Ve sloupcích reagujících na letošní akce sociálního fóra, nejvíce pak ve dvou sloupcích Michaela Hausera, se rozběhla diskuse o „kapitalismu“ a alternativách vůči němu. Je jistě velkou úlevou, že po dvaceti letech můžeme kapitalismus nazývat kapitalismem, nebo přesněji — jak uvádí Michael Hauser — že po dvaceti letech budovatelského nadšení se stalo zjevným, že neoliberální utopie „volného trhu“ selhala a pod splasknuvší ideologickou bublinou zbyl už jen „kapitalismus“. Se znovuvynořením pojmu kapitalismus jako shrnujícího označení paradigmatu, podle nějž se utváří společnost, se ovšem podle mého mínění před levicí vynořuje též nebezpečí uhranutí tímto pojmem a jeho obsahem, jakkoliv mlhavým.

Nechat se uhranout kapitalismem znamená přijmout jeho výklad světa a jeho představivost — hledání alternativ k němu je pak nutně jen vytvářením jeho negativního otisku. Je-li základem kapitalistické společnosti soukromé vlastnictví výrobních prostředků, musíme je změnit ve vlastnictví komunitní či společenské. Vytváří-li si buržoazní stát určité nástroje k udržení statu quo, jako jsou represivní složky či politické strany potvrzující jeho ekonomické zájmy, musíme stát s jeho represivními silami rozpustit (anarchismus) či založit stranu nového typu, která převezme moc (revoluce). I podoba utopie, jež řídí ideový pohyb levice, je tak ve skutečnosti kapitalismem určována podobně, jako je ideové zakotvení české pravicové publicistiky dalekosáhle určováno zkušeností komunismu.

Nejpodstatnějším problémem jak kapitalismu, tak utopií, které jej chtějí nahradit, zdá se mi být monismus, schopnost převádět nepřehlednou síť mezilidských vazeb, rozličných způsobů porozumění světu a veškeré tvorby smyslu na jeden jediný základní vlastnicko-ekonomický princip. Podobně jako kapitál ovládá celý svět prostřednictvím globálních trhů, jsou (marxovští) kritici kapitalismu připraveni z jediného ekonomického principu vysvětlit všechny společenské i individuální fenomény moderní společnosti. A převrat ve vnitřní struktuře základního pořádajícího/interpretujícího principu pak má vést ke kýžené podobě společnosti.

Tato monistická tendence levicové alternativy vůči kapitalismu je zdá se při díle kupř. v přesvědčení Michaela Hausera, že na široké planině prostírající se před levicí po soudobém zpochybnění nadvlády neoliberálního diskursu jsou pouze dva „obelisky, které vyznačují začátek dlouhé neznámé cesty, na jednom je nápis Keynes, na druhém Marx“ a levice se má vydat jedině za obelisk Marxův, aby se u Keynese nezapletla se Sarkozym či Berlusconim. Podobně monistická je představa, že současný svět lze vyložit jako finální boj mezi „kapitalismem“ a „demokracií“.

Proti uhranutí panekonomickou vizí kapitalismu a proti podobně panekonomickým vizím „socialismu“ či „komunismu“ mohlo by si levicové myšlení připomenout lokální perspektivu menších společenství a jednotlivých osob, z nichž každé a každá se samozřejmě vztahují k celku, ale situovaně, ze svého místa, z nějž se před nimi otevírá svět, jemuž lze rozumět. Demokracie neznamená primárně alternativu ke „kapitalismu“, nýbrž snad především sestup od velkých vizí k těm místním úrovním, na nichž lze vést rozpravu o smyslu. Demokracie není konkurenční vizí celku, je nanejvýš jinou vizí vztahu částí k celku.

Na širé pláni postneoliberalismu netyčí se před levicí jediný obelisk se jménem Marx, nýbrž tu leží řada orientačních kamenů (některé z nich z Marxova „obelisku“ odpadly a sám Marxův kámen patří jistě k těm zcela nepřehlédnutelným), ideových, kulturních, náboženských, ekonomických, politických. Ty kameny dohromady vytvářejí mozaiku, jejíž výsledný vzor je viditelný jen z nadhledu, ale není jen z nadhledu zkonstruovatelný.

V demokratické rozpravě nemůže si nadhled náboženských proroků, revolučních komisařů, makroekonomů či k pozitivní utopii směřující Strany nárokovat roli dirigenta společnosti. Mozaika společnosti vzniká z lokální úrovně, z místní práce, zvyků, kultury a schopnosti vztáhnout lokální a individuální k obecnému (mínění), tedy ze schopnosti, které se filosoficky říká „soudnost“. Ucházení se o souhlas, přesvědčování druhých, ať už v lokalitě nebo na nějakém širším reprezentativním fóru — to je médium demokracie, která tak relativizuje a oslabuje mystiku „pravdy“ a moci (náboženské, ekonomické, politické) skrze slovo, logos, diskusi.

Namísto uhranutí kapitalismem nebo antikapitalismem nabízí demokracie nejasnou vizi rozhovoru, který nikdy nekončí, jak charakterizoval řeč Hans-Georg Gadamer. Nekonečný rozhovor řeči se nikdy nezastaví na Pravdě, přestože je úsilím o porozumění v pravdě veden; právě proto do něj může každý zasáhnout svou otázkou a každá odpověď se může obrátit v nové tázání.

Uniknout logice kapitalismu neznamená nahradit jeden model společnosti výroby a spotřeby druhým, nýbrž snad především osvobodit vlastní představivost od vázanosti na monistickou, výrobně-spotřební představivost kapitalismu. To platí dokonce i ve vztahu k tendenci kapitalismu fašizovat se, přecházet v autoritativní a otevřeně násilný společenský model — ani toto stále hrozící nebezpečí nemělo by levici svést k přijetí podobného mocenského postoje, jak se to stalo kupř. levicovým silám ve španělské občanské válce, při níž se uchylovaly ke stejně masovým a nesmyslným popravám a vražděním jako frankisté.

Osvobození představivosti ze zajetí výrobními a technickými mocemi pozdního kapitalismu by mohlo být cílem demokratické levice. Cíl ovšem není smysl, jak zdůrazňoval Jan Patočka; i demokratická společnost může být smysluprázdná, ba právě ona nejviditelněji, protože je založena na oslabování a vyvažování všech mocí a na jisté úrovni na odhlížení od posledních pravd. Nemůžeme se vzdát ani hledání smyslu, ani vystavování nalezeného smyslu argumentům druhého. Jak barevná a jak přitom souvislá bude mozaika různých podob smyslu, která snad jednoho dne přeroste a překoná odcizující moc globálního kapitálu, a jak pozoruhodná kultura při tom vznikne, záleží na každém z nás.