Můj oblíbený Jiří Peňás, kvůli němuž jsem si předplatil Týden, zbytečně, protože on z něj hned nato emigroval, píše ve svém skvělém povolebním textu, který doporučuji sobě podobným zeleně smýšlejícím, jako terapii podobnou Kšaftu umírající matky od J. A. Komenského, mimo jiné toto: „…smířil jsem se dávno s tím, že mladá generace je pro věc revoluce na dlouho ztracená, když jí učaruje aristokrat, katolík a myslivec z Černé hory, který používá slova jako alébrž, nikolivěk a párkrát jsem ho slyšel onikat a dokonce jednou použít aorist (kdo neví, co to je, ať se podívá, nic sprostého to ale není).“

Což mi připomnělo Konrada Lorenze a jeho slavných Osm smrtelných hříchů. V kapitole o šestém hříchu, který se jmenuje Rozchod s tradicí, Lorenz píše o výchově dětí:

„Jedním z největších zločinů pseudodemokratické doktríny je to, že považuje přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti mezi dvěma lidmi za frustrující překážku vší vřelosti… tisíce dětí se stalo nešťastnými neurotiky známou „nefrustrující“ výchovnou metodou…dítě se ve skupině, která není hierarchizovaná, ocitá vlastně v situaci zcela nepřirozené. Nemůže potlačit vlastní instinktivní touhu po dosažení vyššího postavení, a poněvadž rodiče nekladou žádný odpor, začne je pochopitelně tyranizovat. Ocitá se tak v roli vůdce skupiny, ve které mu vůbec není dobře, protože bez silnějšího nadřízeného se cítí nechráněno ve světě veskrze nepřátelském...takové dítě je pak pochopitelně podrážděné,.protože nenaráží na instinktivně očekávanou a podvědomě vlastně kýženou protiagresi, nýbrž na klidně pronášené pseudoracionální fráze, které se před ním tyčí jako čalouněná zeď.“

Vyvozuji z obou myšlenek, že dnešní mladá, „nefrustrujícně“ vychovaná mládež tíhne k představiteli feudalismu jako k symbolu starých dobrých rákosek, po kterých instinktivně touží.

Je to pro mne aktuální otázka, neboť ke vší té volební bídě mne postihlo navíc i déletrvající opatrování čtyř vlastních, malých vnoučat, „nefrustrovaně“ vychovávaných svými rodiči. Už tito jejich rodiče byli vedeni až příliš liberálně, avšak přeci jen jsme si při jejich výchově s jejich matkou zachovávali alespoň elementární pud sebezáchovy, který kupodivu tyto mé děti, jako rodiče těch dvou dvoučlenných teroristických komand evidentně postrádají.

Již při předávání vnoučat rodiči do mé péče jsem začal být ostražitý: vnoučata neuvěřitelně silně agresivně řvala, neustále se něčeho dožadovala a bila nás, dospělé, vším co jim přišlo do ruky, když se jim okamžitě nedostalo požadovaného. Poté, co jsem je silným hlasem vykázal z místnosti, ať si jdou řvát někam jinam, neboť se my dospělí neslyšíme, podívala se na mne dcera se snachou jako na Heroda a evidentně v té chvíli obě zapochybovaly, zda to byl dobrý nápad, svěřovat děti takovému kruťákovi.

Při večeři jsem odmítl nabízet již asi pátou variantu pokrmu — předchozí byly dětmi odmítnuty s tím, že jim to nechutná, aniž to ochutnaly - a hodlal drobotinu vykázat do postelí s argumentem prof. Vondráčka, totiž že dítě umírá hlady až tak po šesti nedělích hladovění, načež jsem byl označen za nelidu. Rovněž bylo s nelibostí vnímáno, že jsem se odmítl při ukládání do postelí nechat trpně otloukat a kopat, a chtěl jsem se čestně bránit a odrážet rány.

Nakonec mi však děcka byla přeci jen svěřena, neboť rodiče je nutně potřebovali někam odložit. Nastal krutý boj kdo s koho. Jedinou výjimkou byly jízdy autem — děti seděly činaně připoutané v sedačkách a dokonce dlouhé hodiny při tom mlčely! Vždy, když jsem potřeboval trochu klidu, připoutal jsem děcka do sedaček a objížděl město. Byl to úžasný poznatek — nejistí, pseudohumanistickými žvásty zblblí rodiče nevědí, co dětem povolit a co zakázat, děti jejich ambivalenci vnímají a zneužívají.

U provozu na pozemních komunikacích, nebo jak se tomu říká, je to však jiné. Tam za nespoutání objektu výchovy do nesmyslných mučících nástrojů hrozí sankce z vyšších sfér, a tak rodiče velmi asertivně a nesmlouvavě potomky svazují. Rodičovskou, jindy nevídanou protiagresi vůči svému odporu děti dobře registrují, a samozřejmě a rády se podvolují.

Není jednoduché obstát v našem světě s malými tyrany na krku. Včera mi přišlo něco jako vyúčtování za plyn. Pražská plynárenská, vědoma si zřejmě nesrozumitelnosti svých účtovacích lejster, zřídila nonstop asistenční telefonickou službu POMOC 24. Zapudil jsem tedy na chvíli vnoučata do vedlejší místnosti a chtěl na uvedeném čísle zjistit, o co plynařům jde. Sympatický ženský hlas mi oznámil, že jsem se dovolal na zákaznickou linku „Spolu pro Prahu“. Pak mi instruoval, jaká čísla mám říkat „na konci hlásky“ podle charakteru svého dotazu.

Ve vedlejší místnosti mezi tím sílil hluk dětského zápasu. Postupoval jsem však srdnatě dál podle instrukcí v telefonu, a řekl „na konci hlásky“ požadované slovo „dva“. Najednou však začal v telefonu mluvit nějaký mužský hlas, který říkal, že jsem sice řekl slovo „dva“, ale že je musím z nějakého důvodu idiotsky opakovat. Hluk dětí vedle sílil tak, že jsem sotva slyšel. Zařval jsem proto zoufale „držte pusy“ — načež mne ten mužský hlas sdělil: „řekl jste nesprávný výraz“ a zavěsil.

Zastyděl jsem se. Opravdu jsem nepoužil slovo „pusy“.