete se k tomu, aby se vlastnická aktivita prostřednictvím samosprávného vlastnictví dovedeného až do centrální roviny stala parametrickou pro všechny - příjem nemůže být východisko tím musí být ta denodenní aktivita, jen ta může uvolnit potenci lidské složky a směřovat k ekonomii času místo konsumu pro konsum ale o to teď nejde, Jeden aspekt toho nefungování kapitálu jako stimulu, motivace pro rozvoj výrobních sil.Dost jsem se natrápil než jsem opčřišel na tu zvlětní vlastnickou subjektivitu minulého řídícího aparátu, kde nerozhodoval, ani užitná hodnota výrobku,, ale kde se velkmi komplikovanš a chaoticky formoval určitý soulad mezi lokálními hledisky řídících štábů. Nechci to teď rozvádět - snad postačí zkratka - účelem hospodaření bylo nějak zapadnout doi procesu slaďování zámu rlztných řídících štábů (stáních, stramnických centrálních i regionálních apod. Dost často vznikal tento soulad "vykazováním" ýsledku bez ohledu na efektivitu i potřebnost pro lidi - vyrábělo se "jako",např. poro splnění blbého plánu kusů.Můj kamarád dostsl v Lokomotivce kdebrání premi zs to, že koupil za své nějské součástky, které v podnikivých vztazích byly nedostatkové. Dokoince tím zachránil zakázklu pro Egypt a díkx tomu poidnik splnil plán.Všichni měli oeenmie jen jemu je sebralki za trest že poškodil maloobchod - snad to vyjadřuje, o co šlo,tu samoúčelnost hospodaření aparátu. A pár praktických poznatků mých známých mne dovedklo k názoru - že jak se odosobnil výkon vlastnické funkce kapitaliusty a přenesdl na manažerské štáby, tak tyto štáby stále více přecházejí k protosocialistické činnosti "jako" a vlastníci je nezvládnou. Aenhle protosocialismus v kapitalismu může překonat a nahradit společenským, socialistickým způsobem přivlastňování přes samosprávu. Zpočátku by to kapitalista mohl i podporovat a pak by ase mu to pokojně převalilo přes hlavu. Co Vy na to?

Pane Klusáčku, zmínil jste záležitost relativního fungování kapitalistické ekonomiky a jejích limitů.

Nejsem si zcela jistý jestli se tyto Vaše vývody vztahovaly na mě (toto stále ještě relativně úspěšné fungování kapitalistické ekonomiky jsem tu zmiňoval); ale v každém případě bych chtěl objasnit jednu záležitost. Která se ostatně celými těmito diskusemi táhne jako červená nit.

Je nutno rozlišovat dvě věci (co se týká právě onoho "relativně úspěšného" fungování kapitalismu): na straně jedné otázka kapitalismu jako systému, a na straně druhé výkonově motivační systém vlastní právě tomuto kapitalismu.

Co se kapitalismu jako systému týče (a tedy možných limitů jeho schopnosti přetrvávat do budoucna): já sám nejsem ekonom, nemohu k tomu tedy činit žádné kvalifikované soudy. Jenom z čistě obecného hlediska už po léta na různých diskusních platformách zastávám názor, že kapitalismus je ve své nejvlastnější podstatě u m ě l ý ekonomický systém - neboť jeho centrální motivací není reálná ekonomika, není vytváření užitných hodnot pro člověka respektive společnost, nýbrž pouze a výhradně zisk. Sebereprodukce (a růst) kapitálu. A jestliže by tedy kapitalismus jednoho krásného dne (respektive povlovným procesem) o tuto možnost produkovat zisk přišel, může se opravdu velice rychle zhroutit jako domeček z karet.

Mými poukazy na relativní úspěšnost kapitalismu jsem měl ale na mysli především něco jiného: totiž jeho jedinečnou schopnost prakticky všechny subjekty, všechny aktéry ekonomického procesu motivovat k maximálnímu výkonu.

Nejen velcí, globální, makroekonomičtí aktéři, nýbrž veškerá hierarchie ekonomických aktérů od nejposlednějšího přidavače na stavbě až po nadnárodní koncerny je hnána tou samou motivací: dobrat se stále většího a většího bohatství, větších a větších příjmů, většího a většího zisku. Předběhnout, předhonit ostatní, spolu s materiálními statky získat i vyšší osobní prestiž. Mít neustále víc a víc, stoupat výše a výše. A zároveň, uniknout hrozbě materiálního (a tedy i prestižního) propadu, nepodlehnout v konkurenčním boji, neztratit zaměstnání, nepřijít o svou existenční základnu.
Je to svým způsobem vyloženě geniální systém "cukru a biče", nebo snad spíše přesněji systém "drogy a biče", drogy absolutní závislosti na neustálém růstu zisku a konzumu, a hrůzy před naprostým materiálním a sociálním propadem. A je to právě tento systém všezahrnující materiální motivace, který vede všechny aktéry podávat výkon přes veškerou "standardní" míru. Pracující zaměstnanci si ke svému hlavnímu zaměstnání přibírají ještě druhé a třetí, aby mohli zaplatit svůj nájem a nechat své děti studovat anebo si třeba mohli dovolit každoroční dovolenou v Austrálii (což pro leckoho patří zřejmě k životním nezbytnostem) - a na straně druhé jsou to všichni ti manažeři kapitalistické ekonomiky, kteří nejen ve svých regulérních osmi hodinách pracovní doby, nýbrž jakožto posedlí "workoholici" 14-15 hodin denně a třeba i po sedm dní v týdnu stále a stále hledají nové možnosti, jak docílit vyššího zisku zvýšením efektivity, zlepšením organizace práce, atd.atd.

Jak řečeno, je to svým způsobem opravdu geniální systém motivační maximalizace výkonu.

A teď jde o to: jakmile my začneme tento v podstatě k dokonalosti dovedený systém výkonové maximalizace nějakým způsobem modifikovat, a to ve formě umělých zásahů a omezení - nedojde nezbytně a nevyhnutelně k tomu, že se nám toto (stále ještě relativně úspěšně rozběhnuté) soukolí zadrhne?

Připomeňme si odstrašující - ale velmi reálný - případ s "reálným socialismem": ten po čistě ekonomické stránce ztroskotal právě proto, že odstranil v podstatě veškeré motivační prvky. Podnikům se nevyplácelo zvyšovat výkon, protože za to byly nakonec potrestány - zvýšením plánu. Pracovníky ve výrobě nic nenutilo k tomu odvádět řádnou práci - svůj základní plat měli v podstatě jistý, a opravdové peníze si vydělávali až "černotou" po směně nebo o víkendech.

Takže, otázka: jestliže se pokusíme kapitalismus "reformovat", respektive nějakým povlovným způsobem přetransformovat v nějakou nekapitalistickou formu tím, že do něj budeme zavádět nesystémové, socialistické elementy - nepovede to nevyhnutelně k tomu, že tento stále ještě velice výkonný typ ekonomiky bude právě ve svém výkonu zbržděn, podvázán, omezen - aniž bychom měli k dispozici nějakou opravdu funkční alternativu?

On by ani snad tak nebyl problém v tom, tato zběsile roztočená soukolí výroby pro zisk a bezbřehého konzumu trochu přibrzdit, zpomalit; ale jde o to, že takovéto - umělé - zásahy by s největší pravděpodobností celý ekonomický systém přivedly z rovnováhy, s fatálními důsledky.
A za druhé: za daného prostředí maximalizace výkonu, zisku a k o n z u m u by nějaké omezení vlastního konzumu nikdy nepřijal a nepřipustil - ani ten "dolní" lid sám, v jehož prospěch by ona socializační opatření nakonec měla působit!

Tady jsou myslitelné pouze dvě alternativy: buďto by onen nový respektive modifikovaný systém byl ekonomicky výkonnější nebo přinejmenším stejně výkonný jako dosavadní (a to se z právě uvedených důvodů zdá velmi nepravděpodobné); anebo, jako jediná druhá možnost, takovýto - z hlediska ekonomické výkonnosti redukovaný - systém by bylo možno zavést jenom a jedině tehdy, kdyby se vytvořil nějaký nový, celospolečenský konsens nekonzumní (respektive post-konzumní) společnosti.

Nemohu si pomoci, ale v předkládaných modelech a návrzích nenacházím přesvědčivá řešení ani pro jednu, ani pro druhou alternativu.

1) že účelem kapitálu není výroba užitné hodnoty, ale zisk - to jest míra přivlastňované nadhodnoty (míra zisku =hodnota neplacené práce vyždímané ze zaměstnanců/náklady na věcné prostředky plus náklady na pracovní sílu) - pane Klusáčku znám přesné termíny, ale opisuji to nepřesnými pro o větší srozumitelnost -nebijte mne!!! - tohle by se objevitel dočetl nejen u klasiků, ale i v těch nejprimitivnějších učebnicích marxistické politické ekonomie. Jinak kapitalismus není nic umělého, jeho zvrhlá logika je přirozeným článkem ekonomického vývoje a splnil významnou dějinnou úlohu - to věděli už i klasikové v Manifestu.
2) že reálný socialismus - po mém protosocialismus - nedokázal lidi motivovat k výkonu a efektivnímu hospodření - to je taky abeceda a nejen u mne.
Co už ovšem panu P. nedochází, že ten motiuvaační systém fungoval výborně tehdy, kdyxž vykořisťovaným zaměstnancem byl dělkník vykoinávající jednoduchou fyzickou poráci, snadno nahraditelnou a popoháněnou už samotným tempem stroje vi pásová výroba. Jenomže tohle stadium pominulo - sicxe je pooi světě té jednoduché práce ještě dost a kapitál může ještě surfovat za nejlacinější a nejméně chráněnou, ale je tu trend všeobecného poisunu ke kvalifikované a individualizované vědecké práci v předvýrobě (to předvídal Marx už v 50 letech 19. století!!!! -a tento nový pracovník se zvláštníkm talentem, prakticky nenahraditelný, může ze sebe vydat mnohem větší výkon než by ho mohla doinutit klasická motivace a nebo to můlže velmi chytře sabotovat, nepotřebuje ani kapitalistu, ani jeho manažerského pohůnka. Nejúčinnější motivací pro něj je tvořivá a svobodná práce, spoluvlastnictví a spolurozhodování a dobré vztahy s kolegy. Což v nerovném postavení za soukromého vlastnictví nebo v byrokratickém státním vlastnictví nejde. Proto samospráva. Přitom samosprávný socialismus nic nemění na fungování mechanismů existujících ještě před kapitalismem - zbožní směna, zisk ovšem podmíněný užitečnou produkcí - ještě dlouho nebude kognitariát převládat, a že trh bude do určité míry regulován - toi znal už Roosevelt. Takže nedůvěra pana Poláčka je zcela iracionální a vyplývá z toho že neví, co jsou jevové formy a co je podstata, kterou nedovede analyzovat. Nedivím se že v našich koncepcích nenachází důvody, to prostě nedovede.

Paní Hájková, moc se omlouvám, ale až teprve teď jsem se dostal k přečtení toho Vašeho textu o ekonomické demokracii, na který jste mě upozornila.

V tuhle chvíli nemám dost času na zásadní odpověď, takže jenom předběžně: mám dosti podstatné námitky, ale to nemění nic na tom, že jste opět jednou napsala nádherný text, ve kterém jste s až neuvěřitelnou intuicí vystihla jádro věci.

(Pro ostatní, pokud by měli zájem si tento text také přečíst: jeho název je "Roman Joch a ekonomická demokracie".

Pane Poláčku, myslím, že jste ve své reakci nepochopil to, co v příspěvku pana Klusáčka bylo klíčové.
To není otázka nějaké volby, ten postkapitálový mechanismus, řekněme sociál.

Nedostatek ziskové suroviny je něco, co znemožňuje samostatné dominující soukromokapitálové zhodnocování jako výsledek vývoje.
Ne nějaká snaha systémového projektanta kapitalismus nějak upravit a upravovat, aby byl lepší a spravedlivější.

Ostatně mimořádný zisk, který způsobuje ty motivace, o kterých hovoříte, zde nemizí - jenom vyrůstá jak "nadstavba" na výnosech z koloběhu socialistického mechanismu zhodnocování ... "podložím" mimořádného zisku už není standardní zisk, ale výnosy z koloběhu socialistického mechanismu zhodnocování.

Výdobytky kapitalismu nemizí.
A to případné samosprávné vlastnictví by mohlo být více používáno jako typ a model až by se výrobní síly rozvinuly podle představ dvojice Heller a Neužil.

Jenže je tu problém s empirickým ověřením.

Obávám se totiž, že tu chybí empirické důkazy a že na základní vysvětlení Pepíka Hellera, že samospráva jako dominanta žádá pokročilejší výrobní síly, může jakýkoli kritik reagovat slovy :

"no dobrá, budiž, ale pak by se ta smršť nástupu samosprávy (aspoň v nejakých zárodečných, proto-formách) měla týkat aspoň těch nesmírně progresívních a pokročilých částí ekonomiky a ono kde nic tu nic ... člověk si nevystačí s argumentací Mondragonem - zajímá mě, jestli samospráva přibývá aspoň v technologicky progresívních segmentech reálné ekonomiky - aspoň v těch proto-formách ... aspoň ... a když ne tak co ? "

Skutečný kapitalismus je systém, kde se točí masa ziskové suroviny a z ní jsou následně utkány daně - třeba i vysoké jako v době sociálního státu po druhé světové válce.

Pokud jsou naopak čím dál samozřejmější součástí veřejné vklady a ingerence, aby zhodnocovací a reprodukční koloběhy reálné produkce pokračovaly i za saturovaných podmínek, tak to vůbec není žádná naše volba, že kapitál nahrazujeme sociálem, protože jsme si to vyhodnotili jako správné řešení a správný projekt.

Vůbec ne.

Sociál je následek, komplexnější mechanismus zhodnocování a rozdělování a kapitál do něj přerůstá téměř spontánně a stává se - ten kapitál - zahrnutým momentem sociálu (tak, jak to odpovídá hegelovské dialektice).

Společnost reaguje na určitou nutnost svými ingerencemi a vklady. Nenapadlo Vás někdy, jak je to zvláštní, že ty nejvyspělejší ekonomiky jsou čím dál efektivnější a dotací je při tom čím dál víc?

1) nelíbí se mi Tvůj termín zisková surovina - u leckoho může vzniknout dojem, že hodnota a nadhodnota jsou nějaké reálné substrance, energetické jednotky - ale dle mého (/a myslím, že v zásadě i Marxova pojetí) samozřejm reálná nová substance vzniká v podobě užitné hodnoty a všechny čeachry kolem hodnoty, nadhodnoty a zisku jsou jen mechanismem dohadování se aktérů ekonomiky, jaké nálepky s výší hodnoty nas ty nové UH přilepí, aby si je mohli nějak rozdělit..Je to jen srovnávání vztahů mezi aktéry (samozřejmě za daných podmínek - kdy některým nejsou dány vlastnické tituly a oni nerozhodují ani o své práci a odměně za ni, jiní si zase diktují a podle toho úřaduje vzájemně porovnávající trh. Tedy ještě jinak - vznik a narůstání užitných hodnot pro výrobní i osobní spotřebu je jedna věc a nálepkování těchto UH dohofdnutou hodnotou j jiná věc - jistě se to ovlivńuje, ale není to totéž. Nevím jestli mi rozumíš - k tomuto poznání jsme došli s Frantou asi tak před 5 lety a je to tak vysoký stupeň abstrakce, že to to běžnémuj vědomí bez marxistické výbavy aSI NEDOKÁŽEME VYSVĚTLIT.
2) K nějaké empirické opoře našeho tvrzení - tedy našeho logického vývodu na základě určitých abstrakcí - jistě nemusím připomínat, že Marx teoreticko-logickou metodu nadřazoval nad empirické zkoumání, protože to potihuje jkevové formy, zatímco teoretciká dedukce pracuje s podstatami - ale nešť, odpovědět se pokusím. Je tu vůbec stadium rozvoje výrobních sil, které nepřekročilo stadium akutnosti. Ta kognitariátní výroba i v těch nejvyspělejších zemích ještě není všeobecně převládající a ndto zdaleka jěště nejsou plně vyčerpány možnosti klasdické industriální výroby a klasdického vykořisťování fyzické práce - viz surfování kapitálu po světě za lacinou prací. Proto ještě může velký kapitál platit kognitariátu poměrně dost a ještě má i určitý nadbytek těšch kognitárních prascovníků - ještě pořád ts výroa není vysloveně závislá na neopakovaterlném talkentu. Navíc - tam, kde o takovou práci jde, je už samas tato poráce tak atraktivní jako motivace (plus plat polus uznání ve společnosti a plus volná ruka, kterou kapitalista musí už teď takovým pracovníkům dávat) a řekl bych, že v takovýchto oborech určitá forma samosprávného rozhodování alespoň o nižších vlastnických patrech je - např. ve vědeckém týmu. Americké filmy často ukazují, že už se tu rodí rozpory, že vědce sledující logiku problémuj štve diktát akcionářů ziskové výroby nebo i politiky - a to přesto, že mají vynikající postavení - ovšem pořád ještě tky mohou vyletět na ulici a všechno ztratit a nejnověji už kapitál dováží např. laciné programátory a vůbec mozky z teřtího světs, např. údajně dfnes letí rumunští progrmátoři, o indických nemluvě aspod. No a k tomu přidej stav vědomí a la dělnická aristokracie v 19.století, takové to převládání trade-uninostického vědomí, plus postaverní v sousedsdké občině, hxypotéky na dům apod., bydlení v nóbl čtvrtích, manželka,co se chce vyrovnst sousedkám atd. A i kdyby se někteří z toho vymkli - kde najdou ideologii nerivilegovaných vrste? Marxismus je zpotvořený už od doby smrti Marxe, dnes ho nejvíce zpotvořují levicově smýšlejícím a kritickým lidem nejbližší, neomarxismy,Žižkové apod.A navic se v určité době zastavil ve vývoji, diskreditoval ho stalinismus a hlavně pád protosocialismu. Takže prvky samosprávy jsou pořád ještě spíše nouzová řešení na okraji a nemají tu nejmodernější technologickou základnu a taky politicky dané možnosti pro rozběhnutí se ve světě. Je to dostatečně přesvědčivá argumentace??? Pro nás jako současníky přechodného období je to ovšem tristní. Jen připomínám omšelou ale pravdivou Leninovu charakteristiku revoluční situace: 1.Ti nahoře už nemohou postaru, 2. ti dole už postaru nechtějí 3.mimořádně roste aktivita mas.

To Tvoje vysvětlení, Josefe, není vůbec špatné - asi bych mluvil podobně jako Ty, kdybych hájil svůj koncept.
K tomu všemu bych jen dodal - tej "volné ruky", toho se drž, kamaráde, to je z empirie ta skoro nejsilnější argumentace, kterou nelezneš v prospěch Tvé koncepce ... způsob řízení, ovlivňování, stimulování a regulování (control) kognitářů kapitalisty je výrazně odlišný dokonce i tam, kde jsou "námezdními otroky" - ... a to oni zdaleka nejsou vždy podřazeni v této formě pracovního zapojení, velmi často jde o různé, nikoli-zaměstnanecké formy ...

Pochopitelně mě dráždí vaše (Tvoje a Neužilova) marxistická ortodoxie - pro lidi jako Vojta Klusáček, Robin Kraffer, já - ale zřejmě i nakolik jsem jí poznal Ilona Švihlíková - je důležitá "kritická syntéza" jako protipól mainstreamové konformní a prokapitalistické neoklasické syntézy ... a nevadí nám, jestli nám dodává užitečné impulsy to, čemu se říkalo postkeynesovství, marxismus, fyziokraté, klasická škola, neoricardiánství (Sraffa) nebo - nejnověji - škola peněžního koloběhu ... a občas dokonce také institucionalismus (i když tady bych byl opatrnější) ...

... to všechno jsou vzájemně kompatibilní směry ...

Dokonce i poněkud sektářský směr marxismu verze TSSI, jehož praporečníkem je Ondřej Kliman, profesor na newyorské univerzitě v Pace, obsahuje mnoho zajímavých podnětů.

Myslím, že vás dva ta marxistická - i když demokratická a nikoli leninská - ortodoxie poněkud izoluje ... ale to je konckonců holt vaše rozhodování ...

si myslíme, že je ´to "poslední zákop buržoasní ideologie", který věci nesmyslně komoplikuje- ale to Vy nositelé této ideologie samozřejmě netušíte, nic proti Vám jste mí nejbližší spojenci.
Mám prosbu, je něco od toho Klimana v češtině? A kdyby jen v angličtině v nějaké menší podobě, Míla Formánek by to přečetl (ne že bych si od toho něco sliboval, po zkušenostech s Wrightem, Harweyem a Žižkem si nedělám iluze). To víš,já jsem jenom venkovský primitiv.

Ale ano, pane Tejkle, myslím že jsem přece jenom pochopil o co se jedná (v textu pana Klusáčka). Nicméně, zůstávám stále ještě nemálo skeptický, jestli to takhle - relativně jednoduše a bezrozporně - může skutečně fungovat.

Ještě jednou: já nevylučuji že kapitalismus se někdy (a dost možná i v historicky dohledné době) dostane natolik na hranice svých možností, že přestane být životaschopným - a pak se samozřejmě vynoří nutnost nahradit ho ekonomickým (a tedy i politickým) systémem jiným.

Ale ta téze (respektive ta víra) v povlovné, samočinné "přerůstání" kapitalismu v socialismus (respektive v systém zahrnující elementy obou systémů) - to mi pořád ještě nějak nehraje.

Zkuste se podívat na diskusi k článku Aleše Chmelaře: "Zbytečná evropská levice". Já tam argumentuji právě tím, že sféra kapitálu, kapitalistické ekonomiky byla oním "sociálem" zatlačena až na krajní únosnou mez - a že za tuto mez to dál už prostě nejde. A že právě z toho důvodu v poslední době dochází k protipohybu - od "sociálu" zpět ke kapitálu.

Co se té "dialektické syntézy" týká: já na jedné straně vysoce oceňuji že stále ještě existují autoři kteří nepohřbili nejen Marxovu, ale dokonce ani Hegelovu dialektiku; ale na straně druhé, právě z hlediska oné Hegelovy dialektiky se mi předkládaný model "socializovaného kapitálu" zdá být značně nepřesvědčivý.

Hegelova dialektika: k syntéze, tedy k vytvoření nové kvality vyššího řádu, dochází až tehdy, když oba dosavadní protichůdné elementy prošly kompletním stadiem svého vlastního vývoje, a oba takřečeno "ukazují" na svůj vlastní protějšek.

Z tohoto hlediska - v tomto ohledu s Vámi plně souhlasím - máme opravdu danou tu historickou situaci, kdy na straně jedné kapitalismus je čím dál tím více regulován (a přerozdělován) přes státní rozpočet, tedy přes "sociál". Jinými slovy, současný kapitalismus skutečně vykazuje nepřehlédnutelnou tendenci k tomu, být doplněn svým antipodem, socialismem.

A stejně tak socialismus: kdekoli byl vytvořen, tam se nakonec ukázala (a ukazuje) nutnost jeho naprosto nevýkonnou ekonomiku reformovat, doplnit, oživit ji prvky tržního hospodářství, tedy - přinejmenším latentně - kapitalismu.

Sdílím s Vámi tedy plně přesvědčení, že jediným možným historickým krokem lidstva v současné etapě jeho vývoje je právě to, oba tyto náprotivné elementy (kapitalistické tržní hospodářství na straně jedné, socialismus na straně druhé) spojit, syntetizovat v nový, kvalitativně vyšší, komplexnější celek.

Potud tedy dobře. Ovšem, co se týká toho ekonomického modelu který je zde předkládán, toho "přerůstání kapitálu do sociálu" - znovu opakuji, nejsem ekonom a nemohu tedy tento model hodnotit z ryze odborně ekonomického hlediska, ale právě na základě obecných zásad dialektiky to mě působí tak, že daleko spíše nežli aby se jednalo o skutečnou dialektickou syntézu, že zde jsou pouze p r o m í c h á n y, do jednoho společného hrnce vhozeny některé elementy kapitalismu, a některé elementy socialismu.

Přičemž, tím "socialismem" bych si v daném kontextu vůbec nebyl jistý, ten zmíněný "sociál" je totiž opravdu podstatně jiný pojem nežli socialismus, to že něco jde přes státní rozpočet to ještě zdaleka neznamená že se jedná o skutečný socialismus.

Socialismus - to musím zdůrazňovat stále znovu - to není zdaleka jenom určitý způsob ekonomiky, to je zároveň způsob života, celá společnost tu musí mít podstatně jiný motivační komplex nežli jak je tomu v kapitalismu.

Už jenom z čistě ekologických důvodů, ještě pro Marxe mohl být komunismus svým způsobem "pokračováním kapitalismu jinými prostředky", totiž Marxovi šlo také nakonec o maximalizaci produkce, dokonce ještě daleko větší maximalizaci nežli za kapitalismu, protože se domníval že teprve v komunismu nabere společenská výroba, společenská tvorba bohatství plné obrátky.

Takovýto jednoduchý obraz stále expandující ekonomiky je dneska samozřejmě už nemyslitelný, naopak, v zájmu přežití lidstva je nutno "přiškrtit" ekonomiku, ale to je možné jenom v rámci celospolečenského konsensu, ale ten je možný právě jenom za podmínek zmíněného obratu v celém motivačním komplexu celé společnosti.

Anebo, alternativou by bylo to (a tu bych já sám nakonec docela preferoval), že dojde skutečně k takové syntéze mezi kapitalismem a (dosavadním) socialismem, že i v rovině politické bude bezbřehý liberalismus kapitalismu vyvážen autonomní autoritou státu v otázkách celospolečenského zájmu.

Jednoduše řečeno, politika nebude muset jenom prostě skákat podle toho co jí poručí zpovykané konzumentské voličstvo, nýbrž bude mít zároveň i tu kompetenci a tu moc, společnosti určité hodnoty "implantovat" shora.

Což je ovšem krajně složitý problém, jak tyto dvě natolik protichůdné složky (demokracii a autoritu celospolečenského zájmu) vyvážit tak, aby to nakonec zase nesklouzlo jenom k jedné či druhé straně. (Diktatura konzumentské většiny anebo diktatura státního aparátu.)
A neméně složité je to i v oblasti ekonomiky; a proto stále zůstávám u toho náhledu, že opravdu dialektická syntéza elementů natolik náprotivných jako je kapitalismus (tržní ekonomika) a socialismus je daleko složitějším podnikem, nežli jak navrhuje zde předkládaný model.

a samosprávném, kolektivním vlastnictví, je sympatické zejména to, že ruší trade-off vztah mezi ziskem kapitalisty a mzdami. Vztah čím víc jednoho, tím míň druhého, neboť ukusují z jednoho koláče tržeb. Kolektivní vlastnictví je tudíž schopno provozovat podnik i tam, kde by to bylo pro kapitalistu nerentabilní, odstraňuje drenáž zisků zpět do kapes investora.

Co kolektivní vlastnictví neodstraňuje, je pohyb na úplně stejném - poznenáhlu čím dál těsnějším - dvorečku ziskové suroviny. Pokud své produkty prodává na trhu, dosahuje podnik tržeb úplně stejným mechanismem, ať je vlastněn soukromníkem, kolektivem, nebo státem. Tendence k poklesu míry zisků, se jej týká úplně stejně.

Nutnost změnit i ten vlastní mechanismus reprodukce tu stejně, obávám se, zůstává. Změnit tak, aby v jeho rámci byl ziskový mechanismus soukromého zhodnocování zachován, asi tak, jak byla zachována feudální renta a nikdy nezanikla, i po ustanovení kapitálového mechanismu. Byla do něj inkorporována, jako jeho menšinová složka, v podobě pozemkové rent. Tak je potřeba najít mechanismus reprodukce, který mechanismus soukromého zhodnocování zachová - a tam kde nestačí doplní.

Domnívám se, spolu s Mirkem Tejklem a Robine Krafferem, že by to sand mohl být mechanismus veřejného zhodnocování skrze veřejné rozpočty.

Důvody pro to jsou následující.
1. jedná se o tendenci konec konců samotného kapitalismu posledních let. Bez veřejné podpory se dnes podniká čím dál hůř, vypnutí fiskálních stimulačních programů působí pád produktu, podívejte se na evropský jih, do USA. Tak jak colbertovský kapitalismus spontánně vznikal na sklonku převahy feudálního řádu.
2. soukromé zhodnocování a motivace ziskem se tím neruší, pouze doplňuje. Vlastník produkčních prostředků, ať u je jakýkoli, je stále motivován ziskový dejme tomu diferenciálem, rozdílem mezi náklady a tržbami získanými prodejem zákazníkům na trhu. Akorát je zdroj jak pro počáteční investici, tak nakonec pro ty tržby s čím dál větším podílem rozpočtových výdajů, než těch čistě soukromých.

Ale mám pocit, že nám stále cosi důležitého uniká.

Tuto lekci nepíšu pro poučení pana Poláčka – ten je nepoučitelný, absolutně neschopný vykročit ze své logiky a vnímat logiku jinou, která pojmy, na kterých pan Poláček parazituje, chápe úplně jinak a proto dochází i k jiným závěrům. Ale snad ta moje lekce zaujme ostatní, zejména pana Klusáčka a Mirka Tejkla, kterým to nandám v dalším vstupu.!!!!
Pan P. slovně uznává možnost vyčerpání historických možností kapitalismu (což zatím potkalo všechny řády, jen pan P. se s tím v duchu buržoasní, kapitalismus zvěčňující ideologie nemůže vyrovnat). Proto taky není s to pochopit, že nástupce kapitalismu může mít jako systém kvalitativně odlišnou logiku, v níž se změní i všechny znaky, pojmy nabudou jiného obsahu. Znovu připomínám ten dotaz koňského drožkáře, kterému vyložili mechanismus automobilu a on se ptá – a kam se zapřáhnou koně – to je celý pan P. A je to dáno i tím, že prostě není s to vstřebat kvalitativní charakteristiku kapitalismu v podobě rozdílu mezi hodnotou pracovní síly, kterou dostává zaměstnanec – nevlastník, a nadhodnotou, která, po uhrazení všech nákladů, zdarma a bez jakékoli zásluhy zůstane kapitalistovi. Jen a pouze toto je podstatná charakteristika kapitalismu, jádro výrobních vztahů, společenské formy výrobního a pracovního procesu. Toto jádro si pak přizpůsobuje mnohé hospodářské mechanismy, které se táhnou téměř všemi formacemi, zejména zákon hodnoty a trh. Trh není zvláštností kapitalismu a může a musí být i v samosprávném socialismu, v deformované podobě byl i v protosocialismu, ale kapitalismus si trh uzpůsobuje tím, že na něj vrhá pracovní sílu jako zvláštní zboží schopné vytvářet hodnotu nad svoji hodnotu – nadhodnotu. Půda v něm byla již dávno před kapitalismem. Kapitalistický trh místo pouhé ekvivalentní směny, v podmínkách kapitalistického vlastnictví zprostředkuje směnu neekvivalentní, okrádání zaměstnance o nadhodnotu. A to chce pan P. zachovat,
Mimochodem – snad do omrzení jsem v polemikách s panem Poláčkem vysvětloval, že je vedle s těmi neustálými pochybnostmi o tom, zda je možný pokojný přechod do socialismu. Ještě nikdy na moji odpověď nereagoval, asi ji prostě v textu nevidí, což je u něj typické. Stejně jako stalinisté totiž podvědomě pořád počítá jen s ozbrojeným bojem a nechápe, že má koncepce přechodu k socialismu přes samosprávné podniky a demokratizaci společnosti nebude nějaká pokojná selanka, i když se nebude střílet a mordovat. Mordovalo se v únoru 1948? A konec konců – při obráceném přechodu v listopadu 1989 se snad mordovalo? (Ano – někde ano –ale tady už do hry vstupují různě zvláštnosti a nahodilosti, ty se nikdy vyloučit nedají, jenomže dnes, na rozdíl od protosocialistických revolucí se celé lidstvo posunulo dále a revolucionáři by už mohli pochopit, že skutečně zvítězit může revoluce (nemusí být jednorázová, ale třeba ve vlnách) jen tehdy, když k mordování nedojde, jinak, řečeno slovy Marxovými a Engelsovými v Německé ideologii, by „to staré svinstvo začalo znovu.“ Jistě, buržoasie to bude chápat podstatně hůře – ale – právě proto, že kapitalismus vyčerpá své možnosti (zatím to ještě není) se její příslušníci nebudou zase v takovém procentu vrhat do sebevraždy – ještě nikdy pan Poláček nezareagoval na můj příklad s přerodem anglického feudála v kapitalistu (Cromwellova revoluce sice byla krvavá, ale to už byla spíše věc politiky a pletlo se do toho ještě leccos – ale i tak tahle politická revoluce už ten přerod jen doklepávala, totéž ve Francii, a ve Skandinávii nebylo nutné ani to. Proboha, kdy už to ten Poláček pochopí!!!! Není on nakonec dyylektik?
Ale to není to nejhorší – to jsou ty jeho úvahy o tom, jak byla kapitalistická sféra někam extrémně zatlačena sociálem a ten výkyv se musí vyrovnat a on pořád vymýšlí nějakou vyváženost obou pólů (pravda, odlišuje „sociál“ a socialismus, ovšem o tom, co ten socialismus je, nemá ani zdání – pořád ho nějak vidí v rovnostářské rozdělování spotřebních předmětů a v likvidaci trhu – viz výše). On snad ani nechápe, že to jsou klasické argumenty neoliberalismu a buržoasní propagandy vůbec. Pod tím sociálem si asi představuje dnes mizící sociální stát v kapitalismu, tj. určitá přerozdělovací opatření státu jakožto buržoasního státu, nad kterým buržoasie neztrácí ani na chvíli kontrolu a nikdy nedochází k narušení základního principu kapitalismu – bezplatného přisvojování si nadhodnoty jednou a to stále se zmenšující třídou (na tom nic nemění přesun části funkcí kapitalisty na manažerské štáby a určitá anonymizace vlastnictví – tak jako v feudalismu nic na principu feudalismu (přisvojování si renty) nemělo církevní či královské přivlastňování si půdy nebo parazitní přiživování se družin feudálů na rentě vydřené z nevolníků. Naopak se ukázalo, že sociální stát zmáčkl kapitalisty velmi málo a že jim už dlouho jako zmírňovací nástroj nehodil, a proto přišla thatcherovsko- reaganovská revoluce zahajující nové, zvýšené a intenzivnější vykořisťování zaměstnanců. Nezmizí to ani na počátku přeměny klasických dělníků v kognitariát.
Pasn P. pochopitelně nemůže chápat a přestat překrucovat dialektiku. Cožpak by nebyl samosprávný socialismus dialektickou negací negace se vším všudy – soukromovlastnické přivlastňování si nadhodnoty, které dočasně překonal protosocialismus privilegovanou rolí opři vlastnění jedné třídy řídícího aparátu jako členitého kolektivu, by bylo nahrazeno nejprve přivlastňováním si konečně vnitřně rovnoprávnými kolektivy podniků propojených do celostátní roviny a pak, s překonáváním dělby práce, kolektivním celospolečensky účinně provázaným přivlastňováním, v němž by ale už jednotlivci byli skutečnými a rovnoprávnými individui? Vlastnická role jednotlivce (ovšem jen jako příslušníka jedné třídy) by byla nahražena kolektivním ,ale ještě nezcela individuálně rozvinutým přivlastňováním, aby se pak inividuální přivlastňování dostalo na vyšší úroveň rovnoprávných individuí a ještě navíc celospolečensky propojeným? Jenomže pan P. si dialektiku představuje jako Hurvínek válku.!!! Právě protosocialsmus ukázal, že snaha o socialismus za situiace, kdy kapitalismus nevyčerpal své možnosti a působí tu limity, nemá moc šaní na úspěch, ale cožpak dnes kapitalismus neukazuje to vyčerpáníprogresivity ještě výrazněji, než kdykoliv jindy? Takže žádné smíchávání, ale prostě jiný způsob přivlastňování, díky kterému se i prvky převzaté z kapitalismu a ještě od dřívějška – zejména trh – zásadně kvalitativně mění, trh už nezprostředkovává udržení rozdílu mezi vlastnickou elitou a masou nevlastníků, ale zprostředkovává společenské o ocenění hospodaření kolektivů. A toho vyplývají všechny další odlišnosti charakteru tříd, politice, ideologii atd. Dialektika je všude kolem – ale pan P. ji nevidí.
Další poťachtaná představa pana P. je, že vytýčení cíle „říše hojnosti a růstu výroby“ znamená ekologicky neodpovědné hospodaření. Právě marxismus přece odhaluje nemyslnost konsumu a mluví o tom, že v komunismu růst produktivity práce hlavně ušetří lidem čas, který musí věnovat nutné a nepříjemné práci nutné, o kterou budou moci rovnoprávně podělit, a všichni tak získají čas pro skutečné potřeby v podobě tvořivé činnosti a seberealizace, a to z nich bud dělat jiné lidi )nijak dokonalé, ale jiné, schopné brát i ohledy na přírodu, ne jako v době chudoby). Ekonomiku není třeba přiškrcovat, je třeba ji rozvíjet jiným než zdroje vyčerpávajícím a prostředí ničícím kapitalistickým (a taky protosocialistickým). S Frantou Neužilem jsme se pokusili rozšířit marxistickou teorii pracovní hodnoty i na oblast životního prostředí s cílem vytvořit účinné ekonomické mechanismy ochrany a neustálého obnovování životního prostředí i při ekonomickém rozvoji. je to ovšem ta složitá abstrakce a předpokládá znalost marxistické teorie pracovní hodnoty, že se tu ani nepokouším vykládat. je to v naší knížce a jen pro obzvláště otrlé luštitele cizích myšlenek.
A co vidí pan P. jak o nějakou cestu přes rámec kapitalismu? Autoritu státu – (když odmítá samosprávné vlastnictví a chce vlastně ponechat kapitalismus, tak by to mohl být jen stát ovládaný kapitalistickými vlastníky a nebo vlastnicky privilegovaným řídícím aparátem) jinými slovy tu pitomost, na kterou dojel protosocialismus. Ten stereotyp víry v nějakou nadtřídní rozumnost a spravedlivost státu je úžasný a v dané etapě prakticky nenabouratelný. Za těchto podmínek by nebyla možná demokracie – když jeden vlastní a nebo má privilegovanou roli ve vlastnictví a druhý ne, tak to žádná demokracie není. Pan Poláček si snad ani neuvědomuje, jak je v zajetí tradičních buržoasních ideologických figur (např. klasický polistopadový slogan“ kapitalismus = tržní ekonomika plus demokracie – fuj!!!. Bože, chraň nás před diletanty.

Pane Klusáčku: ano, správně jste pochopil, že v logice samosprávného vlastnictví se mění obsah pojmů a rozlišení na hodnotu pracovní síly a nadhodnotu ztrácí smysl, protože se mění vlastnická logika – samozřejmě nemůže nerespektovat hledisko zisku (jakožto přeměněné nadhodnoty – zvláště pokud jde o samosprávné podniky ještě v celkově kapitalistické prostředí – kterou určuje kapitalisty buď ovládaný nebo kapitalistickým sektorem silně ovlivněný trh (v naší knize se mimochodem pokoušíme rozpracovat politickou ekonomii samosprávného vlastnického sektoru v rámci kapitalismu, pří. v etapě vcelku adekvátní síly obou sektorů a pracujeme s kategoriemi vnějšího a vnitřního oběhu,velmi by nás zajímal Váš a Mirkův názor konkrétně na pojetí měnících se kategorií). Samozřejmě by se tendence poklesu míry zisku by se skutečně týkala i samosprávných podniků, pokud by nepřešli na nový typ výroby využívající především lidského, tj. kognitariátního kapitálu a k tomu by vlastnická spoluúčast otevírala větší možnosti než u kapitalisty, jednak proto, že by spoluvlastníci dostávali nové stimulační mechanismy – možnost rozhodovat a možnost tvořivé práce, která by mohla vytlačovat diktát bezduchého konsumu (žádný asketismus!!!). Ale to by právě byla ta změna po které voláte, podle mého určitá renta, kterou by kolektivy dostávaly a mohly tím pádem zatlačovat méně stimulující kapitalismus (jistě jste postřehl naše opakované zdůrazňování, že samosprávné vlastnictví se může plně rozvinout až na té kognitariátní vědecko-technické základně – viz Marxova prognóza v Grundrissech II,na které si pak Richta udělal jméno, ovšem do výrobních vztahů se už opatrně nepletl). Ale moment – to nebude moment soukromého zhodnocování, jak píšete!!! To bude zhodnocování pracovní a vlastnickou aktivitou celého kolektivu, později ještě propojeného s ostatními na celospolečenské úrovni!!! Proč pořád s Tejklem spekulujete o nějakém zachování kapitalismu a míchání něčeho s něčím.. Sám ukazujete, jak se zmodifikovala feudální renta v nové kapitalistickém vlastnictví – přesně tak se všechny mechanismy procházející dějinami a modifikující se dle formací a jejich vlastnictví zmodifikují též. Kdybyste četl naši knihu viděl byste – v kapitole věnované protosocialismu, že jsme posouvali kategorie a jejich obsah i tam, v podmínkách nedokonale společenského státního vlastnictví realizovaného řídícím aparátem (zjednodušeně řečeno). I tam se podle nás modifikovaly kategorie z kapitalismu - hodnota, nadhodnota, koupě a prodej pracovní síly, (ten podle nás za protosocialismu byl i nebyl, což tušili ve dvacátých letech sovětští avantgardní ekonomové a elita to pak popřela). A nebyla to žádná směska – ale relativně svébytná slitina, s jinou molekulární strukturou (nezlobte se na primitivní představy netechnického diletanta).
A podle mého názoru se velmi mýlíte s tím veřejným zhodnocováním přes rozpočty, i když mi Vaše názory nejsou jasné a mohu si je špatně interpretovat. V kapitalismu veřejné rozpočty nemohou nic změnit – mohou fungovat nanejvýše jako jeden dílčí prvek naroubovaný na logiku kapitalistického vlastnictví, jako jistý podřadný prvek spoluúčasti občanů na vlastnickém rozhodování, který navíc probíhá v odvozeném sektoru, který prostředky získává druhotně, přerozdělením zisků kapitalisty a mezd zaměstnanců – ale pod tím klidně tepe kapitalismus – to buržoasii neuškodí. A v samosprávném socialismu by to vlastně bylo totéž s jiným základem, tam by se to mohlo a muselo rozvinout velmi výrazně – já např. počítám s existencí obdoby vrcholové státní plánovací a regulační komise respektující, ale regulující trh, ve které by ale nerozhodovali ouřadové a profesionální odborníci (pokud by nebyli zvoleni zdola), ale samosprávné rady, do nichž by se volili členové samosprávami podniků (technickou stránku nechme stranou), odbory, zájmovými organizacemi i parlamentem) a jejichž členové, příp. volící orgány, by byli finančně odpovědní za rozhodnutí (plus či minus), obdobné orgány na ministerstvech, v důchodových fondech atd. – viz naše knížka.
Ale zpět k veřejným rozpočtům za současného kapitalismu, zejména v těch našich neokapitalizovaných zemích, jejichž buržoasie je závislá na globálním nadnárodním kapitálu. Jistě jste si nemohl nepovšimnout, že právě ta druhotná, závislá kompradorská buržoasie, která ve svém podnikání nedosahuje zisků nadnárodních monopolů a má potíže s umístěním svého kapitálu (nechávám stranou ten fiktivní, odpoutaný od ekonomiky – viz krize v USA aj.) se v těchto zemích už neobejde bez toho, aby si přikrádala z veřejných zakázek pomocí politické i skutečné korupce – aby nevykořisťovala občany prostřednictvím náírodního státu, který ovládá. Nadnárodnímu kapitálu to nevadí, nechává jí tento pašalík a občas se k přikrádání přes stát přidává – samozřemě ulévaním kapitálu, vydíráním různých pobídek, využíváním národního státu k přípravě kvalifikované pracovní síly, infrastruktury, drancování přírody, odběru zbraní a financování vojenských misí ve svém zájmu, případně využitím státu k potlačování odporu zaměstnanců, uklízení trosek po svém odchodu apod. Právě tento rys parazitismu a vyčerpávání možností kapitalismu je nejnázornější –i když není vyloučeno, že časem přejde k nějakému nadnárodnímu keynesiánství.
Úhrnem tedy – já bych se na Vašem a Tejklově místě vykašlal na ty různé polo nebo pseudomarxistické či pseudolevicové teorie utíkající do sféry odvozených hospodářských mechanismů, přerozdělování, role státu apod., jen aby nemusely sáhnout kapitalismu opravdu na zoubek, a soustředil se s normálním marxistickým vybavením (patřičně rozvinutou teorií pracovní hodnoty a Marxovou metodou z Kapitálu, bez pozdějších buržoasních příměsí) na zkoumání podmínek vytváření a fungování samosprávných podniků (politologové by zase měli zkoumat, jak vytvořit široké nadstranické hnutí na jejich podporu, na boj o rozšíření demokracie, až po používání počítačových forem třídního boje apod. a hlavně – jak aplikovat samosprávu i s rotací kádrů v levicových politických stranách a zbavovat je vlivu různě orientovaných omezených partokracií. Ostatní je akademická hlušina a ztráta času i schopností lidí.
To víte – já co na srdci, to na jazyku, tuhle jsem urazil celé teoretické pracoviště ÚV KSČM, které jsem kdysi pomáhal založit, a odešel z něho)

to Heller ve věci Kliman (TSSI-marxismus):


Kliman na netu - chce to klíčová slova (jméno) a weby, zkus hlavně:


Andrew Kliman, O kořenech současné ekonomické krize a některých navrhovaných řešeních III., 28. 5. 2009, www.ezurnal.cz, dále též „O krize a kapitalisme: Rozhovor s profesorem Andy Klimanem“ - 8. 12. 2008 a 3. 2. 2009 na www.primaakcia.sk

čili weby s Andrew Klimanem a česky/slovensky:

primaakcia.sk,

www.part.cz,

www.ezurnal.cz

„O kořenech současné ekonomické krize a některých navrhovaných řešeních“

na těchto webech jsou nějaké rohovory s Klimanem (často na několik dílů příslušného interview) ...


... na nějakém vlákně Deníku Referendum jsem kdysi napsal

" ...O nedostatku skutečných zisků ze skutečné produkce ve starém světě - a ne nějakých rent vytloukaných z financializace - se skepticky vyjádřil (mimo mnoha jiných) i americký ekonom profesor Andrew Kliman z newyorské University Pace, který zdůrazňuje, že skutečná míra zisku od poslední „Velké destrukce“ v době druhé světové války stále klesá a dokladuje to právě na americké ekonomice, která byla dlouho považována za praporečníka civilizace a na které lze vhodným způsobem studovat civilizační trendy a procesy.

Pokud prý porovnáme mezi sebou zprůměrované míry zisku v jednotlivých zhruba dvacetiletých etapách od r. 1941 do r. 2004, zjistíme, že míra zisku v USA (bez ohledu na výkyvy) poklesla v průměru zhruba na polovinu
Profesor Kliman přitom upozorňuje na důležitost techniky výpočtu míry zisku - pokud se při výpočtu míry zisku v ekonomice pracuje s dílčími mírami, které srovnávají zisky nikoli s hodnotou kapitálu v historických nákladech, zač byl pořízen, ale s náklady, za které byl kapitál získán při převzetí někým pod cenou, nejde o prvek korektní - aby byla míra zisku dostatečná a mohla se vykázat jako větší, je podmíněno krachem a ztrátou jiných, aby druzí mohli vykázat zisky dostatečné (ale i tak čím dál menší).

(viz dále)

... a taky pro Tebe asi zajímavý web, kde se rozebírá Marxova teorie hodnoty (něco ortodoxně marxovského) "Přátelé komunizace", a kde se - ohledně Klimana - např. píše:

"Andrew Kliman je profesorem ekonomie na Pace University v New Yorku a členem Marxist-Humanist Initiative. Je autorem celé řady statí, přednášek a dvou knih. Převážně se věnuje rekonstrukci Marxovy teorie kapitálu jakožto teorie dialektické, a nikoli kauzalistické a zkoumání příčin a povahy současné krize. Oboje ho pro nás činí nadmíru zajímavým. Ve své nejnovější knize The Failure of Capitalist Production: Underlying Causes of the Great Recession (Selhání kapitalistické výroby: základní příčiny Velké recese) pečlivě a přesvědčivě dokumentuje, že od konce poválečného boomu má míra zisku skutečně sestupnou tendenci, kterou neoliberalismus nezvrátil. Pokles ziskovosti vedl ke zpomalování investic a hospodářského růstu, k zoufalým pokusům vlád bojovat s těmito problémy vršením dluhů, což nakonec vyústilo ve Velkou recesi. Jeho kniha představuje výzvu pro komunizační teorii, neboť vyvolává otázku, v čem a jak přesně byla kapitalistická restrukturalizace úspěšná. Stejně tak staví otazník k pokusu Rolanda Simona usmířit obě marxistické teorie krize (nadakumulace versus podspotřeba). Britský časopis The Commune nedávno přinesl rozhovor s Klimanem o jeho nové knize. Je sice jen drobnou „ochutnávkou“ z mnohem bohatší „krmě“, ale přesto se domníváme, že ozřejmuje některé z jejích nejdůležitějších rysů a vyvolá zájem o plnou porci Klimanových argumentů.

INTERVIEW:

Duvinrouge:
Můžete mi říci, co je klíčovým poselstvím vaší nové knihy The Failure of Capitalist Production (Selhání kapitalistické výroby)?

DVR:
Vaše kniha je plná statistik a jak víme, statistiky lze interpretovat velmi rozdílně. Zdá se, že pro vás je zásadní upřednostňování historických nákladů před současnou cenou. Můžete, prosím, vysvětlit, jaký je mezi nimi rozdíl?

AK: Účetní mohou oceňovat aktiva jejich současnou cenou nebo jejich původní cenou z doby, kdy byly pořízeny. Té druhé se obvykle říká „historické náklady“. Obě metody mají své opodstatnění. Co ale nelze, je vypočítat míru zisku, tj. výnosovou míru investic, vydělením zisku současnou cenou kapitálových aktiv. Nejde o to, že by to bylo špatně – ono to prostě nejde. Nedostanete tak totiž výnosovou míru investic. Současná cena aktiv jednoduše není totéž co suma peněz, která do nich byla fakticky investována. Tuto sumu zjistíte jedině tak, že si vezmete historické náklady a odečtete od nich znehodnocení ... "

atd atd atd ....

... a ještě něco, Pepíku :

aby Tě Tvá terminologie neustále nesváděla na zcestí a abys nám mohl rozumět, zakaž si pracovně a třeba jen dočasně slovo "přerozdělování".

Pak to půjde všechno lépe.

Na Britských listech jsem někdy v adventním období napsal článek o Velké francouzské revoluci, parazitismu a paralelách tehdy a teď -

... z článku vyplývá můj názor, že socialismus není blíž, když soukromé zhodnocování je v kondici a dostatečně financuje sociální stát jako nadstavbu ...

... ale přesně naopak tehdy, když je to naopak soukromý kapitál, který musí přijímat pomoc od státu, aby systém stále ještě příliš závislý na soukromokapitálovém zhodnocování, mohl jakž takž fungovat ...

Závěrečný odstavec textu pana Tejkla z pátku mě přiměl k tomu, danou myšlenku z čistě ekonomické oblasti převést do širšího rámce.
Napřed k připomenutí onen původní text:

"Sociál je následek, komplexnější mechanismus zhodnocování a rozdělování a kapitál do něj přerůstá téměř spontánně a stává se - ten kapitál - zahrnutým momentem sociálu (tak, jak to odpovídá hegelovské dialektice)."

Pokud tuto myšlenku interpretuji správně, dokladem zásadně progresivnějšího charakteru onoho "sociálu" má být především to, že v sobě integruje kapitál, ale zároveň zůstává sám sebou - jedná se tedy o komplexnější celek. Tedy o "dialektickou syntézu" v Hegelově smyslu.

Takto formulováno to zní ovšem velmi přesvědčivě; já ovšem zůstávám i nadále nemálo skeptický, do jaké míry by se jednalo o skutečnou syntézu - a ne pouze právě o nějakou směs, kde by se ty o sobě zcela protichůdné elementy navzájem "tloukly".

Jakožto ne-ekonom nemohu tyto čistě ekonomické modely popírat či vyvracet v čistě ekonomické rovině; ale pokud už tady padla zmínka o hegelovské dialektice, vyvstala ve mně myšlenka tento ekonomický model či vývojový proces zařadit do širšího rámce - jakožto dialektiku kapitalismu a socialismu. Snad se pak stane poněkud zřejmějším, proč zůstávám skeptickým vůči oné proklamované syntéze i na poli čistě ekonomickém.

Načrtněme si výchozí situaci: máme zde kapitalismus, založený výhradně na neomezené ekonomické aktivitě osobně volného individua. Každý ekonomický subjekt/aktér sleduje své vlastní - ovšemže egoistické, soukromé - zájmy; s tím předpokladem, že ze sumy těchto soukromých egoistických iniciativ jaksi jako vedlejší produkt vznikne i "obecné blaho", totiž všeobecný materiální blahobyt.

Tento koncept - nutno přiznat - stojí na docela pevných základech, vychází z víceméně "přirozeného" stavu džungle: ve všeobecné vzájemné konkurenci se prosadí a udrží jen to, co je silné a zdravé, to ostatní podlehne, zanikne.

Tento model "přirozeného" kapitalismu ryze individuálních aktivit a přirozeného výběru má svým způsobem jenom tu smůlu, že je "denaturován" systémově cizími elementy humanismu, sociálního cítění a demokracie.
Co by v džungli (a v ryzím kapitalismu) podlehlo a zmizelo, to je zde uměle udržováno při životě, prostřednictvím sociálního státu a jeho přerozdělování. Civilizovaná společnost se tu se svými hodnotami humanity, ochrany slabších dostává do zásadního a nesmiřitelného konfliktu s tímto "přirozeným", ale divokým kapitalismem.

To je tedy výchozí stav; "téze" ve smyslu hegelovské dialektiky.

Při pohledu na to, k jakým sociálně devastujícím důsledkům vede onen ryzí, individualisticko-egoistický kapitalismus, se pak historicky zákonitě vynořuje myšlenka, na místo onoho individualistického egoismu postavit celospolečenský zájem. Na místo omezených partikulárních zájmů postavit společnost jako celek - jako reprezentant ne pouze jedné, ekonomicky dravé části společnosti, nýbrž společenství všech lidí.
Ve srovnání s oním výchozím kapitalismem, který počíná a končí pouhým individuem a jeho individuálními aktivity, se toto celospolečenské pojetí ovšem jeví jako vyspělejší, progresivnější, komplexnější. Historicky tento nový model společnosti nese pojmenování "komunismus", respektive "socialismus".

Zdá se napohled, že tady je obsaženo, integrováno opravdu všechno: "Svobodný rozvoj jednotlivce je podmínkou pro svobodný rozvoj všech."

Jenže, on tento nový, údajně všezahrnující celek (komunistická respektive socialistická společnost) má jedno své základní úskalí.

Pro vysvětlení se musíme poněkud blíže věnovat jednomu centrálnímu pojmu celé Hegelovy filozofie. Jedná se o pojem "das Abstrakt-Allgemeine", čili "abstraktně-obecné". Stále znovu a znovu krouží Hegel kolem tohoto pojmu, ten je totiž zcela centrálním výrazem pro to, jak vždycky znovu ztroskotávají snahy člověka dobrat se vlastní pravdy - a to právě v tom okamžiku, kdy on sám se domnívá, že jí konečně dosáhl.

To "obecné" se totiž ve srovnání s oním pouze individuálním, pouze jednotlivým jeví napřed jako zásadní kvalitativní skok v poznání.
Když známe to obecné, pak známe přece i všechno, všechny jednotliviny, které pod tento obecný zákon, obecné pravidlo spadají.
Nejobecnějším filozofickým pojmem je pojem "bytí" - tento pojem zahrnuje všechno, co vůbec nějakým způsobem existuje.A není nic, co by existovalo mimo něj.
Jenže, byl to právě Hegel, který celý svůj filozofický systém založil na poznání, že tento zcela nejobecnější - a tedy zdánlivě nejobsažnější - pojem je zároveň natolik abstraktní, že je prakticky zcela identický s pojmem "Nic". Není tu žádné bližší určení, žádná konkretizace směrem právě k onomu individuálně-jednotlivému; není tu žádný konkrétní obsah. Nic.

Pro Hegele je tento pár Bytí-Nic oním zcela původním protikladem, z jehož vzájemné dynamiky se odvíjí veškerá evoluce - jakožto postupující zprostředkování mezi obecným a mezi jednotlivým, mezi individuálním a celospolečenským.

Jinými slovy - a to je pro nás rozhodující - to "všeobecné", ten "celek", který se napohled jeví vším, ve skutečnosti není o nic více komplexním, nežli to pouze jednotlivé.

Tento "celek", nakolik zůstává pouze ve své abstrakci, není tedy sám pravou syntézou, vyšším nadřazeným komplexem - nýbrž je pouze antitezí k jednotlivému, stejně bezobsažný jako toto.

Pro nás to znamená: historický projekt komunismu/socialismu je právě a pouze takovouto hegelovskou "antitézí". Tam kde se doufalo a věřilo, že jenom převrácením všech poměrů od individualisticky-kapitalistického způsobu existence ke způsobu celospolečenskému se vyřeší všechny základní problémy a konflikty lidstva, tam ve skutečnosti došlo k oné pouze abstraktní formě zespolečenštění.
Onen socialistický stát, který se - namísto skutečných původních výrobců a namísto skutečných, živoucích lidí - sám ujal funkce řízení (a ovládání) společnosti, to nebyl žádný omyl dějin, to byl zcela logický proces, přesně podle zákonů hegelovské dialektiky. Na místo spontánní, ale chaotické aktivity nevázaného individua nastoupil pravý opak: princip společenskosti, ovšem princip abstraktní, bezobsažný, neživotný. Tato abstrakce celospolečenských zájmů se pak zákonitě mohla udržovat jenom na jedné straně politickým násilím, na straně druhé dirigismem "shora".

Ještě jednou: tento způsob "společenskosti" není sám o sobě ještě o nic komplexnější, o nic humánnější, o nic obsažnější, nežli ona výchozí "téze" kapitalismu.

Skutečně komplexním řešením může být jenom takové, které dokáže ty dva původní, zcela protikladné elementy - moment individuality a moment společenskosti - provázat navzájem natolik, že už se navzájem nebudou potírat, ale budou se navzájem doplňovat a obohacovat.

A nyní, od obecné filozofie k našim tématům: já stále nedokážu spatřit nic, co by opravdu přesvědčivě splňovalo onen požadavek vzájemné syntézy, ve smyslu kvalitativně vyšší komplexnosti celého systému: ani model družstevnictví (to je svým způsobem jenom čistě kvantitativně vymezená forma vlastnictví), ani v tom modelu "sociál", do kterého údajně vrůstá kapitál.

Celý ten proces dialektické syntézy je, obávám se, ještě řádově složitější a náročnější, nežli aby ho bylo možno nahradit jenom určitými modifikacemi stávajícího modelu fungování ekonomiky.

Pan Klusáček, sobota 25. ledna: "Ale mám pocit, že nám stále cosi důležitého uniká."

Ano, je nutno se obávat, že přesně tak tomu je. Že v těchto - povýtce ekonomických - úvahách a modelech nám uniká to skutečně podstatné a zásadní. Především člověk sám, lidská bytost s celým autentickým horizontem její existence.

Právě z tohoto důvodu se snažím celou tu diskusi rozšířit, směrem od pouze ekonomických (respektive vlastnických) modelů k takovým úvahám, které zahrnují i další zásadní dimenze lidské existence.

sem s nimi!

Pane Dospivo, to je právě ten text o "Alternativě", který jsem přislíbil pro tento víkend.
Dneska už to asi nejspíš nestihnu; ale zítra, jestli mi do toho nic nepředvídaného nepřijde, bych se k tomu konečně měl dostat.

Pane Hellere, já už mám dlouhou dobu skryté podezření, že Vy jste z celého Marxe nakonec nedokázal pochopit to vůbec nejdůležitější. Musím Vám proto být nakonec vděčný, že jste mi toto mé podezření teď definitivně potvrdil.

Váš základní problém spočívá v tom, že Vy celý marxismus zkracujete v podstatě jenom na čistě třídní hledisko. Otázku přivlastňování nadhodnoty.

Ne že by toto - třídní - hledisko bylo zcela irelevantní; ale je to jenom jeden z okruhů, jenom jedna ze sfér kapitalismu, kterými se Marx zabýval, a pro které Marx kapitalismus kritizoval.
A - alespoň podle mého skromného názoru - právě toto nadhodnotově-třídní hledisko v moderní ekonomice postupně ztrácí na relevanci, a paralelně s tím stoupá relevance těch ostatních sfér. O kterých Vy buďto nevíte nic, anebo přinejmenším vůbec nerozpoznáváte jejich pravý význam.

Co se dialektiky týče: pane Hellere, dialektika je vysoce komplexní záležitost, která se táhne jako červená nit celými dějinami evropského filozofického myšlení, od Sokrata a Platóna přes dejme tomu filozofii renesance, přes její zavrhnutí Kantem, až po její reanimaci (a vlastně až maximalizaci) Hegelem, a po její modifikaci Marxem.
Já naprosto netvrdím, že jsem znalcem všech těchto odnoží dialektiky (jen tak pro zajímavost: v opravdu odborné filozofické literatuře jenom s l o v n í k o v é heslo "Dialektika" se rozprostírá - přes celé stovky stránek!!).
Nicméně, Váš případ je ten, že o tom, co je vlastní podstata pravé dialektiky, zcela evidentně máte jenom zcela minimální povědomí; to jediné co je Vám z tohoto oboru známo je ta velice svérázná, přinejmenším velmi jednostranná její aplikace Marxem. Že se na základě těchto minimalistických vědomostí o pravé - filozofické - dialektice přesto cítíte být oprávněn známkovat znalosti druhých, to je počin velmi, ale opravdu velmi troufalý...


P.S. Pane Hellere, kdybyste si dal alespoň trochu více práce s důkladným přečtením textů, mohl byste vědět, že svým poukazem na velmi malou pravděpodobnost možnosti samovolného, povlovného přechodu od kapitalismu k socialismu přes jevovou formu skupinového (družstevního) vlastnictví jsem v žádném případě prostě vůbec n e h o v o ř i l o otázce případného (revolučního) násilí! To je naprosto a úplně jiná záležitost...

Pane Hellere, u Vás se to opakuje vždycky znovu: kdykoli Vám dojdou věcné argumenty, v tom okamžiku uhýbáte stranou, mlžíte, věc převracíte naruby.

A stejně tak je to i s těmi 90 procenty, které podle aktuálních výpočtů současný pracovník z celého svého života stráví m i m o své pracoviště, mimo pracovní proces. Namísto abyste se tomuto argumentu postavil zpříma, převedl jste všechno jenom na tu záležitost pracovníků vykonávajících služby - což byl v daném kontextu pouze zcela podružný aspekt.

Takže, ještě jednou, o co se jedná: naprosto základní téze, na které spočívá celý marxistický model člověka jakožto "souboru společenských vztahů", spočívá na představě, že tento člověk je v rozhodující míře ve svých životních postojích formován svou vlastní pracovní činností - tedy jak charakterem výrobních sil, tak charakterem výrobních vztahů.

Tento předpoklad se mohl jevit dostatečně přesvědčivým ještě v devatenáctém století, kdy běžný pracovník v průmyslu trávil ve své manufaktuře šest dní v týdnu a denně deset, dvanáct i více hodin. V takovémto kontextu bylo skutečně možno relativně právem vyslovit postulát, že člověk-pracovník je převážně formován podmínkami svého vlastního pracovního procesu.

Ale, jestliže se proti tomu postaví onen zmíněný fakt, že současný člověk z c e l é délky svého života stráví v pracovním procesu ne více nežli právě jenom těch 10 procent - co pak nám to udělá s tou marxistickou tézí o principiálním formování lidské bytosti pracovním procesem? Nezbydou z této základní marxistické premisy nakonec jenom trosky? Nezbyde z ní nakonec také jenom těch - deset procent?

Pan Heller mi vytýká, že prý směšuji ony dva v záhlaví jmenované pojmy: na jedné straně kolektivismus, a na druhé straně společenský charakter člověka.

Nuže, pane Hellere: dozajista se v prvotní rovině jedná o rozdílné pojmy; ale jde o to, do jaké míry je možno je od sebe oddělit v reálné praxi, a to sice právě v rámci marxistického pohledu na svět a na společnost.

Marxismu jde přece v konečném efektu právě o to, aby se člověk - jakožto apriori společenský tvor - takto choval také v reálu, jakožto bytost nacházející se v harmonii, v pocitu sounáležitosti se všemi ostatními příslušníky (komunistické) společnosti?
Jak jinak se má manifestovat společenský charakter člověka, než tak, že on bude (v komunismu) s p o l e č n ě s ostatními rozhodovat o řízení ekonomiky, bude tuto ekonomiku řídit a spravovat? Jak jinak je možno tato společná rozhodnutí, společné aktivy pojmenovat nežli jako prostě a jednoduše "kolektivismus"?

Jediná možná alternativa by byla, že Vy ten "společenský charakter člověka" nahlížíte jako nějakou zcela svébytnou, autonomní entitu, která se tak nějak vznáší nad vodami a přesto účinně ovládá a řídí dění ve společnosti, něco jako ten známý Hegelův "absolutní duch". - Ovšem, právě pro skalního vyznavače marxisticko-materialistického světonázoru by takovýto pohled byl nemálo překvapivý... ;-)

přečíst si text a porozumět mu. Celý Váš přísěvek je zmatečný, protože já nemluvil o společenském charakteru člověka - to je přímo jeho druhový znak už od opic, ale o společenskosti výroby, která má dvě stránky - 1) výrobně silovou - jde o součinnost člověka v pracovním procesu a vůbec se nemusí projevovat společnou prací na jednom místě- dnes představuje z tohoto hlediska vysoký stupeň zespolečenštění součinnost individuálně pracujících vědců v celosvětovém měřítku zprostředkovaná internetem, 2) vlastnickou společenskost - t.j. disponování s výrobními prostředky ne po technické, ale vlastnické stránce (což se promítá i v rozdělování, směně a spotřebě) - a tady ani kolektivní práce na jednom místě - např.nevolníků na robotě - neznamená zespolečenštění a v kapiutalismu v továrně je to zcela jasné. V obou stránkách může zespolečenštění jako dlouhodobá zákonitost (máte rád ty dialektické negace - tak nejdříve bezprostřední výrobně silová i vlastnická společenskost v podobě kolektivní práce, ale za cenu podřízení přírodě a chudoby, 2) střídající se vykořisťovatelské systémy založené na nespolečenském přivlastňování jednou třídou, až v kapitalismu ovšem individualizovanou, a na rostoucí společenskosti v pracovním a výrobním procesu přerůstající v kolektivismus strojů a k nim připoutaných lidí - z hledisks vS rostoucí společenskost výroby i práce většinou spojená s kolektivní prací, z hlediska vlastnictví prohlubující se nespolečenskost a odcizení od vlastnictví pro většinu, která se láme až ve vrcholných stadiích kapitalismu s rozptýlením funkcí kapitalisty na akcionáře a manažery. A další negace negace -. návrat k oboustranné společenskosti, která můžer i nemusí být založena na kolektivní práci v rámci VS, ale kde sice je kolektivní rozhodování o vlastnictví jenomže jedinci už jsou v něm skutečnými jedinci, nejen porůměrnými třídními individuy. A tohle už je sice zespolečenštěná výroba, ale zajišťující bohatství společnosti a to nikoliv podobě konsumu.
Snažně Vás prosím, nelámejzte si hlavu s něčím, čemu nerozumíte a rozumět nikdy nebudete, protože systematicky studovat se Vám nechce a lepíte dohromady někde ve větru pochytané útržky a nejste ani s to uvést, kde jste co sebral - jako s tím Engelsem.

U pana Poláčka je kouzelné, jak se někdy pracně prodere k drobtům pravdivého poznání – bohužel ale až ve chvíli, kdy tyto drobty byly daleko dokonaleji řečeno několikrát před ním, což nezaznamenal, na některých hloupostech však přes opakované vysvětlování pořád trvá a na připomínky nereaguje – snad je ani nevidí. Například jeho zcela iracionální opakování toho nesmyslu, že socialismus je jen nějakou smíšeninou kapitalismu a čehosi jiného, což není schopen definovat. Přitom tenhle nesmysl neplatil ani pro protosocialismus.
Chci zase jen uvést na pravou míru obzvláštní nesmysly:
Tak např. kapitalismus on vidí jako svobodnou soutěž rovnoprávných jedinců, což je pitomost. To by se možná dalo brát, pokud jde o tzv. prostou zbožní výrobu, kde se na trhu doplňujícím všechny soukromovlastnické řády setkávali drobní výrobci zboží. Ale platilo to jen mezi nimi – když na trh vstoupila třeba produkce velkého vlastníka otrokářské manufaktury v Athénách, neměli drobní výrobci šanci, a to už nemluvím o otrocích na trhu. Marx sice vychází z analýzy prosté zbožní výroby, ale velice brzy ukazuje, jak se změnila vstupem prodavačů pracovní síly, nejdůkladněji v historii oddělených od jakéhokoli vlastnictví jak výrobních prostředků, tak spotřebních předmětů, odkázaných na prodej své pracovní síly za její hodnotu a tím pádem darování kapitalistovi vytvořenou nadhodnotu. Na úsvitu kapitalismu probíhá původní akumulace – a to za vydatné role násilí, kriminality, válek atd., ve kterých se rozdávají karty vlastnictví – jedni – a to většina- jsou velmi brutálně odříznuti od jakéhokoli spojení s výrobními prostředky a tím i od možnosti nezávislé obživy – a druzí si ukradnou, dostanou od své politické a válečnické elity prostředky, za které mohou nakupovat jak věcné činitele, tak znevýhodněnou pracovní sílu. To je ta svobodná rovnoprávná konkurence, která ovšem brzy zmizí, protože se mezi kapitalisty se začne diferencovat díky monopolu na to či ono, což trh musí přijmout – tou hlavní formou je monopol nízkých výrobních nákladů ve velkovýrobě. atd. – dnes je to hlavně věda a ponejvíce politicko-vojensky dané podmínky dopravy, přístupu k surovinám, možnosti využívat levnou a sociálně nechráněnou pracovní sílu ve třetím či „druhém – našem“ světě atd – dnes už nemusí být velkovýroba lacinější, když máte dobrou vědeckou licenci či počítačový program. Čili panem Poláčkem oceňovaná svobodná konkurence, kterou se bojí ohrozit prvky „sociálu“ – nedefinuje , co tím myslí, ale v klausovském duchu asi progresivní daně nebo daňovou stimulaci progresivních výrob, stanovení minimální mzdy, držení určité úrovně podpor v nezaměstnanosti, diferencovaného pojištění atd. Čili pan Poláček předvádí čistě neoliberální vnímání kapitalismu – ano, do nedávna to byl účinný bič ždímající z nerovnoprávných neprivilegovaných mas výkon a zvyšující míru zisku, jenomže to už přestává platit. Promiňte vulgarizaci – ale je to příklad ze skutečnosti od mého antikomunistického kamaráda, bohužel již zemřelého – bičem nedonutíš vědkyni, aby klíčový nápad dostala při souloži (pánové – pro jejího partnera je to jistě dehonestující – ale to je to, čemu Marx říká – volný čas se stává výrobní silou.)
Kapitalista má stále větší a větší problémy proto, že panem Poláčkem tak obdivovaný mechanismus svobodné konkurence plodící „obecné blaho“ ve skutečnosti právě toto blaho většiny likviduje, protože jen udržuje a prohlubuje nerovnost mezi příjmem malé menšiny kapitalistů hromadících po staletí stále větší neplacenou nadhodnotu a příjmy většiny, které stačí pouze k reprodukci její pracovní síly (samozřejmě na určité historické úrovni, včetně rodinného zabezpečení, vzdělání, určité rekreace, konsumu věcí atd.). Nejde o to, že kapitalista má mnohonásobně větší možnosti v osobní spotřebě, luxus apod. Pro kapitalistu je podstatné investovat a rýžovat další a další nadhodnotu – ale kam má investovat, když od něj výrobky nemá kdo koupit a je to stále horší díky neoliberálnímu snižování hodnoty pracovní síly. V určité etapě vývoje - počátky od Roosevelta a rozkvět v 60 letech – to kapitalismus řešil sociálním státem - přerozdělováním (nevím Mirku, co proti tomuto pojmu máš – já se ho nevzdám ani za nic!!!) část své nadhodnoty ve prospěch neprivilegovaných za účelem zvýšení jejich kupní síly a ulamování některých hrotů a tím bránění výbuchům třídního boje – v 7O letech se mu to už nevyplácelo a nastoupil neoliberalismus. Tohle je kapitalismus pane Poláčku. Z něj socialismus kvůli Vašemu podivnému pojetí dialektiky(nepředstírejte, že jste četl Hegela, to byste nezvládl, tak jako může brát jedině trh a výkonovou stimulaci, ale postavené na nové základně – na vlastnické rovnoprávnosti všech lidí (v první fázi komunismu – socialismu – ještě omezené dělbou práce) .
Pokud jde o postkapitalismus – je třeba důsledně oddělit vedlejší větev protosocialismu bez perspektiv od skutečného socialismu, který ještě nevznikl a který může být založen jen na do vrcholné společenské roviny dotažené zaměstnancké vlastnictví a demokracii. Páně Poláčkovo čachrování s někde v letu pochytanými hegelovskými pojmy(mimochodem ani tady neuvádí odkaz na konkrétní Hegelovo dílo, takže to má nespíše zase jen z nějaké mizerné příručky či článku) nechme stranou – jakž takž by se mohlo vztáhnout na protosocialismus, protože tady bylo společenské hospodaření skutečně fiktivní- rozhodoval řídící aparát, manévrovací prostor podobný maloburžoasii v kapitalismu měly některé další skupiny (služby, obchod, nadstavbová inteligence) a dělníci jen statovali. Ale v samosprávném socialismu se ta společenskost naplňuje konkrétním obsahem a navíc se spojuje s individualizací jak práce, tak vlastnické aktivity. V samosprávě se může i dělbou práce handicapovaný fyzický pracovník podílet na vlastnickém rozhodování a být zvolen třeba i do rady ústřední plánovací komise. Pochopitelně, tento socialismus bude plně fungovat pro kognitariátní proletariát vědecko-znalostního typu. Takže volání pana Poláčka po syntéze individuální ekonomické= aktivity (nerozlišuje výrobně technickou a vlastnickou stránku té aktivity) a společenskosti – je trapným dobýváním se do otevřených dveří starého marxistického projektu komunismu (s první fází socialismem) – a zároveń svědectvím jeho neznalosti. Jeho věta o družstevnictví jako čistě kvantitativně vymezené formě vlastnictví je nesmyslná a platí snad jen pro poměry v některých protosocialistických státech, kde byla družstevní forma fakticky postátněna – např. v SSSR. Ale už u nás byla družstva už i novou kvalitou vlastnictví a zejména agrokomplexy. už tam ta kombinace společenskosti a individualismu byla je to tak i v Mondragonu či argentinských továrnách převzatých zaměstnanci.
A obzvláště kouzelný je ten ničím nepotvrzený a nekonkretizovaný argument o nedostatečné komplexnosti pohledu na dialektiku kapitalismu a socialismu. Tohl se samozřejmě dá řící vždy –ale rozhodně pto potvrzuje páně Poláčků eklekticismus – fakt, že není schopen odlišit výzanmnější a méně odvozené faktory. Ať by v rámci svého pohledu argumentoval čímkoli – politikou, morálkou, náboženstvím, právem nebo naopak technickou základnou či dokonce ekologickými a biologickými faktory – byla by to z hlediska marxismu jen snaha utéci před podstatou problému, která je v ekonomice a bezprostředně ve vlastnictví a zahalit do výčtu různě důležitých faktorů (což samozřejmě je oblíbená metoda buržoasní ideologie).
A poslední poznámka – kapitál – tj. kapitalistický vztah přivlastňování si nadhodnoty bez náhrady – nevrůstá do sociálu – tj. ani do sociálního státu (ten je jen formou kapitalismu), ani do socialismu. Tam v rámci dialektického překonání – negace negace- přecházej a hned se i modifikují některé prvky z kapitalismu. Čili zase jen diletantismus zastírající, že je v podstatě buržoasní ideologií.

za bibliografické údaje a anotace z Klimana –tohle mi může pomoci, protože ta klesající míra zisku je různě zpochybňována, např. Jirkou Dolejšem. Klimanův způsob výpočtu to naopak podtrhuje. Nad tím rozdílem v hodnotě kapitálu na počátku a na konci jsem se vlastně nezamýšlel, z mého pojetí celé hodnotové stránky jako procesu faktického (pro neprivilegované vnuceného) způsobu dohadování se společnosti. Automaticky jsem předpokládal, že tento způsob určování společenské nutnosti, přijatelnosti vynaložené mrtvé i živé práce zahrnuje i pohyb v důsledku průběžného jednání agentů vlastnictví na trhu do prodeje, ale nedoceňoval jsem, jaký to může mít význam pro míru zisku – musím se do toho pustit znovu. S odtržením fiktivního kapitálu od reálné produkce samozřejmě souhlasím.
Co však nechápu – to je Tvé odmítání pojmu „přerozdělení“? Co jiného než přerozdělení zisku kapitalistů a mezd zaměstnanců /čili prostředků na reprodukci pracovní síly) je sociální stát? A co jiného je celý ten pohyb fiktivního kapitálu – akcie, deriváty? Tohle mne vůbec nesvazuje – ale nechápu, proč to vadí Tobě?
Samozřejmě souhlasím i s Tvou myšlenkou, že sociální stát byl obdobím, kdy byl kapitalismus svým způsobem na vrcholu a vzestupu a buržoasie si mohla dovolit obětovat část zisku. Dnešní stav daleko výrazněji vyjevuje meze kapitalismu a vlastně takový Kalousek je nejlepší agitátor pro socialismus. Jenomže levicové hnutí nesmí jít cestu „čím hůř,tím lépe“ a musí vidět obhajobu či obnovu sociálního státu jako minimum, ovšem nemělo by prosazovat jenom to, ale i srozumitelný strategický cíl –a tím musí být formování samosprávného sektoru a prohlubování demokracie – což nedělá ani Tvoje ČSSD, ani moje KSČM, takže to stojí za houby.

jak pořád pan Poláček nic nechápe - viz ta společenskost člověka - a nebo prostě jen plácá, protože nečetl to, k čemu se vyjadřuje - viz to, že není schopen říci, kde pochytil tu půlvětu zkreslující Engelsovu argumentaci ohledně výchovy člověka - už jsem ji hledal, ale nemám po ruce všechny knihy a taky nemám dost času, ale je úplně jasné že tomu zase u
Engelse nerozuměl a rozumět nemohl, když to nečetl jinak než jako půlvětu v nějakém novinovém útržku, jak přiznal. A pak nakonec obviní mne, že Marxovi nerozumím to je psina na druhou.
Teď jsem přehlédl Ty dva jeho obzvláště hloupé příspěvky o tom čase stráveném v práci, dialektice a mém údajném zužování věcí na třídnost. Kdo má alespoň trochu povědomí o marxismu to snad chápe a mne už nebaví ho školit v abecedě marxismu, kdž je tak nechápavý. Ale budiž - tak ještě jednou, ale to už je na úkor kvality mého života a povinností, které i jako důchodce mám.
Je snad nsa první pohled jasné, že tvrzení o 90% strávení časdu mimo práci je vesvé podstatě nesmysl - pokud vím máme dnes minimálně 8 hodinovou pracovní dobu a spoustu let do důlchodu - kdxyž samozřejmě nejsme nezaměstnaní, ale to už je mimo - tyto lidi ovlivňuje práce a výroba taky, ale zprostředkovaně, ale velice účinně -viz všechny ty negativní psychologické důsledky nezaměstnanosti. Takže ty podivné výpočty mají nějakou reálnost, když zahrnou ta léta života člověka, kdy buď ještě člověkem není - jako dítě -a jehop život ovlivńuje výroba (včetně vlastnictví) přes rodiče i jinak - a nebo už člověkem být přestává jako starý a nemocný. O dětech a seniorech mluví někde klasikové jsko o u mpádeže záložní složce armády práce a u důchodců jako o jejích marodérech, veteránech apod. - necituji, jen volně parafrázuji, aler i u těchto kategorií je formujícím činitelem práce a vazby, které s ní souvisejí. Ta nutná práce je v životě většiny společnosti pořád ještě převažujícím faktorem a vlastnické vztahy prorůstají životem každého a formují jeho nejdůležitější roli ve společnosti a všechno, co k tomu patří. Když pan Poláček poprvé vyšel s tímhle nesmyslem,tak jsem snad reagoval (hledat to nechci) jen na to - že být v prácovním procesu nemusí znamenat nějakou kolektivní současnou činnost na jednom místě a proto jsem poukázal na služby a obdobně i věda atd. Ostatně i kdxž teď tady sedím a zúročuji své znalosti získané v proiduktivním věku (což je výhoda ne každé práce) - tak jsem vlastně pořád v práci a pořád ještě mne to formuje. Víc ti nehodlám rozvádět. Moudrému napověz .atd.
Pokud jde o dialektiku - rád uznávám že je to významná metoda (nedávno jsem se zabýval starými Řeky a poučil jsem se), že se táhne dějnami filosofie (dnes je ovšem buržoasní ideologií spíše vysmívána a negována, protože s ní je člověk schopný pronikat k podstatám), myslím si, že dialekticky myslím v jakékoli své odborné činnosti a např. určité fungování rozporů mne nepřekvapí ani mimo tuto činnost. Při výkladu marxistického pojetí společnosti ji ovšem používám v apolikaci na konkrétní problémy s nejvíce na střídání systémů, o kterém se tu bavíme - jaképak zužování? A že se držím marxistické dialektiky -podle dnes už klišé "Marx postavil hegelovskou dialektiku z hlavy na nohy" a opravdu tomu tak je - tak co na tom? V poslednívh lekcích jsem panu Poláčkovi převedl několkerou jasnou demonstraci dialektiky - možná, že až se k tomu textu v příští pětiletce dostane, že mu to koinečně dojde - ale já mu to nevnucuji.
A to že redukuji pohled na společnst na třídnost je na jednu stranu nesmysl, já tu hierarchii momentů třídních a netřídních (např. v nadstavbě - v estetickém vědomí, kde je vlicv třídnosti a ideologie nejvíce zpristředkovaný, a nebo naopak v biologickém základu člověka či v ekologii, chápu, ovšem nikoli eklekticky - vedle sebe - ale právě v určité hierarchii, v konkrétním záběru.( Nebudu tedy aplikovat třídnost na fyziologické procesy jako hlavní, ale nemohu nevidět např. dopady třídní role na tyto procesy - stresy z role jak kapitalisty, tak sociálně nejistého a nelidsky popoháněného pracovníka nebo nezaměstnaného. Pracuji s kategorií sdpolečensko-ekonomická formace, která ty vazby zahrnuje - zajímalo by mne jestli pan Poláček alespoň něco někde pochytil o vnitřním obsahu sa struktuře této kategorie. Ale tady přece nediskutujeme o třeba dětském netřídním kolektivu (ale i tam ta třídnost je) a nebo o prvobytně pospolné společnosti- ale i tu jsem vždy zasazoval do kontextu. Bavíme se tu převážně o kapitalismu a případném "postkapitalismu", což jsou vyhraněně třídní společnosti třídností, zájmy tříd odvozenými od vlastnictví, přímo prolezlé a ještě o tak vyhraněně třídních aktivitách, jako je politika, vlastnivctví atd. Tak zase - jakápak redukce. naopak - PROTOŽE PAN poláček s reálně existujícími třídami nepracuje a dokonce jejich úlohu zastřeně zpochybňuje (zase doklad buržoasní ideologie), tak pak - stejně jako "učení lokajové buržoasie" - prostě plácá nepravdy

Pane Poláčku, pokud tolik zdůrazňujete na úseku skutečně přirozeného socialismu syntézu, aby jaksi byla vzájemně propletena zainteresovanost aktérů a veřejné moci, tak to Vám přece naše koncepce vcelku poskytuje.

Taky mám sice instinktivní pocit - stejně jako Vojta Klusáček - že v té naší konstrukci ještě něco chybí, ...

... ale zrovna speciálně to,co jste tam teď hledal, to tam přece nechybí:

Výrobce (třeba i samosprávný - toto je rámcová koncepce předpokládaného vývoje, nikoli projekt) svými výrobními výdaji plní veřejné rozpočty a dostává za to podíl na daních, které svými výrobními výdaji vygeneroval od jiných. Výrobce ale není zainteresován provádět výdaje co největší - i bonifikované výdaje jsou břemeno a náklady, třebaže redukované - musí vyrábět tak, aby mohl prodat.

Je motivován do úsilí o maximalizaci veličiny,která je skládaná jako jakýsi "vektor".

Ani co největší výdaje, ani co nejmenší výdaje a co největší zisk ... ale prostě optimální výdaje a ten, kdo nejefektivněji zužitkuje ty nejoptimálnější výdaje ve svém produktu, těží onen diferenciální zisk, který tu zůstává po kapitalismu (jako renta zůstala po feudalismu) ... zatímco podložím (základem) pod tímto mimořádným (diferenciálním) ziskem už ale není masa standardní hrubé ziskové marže nad soukromými náklady, ale podíl na daňových výnosech vygenerovaných bonifikovaným producentem ...

Dominantní formou společenského přebytku se stávají daně, jejíž podíl těží výrobce podle parametrických pravidel ...

Stát samozřejmě zasahuje ... nastavuje procento podílu na výrobních výdajích tak, aby maximalizoval výnosy veřejných rozpočtů ...

Ostatně kapitalista přece na úseku zhodnocování dílčího (soukromého) majetku nedělal nic jiného s těmi parametry, které ovládal on jako soukromník ...

Sociál je tedy skutečně o tom, že stát a výrobce si navzájem mohou prospívat - a mohlo by to být podle pravidel, parametricky ... nejen pro vyvolené ...

K tomu všemu nepotřebujete jinou, tedy větší míru represe, než kterou společnosti potřebovala vždy - nepotřebujete k tomu umělou diktaturu, která udržuje určité uspořádání silou - a které by se jinak rozsypalo jako se to stalo u reálného socialismu.


Tento cíl lze dosahovat různými způsoby - jiné moje důrazy ("práce si najímá kapitál" plus nepodmíněný příjem) byste našel v mém šest let starém článku na Britských listech a na serveru Strany demokratického socialismu (www.sds.cz) k výročí Pražského jara, který se jmenuje
"Co levice osmašedesátníkům dluží" a který je přepisem referátu na semináři "21. srpen 1968 a levice v Evropě", pořádaném v Praze Stranou evropské levice (jejíž součástí SDS je) dne 16. 8. 2008 ...

Jak jsem přislíbil, pokusím se v následujícím textu nastínit, jakým směrem by se mělo napřít úsilí současné levice, pokud jejím cílem zůstává nastolení alespoň v zásadě harmonických, humánních, solidárních vztahů ve společnosti, kde žádné skupině či vrstvě není umožněno zaujímat privilegované postavení oproti skupinám či vrstvám jiným.

Použil jsem záměrně takto širokou, obecnou formulaci, protože jakékoli specifičtější, konkrétnější vymezení by nás už hned na počátku odvádělo tím či oním směrem, k tomu či onomu modelu.

V této souvislosti je zapotřebí zmínit jeden neopominutelný bod: dosavadní diskuse na dané téma se točily především kolem onoho modelu společnosti (jak té staré tak i té budoucí, postkapitalistické), který svého času postuloval Karel Marx.
Tato výchozí základna pro diskuse je sama o sobě zcela legitimní; je opravdu zcela nemyslitelné uvažovat o kapitalismu a o postkapitalistické společnosti, aniž by se přitom vzaly v úvahu myšlenky právě tohoto myslitele.
Jenže: jestliže se na celou problematiku sociálně homogenní společnosti podíváme poněkud z nadhledu, pak z a č í n a t Marxem, to by znamenalo začínat od konce. Marx sice určité pohledy, určité představy možných řešení zradikalizoval, a bezpochyby i myšlenkově obohatil; ale k zásadnímu utřídění a rozpoznání toho, kde vlastně leží jádro problému a tedy i možná řešení, je nutno pohlédnout ještě daleko hlouběji do historie.

O co se jedná? Veškeré dějiny úvah a teorií o tom, jak vytvořit harmonické, homogenní, vnitřně bezkonfliktní státní respektive společenské zřízení, krouží nevyhnutelně kolem jednoho centrálního problému: jak uvést do souladu vztah jedince a celku.

Jedinec, lidské individuum: jediná reálná forma ve které lidská bytost může existovat; zcela základní, přirozený stav ve kterém si člověk hledá svou cestu životem, vytváří a zajišťuje si podmínky pro vlastní přežití, pro svůj vlastní "dobrý život".
Jenže, na straně druhé, tato o sobě přirozená, individuální forma lidské existence je zároveň nevyhnutelně spojena s tendencí k egocentrismu, následně egoismu, k prosazování svých vlastních, individuálních zájmů na úkor těch ostatních, na úkor celé společnosti.

Jakýkoli model společnosti respektive státu, který má za cíl dosáhnout sociální homogenity a harmonie, musí tedy v prvé řadě upřednostnit právě ty zájmy obecné, celospolečenské, všeobecně humánní, jako protiváhu onoho latentního egoismu pouhého individua.

Jenže, při tomto postupu nám okamžitě vyvstává onen známý problém: jestliže na první místo postavíme zájmy celku, homogenitu celé společnosti - pak to jde bezprostředně na úkor osobní autonomie právě onoho individua. Jednotlivec se prostě musí podřídit oněm "zájmům celku" - a tento akt podřízení se je přinejmenším pro část populace zcela nepřijatelný, neboť ho pociťuje jako stav nesvobody, jako osobní znevolnění.
Navíc k tomu přistupuje onen problém, jakým způsobem je vlastně možno legitimně určovat ony "zájmy celku". Kdo bude tyto "zájmy celku" formulovat, a jakým způsobem budou prosazovány proti těm, kteří se jim nechtějí podřídit dobrovolně?

Jak vidno, problémy s vytvořením nějaké opravdu homogenní, harmonické lidské společnosti jsou obrovské; a v podstatě není vůbec divu, že se ani těm největším myslitelům nejen evropské, ale i celosvětové myšlenkové tradice doposud nepodařilo tento zásadní problém uspokojivě vyřešit. V podstatě každý z těchto myslitelů nakonec "sklouzne" k preferování buďto jedné, nebo druhé strany v tomto antagonistickém vztahu.

Jedním z klíčových (a v současné době rozhodující) myslitelů na tomto poli byl už zmíněný Karel Marx. Jeho centrální výrok, že "svobodný rozvoj jedince je podmínkou ke svobodnému rozvoji všech", zní napohled bezpochyby velice přesvědčivě - zdá se, že je zde oběma stranám onoho konfliktního vztahu, jedinci i společnosti, učiněno zadost.
Nicméně, ten zcela reálný základ, na kterém má být onen protiklad mezi jednotlivce a celkem překonán, je zde bez jakýchkoli pochyb myšlenka komunitarity - čili společenskosti, pospolitosti. Společné činnosti, společného vlastnictví, společného rozhodování.

Nežli budeme podrobněji analyzovat tento marxistický model, podívejme se hlouběji do historie - tam se nám jaksi v "ryzí podobě" ukáže, s jakými problémy a potížemi je spojen takovýto myšlenkový model.

Marx totiž naprosto nebyl tím prvním, kdo se pokusil ony žádané homogenní, harmonické vztahy v lidské společnosti vytvořit na základě společného vlastnictví. Tím prvním byl - Platón.
Byl to Platón, který do samotného centra svého "ideálního státu" postavil institut společného, bezrozdílného vlastnictví - a to sice vlastnictví úplného, všezahrnujícího, "totálního". V tomto smyslu lze Platóna právem označit za prvního teoretika komunismu.

Pohleďme tedy blíže, jakým způsobem Platón svou myšlenku společného vlastnictví koncipuje a odůvodňuje.


PLATÓN A SPOLEČNÉ VLASTNICTVÍ

Především je nutno si ozřejmit, o co se Platónovi vůbec jedná. Jeho základním motivem není prostá sociální homogenita jako taková; jeho cílem není nic menšího, nežli právě "ideální stát".
A to sice, nikoli "ideální" pouze v obvyklém slova smyslu (něco jako Moreova "Utopia"), nýbrž tento stát má být ztělesněním, realizacím tzv. "ideje".
Velice zjednodušeně řečeno: Platónovy ideje jsou jakési ideální, nehmotné předobrazy věcí, které vyjadřují dokonalé, optimální strukturální uspořádání dané věci. Věc, která - reálně - existuje v souladu s touto svou vlastní ideou, dosáhla dokonalé identity se sebou samou, její reálná funkčnost se plně kryje s jejím prapůvodním účelem a cílem. Tohoto "ideálního" stavu je v praxi ovšem velice obtížné dosáhnout; ale ta věc či ta entita která ho dosáhla, se tím pozdvihne na zcela novou, kvalitativně vyšší úroveň bytí.

Tolik obecně. Nyní ke konkrétnímu konceptu Platóna. Platón ovšem sám nebyl natolik nerealistický, aby mohl doufat, že této "státní ideje", tohoto dokonalého stavu dokáže dosáhnout každý jednotlivý (i nevzdělaný) člen společnosti.
Platónův koncept je tento: každý má dělat to co dokáže nejlépe; o těch nejvyšších záležitostech společenského bytí mají rozhodovat v obecné rovině "specialisté na ideje", čili filozofové - a v rovině praktické pak uchovávání této ideje v každodenním životě společnosti mají na starosti tzv. "strážci státu".
A tito "strážci státu" respektive města jsou právě ti, kteří nás zajímají. Neboť jsou to právě oni, pro které Platón konstruuje onen postulát společného vlastnictví.

Důvod, který Platóna k tomuto kroku vede, je tento: pro reálné uskutečňování oné "ideje státu" v každodenní praxi jsou právě tito strážci rozhodující. Musí se proto jednat - kromě jiných požadavků - o interně zcela homogenní skupinu, ve které za žádných okolností nesmí docházet ke konfliktům a třenicím. Všichni musejí být zaměřeni na jeden jediný cíl - na zachování a ochranu oné ušlechtilé státní ideje.

Právě v zájmu zachování této naprosté homogenity a harmonie v této skupině Platón pro ně vyžaduje absolutní pospolitost nejen v oblasti materiálních statků, nýbrž ještě daleko radikálněji, ve všech oblastech života: společné ženy, společné děti. Nesmí tu být nic, co by jakýmkoli způsobem mohlo vzbuzovat nějaké individuální, latentně egoistické zájmy a sklony. Platón je v tomto ohledu skutečně "totálním" komunistou.

Takže, potud Platón. Nicméně, už jeho vlastní žák, a myslitel dozajista nikoli méně významný, totiž Aristoteles, se taktéž ve svém centrálním politickém spise "Politika" velice zásadně staví proti tomuto Platónovu konceptu společného vlastnictví, a odmítá ho jako naprosto nerealistický, či vysloveně protismyslný.
A stojí to opravdu za to (a to právě pro naše aktuální diskuse), podívat se blíže, jakým způsobem Aristoteles proti Platónovi s jeho pojetím společného vlastnictví polemizuje.


ARISTOTELES KONTRA PLATÓN

Aristoteles začíná svou polemiku proti Platónovu pojetí nejen společného vlastnictví, ale i naprosté sociální homogenity výrokem, že "nejlepší státní zřízení" je takové, které lidem umožňuje žít "pokud možno podle jejich přání". To by mohl být celkem neutrální postulát; ale může to být chápáno také jako skrytý atak na Platóna, že totiž nelze za nejlepší státní zřízení považovat takové, kde jsou lidem uměle vnucovány určité formy života. A že tedy, pokud se za ideál považuje společné vlastnictví, by se napřed musel vést důkaz, že naprostá většina lidu si toto společné a nerozdílné vlastnictví skutečně také přeje.

Konkrétněji pak argumentuje Aristoteles tím, že každý stát je ze své vlastní povahy mnohost; sestává nutně z různých částí, a stejně tak z lidí různých charakterů - a je tedy nesmyslné, pokoušet se všechny tyto rozdíly "zglajchšaltovat" do nějaké všezahrnující jednoty. Správný stát má tyto přirozené rozdíly řešit prostřednictvím vyrovnávající spravedlnosti.

Další námitky Aristotela se pak týkají už samotného vlastnictví. Krajně závažné jsou v tomto ohledu následující Aristotelova zjištění: "Co je většině společné, tomu se dostává té nejmenší péče. Neboť o to vlastní se každý stará nejvíce, o to společné méně a jenom do té míry, pokud se to dotýká onoho jednotlivce. Neboť (...) to člověk spíše zanedbává, protože se přece už někdo jiný o to postará, stejně tak jako v domácích službách leckdy mnoho sluhů vykoná méně než jejich menší počet."

Dále se Aristoteles zabývá problémy správy a řízení společného majetku, s tím argumentem, že p r á v ě při správě společných záležitostí a společného majetku vzniká nejvíce konfliktů: "Všeobecně je spolužití a pospolitost ve všech lidských záležitostech těžká, a obzvláště v tomto (správa společného majetku)."

Aristoteles přitom naprosto nepopírá pozitivní vlivy pospolitosti, a to i právě v oblasti majetku; jeho názor je ovšem ten, že majetek má zůstat soukromý, tento ale způsobem svého p o u ž í v á n í dostane společenský charakter. Ale: "Aby se občané tímto způsobem chovali, je obzvláštní úlohou zákonodárce."

Nadále argumentuje Aristoteles proti společnému vlastnictví i psychologicky; doslova píše: "Je také nepopsatelné, jaké potěšení to způsobuje, něco moci označit za svůj majetek. (...) Ale také přátelům, hostům nebo spolubližním poskytovat úslužby nebo pomoc, způsobuje největší radost. Toto je možno ale jenom tehdy, když existuje soukromé vlastnictví."

Tolik tedy v zásadě argumenty Aristotela proti institutu společného vlastnictví. Do jaké míry jsou tyto námitky odůvodněné, a zcela aktuální i po dvou a půl tisíciletích, to může potvrdit každý, kdo ještě měl příležitost zakusit poměry v "reálném socialismu" osobně: především ta proslulá anonymita "společného vlastnictví" vedla - přesně tak jak to Aristoteles předpověděl - k tomu, že se o tento společný majetek nikdo nestaral; naprostý šlendrián a všeobecné rozkrádání státního majetku byly nevyhnutelným důsledkem.

Ostatně, jak byly Aristotelovy argumenty proti Platónově konceptu oprávněné, o tom svědčí i ta skutečnost, že sám Platón - poté co s vlastním pokusem uvést svůj "ideální stát" v realitu naprosto a tragicky ztroskotal - ve svém pozdním díle ("O zákonech") ten svůj původní koncept reviduje, a vypouští z nej právě ten postulát společné komunity pohlaví a společného majetku!


Takže, co nám tento dávný antický spor dává za ponaučení: onen protiklad mezi jednotlivcem a mezi celkem, mezi individuem a mezi společností respektive státem je natolik prapůvodní, hluboký a principiální, že není možno očekávat, že je možno ho překlenout, či dokonce zrušit nějakými natolik jednoduchými až triviálními opatřeními, jako je "společný majetek všech".


HEGEL A STÁT

Onen Platónův koncept "ideálního státu" o dvě a půl tisíciletí později oživuje německý myslitel G.W.F. Hegel. I pro Hegela je stát něčím více nežli pouze nějakým způsobem organizace státní správy, i pro Hegela je stát realizací "ideje", a to sice "mravní ideje".

Ovšem, na rozdíl od Platóna je si Hegel daleko více vědom, jak obrovsky složitá úloha to je, dokázat vystavět onen kýžený "most" mezi individuem a mezi státem, jakožto reprezentantem celku. Hegel ví, že jednotlivec a společnost se nacházejí v principiálně protikladném postavení; a že jestliže je cílem jejich aktivity, jejich okruhy působnosti přece jenom nějakým způsobem harmonizovat, tak že je k tomu zapotřebí velice dlouhé cesty, kdy se onen latentně egoistický a jenom na své vlastní zájmy omezený jednotlivec postupně vypracovává až na úroveň onoho mravně nadřazeného státu. Celá cesta dějin směřuje podle Hegela právě k překonání tohoto protikladu; a v pozadí této cesty konkrétních dějin stojí ten samý vývoj ve vlastní logice "pojmu státu". Jinak řečeno: člověk na své cestě dějinami vlastně jenom nachází a zároveň realizuje to, co je dáno už ve vnitřní logice samotné věci - totiž dosažení strukturální, vědomé harmonie mezi individuem a mezi (státním) celkem.


MARX A OBNOVENÍ KONCEPTU SPOLEČNÉHO VLASTNICTVÍ

Hegel měl se svým konceptem státu jakožto "dovršení mravní ideje", jakožto definitivní syntézy mezi jednotlivcem a mezi celkem, ovšem tu smůlu, že on tento dovršený stát identifikoval s konstituční monarchií své doby. Která se už v té době - v době propukajících sociálních napětí, kdy nová třída průmyslového proletariátu se čím dál hlasitěji a bouřlivěji hlásila o svá práva - v té době se tato konstituční monarchie ukázala být už reakčním elementem, neschopným reagovat na požadavky nové doby. Proletářským masám byla po čertech lhostejná "mravní idea státu", když samy neměly co do úst. Sociální rozdíly byly prostě příliš velké, než aby bylo možno je překrýt nějakou "státní ideou".

Za této situace vystupuje mladý německý radikální teoretik Karel Marx, o revitalizuje starou Platónovu myšlenku o společném vlastnictví. A nejen revitalizuje - on ji ještě radikalizuje, rozšiřuje její platnost na celou společnost. Podle Marxe, když celá společnost převezme vlastnictví výrobních prostředků do svých vlastních rukou, zmizí tím všechny sociální protiklady, a i onen věčný konflikt mezi individuem/občanem a mezi společností/státem tím bude vyřešen. Kde základem všeho bude naprostá homogenita v oblasti vlastnictví, tam zavládne i všeobecná homogenita ve všech dalších oblastech sociálního žití.

Právě tato téze je pro nás rozhodující. Jak vidět, Marx - na rozdíl od Hegela a na rozdíl od Aristotela - vztah mezi jednotlivcem a celkem (společností) nevidí jako zásadně protikladný. Marx tady prostě nespatřuje žádný zásadní problém - a proto tento problém ani vůbec neřeší. Marx tento problém prostě jenom o b c h á z í tím, že člověka apriori definuje jako "společenskou bytost". S tím osobitým argumentem, že prý produkční činnost člověka má principiálně "společenský charakter", a že tento údajně společenský charakter produkční činnosti člověka má prý dostatečně silný potenciál, aby lidské individuum bezproblémově a bezrozporně jaksi "vetkal" do tělesa celé společnosti.

Rozhodující je jedno, opakuji ještě jednou: Marx onen konflikt mezi individuem a mezi společností neřeší, on ho pouze obchází, tím že ho prohlásí za neexistentní.

Nevyhnutelným důsledkem tohoto opominutého řešení bylo to, že ve všech pokusech o realizaci komunistické/socialistické společnosti byl tento konfliktní potenciál na jedné straně potlačován terorem a totální kontrolou obyvatelstva, na straně druhé si ony vlastní zájmy reálného individua nacházely svou ventilaci rozkrádáním státního majetku, ve svůj vlastní osobní prospěch.


SHRNUTÍ

Jakýkoli pokus obejít principiálně konfliktní vztah mezi jednotlivým člověkem a mezi společností/státem prostřednictvím údajně homogenizujícího působení společného vlastnictví je předem odsouzen k neúspěchu. Tento konflikt se buďto vyřeší pozitivně, procesem a systémem vzájemného zprostředkování - anebo se nevyřeší vůbec. Koncept "totálně" společného vlastnictví je stejně tak omezený, jako je omezený a jednostranný koncept naprostého a excesivního vlastnictví soukromého. Pouhou změnou vlastnických poměrů nelze vyřešit ani jediný skutečně lidský problém.
Z těchto dvou forem - vlastnictví soukromé a vlastnictví celospolečenské - je dokonce to vlastnictví soukromé méně "bolestivé", protože je člověku přirozenější. Celospolečenské vlastnictví je oproti tomu umělé, a lze ho společnosti vnutit pouze trvalým násilím.


CO TEDY DĚLAT?

Jestli levice má vůbec ještě závažný úmysl stát se opět aktivním činitelem dějin, pak je zapotřebí

1. Odvrhnout všechny iluze nějakého jednoduchého řešení. Lidská společnost je extrémně složitý organismus, je to ta nejvyšší forma organizace hmoty vůbec, žádné jednoduché respektive přímo triviální řešení tu nikdy nemůže vést k cíli. Dosáhnout humanizace lidské společnosti prostě tím, že se svrhne kapitalismus a zavede společné vlastnictví - to je naprosto naivní představa.

2. Vyjít z historické situace. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Nacházíme se právě v té situaci, kdy jak soukromovlastnický (principiálně individualistický), tak i celospolečenský způsob organizace produkce i společnosti ukázaly svou další neperspektivnost. Proto je nezbytné

3. V návaznosti na Aristotelův postulát vyváženosti, v návaznosti na Hegelovu dialektiku zprostředkování, ale i v návaznosti na úkoly se kterými bylo svého času konfrontováno československé reformní "Pražské jaro" najít a vytvořit model, který bude provázanou a vyváženou s y n t é z o u mezi oněmi elementy individuálního a společenského, mezi vlastnickými formami soukromými a mezi vlastnickými formami respektive funkcemi celospolečenskými.
Tento projekt není možno uskutečnit jenom nějakou revolucí v tom smyslu, že se jenom něco svrhne, odstraní, a nějaký ten "krásný svět" se nám tu vytvoří už sám od sebe. Tato syntéza bude historickým projektem krajně náročným, a ta rovnováha mezi oběma protichůdnými elementy bude vždycky křehká, labilní, a bude nutno stále znovu a znovu hledat nové cesty, znovu a znovu obnovovat harmonii celého systému. Ale je to ta jediná reálná cesta, která se nám do naší budoucnosti otvírá.

nemám vůbec nic proti tomu, abyste dezinterpretoval dějiny filozofie - to mne nepálí, Aristotela a Hegela ať hájí ti, kdo je studovali,a to já nejsem. Jen nemuvte o tom, co je podle Vás v marxismu protože to jsou nesmysly. Člověk vybavený pouze zdravým rozumem (čili odboirně běžným vědomím) by Vám sice mohl namítnout, že Marx byl už dobou života blíže kapitalismu než Aristoteles a že jeho vidění světa je jiné než Hegelovo, takže závěry o Hegelovi nelze použít ke kritice Marxe, ale tím se nedejte rušit. Tleskám

"Marx onen konflikt mezi individuem a mezi společností neřeší, on ho pouze obchází, tím že ho prohlásí za neexistentní."

* To je dost silné kafe -- Nevím, čím byste dovedl takové tvrzení doložit ?! Myslím, že tím Marxe "obcházíte".

už nevkládá Marxovi do úst to, co nikdy neřekl, už to jenom diletantsky hodnotí. Samozřejmě je to nesmysl, ale to mne nepálí, to už doufám každý poznal.

takže jsme po hlušině slov zpátky na začátku - hledáte nějakou úžasnou syntézu, o které ovšem neumíte říci vůbec nic.

Představme si tedy nějakou konkrétní věc - řekněme bavlněné kalhoty.
Pokud by ta Vaše syntéza (dle Vás) protikladných systémů kapitalismus/komunismus měla být úspěšná (i když nemáte páru, jak by měla vypadat), je jasné, že se MUSÍ projevit i ve struktuře (nebo jak to říct) i tak jednoduché věci jako jsou bavlněné kalhoty.

Představme si dále, že existuje a je rozvinuto to, co tak tvrdě odmítáte - existuje kognitariát a družstevní vlastnictví, které funguje podle vnitřně přijatých a dodržovaných principů (klidně vedle nadnárodních firem).

Když si člen kognitariátu vyrazí do obchodu koupit své oblíbené bavlněné kalhoty, má tedy na výběr
- může je koupit ve značkové prodejně např. Adidas - bavlna byla pěstována na plantážích ošetřovaných tunami pesticidů a ušili je v nějaké čínské továrně, kde se platí 2 dolary na den.
- nebo může zajít do družstevní prodejny, která (snad) garantuje, že bavlna byla vypěstována jiným družstvem, které např. místo používání pesticidů raději zaměstná více lidí na ochranu plantáží, látka je utkaná v družstevní tkalcovně atd.
(nemyslím si, že konečná cena by nutně musela být o mnoho vyšší, ono udržovat všeobecné povědomí o tom, že bez "Adidas" se nedá žít, stojí opravdu hodně peněz - ale i kdyby o něco vyšší byla, kognitariát by to měl zvládnout, není to banda otroků)

Nebyly by ty druhé kalhoty v mnohem větší shodě s platónským ideálem?
Nebyly by skutečnou syntézou, která by nabízela jak iniciativu a soutěživost (nikdo si nekoupí špatně střižené kalhoty, dokonce ani vysoce uvědomělý člen kognitariátu ne):)), tak sociální i ekologickou "péči"?
_______________________________________

Mno, nevím, jestli jsem vůbec něco řekl. Snad.

... aneb, co je to člověk podle pana Hellera.

Zaznamenejme si, jaké pojetí člověka má - z hlediska marxistického - pan Heller.

Takže, podle pana Hellera - dítě není člověk, a důchodce také není člověk! Neboť, jestliže nejsou zařazeni v pracovním procesu, nemohou být vystaveni onomu "člověkotvornému" působení pracovní činnosti, a všech vztahů s tím spojených.

Připomeňme si: toto "dítě které není člověkem" se vztahuje zákonitě i na všechny mladistvé a mladé až do věku, nežli sami začali aktivně pracovat - tedy i na všechny studující. V průměru tedy všichni až do dvacátého roku, a dejme tomu od pětašedesátého roku podle definice pana Hellera vypadávají z jeho kategorie "člověk".
A co ženy v domácnosti? Ty se přece také nikdy nezúčastnily oné "kolektivní" práce - také to nejsou lidi? Nezaměstnaní, dlouhodobě nemocní? To všechno "nejsou lidé".

Vyjmenujme si pro ilustraci několik konkrétních postav z národní minulosti. Karel IV? - "Nebyl člověk"; neboť jakožto vrchní feudál nikdy v životě nepracoval, v marxistickém slova smyslu. A že by mu v jeho dětství ony "člověkotvorné pracovní vztahy" byly v jeho dětství předány rodiči? Kým pak? Janem Lucemburským snad?
Jan Hus: "nebyl člověk". Jeho kazatelská činnosti nikdy nemůže spadat do marxistické definice "člověkotvorné práce".
Jan Ámos Komenský? To samé. Jan Žižka? Jakožto válečník, tedy nepracující - "nebyl člověk".

Aby bylo jasno: naprosto zde nemá být popírána principiální platnost Marxovy téze o určujícím vlivu jak samotné práce, tak i celého komplexu souvisejících produkčních vztahů jak na člověka samotného, tak i na ostatní struktury společnosti.
Především co se týká souvislosti politického systému a ekonomické základny, tady je možno vypozorovat souvislost velice úzkou (na tom nemění nic skutečnost, že - nemarxistická - většina tuto souvislost nevidí, a stále onen politický svět vysvětluje jenom z něj samého, jako by to byla nějaká nezávislá entita). V tomto smyslu Marx bezpochyby zcela významně obohatil myšlenkový aparát teorie společnosti. A právě v tom posledně jmenovaném smyslu lze skutečně plným právem hovořit o "postavení z hlavy na nohy".

Jde o to: Marx se ve svých analýzách soustředil - v podstatě zcela přirozeně - jenom a pouze na ty aspekty, jenom na ty faktory, které jsou činné a aktivní v rámci jeho vlastního modelu. A ponechal stranou pozornosti všechny faktory ostatní.
O to se právě jedná: vedle těch činných faktorů ovlivňujících a určujících charakter člověka a společnosti existuje ještě řada faktorů jiných, velmi relevantních, které ale v marxistickém modelu takřečeno "nemají místo". Prostě stojí mimo něj. A přesto, jsou tady a působí.

Obecně řečeno, Marx se ve svém pojetí nejen společnosti, ale světa vůbec dopustil dvojího zásadního redukcionismu:

Za prvé, Marx veškerou realitu našeho bytí omezil, zredukoval jenom na fenomény čistě m a t e r i á l n í h o charakteru. Ono to napohled vypadá velice přesvědčivě, je to programatické odmítnutí působení jakýchkoli nadpřirozených sil; jenže, ve svých důsledcích to vede k tomu, že Marx nedokáže a nemůže vidět nic, co se nevejde do jeho materialistické optiky. Co nemá ryze materiální, neřkuli přímo látkový charakter.

V této souvislosti je nutno ještě jednou zmínit ono slavné "stavění z hlavy na nohy". Jak řečeno tento akt má v jistých souvislostech svou nepopiratelnou důvodnost; ale ve vztahu k Hegelovu systému, ze kterého Marx vychází a zároveň ho zavrhuje, je nutno konstatovat, že - pokud už zůstaneme u daného příkladu - Marx sice opravdu do jisté míry Hegela "postavil na nohy", ale učinil to tak razantně, že přitom ztratil - právě tu hlavu.
Hegel nebyl zdaleka jenom nějaký od reality odtržený "spiritualista", jako kterého ho Marx s oblibou difamoval; Hegel byl především logik, zcela jedinečný a až "totální" logik, který veškeré bytí (včetně člověka a lidské společnosti) analyzoval ryze logicko-strukturální metodou.
A to je právě to dítě, které Marx vylil i s tím Hegelovým "absolutním Duchem" - a to je právě to, co v Marxově modelu velice citelně chybí. (Důsledkem je pak právě ono Marxovo jednostranné pojetí člověka jako apriori "sociální bytosti"; takováto jednostrannost u logika a dialektika Hegela principiálně nepřichází v úvahu.)

A za druhé: i pokud vyjdeme z téze, že "všechno je materiální", i pak se Marx dopustil ještě jednoho dalšího, druhého redukcionismu: celý ten komplex opravdu materiálních předmětů a vztahů, který nás obklopuje a který skutečně do podstatné míry vytváří rámec naší existence, tak celý tento komplex Marx opět "vměstnal" zase jenom do svého vlastního modelu, jako relevantní uznal jenom to, co se mu do toho jeho modelu vešlo.
Jedním z důsledků tohoto druhého redukcionismu je právě ona Marxova téze které se i zde vždycky znovu vynořuje, totiž že práce má prý principiálně "společenský" charakter.

Ještě jednou: ne že by Marxovy centrální výpovědi o vlivu materiálních daností na člověka a společnost neměly svůj neopominutelný význam; jde o to, že Marxův model je nakonec příliš úzký a příliš jednostranný, nežli aby dokázal postihnout celou skutečnost. A to sice nejen ve smyslu čistě kvantitativním, ale i ve smyslu kvalitativním. Zkrátka, je zde ještě celá řada velmi významných faktorů, které stojí mimo rámec Marxova modelu, ale přesto jsou zde a působí. To pak vede k tomu, že stále narůstá počet fenoménů (a právě i ve světě práce a ve strukturách společnosti), které se marxistickým pohledem vysvětlit nedají.

- Konkrétně, je to například ten fenomén, který sám pan Heller tu opakovaně zmínil: že totiž velká část dělnické ("vykořisťované") třídy prý přejímá "ideologii svých vykořisťovatelů". To není jenom nějaká náhoda či neschopnost pracující třídy "prohlédnout"; je to důsledek právě toho, že zde jsou a působí ještě daleko jiné faktory, nežli jaké je možno postihnout pouze marxistickým modelem třídní určenosti.

Pane Zilzere, mohl byste mi naopak jmenovat jediný konkrétní případ, kde - a jakým způsobem - Marx onu principiální dichotomii mezi lidským individuem a společností jako celkem bere vůbec na vědomí, aby ji pak nějakým způsobem dokázal pozitivně překonat?

Všechno stojí - a především padá - právě s onou zde opakovaně zmiňovanou tézí Marxe, že práce má principiálně "společenský" charakter.
K tomu je ovšem nutno si vždycky uvědomit, že Marx tímto "společenským charakterem" práce má na mysli právě to, že díky jeho působení člověk (v osvobozené, beztřídní atd.) společnosti okamžitě jako had starou kůži ze sebe svlékne veškeré latentně egoistické vlastní osobní zájmy a potřeby, a bude se důsledně chovat jenom tak, jako to bude odpovídat zájmům celku.

Zkusme si jenom představit, jak to zcela konkrétně - podle Marxových představ - mělo fungovat v komunismu. Spolu s kapitalistickým výrobním způsobem je odstraněn i trh, peníze neexistují. Každý (pracuje) podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!

To znamená: kupující přijde do obchodu, a do nákupního vozíku si nevloží dejme tomu láhev exkluzivního koňaku, nýbrž jenom balení Dobré vody. A to přesto, že ten koňak by ho stál stejně tolik jako ta voda - totiž naprosto nic!
Anebo, abychom použili příklad pana Morbicera - tento náš kupující nesáhne po značkových bavlněných kalhotách značky Adidas, nýbrž spokojí se - poháněn svým svědomím "společenského člověka" - se zcela prostším, ale zato "politicky korektním" výrobkem z ekologické produkce.

Anebo, jednou zde někdo zmínil otázku poměru dejme tomu automobilu Škoda a Ferrari: opět, všichni potenciální kupující by s pohrdáním nechali stranou všechna ta Ferrari, Lamborghini, Porsche a podobné značky, neboť tyto vozy spotřebovávají zcela neekologická kvanta pohonných hmot. A namísto toho by brali dejme tomu jenom nízkospotřebové, dieselové Fabie. A to všechno opět za těch okolností, že to Ferrari by je nestálo o nic víc nežli ta škodovka.

Takže, pane Zilzere, tohle je jen malá konkrétní - byť i dozajista poněkud extrémní, ale zcela z logiky marixsmu vyplývající - ukázka toho, jak velice obtížné může být, latentní egoismus jedince zharmonizovat s tím, čemu se říká "celospolečenské zájmy".

já se pokusím si ten Váš model přerozdělování ještě jednou promyslet. - Ty články které zmiňujete jsem četl už tehdy když jste mě na ně poprvé upozornil, nevím už jestli všechny ale v každém případě některé.

Takhle: v zásadě, v nejobecnější rovině, jsou ve Vašem modelu dozajista elementy, které se celkem dost blíží mým vlastním (jakožto ekonomického laika ovšem pouze velice obecným) představám, jak by nějaká postkapitalistická ekonomika mohla či měla fungovat.
Především, skutečně tady musí dojít k nějakému modelu zprostředkování mezi zájmy bezprostředního výrobce, a mezi zájmy společnosti, reprezentované státem (čili, jeho rozpočtem). Tento názor je nám tedy společný.

Mé zůstávající pochybnosti jsou v zásadě dvojího druhu:
Za prvé, nemohu si pomoci, ale pořád mi tu ještě nějak nesouhlasí poměr má dáti - dostane. Ale jak říkám, zkusím si to ještě jednou promyslet.

A za druhé: v tomto ohledu musím dát za pravdu panu Hellerovi, s jeho námitkou, do jaké míry pouhá modifikace přerozdělování může mít opravdový potenciál, kapitalismus přeměnit v socialismus (zůstaňme pro tuhle chvíli u tohoto tradičního pojmenování).

Vždyť vysokou míru přerozdělování máme už dneska; a pokud odčerpáme výrobním podnikům ještě těch několik málo procent zisku kterého ještě dosahují, ve prospěch státního rozpočtu a následných bonifikací - jakýpak rozhodující význam či dopad může mít těchto několik málo procentních bodů dodatečného přerozdělování pro transformaci kapitalismu v socialismus?

Jestliže se totiž to celé bude dít na půdě nadále kapitalisticko-tržní ekonomiky, pak tady stále máme kapitalismus jako takový, jenom určitým způsobem modifikovaný. Základním hnacím motorem celé ekonomiky (a tedy i celé společnosti) i nadále zůstává zisk, kapitál, nadhodnota.
A na straně druhé, jestli bychom tento zisk, kapitál a dosahování nadhodnoty zrušili - pak zrušíme i veškerou existenční základnu pro reálnou ekonomiku jako takovou. A nevím, čím by tuto bylo možno nahradit - s výjimkou právě onoho státního dirigismu, který jsme tu už zažili.

já chápu plně Vaši snahu celou diskusi od vysoké teorie vrátit někam zpátky na zem, do sféry zcela konkrétní reality. V tomto smyslu je Váš příklad s oněmi bavlněnými kalhotami zcela legitimní; nakonec, veškerá teorie svou platnost nakonec musí dokázat ilustrovat právě na takovýchto konkrétních příkladech a případech.

V tuhle chvíli už bohužel nemám čas na podrobnější odpověď; ale jenom předběžně, obávám se že ve Vašem modelu je jedna zcela principiální chyba. Ty "politicky nekorektní" kalhoty budou asi přece jenom řádově daleko lacinější, nežli ty kalhoty "správné".

O to se právě jedná: když máme kapitalismus, tak máme snahu o neustálou maximalizaci zisku, jakož i výrobní efektivity. Kdo nedokáže vyrábět efektivně (tj. lacině), ten neobstojí v konkurenci, a podlehne. Tomuto železnému zákonu kapitalismu jsou podřízena i všechna ta družstva apod. Je zcela lhostejné, jestli jsou provozována soukromovlastnicky nebo ve formě skupinového vlastnictví - v podmínkách (netransformovaného) tržního hospodářství se tak jako tak musí podřídit zákonům kapitálu.

Pane Poláčku, já už nevím, jak Vám dvěma s Pepíkem Hellerem mám srozumitelně vysvětlit, že u toho sociálu nejde o žádné přerozdělování.

Je to daňové investování a zhodnocování stejného druhu jako to soukromokapitalistické P - Z - P+.

I Vám - stejně jako Hellerovi - proto doporučuji pracovně si zakázat (dočasně) sám termín "přerozdělování", který tu nemá co dělat ...

Myslel jsem, že to pan Klusáček vysvětlil (protože prezentačně je na tom podstatně líp než já), ale zdá se, že ani on neměl úspěch ...

... proto taky hovoříme o sociálu jako obdobě kapitálu ...


přerozdělování je něco jiného ...

... das menschliche Wesen ist kein, dem einzelnen Individuum innewohnendes Abstraktum. In seiner Wirklichkeit ist es das Ensemble der gesellschaftlichen Verhältnisse.

Těch míst je jistě bezpočtu, myslím, že pokud budete hledat, najdete je poměrně snadno. Ono to možná chce číst Marxe a ne (jenom) knihy o Marxovi, řekl bych.

Já nemám v tuto chvíli čas (ani chuť) to dohledávat a expert na Marxovy spisy nejsem.
Dichotomie - konflikt - bude dobře si ujasnot, o čem je vlastně řeč. A jak to je třeba "řešit". A čímpak to, že se o to nikdo nepokusil, když to tedy "neřešil" Marx. Nebo pokusil? A s jakým úspěchem.
Nevím si, upřímně řečeno s Vaší otázkou rady. Chápu jen tolik, že Marxe považujete za překonaného - nebo neschopného vztah jedince a společnosti "řešit".

Vysoká teorie?
Ehm, omlouvám se za svou nedovtipnost, ale žádné jsem si nevšiml...

.............. zatím vidím jen zlehčování Marxe, obrovský obdiv k efektivitě a výkonnosti kapitalismu, a neustálé volání po "dialektické syntéze kapitalismu a komunismu" - ovšem bez sebemenšího náznaku, co si pod tím představit...

Mimochodem, zaregistroval jste, že byl nalezen "gen soucitu"? :))

Předem se omlouvám za nemístnou poznámku, ale nevyvinula se z této diskuse spíše taková večerní škola marxismu? Soudě čistě podle počtu příspěvků je to na dlouhé zimní večery za polárním kruhem...

Čili kladu jeden drzý dotaz: hodlá někdo ze zdejších diskutérů v samostatném článku shrnout, k čemu jste tu po 14 dnech intenzivní debaty dospěli?

To lze shrnout velmi snadno - k ničemu.

k tomu jedinci a společnosti bych přidal třetí vrchol trojúhelníku - příroda.

Takže co s tím v praxi?

Především je třeba si přiznat , že levice žádnou životaschopnou alternativu v podobě zcela jiného ekonomického řádu, kterou by ve stávajících podmínkách mohla politicky prosadit, nemá. Tím nejrevolučnějším, co může udělat, je to, co vykrystalizovalo v debatě pod článkem o zbytečné evropské levici.

I tak se ale globální kapitalismus dříve či později zhroutí, protože už dávno překročil limity růstu a jede na nesplatitelný ekologický i ekonomický dluh. Pak už nebude možná strojová velkovýroba ani přeprava jednotlivých komponent přes půl zeměkoule.

Zásady, na kterých by bylo možno stavět společnost poté, by mohly znít takto:

1) Rovnost a spolupráce všech lidí. Žádný návrat do feudalismu či dokonce někam dál.

2) Zákaz využívání neobnovitelných zdrojů energie.

3) Respektování limitů růstu. Čím větší příjmy, tím větší míra zdanění tak, aby převažovaly drobné a střední podniky.

4) Hospodářská demokracie. Čím větší podnik, tím větší povinný podíl vlastnické spoluúčasti zaměstnanců.

To si někdo opravdu myslel, že v diskusi (byť dlouhé) pod jedním článkem lze dospět k nějakému řešení? Tedy k vážnému řešení problému jak překonat kapitalismus?

to Morbicer:

Schumpeter, velký bojovník za podnikatelský princip, blízky ultraliberální rakouské škole, řekl na začátku své knihy "Kapitalismus, socialismus, demokracie" (1942), že tolik chvály kapitalismu jako v Marxově a Engelsově Komunistickém manifestu se u socialisty málokdy vidí ...

upozorňuji na banalitu, která v zápalu touhy po takřka konečném řešení upadla do pozapomění.
Kondicion humána je deterninováno soupeřením jedinců a sekupeních o pozici v pyramidě společenské moci.
Takže požadavky druhu - rovnost a spolupráce všech lidí - jsou požadavkem metafyzického významu a patří pouze na kazatelnu a nikoliv do dialekticko materialistických konstruktů.
I feldkurát Katz to věděl a pozdravuje nejen pana Hellera..........řekl bych.

Pan Tejkl: jak jsem už napsal, pokusím se ten Vámi (a panem Klusáčkem) prezentovaný model ještě jednou promyslet.
Ale, přivedl jste mě na dvě myšlenky. Nebo přesněji, aktualizoval jsem si teď mé dvě u starší myšlenky.

Za prvé: už na samém počátku této diskuse zde vystoupil s námitkou filozof pan Šimsa, že by bylo zapotřebí si napřed ujasnit, co nám vlastně na kapitalismu natolik vadí, co je na něm tolik špatného. Tento názor - že je zapotřebí si i tuto otázku vyjasnit - jsem už tehdy sám sdílel, ale pro tu chvíli jsem ten podnět zamítl s tím, že dost dobře není možno s jedním tématem otevírat hned další podtéma. Ale v tuhle chvíli se jeví, že přesně tohle je bezpodmínečně zapotřebí - ukazuje se totiž, že každý z nás má dosti odlišné představy, co je na kapitalismu jeho zcela zásadním deficitem, a co je tedy nutno primárně odstranit, a jakým způsobem. Pokusím se tedy toto téma otevřít jako nový text, bude-li to redakcí DR přijato. K tomu se ale nedostanu dříve nežli koncem týdne.

A za druhé: titul jednoho Vašeho článku "Co levice osmašedesátníkům dluží" ve mně obnovil dávné přesvědčení, že právě to tehdejší reformní "pražské jaro" je klíčovým momentem. Že právě tehdy byly otevřeny zcela principiální otázky problému vztahu mezi socialismem (konstituovanou pospolitostí všech) a mezi demokracií (spontánní aktivitou "zdola"). A že některé základní otázky (i právě toho jak na čistě ekonomickém poli překonat kapitalismus) je nejlépe řešit právě na pozadí onoho roku osmašedesátého. Pokusím se i tuto záležitost otevřít jako samostatné téma.

Pan Zilzer: ten Vámi ocitovaný výrok Marxe je všeobecně znám; já zde ale opravdu neshledávám nic, co by bylo opravdovým řešením dialekticky protikladného vztahu a napětí mezi jednotlivcem a celkem. Je to právě ona téze, kde Marx vůbec odmítá člověka pojímat jako individuum, jako reálně existující svébytnou a autonomní bytost, a apriori ho vplétá do síťoví oněch "společenských vztahů". Ne že by toto jeho pojetí bylo vysloveně chybné; ale je - a právě tohle tady celou dobu zdůrazňuji - naprosto jednostranné. Právě z hlediska dialektiky - ke které se Marx jinak natolik hlásí - není tu dáno nic, co by zakládalo jakýkoli dialektický vztah. Dialektika počíná p r o t i k l a d e m, a končí jeho syntézou, jeho pozitivním překonáním - kde tady ale Marx vůbec doznává nějaký principiální protiklad?!!

Přímá odpověď na Vaše otázky: Marxe považuji za 1. zčásti stále zcela aktuálního myslitele; 2. zčásti za překonaného; 3. za neschopného vyřešit vztah jednotlivec - společnost.

A ještě poznámka k té "lidské podstatě" a k tomu "Abstraktum": základní problém marxismu je, že jeho pojetí člověka jako "Gattungswesen", jako "rodová bytost", je - zase jenom naprosté abstraktum!
Jak je možno kteréhokoli zde, reálně na této zemi žijícího člověka dostatečně postihnout tím, že ho oslovíme jako "rodovou bytost"!?
Marxismus nikdy nedokáže oslovit člověka jako člověka; on ho dokáže oslovit právě jenom jako 1. homo faber, jako pracujícího člověka, a 2. jenom jako t ř í d u. Tedy nikoli jako člověka, jak tento se bezprostředně sám pociťuje ve své vlastní (individuální) existenci, ale jenom prostřednictvím specifických kategorií marxistické teorie.

Paní Hájková: tak mám nějak tak trochu pocit, paní Hájková, že se mi postupem času přece jenom podařilo vás trochu "zlomit"! :-D Jestliže jste totiž na počátku těchto diskusí požadovala předložení nějakého konkrétního akčního programu, nyní už sama zřejmě nahlížíte, že k něčemu takovému bude zapotřebí ještě dlouhé, ale opravdu velice dlouhé cesty... A ještě mnohých diskusí, a mnohých názorových střetů...

Mimochodem, ten Váš text o ekonomické demokracii - nezapomněl jsem na něj, je to svým způsobem opravdu klíčový text, jakmile budu mít trochu víc času budu se s ním dopodrobna zabývat. Ale až zase někdy ke konci týdne, dříve se k tomu nedostanu.

Pan Petrasek: pan Petrasek má dosti nevšední talent tak nějak jakoby "oklikou" vyhmátnout několika málo větami jádro celé věci, kde se ostatní utápějí v marných slovních půtkách. A tak i tentokrát, i jeho poslední text bych doporučoval pročíst opravdu pozorně; je v něm ukryto více, nežli by se na první pohled snad mohlo zdát...

Pan Dospiva: ta příroda - na každý pád. Tak trochu jsem přesně na tohle mířil svým poukazem na to, že jsou prostě - reálně a podstatně působící - faktory, které stojí mimo Marxův model. Ne že by Marx přírodu neviděl - ale zase jenom pod zcela specifickým, "marxistickým" úhlem pohledu.

Ale ty Vaše 4 "postkapitalistické" artikuly: bohužel, řešení nikdy nelze spatřovat v tom, že my něco prostě nařídíme či zakážeme. I kdyby to byly cíle jakkoli vznešené. Jak známo, přikazoval a zakazoval už socialismus, a stejně mu to nic nepomohlo.
Právě o to se v těchto diskusích jedná: jak organizovat lidskou společnost tak, aby jak ona jako celek, tak ale i její jednotlivé součásti (lidé jako reálná individua, ekonomické subjekty atd.) chovali víceméně d o b r o v o l n ě a ve vlastním zájmu žádoucím způsobem.

To je právě ta centrální otázka, kolem které krouží veškeré politicko-filozofické myšlení už od dob Platóna a Aristotela.

Ale, kde že byste mě zlomil, pane Poláčku. Já jsem na vás žádala politický program, protože jste to nazval artikuly. Ani by mě nenapadlo, že byste nějaký doopravdy předložil. Kapitalismus je dnes globální systém, takže jestli si někdo myslí, že právě my tady v České republice vymyslíme, jak ho porazit, pak se jedná přímo o velikášství.
Vlastně to vymyslel pan Ševčík po četbě nějaké knihy o husitství. Patrně ho napadlo, že by Česká republika mohla být zase jednou "proti všem".
Myslím, že změna k nám přijde ze zahraničí.

V jednom se dá s panem Poláčkem souhlasit - je zbytečné hledat správné odpovědi na špatné otázky.

Kdyby byla Země nekonečná deska, kde bychom za novými oceány nacházeli nové a nové kontinenty, byl by kapitalismus ideální systém.
Jenže Země je kulatá a omezená ve svých zdrojích.

A dá se předpokládat, že až nevyhnutelná globální ekologická krize (materialisticky) odhalí ty správné otázky.

A při pohledu do historie se dá rovněž hádat, že správné odpovědi na tyto otázky se vynoří z potoků lidské krve.

Ono dospět k tomu, že je třeba téma uchopit trochu jinak, vzít to z jiného konce, položit si jiné otázky, to je také výsledek! A pokud ta bezvýsledná diskuse inspiruje kvalitní článek, tak nakonec vůbec není bezvýsledná.

Už se pane Poláčku těším na ty vaše avizované články ;-).

Panu Poláčkovi: Samozřejmě, že v demokratické společnosti mohou fungovat jen ta pravidla, kterou většina dodržuje dobrovolně. Ale dokud se lidé nestanou anděly, vždy se najdou tací, kteří se musí k jejich dodržování donutit.

Panu Petraskovi: Na rovnosti lidí v právech a důstojnosti jsou založeny veškeré pokrokové společenské koncepty a její naplňování nejen ve formálním, ale i v materiálním smyslu není žádnou metafyzikou, ale mělo by být praktickým programem každé levice.

...Země je sice konečná a omezená, není omezená lidská invence a tudíž co se všechno dá s tímhle omezeným zdrojem udělat. Vesmír je k tomu efektivně neomezený, rovněž tak lidská pracovní síla jakožto zdroj.

Problém není - jak charakteristické pro obecné potíže kapitalismu - v tom, že se něčeho nedostává, natož že by byly omezené zdroje, nebo že bychom na ekologické limity nutně narazit museli, resp. narazit nepřekonatelně. Problém je opačný, převis kapacit, tedy i zdrojů, proti možnostem využití. Ty využívané jsou pak pochopitelně využívány nevhodně.

pouze jsem upozornil, že požadavek lidské rovnosti, se nachází doposud stále v kondici kondicionálu. A zůstane nadále pokud bude lidské činění deterninováno soupeřením jedinců a sekupení o pozici v pyramidě společenské moci.
Jde o aktuální živočišný pudový limit, který mnohému krasoduchu uniká......a nejen jemu.

panu Poláčkovi
Ano, dobrovolně ty artikuly žádný běžný občan nebude respektovat. Jsou příliš obecné a limitující.
Ale vedle běžných občanů jsou tu ještě zákonodárci. Ti hledají (či měly by hledat) a vtělit do zákonů takové principy, které by umožňovaly dobré soužití a soudržnou společnost.
No a stát je takové zřízení, které ukládá občanům být poslušni zákonů, což oni pak dobrovolně činí.
Takže, pane Poláčku, nedomnívám se, že je Vaše námitka na místě. Kdyby tu takové zákony byly, lidé by je dobrovolně respektovali. Potíž je ovšem s těmi zákonodárci, kteří takové zákony nenavrhnou a neschválí.

Ale nic ve zlém,nakonec z tpho leccos vyležzlo, ne ovšem u pana Poláčka. Mimochodem - jsem mimo Prahu, řeším zcela jiné problémy - např. jak zabránit zlému knížeti (pochopitelně Schwarzenbergovi), aby princezně ze mlejna neodvedli Jindřicha na vojnu nebo jak vyzrát na zlého skřítka Alzheimmera, příp. neméně zlého čaroděje Kalouska, který okrádá i loupežníky. Taky nemám svůj počítač a bojuji s technikou - to jen, že neutíkám z boje.
Myslím, že pan Holubec jako sice slepé, ale snaživé kuře naťukl, že se tato diskuse stala večerní školou marxismu (na kterou on pochopitelně nemá mimochodem pane Holubče - ten můj dlouhý výplod nečtěte, nenechte teorii cloumat Vaším majestátem, jděte do baru nebo se věnujte manželce či přítelkyni - nebo manželovi a příteli, abych nevypadal jako homofob ).Není to náhodné - i přes silný vliv buržoasní ideologie a jejích vtělení v podobě neomarxismů apod. je autentický marxismus jediná komnzistentní teoretická soustava schopná hledst a nalézat odpovědi a pořád se plete pod nohy i lidem,kteří zatím nejsou to tu pravdu o světě \)kterou nemůže mít každý, případně každý ji nemá ve stejné míře. Ta přítomnost marxismu v naší diskusi vůbec není jen mojí zásluhou - i panu Poláčkovi straší v hlavě, i když překrouceně a deformovaně.
Vidím, že prostě nedokáže pochopit Marxovo a´klasiků řešení vztahu jedince a společnosti. Pan Zilzer správně připomněl to základní (je groteskní, když pan Poláček chce od Vás citace a sám nečetl nic, není schopen se odkázat na jedinou poráci a pomlouvá Engelse a ani neví, kde tu půlvětu vzal, to už vyžaduje značnou otrlost), že neexistuje člověka mimo konnkrétní společenské systémy, které ho formují - některé jsou si tak podobné, že i když se střídají, pořád tlačí člověka k témuž - proto ta iluze běžného vědomí zneužívaná reakčními třídsmi, že člověk je jen zvíře s vrozenými ničivými a sobeckými pudy (i kdž to nenajdete takto ani u opic). Pan Petrásek to baští jen v jiné poloze - většinou se mluví o ekonomickém a možná i sexuálním egoismu, ale on si to nahradil mocenským egoismem - což je nesmysl, protože v pravěku to nebylo, a nastavuje - i ten ve vykořisťovatelské společnosti po dlouhá tisíciletí lidem vnucovaný egoismus zahrnující i to rvaní se k moci - i v dnešní \ksćm u některých jedinců - byl a je vždy spojen s ekonomickými zájmy nějaké třídy -nemusí jít o luxus -. Stalin nebo Robespierre nebo Hitler nebyli hýřilové a řada minulých papalášů je chudá) . Takže nic v genech, ale určující role ekonomicko-vlastnického, třídního uspořádání,která v této podobě zmizí (něco jiného budou takové pohnutky, jako snaha na sebe upozornit, prosadit právě jen ten svůj vědecký zájem apod. Takže člověk se s vývojem ekonomiky vyvíjí a mění - někde rychle, někde a někdy pomaleji. Věčné rysy má jedině biologické, ale ani ty bych nezvěčňoval- hmota je jeden proces a všeobecná souvislost a kdo ví, kam se např. genetické inženýrství nebo hromadění chemických látek vrazí i do zdánlivě neměnné biologické podstaty (ale to pro nás - společenskovědní badatele amatéry i profesionály nemá význam. No a ty jedince zase především ty ekonomické podmínky přežití, včetně vlastnictví, sjednocují do pospolitostí, i když rozporných. To řekl již Marx. Nezjednodušoval jen na ekonomiku, viděl mnohadimenziálnost lidské a společenské existence (má přece to intelektuály z hlouposti odmítané učení o nadstavbě, formách vědomí apod.), ale na rozdíl od eklektika Poláčka viděl určitou hierarchii mezi dimenzemi (samozřejmě -vzájemně na sebe působícími) a tudíž určující roli ekonomiky (ostatně i buržoadní ideologové podle POLÁČKA ZJEDNODUŠUJÍ, KDYŽ VŠECHNO stavéí na vědomí a náboženství zase na transcendentnu.
Jenže Marx šel ještě dál a pochopil, že tu jsou etapy vývoje člověka: V prvobytné společnosti to ještě moc individuum není, je to spíše jen příslušník rodu závislý na přírodě a blízký opici v tlupě. V celé další etapě dějin je pak člověk jen průměrné třídní individuum podřízené velmi omezené ekonomicko-vlastnické roli v různých podobách, a to role ho deformuje a%t je vykořisťovaný nebo vykořisťovatel. Podle Marxe až do komunismu (já bych řekl až do vyšší fáze komunistické formace) nejde o lidské dějiny, ale o prehistorii lidstva. A ty konkrétní podoiby člověka oak vyžadují analýzu výrobních sil, výrobních vztahů, politiky, ideologie atd. atd. A ani v tom dnešním stadiu nevidí marxistická teorie člověka jako slepého otroka vlastnické role - i tady vidí, že s rostoucí produktivitou práce a možností omezit čas na nutnou práci se člověk může dost této roli vymykata u jedinců mohou převládnout jiné role - otce rodiny, věřícího, komunálního patriota, příslkušníkja národa apod. Marxismus není vulgárně ekonomickxy deterministický, ale ten proces hádání se různých rolí uvnitř člověka dokáže vidět ve správném úhlu a nehází to na genetiku, Boha,
Mimo Poláčkovské nemysly tleskám snaze pana Morbicera dostat to na zem, panu Dospivovi připomínám, že revoluce ve vztahu k ekologii je podmíněna překonáním živelné tendence kapitalismu kašlat na všechno kromě míry zisku, podporuji Ty diskutéry, kteří kladou důraz ne na omezené zdroje určitého typu, ale na lidskou tvořivost zbavenou podřízenosti nesmyslkné logice honby za co největšá míru zisku,pan Klusáček správně připomněl hlavní limit kapitalismu -. systémový a neřešitelný rozpor mezi potřebou kapitalistů investovat a zvyšovat míru zisku a omezenou poptávkou obrovské většiny těch, kdo jsou obíráni bezplatně o nadhodnotu a tudiž musí mít málo peněz na potřebnou stimulující a k zhodnocování kapitálu vedoucí poptávku.
Pane Dospiva - nic proti Vaším artikulům, ale jako u jiných ekologů neřeší nic, protože zakopaný pes je v ekonomickém uspořádání , kterév žene lidi k tomu, aby preferovsli zaměstnanost dnes před zachováním životního prostředí v budoucnu. Změňte ekonomickou logiku - to jest odstraňte kapitalistické vlastnictví - a bude to jiné.Udělat se to dá.
Družstevní vlastnictví se sice z počátku nemůže vymknout z logiky převládající ve společnosti,ale může mít jinou logiku uvnitř. Tohlejsem už mockrát vysvětloval, ale "POLÁČEK VSJO JEŠČO NE PONJAL". Lidská rovnost v politice může být založena jen na společenském vlastnictví. Ani v malovýrobě si nejsou lidé rovni. A nejde o rovnost biologickou,psychologickou apod. - ta nemůže být, leds při klonování.
Mirku Tejkle - jako mnozí před Tebou - si zase podlehl tomu lákadlu vedlejších,rozdělovacích ekonomických vztahů. Daně přece jsou přerozdělením - nadhodnota od kapitalistického vlastníka se zákonitě daněmi přesouvá ke státu a pak už záleží, kdo ten stát reálně kontroluje,což byl dlouho služebný aparát, ale dnes se toho chápou Babišov sami, případně manažeři z různých klik, Ale změnit logiku kaitalismu musíš u přivlastňování si primárního projektu. dole a až pak přerozdělovat a dirigovat.
Paní Švandová - Vy duše čistá - Vy jste ještě nepochopila, že státmní úředníci, zákonodárci apod. jsou jen slouhy těch, kdo mají oeníze a to jsou velcí vlastníci. Tohle vědí i štamgasti v hostincích třetí cenové skupiny \)čtvrtá snad už není, ne??)Atd.atd. Jdu spát.

Jak víš, Pepíku, že daně musí mít na sobě jenom přerozdělovací "oblek"?

Trochu pokory, chlapče ...

Ty daně setrvačně VNÍMÁŠ jako přerozdělování - Ty jako člověk ponořený do systému, který se ještě nepřeměnil v potřebném rozsahu.

Víc, než si uvědomuješ, Tě ovlivňuje zlatá éra sociálního státu, kdy soukromý kapitál svým zdaňováním plnil veřejné rozpočty uspokojivě ...

Paní Hájkové se kdysi líbila jedna moje - zřejmě tedy zdařilá - parabola "o starém vojákovi" ...

Takže jí tu zopakuji :

" ... S notnou porcí nadsázky si představme například následující samozřejmě fiktivní rozhovor doléhající k nám s hlubin dávných časů :

„A jestli se můžu poníženě ptát , kdo má bejt ten kapitálista, Jasnosti ? …. Náš rychtář, móc moudrej pán, co přečetl taky moc knížek, říkal, že to bude někdo jako pachtýř svobodník Harus od Libče, jak má najatou klášterní půdu od augustiniánů, ten co najímá svobodnou čeleď nakrátko. Velebnej pán zas povídal, že prej to budou takoví lidi jako jemnostpán Srbín na Zderazi a Božím Hradci. No přece ten, jak má tu dílnu na krajky a nevolníky tam nemá, že by mu práci pokazili. Prej jich bude moc, takovejch jako jemnostpán Srbín, a na všechny budou dělat prej svobodný leníci krále a ne poddaná čeleď – a ne jen v dílně na krajky, ale ve všech dílnách i na polí … No já taky říkal, že to není možný, kde by se vzalo tolik svobodných leníků, to by země umřela hlady bez poddaného sedláka, já je znám ty lidi bez pána, kradou a není na ně spolehnutí, aby se lidi báli, že nebude sklizená ouroda … Ale velebnej pán říkal, že to tak mají zařízeno ve Flandřích a že ve Frísku pod Vévodskou Milostí princem oranžským není prej dneska už vůbec žádnýho poddanýho sedláka …
Jasnosti, já sem starý voják, byl jsem i tam, co rychtář a velebnej pán říkali, že je budoucí svět, aj v tý Veneciji, v Janově ligurským i helvítským, i v Raguzze, kde podobným jazykem mluví jako u nás, ale já nerozumím těm řečem … neráčej se horšit, Jasnosti, stará hlava nepracuje …
… Já myslím, že je to taková šalba na lidi, z těch nových knížek to bude. Já bych se bál najímat lidi bez pána – jak jím věřit, když jsou chudí a nikomu nepatří, Jasnosti ? Když je člověk bohatý, nemusí nikomu patřit, ale když je chudý a nepatří, určitě bude loupit …“

Tolik „starý voják“ z dob hluboce poddanských.

Nějak tak podobně jako „starý voják“ ve výše zmíněné karikatuře se snažíme představit si budoucí poměry, kdy nám známé fenomény mohou vystupovat v úplně jiných oblecích než jsem si schopni představit ...

Heller si nedovede představit, že by daně nebyly přerozdělováním ...

Hmmm ... a není přerozdělováním vlastně i zisk jakéhokoli průmyslového monstra?

Kde je vlastně to, co není přerozdělováním?

Na úrovni závodu?

Na úrovni provozu? ...

Na úrovni dílny ... ?

Pojem přerozělování zamlžuje podstatu věci odvádí Tě od objektivního poznání, proto jsem Ti doporučil, abyses ho - aspoň pracovně - vzdal ...


… Jsme na tom, holt, podobně jako nešťastný starý voják z karikatury uvedené shora, který si bezmocně stěžuje, že mu hlava nepracuje.

Ne že bychom byli málo gramotní, ale jsme uzamčení v bariérách, přes které se náš pohled na budoucnost dostane jen v jakýchsi „záblescích“ občasné transcendence …

jaké je poijetí danéí v rámci klasické teorie pracovní hodnoty, kterou zastávám - připouštím, že nemám sílu luštit to Vaše pojetí, ale v praxi neuvádíš žádný přesvědčivý argument,proč by to autentcké Marxovo nemělo platit?Bylo by tomu snad jedině tehdxy, kdybys pojmem "daně" označil zisk (TEDY NADHODNOTU) VYPRODUKOVANOU podniky ve státním vlastnictví (takové za klasiků téměř nebylo), ale pak by to byla hra se slovíčky. Klasicky znamenÁ POJEM "daně" odvod části nadhodnoty kapitalistů avčásti mzdy (v zásadě hodnoty pracovní síly a části příjmu maloburžoů -jak známo, maloburžoa si nepřivlastňuje nadhodnotu, i kdxž má i více zaměstnanců,jejich všech dohromady nadhodnotu si přivlastňuje velký kapitál vyrábějící laciněji- takže daně od maloburžoy jdou taky v zásadě z hodnoty jeho pracovní síly - ergo kladívko - daně jsou v zásadě přerozdělením od skutečných producentů k organizaci zvané= stát spravující společné prostředky a pochopitelně ve prosěch třídy stát ovládající - to jest velkých vlastníků výrobních prostředků. Co by na tom mělo být nejasné a co se změnilo do současnosti? Pochopitelně - jestliže služební státní aparát tyto proistředky investuje a stane se kapitalistou nebo zapůjčí a a formou nějakých daní bude¨dělat to, co soukromé banky dělají v podobě úvoěru-tedy stane se finančním kapitalistou - pak je to něco jiného,ale to sem nepleť. \jestliže teorii pracovní hodnoty nebereš, - pak si měj tu svou, rozsoudí nás d+jiny. Ale opakuji znovu - vztahy ve fázi výroby zboží, které je nositelem spolkečenského ohodnocení práce v podobě cenovky. Ta metafora s vojákem je vhodná jen k jednomu,DOKUMENTOVAT OMEZENOST BĚŽNÉHO VĚDOMÍ, ZVLÁŠTĚ VE CHVÍLÍCH ZLOMU,TO, JAK ZŮSTÁVÁ NA POVRCHU A NEDOSTANE SE DÁL ATD Já zase raději uvádím Čapkův apokryf, kde konzervativní pračlověk Janeček vyvrací nesmyslnost předstsv mladíků o budoucí roli pazourku.

Je zajímavé, že se nikdo neozval na mou poznámku o tom, jak je téměř nemožné vzdorovat globálnímu kapitalismu a jak je pošetilé myslet si, že právě my Češi snad proti němu něco svedeme.
Ale co, nakonec vlastně...
Nejsme my tak trochu velikášský malý národ? Není hluboko v nás zasutá představa o vlastní důležitosti, i když jsme navenek takoví uťápnutí?
Možná bychom si to měli přiznat a přestat se bát vlastních představ. A třeba není nic nemožné. Třeba bychom nakonec opravdu mohli pohnout i s tím globálním kapitálem.
Tak jen vymýšlejte artikuly, vymýšlejte dál.

Pane Tejkle, to jste napsal moc hezky.

Neumíme si dnes třeba představit, že by většina lidí dobrovolně dodržovala nějaké ekonomické sebeomezení a byla schopna se dělit s druhými. Ale pokud se systém založený na honbě za ziskem zbortí a probudí-li se v člověčenstvu po fázi "člověk člověku vlkem, hlavně přežít dozítra" touha budovat na troskách něco nosného, pak ta hmatatelná zkušenost, kudy cesta nevede, to otřesené společenské vědomí může být katalyzátorem takové proměny.

A pak, pane Hellere, bude lidská tvořivost osvobozena od honby za ziskem a půjde ruku v ruce s respektem k limitům našeho rozletu.

Pořád se vracíme ke sporu o prvenství slepice nebo vejce. Je naše smýšlení důsledkem ekonomických vztahů nebo naopak? Jsme dnes v krizi ekonomické nebo mravní? Je naše honba za ziskem důsledkem kapitalismu nebo je kapitalismus historickým produktem lidské ziskuchtivosti? Přitom jedno vytváří druhé.

Stačí tedy změna smýšlení, aby se změnil i ekonomický systém? Nebo stačí změna ekonomických a vlastnických vztahů a lidé začnou preferovat něco jiného? Ne, změnit se musí obojí naráz.

Jenže nechceme-li jen čekat na zásah vyšší moci, co dělat? Činit svět lidštějším a nedovolit opak, a to jak politickými prostředky, tak vnitřní proměnou schopnou "nakazit" ostatní.

Napřed k panu Dospivovi, poslední text: musím začít Vámi, vystihl jste v podstatě dokonce základní problém běžící diskuse. Totiž, s tím Vaším příměrem "slepice a vejce".

Ten problém je v tom, že pan Heller - jakožto reprezentant klasického marxismu - vidí právě jenom a pouze tu "slepici", čili tu ekonomickou podmíněnost člověka. Jeho návod k řešení je tedy logicky také jenom strukturálně ekonomický: stačí prý prostě jenom změnit určité rámcové podmínky (konkrétně: formu vlastnictví), a ta vysněná a kýžená komunistická společnost se nám tu vytvoří jaksi sama od sebe.

Při pohledu na takovéto jednostranné pojetí priority "slepice" mi nezbývá nic jiného, nežli argumentovat ve prospěch "vejce" - tedy té stránky lidské existence, která se do oněch strukturálně ekonomických kategorií klasického marxismu prostě vměstnat nedá.

Pane Dospivo, máte naprostou pravdu v tom, že jestliže má být dosaženo opravdu nějaké pozitivní transformace společnosti, musí se jednat o změnu komplexní, všezahrnující. Tato změna musí mít dvě zásadní stránky: na straně jedné změnu globální, strukturní, změnu základních koordinátů fungování společnosti jako celku - ale na straně druhé tato změna zároveň musí jít přes č l o v ě k a samotného, přes jeho nitro, přes jeho vlastní, čistě osobní sebesrozumění. My nikdy nemůžeme změnit svět, když nedosáhneme samotného člověka. Právě na tomhle ztroskotává marxismus, se svým pouze strukturálním pojetím. (O této nutnosti taktéž duchovní přeměny člověka jsme nedávno rozsáhle diskutovali pod texty paní Hájkové, především v souvislosti s náboženstvím.)

Ovšem, pane Dospivo, celá věc je ještě složitější. Nejenže my musíme mířit na obě strany zároveň (stránku společensko-strukturní i stránku niterně osobní) - ale co víc, my musíme nějakým způsobem nalézt a odhalit, co vytváří s p o l e č n é j á d r o obojího. Jinak - abychom zůstali u Vašeho příkladu - jinak tu slepici a to vejde dohromady nedostaneme.

Kdysi dávno - ještě za "komunistických" časů toto dilema svým způsobem geniálně rozlouskl (i když to myslel asi spíš jako vtip) jeden můj studentský kolega. Na onu otázku, co je první, vejce nebo slepice, odpověděl krátce: "Bílkovina".

Jak liberální demokracie, tak i komunismus své pojetí společnosti staví na jednom základním principu, na jednom centrálním hesle: Svoboda. (Liší se jenom v tom, že oba tento pojem vykládají zcela opačně.)
Možná, že pokrok ve věci by znamenalo, kdybychom do centra posunuli pojem a předmět jiný, totiž: Člověk.

----------------------

Paní Hájková: to že se nikdo neozval k Vašemu apelu na více skromnosti, že nějaké naděje a amabice že zrovna my tady svrhneme globální kapitalismus, by byly "projevem velikášství" - tak to bylo jenom důsledkem toho, že Poláček se uprostřed týdne opět nějakou chvíli nedostal k počítači. ;-)

Takže, odpověď teď: a kdo j i n ý má na tomto světě být "tak velký", aby dokázal svrhnout kapitalismus? Mají to snad být Američané, kteří kapitalismus a individualismus sají doslova s mateřským mlékem? Mají to být Rusové, kteří se po rozpadu jejich "komunistického" impéria nyní potácejí někde mezi divokým kapitalismem, postkomunistickým totalitarismem a starofeudálním samoděržavím? Nebo Číňané, kteří jsou rozpolceni napůl jako ti chudáci z Dantova "Pekla" - jednou polovinou své existence stojí plně v totalitní (pseudokomunistické) diktatuře, a druhou půlkou v divokém kapitalismu?

Ať globální kapitalismus svrhne (tj. dodá k tomu ideový impuls) kdokoli, bude to v každém případě nějaký obyvatel právě této planety. Proč by zrovna ta část planety kterou obýváme my měla být apriori vyřazena z té možnosti, tento krok učinit? Jak velký byl svého času národ izraelský? - A přece právě z něho vzešly ideje, které po příští dvě tisíciletí formovaly životní způsob té nejdynamičtěji expandující planetární civilizace.

Nezapomínejme na jedno: český národ je sice malý, ale stále o něm platí, že má svým způsobem exkluzivní postavení: právě díky své poloze uprostřed Evropy, tedy na rozmezí Západu a Východu, má jedinečnou příležitost nasávat do sebe impulzy z obou stran, z obou duchovních a hodnotových regionů. - Bezpochyby, mnohdy si lid český bere z obou stran právě to nejhorší; ale to ještě není důvodem pro to, nepokusit se o opak, totiž o pozitivní syntézu.
Já už jsem zde zmínil, že za klíčovou událost (která ještě zdaleka nevyčerpala svůj historický a ideový potenciál) považuji Pražské jaro. Tehdejší Československo bylo po ten čas v centru světové pozornosti; a mým názorem dodnes je, že právem. Tehdy byly otevřeny problémy, které jsou stále ještě aktuální. A kdo jiný by měl pokračovat v jejich řešení, nežli právě my?

---------------------

Pan Morbicer: v tomto ohledu bych s Vámi souhlasil.
Už dávno tvrdím, že nejpravděpodobnější - bohužel - variantou je právě tak, že lidstvo bude schopno a ochotno od základu změnit své chování, své životní priority a motivace až pod drtivým úderem naprosté planetární ekologické katastrofy. Včetně těch "potoků krve".

Jenomže, já k tomu vždycky dodávám, že pro tenhle moment je zapotřebí mít už připravenou nějakou funkční "postkapitalistickou" a zároveň (nebo spíš především) "postkonzumistickou" alternativu.

Začít nějaké takové řešení hledat až v okamžiku planetárního kataklyzmatu, by mohlo být opravdu už hodně pozdě. Alternativou by v tom případě totiž mohl být také docela klidně propad do naprostého barbarství.

- A ostatně, v chvílích nespoutaného optimismu se někdy oddávám snění, že by této změny možná bylo možno dosáhnout i bez té katastrofy...

-----------------------------

Paní Švandová: otázka zákonodárců. Jak jsem tu zmínil v jednom z předešlých textů, i natolik velký myslitel jako Aristoteles se spoléhá na roli zákonodárců. Něco na tom tedy asi opravdu bude; ale základní problém je právě v tom, aby sami lidé takové zákony považovali za "přirozené". Jestli sami lidé takové - k poctivosti a řádnosti žití vedoucí - zákony nepřijmou za své, nebudou je poslouchat.

A tady máme hned otázku dejme tomu systémově-strukturální: jak můžeme reálně očekávat nějaké "dobré zákony", a tím spíš jejich dodržování, ve společnosti která je svým způsobem existence založena na konkurenci všech proti všem, na hesle "žer, nebo budeš sežrán"?

Takže, jenom změnit zákony opravdu asi stačit nebude, k tomu bude zapotřebí změnit ještě daleko více...

Pane Morbicere, pokud máte dojem že se zde stále ještě neprovozuje filozofie na dostatečně vysoké úrovni (bylo by ovšem zajímavé vědět, jaké máte v tomto ohledu nároky, když ani takoví poměrně dost uznávaní myslitelé jako Platón či Aristoteles Vám očividně nejsou dosti "vysocí"), pak budiž: přivedl jste mě na myšlenku vložit sem několik centrálních úvah Hegela ohledně institutu "svobodné vůle". Je to v podstatě klíčová analýza právě toho, že veškeré lidské konání se skládá z těch dvou protichůdných elementů (obecnosti a jednotlivosti), jak jsme tu o nich diskutovali. Jestli Vám ani tohle nebude dostatečně "vysokou filozofií", pak už bych tedy opravdu nevěděl...
Bude to ale vyžadovat trochu času, musím to napřed přeložit z německého originálu.

------------------

Pane Tejkle: pan Heller to do značné míry už zodpověděl za mě, jde o to že pod pojmem "přerozdělování" si obě strany asi představují něco podstatně jiného. Já mám takový pocit, že Vám se konec konců jedná jenom o čistě finanční transakce - zatímco v marxismu se jedná o otázku nadhodnoty (a vykořisťování), což je opravdu něco jiného.
Podle mého názoru je v tom ještě něco víc, než jenom ta nadhodnota; ale tím se tady teď nechci zabývat.

Pane Dospivo - nemám, co dodat, chápete to správně i ten spor - jen zdánlivě o tom, zda slepice nebo vejce.Samozřejmě, že obojí najednou - přičemž časová posloupnost nemusí být tatáž (za chvíli se vrátím k obskurnostem pana Poláčka) a samozřejmě aktivní přístup. Brzy vysvětlím.
Pan Poláček se mnou dokonce souhlasí - a náhodou se trefuje. O to hroznější je to, že snad už po třetím nebo čtvrtém vysvětlení není schopen pochopit logiku marxistické dialektické komplexity a stále opakuje tu svoji nemyslnou interpretaci o marxistické jednostrannosti. On gotiž nechápe, co se myslí, když napíšu - vidíme to jako komplexní prostor s mnoha vzájemně se ovlivňujícími rovinami - např. dialetické působení ekonomiky a politiky, politiky a morálky,morálky a ekonomiky apod. - ale vněco v tomto procesu je prvotní a určující a dodávám - a on to zřejmě vůbec nevnímá - v dlouhodobé perspektivě, konec konců - to není nevýznamná slovní hlušina.To znamená - v dlouhodobé perspektivě platí, že člověk,aby přežil, musí nějak vyrábět a tu výrobu organizovatnějakými vlastnickými vztahy - ale přirozeně je to človšk, to znamenjá, že si o tom současně a leckdy už dlouho předtím (u vědy) něco myslí, má nějaké mravní hodnoty, politickou organizaci - ta má prvenství - to znamená, že sice není prvotní, ale krátkodobě může předbíjhat či se opožďovat, třeba i nějakou dobu udržovat při životě přežívající ekonomický systému, nebo

Takže, teď se konečně dostávám k tomu, abych rozebral myšlenky paní Hájkové vyjádřené v jejím textu "Roman Joch a ekonomická demokracie".

Jak už jsem konstatoval dříve, je to sám o sobě bezpochyby vynikající text, který - stranou všech abstraktních teorií - velice názorným a srozumitelným způsobem odkrývá fiktivnost demokracie pouze politické, pokud není doprovázena demokracií v oblasti ekonomické. Já osobně bych tento článek dal do čítanek, jako povinnou četbu. A možná ještě spíše, nařídil bych ho jako povinnou četbu všem zákonodárcům. A to nejen těm našim, nýbrž všem na celé této planetě.

Nicméně, jak už jsem naznačil v mé první zmínce o tomto textu, je zde celá řada velmi problematických momentů, které tu základní intenci paní Hájkové - totiž myšlenku družstevního vlastnictví - staví velice v potaz.
Paní Hájková mnohé z těchto problémů sama vidí a tématizuje - už za to jí budiž vysloveno krajní uznání, je velice málo takových autorů, kteří dokáží přiznat, a dokonce sami aktivně pojmenovat problematické body své oblíbené myšlenky.

Takže, začněme od počátku. Družstevnictví - bezpochyby krásná idea. Budeme si každý pracovat na svém, v rámci jednoho jednolitého kolektivu, semknutého společnou prací, společnými zájmy i společným vlastnictvím. Nikdo nám nebude moci nic přikazovat, nic vnucovat, co si nerozhodneme my sami; a nikdo cizí nám nebude moci odčerpávat část výsledků naší práce, všechno co si vypracujeme naší prací to také zůstane beze zbytku nám.

Tolik krásných věcí najednou - není to přece jenom poněkud podezřelé? - Vzpomeňme si jenom na to, jak začínal socialismus; nestála u jeho kolébky také nějaká taková představa, že "všechno bude patřit nám"? Že si o všem budeme "všichni společně" rozhodovat? Že nás už nikdo nebude nikdy vykořisťovat, že všechny výsledky naší práce zůstanou jenom a pouze nám, pracujícím?
No ale jak známo, čas oponou trhnul - a všechno přišlo tak nějak úplně jinak, než jak si to národ původně představoval. Nějaké "společné rozhodování" v ekonomické oblasti se ukázalo být zcela iluzorní, neproveditelné - a tak na jeho místo nastoupila ona pověstná "Státní plánovací komise", byrokratický moloch dirigující celou ekonomiku prostřednictvím prázdných, abstraktních čísel státního plánu.
Otázka vlastnictví? Komu to všechno patřilo? Ekonomika patřila - téměř veškerá - státu; a stát byl jak známo, ovládán "předvojem dělnické třídy", čili komunistickou partají.
Vykořisťování? Bylo v reálném socialismu vykořisťování nebo ne? O tom se dodnes v teorii vedou spory; ale holým faktem je, že vedoucí stranické kádry (tedy faktičtí vlastníci státního majetku) měly příjmy a prebendy několikanásobně vyšší, nežli právě ona dělnická třída, v jejímž zájmu údajně vládli.

Takže, takto to dopadlo s pokusem, zavést onu "ekonomickou demokracii" na celospolečenské, celostátní úrovni. Teď má být tedy řešením nějaký "malý socialismus" - už ne na celospolečenské, nýbrž pouze na skupinové, čili družstevní úrovni.

Už předem je možno právem položit obecnou otázku: opravdu je reálná vyhlídka, že se tímto krokem všechny zmíněné problémy socialismu odstraní - anebo se jenom zmenší, z celostátní na onu "družstevní" úroveň?

Jako naprosto centrální problém je však nutno předem všeho zmínit jeden, který paní Hájková sama neuvádí - a který je v řadách levice pravidelně zcela ignorován.

Základní otázka družstevnictví zní: bude toto družstevnictví fungovat za podmínek volného trhu, tedy za podmínek konkurenčního boje všech proti všem - ano anebo ne?

Protože jestliže by otázka na tuto odpověď zněla "ano", pak je nutno se ptát, čím by se takovýto model vlastně tak podstatně lišil od "starého dobrého" kapitalismu.
Neboť, jestliže je základním rámcem všech ekonomických aktivit volný trh, nemilosrdný konkurenční boj všech proti všem, boj o holé přežití - jakoupak volnost mají mít tato družstva ve svém podnikání, nežli podřídit se plně holé nutnosti docílit zisk?
To znamená za prvé stlačovat vlastní náklady na minimum - včetně nákladů mzdových, čili platů zaměstnancům, pracujícím.
A nejen to: zároveň je nutno maximalizovat odbyt, prodej. To znamená nevyhnutelně, přistoupit bez výhrady na celý ten běsnící koloběh k a p i t a l i s t i c k é h o trhu, produkovat ne snad to co by bylo dobré a rozumné pro člověka jako takového, nýbrž to co žádá masový trh, co žádá průměrný - zpovykaný - konzument. Duši tohoto potenciálního zákazníka je pak nutno - zcela stejně jako v k a p i t a l i s t i c k é m ekonomickém systému - neustále masírovat pitomou, vřeštící reklamou, aby byl ochoten vydat své peníze právě za ty produkty, které vyrábíme my - a ne za ty které produkuje konkurence.
Takže, ještě jednou - čím by se takovýto družstevní způsob hospodaření tak podstatně lišil od samotného kapitalismu? Čím se takovéto družstvo tak podstatně bude lišit od docela prachobyčejné kapitalistické a k c i o v é společnosti - kde přece všichni akcionáři také rozhodují "demokraticky", podle výše svého akciového podílu?

A kdyby se tato -zničující, kapitalistická - konkurence odstranila? Co jiného by na její místo mohlo nastoupit jiného, nežli zase ona pověstná "Státní plánovací komise"?

A co se týká toho, že nás už nikdo nebude "vykořisťovat"? Že všechno co utržíme zůstane nám?

Je už konečně jednou nutno tento fakt vyslovit: v moderní ekonomice je míra tohoto "vykořisťování" zcela minimální, až bezmála mizivá!
Když se hovoří o "vykořisťování", pořád se přitom ve vzduchu vznáší představa jakéhosi vypaseného kapitalisty, který jako vydřiduch vysává své podvyživené pracovníky-proletáře. Takovýto obraz není i v dnešním světě ještě nikterak nereálný, je možno ho spatřit v textilních fabrikách někde v Pákistánu či Bangladéši.
Ovšem, průměrná výrobní firma v průmyslově vyspělých ekonomikách nemá zisk větší nežli nějaká - dvě či tři procenta!! A když je to pět procent, pak už se jedná o víceméně "extrémní" míru zisku.
A to všechno je teprve prvotní zisk, tedy ještě bez - nezbytných - reinvesticí!!

Jinými slovy: i když těm našim družstevníkům nebude odčerpávat jimi vypracovaný zisk žádný - nadřazený - soukromý vlastník, na své vlastní výplatní pásce (respektive podílu družstevníka) to sami pocítí jenom relativně minimálně.

Takže, tolik k zásadním otázkám družstevnictví, a k jejich potenciálu být reálnou alternativou ke kapitalismu.

Nyní k interním problémům s řízením takovéhoto družstva.

Jak řečeno, institut družstevnictví je spojen s představou kolektivního, harmonického rozhodování lidí spojených společnou prací a společnými zájmy.
Jenže, jak už si uvědomuje i sama paní Hájková, toto "kolektivní rozhodování" v reálné praxi nemusí být ani zdaleka tak harmonické.
Přesně naopak: jak jsme viděli u Aristotela, tento myslitel konstatuje, že jsou to naopak právě společné záležitosti, společně řízené aktivity, kde dochází k těm nečetnějším a největším sporům!

Je to nakonec zcela logické: kde je hierarchie, tam nejsou kompetenční spory. Kde je (soukromý) vlastník, tam rozhoduje on sám, ve své vlastní pravomoci (respektive jeho manažeři na které on deleguje svou prioritu vlastníka).
To samozřejmě neznamená, že by rozhodnutí vlastníka či jeho manažerů neměla žádný konfliktní potenciál; ale právě díky oné jasné rozhodovací hierarchii jsou 1. tato rozhodnutí vedoucích složek ze strany pracovníků daleko spíše akceptována, a 2. i když dochází ke konfliktu, pak je to právě ten jednotlivý soukromý vlastník, který tento konflikt, toto napětí vztahuje na sebe. To znamená, ze strany pracujícího osazenstva je tento soukromý vlastník (či jeho vedoucí manažer) třeba i nesnášen a nenáviděn, ale tento konflikt nezatěžuje právě onen originální výrobní kolektiv jako takový.
Zatímco v tom - družstevním - modelu, kde každý pracovník je zároveň vlastníkem (a naopak), tam veškeré konflikty otráví okamžitě právě v e š k e r é pracovní prostředí.

Krátce (a bezpochyby zjednodušeně) řečeno: čím méně demokracie ve výrobě - tím méně konfliktů!

Dále. Je ta sama skutečnost, že družstevní vlastník je kolektivní, dostatečnou zárukou toho, že opravdu všichni mají společné zájmy?

Za prvé, co se týče jejich - kolektivní - vlastnické funkce. Prvotním zájmem každého vlastníka výrobního prostředku je, dosahovat zisk. Jenže, co když dojde k rozdílnosti názorů o tom, j a k ý m způsobem je tohoto zisku možno nejlépe dosáhnout? Pak jsou zásadní a nesmiřitelné konflikty v tomto vlastnickém "kolektivu" předem zaručené. (Je možno jmenovat celou řadu případů z reálné ekonomické praxe, kdy celá firma jde do úpadku právě v důsledku nesmiřitelných názorových bojů mezi jejími - rovnoprávnými - vlastníky!)

Dále: jestliže zde máme vysoký konfliktní potenciál na straně kolektivních vlastníků jako takových - bude tomu lépe alespoň na straně kolektivních výrobců? Bude tento pracovní kolektiv družstevníků pracovat opravdu v duchu vzájemné harmonie a spolupráce?

Někdy to opravdu vypadá, jako by tyto teorie o družstevnictví jakožto základu harmonické socialistické společnosti vytvářeli opravdu jenom ti, kdo sami v životě nikdy nepracovali. Alespoň ne v tom autentickém, intenzivním slova smyslu, kde se v reálné produkci pracuje opravdu "na doraz". Kde je práce opravdovou námahou. A kde i ty nejmenší rozdíly v charakteru, v organizaci, ve způsobu práce mohou vést velice rychle k tomu, že se jeden pracovník cítí být znevýhodněn - vůči svému vlastnímu kolegovi! A kdy takovéto problémy, pokud nejsou řešeny, mohou velice rychle otrávit atmosféru celého pracovního kolektivu!

A teď, opět to samé: za podmínek soukromého vlastnictví, tedy za podmínek jasné hierarchie, je možno tyto konflikty do značné míry vyřešit prostě autoritou vedení. Kdo vlastní, je oprávněn práci - a její rozdělení - také organizovat; tato pravomoc je všeobecně uznávána.
Ale co pak, když takováto respektovaná autorita nadřazeného vlastníka chybí? Kdy všichni členové pracovního kolektivu jsou zároveň - spoluvlastníky, se zcela stejnými právy? Jaká nadřazená instance tu má řešit konflikty v pracovním kolektivu? Snad společnými schůzemi - nekonečnými debatami, nejpodrobnějším rozpitváváním toho, kdo co dělá, kdo se je, kdo má jaký charakter, kdo se "ulévá" na úkor toho druhého? Jak jinak mohou takováto "demokratická" rozhodování končit, nežli naprostým rozeštváním celého pracovního kolektivu?

Dále. Sama paní Hájková zmiňuje jeden závažný, dejme tomu čistě psychologický problém: schopnost rozhodování totiž vyžaduje a předpokládá schopnost a ochotu převzít odpovědnost.
Paní Hájková připouští, že je to nemalý problém; ale doufá, že je možno ho překonat praxí, tím že se všichni této schopnosti naučí.

Budiž to řečeno "natvrdo": jen naprosto minimální m e n š i n a všech lidí má vůbec základní vůdčí a rozhodovací schopnosti - a jenom naprostá menšina má vůbec c h u ť vzít na sebe tak náročnou, psychicky vyčerpávající činnost, jako je řídit, organizovat, rozhodovat. Vést ostatní, přikazovat ostatním.
Naprostá většina lidí si raději prostě udělá svou vlastní práci, jakožto prostý zaměstnanec, nežli aby si způsobovali neustálý stres a napětí z toho, že budou něco řídit, za něco odpovídat - a tedy nést vinu za neúspěchy.

Ti pracovníci "dole" samozřejmě vždycky hudrují na své šéfy, na své principály; ale ve skutečnosti se nehrozí ničeho více, nežli aby museli nastoupit na jejich místa, a nést tíhu jejich odpovědnosti.


Takže, tolik k několika základním problémům, které jsou spojeny s modelem družstevnictví, skupinového společného vlastnictví výrobních prostředků.

Vedle všech ostatních zopakujme ještě jednou ten problém centrální: dokud se bude tento družstevnický model pohybovat na půdě tržně-konkurenčního prostředí, do té doby se bude muset chovat jako jakýkoli jiný subjekt běžné kapitalistické ekonomiky. Bude se v tomto ohledu, jak řečeno, sotva nějak podstatně odlišovat od docela prachobyčejné akciové společnosti.



Závěrem: takže, co teď? Jestliže se nám model družstevního vlastnictví jeví být nezpůsobilým nějak principiálně zlomit krunýř kapitalistické ekonomiky a kapitalistické společenské formace - je to tedy konec všech nadějí? Poté co ztroskotal pokus o vlastnictví celospolečenské (státní), a poté co se nám i vlastnictví skupinové ukazuje být stejně neperspektivní - neexistuje žádná pozitivní alternativa?

Především: zásadní - a to sice společná - chyba o b o u těchto modelů spočívá v tom, že se omezují nakonec jenom na čistě v l a s t n i c k o u stránku věci.
Tento model (respektive oba tyto modely) stále bazírují na tom samém jednom jediném základním předpokladu: že prý výrobní vztahy jsou už samy o sobě "společenské", tedy "kolektivotvorné" - a že tedy zcela postačí na tuto už dějinami objektivně připravenou půdu naroubovat tu "správnou" kolektivní formu vlastnictví, a tím že už bude v podstatě vyřešeno všechno.

V obou případech se spoléhá plně na jakýsi "automatismus dějin", který sám za nás vyřeší prakticky vše.

Přiznejme si konečně jednou provždy: nějaký takovýto "automatismus dějin" vedoucí k ráji definitivně neexistuje.
Existují určité procesy v dějinách, které nás stavějí před zcela konkrétní, specifické problémy a úkoly. Ale tyto úkoly vyřešit a tyto problémy překonat, tak to už budeme muset udělat m y s a m i.
Tuhle práci za nás žádný "automatismus dějin" skutečně nevykoná.

Pane Heller, neodpustím si jednu technickou otázku : studoval jste někdy také jiný myšlenkový směr, než marxismus?

Pane Hellere, je mi líto, ale právě naopak, přesný opak je pravdou.
Jestliže totiž Vy - spolu s Marxem - hovoříte o "dialektice", pak to ještě zdaleka neznamená, že jste skutečnou dialektiku také v plném smyslu realizovali.

Já například mohu bez jakýchkoli potíží vyhlásit postulát, že jsem orel - ale proto mi asi ještě nenarostou vzápětí křídla a nevznesu se k nebeským výšinám.

Marxismus h o v o ř í o dialektice; ale ve skutečnosti, v reálné podobě svého myšlenkového modelu, nakonec nedokáže argumentovat jinak, nežli právě ve jménu oné "slepice".

Přes všechna verbální vyjádření o tom, jak je vztah jedince a společnosti a společenských struktur "dialektický" - přes to všechno je veškerá metodika marxismu "konec konců" nakonec jenom j e d n o s m ě r n o u u l i c í.

Cokoliv marxismus může konkrétního vyslovit o člověku a společnosti - to všechno míří jenom takřečeno z e s p o d a n a h o r u - to jest, směrem od těch strukturálně-ekonomických determinant směrem ke člověku jako jedinci, a směrem k oné "společenské nadstavbě" vůbec.

Aby tady bylo možno hovořit o s k u t e č n é dialektice, pak by zde musel být dán takový stav, takový myšlenkový model, kdy o b ě strany by musely mít (v prvé linii) zcela r o v n o p r á v n é postavení; kdy tedy každá z obou stran (téze a antitéze) si plným právem mohu činit nárok, být tím prvnotním, prioritním momentem. A teprve v dalším kroku je možno dospět k jejich - protentokrát opravdu rovnovážné - syntéze.

Toto však - opakuji ještě jednou - v marxismu v žádném případě dáno není. A tak všechna verbální přihlášení se marxismus k dialektice, nedá se nic dělat, ale nakonec jsou právě jenom tou - "slovní hlušinou".

Omlouvám se - technika se mi bouří pod neobratnými (po operaci) prsty.
naopak tento systém nabourávat předčasně atd.A současně se přitom se značnou mírou volnosti pohybují i ty nadstavbové vztahy a formy (např. státu) a myšlenky, teorie, nálady - Marx věřil, že když se poevede politická revoluce, tak už bude v ekonbomice vyhráno - v tom nebyl důsledný marxista - a taky to nevyšlo - pod vzniklou politickou mocí komunistů se nerozvinul skutečný socialismus a komunismus, ale jen orvní nakročení - protosocialismus - v té době to myšlení částečně ještě nechápalo, částečně ale i překračovalo, ale ještě nebyl nikdo, kdo by to začal realizovat. Ale jakékoli myšlwenky a snění by nebyly k ničemu, kdyby se už v ekonomice neutvářely základy, alespoň pokud jde o výrobní síly. Jestliže dnes projektujeme samosorávný socialismus. Je to komplexní proces, nebereme oporu v morálce či nějakých institucionálních formách, ale v reálně zaznamenaných ekonomických procesech - naše vědomí jde tedy s těmi přeměnami v kapitalismu dost ruku v ruce, zatímco poláčkovské je úplně mimo, v zajetí starých forem, a i když pořád mele o nutnosti projektu budousnosti - slepice snáší vějce a tím zdokonaluje své produkční ústrojí - už nevím, jak jinak to objASNIT V TĚCHTO OTÁZKÁCH NAPROSTO TUPÉMU A NEVNÍMAVÉMU PANU pOLÁČKOVI - VŠECHNO SOUČASNĚ I KDYŽ TŘEBA NĚCO PŘEDBÍHÁ A N+ĚCO SE OPOŽĎUJE, ALE NĚCO JE NEJPODSTATNĚJŠÍ A TÁHNE TY FAKTORY SEBOU. Ta neschopnost to pochopit je jen zase další doklad o tom, že pan Poláček nic autentického z marxismu nečetl. Ještě to zkusím takto - nitro člověka, o němž Poláček básní - pokud ho nebudeme vykládat výhradně z genově daných pudů, k čemuž pan Poláček silně inklinuje a pokud pochopíme, že právě to mimo bilogické determinanty dělá člověka člověkem, představuje jeho lidskou existenci - může být jakkoli geniální,tvořivé, předjímající i konkrétní společenskou praxi -ale jedno být nemůže - nemůže dlouhodobě být nezávislé na podmínkách, v nichž žije, A TO ZEJMÉNA NA TĚCH EKONOMICKÝCH, KTERÉ SE MU TLAČÍ I DO T+ĚCH NEJINTIMNĚJŠÍCH VZTAHŮ - A TOHLE MARXISMUS VÝBORNĚ CHÁPE - ZATÍMCO PAN pOLÁČEK NE, COŽ JE VELICE SMUTNÉ. pŘITOM TEN EKONOMICKÝ VLIV MŮŽEBÝT VELICE MATNÝ, SLOŽITĚ ZPROSTŘEDKOVANÝ A VĚDOMÍ SE MŮŽE OD REÁLNÉHO STSVBU EKONOMIKY ODLIŠOVAT VELMI VÝRAZNĚ - U NĚKTERÝCH TŘÍD A U JEDNOTLIVCŮ JSOU TY ODCHYLKY JEŠTĚ DALEKO VĚTŠÍ. EXISTUJÍ PŘECE LIDÉ PŘEMÝŠLEJÍCÍ A PÍŠÍCÍ JEN O SVÉ PLÁNOVANÉ SEBEVRAŽDĚ - JAKO JEDNOTLŮIVEC MÁ ČLOVĚK ZNAČNOU SVOBODU VE VĚDOMÍ, ALE VĚTŠINU DĚJIN JE PEVNĚ SVÁZÁN SVOU EKONOMICKOU ROLÍ. kDYŽ TOHLE pOLÁČEK NEPOCHOPÍ, TAK UŽ MU NENÍ NIJAK POMOCI A NEBERTE HO VŮBEC VÁŽNĚ.

Samozřejmě, že rozvrátit globalismus není v silách ČR, jenomže právě u nás vznikly některé sopecifické podmínky pro to, aby zde alespoň vznikla správná teorie - samozřejmě ta Heller-Neužil.Za jistých okolností by mohla někoho ve světě inspirovat. Jinak v minulosti - cožpak neprovedlo relativně malé Nizozemí významný moiceský porůlom do feudalismu? Velikost tolik zase nerozhoduje - záleží na zralosti a síle prvků nového zřízení a správná ideologie čischopná politika taky dokáže dělat divy, dokonce i vojenská genialita - Žižka.

I v této i v jiných diskusích na DR jsem už několikrát charakterizoval některé své životní determinanty a konstatoval, že ten vždy značn+ omezený čas k tvořivé vědecké práci jsem věnoval tomu, co mne nejvíce uspokojovalo svoji logikou aschopností odpovídat na otázky, které mne pálil\. A to nebyly otázky, jakými cestami bloudil v dějinách lidský mozek, ale jak to v té realitě opravdu chodí. (Až teď, při určitém přivýdělku, který mne nutí se zabývat i věcmi, které mne nilkdy nebavily, uznávám, že i sledování zákrutů a nedokonalostí lidského myšlení v průběhu dějin může být zajímavé a že tomu někdo může věnovat celý život - ale moje volba to nebyla a není). Kromě obecnho povědomí o dějinách filozofie, ekonomie, sociologie a politologie, které se k mému zájmu vztahovaly a které jsem od dob zkoušek různého typu spíše zapomněl, pokud nezískaly po listopadu novou politickou aktuálnost v rámci manipulace společenského vědomí ideologií dnešní vládnoucí (tu ideologii minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu znám dokonale). Čas od času jsem se vrhal na některé módní práce - nejnověji např. Slavoje Žižeka atd. a vždy jsem je odkládal znechiucen ztrátou času, protože pokud se i motaly kolem pravdy, marxistické odpovědi se nevyrovnaly. Takže na Vaši otázku odpovídám jednoznačně - nikoli a jsem rád, že jsem s nimi neztrácel čas. Pokud jste si ale všiml - do jejich kritiky se na rozdíl od nekvalifikované poláčkovské kritiky marxismu (který nečetl) nepouštím - reaguji jen tam, kde jde o všeiobecně zznámé teze a přístupy. Mám názor, nad kterým se pohrdavě ušklíbnete (ačkoli ani Vy jistě na oplátku marxismus neznáte) - nosné argumenty proti marxistickým řešením ať mi uvádějí Ti, kteří to jiné myšlení znají, proč bych se s tím dřel já a uvidíme, zdali obstojím. Z mých předchozích rozborů o síle ideologie vládnoucí třídy ovšem vyplývá, že mohu i skutečně obstát a být v souladu s realitou, ale ty,co se nadýchali buržoasní (nebo i stalinské!!!) ideologie, stejně nepřesvědčím, že jsem obstál, ideologická zaslepenost nevnímá ani zjevná fakta..To je problém - ale já sám vím, zda mám nebo nemám proti nim protiargument. a to mou teorii zdokonaluje.
Takže - než si potvrdíte názor, že bez znalostitěch různých (teď použiji humorné nadsázky) buržoasních pitomostí nemám orávo diskutovat a vyslovovat soudy, tak mi položte nějakou otázku, problém, na který podle Vás nemám odpověď a argumentujte mi poukazem na realitu (ne na to co řekl nějaký FRANTA NEBO jAMES). Ovšem - když se podíváte na pana Poláčka, jehož tvrzením jsem už opakovaně stavělů proti svou odpověď a on to prostě nevnímá a vede pořád svou, přičemž ostatní s ním zřejmě souhlasí, protože na mé alternativy většinou rovněž neodpovídají(včetně Vás),tak je to těžké. Takže do toho - připomeňte si, co tu bylo řečeno (abychom se pořád neopakovali, je to otrava) a zaútočte na nevzdělance jako jsem já.

To je zásadní omyl, pane Poláčku, že samosprávné organizace by byly jako akciové společnosti. Akcionáři nemají navzájem nic společného, nemají mezi sebou žádné vztahy. Akcie můžete kdykoli v jakémkoli množství nakoupit a zase se jich zbavit, takže nemusíte mít ani vztah ke konkrétnímu podniku. Akciová společnost není vlastně vůbec žádnou společností, protože, jak už jsme si společně řekli dříve - společnost je víc než suma jedinců.
Vy tak nějak počítáte s tím, že lidé žijí hlavně svůj soukromý život a práce je pro ně nutné zlo, k němuž je bude třeba pořád donucovat, ale tak to není. Nebudu tady rozebírat proč, to nemá smysl.
J. Heller má přece pravdu v tom, že jaké jiné vlastnictví než soukromé nebo státní byste chtěl? Vy věříte tomu, že člověk stále chce vlastnit, protože to řekl už Aristoteles. Jenže člověka naučila vlastnit teprve třídní společnost. Předtím člověk nic nevlastnil a obešel se bez toho, protože si bral, co potřeboval z přírody. Spotřebě (postupně čím dál tím vyšší) naučila člověka taky společnost. K holému biologickému přežití jedince totiž stačí opravdu málo. Holé biologické přežívání by však neumožnilo vznik žádné kultury. Předvádět se před ostatními vysokou spotřebou člověka taky naučila společnost. Změněná společnost ho to může odnaučit. Je hloupost myslet si, že materiální potřeby budou stoupat, protože to má člověk v genech. K přenosu lidských vlastností a schopností přece nedochází čistě biologickou cestou.
Ještě mám poznámku, že soukromí vlastníci se ve skutečnosti také potřebují zbavit svého vlastnictví (i když si to neuvědomují), a to nejen lpění na něm, ale i části starostí s jeho fungováním a přenést je taky na jiné lidi.
Trh by samozřejmě fungoval, aspoň zpočátku určitě. Trh ovšem bude "vně" samosprávných organizací, nikoliv "uvnitř". Možná je to hloupý příměr, který zase povede k vyvracení z vaší strany, ale trh obvykle nefunguje ani uvnitř rodin. V rodině většinou každý dostává co potřebuje a snaží se tolik, kolik umí. Neříkám, že by to fungovalo až takhle, ale určitá podoba by tu byla.
Vy jste na jedné straně schopen věřit v jakousi náhlou změnu, kterou by mohlo přinést jakési "mystérium" či co - jak jste se v jedné diskusi zmínil (čili věříte v zázrak). A na druhé straně nechcete uvěřit v lidskou emancipaci, v postupný vývoj člověka. Kdo tady říká, že to půjde snadno a rychle? Nic nejde snadno!
V minulém režimu byli lidé zklamáni sice také z ekonomických i politických důvodů, ovšem také proto, že někteří už v těch padesátých letech uvěřili, že to půjde velice snadno a rychle (že ještě jejich generace bude žít v komunismu). A když to nešlo podle jejich představ, tak hned ztratili víru v socialismus. Mimochodem - to, že člověk něčemu věří, přece samo o sobě napomáhá tomu, aby to fungovalo. Ale na druhé straně jenom samotná víra nestačí.

víte, mnozí z nás jistě nečetli Marxe ani zdaleka tak jako Vy, ale četli jsme zde Hellera, a Vy jste jako někdo, kdo se hlásí k Marxovi, několikrát jasně vyslovil přesvědčení, že pokud se změní ekonomické a vlastnické poměry (materiální základna), změní se i preference lidí.

A protože žák není větší učitele, je zjevné, že marxismus i přes veškerou dialektiku přece jen klade větší důraz na výše uvedené.

To já se navzdory svému předchozímu příspěvku narovinu přiznám, že je mi bližší opačný pohled. Přece první kapitalisté se nestali dravci s touhou po maximalizaci zisku proto, že je k tomu vedl dožívající feudalismus všude okolo, ale protože to tak prostě chtěli. Stejně tak dávám větší šanci změně vědomí a smýšlení lidí ještě za kapitalismu, než kdyby jim byly vnuceny nějaké "lepší" ekonomické poměry, aniž by to n a p ř e d chtěli oni sami.

Evičko - líp bych to nenapsal.
Pane Dospiva - viz dole, kde potvrzuji Vaši tezi o tom, že marxismus považuje v rámci dialektického působení určující roli ekonomiky, konkrétně výrobních=vlastnických vztahů -ale o tom nikdy nebylo pochyb a n+koilikrát jsem to vysvětloval i tady. Vědoméí může v některých segmentech i předbíhat, ale rámcový pohyb vědomí je dán charakterem výrobních vztahů. Rozhodování anglických feudálů ohledně formy hospodaření bylo skutečně předegším dáno logikou jejich denních finančních probolémů a kšeftů a bylo značně živelné a neuvědomělé. I já jsem pro formování vědomí již před socialismem, ale z jiného důvodů než Vy - v samosprávných podnicicíh "před" mohou neprivilegované masy získat prsktické zkušenosti z výkonu vlastnických aktivit, které naladí jejich vě+domí na přijetí teoretických koncepcí v rámci jejich vlastní a nikoli buržoasní ideologie. Asi skutečně tíhnete k výraznějšímu akcentu samopohybu vědomí, což mne zrovna u Vás překvapouje, protože zřejmě znáte život a víte jakým otrokem praxe to vědomí u většiny lidí je a jak lehce se s ním dá manioulovat - viz pan Poláček, kterého dostali fest.
Jak jsem předpokládal, nepochopil nic a "stále kvoká". Ale jedno z Pana Poláčka vylezlo - znázorním to symboly: V normálním, nejen marxistickém, ale porstě solidním vědeckém diskursu se uznává, že komplexnost přístupu a žádné zjednodušování může být charakteristické pro dva typy koncepcí:
1. Proces je formován faktory A, B, C,D a E (nebo i libovolně více), všechny faktory na sebe vzájemně působí a prostupují se, ale všechny jsou rovnocenné, není zde významnějších a méně významných faktorů
2. Proces je formován stejnými faktory, ale faktor A je určující, i kdžyž vstupuje dovzájemných vztaů s ostatními, v dlouhodobé persopektivě, u velkých skupin lidíjekonec konců určující - má největší váhu a je klíčem i k těm ostatním, jakkoli ty ostatní mohou mít značnou relativní samostatnost, mohou se opožďovat, předbíhat atd.hiierarchie může být i mezi dalšími faktory - např. faktor C může vážit víc než faktory D,E aj., může zprostředkovat průchod vlivu mezi C a D a E apod.
Žádné z pojetí nelze nazývat jednostranným, obě jsou komplexní. To první, ale některé metodologie mohou označit z eklektické..
První pojetí, jak v minulém vstupu jasně přiznal, zastává i pan Poláček, ale neoprávněně obviňuje to druhé pojetí z jednostrannosti a jednosměrnosti i nedostatku komplexnosti.
Měl by samozřejmě právo napadnout v prvním pojetí správnost akcentu faktoru C a vyzdvihovat jiný faktor. Ale on zvolil právě ten eklekticismus a jakémukoli hierarchizovanému pojetí upřel i komplexnost a marxismu dokonce i to, co je v mnoha pracích obsaženo - snad nejvýrazněji v dlouhá léta diskutované smyslu dvou Leninem současně potvrezených pojmů "prvotnost ekonomiky vůči politikoiu" (to je ta dlouhopdobě, statistickxy, konec konců, jako určující se pprosazující tendence, to jsou jakési dlouhodobé mantinely pro politiku, které politika nemůže v zásadě na dlouho ppřekročit, a současně působící prvenství politiky před ekonomikou -neustálé, aktivní poskakovájí politiky kolem ekonomických mantinelů, předbíhání i opožďování, útočení na ty mantrinely, snaha z nich vybočit (ale Maova kulturní revoluce) atd. Viz Leninova práce Ještě jednou o odborech, samozřejmě, že tato logika je v celém díle Marxe i Engelse - tam zejména v úvahách o vzniku státu v Anti-Duhringu). Obdobně lze hovořit o vzájemném působení ekonomiky a morálky, kde ovšem je třeba přibrat i určující roli politiky vůči morálce a vůbec určující zprostředkující roli politiky jako brány od ekonomiky k ostatním složkám nadstavby, samozřejmě i naopak. To uvádím jen jako příklad toho, jaké hlouposti píše Poláček o údajném zanedbávání zpětného působení v dialektickém vztahu. Marx mohl vesvém životním čase taky jen načrtnout to hlavní a tím orientovat, ale to neznamená, že to hned od začátku viděl špartně, jak tvrdí ten. kdo nic nečetl - opan Poláček.
Pan Poláček ani zbla nechápe i další dialektiku a zprostředkování skryté v nepřesném pojmu ekonomika. Marxismus jednak tu "ekonomiku" - to jest vzájemnou celého společenského bytí (geografického prostředí, biologických determinací atd.),ale zdůrazňuje,že protože člověk není stroj, ale má své vlastní vývojové zákonitosti může to spolkečenské bytí ovlivňovat spokečenský vývoj převážně zprostředkovaně, a to přes úroveň výrobních sil a ta zase převážně přes charakter vlastnictví (už jsem vysvětloval, že to vlastnctví není jen právní vztah, to je jen jakýsi odrsaz reality, ale že jde o praktický činný vztah v celém procesu užívání výrobních prostředků, spotřebních předmětů i lidské pracovní síly. Proto neumětelové Poláčkova typu pořád obviňují marxismus, že všechno redukuje na "vlastnictví" (vidí vlastně jen ten právní titul), ale on je to klíčový proces formující na rozdíl od výrobních sil nikoli prostředky společnosti k přežití, ale zásadní hierarchii vztahů lidí ve společnosti.
Dále - Poláček neustále zpochybňuje možnost zaměstnaneckého vlastnictví fantazírováním o jakýchsi věčných špatných vlastnostech člověka, které zkazí jakoukoli dobrou myšlenku o společenském uspořádání (jako by celé dějiny nebyly linií zlepšování a zlidšťování postavení člověka, samozřejmě, při každém přechodu jsou bouránynadměrné iluze mas, KTERÉ PŘEKROČILY RÁMEC DOBY. Nestydí se argumentovat negativními jevy za protosocialismu - to už podle něj definitivně rezhodlo o možnostech společenského přivlastňování a i o marxistickém zdůvodnění jeho nevyhnutelnosti. |přitom - prognóza socialismu u klasiků nebyla totožná s protosocialismem, jak reálně vznikl, ten se ještě nenaplnil, tak proč ho předčasně ZATRACOVAT? Za druhé právě z ekonomických postřehů klasiků lze poznat, proč to nevyšlo podle nadějí a co se jenom mohlo reálně splnit. I tak vzniklo leccos pozitivního, včetně úspěšného družstevnictví (pravda - ne ve všech zemích). Tady má pan Poláček omluvu - oficiální komunistické hnutí skutečně důkladnou marxistickou analýzu protosocialismu a jeho historických mezí dosud nepodalo, motá se ve stalinismu a pragmatismu, je to jen v naší teorii a tu pan /Poláček není povinen znát, zvláště vzhledem k její obtížné přístupnosti. Ale tady jsem ty věci už dost podrobně vykládal- tak by se s nimi mohl snad nejdříve seznámit než začne mluvit o tom, co nezná. Přitom, jako mnoho jiných odpůrců samosprávného vlastnictví, není s to odpovědět na jasnou otázky, co považuje za hlavní vlastnickou formu budoucího socialismu, kdxž odmítá minulý protosocialismus, samosprávné vlaastnictví i kapitalismus. Předvádí tanečky, ale na konci vlastně přizná barvu a vlastně obhajuje kapitalismus. Řečeno s lidem i Leninem - šídlo v pytli neutajíš.
Vývoj podmínek, změnu vztahů a s ní i člověka prostě není s to pochopit a uznat, logiku jednání feudálního nevolníka přenáší na kognitáře bez nejmenšího uzardění. Ale on je ten jediný a ravý dialektik a marxismu rozumí líp než já, přestože ho nečetl.
Vskutku přínosný kádr pro levicovou teorii.

Možná nejvíc Mirkovi Tejklovi, co patrně stojí za pohledem na daně jakožto na přerozdělování. Řekl bych nejspíš intuitivní, leč zastaralý, pohled na na peníze jako na nějakou pevně danou sumu zlaťáků, které se, obíhajíce, pouze směňují a tvorby produktu a přebytku nijak dál neúčastní.

Vede mimochodem intuitivnímu přijetí Sayova zákona, nějaké varianty tvrzení "co se někomu vezme, muselo se napřed jiném vzít, v celku nula od nuly pojde." Dost možná tady bude kořen úpornosti pravicových přístupů k ekonomii, zastávaných nakonec i levičáky, zde zejm. autorem článku. Je intuitivní, blízký selskému rozumu. Asi jako, že je Země placka.

mi není jasný Váš názor - znamená to, že samotné peníze jako takové vytvářejí nějaký nadprodukt nebo co?Peníze samozřejmě nejsou sumou zlaťáků nebo papírků, konec konců je to forma, ve které se vyjevuje výrobní, vlastnický vztah mezi lidmi a jím determin ovaný mechanismus zvaný hodnota a nadhodnota. Peníze mají, jak známo, funkce oběživa, míry hodnoty (měřítka cen), ale hodnotu netvoří. nOny jen zprostředkují vztah, za kterého tu hodnotu tvoří nezaplacená lidská nadpráce. A ani ta hodnota není nějaká uchopitelně věcná či energetická substrance, ale je to dohoda mezi lidmi o rozdšlování výrobních prostředků, spotřebních předmětů a lidské práce. A daně jsou jen součástí mechanismu přerozdělování toho dohodnutého ocenění. ??????

Paní Hájková, v tuhle chvíli asi nestačím odpovědět na všechny Vaše námitky.

Takže začnu tím základním: proboha, kde jste jenom přišla na to tvrzení, že člověka naučila vlastnit až - třídní společnost?! A že předtím lidé "nic nevlastnili"? Copak už takový pravěký lovec neměl snad s v ů j v l a s t n í oštěp, svůj vlastní luk, svůj vlastní nůž - tedy to všechno nástroje, které byly jeho jediným zabezpečením před smrtí hladem? A nepotázal by se velice se zlou každý, kdo by mu tyto jeho nástroje k přežití, tento majetek chtěl vzít, zkonfiskovat nebo "vyvlastnit"?!
Není to snad zcela primárním, nejzákladnějším pudem nejen člověka, ale vůbec každého živočicha, zabezpečit pro sebe samého co největší množství potřeb, zásob, prostředků nutných k přežití? Není všechno to hromadění bohatství v oné "třídní společnosti" nakonec jenom pokračováním (byť i mnohdy zcela hypertrofovaným) tohoto základního životního pudu?

Marx tady - a právě tady - vytvořil zcela umělou, ničím nezdůvodnitelnou absolutní hranici mezi "člověkem předtím" a "člověkem potom", mezi člověkem společnosti prvobytně pospolné, a člověkem společnosti "třídní".
Marx ovšem tuto umělou dělící linii vytvořit musel, protože jenom a jedině díky tomuto kroku vůbec mohl vytvořit svůj model údajně "dialekticky-spirálovitého" vývoje dějin, kdy po překonání "třídní společnosti" prý dojde k návratu do onoho původního beztřídního, všeobecně pospolitého ráje, jenom prý na vyšší, "komunistické" úrovni.

Jak řečeno, Karel Marx tento krok učinit musel; ale dneska bychom snad přece jenom měli být už o něco dál, dnes už snad by mělo být jasné, že skutečnost je daleko složitější, a že s takovými prajednoduchými modely jako "návrat k původnímu ráji" do budoucna už opravdu nevystačíme.

Ostatně, právě k tomu poměru toho, co je u člověka, u lidského tvora dáno jako "antropologická konstanta" a toho, co je u něj opravdu historicky podmíněné a relativní, bych se jednou rád vrátil v samostatném textu. Jak vidno, je právě vyjasnění si těchto základních daností člověka bezpodmínečně zapotřebí.

------------------

Družstvo a akciová společnost: tady je základní diference především v tom, že Vy, paní Hájková, stále ještě spoléháte na "soudržnost kolektivu" - zatímco já hovořím o zcela reálných ekonomických danostech.
Opakuji ještě jednou, pokud tato družstva budou působit v rámcovém prostředí volného trhu a ničím nelimitované konkurence, pak se budou muset buďto těmto ekonomickým reáliím přizpůsobit, anebo - prostě zahynou. Přestanou existovat. A tam, kde vůdčí ekonomickou motivací zůstává maximalizace zisku - jak daleko jsme tady ještě od "čistého" kapitalismu? Právě na to jsem se snažil upozornit poukazem na to, že jenom samotná skutečnost že případný zisk nebude odveden nějakému individuálnímu vlastníkovi, nýbrž zůstane v kapsách respektive na výplatní pásce členů družstva, má v současné době a na současném stupni ekonomiky jenom velmi relativní význam.

Právě pro Marxe bylo rozhodující (a právě tohle je skutečnost, která tu doposud byla jenom minimálně diskutována, a u které mám silné podezření, že pan Heller ji buďto nedostatečně reflektuje, anebo vědomě reviduje svého jinak "posvátného" Marxe) - pro Marxe je rozhodující a primární celkové podřízení člověka, autentické lidské bytosti pod ANONYMNÍ SÍLY ODCIZENÉHO trhu.
Dokud vládne trh, dokud je produkující lidská bytost donucena podvolit se těmto odosobněným zákonům trhu, peněz a zisku, potud podle Marxe nikdy a za žádných okolností nelze mluvit o skutečně svobodné, humánní společnosti.

Tohle a pravě tohle je ta reálná ekonomická základna, která vytváří, způsobuje a zaviňuje ten stav, kdy my jsme ovládáni slepými silami produktů naší vlastní činnosti, naší vlastní práce, namísto abychom my je sami ovládali.
A jestli se naše podřízenost vůči těmto anonymním, odcizeným silám trhu a kapitálu bude realizovat prostřednictvím vlastnictví individuálně-soukromého nebo skupinového, to je jenom rozdíl čiré formy, v žádném případě změna skutečného obsahu.

---------------------

K tomu, jestli samotná změna respektive evoluce společnosti (dejme tomu: její "materiální základny") může samovolně vést k odpovídající změně v charakteru lidské populace?

Musím přiznat, paní Hájková, že jsem dlouhá léta sdílel totéž přesvědčení. Také jsem se dlouho domníval, že postačí změnit společenský systém, a jakýsi "přirozeně dobrý" charakter člověka se obnoví jaksi automaticky, sám od sebe.
A trvalo mi opravdu dlouhou - dokonce velmi dlouhou - dobu, a bylo k tomu zapotřebí dlouhých názorových střetů s mými myšlenkovými oponenty, nežli jsem nahlédl, že takhle jednoduché to - bohužel - v realitě lidského žití opravdu není.

Nechci - a z časových důvodů ani nemohu - v tuhle chvíli tuto problematiku rozebírat do všech podrobností; ale musím tu znovu a znovu zdůraznit, že my opravdu nemáme k dispozici žádný "dějinný automatismus", který by nám nějak samospádem vytvořil nějakou bezrozporně pospolitou lidskou společnost.

Uvědomme si konečně: my se skutečně nacházíme na p r i n c i p i á l n ě n o v é m dějinném (a snad i evolučním) rozhraní; a to od nás také vyžaduje zcela nový přístup.

Všechny dosavadní revoluce se vyčerpávaly jenom v tom, že prostě a jednoduše jenom něco s v r h l y. Odstranily starý způsob vládnutí, starý způsob nadvlády, když se už staré formy společenské hierarchie přežily. Ovšem, právě proto se - po provedené revoluci - ty staré hierarchie velice rychle obnovily znovu, jenom v novém - poněkud měkčím - kabátě.

My se teď ale nacházíme právě v té - historicky zcela nové - situaci, že pro nějaký substanciální progres skutečně už nestačí, jenom něco či někoho svrhnout.
My musíme něco sami v y t v o ř i t - něco co tu ještě nikdy nebylo, ani v zárodečné formě.

A k takovémuto zásadně novému, opravdu revolučnímu kroku v dějinách nám opravdu nevystačí jenom to, když změníme určité vlastnické formy.

Ale vždyť já netvrdím, že stačí JENOM změna vlastnické formy (a netvrdí to ani Pepa Heller), pane Poláčku. Já jen tvrdím, že je to důležité. Nikoli ovšem právní vlastnění, ale REÁLNÉ vlastnění je důležité, a proto má být kolektivní, nikoli však státní. Člověk (jedinec) se prostě musí naučit stát se odpovědným vůči všem ostatním, musí se stát dobrým hospodářem, a přes pracovní kolektivy to půjde nejlépe, protože se tak mimo jiné nejlépe naučí být odpovědný především ke konkrétním lidem a k majetku, který s nimi bude společně spravovat.
Přestaňte strašit trhem. Destruktivní vliv na lidi nemá trh, jak si myslíte, ale to, že výrobní vztahy už silně neodpovídaji rozvinutým výrobním silám. To, že dnes člověk trhu podléhá, přece není způsobeno tím, že trh existuje. Není to žádný démon. Trh existoval už za feudalismu a tenkrát člověka naprosto neovládal. Naopak, byla to potřebná věc pro směnu mezi městem a venkovem.
Vy, pane Poláčku, stále naprosto nechápete, rozdíl mezi osobním a soukromým vlastnictvím (a nejste sám!). Osobní vlastnictví bude dál. Pracovní kolektivy například nikdy nebudou nosit společné spodní prádlo a šatstvo a nebudou si půjčovat kartáček na zuby (už proto, že je to nehygienické). Lidé budou vždy vlastnit věci osobní potřeby. A proč by jim je taky někdo bral?
Ale proboha, vlastnictví výrobních prostředků je něco zcela jiného. Výrobní prostředky, s nimiž se vyrábí zboží pro trh (což pazourek není) mají prostě veřejný charakter, i když si je přivlastňují soukromníci a ostatní lidé jim věří, že je to jejich (proto to funguje, protože to uznávají).
Mně nejde o žádný návrat do přírodního ráje, to je nesmysl. Nic takového nebylo. Tenkrát to pro člověka byla nemilosrdná příroda a lidský život byl nemilosrdným bojem o přežití. Franta věděl, že když sebere Lojzovi pazourek, tak ho vyřadí z práce nebo lovu mamuta či něčeho jiného. Proč by to dělal, tím by jen ztížil možnost přežití skupiny. Bez kolektivu by tenkrát jedinec nepřežil ani náhodou. A on to setsakramentsky dobře věděl, nebyl ani tak hloupý jako jsme my dnes.
Ale já věřím, že na to člověk znovu přijde. Že zase ocení kolektiv.
Ještě chci napsat, že kolektivy se neobejdou bez něčeho, co nemohu pojmenovat, aniž by to slovo působilo dojmem náboženské terminologie, a aby si ostatní ateisté nemysleli, že ta Hájková se už definitivně zbláznila. Ale to něco se bude šířit, postupně bude prostupovat všechny kolektivy a způsobí změny celé společnosti.

Jde o prastarý spor mezi nominalisy a metalisty, kde ti první tvrdili, že jsou peníze symbol, ti druzí je přiřazovali nějaké mu drahému kovu, obecněji komoditě. V širší rovině,zda je v oběhu množství peněz nějak pevně dáno, či nikoli. V novějším provedené příbuzný spor mezi zastánci peněz exogenních a endogenních, tedy situace, kdy množství peněz nemá vliv na produkt, jeho tvorba se přímo neúčastní, nebo situace kdy peníze, jejich množství a použití, celkový produkt ovlivňují, jeho tvorby se účastní.

Podle dnes dostupných údajů, mají v první sporu zcela jistě pravdu nominalisté, peníze nejsou komoditou a není jich pevně dané množství, vznikají v komerčních bankách, poskytnutím úvěru v systému částečných rezerv.
V druhém sporu mají velmi pravděpodobně pravdu zastánci endogenních peněz.

Pro naše účely z toho už jen v prvním přiblížení plyne neplatnost identity daní jakožto přerozdělování. Není-li peněz pevně dané množství, obecně neplatí, co někomu dáte, musíte druhému vzít; peníze mimo přesunů (přerozdělování) i zanikají a vznikají. Rovněž tak neplatí oblíbená poučka ekonomů středního proudu, že neexistuje oběd zadarmo, ale o tom třeba příště.

K dalšímu čtení

http://denikreferendum.cz/clanek/6767-podstata-penez

http://denikreferendum.cz/clanek/14537-penize-bez-uroku-za-velke-hospodarske-krize

http://denikreferendum.cz/clanek/14584-existence-ruznych-typu-penez-je-realitou

jakož i celu publikaci Adama Votruby, Paradox úroků.

Ještě k tomu nadpisu mého minulého příspěvku:
Společnost vytváří jedince. Samozřejmě to platí i obráceně (jedinci tvoří společnost), ale to první je přesto důležitější. Člověk je prostě společenský tvor, ať se to panu Poláčkovi líbí nebo ne. Dokonce i když je ten člověk individualista, tak je ve skutečnosti společenským tvorem. Každá společnost je útvarem společensko-ekonomickým, je nedělitelnou jednotou určité ekonomické základny (závislé na stupni vývoje výrobního způsobu, na možnostech dané doby a místa) a svých specifických duchovních, ideologických a kulturních jevů. Marxisté vycházejí z názoru, že základna je určující. Její vztah s nadstavbou je však velmi složitý. Rozvoj lidské individuality je odvozen od konkrétního stupně vývoje společnosti, podobně jako je od něj odvozen stupeň lidské svobody a vztah člověka k přírodě. Primární ve vztahu společnost versus jedinec je tedy společnost.

Ty Poláčkovy texty, na něž jsi reagovala velmi dobře, jsou čím dále tím otřesnější. Ale také čím dále tím více ztrácejí punc poctivého úsilí talentovaného a sečtělého levicového intelektuála (ať už se tento živí prací rukou nebo ducha – to není podstatné). V prvé řadě není sečtělý – nezná nejen Marxe, ale ani elementární poznatky antropologů antimarxistů a z klasiků nezná např. pokud jde o prvobytně pospolnou společnost (což je podkapitolka Formy předcházející kapitalistickou výrobu v Grundrissech II a Engelsův Původ rodiny, soukr. vlastnictví a státu, o Anti-Duhringu nemluvě – všimni si, že nikdy není schopen se odkázat ani na jednu z prací klasiků, dokonce ani ne na Maniffest, který svou silně propagandistickou formou přímo provokuje různé diletanty, kteří by něco složitějšího nepochopili. Jinak – ta podkapitolka z Grundrissů, ke které jsem se dostal poměrně pozdě ve svém vývoji, byla pro mne obrovským objevem a inspirací a když jsem ji v rámci toho znásilňování vědomí asiprantů komunistickou ideologií doporučoval a objasňoval i velmi vyzrálým a ne vždy mladým vědcům z ČSAV (většinou archeologům, historikům a etnografům), tak koukali jako vejři, že u jimi tehdy nenáviděného Marxe je to, k čemu se někteří z nich těžce prohrabávali, a to na bazi moderních výzkumů. Už jsem tu někde uváděl příklad té antropoložky naprosto nedotčené oficiální ideologií i marxismem, zkoumající Indiány více méně ještě nezasažené bělošskou civilizací, která zjistila, že ve zkoumaném kmeni už sice pokročila majetková diferenciace, ale když se někdo příliš utrhl,tak jednou za čas, na náboženské slavnosti to všechno zase rozházel a začínal od nuly. Jen si bohužel už nevzpomínám, zda to „utržení se“ nějak souviselo s vlastnictvím výrobních prostředků – hlavně půdy, ale protože nešlo o zemědělské Indiány, ale lovce, tak asi ne – kromě té držby bezprostředně použitelných nástrojů, obydlí – ani to nebylo jednoznačné, to už u Slovanů. No a že Indiáni neznali pojem vlastnictví půdy, to je známé už z mayovek a byla to významná příčina konfliktů mezi bílými a rudými, obdobně zajímavé poznatky měl jeden aspirant z primitivních kmenů v Indonésii apod.
Kdyby znal Poláček zmíněnou podkapitolku či jiné práce Marxe, tak by se nám nesnažil argumentovat pro věčnost pudu vlastnit poukazem na tu výše zmíněnou držbu osobních nástrojů – to je pro Marxe samozřejmé, ty nástroje jsou víceméně prodloužením lidských končetin apod., ale v lovu si brali z přírody jako nevlastnitelného výrobního prostředku, z půdy – totéž, vodstva – kanoe už byly společným vlastnictvím, zpočátku to bylo i u dobytkářství a hlavně s tím vším se dalo zacházet jen společně!!!– takže vztah soukromého vlastnictví vzniká až s růstem účinnost výrobních prostředků, růstem produktivity práce, možností přisvojit si přebytek jiných lidí nad udržením života (otroctví či nevolnictví) a potom, když dělba práce postavila menšinu ve společnosti do takové denní profesní role, že ji mohli zneužít při rozdávání karet soukromého vlastnictví a zotročování lidí, částečně násilím a částečně jejich ideologickým oblbováním (i v oficiálních dnešních učebnicích se nezastírá, při vzniku první třídy soukromých vlastníků a vykořisťovatelů hráli významnou roli kněží, vojenští velitelé, písaři apod. a lidem se namlouvalo, že bůh to tak chce – pan Poláček si jen boha nahradil geny, pudy či jinými takovými „vymejšlenostmi“ a tím se stále více odhaluje – žádné nové objevy, jen z rychlíku viděné klasické figury buržoasní propagandy už od Marxovy smrti.
Mimochodem – Pan Poláček nepochopil to, co na Marxovi (a raném!!!) oceňují mnozí velcí filozofové aj. – a to je odcizení. Ať už s Marxerm souhlasí či ne, nikdo z nich netvrdí takovou blbost, jako pan Poláček, že by Marx viděl základ odcizení v trhu – samozřejmě je to odcizení práce v určitých vlastnických vztazích, odcizení výrobního prostředku, rodové podstaty apod. Ale tohle zase Poláček v tomhle textu nedokáže ani zaznamenat. Správně jsi se mu snažila vysvětlit to marxistické pojetí vlastnictví – já se o to pokoušel už dřív, ale je to marné, stejně ětlíš, že vývoj světa je dialektika evolučních a revolučních změn, že nic není samovolné, ale rodí se z neustálého boje lidstva o přežití a lepší rozvoj, tady on zřejmě čeká na nějaké osvícení od Boha, ale zase nás odkazuje na nějaké „později“, až prozře osvícen ještě více. A praktickou výchovu ke společnému hospodaření, která bude především záležitostí sofistikovaných vědeckých kolektivů zasahujících celé obory ve světě bez ohledu na odumírající národní státy, tu vidí pořád jako sousedskou občinu na vesnici –ale vlastně ani tu ne, ta hospodařit dovedla, ale spíše jako polistopadový spolek několik vykuků podnikatelů, kdykoli přiopravených okrást ostatní.
Takže neztrácej čas polemikou s Poláčkem, já bych na něj kašlal, ale on mrví marxismus, o kterém drtivá většina čtenářů nic neví, tak se tu pořád zoufale pokouším o osvětu .

– já přirozeně nic nevím a vědět nechci o nějakém nesmyslném sporu nominalistů atd, - čili mezi lidmi jenom různým způsobem podlehnuvším falešnému fetišistickému vědomí o výrobě, kde jak UH, tak SH produkuje práce!!!! v určitých souvislostech. Peníze jsou jen známky, ať už jsou fyzicky nebo ideálně přítomné – za nimi je hodnota produkovaná prací, peníze na té hodnotě nic nemění, daně jsou přerozdělením hdnot - jinými slovy zásahem do pravidel rozdšlování vlastnických titulů– tak to vidí teorie pracovní hodnoty a na tu nedám dopustit. Ale samozřejmě máte právo na své podlehnutí ideologii těch nahoře a složitostem jevových forem koloběhu kapitálu. Alespoň tyhle, z mého hlediska hlouposti, nepřiřazujete k Marxovi, kterého dost znáte.

Pane Heller, já opravdu nejsem znalec marxismu a nemohu s Vámi na toto téma diskutovat...Ale chtěl bych podotknout toto, Vy jste výborným odborníkem na marxismus, nicméně pouze jenom na ten marxismus..Ten je důležitým proudem v ekonomické teorii (pokud mám vypíchnout ekonomickou stránku věci, jako makroekonom mám k ní nejblíže), ale zdaleka ne jediný...Ekonomická teorie není ale jen Marx, ale také Smith, Ricardo, Keynes, Hayek, Beveridge, Coase a mnozí další...Pokud jste dílo žádného z nich ani zběžně nepoznal, nelze tedy říci, že Váš náhled může být objektivní...Např. jeden ze základních ekonomických pilířů marxismu, kterým je Vámi již zmíněná pracovní teorie hodnoty byla některými ekonomickými teoriemi odmítnuta...Kdo tedy může posoudit, kdo měl objektivně pravdu? Pánbůh? Dle mého nikdo...

přesně s touhle Vaší reakcí jsem počítal a čekal až mi vběhnete do pasti. Vaše logika má totiž závažné díry (je ovšem fakt, že jsem byl na sebe moc přísný, protože dějiny ekonomických teorií nám výborně přednášela Rita Budínová a při dalším vývoji se mi to různě vracelo - takže Keynese a některé neokeynesiánce znám a Smitha a Riccarda taky a taky tu základní argumentaci kolem tzv. transformačního problému, který máte na mysli) . MARXOVA TEORIE UŽ PŘECE v sobě zahrnuje poznatky předchůdců přehodnocené do nové syntézy, při četbě Marxe se člověšk setkává s jeho reagováním na hlavní ARGUMENTY ODPŮRCŮ, např. jeho kritické přehodnoceníé Smithova pojetí produktivní práce mi výrazně pomohlo.. Ale i kdyby ne - Vy jste nepochopil moji aregumentaci proč mne netrápí neznalost jiných přístupů do detailů (samozřejmě v některých základfních otázkách ji neznat nelze - např. v celkovém pojetí společnosti, uznávání či ne TPH, pojetí tříd apod. - ale on ten drzh odpovědí zase není až tak rozptýlený - nakonec to lze shrnout do několiks okruhů a ty různé individuální kombinace a přechody jednotlivých autorů už pro mne význam nemají.
Přehlédl jste to hlavní: Mně nejde o tápání autor, ale o konfrontaci i s realitou.Jestliže jsem se na základě znalosti marxismu přesvědčil, že ve společnosti působí různé strukturní prvky - např. ekonomika, náboženství a morálka a jen marxismus (zjednodušuji!!!) vnímá určující roli ekonomiky - proč bych ztrácel čas studiem těch směrů, které to odmítají? Půjdu se svým názorem do soutěže a je na těch stouprních jiných názorů, aby uvedli své argumenty (což oni taky dělají a mají na to skoro monopol ve sdělovacích prostředcích. A- jak snad vudíte i v těchto diskusích - mám odpověď na argumenty oponentů a navíc konzistentní.Zajímaly mne třídy, nestuduji různé produkty nemarxistických směrů detailně, ale to podstatné se ke mně dostalo, např. přes Machonina a Kellera - a vím, že ty jejich odpovědi nejsou to pravé ořechové, mohu si autorů vážit jako politických spojenců, ale jsem k nim s to postavit alternativu. Noa pak přijde to, co jste naťukl - otáka pravdy a možnosti ji nějak poměřovat. Váš agnostcismus samozřejmě nesdílím, ale problém vidím. Když vedle sebe stojí odlišné názory je nutné počítat, že to není jen otázka provnání nějakých faktů, ale i otázka ideologické determinace - a jakmile u človšks vznikne závislost na určité ideologii (tedy třídě), tak ho běžné postupy ověřování pravdivosti nepřesvědčí, protože u společenských procesů, se člověk většinou mnedožike zakončení určitého procesu (a ani to nemusí přesvědčit - stalijnosté např. odmítajéí uznat, že dějiny prověřily a odmítly protosocialismus - podle nich to byla jen náhoda subjektivní chyby. Přesto je dlouhobá společenská praxe hlavním kriteroem pravdivosti poznání. S tím nic nenaděláme. Takže . nehodlám ztrácet čas detailním studiem autorů vyslovujících nedostatečné odpovědi ale jsem připraven s nimi diskutovat a prezentovat protiargumenty. Lidi ať posoudí, co vysvětluje reálné jevy.A s tou TPH - to je to nejhorší, co mohl buržoasie Marxovi a marxismu provést a čemu díky své hlouposti vydatně asistovali přední tzv. marxističtí ekonomové a kupodoivu nikdo proti tomu neprotestoval. S Frantou Neužilem se nyn pokoušíme ty piliře argumentů proti TPH počínaje Bortkiewiczemi. Tak mi uveĎTE NĚJAKÝ ARGUMENT, KTERÝ ŘEŠÍ JINÝ SMěr LÉPE A MŮŽEME SE O TOM BAVIT V KONFRONTACI S REALITOU.

Jak tak čtu pana Zíku, tak je mi jasné, že postmoderní způsob uvažování nás stále drží v kleštích, ač si to ani neuvědomujeme. Hlavně umět vyjmenovat, co kdo říkal, a pokud možno nemít vlastní názor. Ještě by si někdo o nás mohl myslet, že jsme přesvědčení o tom, že máme pravdu (což by patrně byla úplná katastrofa!).

Josefe, Tobě zkrátka není pomoci ...

... pokud prohlásíš Marxovo učení za výsledek syntézy, ale - protože od té doby už uplynul nějaký pátek - odmítáš, aby samo toto učení bylo součástí dalších a dalších syntéz, jsi uvězněn v jakési sektářské cele a zřejmě se s tím nedá nic dělat.

Pokud to ještě korunuješ odpovědí Klusáčkovi, že o nějakých sporech nominalistů či kartalistů a metalistů nechceš nic slyšet, protože by ses takto zřejmě dostal na buržoazní zcestí ... a zároveň zdůvodníš kartalistickou pozici u teorie peněz jako správnou ... aniž by sis uvědomil, že ten Tvůj Marx byl METALISTA (!!) ...

... tady už nemám slov ...

A kde vůbec bereš sakra jistotu, že odcizení nespojoval Marx (taky) s trhem ?

Engelsovo láteření proti "konkurenci obecně" z Valenčíkem uveřejněné jeho práce z let 40.tých (XIX.století) bys znát mohl ...

Ty si Marxe přizpůsobuješ prostě svému výkladu, kde trh bez monopolu soukromého vlastnictví hraje pozitivní roli - podobně jako já, jenže já mám úctu k této osobnosti a neohýbám si jí podle své potřeby a říkám toto stanovisko za sebe - a nevkládám ho Marxovi do úst ...

... doufám, Pepíku, že aspoň toho Klimana a Freemana (marxismus TSSI) vezmeš na milost.

Snad ano, protože tito marxisté typu Temporary Single System Interpretation (nebo Approach) odmítají sraffiance apod. (což také nemáš v oblibě) jako walrasiánský marxismus, v hospodářském systému i v teorii hodnoty považují za podstatnou dynamiku a nikoli rovnováhu ... a hodnota a (v případě konkurenční abstrakce) výrobní cena tvoří u nich jediný (single) provázaný systém - jako když určitou věc vidíš z různých úhlů pohledu ...

To je ortodoxie marxismu, která je schopná odpovědět v souladu s pozdějšími poznatky na tzv. transformační problém a zůstat jakoby marxistickou politickou ekonomií "neznečištěnou" cizími příměsemi ...

Pokud odmítneš i TSSI(A) jako buržoazní šalebné mámení, tak to Ti buď Marx milostiv ...

... protože Tvá (teoretická) izolace bude už úplná a spojenci už asi žádní (spojenci na úseku poznání, teorie, vědění - v praktické politice předpokládám spojence snad asi - aspoň doufám - neodháníš) ...

trošku zjednodušil a kromě toho na mne už šlo spaní.Ale v principu na tom trvám - ale takto:
Já samozejmě neodmítám se seznamovat s něčím jiným - čas od času to dělám - např. u Harveye, Žižeka, Kellera, a kromě toho ke mně některé shrnuijící závěry o metodologii jiných směrů doléhají - pochopitelně nemohu sledovat všechno, na to nemám čas ani teď v důchodu,ale myslím si, že mi žádná rámcová východiska v oblasti, které sleduji neunikají (ta individuální rovina - jak se která škola nazývá, jak jednotliví autoři kombinují ty různé prvky - nezlob se na mne - ale připadá mi, že jsou to v podstatě pořád stejné figury buržoasní nebo stalinské ideologie, vypadají nově, ale vždycky je lze redukovat na to staré. Ten těch hochů, které znáš Ty neznám, do studia Bortkiewicze se teprve pouštím a limituje mne jazykový handicap -. taky jeden pozůstatek mého objektivními okolnostmi vynuceného zanedbávání rozumných věcí v důsledku vysokého nasazení v tom, co tvořilo moji pracovní náplň (např. dnes vidím, že kdybych se nesnažil poctivě učit lidi před listopadem a nebo nevěnoval takové úsilí práci v aparátu KSČM, nějak to flákal a učil se jazyky a četl literaturu, bylo by to mnohem lepší - ale já mám blbou poctivou povahu neschopnou odlišit důležité a nedůležité, to máme v rodě)
Ale - když tedy občas okusím i nemarxistickou krmi - vždycky jsem zklamán, vždycky mohu maximálně konstatovt, že k tom a v tom se autor trefil do reality, ale celkově to je buď blbost nebo alespoň to nedosahuje té úrovně, které jsem se dopracovasl pomocí marxismu. Viz např. Keller - který je dobrý při kritice kapitalismu, ale jelikož nezná (nebo alespoň se snaží působit tím dojmem!!!!)marxismus, teorioi pracovní hodnoty, pojetí tříd apod. - tak se do té pravdy trefuje jen velmi nepřesně a nedochází prakticky k žádným závěrům (mimo jiné nenávidí akcent kognitariátu a samosprávu). I po hrubém seznámení s Bortkiewiczem tuším základní lapsus v jeho argumentaci - nebudu se předčasně shazovat - ale mám-li pravdu, tak se divím, že na takové blbosti může stát tak velký proud politické ekonomie a nejen politické ekonomie -ale to je právě osud marxismu, právě likvidace teorie pracovní hodnoty je největším vykleštěním marxismu, bez ní je marxismus bezzubý a chybí základ pro jeho logiku.
Ale zpět k Tvé argumentaci: Jestli někteří hoši z těch sporných stran zastávají marxistické stanovisko, tak co mi vyčítáš? Že neznám jejich jméno? Ale - já tomu nevěřím, v tom bude zase nějaký fígl, bude to vypadat jako marxismus, ale marxismus to nebude. Kvůli úspoře času bych TI BYL VELMI VDĚČNÝ, kdybys mne s jejich názory seznámil - asi ne na tomto foru - ale na mé adrese, kterou znáš- ale nechci Tě zatěžovat, máš práci.
A neobviňuj mne, že že odmítám jakékoli rozvíjení marxismu - vždyť právě já ho provádím -moje a Frantova teorie protosocialismu s vlastní aplikcí TPH na tento systém je zcela originální, kritizuji Marxe za přecenění politiky, reviduji jeho negativní vztah k příslušnosti služeb do proletariátu apod., možná prohlubuji jeho pojetí třídní role a výrobních vztahů - i té hodnoty, dokonce aplikujeme TPH na ekologii (téhle pasáži vůbec nikdo není s to porozumět) - to jsem Ti přece už mockrát popsal. Takže - pokud jsme s Frantou "izolováni" - je to prostě tím, že vy (teď to zjednošuji, abych TĚ NAŠTVAL) jste natolik v zajetí buržoasní ideologie a módnosti, že prostě odmítáte o naší logice uvažovat - to jsou ideologické, ne gnoseologické příčiny a tím hůře pro Vás. (a taky pro stalinisty).
A správně předpokládáš, že ideové rozdíly mi nebrání uzavírat politická spojenectví (to je tedy honosně řečeno u politicky bezvýznamného důchodce - ale budeš se divit - momentálně takové spojenectví mám - se stalinisty v KSČM - máme stejný cíl - prosadit v KSČM diskusi o strategii - ale - nejde o žádný kompromis ideový - viz Lenin - abychom se mohli sjednotit, musíme se ideově rozejít (tedy vymezit cíle!!!).

Pane Hellere, mohl byste tady předložit své pojetí Marxovy kategorie "odcizení"? - Možná, že by to pomohlo leccos objasnit.

-----------------------

Marxistická teorie hodnoty a nemarxistické ekonomické modely: jakožto ne-ekonom se nemohu kvalifikovaně pouštět do ekonomických diskusí, nicméně ve zcela obecné rovině bych se v tomto ohledu skutečně postavil principiálně na stranu pana Hellera.

Zdá se totiž, že se zde stále míjejí dvě zcela rozdílné roviny argumentace: nemarxistické (tj. nikoli na teorii pracovní hodnoty fundované) ekonomické teorie a modely vycházejí v podstatě z té představy, že zde prostě máme určitý počet ekonomicky činných aktérů - a že jde konec konců jenom o to, tyto jednotlivé aktivity vzájemně koordinovat a zharmonizovat tak, aby v celém systému vznikalo pokud co nejméně kolizí (krizí), a aby celý systém produkoval pokud možno co největší efekty (zbožní produkty respektive zisk). Tento čistě výnosový model je pak ovšem možno ještě modifikovat i tím směrem, že čistá maximalizace produkce není z celospolečenského hlediska vždycky tím nejracionálnějším cílem, že je zapotřebí ještě zohlednit i aspekty sociální (nezaměstnanost) a ekologické. Nicméně, i při zohlednění oněch dvou vposledku jmenovaných faktorů se jedná o model čistě ekonomický.

Zatímco Marxova teorie pracovní hodnoty - tam se jedná opravdu o něco podstatně jiného.
Velice zjednodušeně je možno říci: v Marxově teorii pracovní hodnoty se nejedná o to, jakým způsobem má fungovat ekonomika - nýbrž o to, co to všechno udělá se samotným č l o v ě k e m.

Člověk-výrobce tu nevystupuje pouze v roli jakési - libovolně zaměnitelné - figurky na šachovnici ekonomických procesů, nýbrž člověk sám, jakožto humánní (respektive právě dehumanizovaná) bytost je tu středobodem veškeré pozornosti.

To je právě ten zcela zásadní rozdíl mezi marxistickým a nemarxistickým pojetím ekonomie, respektive politické ekonomie. A z tohoto hlediska lze mít i plné pochopení pro pana Hellera, že na ty nemarxistické modely hledí s nemalým despektem.
Samozřejmě, tyto nemarxistické modely mohou mít daleko bezprostřednější vztah k realitě stávajícího k a p i t a l i s t i c k é h o způsobu fungování ekonomiky; ale chybí jim zcela právě ten zcela podstatný rys, totiž chápat ekonomiku jako bytostnou tvůrčí činnost samotného člověka.

Anebo, ještě zcela jednoduše řečeno: je to prostě rozdíl mezi ekonomií, a mezi p o l i t i c k o u ekonomií.

Obavam se, ze prohlasenim kapitalismu za nejefektivnejsi system, jehoz efektivite kazda zmena, zejm. k humanizaci, uskodi a tedy se musi zmenit i sama vnitrni motivace cloveka k praci, aby takovy system fungoval.......

.....je zaver svrchovane ekonomicky, podrobit se ekonomicke diskuzi se pak jednoduse musite.

K tomu poznamka, myslim klicova. Maximalizace zisku a maximalizace produktu - neni totez. Ani nahodou neni totez, v dost sirokem rozmezi podminek jde dokonce jedno proti druhemu. Dokonce zde, v tomto rozporu, spociva jeden z korenu soucasne krize (kapitalismu).

Pane Dospivo, Vy jste ve svém příspěvku z 30.Ledna 2014, 20:10:7 otevřel krajně důležitý problém.
Ne snad že by toto téma tu bylo nové, tak či onak kolem něj kroužíme celou tu dobu, ale Vy jste tady aktuálně akcentoval ten problém, který má marxistické pojetí člověka a společnosti právě s vědomím, se sebeuvědomováním si jednotlivce, jakožto reálné lidské bytosti.

Použijme tedy této příležitosti, abychom si zde toto téma rozebrali důkladně a systematicky.

Připomeňme si: marxistická teorie vychází důsledně z toho modelu, že člověk (jakožto individuum) není nějakým zcela nezávislým, autonomním aktérem, který - jako jakýsi "duch vznášející se nad vodami" - zcela volně iniciuje a realizuje své životní cíle, záměry, projekty.
Pro marxismus je člověk principiálně právě oním proslulým "souborem společenských vztahů" - to jest, je zrozen do zcela určitého světa a socializuje se ve zcela určitém světě, kterýžto svět má zcela konkrétní charakter, který lze popsat a vyjádřit určitým rámcovým myšlenkovým modelem.
Všeobecně řečeno, marxismus v tomto ohledu patří (stejně jako například Hegelův systém) do kategorie s t r u k t u r á l n í c h pojetí a modelů společnosti a člověka.

Marxismus má proto ty samé přednosti a výhody, které mají všechny obdobné strukturální teorie - je schopen odkrývat determinanty lidského jednání respektive lidského žití vůbec, které obvyklému, "přirozenému" pohledu zůstávají skryty.

Tento "přirozený" náhled na člověka - na rozdíl od oněch strukturalistických - vychází právě naopak z toho, že člověk je principiálně právě ono zdejsoucí individuum, jaké vidíme a potkáváme všude kolem nás. Lidé zde vystupují jako přirození aktéři, jednají jednou tak a jednou zase jinak, podle toho co sami chtějí. Respektive, jejich aktivity jsou výslednicí jejich osobních cílů a toho, jaké limity jejich jednání kladou reálné vnější podmínky a danosti tohoto světa. (Zapamatujme si onen pojem "limity"; v následujících úvahách se ukáže být pojmem klíčovým.)

Takže, stojí tady pohled strukturální proti pohledu přirozeně-individualistickému.
Který z těchto pohledů je teď ten pravý, který z nich nás přivede k hlubšímu poznání člověka a společnosti?

Onen strukturální pohled má jednu už zmíněnou zásadní přednost: dokáže rozkrývat - a učinit viditelnými - právy ty struktury a determinanty, kterými si lidské individuum ve svém běžném žití vůbec nedokáže uvědomit.
To determinující respektive preformující působení oněch struktur je totiž - obvykle! - natolik skryté, natolik zprostředkované, natolik subtilní, že je pro onu "přirozenou" lidskou mysl vysloveně neviditelné. Necvičená mysl prostě vůbec nemá vypracovaný pojmový aparát, ale především vůbec nějakou vnitřní představu toho, jak tyto struktury působí, jak ovlivňují naše životy, jak vůbec existují.

A je proto také krajně obtížné, to působení, ten vliv oněch struktur tomuto necvičenému vědomí nějakým způsobem přiblížit, učinit ho názorným.
Pan Heller pro tyto účely používá příměru tuším o "atmosféře" - to znamená že onen jednotlivý jednající subjekt není ve svém jednání determinován mechanicky-lineárně, nýbrž že se jaksi "nadýchá" té atmosféry oněch (v marxismu ekonomických) struktur, a tím do sebe převezme jejich působení.

Já sám pro tyto účely používám příměru o "silovém poli", respektive "magnetickém poli". Onen aktér-přirozený lidský jedinec jedná sice bezprostředně (zdánlivě) autonomně; ale ve skutečnosti se pohybuje právě v onom silovém respektive magnetickém poli, které ho nenápadně, neviditelně, nicméně v konečném efektu přece jenom spolehlivě přitahuje do jednoho určitého směru. Do jednoho určitého vzorce jednání a konání.

Takže, potud vše v pořádku. Strukturalismus (včetně marxismu) se v tomto ohledu oproti přirozenému, na chápání a vnímání lidského individua omezenému pohledu jeví jako progresivnější, vyšší stupeň poznání, který nám umožňuje spatřit strukturální a metastrukturální rámcové podmínky a determinanty našeho jednání. A nejen je spatřit - nýbrž také, vědomě a cíleně je m ě n i t.

Je tedy možno náš přehled o vztahu přirozeného kontra strukturálního pohledu ukončit konstatováním naprosté priority onoho vidění strukturálního?

Bohužel - skutečnost sama je vždycky ještě o něco složitější. A jak na straně jedné má marxismus všechny přednosti a výhody strukturální analýzy, stejně tak na straně druhé sdílí i všechny její deficity.

Uveďme si pro ilustraci opět jeden názorný příklad. Dejme tomu, že máme nějaký shluk atomů. Onen přirozený pohled vidí jenom ty atomy - každý má nějaký (svůj vlastní, individuální) impuls, každý z nich se pohybuje nějakým (vlastním) směrem. Je to tedy pouze volný shluk "individuí". Tyto atomy-individua tu sice nejsou samy, narážejí i na ty atomy jiné, ale ty jsou pro ně jenom vnějškovým faktorem, vnějškovým omezením.

Strukturalistická (a tedy i marxistická) metoda převrací celý pohled - a onen shluk atomů nepojímá jako jenom náhodné nashromáždění jednotlivých atomů na společném místě v jednom čase, nýbrž jako jeden provázaný c e l e k. Pro který platí zcela nové, specifické zákony pohybu. Tento strukturalistický náhled tedy přijde s tézí: Když my tento celý shluk atomů zahřejeme, tedy když mu dodáme energii, budou se i všechny j e d n o t l i v é atomy pohybovat rychleji. My tedy můžeme onen - zdánlivě zcela autonomní - pohyb jednotlivých atomů/individuí ovlivňovat a řídit jaksi "zdálky", globálně, aniž bychom museli vykonávat přímý, lineární vliv na kterýkoliv jednotlivý z nich.

To je bezpochyby pravda; jenže to čertovo kopyto se tady skrývá v tom, že veškerá pozornost se od onoho individuálního pohybu přesouvá, přelévá k onomu pohledu p o u z e globálnímu.
Strukturalismus (a tedy i marxismus) zde v podstatě zaujímá stanovisko: my se nemusíme zdržovat tím, že bychom prozkoumávali a analyzovali n i t r o jednotlivých atomů, jejich vnitřní složení, jejich vlastní individuální energii a impuls; nám naprosto postačí ony g l o b á l n í vlivy respektive struktury.

A tímto příkladem z fyziky se dostáváme přesně tam, kde leží zásadní deficit marxistického determinismu - že totiž nikdy nedokáže dosáhnout samotného člověka. Totiž člověka v jeho jediné reálné podobě, jako lidské individuum.

Toto lidské individuum totiž ve své vlastní existenci není nikdy činné jako jakási vzdálená "struktura", nýbrž je činné a aktivní výhradně t a d y a t e ď.

Jestliže tedy z onoho pohledu strukturální marxistické analýzy se lidské individuum jeví jako jenom v ý s l e d e k (byť i jakkoli zprostředkovaný) působení oněch (ekonomických) struktur, pak z hlediska reálného lidského individua je tento vztah přesně opačný: toto individuum, tento reálný člověk si ve svém vlastním životě klade své vlastní cíle, které vycházejí z hlubin jeho vlastní autonomní, nezaměnitelné osobnosti - a všechno ostatní, včetně oněch marxistických ekonomických metastruktur, se mu jeví jako jenom konec konců (!) v n ě j š k o v é faktory.

Toto lidské individuum samozřejmě ví, že nemůže dělat naprosto všechno co si usmyslí; ale všechny ty překážky a determinanty jeho žití se mu jeví jenom jako určité objektivní l i m i t y.
Život nikdy nebyl jednoduchý, existuje tu spousta překážek a omezení; proč by zrovna ta omezení způsobovaná životem v kapitalismu tu měla mít nějaký výjimečný status? Jsou nakonec ještě horší věci nežli kapitalismus; rozhodující je můj vlastní život, a to, co já sám z něj dokážu udělat.

Takže, ještě jednou, o co se vlastně jedná: jako každý strukturální pohled na sociální realitu, i ten marxistický je nakonec jenom pohledem j e d n o s t r a n n ý m. Marxismus z celého komplexu lidského žití dokáže doopravdy vidět jenom a jedině to determinující působení, které jde směrem od oněch struktur směrem k člověku - ale zásadně nedokáže podívat se na věc optikou zcela opačnou, totiž právě z pohledu onoho lidského individua.
"Jednosměrná ulice", nazval jsem tento deficit marxismu; a domnívám se nadále, že je to označení výstižné.

Samozřejmě, že marxismus sám n e p o p í r á existenci lidského individua; jenže, to je pro něj vždycky jenom jakousi "zbytkovou veličinou". Něčím, co ještě tak nějak zbyde, když už všechny ty marxistické ekonomické determinanty vyčerpaly veškerou svou působnost.

Marxismus principiálně nedokáže vidět svět z perspektivy právě tohoto zdejsoucího individua; a proto také marxismus nikdy nedokáže dosáhnout, oslovit člověka jako takového.

Marxismus dokáže člověka oslovit právě a jenom jako účastníka oněch s t r u k t u r - především jakožto příslušníka té či oné třídy. Jenže, kdo už sám sebe definuje, kdo už sám sebe ve svém vlastním životě chápe jako "třídu"?!... K takovéto identifikaci mezi lidským individuem a třídou dochází pouze ve výjimečných dějinných situacích, když se sociální situace i těch lidských individuí stává aktuálně nesnesitelnou.

Takže, závěrem: přes veškerá svá verbální přihlášení se k dialektice, marxismus nikdy nedokázal vytvořit skutečně dialektický, vyvážený model vztahu struktur a jedince - vztahu lidské determinovanosti a lidské autonomie.

Dialektika, pravá dialektika, to je jenom a jedině takový model, kde je možno procházet sem a tam o b ě m a směry - v daném případě od individuálního k metastrukturálnímu a naopak - a kdy z obou těchto perspektiv se ta náprotivná jeví jako jenom druhotná, případně zcela irelevantní.
Jakmile se v této absolutní rovnováze jenom trochu něco poruší, jakmile se tu váhy vychýlí jenom trochu na jednu nebo na druhou stranu, jakmile se jedna jediná strana koncipuje jako "konec konců" prioritní - v tom okamžiku máme konec s dialektikou.

Namísto pravé dialektiky zde zůstane pouze dialektika formální, pouze verbální přihlášení se k principům dialektiky, které ale nejsou v praxi realizovány.

Marxismus, to se nedá nic dělat, zůstává i nadále jenom onou "jednosměrnou ulicí", se svým pojetím člověka jakožto výslednicí ekonomických determinant. A dokud marxismus tuto svou jednostrannost nepřekoná, nemůže si činit nárok na to, být dostatečným instrumentem jak pro výklad společnosti, tak pro její smysluplnou přeměnu.

dlužím Ti ještě ten trh a odcizení- přece nechceš tvrdit, že u Marxe a Engelse je trh podstatný faktor odcizenÍ? Stačíi si pročíst Ekonomicko-filozofické rukopisy. O Kapitálu a dalším nemluvě. Samozřejmě - kdybychom brali odcizení hodně široce, tak mohli mluvit o jeho výrobně silově podmíněné stránce dané již dělbou práce a dokonce už dělbou práce mezi občinami, kdy vznikl trh - nic takového ale u Marxe nenajdeš. Marx spojuje odcizení až s vlastnictvím a to kapitalistickým (výrazně odlišuje prostou zbožní výrobu a kapitalistickou). Trh je přece jen prostředek k překonávání rozporu ve zboží - mezi skrytě společenským a zjevně soukromm charakterem práce a k odcizení dochází až když se zbožím stává pracovní síla. To je přece banalita proi kažého znalce Marxe. Ale nic proti - uveď mi nějakou konkrétní pasáž - dej mi i ten odkaz na Engelse (ne na Radima, ten je taky schopen kouzlit zz Marxe nesmysly, to jsem už zažil)

dlužím Ti ještě ten trh a odcizení- přece nechceš tvrdit, že u Marxe a Engelse je trh podstatný faktor odcizenÍ? Stačíi si pročíst Ekonomicko-filozofické rukopisy. O Kapitálu a dalším nemluvě. Samozřejmě - kdybychom brali odcizení hodně široce, tak mohli mluvit o jeho výrobně silově podmíněné stránce dané již dělbou práce a dokonce už dělbou práce mezi občinami, kdy vznikl trh - nic takového ale u Marxe nenajdeš. Marx spojuje odcizení až s vlastnictvím a to kapitalistickým (výrazně odlišuje prostou zbožní výrobu a kapitalistickou). Trh je přece jen prostředek k překonávání rozporu ve zboží - mezi skrytě společenským a zjevně soukromm charakterem práce a k odcizení dochází až když se zbožím stává pracovní síla. To je přece banalita proi kažého znalce Marxe. Ale nic proti - uveď mi nějakou konkrétní pasáž - dej mi i ten odkaz na Engelse (ne na Radima, ten je taky schopen kouzlit zz Marxe nesmysly, to jsem už zažil)

Nesmysl. Za prvé si myslím, že si marxismus špatně vysvětlujete a za druhé - jak může marxismus (pokud ho chápete jenom jako učení K. Marxe a B. Engelse) něco překonat, když oba pánové jsou již dávno mrtví. Když někdo jiný začne marxismus rozvíjet, vždycky se najde někdo, kdo řekne, že to vůbec žádný marxismus není. Kdo má nárok být jejich pokračovatelem?
Marxismus v prvním slova smyslu tedy nemůže už nic překonat. Jednotliví marxisté ovšem mohou překonat cokoliv. A taky překonávají.
Marxismus je přece metoda, něco, co nám slouží. Nesloužíme my jemu.

Pan Poláček pokračuje v omílání svých nesmyslů a nadále nevnímá připomínky - nehodlám už ztrácet čas zbytečným vysvětlováním. Pokud by někdo chtěl něco z marxismu vysvětlit - nechť si poslouží, rád to udělám.

Zajímalo by mě, jestli máte pane Hellere někde zpracovanou teorii "protosocialismu" a jeho vládnoucí třídy. Uvažuji, že bych zkusil disertačku o normalizaci a přemýšlím nad metodikou.

Případně mi napište na karen.jiri@seznam.cz

dáváte mi znovu příležitost, abych - po několikáté v této diskusi - udělal reklamu knížce Heller,J., Neužil, F. a kol., Kdopak by se Marxe bál?,Praha,Futura a.s., 2011,cca 560 str.
Bohužel - vzhledem k nechuti zavedených vydavatelství s distribuční sítí vydávat cokoli podezřele marxisticvkého, komunistického a nadto všdeckého, co nezaručuje prodejnost, jsme to za sponzorské peníze (my jsme chudí a nemáme žádné příjmy z prodeje) vydali ve Futuře, kde je hlavním vlastníkem KSČM, takže ke koupi je to jen v prodejně FUTURY v budově ÚV KSČM, Praha 1,Politických vězňů 9,2.patro - lze tam i napsat. Cena teď už bude jen asi kolem stovky. Ale klidně Vám to - nebo někomu jinému - mohu poslat elektronicky, ovšem v ne zcela zkorigované podobě,s chybami. Můj mail heller47@seznam.cz.
Je to takové naše (s kamarádem Neužilem) životní dílo. Není tam jen ten porotosocialismus, ale i aplikace marxismu na globální kapitalismus, prognóza samosprávného socialismu a jen lehce načrtnuté uvažování o strategii prvních kroků k socialismu. Nikdo kromě nás nezkusil aplikovat teorii pracovní hodnoty na ekologickou problematiku. Ale poctivě varuji, znám jen pár lidí, kteří se tím prokousali, neměli jsme čas na čtenářsky přítažlivou formu, nadto vycházíme z dosti tradičních kategorií marxismu, které podle potřeby rozvíjíme - takže pro člověka, který není zvyklý na tyto pojmy a logiku marxismu je to hrozná dřina- vidíte, že nechci klamat. K tématu normalizace se příslušné pasáže dají použít - ale nikoli jako hhistorická faktografie, my ji nevidíme jako něco zvláštního v rámci systému, takže lze použít celkovou analýzu systému a jeho odrazu v dnešním neostalinismu. Bojujeme na dvě fronty - proti kapitalismu i proti staloinismu a idealizaci minulosti. Vám se to bude těžko líbit.

Pokud jsem tady použil nevhodné formulace ve smyslu pořekonání nebo nepřekonání marxismu tak se omlouvám, ale myslím to tak - metodologie (čili obecná metoda, filozofické východisko) vycházející z z autentického marxismu a rizvíjená zhruba vsouladu s logikou původních klasiků (s následovníky už je to horší) je dnes ten nejlepší nástroj poznání světa, mimo jiné i proto, že je ideologií nejpokrokoivější třídy s neomezeným zájmem na osvobození člověka. Evičko - nemohu ale souhlasit s tím, že se nedá určit, který filozofický či rkonomický apod. směr hlásící se k marxismu se k němu hlásí oprávněně a není třeba deformací z pozic buržoadní ideologie. To se přece určit dá, myšlenkx klasiků nejsou až zase tak mnohovýznamné, ikdyž jsem si nejednou říkal, zds sdi klasikové vůbec uvědomovali co z jejich myšlenky může vyplynout, když pro tyto myšlenky neměli žádný záchytný bod v dobové či předdobové realitě. Např. jen ta čistě vydedukovaná a neempirická prognóza VTR v Grundrissech nebo globalismu v Manifestu či Leninova definice tříd atd. Takže normálními metodami kritiky textu atd. - na to nejsem odborník - navíc při vnímání přesných odkazů -lze prokázat, kdo je teorii klasiků blíže a kd dále nebo s ní nemá nic společného a komu která teorie objektivně slouží. Komplikace při tomto prověřování je ovšem v tom, dnes prakticky nelze počítat s nějakou porotou složenou z lidí zhruba znalých logiky marxismu klasiků a nezaslepených nějakou variantou buržoadní nebo stalinské ideologie. Proto napoř. mohli po listopadu tak kopat do marxidmu a klasiků různí omezerní slouhové buržoasie v médiích či v politice či politici buržoasier typu V.Havla, P.Bratinky apod. A protoi taky může na nižší úrovni totální ignorant pokud jde o marxismu, který z něj nadto nic nečetl, jako je pan Poláček láka´t na své kecy poctivé levicové lidi a obviňovat mne, který se marxismem zabývám celý život že ho nevykládám správně., že on mu rozumí líp. A ostatní diskutéři mu to žerou a mlčí, protož jednak o tom marxismu taky nic nevědí a jednak se v nich zachytilo jak ztotožňován marxismu s ideologií a praxí elity protosocialismu, tak i některé podle dezinformace buržoasní ideologie - často vystupující v převlerku za neo či postmarxismus. Takže mlčení, přebíhání k atraktivnějším temsatům, nečtení dlouhách pasáží - pokračující nevědomost pomáhající tomuto systému. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Jo - ještě k tomu rozpoznávání co je a co není aujtentický marxismu. Myslíš Evi, že může být za marxiustu uznán teoretik, který popírá teorii pracovní hodnoty, zpochybňuje dialektiku i určující roli základny vůči nadstavbě a příčiny pdu minulého systému vidí pouze ve špatném fungování teoretické fronty?
Takového AUTORA, PROFESORA A DrSC ŠÉFA úSTAVU MARXISMU-LENINISMU VÝZNAMNÉ ŠKOLY A ČLENA ODBORNÉHO zázemí KSČM jsem znal. Takže - bez uznání a práce s teorií pracovní hodnoty není autentický marxismus dle klasiků, je to svým způsobem srdce marxismu.

Pepíku, já ti to všecko věřím. Ale z těch knih se to studuje hrozně těžko. Měl bys být naživu ještě aspoň třicet let, abys to mohl pořád někomu vysvětlovat osobně.
Když se někomu hezky vynadá, on to hned lépe pochopí :-)

... no ten Engels, Pepíku (Nástin kritiky politické ekonomie), ... pokud Ti to tak moc vadí na Valenčíkově Marathonu nebo na webu Strany demokratického socialismu (www.sds.cz) ... tak Ti pořád zbývá možnost nakouknout do českých stránek velkoarchívu marxists.org. (cestina), kde je Kapitál i mnoho jiných věcí ...

... schází asi možná třísvazkový čtvrtý díl (Teorie o nadhodnotě - v českých zemích publikován někdy v letech 1958 - 1968), ale už jsem tam dlouho nebyl, kdoví jestli nepřibyl už i ten 4. díl Kapitálu taky ...

... mám pocit, že i Grundrissy tam najdeš - takže když píšeš svůj vlastní text, tak stačí "potáhnout kurzorem blánou" Marxův text, na který chceš odkázat ... a nemusíš to hledat v reálné knihovně a psát se s tím ...

nejde jen o mou neznalost pojetí lidského osudu na základě marxismu-leninismu. Jde o mou neschopnost chápat váš způsob, jako krok vstřícný vůči mému odlišnému pojetí levicového smýšlení.
Zde nejde přeci o vnitrostranické soupeření o moc, ale o poznání a zkoumání vlivu lecjaké teorie na politickou praxi.
K tomu ojediněle přispíváte. Jde pouze o prohloubení vašeho umění vlídné ironie,
A ta vám rozhodně není cizí.......tvrdil bych.

Evičko - jéžíšmarjá, jáTi nenadával, ani v nejmenším, to bych si nedovolil - ale perspektiva se ještě třicet let hádat s nemarxisty mne opravdu neláká.
Mirku - díky za bibliografický typ, mně nevadí vALENČÍK A KOMUNIKUJU S NÍM A VŮDCI sds jsou kAMARÁDI. Já jen RADIMOVI NEVĚŘÍM, ON JE TO VELKÝ KOUZELNÍK s pravdou a vždycky byl.
Pane Petrásku - to víte, že mám smysl pro humor a v osobním styku jsem takový bodrý strýc - ale v teoretické diskusi a v politice a v marxismu zvlášť neznám bratra. Zvláště když získám dojem, že lže, podvádí a dělá ze sebe chytrého, když to ani nečetl.Což není Váš případ - Vy máte jen jiný názor, bohužel já Vám moc nerozumím v čem, Vy spíše jen tak" házíte špeky" Jinak se s Vámi shoduji, že tady nejde o moc, ale právě proto jsem tak ostrý - jde o mnohem víc - o objektivně pravdivé vidění světa a mne jako bývalého kamntora strašně zlobí, když žáci (tedy já měl vždycky jen dospělé) se neučí a hlásají různé blbosti, které navíc ještě někomu nedobrému objektivně slouží, což oni nevědí ale říci si nedají. Asi tak k mému způsobu uvažování. Jinak myslím, že můžete sám posoudit zda v praktické politice bychom mohli být spojenci - tam už se kompromisy dělat dají.

Stále znovu a znovu tu straší ta stará marxistická představa, že dějiny samy - jenom prostým nárůstem dělby práce - nám tu laskavě připravily všechny podmínky pro jakousi harmonickou, homogenní, bezrozpornou komunistickou společnost, a že nám postačí jenom svrhnout ty údajně přežilé formy kapitalisticko-tržní ekonomiky, a tento krásný svět nám tu sám od sebe rozkvete přímo před očima.
Poté co tato představa o všeobecné pospolitosti prostřednictvím celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků utrpěla naprosté ztroskotání ve všech pokusech ji realizovat v praxi, je její stávající modifikací ta představa, že sice tu stále máme ještě dějinami připravenu a jaksi "na klíč dodánu" tu základnu pro onen šťastný komunismus - jenomže prý se pracující třída napřed musí n a u č i t toto své štěstí plně prožívat. Je tedy pouze zapotřebí naučit se v l a s t n i t - a to sice napřed v malém, ve skupinkách, v družstevním vlastnictví, a pak už nám to dozajista půjde i ve velkém. Zkrátka, ten komunismus nakonec přece jenom vybudujeme, jenom holt trochu oklikou, přes družstevní vlastnictví.

Tato představa "přes družstevnictví ke komunismu" stojí a padá s už zmíněnou základní marxistickou tézí, že prý práce, pracovně-výrobní činnost člověka má principiálně s p o l e č e n s k ý charakter.
Už jsem tu několikrát doložil, že tento marxistický axiom je - přinejmenším v této a b s o l u t n í formě - zcela neudržitelný; nicméně, ze strany marxistického tábora je stále železně setrváváno na této víře.
Rozeberme si tedy celou tuto záležitost znovu, systematicky.

Podívejme se napřed, z jakých důvodů svého času Marx tento postulát vytyčil.
Každý myslitel, každý teoretik, který má za cíl vytvořit koncept nějaké sociálně homogenní, vnitřně harmonické společnosti, napřed musí najít nějakou nosnou základnu, na níž by takovouto všeobecnou pospolitost bylo možno vytvořit.
Platón takovouto nosnou základnu viděl v "idejích" - v nehmotných praformách dokonalé existence všech věcí, v praxi doplněné o sociálně homogenizační působení totálního společného vlastnictví sociální skupiny "strážců státu".
Aristoteles tento tmel spojující společnost v dobrém státě spatřoval v institutu "přátelství", doplňovaném striktní výchovou všech občanů ze strany státu k zachovávání ctností, řádného způsobu života.
Hegel - ten vyšel opět v podstatě z Platónovy koncepce idejí, rozšířil ji ovšem na celý chod dějin i evoluce. Toto dosažení ideálního stavu věcí je v podstatě proces sebepoznávání lidského v ě d o m í - jakmile člověk-občan v dějinném procesu dospěl k dokonalému, finálnímu sebepoznání, bude se chovat v souladu s onou "ideou".

Marx - jakožto přesvědčený materialista - samozřejmě odmítá a zavrhuje tento Hegelův idealismus; a na místo onoho Hegelova vývoje lidského ducha v dějinách staví pracovní činnost člověka, a rozvoj jeho výrobních sil. S pokračujícím rozvojem těchto výrobních sil dojde k čím dál tím větší dělbě práce, tedy k nutnosti čím dál tím větší vzájemné pracovní koordinace respektive kooperace. Tím bude čím dál tím více narůstat "společenský charakter" práce, který se bude - jakožto reálná "materiální základna" čím dál tím více dostávat do konfliktu se soukromovlastnickými, tedy individualistickými formami vlastnictví (především za kapitalismu). Tento konflikt mezi "základnou" a "nadstavbou" se nakonec vyhrotí tak, že si sám vynutí svržení kapitalismu; a zároveň onen postulovaný "společenský charakter práce" poskytne automaticky dostatečnou, reálnou základnu pro onu homogenní a harmonickou komunistickou společnost.

Takže, tolik krátký přehled několika historických pokusů o vytvoření modelu homogenní, harmonické lidské společnosti. Pro nás je tu rozhodující jeden poznatek: Karel Marx ten svůj postulát o "sociálním charakteru práce" prostě m u s e l vytvořit - protože jinak by pro svůj koncept komunistické revoluce neměl vůbec žádnou základnu, žádný argument. Právě proto z tohoto důvodu musel železně setrvávat na tomto - jak se v dalším ukáže, nemálo problematickém - postulátu, a právě proto se ho jako klíště musí držet i dnešní marxisté: protože bez tohoto postulátu se všechny představy nějaké vnitřně bezrozporné, harmonické, soudržné a "soudružské" postkapitalistické společnosti rozpadají v prach.

Takže, podívejme se teď podrobněji na to, jakým způsobem je onen postulát "společenského charakteru práce" vlastně odůvodněn, o jaké argumenty a myšlenkové modely se vlastně opírá. A do jaké míry jsou tyto argumenty skutečně udržitelné.

Základní problém je v tom: onen samotný postulát o "společenském charakteru práce" je sám o sobě vyloženě banalitou.
Jestli se tím nemyslí nic více nežli to, že každý lidský jedinec se pracovním schopnostem, pracovním technikám musí napřed naučit od ostatních - od svých rodičů, od ostatních příslušníků své komunity, od svých učitelů, od svých mistrů - pak se jedná o naprostou samozřejmost, o které v podstatě není vůbec zapotřebí ztrácet slov.

Jde o to: ten marxistický postulát o "společenském charakteru práce" může mít jenom tehdy nějaký vyšší smysl a význam, když se jím míní právě to, že tato vlastnost práce má reálný potenciál, vytvořit základnu právě pro onu homogenní a harmonickou společnost v komunismu. Komunistická společnost tedy nebude takovou, kde by každý hleděl v prvé řadě na své vlastní osobní, individuální zájmy a potřeby, nýbrž každý bude s každým jiným příslušníkem dané společnosti (tzn. v konečném efektu s každým obyvatelem této planety) spojen neviditelným, ale niterným poutem "společenského charakteru práce", který pak svůj výraz a svou jevovou formu nalezne ve společném vlastnictví výrobních prostředků.

Jinak řečeno: tento "společenský charakter práce" může mít jenom a pouze tehdy opravdovou historickou relevanci, když má zároveň reálně k o l e k t i v o t v o r n ý charakter. Když dokáže lidská individua niterně přetvořit, přeformovat natolik, že budou ona nadinvidiuální, kolektivní pouta ke všem ostatním pociťovat jako přirozenou, integrální součást své vlastní osobnosti.

Krátce řečeno, máme tu tedy

1. postulát k o o p e r a t i v n í h o (společenského) charakteru práce, a

2. postulát k o l e k t i v o t v o r n é h o působení práce.

A všechno, absolutně všechno - pro marxistické pozice - závisí na tom, jestli se podaří prokázat jasnou a nezpochybnitelnou souvislost mezi postulátem č. 1 a postulátem č. 2. Tedy to, že kooperativní charakter práce automaticky a nevyhnutelně také znamená kolektivotvorný charakter práce.

Podívejme se na to poněkud blíže.

Především pan Heller tu pořád operuje s kategorií "kognitariátu". S tím, že právě tento se vyznačuje vysokou mírou pracovní kooperace. A jako příklad zde jmenoval sám sebe, že může od svého pracovního stolu přes svůj počítač respektive internet kooperovat, své myšlenky porovnávat s jiným vědcem někde třeba v USA.

No dobře, takže zůstaňme u tohoto příkladu. Máme tedy vědce, dejme tomu vedoucího nějakého výzkumného institutu, který právě komunikuje (tedy kooperuje, ve smyslu "společenského charakteru práce") se svým vědeckým kolegou někde třeba na zcela jiném kontinentu. Onen vědecký kolega je také vedoucí výzkumného institutu; a oba jsou činní - jak už z logiky věci vyplývá - ve stejném výzkumném oboru.

A teď, tato "kooperace" vyhlíží asi takto. Pan profesor A sděluje svému kolegovi B: "Pane kolego, právě jsme v našich výzkumných pracech udělali rozhodující průlom. Na základě našeho objevu je možno očekávat příliv značných financí, jakož i vysokou mezinárodní prestiž a vyznamenání pro toho, kdo s tímto objevem přijde.
Zcela upřímně, pane kolego - kdybychom se chovali jako ještě někdy za dob temného kapitalismu, pak bychom si samozřejmě výsledky naší práce nechali jenom pro sebe, nechali bychom si to patentovat, a shrábli bychom za to sami všechny peníze, prostředky do výzkumu i veškerou slávu. Ale protože jsme si plně vědomi toho, že práce, a to především práce výzkumná, má principiálně společenský charakter, je nám hrubě proti mysli tento princip společenského charakteru práce jakýmkoli způsobem narušovat. Proto se s vámi kolegiálně rozdělíme o všechny výsledky naší práce, a protože vy tam u vás v Americe máte v tomto ohledu samozřejmě daleko větší možnosti, pak vám i plně přenecháme právo tento n á š vynález používat plně a neomezeně ve v á š vlastní prospěch."

Takže, nějakým takovýmto způsobem by asi musel probíhat dialog v rámci onoho kognitariátu, kde by se onen kooperativní charakter pracovní činnosti plně realizoval jako zároveň plně k o l e k t i v o t v o r n ý faktor.

- Jen tak mimochodem, když už jsme u toho kognitariátu: jestliže platí, že právě činnost na poli moderních informačních technologií je ta nejvíce kooperativní, nejvíce společenská - pak by se přece muselo zákonitě očekávat, že všichni ti "ajťáci" budou už naprosto a plně "zespolečenštění", a že budou do jednoho bez výjimky členy komunistické strany?!...
Jenže, v holé sociální realitě se věc bohužel jeví daleko spíše tak, že právě tito pracovníci v oboru informačních technologií jsou - ti největší individualisté! Ti nejpřesvědčenější zastánci individualistické autonomie každého jednotlivce! No a ono je to také asi docela logické, a dokonce i z čistě marxistického hlediska - ta jejich práce informatika atd. je totiž v prvé řadě velice náročná i n d i v i d u á l n í činnost, kde každý sám ze sebe musí vydat maximální výkon, jinak se sesype celý - informační - systém. A stejně tak, každý z těchto "ajťáků" má přinejmenším potenciální možnost přijít s nějakou novou ideou, která z něj může udělat milionáře nebo miliardáře (jako svého času třeba z jistého Billa Gatese). Už tento fakt vede tyto informatiky daleko spíše k tomu, myslet a jednat individualisticky, nežli nějak "kolektivisticky".

Takže: z onoho charakteru (moderní) pracovní činnosti jakožto nutné k o o p e r a c e ještě nikterak nevyplývá, že by tato činnost měla také formující vliv na lidskou osobnost ve smyslu k o l e k t i v i z a c e. Není tu k spatření nic, co by mohlo nějakým způsobem přesvědčit o reálnosti postulátu, že kooperativní charakter práce (důsledek narůstající dělby práce) může mít dostatečný potenciál pro vytvoření nějaké sociálně homogenní, bezrozporné, kolektivistické společnosti.

Přesně naopak: čím více je moderní způsob pracovní činnosti závislý na kreativní činnosti každého jednotlivce, tím více dostává tato pracovní činnost individualistický charakter.

Jestliže tedy i přesto nadále zůstává cílem dosažení nějakého typu nekapitalistické respektive postkapitalistické společnosti, pak je nutno se smířit s poznatkem, že klasická marxistická teorie práce pro vytvoření této nové společnosti v žádném případě neposkytuje reálnou základnu. A že je tedy nutno hledat jiné cesty.

Pokud bychom celou záležitost chtěli ironizovat, mohli bychom konstatovat, že Marxovo pojetí práce jakožto společenskotvorného faktoru má asi tolik reálné funkcionality, jako ten Hegelův "absolutní Duch".

vaše úvahy o ajťácích jsou naprostá blbost.
Víte o tom houby.

Paní Hájková, onen marxistický postulát o principiálním rozdílu mezi vlastnictvím soukromým a vlastnictvím osobním není opravdu až natolik komplikovaný, aby ho nemohl pochopit i ten intelektuálně nepříliš obdařený Poláček.

Otázkou ovšem je, jestli si někdo z marxistického tábora dal tu práci, aby skutečně přezkoumal, do jaké míry je toto marxistické a b s o l u t n í oddělení, odtržení vlastnictví soukromého a vlastnictví osobního opravdu udržitelné.

Já už jsem tu zmínil minule, opakuji to ještě znovu: podle marxistické představy tady existuje nějaký "člověk předtím" a nějaký "člověk potom", mezi nimiž neexistuje zřejmě naprosto žádná kontinuita.

Ten "člověk předtím" - to je onen dejme tomu ještě pravěký lovec, který má jen čistě své osobní vlastnictví, nikoho nevykořisťuje a nikomu neubližuje, nemá žádnou potřebu hromadit bohatství nad to, co mu postačí k jeho holému přežití.

Zatímco ten "člověk potom", to je podle všeho geneticky nějaká úplně jiná bytost (snad přicestovalá z nějaké cizí galaxie?), tato bytost odhalila "soukromé vlastnictví", a z oné dobrotivé a kolektivně smýšlící bytosti prvobytně pospolné společnosti je tu náhle jako mávnutím kouzelného proutku bezohledný egoista, posedlý touhou donekonečna hromadit bohatství, a vysávat přitom své spolubližní až do krve.

A přitom, oním "soukromým vlastnictvím" které nám tu během okamžiku z bytosti andělské vytvořilo kreaturu ďábelskou, tak tímto "soukromým vlastnictvím" může být třeba - ten samý kus pazourku, který tatáž osoba předtím používala jako ono "nevinné" vlastnictví osobní!

Jakmile totiž onen pračlověk přestal tento pazourek používat sám, pro svou vlastní osobní produkci svých životních potřeb, a dal tento pazourek do ruky dejme tomu svému bratrovi, s tím že tento bratr je manuálně šikovnější a že on sám má zase lepší obchodní talent, takže když se dají dohromady vydělají na tom nakonec oba, ale podle marxistické teorie se onen pračlověk-majitel pazourku v tom samém okamžiku stává - soukromovlastnickým kapitalistou a vykořisťovatelem!

Aby nedošlo k omylu: já v žádném případě nezpochybňuji relevanci soukromovlastnických vztahů pro charakter společnosti; ale chci jenom poukázat na to, že ono ortodoxní marxistické absolutní dělení na "vlastnictví osobní" a "vlastnictví soukromé", jako by to prvé bylo něčím absolutně jiným nežli to druhé, a jako by onen osobní vlastník měl principiálně jiné zájmy a jiné motivy nežli onen vlastník soukromý, že toto absolutní dělení je prostě neudržitelné.

Jak onen osobní vlastník, tak i onen soukromý vlastník mají to společné, že svého majetku chtějí využívat primárně ve s v ů j vlastní, individuální prospěch.
Rozdíl je jenom a jedině v tom, že onen soukromý vlastník (tedy majitel výrobních prostředků) má k realizaci tohoto svého vlastního prospěchu obvykle daleko větší možnosti, nežli onen "samovýrobce".

O co se v celé této záležitosti jedná (a proto je o to také takový spor): Vy ani v komunistické, ani jakýmkoli jiným způsobem "kolektivistické" společnosti nikdy nemůžete bezezbytku vygumovat onen základní princip lidského jednání, který znamená: jednat ve svém vlastním zájmu, a využívat svého vlastního majetku ve svůj vlastní prospěch.

Je to právě zcela tento nejzákladnější princip motivace jednání každého lidského individua, který vždycky bude působit jako destruktivní, nebo přinejmenším centrifugální faktor v jakékoli kolektivisticky pojaté, homogenní lidské komunitě.
Jestliže my tedy chceme přese všechno nějakou takovouto alespoň v z á s a d ě harmonickou a pospolitou lidskou komunitu vytvořit, pak se nám to dozajista nepodaří na tom základě, že tyto individualistické faktory lidské existence budeme ignorovat, že je budeme popírat.

Jenom tím, když si je přiznáme, když si je uvědomíme, můžeme pracovat aktivně na jejich překonání. Nějaká iluze o nějakém apriorně "společenském" charakteru člověka nám tu opravdu nic nepomůže.

Pro naši "ekonomickou frakci": já jsem přislíbil že si ty Vaše ekonomické modely ještě blíže promyslím; ale bohužel se v současné době opravdu z čistě časových důvodů k prostudování oněch textů nemohu dostat. A přinejmenším následující týden v tomto ohledu vypadá ještě daleko hůře.

Až v horizontu několika týdnů situace vypadá poněkud lépe, měl bych mít trochu dovolené, takže pak se snad dostanu k tomu se této záležitosti poněkud systematičtěji věnovat.

Paní Hájková - t o h l e má být skutečně Váš argument? Dozajista, sám činný v informačních technologiích nejsem; nicméně - a to asi jako jeden z opravdu mála na tomto diskusním fóru - jsem den co den osobně zapojen ve zcela reálném pracovním procesu, u jedné dosti velké firmy; a tak mám snad přece jenom jakousi docela reálnou zkušenost a povědomost o tom, jaký charakter tato práce skutečně má. Bez jakýchkoli teoretických či ideologických floskulí, ve své čiré realitě.

Kdybych ke svým vlastním - tvrdě pracujícím - kolegům v práci přišel s tím, že jejich práce má prý "společenský charakter", mohu Vás ujistit - v tom okamžiku se sesypou smíchy.

nechápu, oč vám vlastně jde. Nechápu, proč musíme být stále ve sporu, když se jistě jedná jenom o nedorozumění.
K tomu zájmu: Lidé přece jednou poznají, že v jejich vlastním zájmu je to, co je v zájmu všech. Někteří to vědí už dnes.
Marx s tím podle mého názoru také počítal.

Já nejsem povinná vám žádné argumenty předkládat. To musíte předkládat vy mně, pokud mě chcete přesvědčit. A to se vám zatím nepodařilo. Zatímco J. Hellerovi se to podařilo.

to Heller:

Ať už, Josefe, je Valenčíkova koncepce pravdivá nebo ne, musím přiznat, že ma vysokou míru vnitřní konzistence ...

... a to vůbec není tak málo ...


Ostatně ta Tvoje teorie ... respektive toho vašeho tandemu ... stejně tak ...

Mirku -to bych řekl, že naše koncepce je konzistentní, vždyˇˇ tím taky lidi štveme - že jsme přechytralí a máme na všechno odpověď, legrace. Nechci se chlubit, ale jelikož Radim určitě nestojí na pevných marxistických základech, tak bych mu tu jeho koncepci dokázal rozvrátit (ale teď ani nevím kterou). Ale my si nevadíme.
Mimochodem - legrační shodou okolností jsem si připravoval pro naše nové členy podnikatele takový krátký výklad o penězích z té obecnější stránky (kolegyně z banky půjde nsa konkretum) a tak jsem narazil na ty Tvoje metalisty a nominalisty. (Ti kartalisti tam nebyli) Ale ujišťuji Tě, že Marx nebyl ani jedno, ani druhé a rozhodně ne metalista. To nemůže být nikdo, kdo uznává TPH a rozlišuje UH a SH. Ale to jindy.
Evičko, dobře Ti radím, kašli na Poláčka, já Ti ho znázorním v jednom sovětském vtipu:
Americká loď poškodí ruskou ponorku. Vyleze ruský kapitán na americkou loď a křičí "Počemu vy razgromili naš korabl?" (jistě rozumíš). Vidí, že mu nikdo nerozumí tak se ptá - Sprechen sie deutsch? Parlé vous francais atd. až se konečně zeptá i anglicky. Američané se rozzáří a že přirozeně rozumějí. Načež Rus spustí "Počemu vy razgromili naš koitrabl?" A to je přesně pan Poláček,ať mu vysvětlíš cokokoli jakkoli,stejně zase znova spustí svůj kolovrátek, ze kterého je jasné, že nic z Tvého výkladu nepochopil (Nemusel by to přijmout, stačilo by dát na vědomí, že to chápe pak by musel přidat něco nového - ale to on ne.) Mimochodem z něj zřejmě lezou úžasné nesmysly - já to sice nečtu, ale přece jen jsem si povšiml té jeho argumentace, jak by se smáli jeho manuálové té společenskosti práce. Přesně stejnou argumentaci užívali ti Kapkové, Fojtíci a Bil´akové -a jejich nižší verze vůči teoretikům před listopadem, když přišli s nějakým závažným poznatkem- většinou s upozorněním na vážnost problému či s návrhem na zlepšení systému. Načež řekli, to je jen teorie, na to není čas, teď musíme splnit plán, připravit sjezd, oslavit výročí atd. Ale když vznikly poruchy v ekonomnice, tak vynadali teoretikům, že to nepředpověděli. Bohužel - v dnešní KSČM je to dost podobné -tam jsou pořád volby nebo sjezd.
Ještě k tomu smíchu manuálů (já bych řekl, že je dost podceňuje - pokud by se jim to ovšem podalo lidsky a ne poláčkovsky),ale i kdyby - pan Poláček jen dokazuje, že se od nich příliš neliší tím, že není s to překročit známou a odborníky uznávanou mez mezi běžným vědomím a teoretickým vědomím. Ta vznikla se vznikem dělby na duševní a fyzickou práci, kdy byla většina společnosti přímo ekonomicky oddělena od náročnější duševní činnosti a teoretického poznávání - to společnost mohla umožnit jen menšině, většinou propojené s vlastníky výrobních prostředků. Dnes je sice profesionálů duševních pracovníků mnohem více a v svývh oborech jsou na mnohem vyšší úrovni, ale zase je svět složitější a i u nich vzniká stav fachidiotismu. Takže, kdo nemá speciální společenskovědní výcvik na teoretika, je schopen poznávat jen jevové formy a i Poláček chlubící se znalostí Platóna snad ví, že je rozdíl mezi jevovými formami a podstatami.Tady se právě odhalují třeba i našprtaní diletanti.
Ale z marxismu víme, že zase určitý typ praktické zkušenosti (podle Lenina z politiky, podle nás z realizace či nerealizace vlastnických aktivit), může i běžné vědomí otevřít pro přijetí správných a náročných teoretických poznatků, které jsou na první pohled v rozporu se "zdravým selským rozumem". Ovšem, to běžné vědomí má tendenci se spojovat s ideologií vládnoucí třídy, a to pak je mnohem horší prolomit. To se právě stalo panu Poláčkovi, čili "nechte maličkých přijít ke mně" a "blahoslavení chudí duchem" - jejeje, teď jsem tomu dal, porušil jsem své zásady a nekvalifikovaně vlezl na pole, které neznám.

já ty Poláčkovy texty už samozřejmě nejsem schopna číst. Je jich čím dál tím víc a jsou čím dál tím delší. Vlastně to platí o těch tvých taky. Rozum už mi to nebere. Vracím se vždy k těm jeho artikulům a vím, že jsou nesmyslné a přinejmenším negativistické, takže člověku nic nemohou dát. Jinak možná leccos chytrého a zajímavého napsal také.
Pane Tejkle, vy se nezlobte. Na těch vašich úvahách se mi také leccos líbí a nemyslím si, že Pepík musí mít pravdu úplně ve všem. Nikdy se mi nezdálo, že vy dva byste si odporovali nějak zásadně.
A ještě k tomu tvému závěrečnému postesknutí, Pepíku: Já neznám kvalifikovaně téměř nic a skoro žádné zásady nemám, takže si můžu dělat, co uznám za vhodné a co chci. Někdy je to docela těžké se rozhodovat. Řídím se proto taky něčím jiným než rozumem.

Že Marx NEBYL metalista?

No, když tedy pominu, že se to učí ve školách, pokud se toto vůbec přednáší, tak bych připomněl samozřejmě dílko "Ke kritice politické ekonomie" z roku 1859 a celé úvodní pasáže z prvního dílu Kapitálu ...

O Marxovi lze například říci, že NEBYL (bez ohledu na občasná echa - např. v III. díle Teorií o nadhodnotě) jednoznačným přívržencem Sayova zákona ...

tady ano ... jeho skepse vůči tomuto zákonu byla silná, i když nedosahovala úrovně Sismondiho a zejména Malthuse, kterého jinak osobně nenáviděl ...

Proto lze (mimo jiné) provádět syntézu jeho a Keynesova učení ... což se nakonec i stalo a děje ...

Ale že by Marx NEBYL metalista ?

... to slyším skutečně poprve ... a pochybuji, že bys přesvědčil jakéhokoli vysokoškolského učitele zaměřeného na dějiny ekonomického myšlení a teorií ...

Mockrát jsem zdůrazňoval, že tyhle speciální znalosti teorií mimo marxismus, tedy i ekonomických, neznám. Při studiu svého vedlejšího oboru politická ekonomie jsem zrovna na tohle vůbec nenarazil - a to byla Budínová a celá tehdejší katedra PE sídlící na porávnické fakultě, vedoucí Adam, přežil snad jen Makal, dobrá - ale tehdy to byla ještě opravdu POLITICKÁ ekonomie. A později jsem se už tomuhle vůbec nevěnoval - vysvětloval jsem proč. Že se něco dnes učí ve školách a je to nějak obecně chápno - to pro mne skutečně není argument. Úctu k formálním autoritám jsem v průběhu let ztratil. Zvláště pokud jde o zařazování Marxe někým někam - viz ta po více než 100 let trvající bortkiewiczovská argumentace proti TPH, o které mám pocit, že by jí mohl zkritizovat i naprosto průměrný student marxismu a přesto ji vážně přijímají a přežvykují lidé slavných jmen. Rozhodně nehodlám o něčem přesvědčovat nějakého vysokoškolského fachidiota (to není osobní urážka, jsme to v podstatě všichni), který běhá celý život jako veverka ve stejném bubnu, což si myslím nejsi ani Ty, ani já či Franta.
Ale problém může být v chápání toho metalismu.V Ekonomické encyklopedii z r. 1972 jsem si přečetl, že základem metalismu je názor, že peníze musí mít svou vnitřní hodnotu, která by byla zřejmá již při pouhém pohledu na ně a která by zaručovala jejich používání. Zřejmě se ale metalismus později spojoval s názory na nutnost zlatého krytí peněz. Nevím nic o tom, že by se Marx k něčemu takovému hlásil a pokud ho tam později někdo zařadil, tak je to blbost, stejně jako ten transformační problém - pro zábavu jsem ochoten se o tom bavit - ne tady, ale na své adrese - na základě nějakých citátů, ale důležité to není.
Marx přece pouze popisuje, proč se peníze svou formou staly všeobecným ekvivalentem, charakterizuje je jako zvláštní zboží, jehož užitnou hodnotou je právě ta funkce všeobecného ekvivalentu a míry hodnoty a hodnotou abstraktní práce vynaložená na jeho výrobu. Z toho přece neplyne požadavek nutnosti vazby peněz na konkrétní drahý kov. Vždyť přece dál Marx ukazuje, jak ty funkce peněz klidně mohou plnit papírové peníze a pak i ty deriváty. Hodnota přece není u Marxe energetická substance, ale de facto vztah, společenská dohoda o poměřování, která je věcnou formou jen zprostředkována. Tohle bylo v solidní marxistické ekonomii obvyklé. Nechce se mi to obnovovat v hlavě, ale ovedu si jasně představit v jaké míře mohl Marx akcepotovat Sayův zákon a co nemohl přijmout.
Syntéza s Keynesem je zase pitomost. -Keynes prostě zkoumá jevové formy podstaty charakterizované Marxem, aniž by ji přijal (tottiž ty různé formy stimulace poptávky a jejího přibližování se k nabídce možné v rámci kapitalismu - na objektivní podstatě hodnoty a nadhodnoty mu nezáleželo). Tedy Mirku - čím víc mi toho předkládáš z oficiální PE, tím raději jsem, že jsem si tím nezatěžoval hlavu a tím více vidím, jak bídná míra pochopení Marxe v této PE (či vlastně jenom E) je. A o to větší zlost mám na protosocialistickou elitu a její ideology, kteří nedokázali rozvíjet skutečně marxistickou PE a nechali PE tak zaneřádit buržoasním svinstvem.
Ale klidně polemizuj - ale snad radší na mé adrese ne? Už tak jsme otrávili dost lidí a konkurujeme v tom panu Poláčkovi.

Mockrát jsem zdůrazňoval, že tyhle speciální znalosti teorií mimo marxismus, tedy i ekonomických, neznám. Při studiu svého vedlejšího oboru politická ekonomie jsem zrovna na tohle vůbec nenarazil - a to byla Budínová a celá tehdejší katedra PE sídlící na porávnické fakultě, vedoucí Adam, přežil snad jen Makal, dobrá - ale tehdy to byla ještě opravdu POLITICKÁ ekonomie. A později jsem se už tomuhle vůbec nevěnoval - vysvětloval jsem proč. Že se něco dnes učí ve školách a je to nějak obecně chápno - to pro mne skutečně není argument. Úctu k formálním autoritám jsem v průběhu let ztratil. Zvláště pokud jde o zařazování Marxe někým někam - viz ta po více než 100 let trvající bortkiewiczovská argumentace proti TPH, o které mám pocit, že by jí mohl zkritizovat i naprosto průměrný student marxismu a přesto ji vážně přijímají a přežvykují lidé slavných jmen. Rozhodně nehodlám o něčem přesvědčovat nějakého vysokoškolského fachidiota (to není osobní urážka, jsme to v podstatě všichni), který běhá celý život jako veverka ve stejném bubnu, což si myslím nejsi ani Ty, ani já či Franta.
Ale problém může být v chápání toho metalismu.V Ekonomické encyklopedii z r. 1972 jsem si přečetl, že základem metalismu je názor, že peníze musí mít svou vnitřní hodnotu, která by byla zřejmá již při pouhém pohledu na ně a která by zaručovala jejich používání. Zřejmě se ale metalismus později spojoval s názory na nutnost zlatého krytí peněz. Nevím nic o tom, že by se Marx k něčemu takovému hlásil a pokud ho tam později někdo zařadil, tak je to blbost, stejně jako ten transformační problém - pro zábavu jsem ochoten se o tom bavit - ne tady, ale na své adrese - na základě nějakých citátů, ale důležité to není.
Marx přece pouze popisuje, proč se peníze svou formou staly všeobecným ekvivalentem, charakterizuje je jako zvláštní zboží, jehož užitnou hodnotou je právě ta funkce všeobecného ekvivalentu a míry hodnoty a hodnotou abstraktní práce vynaložená na jeho výrobu. Z toho přece neplyne požadavek nutnosti vazby peněz na konkrétní drahý kov. Vždyť přece dál Marx ukazuje, jak ty funkce peněz klidně mohou plnit papírové peníze a pak i ty deriváty. Hodnota přece není u Marxe energetická substance, ale de facto vztah, společenská dohoda o poměřování, která je věcnou formou jen zprostředkována. Tohle bylo v solidní marxistické ekonomii obvyklé. Nechce se mi to obnovovat v hlavě, ale ovedu si jasně představit v jaké míře mohl Marx akcepotovat Sayův zákon a co nemohl přijmout.
Syntéza s Keynesem je zase pitomost. -Keynes prostě zkoumá jevové formy podstaty charakterizované Marxem, aniž by ji přijal (tottiž ty různé formy stimulace poptávky a jejího přibližování se k nabídce možné v rámci kapitalismu - na objektivní podstatě hodnoty a nadhodnoty mu nezáleželo). Tedy Mirku - čím víc mi toho předkládáš z oficiální PE, tím raději jsem, že jsem si tím nezatěžoval hlavu a tím více vidím, jak bídná míra pochopení Marxe v této PE (či vlastně jenom E) je. A o to větší zlost mám na protosocialistickou elitu a její ideology, kteří nedokázali rozvíjet skutečně marxistickou PE a nechali PE tak zaneřádit buržoasním svinstvem.
Ale klidně polemizuj - ale snad radší na mé adrese ne? Už tak jsme otrávili dost lidí a konkurujeme v tom panu Poláčkovi.

Mockrát jsem zdůrazňoval, že tyhle speciální znalosti teorií mimo marxismus, tedy i ekonomických, neznám. Při studiu svého vedlejšího oboru politická ekonomie jsem zrovna na tohle vůbec nenarazil - a to byla Budínová a celá tehdejší katedra PE sídlící na porávnické fakultě, vedoucí Adam, přežil snad jen Makal, dobrá - ale tehdy to byla ještě opravdu POLITICKÁ ekonomie. A později jsem se už tomuhle vůbec nevěnoval - vysvětloval jsem proč. Že se něco dnes učí ve školách a je to nějak obecně chápno - to pro mne skutečně není argument. Úctu k formálním autoritám jsem v průběhu let ztratil. Zvláště pokud jde o zařazování Marxe někým někam - viz ta po více než 100 let trvající bortkiewiczovská argumentace proti TPH, o které mám pocit, že by jí mohl zkritizovat i naprosto průměrný student marxismu a přesto ji vážně přijímají a přežvykují lidé slavných jmen. Rozhodně nehodlám o něčem přesvědčovat nějakého vysokoškolského fachidiota (to není osobní urážka, jsme to v podstatě všichni), který běhá celý život jako veverka ve stejném bubnu, což si myslím nejsi ani Ty, ani já či Franta.
Ale problém může být v chápání toho metalismu.V Ekonomické encyklopedii z r. 1972 jsem si přečetl, že základem metalismu je názor, že peníze musí mít svou vnitřní hodnotu, která by byla zřejmá již při pouhém pohledu na ně a která by zaručovala jejich používání. Zřejmě se ale metalismus později spojoval s názory na nutnost zlatého krytí peněz. Nevím nic o tom, že by se Marx k něčemu takovému hlásil a pokud ho tam později někdo zařadil, tak je to blbost, stejně jako ten transformační problém - pro zábavu jsem ochoten se o tom bavit - ne tady, ale na své adrese - na základě nějakých citátů, ale důležité to není.
Marx přece pouze popisuje, proč se peníze svou formou staly všeobecným ekvivalentem, charakterizuje je jako zvláštní zboží, jehož užitnou hodnotou je právě ta funkce všeobecného ekvivalentu a míry hodnoty a hodnotou abstraktní práce vynaložená na jeho výrobu. Z toho přece neplyne požadavek nutnosti vazby peněz na konkrétní drahý kov. Vždyť přece dál Marx ukazuje, jak ty funkce peněz klidně mohou plnit papírové peníze a pak i ty deriváty. Hodnota přece není u Marxe energetická substance, ale de facto vztah, společenská dohoda o poměřování, která je věcnou formou jen zprostředkována. Tohle bylo v solidní marxistické ekonomii obvyklé. Nechce se mi to obnovovat v hlavě, ale ovedu si jasně představit v jaké míře mohl Marx akcepotovat Sayův zákon a co nemohl přijmout.
Syntéza s Keynesem je zase pitomost. -Keynes prostě zkoumá jevové formy podstaty charakterizované Marxem, aniž by ji přijal (tottiž ty různé formy stimulace poptávky a jejího přibližování se k nabídce možné v rámci kapitalismu - na objektivní podstatě hodnoty a nadhodnoty mu nezáleželo). Tedy Mirku - čím víc mi toho předkládáš z oficiální PE, tím raději jsem, že jsem si tím nezatěžoval hlavu a tím více vidím, jak bídná míra pochopení Marxe v této PE (či vlastně jenom E) je. A o to větší zlost mám na protosocialistickou elitu a její ideology, kteří nedokázali rozvíjet skutečně marxistickou PE a nechali PE tak zaneřádit buržoasním svinstvem.
Ale klidně polemizuj - ale snad radší na mé adrese ne? Už tak jsme otrávili dost lidí a konkurujeme v tom panu Poláčkovi.

Podstatné je, že neplatí-li metalistické (a exogenní) hledisko, tj. peněz není nějaké pevně určené množství a produkt není nezávislý na jejich množství v oběhu, nejsou daně a fiskální výdaje (jenom) přerozdělováním.

Pane Hellere, našel jsem přece jenom chvíli času, abych se trochu prošel mým archivem. Onen zmíněný text od Engelse jsem tam neobjevil; uvědomil jsem si přitom ovšem, že pravděpodobněji jsem ho viděl v oné studii o Marxově "Komunistickém manifestu", kterou jsem tu už zmínil. Pokusím se tu pasáž (až budu mít dovolenou) tam najít; ale hledat několik odstavců v několikasetstránkové publikaci je ovšem nemálo problematická záležitost, nemohu slíbit že se mi to podaří objevit.

Nicméně, ten pohled do mého archivu se přece jenom vyplatil - objevil jsem tam hned několik materiálů, které mají velice úzkou souvislost s naším vlastním tématem, totiž s otázkou společenskosti člověka. Předností těchto materiálů je, že se pohybují zcela mimo jakékoli ideologické kategorie, jsou to prostě výsledky moderního výzkumu člověka. Jakmile bude trochu času, ty texty sem zreprodukuji.

Ovšem, musím předem upozornit, že ani tyto texty zastáncům teorie o principiálně společenském charakteru člověka asi nepřinesou mnoho radosti...

ekonomikakacířství




Jedna moje sci-fi pohádečka publikovaná na Outsidermedia a E-republice počínaje rokem 2010 ...


„Proti všem“ po 600 letech


Poznámka úvodem

Následující příspěvek je nejen příběhem pohádkovým, ale je zároveň důsledně (možná až příliš) zpracován podle českého mesiášského archetypu. K textovým obrazům, které snad ani nebude nutné nějak zvlášť vysvětlovat, inspirovaly autora zejména skutečné obrazy z Abuladzeho filmu „Pokání“, kde divák vidí současně atomový reaktor, vnitřní vybavení domu z doby předsecesní, zbrojnoše s halapartnou a ve středověkém kostýmu atd...


Na ranveji jedné nejmenované země, která kdysi ve velké většině přijímala z kalicha, přistává boeing.

Po přistavených schůdcích sestupuje na letištní plochu sedm zachmuřených mužů a jedna stejně zachmuřená žena. Nedbají na pozvání na slavnostní oběd a připravené vozy je podle jejich přání urychleně odvážejí přímo na velký hrad nad řekou.

Na Hradě, v místnosti k podobným setkáním určené usedá zachmuřené cizí Poselstvo k velkému stolu.

Naproti sedí prezident a vláda oné nejmenované, kdysi kališnické země.

Nikdo z nich příliš nemluví. Těm domácím není právě nejlíp, ale včerejší masové demonstrace, které se sice obešly bez zapálených aut, ale už nikoli bez násilí v ulicích, jim ukázaly pádně, že není kam ustupovat.

Opuchlé oči a tváře ukazují, že nikdo toho zrovna moc nenaspal. Ani jedna ze tří žen z vlády není nalíčená...

-.-.-.-.-.-

Vzájemné přivítání i první kontakt, první slova – vše je mrazivé a doslova zvoní ledem…

Nakonec obě strany přistupují k věci.

Zachmuřené a mrazivé cizí Poselstvo se začíná rozehřívat:

„Žádáme vysvětlení!“

Bezpartijní prezident se snaží – bohužel marně – obrátit celou záležitost v žert:

„Ale naše země tu neprováděla žádné masové znárodnění“... trochu se křečovitě zasměje, ale nikdo se k němu nepřidává.

Vedoucí Poselstva, bavorský emisar, ale neprojevuje žádný vztah k humoru a odpovídá vážně:

„To by tak ještě scházelo. Ale i to, co provádíte, si zatím nikdo nedovolil. Víte dobře, že veřejná podpora je v obecné poloze nepřijatelná. Je přípustná jen za určitých okolností – pravda, v Říši římské národů evropských okolností bohužel čím dál víc rozšiřovaných. Ale to, co předvádíte, nemá obdoby. Můžete nám nějak srozumitelně vysvětlit, kde jste vzali odvahu zavést veřejnou podporu jako obecný princip – tedy aby se tak řeklo totálně? Víte přece dobře, že mi tu žádný totalitarismus nepřipustíme…“

„No dovolte,“ ozval se rozhořčeně ministr vnitra té malé kališnické země, člen vlády za Nové liberály, „my tu přece žádnou totalitu nemáme. Naše země je demokratická, pluralitní a tak to i zůstane. Probíhají tu normálně svobodné volby a je pouze vůle obyvatelstva, že náš strategický směr je podporován v tak velkém rozsahu. Naši odpůrci tu zcela volně a svobodně kážou své Slovo – a mimochodem mají za sebou i víc jak polovinu informačních médií“.

Bavorský vůdce poselstva se zaškaredil:

„O demokracii teď nemluvím. V tom jsme tolerantní - i když ne uvnitř hranic Říše. Mimo území Říše sneseme jako obchodní partnery i válečné spojence, hm řekněme, …. i řízené demokracie, pokud je to v prospěch věci. Tady nám jde o Velká ekonomická přikázání Římského konsensu národů, která jste nadobyčej brutálně porušili…“

Mladá ministryně práce a sociálních věcí za Novou radikální stranu to už nevydržela:

“Konsensus národů? Nebyl to spíš konsensus nadnárodních elit z různých národů – a to ještě ne všech?

Ptali jste se snad někoho?

Proběhla snad nějaká referenda?“

Rozpálenou dívku přerušil jiný, profesorsky vyhlížející člen Poselstva:

„Historie nás učí, že obyvatelstvo je náchylné k mediálnímu štvaní a podléhá propagandě a dost dobře nerozumí odborným otázkám …

„… a co je pro něj dobré, že“, dodává výsměšně rozčepýřená ministryně práce a sociálních věcí, „za to vy to víte nejlíp, co …“

Ministr financí, člen Sociálnědemokratické výzvy, korektně upjatý oblekem i chováním, jak ostatně žádá jeho resort, chce zastavit hrozící konflikt a monotónním hlasem věcně dodává:

„Rád bych ctěné poselstvo upozornil, že to, co děláme, je rovněž výsledek rámcových tržních kalkulací. Systém je uspořádán tak, že naše veřejná podpora se vrací do veřejných rozpočtů s přírůstkem – nyní už dokonce i tehdy, když nezapočteme stále slábnoucí výnosy z Tobinovy daně, kterou mimochodem přece mají zavedenu i jiné státy. Koloběh hodnot je na úrovni, kdy se ekonomický život reprodukuje a jen tak mimochodem veřejný dluh je u nás zvyšován znatelně nižším tempem než (ministr se ušklíbl) ve většině ostatních zemí Říše.

A také bych rád ctěné Poselstvo upozornil na ty, kteří to všechno platí. Je škoda, vážení, že jste tu nebyli včera,“ dodá jízlivě a pokračuje, „a že jste proto neměli tu možnost shlédnout velikost demonstrací a jejich rozhořčení. Nejvíc transparentů neslo nápis „Nechte nám práci – dali jsme si na ní“. Jestli vám něco říká termín „mnichovská dohoda“, tak bych vás upozornil, že jde o parafrázi hesla právě z té doby, kdy našemu národu bylo nejhůř a že jde tedy o parafrázi symbolicky velmi významnou…“

Jediná žena z Poselstva se pokouší o vemlouvavý tón:

„Ale vždyť my nemáme jiné přání než vás pochopit. Ale nejprve bych se zeptala - jak je toto vše možné? Vždyť vaši předchůdci byli vždy spolehlivě poslušni Velkých ekonomických přikázání Římského konsensu národů …“

Nejstarší ministr, doyen reprezentace kališnické země, který toho už tolik zažil, polyglot, který ovládá asi 18 jazyků a nyní řídí za Sociálně revoluční stranu („leví eseři“) resort kultury, si jen smutně povzdechl:

„No právě proto, madam Trevandisová“, řekl stařec nedbaje tlumočníka nejen skvělou angličtinou, ale (zřejmě aby dámě, ve které bylo cosi smířlivého, zalichotil) dokonce i s mistrným napodobením cornwallského dialektu „právě proto. Výnosy z daně z příjmu právnických osob už hrají z relativního hlediska tak malou roli, že pro tuto zemi se stává nezbytným, aby byly vytíženy kapacity a aby skoro každý, kdo chtěl a mohl pracovat, tu práci měl za přiměřenou mzdu - i kdyby to znamenalo, že vysoká nabídka, která takto vznikne na trzích, téměř vygumovala zisky korporací. Je to pochopitelně škoda, že jsou zisky takto zasaženy nabídkovou hladinou, ale pro nás je důležité, aby plně vytížené kapacity a pracovní síly naplnily veřejné rozpočty z těch dalších zdrojů. Systém si na to už jaksi přivykl. Ze zisků jsme toho relativně vzato už beztak moc neměli, protože naši předchůdci přenášeli dlouhá léta – a to velmi pilně - na obyvatelstvo daňovou zátěž. Dělali to s ještě větším elánem než jinde … než například u vás.

A proto vznikla současná situace. Přišli jsme sice o daně ze zisků korporací – jenže ty už nás beztak zrovna moc neživily. Široká veřejnost platí skoro všechno a tak se vlastně živí víceméně sama – musí mít ovšem práci, což je nejdůležitější ze všeho. Nízké vytížení kapacit a práce by systém rozložilo – v tom je zájmový konsensus celé společnosti.

Právě ta velká poslušnost Římskému konsensu, ta - jak u nás říkají novináři „neoliberální mantra“ - způsobila, že všechno to zašlo mnohem dál než u vás – vy jste takto poslušné vládce neměli. No a přílišná poslušnost Římskému konsensu způsobila, že my už teď nemůžeme jinak. Tak dlouho jste ta své přikázání ekonomického katolicismu předkládali našim snaživým předchůdcům jako jediné světlo víry pravé, že to tito snaživci prostě přehnali. Jak se v naší zemi říká, byli „papežštější než papež“. Ale tato země tíhne k poměrně vysoké relativní rovnosti. A ta pomyslná pružina, oč byla napjatější, o to prudčeji překmitla na druhou stranu. Bohatec a korporace platili nesmírně málo – až to přestalo být významné v našich rámcových kalkulacích. A víte, potom když je skutečně zle – a zde bych si opět dovolil použít jedno naše staré úsloví – potom platí, že „košile je bližší než kabát“….

Starcova cornwallská angličtina dozněla.

Chvíli bylo ticho, protože nikdo najednou nevěděl, jak pokračovat v komunikaci.

-.-.-.-.-.-

Nakonec ticho přerušil bavorský předák cizího poselstva a s urputným výrazem procedil:

„Takže vy se dohodnout nechcete?“

Prezident, který toho zatím mnoho nenamluvil, odpověděl hlasem studeným jak damascénská ocel:

„Dohodou máte na mysli naší kapitulaci?“

„Samozřejmě, že ne“, zašveholila madam Trevandisová, „zde vám předkládáme takzvané řezenské ortely … tedy pardon, řezenské protokoly. Jsme schopni přistoupit na nejrůznější ústupky týkající se mechanismů veřejné podpory. Ostatně v ústředních orgánech Říše zkoumají váš model a myslím, že vám neřeknu nic nového, když vám povím, že existují i vaši stoupenci v centrále Říše – samozřejmě že ani zdaleka nepřevažují. Ale ten Váš ekonomický model totalizované parametrické veřejné podpory, musí být demontován, pokud mají být zachovány vaše vztahy s Říší. To se nedá nic dělat - v této hypertrofované podobě, přehnané jak rakovinový nádor, ano tak je to správné přirovnání, v této skutečně maligní poloze a roli … je nezbytné společnou silou nádor vyříznout … jinak by nám nezbylo než to cizí ohnisko, než to ložisko jaksi … hm jak to říci …. „opouzdřit“ …“

Ticho.

„Aha, takže o p o u z d ř i t,“ hláskuje po chvíli ministr financí štítivě a ve tváři se mu objevují známky poraženectví, „čili to by znamenalo ….“, ministr financí nedomluvil a jen se upřeně díval do zdi za hřmotného bavorského předáka Poselstva …

„Ano“, řekl bavorský protagonista s jakýmsi labužnickým nenávistným elánem. Předtím v letadle řekl madam Trevandisové „nejedu se s nimi handrkovat jako na trhu. Jdu jim ukázat sílu Říše a jejich pravidel. Říše a Svět nejsou žádný holubník, žádná pokusná laboratoř, kde se v nějakých křivulích rozpouští to, co je základem světového pořádku“.

„Ano, chápete rychle a správně, Herr Kratochvil“, pokračoval bavorský předák Poselstva, „a nemáme ani příliš na vybranou. Současný řád je globalizace, globalizace je světová provázanost a světový obchod a tedy i mír. To vše váš způsob ekonomické reprodukce ohrožuje. Vaši předchůdci před 600 lety narušili univerzalistické světové struktury, připravili cestu Martinu Lutherovi, rozdělení Evropy, bartolomějským nocím a byli tak vlastně příčinou světového utrpení Třicetileté války …“

Teď ovšem Bavor nemohl pokračovat, protože se z pochopitelných důvodů ozvaly projevy nevole, nesouhlasu a zlobné výkřiky z té části Poselstva, která pocházela z protestantských států, nad kterými zvlášť vynikal hlas Bavorova kolegy ze severního Německa: „To jste přehnal, pane kolego, stoletá válka byla snad po Lutherovi?“

Když se rozruch v Poselstvu utišil, Bavor pokračoval – raději teď z jiného než z filozofujícího konce:

„Ano, Herr Kratochvil, to „opouzdření“, jak to kolegyně trefně označila, bude znamenat …hm hm …. tedy lépe řečeno to BY PAK MOHLO … ano, tak je to správně … to by pak mohlo znamenat vaši naprostou izolaci … podrobnosti vám sdělí specializované útvary Říše.“ dokončil rychle a pak ještě dodal: „A jestli si myslíte, že tu izolaci od Římského konsensu národů zase (bavorský předák poselstva se pohrdlivě uchechtl) 100 let vydržíte, než vám dějiny dají podle vašich táborových řečníků za pravdu (druhé uchechtnutí) tak prosím. Žádnou „křížovou výpravu“ (třetí poslední uchechtnutí) samozřejmě proti vám neplánujeme …“

„….ale následky budou podobné, co ….“, usmál se hořce prezident kárané země.

Bavorský předák poselstva už ale dál neříkal nic …

-.-.-.-.-.-

Z MODENSKÝCH LETOPISů, kapitola 76, bod 13:


Čteme na str. 3376:

„…Česká strana bezprecedentní podmínky „řezenských ultimat“ nakonec přijala. Výbuch lidového hněvu musela krotit armáda a kordóny zvláštních jednotek obstoupily vládní budovy. Parlament – jak je v této zemi zvykem – přestal na dlouhou dobu fungovat …

Odlišná struktura nákladů nastavená na jiný koloběh reprodukce po vypnutí obecné parametrické veřejné podpory vyvolala vysokou nezaměstnanost. Ekonomika se přizpůsobovala těžce a chaoticky. Obyvatelstvo znovu masově vtáhlo do ulic a tentokrát došlo i na plenění, na hořící domy a hořící automobily na ulicích. Státní správa se doslova rozložila, jednotlivá území začala budovat veřejnou správu od svazků obcí stejně jak v dobách předlipanské a polipanské Interregny a stejně tak místní ekonomiku i koloběh veřejné podpory zařizovala na základě metody pokus-omyl. Místopředsedkyně jihočeského landfrýdu Naděžda Johanisová navázala první zahraniční kontakty.

Teď už Říše zavírala obě oči. Měla dost starostí sama se sebou a tak žádné další Poselstvo už na pražský Hrad nedorazilo …


Zdivočelá, zbídačelá a unavená země se zvolna zvedala z rozvalin. Využívala zbytky toho, co měla povoleno.

Ale povoleno toho bylo čím dál víc …

To proto, že tím, kdo se NYNÍ měnil, byla Říše samotná …

Kacíře se totiž potlačit a umravnit podařilo - kacířství ne …

A země nemusela 100 let čekat na nějakého nového Luthera.

Dva roky poté, co zemřel pod koly bezohledného off-roadu, stařec ze shora uvedeného příběhu, který ovládal tolik jazyků a zalichotil madam Trevandisové cornwallskými obraty a přízvukem, přijala Říše „Basilejský konsensus“, který byl v zásadě postaven na úplném respektu k mechanismům, které kdysi aplikovala ta nejdřív příliš poslušná a potom zas příliš neposlušná „země podobojí“ …


V Chrudimi dne 4. 9. 2010

vaše pohádky jsou kouzelné. Taky někdy myslím na to, že už se přibližuje těch 600 let...

Pane Tejkle, pohádka je zajímavá, z čistě obecného hlediska by samozřejmě mohla odrážet určité reality; nicméně, má zásadní pochybnost se týká stále toho, jestli ten Vámi navrhovaný "parametrický" systém by byl opravdu ekonomicky efektivnější, nežli onen systém - regulovaného - tržního hospodářství, který máme dnes.

Kdyby totiž ten systém parametrický byl ekonomicky úspěšnější a efektivnější - pak by naprosto nebylo zapotřebí kohokoli přemlouvat, aby ho zavedl (respektive ho obhajovat před nějakými ideologickými strážci dogmat), on by se prosadil sám, svou vlastní ekonomickou úspěšností.

Jak už jsem několikrát zmínil, pokusím se s tím Vaším modelem poněkud blíže seznámit, jakmile budu mít k dispozici trochu více souvisejícího času.

Nicméně, mohl byste u dané příležitosti nějak pokud možno srozumitelně a názorně vyložit, co máte na mysli tím "parametrickým systémem"?

Kdo zadává jaké parametry, co je to za - ekonomické - parametry, proč by se jimi ekonomické subjekty měly spíše řídit nežli "přirozenými" parametry tržního zisku?

Jak jsem přislíbil, zreprodukuji zde jeden text, který jsem objevil ve svém archivu. Tento text je založen na výsledcích zkoumání výzkumné skupiny kolem makroekonoma Gabriele Camery z kalifornské Chapmanovy univerzity. Výsledky výzkumu byly uveřejněny v odborném magazínu PNAS (online).

Centrální otázkou tohoto výzkumu bylo: jak vzniká kooperace ve velkých skupinách?

- Čili, jak je hned zjevné, tato otázka se velice úzce dotýká námi diskutovaného tématu, do jaké míry je možno kapitalismus překonat kooperativním typem jednání mezi příslušníky velké komunity (celé společnosti).

Výchozí formulování problému bylo následující: schopnost kooperace se u lidského rodu vyvíjela po dlouhé období, za kterých lidé žili v malých skupinách lovců a sběračů, kde se všichni znali navzájem, a kde každé porušení pravidel mohlo být hned vzápětí stíháno.

Zásadní otázka ale je: jak si člověk dokázal tuto svou schopnost vzájemné kooperace uchovat i v anonymitě velkých, moderních společností?

Odpověď výzkumníků je zcela jednoznačná: jsou to p e n í z e, co vytváří nejen reálný podklad pro vzájemnou kooperaci, ale dokonce i pro vzájemnou důvěru!

Výzkumníci provedli celou řadu experimentů z oboru teorie her, ve kterých účastníci měli ostatním - jim neznámým, anonymním - hráčům pomoci, v naději, že ti se jim někdy později také revanžují.

Jak se dalo očekávat, kooperovali účastníci mezi sebou nejspíše, pokud ty skupiny zůstaly malé; ale s rostoucí velikostí skupin se vzájemná důvěra z h r o u t i l a.

Ale: kupodivu se chování účastníků zásadně změnilo poté, co výzkumníci do hry vnesli vlastně zcela bezcenné hrací žetony, kterými mohli účastníci odměnit kooperativní jednání. Především ve velkých skupinách až k 32 účastníkům jednali tito nyní se znatelně vyšší vzájemnou důvěrou.

"Jednoduše řečeno", konstatovali výzkumníci, "navzájem cizí účastníci si navzájem nedůvěřovali, ale svou důvěru vložili do symbolického objektu, který mohli poslat dále." Tento objekt se podle jejich názoru nechá srovnat s nasazením peněz, neboť i peníze jsou spojené s důvěrou, že jim odpovídá nějaká reálná hodnota.

Takže, tolik kalifornští výzkumníci. Co tyto výsledky jejich zkoumání znamenají pro nás?

Rozhodující je především toto zjištění: s rostoucí velikostí skupiny se h r o u t í její schopnost vzájemné kooperace, protože v anonymním prostředí není nic, na čem by - po zmizení čistě osobních vztahů a pout - mohla reálně spočívat vzájemná důvěra.

Tento výsledek onoho výzkumu tedy přímo protiřečí základnímu Marxovu axiomu, že se - úměrně s narůstající dělbou práce, tedy s jejím kooperativním charakterem - bude zároveň zvyšovat sociálně homogenní charakter lidské společnosti. Výsledky tohoto výzkumu konstatují bohužel naprostý opak - s rostoucí komplexitou společnosti se hroutí schopnost vzájemné kooperace.

Tuto kooperaci je ovšem možno i v moderních, vysoce komplexních společenstvích obnovit - ovšem, jenom na nějaké zcela reálné hodnotové bázi. V daném případě hracích žetonů, respektive peněz.

I tento závěr onoho výzkumu ovšem pro hypotézu komunistické společnosti nepřináší nic dobrého - neboť, jak známo, v komunismu peníze existovat nemají, a vlastně ani nesmí, jinak by to nebyl komunismus.

Takže, závěr a poučení? Bez role peněz se v moderní lidské společnosti asi přinejmenším na dohlednou dobu přece jenom neobejdeme. Namísto snu o komunismu bez peněz bude tedy asi spíše smysluplným jednáním, pokusit se onu roli peněz aktivně využít, transformací jejich role - právě k tomu, tak dalece jak jen možno vytvářet onu vzájemnou důvěru, pocit pospolitosti mezi všemi účastníky dané společnosti.

proti mé vůli padl můj zrak zase na dvě pitomosti u Poláčka - za prvé, jak si plete socialismus jako první fázi komunistické formace s fází druhou,kde už odmurají zbožně peněžní vztahy jako historicky omezená forma poměřování nutnosti vynaložení zdrojů a pracovní síly, samozřejmě o říš scovody nad stále omezenější nutností nemý tušeno
Ale hlavně - jak pořád ne a ne odlišit technickou, pracovní kooperaci -třeba i zcela samostatných jendotlivců rozptýlených po světě a otázku společenského vlastnictví A ROZVRSTVENÍ NA VLASTNICKÉM ZÁKLADĚ. Ach,ti diletanti.!!!

Já nevím, jak bude vypadat komunismus a jestli ta další nějaká postsocialistická fáze bude bez peněz ...

To ostatně neřeším ...

Mě zajímá současnost ... a případný postkapitalismus.

Ten můj pohled už byl popsán, ostatně přinejmenším v zásadních věcech a obrysech jsem ve shodě přinejmenším s dalšími dvěma aktivními občany ...

... a v jedné věci jsme dokonce marxističtější než Marx - postkapitalismus nespojujeme se soustavou, která musí nutně splňovat nějaká kritéria pozitivní etiky ...

... to musíme zařídit, my občané, aby se realitou stala parametrická verze dříve než později ...

... roli socialistické fáze může - z našeho hlediska - plnit i socialismus naprosto neparametrický, pro nejbohatší a privilegované, kde dominaci standardního zisku nahradila dominace vytloukané renty ...

... pokud si to necháme líbit ...

Samozřejmě, že i my si přejeme eticky žádoucí socialistickou alternativu, parametrický socialismus pro 90% obyvatel či jak to chcete nazývat ...

To je už pak politické úsilí a náš "třídní boj" ...

Ale postačující podmínkou pro JAKÝKOLI postkapitalismus či JAKÝKOLI nějaký socialismus je to, že samo soukromé zhodnocování - místo aby zásobovalo veřejné rozpočty oplácaného sociálního státu ze slušných zisků éry poválečné rekonstrukce státu - se postupně samo stává závislé na celospolečenském vzájemném zhodnocování na agregátní úrovni, na celospolečenských faktorech, které nelze nakrájet na díly a zprivatizovat, ale které existují jen vcelku a jsou sdíleny - i veřejný dluh jako celospolečenský náklad tam patří, nekryté peníze fraktálního bankovnictví, kdy banky každá zvlášť nesnesou jen trochu nadstandardně rozsáhlejší návštěvu vkladatelů a všechny je proto musí zezadu jistit emisní banky a jejich fiat-money (fiat currency) ...
... taky veřejné rozpočty a jejich zhodnocování ...

... a svítící kontrolka zvaná vysoké hodnoty fiskálního multiplikátoru nám o něčem tiše povídá a vypovídá ...

Boháč, místo aby držel otěže cirkulace zhodnocování svého soukromého majetku a vydatnou část svých výnosů vkládal do veřejných rozpočtů jako kdysi, tak používá svůj majetek jako vstupenku "do klubu privilegovaných" a spíš parazituje na koloběhu vzájemného společenského zhodnocování na agregátní úrovni ...

Proto ta naše historická přirovnání ... mezi colbertovským kapitalismem privilegií a Velkou francouzskou revolucí byla dlouhá doba ... a Turgotova dobrá vůle ke konci této etapy (1774) nebyla využita ...

... no a pak se to prostě vzalo zgruntu ...

Obávám se, že i na ty gilotiny a vraždění a zbídačení společenské většiny nakonec dojde ... i když možná ne v Čechách (na druhou stranu co jistého lze tvrdit v zemi s husitskou minulostí ...???) ...

já jsem se Ti přece opakovaně přiznával, že nemám sílu na to proniknout do hloubi Tvého pojetí - té vzácnostnosti, výhrad k TPH apod. -, které Ti nijak neberu. Tomu"parametrickému" bohužel nerozumím vůbec. Mně připadá, že Ty prostě řeší věci v rovině jevových a vnějších odvozených forem, které jsou klidně slučitelné s mým základem (např. ty příjmy státu - teď jsem jako Poláček - ale vždyť to opravdu jsou části nadhodnoty kapitalistů (pokud platí daně, a části mzdy za hodnotu pracovní síly u zaměstnanců, což je ale v zásadě i u maloburžoů- takže žádný z Tvých receptů se dle mne hlupáka netýká primární produkce nadhodnoty a primární nerovnosti dané odlišnou rolí ve vlastnictví. Asi Ti vkládám do úst něco, cos třeba říci nechtěl, ale mohl bych souhlasit s Tvým zdůrazňováním toho určitého rentiérství buržoasie parazitující na vysoké společenskosti výroby (jistě znáš Marxův termín "výrobní síla lidské součinnosti" a dále vědy, organizace - jinými slovy na vysoké společenskosti výrobních sil (pochopitelně násilně vtěsnávané do zaSTARALÉ FORMY VÝROBNÍCH, VLASTNICKÝCH VZTAHŮ). Nejsem si jist, nakolik bereš z našeho pojetí to odlišení velkého kapitálu, který ty vysoce reozvinuté společenské výrobní síly, zejména lidského faktoru, využívá, na rozdíl od té u nás bezprostředně vládnoucí parazitní kompradorské buržooasie, která tyhle nové faktory nedokáže zachytit a proto ještě dovykořisťovává pracující přes stát - daně, rozpočty, poplatky, dluhy apod. - těmto mechanismům ale já moc nerozumím. Z toho mi vyplývá podivný a netradiční politicko-taktický závěr, že než bude moci proletariát - kognitariát se spojenci zaútočit proti nadnárodnímu velkému kapitálu (tím zaútočit nemyslím mordování a válčení), bude jeho prvním taktickým cílem - jakousi obdobou té Leninem kdysi vytýčené demokratické revoluce předcházející tu skutečně socialistickou revoluci - viz Rusko 1905 - útok na tu domácí kalouskovskou zlodějskou buržoasii, která kapitalismus dovádí do nefungující absurdity. Ale mé nitro zvyklé na to, že největší nepřítel byl vždycky ten největší vlastník, se tomuto závěru brání. Ale proč by to tak nemohlo být? Samozřejmě že - jako u Lenina - hegemonem jak té "demokratické", tak té "socialistické " revoluce bude proletariát - ovšem v podobě kognitariátu.

Když už se vyjadřovat v termínech pracovní teorie hodnoty, otázky jsou dvě. Jednak, komu ta nadhodnota připadne, tu řeší marxistické přístupy především. Je tu i druhá otázka, kolik té nadhodnoty vlastně vznikne. Uvedené se věnuje právě té druhé.

Parametrický systém....

....je opak systému selektivního. V parametrickém systému má nárok a dostává (v našem případě podporu z veřejných zdrojů) každý, kdo splní nějaký parametr a podle nějakého parametru.

Dejme tomu, zemědělské dotace jsou z pohledu celospolečenského selektivní. Bráno v rámci skupiny všech zemědělců, jsou parametrické.

druhé a dalších rovin přerozdělování nadhodnoty či hodnoty mne nezajímají. Přemýšlím nad Vašimi otázkami - a momentálně mám pocit, že marxismus vlastně velikost té nadhodnoty nezajímá jako absolutní veličina, jen v rámci výpočtu míry zisku a míry vykořisťování. Ona nadhodnota není nadprodukt - je to jen jedna konkrétně historická forma. Připomínám to, na co nikdo z Vás poučenějších nereagoval - že na hodnota a nadhodnota nejsou energetické substance, přírůstky užitných hodnot atd., že to jsou jen neustále se měnící produkty dohody mezi lidmi o pravidlech rozdělování výrobních prostředků, pracovní síly a spotřebních předmětů a služeb. Velikost proto není důležitá, důležitá jsou ta pravidla - obrazně řečeno - jak se nadhodnota štěpí a kdo co a jak dostává, jaké ze vznikají zájmy a závislosti. Např. základné rozdíl v pohybu nadhodnoty ve volné soutěži 19.stol. a v globálním kapitalismu dnes a nebo třeba dnes nikoli kvantitativní, ale kvalitativní rozdíl mezi globálním kapitalistou využívajícím trvalého monopolu, ke kterému se přesouvá ve formě monopolního zisku nejen obvyklá průměrná nadhodnota vytvořená jeho dělníky,ale i část nadhodnoty dělníků od středních kapitalistů, veškerá nadhodnota od maloburžoů a jejich dělníků a dokonce část hodnoty pracovní síly určitých skupin dělníků - např. migrantů. odtud i ta parazitní národní buržoasie, která by jinak nezískala ani průměrný zisk ve svom podnikání, ale které se díky politickým pozicím dělí globálním kapitále o dodatečně daněmi a podhodnocenými státními zakázkami část hodnoty pracovní síly, maloburžoasie, příjmu svých služebníků atd.Tohle je důležité pro stanovení rozporných i společných zájmů a správné zacílení politikyV tomhle postmarxovská a postleninská teorie zaostala, i když ještě v šedesátých letech takové autory měla (Smetana,Sládek aj.)A - to ale může být už moje zaostávání - nenašel jsem, kdo by třeba udělal monopolní cenu pro globální kapitalismus. Tak jsme to s Frantou udělali v naší knížce, zajímal by mne velmi Váš názor, ale Vy si to nikdy nepřečtete a budete se babrat v těch nesmyslných (z mého hlediska) parametrech apod.

druhé a dalších rovin přerozdělování nadhodnoty či hodnoty mne nezajímají. Přemýšlím nad Vašimi otázkami - a momentálně mám pocit, že marxismus vlastně velikost té nadhodnoty nezajímá jako absolutní veličina, jen v rámci výpočtu míry zisku a míry vykořisťování. Ona nadhodnota není nadprodukt - je to jen jedna konkrétně historická forma. Připomínám to, na co nikdo z Vás poučenějších nereagoval - že na hodnota a nadhodnota nejsou energetické substance, přírůstky užitných hodnot atd., že to jsou jen neustále se měnící produkty dohody mezi lidmi o pravidlech rozdělování výrobních prostředků, pracovní síly a spotřebních předmětů a služeb. Velikost proto není důležitá, důležitá jsou ta pravidla - obrazně řečeno - jak se nadhodnota štěpí a kdo co a jak dostává, jaké ze vznikají zájmy a závislosti. Např. základné rozdíl v pohybu nadhodnoty ve volné soutěži 19.stol. a v globálním kapitalismu dnes a nebo třeba dnes nikoli kvantitativní, ale kvalitativní rozdíl mezi globálním kapitalistou využívajícím trvalého monopolu, ke kterému se přesouvá ve formě monopolního zisku nejen obvyklá průměrná nadhodnota vytvořená jeho dělníky,ale i část nadhodnoty dělníků od středních kapitalistů, veškerá nadhodnota od maloburžoů a jejich dělníků a dokonce část hodnoty pracovní síly určitých skupin dělníků - např. migrantů. odtud i ta parazitní národní buržoasie, která by jinak nezískala ani průměrný zisk ve svom podnikání, ale které se díky politickým pozicím dělí globálním kapitále o dodatečně daněmi a podhodnocenými státními zakázkami část hodnoty pracovní síly, maloburžoasie, příjmu svých služebníků atd.Tohle je důležité pro stanovení rozporných i společných zájmů a správné zacílení politikyV tomhle postmarxovská a postleninská teorie zaostala, i když ještě v šedesátých letech takové autory měla (Smetana,Sládek aj.)A - to ale může být už moje zaostávání - nenašel jsem, kdo by třeba udělal monopolní cenu pro globální kapitalismus. Tak jsme to s Frantou udělali v naší knížce, zajímal by mne velmi Váš názor, ale Vy si to nikdy nepřečtete a budete se babrat v těch nesmyslných (z mého hlediska) parametrech apod.

druhé a dalších rovin přerozdělování nadhodnoty či hodnoty mne nezajímají. Přemýšlím nad Vašimi otázkami - a momentálně mám pocit, že marxismus vlastně velikost té nadhodnoty nezajímá jako absolutní veličina, jen v rámci výpočtu míry zisku a míry vykořisťování. Ona nadhodnota není nadprodukt - je to jen jedna konkrétně historická forma. Připomínám to, na co nikdo z Vás poučenějších nereagoval - že na hodnota a nadhodnota nejsou energetické substance, přírůstky užitných hodnot atd., že to jsou jen neustále se měnící produkty dohody mezi lidmi o pravidlech rozdělování výrobních prostředků, pracovní síly a spotřebních předmětů a služeb. Velikost proto není důležitá, důležitá jsou ta pravidla - obrazně řečeno - jak se nadhodnota štěpí a kdo co a jak dostává, jaké ze vznikají zájmy a závislosti. Např. základné rozdíl v pohybu nadhodnoty ve volné soutěži 19.stol. a v globálním kapitalismu dnes a nebo třeba dnes nikoli kvantitativní, ale kvalitativní rozdíl mezi globálním kapitalistou využívajícím trvalého monopolu, ke kterému se přesouvá ve formě monopolního zisku nejen obvyklá průměrná nadhodnota vytvořená jeho dělníky,ale i část nadhodnoty dělníků od středních kapitalistů, veškerá nadhodnota od maloburžoů a jejich dělníků a dokonce část hodnoty pracovní síly určitých skupin dělníků - např. migrantů. odtud i ta parazitní národní buržoasie, která by jinak nezískala ani průměrný zisk ve svom podnikání, ale které se díky politickým pozicím dělí globálním kapitále o dodatečně daněmi a podhodnocenými státními zakázkami část hodnoty pracovní síly, maloburžoasie, příjmu svých služebníků atd.Tohle je důležité pro stanovení rozporných i společných zájmů a správné zacílení politikyV tomhle postmarxovská a postleninská teorie zaostala, i když ještě v šedesátých letech takové autory měla (Smetana,Sládek aj.)A - to ale může být už moje zaostávání - nenašel jsem, kdo by třeba udělal monopolní cenu pro globální kapitalismus. Tak jsme to s Frantou udělali v naší knížce, zajímal by mne velmi Váš názor, ale Vy si to nikdy nepřečtete a budete se babrat v těch nesmyslných (z mého hlediska) parametrech apod.

Ty nás vyzýváš abychom si přečetli Vaši knihu - jenže to minimálně já udělal už na začátku, když vznikla ... ale naopak Ty se neobtěžuješ aspoň pochopit (když ne přijmout to nežádáme) to, co uvádíme my ...

A btw, teď ses, Josefe, přiblížil (na začátku posledního příspěvku) k Joan Robinsonové - ta ale považovala pracovní teorii hodnoty za nadbytečné dogma a vycházela z tzv. míry vykořisťování, z nadhodnoty jako východiska.

Jinak pracovní teorie hodnoty má závažný logický nedostatek právě v tom, v čem ji Marx konečně dobudoval, aby všechno bylo vnitřně provázané, konzistentní ...
... a to ve vysvětlení hodnoty pracovní síly.

V prvním díle Marxova Kapitálu se hovoří o tom, že práce vzniká jako spotřeba pracovní síly - ale práce znamená jednak určitou - kromě těžkých prací konstantní a i s ležením na kanapi srovnatelnou - spotřebu bioenergetického potenciálu, který je pak třeba jídlem a odpočinkem obnovit ... no ale pak je tu aplikace v člověku akumulovaného společeného znalostního dědictví, jehož potřebná míra rozhoduje vůbec o tom, jestli v civilizace ten nadprodukt vzniká a jak velký ... anebo (skoro) nevzniká ... jako na úsvitu dějin.

No a toto akumulované společenské znalostní dědictví - naprosto nezbytné, aby mělo smysl pracovat - aplikací nezaniká - investiční tzv. kapitálové statky, pracovní prostředky jsou jistě trvanlivější než surovina (pracovní předmět), ale ty znalosti při práci nemizí vůbec (naopak zkušenost je rozšiřuje a zvětšuje) ...
... mohly by ovšem jako paměťové stopy vyhasínat při dlouholeté zahálce (civilizace, kde hrají znalosti tak důležitou roli jako dnes, to nemůže připustit - i kdyby musela zvyšovat veřejný dluh jako podíl na HDP - jedno z fatálních dilemat dneška ...) ...

Naše teorie hodnoty je tedy založena na tom, nakolik si nějaká aplikovaná výrobní síla či statek vynucuje po svém použití reprodukci a nakolik ne.
Nakolik ne, natolik vzniká srážka z hodnoty (u nás je nadhodnota jakoby záporná veličina), která je adekvátní vytvářenému nadproduktu.

Práce potom není jen spotřeba pracovní síly, což je takto dohromady nesmysl - vyčerpává se přece jen bioenergetický potenciál lidské fyzické ale i psychické energie ale zároveň je aplikováno společenské znalostní dědictví jedincem osvojené (třeba i jen to zaučení, které - v době několika inženýrů a téměř neexistujícího masového lidského kapitálu - Marx v I. díle Kapitálu uvádí), ...

... a toto společenské znalostní dědictví má svůj jednorázový náklad na zaučení, ale nikoli nutnost reprodukované obnovy toho zaučení, které už bylo provedeno (když už ... tak nějakého jiného, dalšího zaučení) ...

Nadhodnota (my raději používáme výraz čistý přebytek) se rozpadá na různé podmnožiny (např. zisk z tržní realizace) - v různých historických etapách některé "podmnožiny" dominují (za feudalismu feudální renta - v podstatě čistý nájem, který není úplně nutně spojen s poddanstvím, i když je to typické ..., ... zisk z tržní realizace v standardním kapitalismu, vytloukání renty odsávané ze zhodnocovacích procesů na agregátní úrovni v socialismu pro privilegované, který teď podle nás vzniká)

že od Vás chci přečtení své knihy a sám se nemůžu donutit k luštění Vaší koncepce. Ale jestli to, cos teď napsal, je základ Vaší koncepce, tak teď se chechtám na celé kolo a - nezlob se, teď je to humorná nadsázka - nejste horší než jiní velcí ekonomové svě+tově uznávaní -teď bych Vám spíš doporučil četbu samotného Marxe. Všechno, co teď řeknu- ber s výhradou - ale v tom případě patříte mezi ty, kdo nepochopili ten úplný základ Marxova pojetí teorie pracovní hodnoty - totiž dvojaký charakter práce, rozdíl mezi užitnou hodnotoua hodnotou. Máte ovšem polehčující okolnost - mně to taky velmi dlouho trvalo, než mi to došlo aněkteré Marxovy formulace mohou být zavádějící. Je to tam, kde Marx kvůli logice a srozumitelnosti výkladu mluví o té pracovní době jako měření hodnoty. Nevylučuji ani, že v průběhu práce na Kapitálu u Karlíka to pojetí zrálo. Ale - k věci - bioenergetický potenciál není hodnota, ale užitná hodnota - jedna věc je mluvit o reprodukci pracovní síly jako bioenergetického potenciálu včetně prvků civilizačního výcviku - nejde přece jen o spotřebu chleba , a druhá je hodnota jakožto vztah, znovu opakuji - určitá historickými okolnostmi podmíněná "dohoda" lidí o tom, jaké známky přiklepnou užitným hodnotám a jak zorganizují jejich zařazení do vlastnictví či nevlastnictví. A v tržní ekonomice - třeba už v prosté zbožní výrobě - se ta společensky uznávaná hodnota ještě+ v průběhu dotváří, a to chováním subjektů na trhu,realizací jejich vlastnických a nevlastnických rolí. Takže- obrovské množství bioenergetického potenciálu v UH může být vůbec jako společensky uznávané a tedy hodnotu mající odmítnuto!!! Včetně tak nesporné úspory bioenergetického potenciálu, kterou představuje věda či organizace. Ještě jednou - přebytek může být prostě přírůstek užitných hodnot a služeb - ten je v každé výrobě od konce prvobytně pospolné společnosti - a nebo nějaká dobová dohoda - hodnota, feudální renta, nadhodnota atd. Takže je naprostý nesmysl- z hlediska znalce marxismu - odmítat TPH a opírat se o míru vykořisťování - a je jedno, jestli tenhle nesmysl hlásá Robinsonová ( ta tedy to asi nehlásá - bohužel - moje neznalost) nebo Franta Flinta. No a ty podmnožiny - toje všechno v rámci té dohody - nadprodukt v UH a službách s tím nemá nic společného a pochopitelně reprodukci pracovní síly musím taky brát dvojace - v obou případech figurují ty civilizační vymoženosti (vzdělání, věda, kulturnost - tohle bylo Marxovi zcela jasné, podle mne už v Kapitálu, ale i před ním, a potom v Grundrissech - výrobní síla lidské součinnosti, organizace, vědy apod.) - jedna věc je reprodukce užitně hodnotová, s druhá věc je reprodukce té dohody, při které ten potenciál vědy nemusí být vůbec uznán, když je drahý. Já chápu, že mi při tomto přístupu leccos chybí, museli bychom se hádat o formulace a logiku i o následné interpretace - ale to jen potvrzuje moji tezi, že celá politická ekonomie po klasicích, zejména po Karlovi, jela po špatné linii a byla kontaminována buržoadní ideologií -ačkoliv - ta šedesátá léta u nás bylo něco jiného - vždyť ty základy svého pojetí jsem si osvojoval tehdy - už jsem připomnal jména Makal, Adam,Urban, Budínová a Miller (???) a blbci nebyli ani v stranickém školství - kdybys se svým pojetím přišel ke zkoušce na MPŠ k mému kolegovi Štolbovi - řadovému, ale dobrému propagandistovi (s politickým průšvihem) ,tak by Tě od zkoušky vyhodil (tedy symbolicky, my jsme nevyhazovali, abychom někoho nepoškodili)
Ale řekni- z těch ekonomů, které tak dobře znáš - má někdo blízko k tomu mému pojetí (tedy obráceně - já k jeho)?

k té Robinsonové a jejím východiskům:

např. její článek "Cena a hodnota", který je obsažen v českém překladu Sraffova "proto-ricardiánsko-walresiánského" díla "Výroba zboží pomoci zboží" z roku 1970 (s předmluvou M.Tomse) ...

No a jestli má někdo blízko k Tvému pojetí ... ?

To máš těžký. Když oni ti, co v jejich koncepcích hraje samospráva velkou roli, nevycházejí z PTH.

Zelený je dokonce pravičák a americkej republikán a u něj to je vlastně jen to zaměstnanecké vlastnictví (Zelený nenávidí vlastnictví výrobních prostředků založené na rozptýlených, volně prodávaných akciích - nazývá ho "veřejné" a klade ho do protikladu k tomu správnému, "soukromému", kde je vlastnická účast zaměstnanců, fyzických zakladatelů a místních obcí ...) ...

Čechoameričan Vanek taky není marxista ...

Já myslím, že v té Vaší kombinaci marxistické ortodoxie a samosprávného řešení "hádanky dějin" budete asi dost osamoceni.

Nevím, jestli ten TSSA, tedy Kliman, Freeman - ale jen pokud jde o teorii hodnoty ... samospráva tam není pokud vím zmiňována ...

Prostě nevím ...

Taky jsem to takhle viděl - když někdo samosprávu, tak bez solidního základu - např. Partecon. No, podařilo se to buržoasii skvěle, jak dokázala vyklestit z marxismu to nejnebezpečnější a zblbnout celé generace chytrých lidí. Promluvím neskromně - cesta k skutečné levicové teorii překonání kapitalismu vede jen přes nás s Frantou - škoda jen, že o tom nikdo nebude vědět, kdyby jen pro to, že nemáme peníze na překlad a že nikdo z levicového mainstreamu nám neudělá reklamu či podporu. \Náš kámoš v Německu, ač sám stalinista, se o to pokoušel - naprostý nezájem. Asi bychom z toho měli vyvodit závěr, že když na nás lidstvo...no řekněme "kašle", tak je to jeho smůla a my od nynějška budeme vydělávat prachy, třeba pomlouváním levice - ale my jsme blbci - jak Ti Moravani (Tedy fakticky Němci) u Hvězdy.

Napřed na adresu naší "ekonomické frakce": já jsem sice - podobně jako pan Heller - sice také stále ještě nepronikl do tajů vaší koncepce, ale opravdu se mi věc jeví tak, že tam kde vy hovoříte o "hodnotě" respektive především "nadhodnotě", že tím ve skutečnosti máte na mysli "produkci" a "nadprodukci".
Jinými slovy, vám se jedná prioritně o - vlastně klasicky ekonomickou - otázku po tom, kolik nového bohatství bude v dané společnosti respektive v dané ekonomice produkováno; s kteroužto otázkou pak spojujete - z levicových názorových pozic - taktéž otázku, co se s oním nově vytvořeným bohatstvím stane, kdo bude jeho (legitimním) konzumentem a vlastníkem.

To jsou sice bezpochyby zcela oprávněná a důležitá témata; nicméně, marxistická teorie "hodnoty" a "nadhodnoty", ta se týká přece jenom dosti podstatně odlišných záležitostí.

On se tento rozdíl opravdu velice obtížně pojímá, v podstatě (respektive bezprostředně) se jedná o ty samé objekty, ale jejich abych tak řekl vztahová funkčnost je podstatně rozdílná.

Já to zkusím přiblížit takhle: i kdyby se vám podařilo z toho nově vyráběného nadproduktu (nového bohatství) ve společnosti nějakým zásahem seshora třeba 99 procent přesměrovat tak, aby se vrátilo do rukou originárních výrobců (pracujících), pak by z vašeho hlediska zřejmě bylo prakticky všechno (až na to nepatrné jedno procento) víceméně v pořádku.

Zatímco, z hlediska hodnotového pojetí práce, dokud existuje stav, že společnost je rozštěpena na dva protichůdné tábory (třídy), z nichž jeden tábor si - na základě svého dominantního postavení, na základě svého vlastnictví výrobních prostředků - může přivlastňovat třeba jen to jediné procento "navíc" - tak do té doby tady máme bytostně nespravedlivou, třídní společnost, ve které není možno dosáhnout žádné principiální sociální homogenity.
Ale nejen to, takováto společnost nikdy nemůže mít opravdu humánní charakter, protože veškerá její produkční činnost je nadále diktována kapitálem, není možno tu vytyčit autenticky lidské, humánní cíle produkce, respektive společenské práce.

To je ten zásadní rozdíl: z marxistického hlediska se naprosto nejedná pouze o čistě kvantitativní určení, kolik ekonomika vyprodukuje a kolik kdo z jejích výsledků obdrží - nýbrž se jedná v prvé řadě o určení kvalitativní, jestli to všechno má v posledku nějaký autenticky humánní smysl.

-------------------------

Ještě k tomu "parametrickému systému": pořád mi opravdu není jasné, kdo a na základě čeho má ty parametry určovat.

Padla zde zmínka o zemědělství: takže, má teď dejme tomu nějaká státní zemědělská komise rozhodnout o tom, že zemědělské podniky budou dostávat o to vyšší dotace, o kolik dejme tomu více zaměstnají pracovníků?


-------------------

Pane Hellere, mohl byste poněkud blíže vysvětlit, co má hodnota společného s "dohodami", o kterých v této souvislosti mluvíte?

Pokud mé znalosti sahají, podle marxistické teorie je hodnota zboží dána průměrně nutným množstvím práce spotřebovaného při jeho výrobě. Co to má co společného s jakými "dohodami"?

Já vám nevím. Napřed tu pronesete svrchovaně ekonomická tvrzení, tedy že je současný režim efektivní a jakákoli změna tu efektivitu naruší - a pak se bráníte ekonomické debatě?

Lidové přísloví říká "|Moudrému napověz, hloupého trkni" - já už Vám napovídal několikrát - že marxismus rozlišuje práci konkrétní tvořící užitné hodnot, což je otázka výrobních sil, a práci abstraktní tvořící hodnotu, což je otázka výrobních vztahů, tedy vlastnictví a jeho realizace. Nepochopil jste a pořád jste omílal své nesmysly, ze kterých bylo patrné, že jste tohle podstatné marxismu neráčil vůbec zaznamenat, protože jste z něj nic nečetl - no a pochopitelně nevíte ni o dalším plodném marxistickém diskursu.což dokazuje i Vaše ztotožnění nadhodnoty s nadproduktem. |Sám jste napsal "pokud vím" - tak tedy . nevíte a proto nerušte debatu těch, kdo něco vědí.nebyl bych tak příkrý - ale každý si může přečíst ty obsáhlé texty, kde jsem se Vám snažil něco z marxistického pojetí vysvětlit, ale marně. Takže sorry.

příspěvek z Facebooku:

"Čas oponou trhnul, změněn svět a všechno se v dobré obrátí?

Ne!

Neboť to, čím trpí základ kvality našich životů - proces výroby, rozdělování, směny a spotřeby v sociálně i ekologicky udržitelném světě - je holý fakt snižující se míry zisku …
To prosím vůbec neznamená, že celkové světové bohatství neroste (jen za poslední rok vzrostlo o pět procent). Nebo že bohatší nejsou - také pochybnou zásluhou "škrtvlád", nemohoucích odborů a vyšeptalé levice - stále bohatší; i v Česku se nedávno prodal dvousedadlový vůz Porsche za 21 milionů korun (a šťastný majitel za něj navíc zaplatí na havarijním pojištění skoro 750 tisíc každý rok). Znovu nastupují štamgasti globálního kasina a opět oživené hedgeové fondy mnohým z nich nepochybně zajistí královské zisky.

Klesající průměrná míra zisku "pouze" znamená, že rentabilita investic - úhrnná návratnost investovaných kapitálů - je stále menší …

Vtip je v tom, že tento krizový fakt nejenže neřeší politika úsporná - bližší ovšem logice kapitálu i "selskému rozumu", ve výsledku však společensky, "lidsky" i ekologicky neudržitelná -, ale problém neřeší ani politika "rozhazovačná", velkoryse investiční a dirigistická. Ta sice může krátkodobě ekonomiku zvednout, ale její hlavní strukturální bariéru - svět nasycených trhů a technologií vytlačujících práci - není ani ona schopná překonat.

Jak říkají ekonomové: "za jinak stejných podmínek". Za jinak stejných nemáme standardní řešení ani pravé, ani levé, ani takové, ani makové. Za jinak stejných podmínek nemáme - ovšemže vzato dlouhodobě - řešení žádné."


... tolik kdosi z FB ...


Strukturální situaci popsanou shora řeší nástup motivačního výnosu, který není - jako to je u zisku - převisem nad hodnotou výrobku v neodstranitelné éře saturovaných trhů.

Tou žádoucí (nežádoucích forem je až až) parametrickou formou by byl podíl na daňových výnosech, které producent vygeneroval od jiných osob než od sebe svými výdaji výrobními (výrobce) nebo občan spotřebními (nejvhodnější paušalizovaná podoba nepodmíněného příjmu).

Důkaz, že to tak je?

Čím je ekonomika efektivnější, tím víc obsahuje dotací.

Není to příliš sexy pohled na svět - zato je pravdivý.

Pane Hellere, o rozdílu mezi konkrétní a abstraktní prací u Marxe je mi přece jenom do jisté míry něco známo.

Má otázka však zněla: co má hodnota (jakožto průměrné množství práce potřebné k výrobě určitého zboží) společné s jakýmisi "dohodami", o kterých jste v dané souvislosti mluvil?
Jste schopen či ochoten na tuto jednoduchou otázku stejně tak jednoduše a bez uhýbání odpovědět?

----------------------------

Pane Klusáčku, opravdu nevím na základě čeho soudíte, že bych se bránil - respektive vůbec tady bránil - ekonomické diskusi.

Já jenom - jakožto nikoli věci ekonomie znalý - musím poukázat na to, že nemohu dost dobře argumentovat specificky ekonomickými argumenty.

Co se týká toho tvrzení, že "současný systém je efektivní" - tento názor opírám o zcela obecné konstatování, že svým základním zaměřením je systém kapitalistické ekonomiky skutečně jedinečný v tom, jak dokáže doslova "vyždímat" maximální výkon ze všech (nebo přinejmenším z naprosté většiny) ekonomicky činných subjektů.
A opravdu si dost dobře nedokážu představit, jaký jiný ekonomický systém by mohl být v tomto ohledu alespoň srovnatelně efektivní.

Tím naprosto nechci tvrdit, že hledání alternativních modelů by mělo být nějakou zbytečnou námahou; přesně naopak. Jde ale o to, že takovéto alternativní modely se

1. musí opírat o celospolečenský konsensus, že - dejme tomu - "humanizovaná" ekonomika je vyšší hodnotou, nežli ekonomika (pouze) výkonová; a

2. i ten alternativní model, který by nebyl založen na neustálé maximalizaci výkonu, by musel fungovat nějakým způsobem přirozeně, bez nějakých přílišných zásahů "seshora". Jinak bychom byli zase u starého známého plánovaného hospodářství, se všemi negativními důsledky s tím spojenými.

Co se toho "parametrického" systému týče, pořád jsem nemálo skeptický ohledně toho, jak by mohl reálně fungovat v praxi.
Ale - opakuji už po několikáté - jakmile budu mít trochu více času, pokusím se tento model si ještě jednou promyslet. Snad se k tomu dostanu už přespříští týden.

Pane Poláčku, Vy jste pořád upnutě soustředěn na svou skepsi, jestli by fungoval nějaký parametrický systém ...

Co kdybyste na to šel Z DRUHÉ STRANY ...
... co říkáte ...?

Parametrický systém je podle nás žádoucí a dlouhodobě problémy řešící uspořádání.

Ale to by měl být výsledek vycházející z něčeho, co tady UŽ EXISTUJE, co nám už vývoj na podnosu přinesl jako realitu !!!

To co je, přece funguje - až na to, že to není parametrické ...

Systém se každým dnem mění ... a nám na tom vadí, že kapitalista přerůstající do vytloukače renty se zmocňuje výnosů zhodnocování na agregátní úrovni selektivně, v míře své politicko-ekonomické moci - nikoli v míře, nakolik ve smyslu ekonomické solidárity poskytl příležitost jiným, nikoli v míře, nakolik provedl výrobních výdajů a naplnil veřejné rozpočty ...

Vy se ptáte, jestli to BUDE fungovat.

Ale ten základ, ze kterého je odvozena i naše žádoucí modifikace, totiž zhodnocování na agregátní úrovni využívající víc než kdysi fenomény a věcí, které nemohou fungovat jako rozkrájené na jednotlivá dílčí soukromá vlastnictví, ale jen vcelku ...
... ten základ tu je už teď ...

Ve skutečnosti je skoro záhadou, že ten současný systém funguje, třebaže je mu pouštěno žilou rent seeking ...

Konjunktury, které by uhradily veřejný dluh, nejsou k mání a celospolečenské klastry už teď nějak fungují - bez ohledu na odsávání vytloukaných rent ... vysoké hodnoty fiskálních multiplikátorů vytvářejí postředí, kdy si japonský premiér Abe riskne zcela opustit zbytky regulace v kombinaci s obrovským nástupem výdajů podle toho nejvíc kritizovaného keynesovství ...

Vaši otázku zodpověděl. Věřím, že ostatní to pochopili. Abych to vysvětlil Vám, kterému (dle Vás) je o rozdílu mezi konkrétní a abstraktní práci známo jen něco, to takto vysvětůit nemůžu. Musel bych stát proti Vám, mít po ruce tabuli a asi tak (SOUDĚ DLE vAŠÍ CHÁPAVOSTI) k dispozici jeden půlrok každodenní výuky, asi jsem špatný učitel).
Kdyby náhodou (pánové neuražte se!!!) tomu nerozuměli ostatní pánové či dámy, tak (čistě pro jistotu) zopakuji:
jedna věc je konkrétní práce probíhající nezávisle na společenské formě, třeba i na pustém ostrově, je to prostě výdej energie fyzické i duševní, který se v něčem zhmotňuje - např. v banánu) - v tržní společnosti se to nazývá užitná hodnota - aby něco bylo UH,stačí nějaká užitečnost.
Marx ale ukazuje, že v rámci výrobního způsobu, který je jednotou výrobních sil a výrobních, t.j. vlastnických vztahů. Tudíž každé zboží je nejen produkt konkrétní práce v součinnosti s věcmi, ale i ztělesnění vztahu mezi lidmi- vlastníky a nevlastníky či vlastníky navzájem. A tudíž ho nelze měřit jako energetickou jednotku - Marx sice má některé formulkace, které mohou tak být vykládány, bez znalosti jeho celoživotního díla -ale i v nich je ta průměrná pracovní doba spíše výsledek společenské dohody (je snad jasné, že tato dohoda se vytváří nevědomým jednáním lidí v každodenních aktivitách koupě, prodeje, obstarávání si obživy podletoho jestli jste či nejste vlastník atd. - tohle pan POLÁČEK NIKDY NEMŮŽE POCHOPIT)) a navíc - u Marxe je ta formulace ještě zpřesněna pojmem "SPOLEČENSKY NUTNÁ" práce a vlastně je završena až tím, že někdo si zboží koupí ), když ne, nebo za méně než činily náklady, tak bez ohleduna reálně vynaložrenou poráci za určitou dobu, než vynaloženou energii, je to celé v koši. Takže jde o vztah mezi lidmi, ne o nějakou spotřebu energie, jak si myslí pan POLÁČEK. A z toho pak plyne i všechno ostatní, ale to už by byl celý kurs marxistické PE.

Tak je to tedy společensky n u t n é, anebo ale společensky d o h o d n u t é množství práce? - Nějak mi ta "nutnost" a ta "dohoda" jaksi nejde dohromady...

Ledaže byste tou "dohodou" měl na mysli ten - známý - fakt, že to společensky "nutné" množství práce nelze žádným způsobem objektivně změřit; takže nakonec nezbývá jaksi nic jiného, nežli se navzájem "dohodnout", co je vlastně nutné a co nikoli...

nejste schopen pochopit ani to polopatické vysvětlení. Potkal jsem se s mnoha nechápajícími, ale Vy jste všechny překonal.
Vy jste nečetl následující formulaci z mého předchozího výstupu, která byla vzácně prorocká? Tak cituji znovu" výsledek společenské dohody (je snad jasné, že tato dohoda se vytváří nevědomým jednáním lidí v každodenních aktivitách koupě, prodeje, obstarávání si obživy podle toho, jestli jste či nejste vlastník atd. - tohle pan POLÁČEK NIKDY NEMŮŽE POCHOPIT)) "
Tomu jste nerozuměl? Nepochopil jste, že pojem "dohoda mezi lidmi" měl kvůli Vaší totální nechápavosti přiblížit ten fakt, že to není energetická substance, nějaký počet kilogramů nebo joulů nebo já nevím už čeho - že jde o zcela nevědomé jednání lidí, kteří se v rámci nastavených podmínek nějak chovají a jdou na trh? Že v podmínkách kapitalismu i samosprávného socialismu je právě trh tím procesem dohadování se lidí, při němž může klidně vyjít, že spousta vyrobených předmětů, které by mohly být užitečné (NAPŘ. OBILÍ), VE KTERÝCH JE SPOUSTA TÉ konkrétní práce jakožto vynaložení energie měřitelné třeba i dobou,po kterou se pracovalo, najednou vyjde jako neprodejné, zbytečné a způsobující hlad, protože důsledkem takovéto výroby je nezaměstnanost? A to plyne jen z uspořádání vlastnických vztahů, v prvobytně pospolné společnosti by nad tím lidé jásali a víc by jich přežilo. Vy neznáte tu písničku v+W "proč je na světě třeba, pálit laciné žito v peci, aby zdražil chleba"?
Takže to, jak se lidé nevědomky dohodnou přes trh v kapitalismu (v jiných systémech to můlže být jinak) se pak bere jako společensky nutné a vůlbec to nesouvisí ani s množstvím vynaložené práce měřené pracovní dobou či se sspotřebovaným materiálem
Když tohle nechápete, nechápete z marxismu nic a děláte ze sebe před poučenějšími jisté velmi užitečné, rohaté zvíře. Nechte už té diskuse, nepřekážejte, nesnažte se vykládat marxismus. Sice mi těmito hloupými dotazy dáváte záminku k vysvětlování marxismu těm, které zblbla buržoasní propaganda, ale co je moc, to je moc.