Kdyby nešlo o můj rodný kraj, už bych byl v pokušení napsat: Čert mi byl dlužen Jiřetín i s Paroubkem a Bursíkem. Nějací příznivci ČSSD mě nazvali s prominutím „modroprdelníkem“ a placeným posluhou ODS. Kolega Bárta se do mě zase pustil s tím, že bych neměl kritizovat Bursíka, když se tak snaží a je reálně jedinou silou jdoucí vstříc změnám.

Fanatiky nepřístupné kritice ponechme stranou. Ale výtka Zdeňka Bárty zaslouží odpověď, byť hlubší rozbor tohoto problému byl řešen skoro celý jeden rok v Literárních novinách. Škoda, že se Bárta zastává Martina Bursíka a Strany zelených, protože se jedná o politické mrtvoly mířící vlastním přičiněním na smetiště dějin. Bohužel s sebou strhly i část poctivých lidí a na desetiletí poškodily ideu tzv. zelené politiky.

Martin Bursík je klasický elitář a občanská společnost je mu dobrá pouze k prosazování jeho zájmů. U Martina bych si alespoň vsadil na upřímnou snahu o ochranu životního prostředí. Ale starat se o nějakou mateřskou a důchody pro lůzu, to je opravdu mimo jeho rozlišovací schopnost. O jeho poctivosti — vzhledem k tomu, jak nabyl svůj majetek — se dá také pochybovat.

Ondřej Liška je na tom o poznání hůře, protože tomu, kromě osobního prospěchu a dobrých vztahů s mocnými tohoto světa, nejde vůbec o nic. Vláda, v níž zelení měli poprvé čtyři(!) ministry, po sto letech zrušila bezplatnou zdravotní péči. Připravovala zavedení školného a tunelovala státní rozpočet jako nikdy. Na ostudné přípravě MS v Liberci měli zelení zásadní podíl.

Ovšem v Bártově výtce nejde jen o konkrétního Bursíka. Jde mnohem o víc. Jsou vůbec lidé s ideály schopni se domluvit a najít společnou řeč, nebo je to jen partička naivistů, kteří kromě svých ideálů nejsou schopni vidět realitu kolem sebe? Sama otázka je velice zjednodušující. Za idealisty, snílky a radikály jsou označováni pravidelně lidé, kteří mají jiné, často nepohodlné názory.

Pokud je říkají nahlas, jsou umlčováni svými kolegy, „syny světla“, s tím, že teď je nutné najít kompromis, nebo se chovat tzv. realisticky. Zdeněk Bárta by si mohl vzpomenout, jak bylo rozehnáno kooperační fórum Diakonie Českobratrské církve evangelické v Mostě a Litvínově a proč.

Důvod byl prostý, kritizovali neoliberální model globalizace, vedli mladé nezaměstnané k tomu, aby se o sebe dokázali postarat sami, pořádali mezinárodní konference k zasedání Nato či MMF. A když sem pozvali nejvyšší představitele afrických evangelíků, žádná církev jim nepůjčila kostel zdarma a nakonec jen Sváťa Karásek se uvolil pronajmout kostel zástupcům nejchudším obyvatelům naší planety za 200 EUR na hodinu. Ale k tomuto statečnému kroku se odhodlal až po té, co evangelická Diakonie zrušila zákaz, aby diskuse s africkými biskupy byla organizována pod její hlavičkou.

Z církví nepřišel nikdo. Církevní papaláši vedeni bývalými disidenty se sešli na párty pořádané Světovou bankou, protože se domnívali, že tak hájí demokracii před komunismem demonstrantů. Katolík Mlčoch dodnes obhajuje neoliberální kapitalismus a nikdo z našich církevních představitelů není schopen se tomu postavit.

Ale uvedený příklad je jen jedním z mnoha. Zobecnění je prosté. Problémem nejsou radikálové a snílci, ale pragmatici, kteří se tváří, že stojí na jejich straně. Jejich cílem je většinou zisk — ne vždy finanční. Často je to vlastní ego, touha zanechat tu po sobě viditelnou stopu — tuhle úchylku bych přičetl i chování Bursíka. Touha po moci a mesiášský syndrom zachraňovat druhé patří zase mezi výzbroj jiného typu synů světla.

Tito pragmatici se šplhají po zádech idealistů, aby je v nejbližší možné chvíli odkopli a zapojili se do běžného politického života. A to se stalo straně zelených, to se stalo bohužel i mnoha nevládním organizacím, které dnes mají blíže k vládě než k občanům. Církve se svého prorežimního oportunismu nezbavily dosud.

Jako řešení tedy vidím skutečnou a otevřenou názorovou výměnu v rámci ústavního pořádku, nikoli poklonkování. I když jsem ve svém textu naznačoval možnou podporu Bursíkovi z dalších stran, sám jsem skeptický, že by Martin byl skutečně schopný něčeho jiného, než prázdných proklamací. Zvláště pro věc, z které nekouká ani v dlouhodobém výhledu nic jiného, než trable.

Ano, už slyším odpověď. Musíme zapomenout na aktivismus, být realističtí, přistupovat k věcem pragmaticky, měnit věci postupně, v rámci naší zkorumpované kleptokracie. Pokud to uděláme, můžeme se stát úspěšnými kleptokraty, ale změnit budeme moci jen to, na které půlce zadku budeme sedět.

Bursíkové a Liškové jsou horší než Paroubek s Topolánkem, protože za směšný bakšiš prodají každou myšlenku a ještě se zaštiťují ideály — což Paroubkovi s Topolánkem věru vyčítat nelze.

Zůstává tedy jediná možnost — usilovat o změnu systému pokojnou cestou. To samozřejmě není možné jinak, než že se blízké síly spojí, zapomenou na osobní animozity a začnou hledat to, co je spojuje. Je jasné, že to jde. Ale i tady je třeba si dát pozor na pragmatiky. Protože ti se nakonec vždycky přikloní k těm, kdo mají peníze a moc a prodají své svědomí. Tak, jak to udělali Bursík s Liškou.