Co soudíte, prosím, o samostatném odchodu starého člověka ze světa jako projevu vlastní svrchované vůle, zvláště je-li provázeno „přiměřenou“ odpovědností z důsledků tohoto kroku kolem? Už pojmenování „sebevražda“ představuje aktéra jakoby v nečestném zacházení se svým životem, i když právě pro zachování jeho obrazu v srdci se rozmyslně zřekl paliativní péče a bral takové uzavření svého stáří za přirozenější ...

Obávám se však, že dnešní problémy Řecka s mizernou vládou nebudou vůbec nikoho motivovat k národohospodářským opatřením pro decentralizaci tamního podnikání a tedy výroby atd. Lžisocialistický režim nastolený u nás převratem právě s dnešním výročím naopak české hospodářství totálně integroval, což je ovšem manipulativní krok o historickou epochu snazší .
Jak lokalizovat současné „civilizačně pokročilé“ společenské struktury na bájné komunitární systémy, toť značně utopická otázka (což mě ovšem taky velice mrzí).

Jsou jenom dvě alternativy, jak se vyrovnat s neúnosností současné Paroubkovské socdem a současné Bursíkovské (liščí) SZ pro voliče, kteří si osvojili environmentálně-sociální etos a cítí se natolik občany, že jim věci veřejné nejsou lhostejné: buď vybudovat nový politický subjekt nebo vstoupit do jmenovaných stran „hotových“ a zasazovat se o zvrat jejich zbloudilé povahy „zevnitř“. K obojím možnostem seskupíme řadu analytických argumentů jak pro tak proti až do konkrétního politologického detailu. Moje zkušenost (býv. předseda politického hnutí Zelení) si především stýská na nedostatek politické a obecně občanské vůle k činu (opět - ať tím nebo oním druhým směrem; naopak je rozšířená předpojatost proti „partajnictví“ …). A tak Jiřina Šiklová jako ojedinělá skvělá válečnice riskuje a vstoupí pod křídla SZ, Táňa Fischerová raději založí „vlastní“ Klíčové hnutí (které sice s báječným programem, ale bez většího počtu aktivních členů zůstane zakopanou hřivnou jako zmíněné phZ) atd. Rozhlédneme-li se po Evropě, tak patrně má do budoucna i u nás větší čáku uspět cesta do některé z víceméně tradičních politických formací a prosazovat své politické individuum tudy. Kdo chce zůstat neorganizovaným voličem, tak ztrácí čas hledáním adresy pro svou stížnost, že nemá volit koho (bych řekl).

Téma kapitalismus by nemělo být po historií rozviklaném jeho klíčovém slovním základu v názvu Marxova geniálního díla rozborováno jen jednotlivostmi pro zaujmutí čtenáře novin. Tím se chci předem omluvit, že činím výjimku, chci-li zde diskusně tento svrchovaný námět jen stručně v mimořádně zjednodušujících pojmech glosovat, a to už kvůli této první výhradě. Podstata kapitalismu není samozřejmě v objemu občanských svobod nebo v jistých parametrech fungování trhu, nýbrž v soukromém vlastnictví. Tedy ve společensko-ekonomickém fenoménu, o němž jsme se přesvědčili zkušeností jeho jakoby opaku - v režimu totálního zestátnění „za socialismu“- , že je nezbytný pro relativně nejspravedlivější způsob spravování věcí veřejných - totiž pro demokracii. Tržní hospodářství samo jako forma realizace výroby a směny výrobků, to je přeci až odvozené uspořádání. Možnost vlastnit věci včetně nemovitostí atd. v rozsahu až po segment Měsíce nad hlavou principiálně určuje, jaký kapitalismus máme nastolen. Dovedli jste si snad představit (jako zasloužilí disidenti) v době hroucení předchozího komunistického režimu, že budeme muset (?) hledat pro všechny ty továrny, obchody i velkou část půdy kolem „nazpátek“ soukromého vlastníka? Jen Klausové věděli, že je to nejdůležitější a naordinovali to „za každou cenu“. Existují-li (funkční) třetí cesty, pak jejich odlišnost od dnešní cesty jediné na rozcestí vedle nepřijatelného směru k „socialismům“ je racionální omezení institutu vlastnění a nad ním vybudovaný systém účelných regulací. Chceme-li mj. účinně potlačit nadnárodní společenstva parazitující na chudobě rozseté po Zemi, pak musíme sahat (právními prostředky ovšem) právě k omezení předmětů vlastnictví. Tady ostatně taky spočívá jediná ekologicky motivovaná příležitost, jak odstřihnout chamtivý dráb růstu růstu. Mimo řady zásadních otázek s tím dále spojených je tady, domnívám se, jedna paradoxní výhrada: taková regulace kapitalismu (počínaje uvažovaným principiálním limitováním privátního) bude ze sledovaných hledisek účinná až po významném završení globalizace.

Rovněž velká vděčnost za přínosný text na otřelé téma demokracie. Ani nemohu diskutovat (maje tuto sebezáchovnou příležitost zde předplacenu) k očekávatelně trochu apriornímu autorovu konfrontování s USA. Zajímalo by mě, jak dalece tato "neumanutost" setrvává, Jakube, v kritickém pohledu na současnou Obamovu éru.