Záhada kapitalismu

Michael Hauser

V diskusích, které následovaly po českém sociálním fóru, se ukázalo, že slovo kapitalismus může působit jako záhada. Jak se na ně dívat?

Mezi pražským a ústeckým sociálním fórem se objevil jeden zdánlivě drobný terminologický rozdíl, který nicméně může znamenat zcela jinou celkovou perspektivu. V Prohlášení českého sociálního fóra, které bylo jakýmsi neformálním manifestem fóra pražského, se uvádí, že ekonomická krize zpochybnila nadvládu „volného trhu“ a my usilujeme o svět, v němž „budou lidské potřeby povýšeny nad zájmy o soukromý zisk“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ve zprávě z ústeckého fóra čteme, že „demokracie i tržní hospodářství jsou nedokonalé, mají chyby a nedostatky, potřebují radikální kritiku, ale dosud nebylo vymyšleno nic lepšího“.

Martin Šimsa, jeden z organizátorů ústeckého fóra, mi po zveřejnění minulého sloupku „Kapitalismus nebo demokracie“ položil několik otázek, které se dají shrnout asi takto: „Dobře, mluvíš o kapitalismu, ale co tím vlastně myslíš? Není tento pojem, jak jej chápal Marx, zastaralý, zavádějící a kontraproduktivní?“ Jinými slovy, v souvislosti s ekonomickou krizí opět vyvstal problém, jak vlastně označovat dnešní společenskou a ekonomickou realitu.

K dispozici máme širokou paletu slov: tržní hospodářství, demokracie, společnost postindustriální, postmoderní, posthegemonická a mnoho dalších post-, dále společnost informační, reflexivní, beztížná anebo globalizace s mnoha odvozeninami jako globalizovaný trh nebo globální vesnice. Napočítali bychom jich několik desítek, možná stovek. Vytvářet stále nová a nová označení doby bylo v módě zvláště v devadesátých letech.

Takové pojmové bujení svědčilo o tom, že většina lidí pojímala dobu po konci „komunismu“ jako zlom. Skončil věk ideologií a nyní přichází doba, která nemá to správné označení, lépe řečeno, doba, jež se vyznačuje tím, že ji můžeme označovat mnoha a mnoha výrazy a nemá smysl usilovat o nějaký sjednocující název. Bylo to, jako by se nadšení z plurality přelilo i do samotného označování doby a jejím základním označením bylo, že má mnoho označení. Každý výraz měl před sebou a za sebou spojku -a- , takže každé označení se mělo číst tak, že tu existuje řada jiných pojmů „a“ tento nový výraz, a na konci ještě jedno „a“, které naznačuje, že to není název konečný a je otevřený dalšímu pojmovému řetězení.

Pokud by někdo přišel s tím, že právě jeho označení vystihuje celek, byl by pokládán za člověka, který nepochopil dobu a z nevábné hromady ideologických pojmů vytahuje nějaké pojmové monstrum. Prohlásit jeden z mnoha výrazů za výraz hlavní bylo považováno za projev nostalgie po ideologickém světě, v němž bylo jasné to hlavní: Tady je kapitalismus, tady socialismus a ty se rozhodni, kam patříš. Pojem kapitalismus se navíc musel jevit jako protototalitární: Jestliže označuje celek společenské reality, pak ti, kteří kritizují kapitalismus a usilují o jiný svět, jsou nakaženi virem totalitarismu, neboť jejich cílem je změnit celek a nějakým způsobem jím vládnout.

Ale časy se mění. Stále více novinářů, politiků, sociologů, filozofů všech zaměření začíná mluvit o kapitalismu. Tento pojem postupně z veřejného prostoru vytlačuje ostatní názvy, třeba i „globalizaci“. Slovo kapitalismus nicméně zůstává podobně neurčité, jako byla „globalizace“ nebo „tržní hospodářství“. V této proměně slovníku se nejspíš projevuje pouze jistý instinkt.

Když se mluvilo o tržním hospodářství, jen málokdo se zamýšlel nad tím, zdali tento pojem odpovídá realitě, zda v reálné ekonomice převládá svobodná směna zboží anebo tu je mnoho zásadních omezení (celních bariér, lobbisticky vyjednaných dotací, nadvláda oligopolů a monopolů krytá státní mocí). Slovo „svobodný trh“ působilo tím, že vyjadřovalo opak reality a mělo v sobě utopický prvek, jímž se napájela neoliberální doktrína. Kdybychom trh osvobodili od všech omezení, vznikla by svobodná a spravedlivá společnost, neboť každý by byl oceňován podle toho, co nabízí a o co mají ostatní zájem. Neoliberální pravice stvořila novou podobu utopie, proto byla tak svůdná i pro neprivilegované.

U slova kapitalismus je to jinak. Jeho rozšíření v dnešním veřejném prostoru je znamením toho, že utopie neoliberalismu ztroskotala. Je to výraz zachycující deziluzi z tržního hospodářství. „Kapitalismus“ dnes vystupuje jako nástupce slova „tržní hospodářství“ poté, co se rozpadl jeho utopický rozměr. Znázornit se to dá tak, že kapitalismus = tržní hospodářství bez utopie.

I když „kapitalismus“ je ve veřejném prostoru slovo stejně mlhavé jako jeho předchůdce, vyvolává nový způsob tázání. U „tržního hospodářství“ jsme se ptali nanejvýš na to, zdali trh je dostatečně svobodný, kdežto u „kapitalismu“ přicházejí otázky jiného druhu, které se týkají nejen samotné směny, ale také způsobu produkce: Kdo se jí účastní a za jakých podmínek? Je podřízena demokratické kontrole? Je to produkce ekologická? A také tu je otázka, čemu produkce slouží: dalšímu růstu kapitálu nebo řešení dnešních hlavních problémů?

    Diskuse
    February 12, 2010 v 12.16
    Další otázky:

    Neúspěšný komunistický experiment ukázal, že "reálný socialismus" bez demokracie a bez tržní ekonomiky nefungoval - nějakým způsobem "funguje" v Číně, ale bez lidských práv a demokracie, podobně v dalších jihoasijských zemích. V těchto zemích v podstatě funguje státní kapitalismus, protože tyto země jsou konkurenceschopné, vyhovuje jim globalizovaný trh. Náběhy na tržní ekonomiku bez přívlastků a bez demokracie, či demokracie omezené jen na volby se dály u nás pod taktovkou Václava Klause a ODS v devadesátých letech. Demokracie nefunguje sama od sebe, potřebuje "věřící" demokraty, přesvědčené občany, kterým nejsou lhostejné věci veřejné, vstupují do veřejných diskusí, vytvářejí kritickou občanskou veřejnost - společnost. Nicméně si myslím, že demokracie potřebuje také tržní hospodářství či kapitalismus, ale nesmí přistoupit na ekonomický redukcionismus. Marxův experiment ztroskotal, protože negoval nejen kapitalismus, ale i demokracii. Tedy další otázky: Myslíš, že Marx a marxismus nabízí nějaké řešení současné krizové situace? Globální kritika kapitalismu bez alternativy je romantická a utopická. Co by podle Tebe mělo nastoupit na místo kapitalismu a tržního hospodářství? Kritika i sociální kritika jsou demokracii užitečné, ale musí být jasné, k jakým idejím či normám se vztahují. Na demokratické kontrole globálního trhu se shodneme, tato kontrola však musí být rozumná a uměřená, musí umožnit podnikání - nesmí být smrtící.
    Téma kapitalismus by nemělo být po historií rozviklaném jeho klíčovém slovním základu v názvu Marxova geniálního díla rozborováno jen jednotlivostmi pro zaujmutí čtenáře novin. Tím se chci předem omluvit, že činím výjimku, chci-li zde diskusně tento svrchovaný námět jen stručně v mimořádně zjednodušujících pojmech glosovat, a to už kvůli této první výhradě. Podstata kapitalismu není samozřejmě v objemu občanských svobod nebo v jistých parametrech fungování trhu, nýbrž v soukromém vlastnictví. Tedy ve společensko-ekonomickém fenoménu, o němž jsme se přesvědčili zkušeností jeho jakoby opaku - v režimu totálního zestátnění „za socialismu“- , že je nezbytný pro relativně nejspravedlivější způsob spravování věcí veřejných - totiž pro demokracii. Tržní hospodářství samo jako forma realizace výroby a směny výrobků, to je přeci až odvozené uspořádání. Možnost vlastnit věci včetně nemovitostí atd. v rozsahu až po segment Měsíce nad hlavou principiálně určuje, jaký kapitalismus máme nastolen. Dovedli jste si snad představit (jako zasloužilí disidenti) v době hroucení předchozího komunistického režimu, že budeme muset (?) hledat pro všechny ty továrny, obchody i velkou část půdy kolem „nazpátek“ soukromého vlastníka? Jen Klausové věděli, že je to nejdůležitější a naordinovali to „za každou cenu“. Existují-li (funkční) třetí cesty, pak jejich odlišnost od dnešní cesty jediné na rozcestí vedle nepřijatelného směru k „socialismům“ je racionální omezení institutu vlastnění a nad ním vybudovaný systém účelných regulací. Chceme-li mj. účinně potlačit nadnárodní společenstva parazitující na chudobě rozseté po Zemi, pak musíme sahat (právními prostředky ovšem) právě k omezení předmětů vlastnictví. Tady ostatně taky spočívá jediná ekologicky motivovaná příležitost, jak odstřihnout chamtivý dráb růstu růstu. Mimo řady zásadních otázek s tím dále spojených je tady, domnívám se, jedna paradoxní výhrada: taková regulace kapitalismu (počínaje uvažovaným principiálním limitováním privátního) bude ze sledovaných hledisek účinná až po významném završení globalizace.
    MH
    February 12, 2010 v 19.26
    Odpovědí je, že "reálný socialismus" nebyl socialismus, aspoň ne podle Marxe (v Marxově terminologii komunismus první fáze). Chyběly mu téměř všechny znaky udávané Marxem, především to nebyla samospráva sdružených svobodných producentů, nebyla to ekonomika průhledná a odměňování se nedělo podle "kvanta společensky nutné práce." István Mészáros v knize "Socialismus nebo barbarství," vydané i česky, to nazývá jako postkapitalistický kapitálový systém. Dá se to říct tak, že komunismus dosud neexistoval, a proto nemohl být vyvrácen. Zda-li může reálně existovat a za jakých podmínek je jiná otázka, ale podmínky, z nichž vznikl sovětský systém, neodpovídaly těm, o nichž psal Marx (nebyla to nejpokročilejší země, světový trh ještě nebyl dostatečně globální). Zhroucení "reálného socialismu" je potvrzením Marxovy teorie. Potíž je v tom, že většina lidí dodnes věří tomu, co prohlašoval Stalin a spol.: toto je socialismus. Levice by proto k minulému režimu měla být kritičtější než pravice. Za další, je známo, že demokracie, konkrétně všeobecné volební právo, bylo prosazeno po těžkých bojích sociálními demokraciemi, jež tenkrát měly za cíl socialismus (tj. pod praporem Marxe vytvořily moderní demokracii), nebyl to výsledek samotného kapitalismu. A dnes je právě Čína příkladem toho, že úspěšný kapitalismus ke svému životu demokracii nepotřebuje a mnohem více mu jde k duhu diktatura. Píšeš, že demokracie potřebuje kapitalismus, ale co když se ukáže, že kapitalismus už nepotřebuje demokracii? Co se týká alternativy ke kapitalismu, tak vše se odvíjí od toho, zdali se demokracie nestává pro další existenci kapitalismu překážkou. Pokud ano, pak alternativa je v tom, že kapitalismus jako systém privátní ekonomiky bude demokratizován, ale pak už to nebude kapitalismus. Demokratizovat ekonomiku znamená: zdroje společenského bohatství podřídit demokratickému rozhodování. To ale předpokládá, že tyto zdroje nebudou privátní, nýbrž změní svou vlastnickou formu a stanou se komunitními nebo společenskými. Jak se má postupovat konkrétně, je věc diskuse. Existuje nicméně mnoho modelů nekapitalistické ekonomiky, (v nichž se mimochodem zdůrazňuje radikální demokracie), jeden z nich, dosti podrobný, je v knize Kybersocialismus autorů Cockshotta a Cottrella, kterou kdysi vydal Sok.