Polemika Tomáše Tožičky, myslím, dobře ilustruje vlastními řádky to, co jsem měl na mysli, když jsem volal svými třemi poznámkami po jednotě slušných lidí. S dovolením považuji za slušné lidi jak přítele Tožičku, tak Bursíka, Lišku, Stehlíkovou a spoustu dalších zelených, také lidí z  církví i ze všech  NGO, i lidí odjinud. Myslím, že by se všichni vešli našemu Pánu a Spasiteli do toho jeho podobenství O nepoctivém správci jako příklady „Synů světla“. Jsem si tím dokonce jist stejně, jako jsem si jist o spoustě jiných lidí, že jsou to „Synové tohoto světa“, synové tmy.

Ti slušní, mínil jsem a myslím si to stále, by se měli umět spolu dohodnout, že v čas krize (nebezpečí, voleb…) potáhnou za jeden provaz — ti radikálové, i ti, kteří se rozhodli vstoupit do mocenské politiky. Nijak jsem se nesnažil umírňovat aktivisty — naopak, je třeba aby neustále „zlobili“ a vyvíjeli tlak na establišment — to je jejich cesta. Myslím, že jsme třeba v Chartě 77 také zlobili. Ale přitom jsme se nezlobili na ty ze slušných lidí, kteří zvolili jinou cestu, třeba kompromisnější než my.

Vždyť ti lidé s nepohodlnými názory jsou solí světa. A nikdo je nechce umlčovat. Naopak. Ale i pro ně samotné, myslím, je sebevražedné, když pro třísky v očích svých souputníků (abych zůstal u biblických citátů) nevidí trámy v očích nepřátel, a dovolí jim tak převálcovat všechny slušné sakumprásk a dohromady.

Podezírat hned každého, kdo si zvolí trochu jinou životní cestu než já z toho, že je zaprodanec kapitálu, nese, myslím, známky nedospělosti. A jakkoli souhlasím s tím, že se církve chovají oportunističtěji, než je to i mně milé, s tou Diakonií to bylo jinak. Velmi korektně řečeno — její vedení (a já nesu za to také odpovědnost) jenom odmítlo tuto organizaci, v jejímž popisu práce je starost o handicapované lidi v Čechách, proměnit v aktivistickou buňku bojovníků proti obchodním řetězcům a globálnímu kapitalismu vůbec.

Chtěla se prostě skromně držet svého kopyta, toho, na co má a co má také ve svém statutu. Ale nikdy proti aktivistům jako takovým nevystoupila, nekritizovala je, nedifamovala je v tisku, neházela jim klacky pod nohy — jen chtěla jít jinou cestou. A už vůbec nikoho nerozháněla, což je  poněkud komické tvrzení při pohledu na typ lidí v ní zaměstnaných.

Tomáš Tožička „už slyší odpověď“ — musíme být realističtí, pragmatičtí, měnit věci postupně… Ale to podsouvá (komukoliv) něco, co nikdo neříká. Já jsem pouze napsal, co nakonec píše i on v prvé půlce posledního odstavce svého článku (a formuloval to lépe než já): usilujme o změnu systému pokojnou cestou tak, že se blízké síly spojí, zapomene se na osobní animozity a začne se hledat to, co nás spojuje. Je jasné, že to jde. Ale hned v druhé půlce odstavce obviňuje Tožička Bursíka s Liškou, že prodali své svědomí. Připomíná mi to ony dva Židy, kteří se na Jom kipur potkají a prvý povídá druhému: tak jim přeju totéž, co oni mě. A druhý: už zase začínaj?

Tomáši Tožičkovi se tak, jak jej znám, nutně musí zdát, že spousta jinak slušných lidí je málo aktivních, příliš konsensuálních, že méně než on  jdou na kořen věci atd. atd. A má jistě ze svého úhlu pohledu pravdu. Odmítám s ním však sdílet podezření o nepoctivých pohnutkách Strany zelených (Diakonie, církve…) a už vůbec odmítám ono jednostranné vidění věcí, kdy jen někdo má patent na pravdu a ostatní jsou hned lumpové, jakmile si zvolí jinou cestu.

Ostatně tím se liším od řady přátel třeba z církve i v pohledu na dobu minulého režimu — každý jsme měli právo zvolit si svou cestu — někteří v rámci oficiální církve, my ostatní v disentu. Ale cítili jsme přes všechny výhrady — naše: že oni jsou zbabělí, jejich: že my ty ostatní ohrožujeme vlastní pýchou — že máme právo jít každý svou cestou a hlavně — že patříme k sobě. Kdo dneska chce tuto minulou bazální jednotu popírat ve značně  černobílém vidění své vlastní pravdy, ten se prostě mýlí.

Martin Bursík a Ondřej Liška samozřejmě nejsou horší, než Paroubek s Topolánkem, jak Tomáš Tožička píše v poněkud fundamentalistickém zápalu. Oni nejsou ani lepší — oni prostě zásadně představují úplně jiný svět, než představuje Toporoubek. Je to náš svět, svět který strana zelených hájí, i když se mi třeba tisíckrát může nelíbit, že Martin Bursík neumí posílat esemesky o krávách, i když kauzálně jsem s ním v dané věci hluboce souhlasil kvůli volbě prezidenta.

Proboha: je reálná šance dostat Stranu zelených opět do Parlamentu. Možná poslední! Tak jim pojďme pomoct a ponechme stranou osobní nevraživosti. Nejen, že se jim podařila spousta věcí, ale právě jejich silné zastoupení alespoň v Parlamentu, ne-li ve vládě pomůže zabránit značně děsivé budoucnosti této země definitivní změnou alespoň přijatelného, byť nespravedlivého volebního systému na systém toporoubský a nikdy jinak, až po totální problankování Prahy a odtěžení všeho ostatního, co se ještě v celé zemi vyrabovat dá.