Poznámka historizující: Všechny hlasy zdůrazňující údajné pozitivní působení Strany zelených na ekologickou politiku bývalé Topolánkovy vládní koalice nechtějí zdá se mi vidět fakt mnohem zásadnější: Že právě Bursíkova Strana zelených vznik a trvání této pravicové koalice umožnila, a že přijetí neoliberální a neokonzervativní doktríny koalice nebylo pro ni žádným velkým kompromisem, nýbrž v té době vyjádřením přesvědčení Bursíkova vedení, resp. jisté části voličstva Strany zelených.

Topolánkova (první i druhá) koalice vznikala po parlamentních volbách v roce 2006 v atmosféře vrcholící mediální štvanice na Jiřího Paroubka a politiku před tím již dlouho vládnoucí ČSSD. Paralelně s tím docházelo k významnému pohybu v pravicové části politického spektra: ODS se měla pod Topolánkovým vedením emancipovat od Klausovy eurofobie a zároveň se skrze lidi jako je Alexandr Vondra stát přijatelnou pro havlovskou inteligenci a lidskoprávní diskurs. Sám Topolánek si v té době vskutku zdatně osvojil moralistický, antiruský a antikomunistický diskurs časopisu Respekt a na jistou dobu se on a jeho koaliční vláda stali hrdiny českého pravicového tisku.

Bursíkovi zelení představovali velmi důležitou ingrediencí pro novou stravitelnost ODS a pravicových idejí obecně. Měli pravicové politice dodat zdání ekologické starostlivosti, ba dokonce jisté odvážné alternativnosti a nového stylu. Trio Topolánek — Kalousek — Bursík, spojené ideovým porozuměním i přátelskou vazbou, se stalo tmelem nové koalice, která měla provést jakousi druhou revoluci, morální a neoliberální převrat, v jehož rámci by určující polistopadový mediální diskurs též definitivně kolonizoval zelenou politiku a lidovce a žádoucím způsobem vytvaroval i hlavní pravicovou stranu; zahraniční politika nabrala tvrdě neokonzervativní směr a toužebně očekávaný americkým radar měl z našeho území učinit výspu bushovské Ameriky vedoucí svou vlastní studenou válku s putinovským Ruskem. Morálním podložím celé konstrukce byl bojovný antikomunismus (jehož institucionálním vyústěním se stalo zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů).

Bursíkova spolupráce s Topolánkem tak měla před přemýšlivější části veřejnosti legitimizovat zásadní neoliberální atak na veřejné služby sociálního státu a tradičně antimilitaristické české cítění. Pro hladký chod celé věci a zvýšení popularity Strany zelených vytáhnul Bursík jako králíka z klobouku do funkce ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, bývalého člena ODA, který z neznámých důvodů (dodnes) vyvolává u havlovské inteligence politický orgasmus.

Jenomže za fasádou morálního obratu (nikoliv nepodobného neokonzervativnímu obratu bushovských USA) se ukrýval rozkrádačský apetit převyšující již tak velmi vysokou míru běžnou ve zkorumpované a prolobované české politice. Poprvé od Listopadu se ve státním rozpočtu snižovaly částky jdoucí na vědu a vysoké školství, zato se prudce navyšoval rozpočet ministerstva dopravy, protože ministr Aleš Řebíček se stal v soukromém obohacování veřejnými prostředky nedostižným mistrem. Obří ekologická zakázka, kterou připravoval Miroslav Kalousek, a plánovaná privatizace nemocnic a zdravotního pojištění do rukou přátel ministra Julínka byly novou, legální podobou těch nejsmělejších tunelů transformačního procesu 90. let. K ochraně své morální koalice si vládnoucí garnitura vybudovala „justiční mafii“ umožňující ovlivňování trestních věci na politickou objednávku a postihující státní zástupce za vyjádření kritického názoru.

Fakt, že „Strana zelených“ se dobrovolně a vědomě podílela na pokusu o dovršení ultrarestauračního obratu české polistopadové politiky a na plánovaném neoliberálním rozchvácení veřejných služeb, považuji za nejskandálnější absurditu české polistopadové politiky. Plán se nenaplnil, protože voliči nový kurs jednoznačně odmítli v krajských a senátních volbách na podzim roku 2008, v USA nastoupila nová obamovská administrativa, neoliberální ekonomické paradigma nahlodala jeho nejhlubší a pravděpodobně konečná krize a vládní koalice — od počátku založená na politické korupci a přeběhlictví — padla po vyslovení nedůvěry vládě ve Sněmovně.

Pokud by se ovšem původní záměr naplnil, měli bychom dnes zprivatizované nemocnice a sociální ústavy i větší část zdravotního a sociálního pojištění, ve zdravotnictví by panoval systém tzv. řízené péče, vysoké školy by po implementaci tzv. Bílé knihy terciárního vzdělávání ztratily nezávislost a řídily by je správní rady, v nichž by seděli zástupci státu a místní ekonomičtí bosové, Akademie věd by byla víceméně zlikvidována. Tento nový pořádek by byl přetřen zelenou barvou, aby se stal lépe konzumovatelným pro havlovskou inteligenci.

Za tři roky vládnutí Topolánkova kabinetu dokázali „zelení“ prosadit vlastně jediný (ještě k tomu špatně napsaný) ekologický zákon o státní dotaci na zateplení soukromých domů. Zato bez uzardění hlasovali pro snížení daní bohatým a jejich zvýšení chudým, celou sadu neoliberálních „reforem“ (tedy právě pro tu ideologii, která stojí v základu lidského vykořisťování přírody) a americký radar. Vzdálenost od toho, co představuje zelená politika v západní Evropě, už nemůže být větší.

Ondřej Liška, prohnanější než Martin Bursík, zjistil zavčasu, že plánovaný systém protiraketové obrany nemá v samotných USA jednoznačnou podporu a v této otázce raději vyčkával a lavíroval. Stejně tak obojace se jako ministr školství dokázal tvářit v otázce Bílé knihy terciárního vzdělávání. Na besedě konané na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, jíž jsem se zúčastnil, se dopracoval k postoji nevinného studentíka, který se ocitá tak nějak na jedné lodi s přítomnými vysokoškoláky, a zároveň nechal Petra Matějů vykonat černou práci obhajování onoho bezprecedentního útoku ekonomické sféry na peníze, které se ve vysokém školství pořád ještě ne dostatečně tržně točí. Ondřej Liška je holátko typu Stanislava Grosse, podobně bezideové a podobně cílevědomé.

Vyzývání k „jednotě“ mezi zelenými aktivisty a pragmatiky typu Bursíka či Lišky znamená především umožňování výše popsané politiky. Ona jednota totiž v praxi vypadá jako tunelování strany, která má tak málo členů, že ji lze zásadně proměnit přivedením dostatečně velkého počtu stoupenců pravicové politiky. Bursík a jeho lidé z nich zakládali celé nové buňky a postupně přebírali moc; odpůrce vylučovali ze stranických orgánů a vyhazovali z míst na ministerstvech. Čistku, kterou takto započal Bursík, dokončil Liška na posledním sjezdu Strany zelených.

Slova Tomáše Tožičky, že Bursíkové s Liškové jsou horší než Paroubem s Topolánkem, lze vysvětlit kupř. právě takto. Topolánek a Paroubek své strany ideově nezcizili, neudělali z levicové strany pravicovou či z pravicové levicovou. Názor, že politická strana musí přece být schopná jednotného vystupování a že Bursík Stranu zelených dovedl do Sněmovny, zakrývá podstatnější fakt, že bursíkovsko-liškovským obratem bylo mainstreamovým polistopadovým diskursem kolonizováno další potenciálně významné centrum odporu proti němu, Strana zelených. Zmizela další platforma, z níž mohl přicházet skutečně alternativní hlas.

A na závěr poznámka aktuální: Páteří demokracie je možnost nezvolit ty, kteří zklamali a zradili svůj program. Proto si jako občan a zastánce demokracie nepřeji, aby se Strana zelených v květnových volbách znovu dostala do Sněmovny. Jenomže jako výsměch tomuto „zásadnímu“ stanovisku ozývá se pragmatický hlas: Jako sociální demokrat si musím přát, aby se Strana zelených do Sněmovny dostala, protože koalici ČSSD — KDU-ČSL — Zelení považuji (nejen) v současné situaci za nejlepší možnou. Jakkoliv minimální je naděje na to, že by přítomnost „pragmatických“ a pravicových zelených ve vládní koalici pozměnila technokratický způsob vládnutí ČSSD, pořád je taková koalice lepší než jakákoliv jiná. A voličsky by seskupovala řekněme to nejtvořivější a dostatečně silné na to, aby mohla vést společenský pohyb směrem k nějaké alternativě vůči rozpadajícímu se neoliberálnímu řádu, ba dokonce snad i tu a tam, v některých jednotlivých případech se mohla inspirovat alternativní politickou představivostí přicházející z občanské společnosti.

Součástí toho voličského seskupení je i ona mnohokrát zmiňovaná havlovská inteligence (resp. ta její část, která nepřešla k podpoře TOP 09) a o její duši se zde také vede boj. Liška s Bursíkem nepředstavují — navzdory svým opakovaným tvrzením — žádný nový politický styl, pouze stejně jako ostatní „populisticky“ míří na určitou cílovou skupinu voličů; tato skupina má ovšem o sobě velmi vysoké mínění a potřebuje se minimálně verbálně odlišit od zkorumpovaného kalu českého politického provozu. Bursíkovi Zelení v Topolánkově koalici ovšem ukázali, že volba havlovské inteligence a havlovského studentstva často nevnáší do našeho veřejného života žádnou novou kvalitu, nýbrž především své (narcistně založené) iluze, sebeidentifikaci s dobrem a slušností, potřebu jednoznačného, mravně závadného nepřítele, popřípadě pokračování studené války. Elitářské pojetí politiky jako souboje dobra se zlem a slušnosti se špínou je nedemokratické, zaměňuje vlastní morální či estetické zaujetí s obecným zájmem; přitom to morální či estetické zaujetí většinou postrádá jakoukoliv hermeneutiku podezření vůči vlastním předpokladům — také proto, že veškeré podezření se spotřebovalo na vykreslení obrazu nepřítele, zlého a špinavého.

Jenomže havlovská inteligence v sobě zároveň stále schraňuje velký díl pozitivního, stále ještě nerealizovaného potenciálu listopadové revoluce. Pokud by právě v koalici „realistické“ levostředové vlády byla nucena nahlédnout, pane Bárto, že politiku, a českou obzvláště, nelze nahlížet manichejským prizmatem dobra a zla či čistoty a špíny (v níž kupř. „velké“ strany jsou špinavé a ty „malé“ čisté), mohli bychom se snad lépe rozvzpomenout na to, že tehdy na náměstích jsme chtěli něco úplně jiného, než máme dnes, a zároveň si připustit, že to, co máme, je naším vlastním výtvorem. Politika není pohádkovým soubojem dobra a zla, nýbrž autonomním způsobem zjevování, utvářením vlastního národního či společenského osudu.

Ani sebelepší koalice nás nezachrání před námi samotnými; ale pořád ještě není zdaleka jedno, kdo nám bude vládnout, přestože rozhodující změny musejí přijít díky tlaku zdola.