Poznámka historizující: Když se začalo před lety mluvit o případném vzniku nějaké obdoby německého Gauckova úřadu, měl jsem nad vznikem této instituce řadu pochyb (nejprve se to mělo jmenovat Památník doby nesvobody, pak Ústav paměti národa, nakonec vznikl Ústav pro studium totalitních režimů).

V rámci vytváření si  kvalifikovaného názoru na tuto otázku jsem si tehdy mimo jiné zajel i do Dobkovic u Děčína za někdejším majorem Státní bezpečnosti Jiřím Málkem, který mne, spolu s mými severočeskými kolegy — evangelickými faráři — měl za totáče „na starosti“. Zajímal mne názor bývalého estébáka na uvažovanou instituci.

Byl to rozhovor poněkud „pumprdentlich“, ale poučný — reakce majora StB by se dala shrnout do věty, kterou pronesl již na začátku rozhovoru: „My jsme si tehdá mysleli, že nás budete věšet na stromy, a vy se místo toho honíte a rvete mezi sebou“. Tím „vy“ myslel všechny odpůrce minulého režimu.

A opravdu je to občas tristní podívaná na někdejší disidenty, často v kmetském věku, jak se dnes mezi sebou hádají a dokonce soudí, kdo a jak se choval za minulého režimu, kdo byl, či nebyl na seznamu estébáckých informátorů, o kom se to smí a o kom nesmí zveřejnit, kde kdo koho urazil atd. atd.

A zatím pragmatičtí hoši i děvčata — včetně exponentů bývalého režimu a příslušníků StB — na takovéto ptákoviny zvysoka kašlou a svorně již dvacet let napříč politickou příslušností exploatují zemi jak lancknechti na dobytém území. Nerušeně, neboť jejich očekávatelně přirození odpůrci se bijí mezi sebou.

Poznámka teologická: Když se začalo před dvěma tisíci lety utvářet křesťanské náboženství, psal v osmdesátých letech prvého století lékař jménem Lukáš své evangelium. Nechává v něm Ježíše vyprávět zvláštní podobenství, kterému se říká „O nepoctivém správci“ (Lk 16,1-13).

Fabule podobenství je až komická: ekonom, či manažer (řecky: oikonomos) podniků jakéhosi magnáta je tam obviněn, že krade. Tento ekonom si po lapidární úvaze: „Co budu dělat? Na práci nejsem, žebrat se stydím“ začne získávat přízeň u věřitelů svého zaměstnavatele tím, že jim začne smazávat dluhy, které u magnáta mají.

Když se to jeho zaměstnavatel dozví, proti všem očekáváním nepotrestá svého ekonoma, přestože ho vlastně dál a ještě víc okrádal, ale naopak jej pochválí, že jednal rozumně. Bohatý grázl zřejmě nalezl zalíbení v korupční zdatnosti svého ekonoma a zjistil, že mu může být ještě hodně a dlouho svými schopnostmi užitečný. Doslova tam Ježíš říká: Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.

Zřejmě už za Lukášových časů platilo, že schopnost kooperovat je u lumpů mnohem častější než u slušných lidí, a Lukášův Ježíš tuto schopnost spolupráce ve zlém dává za příklad těm, kteří jsou v pozitivní aktivitě téměř napořád atomizovaní či dokonce rozhádaní.

Poznámka předvolební: Když se začne k jakékoliv skupině vyšších živočichů blížit nebezpečí, vždy se taková skupina počne chovat sebezáchovně. Semkne se před společným nepřítelem kolem přirozených vůdců a začne se chovat podle instinktů velících přežít. Tak se chovají i normální lidé. Pud sebezáchovy však zřejmě chybí nejen některým lidem, jako jsou oni disidenti minulého režimu, či Lukášovi „synové světla“, ale řadě jinak normálních a slušných ostatních lidí. Chybí například zřejmě celé řadě těch, kterým jde o smysluplný udržitelný život v naší kotlině, těch, kteří myslí zeleně.

Podle programů jednotlivých stran, jejich personálního složení i zdrojů jejich financí se mi zdá jednou z mála volitelných Strana zelených. A mohla by dokonce i významně uspět, pokud ovšem radikálové uvnitř i vně této strany si přestanou plést politickou stranu se  sociálním, či ekologickým aktivistickým hnutím a přestanou ji difamovat před lektorátem z hříchů, jež hříchy ani nejsou.

V našem politickém systému, konstruovaném (naštěstí) tak, že generuje koaliční vlády, se ukázal podíl zelených na vládě jako obrovský úspěch, vykoupený samozřejmě, jak jinak, řadou kompromisů, bez kterých se  parlamentní demokracie neobejde. Aktivisté by měli pochopit, že vládní politická strana prostě musí jednat konsensuálně, partajní radikalismus demokracii nesluší. Účast ve vládě však současně znamená úžasný podíl na rozhodování o základních tématech života, který by byl jinak nemožný.

Zelenou partaj je možné ze strany aktivistů kritizovat a tlačit k důslednému plnění volebního programu po volbách. Současně je třeba pro snazší prosazení zelených témat ve vládě či alespoň parlamentu patřičně ve společnosti aktivisticky „zlobit“, aby se tato témata hůře shazovala se stolu — takové by mělo být účelné a moudré rozdělení rolí politické strany a aktivistických hnutí.

A hlavně: před volbami je třeba v pudu sebezáchovy složit zbraně a stranu, byť jakkoli po volbách kritizovatelnou dnes aktivně podpořit. Nerozumím řadě lidí, například příteli Tožičkovi, že má potřebu se zde v tomto periodiku otírat o Lišku a Bursíka v jinak potřebném otevírání tématu neprolomení limitů. Právě už pro ty tisíce lidí, dotčených případným dalším těžením uhlí a bouráním jejich sídel, právě už pro to zločinné ničení země je třeba držet při sobě — zelení jsou přeci jediní, kteří proti těžbě protestují.

Ale hlavně: pro záchranu alespoň zbytku sebeúcty slušných lidí je třeba být — řečeno s evangeliem — prozíravými a nenechat se válcovat prozíravějšími gaunery, kteří moc dobře vědí, kdy mají táhnout za jeden provaz.