87 580/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Jiří Zajíc

Profese: publicista a pedagog
E-mail: Jiri.Zajic@adam.cz
Toto je vskutku nejen skvělý text, ale opravdu skvělá diagnóza:
"Na dnešním kapitalismu mě nejvíce děsí jeho mrazivý kult já, jeho luciferské sobectví. Konzumace a její mediální šat zdání zakrývají skrytou nenávist k tělesnosti světa – proto je dnešní krize i krizí environmentální. Součástí slasti je vždy míra. Dnešní společenský systém se postupně mění v démonickou modloslužbu. A s tou je nutné zápasit. Sociální a občanská angažovanost, politické působení – to je jeden aspekt takovéhoto zápasu. Tvoření kulturního a duchovního podhoubí alternativy vůči tomuto systému je aspektem druhým. Nevěřím, že této kultury dosáhneme pouze prostřednictvím jakéhosi nového bojovného asketismu (představ, idejí, smyslů). "
"Nelze být šťastný sám. Izolovaně a pro sebe. To jen hydra kapitálu vytváří svět atomizovaných součástek, které si užívají samy za sebe – pro sebe – se sebou. Je třeba bojovat proti sobectví osobnímu, rodinnému, genderovému, třídnímu, národnímu a rasovému. Proti mono-polům a mono-ideám musíme postavit polyfonii a dialogičnost skutečného světa. Proti darwinovskému boji všech se všemi – solidaritu všech forem života. Zní to naivně, ale my dnes zoufale potřebujeme naivitu – onu druhou.
Nejsem a nikdy nemohu být od ničeho na tomto světě zcela odpojen. Ve skutečnosti jsem se vším na nějaký způsob propojen. Můžu takovou zkušenost ignorovat, nebo se jí oddat. V dnešní době zápasíme o kulturu života, o tělo světa, o svět, jehož smyslem je ten Druhý."

Naprosto přesné.
Ve rospěch takového vidění součaného světa se chci angažovat :-)
Tohle je skutečně zásadní příspěvek. A - upřímně řečeno - od koho jiného by měl zaznít, než od křesťanského teologa :-)
Na duchovním stavu české společnosti mě prakticky celý život nejvíc vadí to, že se jako samozřejmé pro "reálný život" pokládá absence skutečného působení Božího v dějinách světa. Tedy pravý opak toho, co je základem biblického pojetí skutečnosti. Tam je pošetilec ("bloud") ve svém srdci říká "Bůh tu není" = nestará se o nás a o svět, je mu prostě ukradený.
Jde totiž v posledku o to, zda určující síly utvářející evoluci jsou "náhoda" (tedy jakýsi temný iracionální bůh), přírodní boj a neviditelná ruka trhu, nebo otcovská péče Autora projektu svoření.
Ten,kdo volí první alterntivu - a to je jasně převládající volba dnešní české společnosti, sotva může uvažovat jinak, než to shrnul autor Knihy moudrosti:
"Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los. Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku. Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku."

Karel Marx a Badřich Engels mohou být skutečně navýsost spokojeni se současnou západní společností: není snad do očí bijícím důkazem toho, že jediná skutečná síla je v ekonomické základně?

Ovšem v intelektuálních elitách Západu se o tom vede už delší dobu zásadní debata. tady jen dva úryvky "kapitánů" světoveho managementu:
Lester Thurow Nové pojetí světa (ve sborníku Nový obraz budoucnosti):
>>Nejnovějším nebezpečím, které ohrožuje kapitalismus, není žádný „ismus“: je jím jakýsi rozklad na okrajích, který dříve či později pronikne až k jádru. … Technologie se ubírá jedním směrem a říká nám, že bychom měli lidi k firmě pevně připoutat. A ideologie (neoliberalismu) se ubírá opačným směrem. Tvrdím především to, že žijeme v éře, v níž budeme potřebovat spoustu sociálních investic do věcí, jako je infrastruktura, výzkum a vývoj či vzdělávání. Ideologie nám však velí, abychom z těchto věcí vynechali stát. Je to kapitalismus založený na čemsi, co velmi připomíná „přežití nejsilnějších“ – tedy na individualismu. Ale to je protikladem toho, co nám říká naše poznání: „Poslyšte, má-li kapitalismus fungovat, potřebujeme veřejné společenské investice.“ …<<

Charles Handy: Jak najít smysl v nejistotě (ve sborníku Nový obraz budoucnosti):
>>Kapitalismus je závislý na tom, že lidé v naději – a to často v klamné naději – na zbohatnutí velice usilovně pracují a přispívají tak ke zbohatnutí jiných lidí. Růst je za podmínek kapitalismu závislý na tom, že se v lidech probouzí závist vůči jiným lidem, takže chtějí mít to, co mají oni…
Při tom všem přemýšlíte, proč to vlastně dělají, vytvářejí-li evidentně tak strašnou společnost. Kdo by konec konců v dlouhodobé perspektivě stál o to být bohatý v sociální poušti nebo zestárnout ve zdevastované zemi?
Totéž platí pro kapitalistické země po celém světě: Kdo by chtěl slavit úspěchy v sociální poušti toho typu, kterou si sami – jak se zdá a hrozí – ve svých vlastních zemích vytváříme? Musíme si proto položit otázku, proč to všechno děláme. Lidé jsou přitom natolik ponořeni do práce, že hrozí nebezpečí, že ztratí svou lidskost. Život máme proto, abychom ho žili – a součástí toho je samozřejmě práce. Vždycky v něm však musí být ještě něco víc….
Komunismus měl určitý cíl – kterým byla ideální představa rovnosti a prosperity pro všechny, představa, že všichni lidé si mohou být a jsou rovni. Neměl však mechanismus potřebný k dosažení tohoto cíle. Kapitalismus je naproti tomu mechanismem, připadá mi však, že mu chybí cíl. Jde v něm jen o to, abychom zbohatli, nebo k životu patří něco víc? Zdá se totiž, že když získáme peníze, málokdy nám to stačí. Otázkou je, zda nám hrozí, že z vaničky vylijeme s vodou i dítě. Voda představuje neefektivnost a netolerantnost komunismu, zatímco dítě představuje jeho idealismus. A ten právě kapitalismu bohužel schází. Samo srdce kapitalismu je napadeno zhoubným nádorem. Je jím neexistence cíle, pro který by se lidé mohli nadchnout. K čemu a pro koho je to všechno? …
V konečném důsledku se chováme jako psi: jen se vyhříváme na sluníčku a čekáme, až nás někdo nakrmí. Jediným smyslem života se stává pohodlné sobecké přežití.<<
To je mi Tě, Zdeňku, líto. A myslím to vážně. Protože Tys mě vždycky přišel jako správný muž - tedy někdo, kdo je schopný nést autoritu a vůbec něco vydržet.
A samozřejmě - je mi líto i těch dětí. A nejen těch Tvých vnoučat.
Fakt je, že neschopnost dnešních rodičů vychovávat svoje děti - nejen o ně "nějak pečovat" - je epidemie věštící katastrofu. Protože tyhle děti směřují do svěa, který není vůbec zvědavý na jejich změkčilou rozmazlenost a neschopnost cokoliv vydržet a tedy také se podřídit. Je to svět daleko drsnější, než býval v době našeho dětství (a to jsme jako křesťané v tom bolševickém režimu neměli zase nijak na růžích ustláno).
Vidím po celých svých 45 let, co se dětmi a mladými lidmi zabývám, jak výchova, která nemá kořeny v autoritě Boží (byť ji tak vždy nemusí nazývat) nezadržitelně degeneruje - přesně podle vývoje pohádky "Jak dědeček měnil, až vyměnil".
Potvrdil to mimo jiné i malý výzkum, který v rámci své bakalářské práce na Jaboku (Srovnání autority rodiče a skautského vedoucího) dělal můj mladší syn Tomáš.

Dobrým lékem na tuhle rozbředlost je skauting: děti celkově otužuje - ale protože to dělá atraktivně, aspoň část z nich to ráda přijme.

Zajímavě se k tématu vyslovuje i australský psychoterapeut Steve Biddulph v právě vyšlé knize Mužství. Ten problém totiž podstatně vězí v neschopnosti dnešních otců být skutečnou auoritou - protože jim samým chybí vnitřní pevnost, na níž by ji mohli postavit. I dnešní "moderní otcové" - pokud se dětmi vůbec zabývají - se chovají jako náhradníci za jejich matky, místo aby byli těmi, kdo uvádějí své děti do "velkého světa". A tedy stavěli jim i hranice a garantovali jejich respektování.
Pro jistotu doplňuji, že pevnost není bezcitná tvrdost. Pevnost budí důpvěru a je hlavně schopností být druhým oporou projejich nezralou svobodu.
Animozita významné části českých médií proti Jiřímu Paroubkovi je vskutku tristní ukázkou toho, kam vede záměna role médií, při níž je služebná úloha vůči Pravdě nahrazena fandovstvím "našim barvám".
Ono "pravicové svazáctví" prosáklo působení našich médií už záhy po listopadu 89 a znemožňuje skutečně účinnou kvalitní debatu v našem veřejném prostoru. Podle solidního výzkumu Jaromíra Volka (FSS MU) se víc než 75% lidí působících u nás v médiích pokládá za "pravicové" (ve verzi "liberálně pravicoví" - s výrazným podílem individualismu).
Dá se současně ukázat, že alergie médií (a mladých lidí) vůči Jiřímu Paroubkovi, se datuje od zásahu na Czech Techu v roce 2005, kdy e skutečnosti jen "tahal z ohně horké kaštany" za totálně neschopného Františka Bublana.

Tendence na někoho projikovat svou vlastní frustraci ve formě téměř "živočišné" nenávisti, jak to lze právě pozorovat na vztahu význačné části médií a mladých lidí vůči Jiřímu Paroubkovi, je příznakem absence nejen vlastní sebereflexe, ale ještě hlouběji i dostatečně účinného duchovního života, který by umožňoval určitý odstup a nadhled, který je prevencí tomu, aby se člověk dostal do vleku této pudové nenávisti.
Tedy předně: Ten článek je celkově nadprůměrně dobrý. Málokdy a málokdo se pustí do skutečně odargumentované analýzy KDU-ČSL. Většinou je to snadný fackovací panák.

K problému "českého ateismu" už podstatné napsal Ivan O. Štampach. Správně by ta pasáž měla znít třeba takhle:
"Problémem lidovců je, že se pohybují v podstatě v církvím nenakloněném prostředí (pravidelně kolem 65% nedůvěry) a že jsou současně stále chápáni jako politický zástupce katolické církve."

Dobře je i popsáno, mezi jakou Skyllou a Charybdou se lidovci pohybují: To, kvůli čemu je chtějí volit tradiční voliči (tedy zejména moravští katoličtí důchodci), je právě to, kvůli čemu je "ani náhodou" nechtějí volit ostatní.

A teď k oněm upřesněním:
1) Není pravda, že by se Cyril Svoboda - a dokonce i Miroslav Kalousek - nepokoušeli stranu "otevřít" netradičnímu segmentu voličů. Cyril Svoboda vždycky inklinoval k tomu zapojovat lidi ze sféry občanské společnosti - narážel ovšem na to, že po prvním úspěšném "kole" (Petr Pithart, Zuzana Roithová, Pavel Tigrid) s nástupem Miroslava Kalouska ztratila KDU-ČSL pro tyto lidi věrohodnost. A Miroslav Kalousek se naopak snažil najít spojence v komerční a vůbec ekonomické sféře a rovněž v budoucí jasné inklinaci doprava. Tím ostatně vyděsil tradiční lidovecké voliče - a ti to KDU-ČSL ve volbách 2006 spočítali (viz dále)

2) Není dostatečně zdůrazněno, že ještě větší zradou na principech a stylu politiky lidovců, než volba Václava Klause prezidentem hlasy významné části lidoveckých zastupitelů byla volba Miroslava Kalouska do čela strany v roce 2003. Tam se totiž definitivně startuje ona hrozná krize identity, která vrcholila v době předsedování Jiřího Čunka.

3) Zcela mimo realitu jsou ovšem příspěvky "analytika" Tomáše Zdechovského. Rozhodně jeho tvrzení o 40% katolíků v dřívějších dobách, kteří volí KDU-ČSL, neodpovídá skutečnosti. Kdyby tomu tak bylo, tak by KDU-ČSL pod Josefem Luxem neměla svých 6 až 7%, ale třikrát víc.
A v posledních volbách, jsou dva výzkumy (SC&C a CVVM), které ukazují něco úplně jiného:
a) KDU-ČSL volí skoro jen katolíci (98%),
ale b) největší část katolíků (34%) volilo ČSSD, pak ODS (27%), pak teprve KDU-ČSL (17%), KSČM (11%), Zelené (5%) a ostatní (5%).
Také by mě zajímalo, odkud čerpá podklady pro svoje tvrzení, že Cyril Svoboda "uzavřel ještě víc v katolickém prostředí". Tomáš Zdechovský byl dost dlouho v úzkém týmu jeho poradců - a nevím o tom, že by kdykoliv tuhle svou myšlenku uplatnil.
Cyrilovi jistě velmi v katolickém prostředí ublížil jeho spor s mafií právníků, kteří zneužívají situaci opuštěných lidí, aby z nich vymámili závěti, z nichž pak profitují - a maskují to chytře odkazem části dědictví na bohulibé účely. Takže pak to dopadne z hlediska veřejnosti, že se předseda KDU-ČSL zbláznil (či konečně prokázal své skutečně bezcharakterní jádro) a chce Charitě vyrvat dům, pro pacienty.

4) Chybně se též vyčítá současnému vedení KDU-ČSL "nedostatek odvahy" stranu otevřít liberálnějším voličům. Cožpak smlouva o strategické spolupráci s EDS Jany Hybáškové není krokem, k němuž se ani Josef Lux neodhodlal. Chyba je, že zatím tento krok, který naopak muselo (a dosud musí) současné vedení a Cyril Svoboda v prvé řadě obhajovat vůči členské základně, nenese voličsky vůbec žádný benefit. Tedy že ze strany těchto potenciálních voličů je odpovědí chladná lhostejnost.
To souvisí s dlouhodobým problémem KDU-ČSL: prakticky neexistují veřejně známé osobnosti, které by ochotně deklarovali svou podporu této straně. Že se různé celebrity lísají k ODS či ČSSD, celkem nepřekapuje. Ale kupříkladu i "slabí" zelení jsou halasně podporováni skvadrou známých osobností na čele s Václavem Havlem - a ekonomové Tomáš Sedláček a Miroslav Zámečník se nestydí angažovat ve jménu zelených. Tohle se vůči lidovcům prostě "nenosí" - a to platilo i v éře Josefa Luxe (vím to dobře - byl jsem blízko jemu, stejně jako Cyrilu Svobodovi).