Šestý smrtelný hřích
Zdeněk BártaPříliš benevolentní výchova, která neposkytuje dětem potřebné hranice, vede k tomu, že dětem chybějí autority. Svou volbou mladí ukázali, že tíhnou k představiteli feudalismu jako k symbolu starých dobrých rákosek, po kterých instinktivně touží.
Můj oblíbený Jiří Peňás, kvůli němuž jsem si předplatil Týden, zbytečně, protože on z něj hned nato emigroval, píše ve svém skvělém povolebním textu, který doporučuji sobě podobným zeleně smýšlejícím, jako terapii podobnou Kšaftu umírající matky od J. A. Komenského, mimo jiné toto: „…smířil jsem se dávno s tím, že mladá generace je pro věc revoluce na dlouho ztracená, když jí učaruje aristokrat, katolík a myslivec z Černé hory, který používá slova jako alébrž, nikolivěk a párkrát jsem ho slyšel onikat a dokonce jednou použít aorist (kdo neví, co to je, ať se podívá, nic sprostého to ale není).“
Což mi připomnělo Konrada Lorenze a jeho slavných Osm smrtelných hříchů. V kapitole o šestém hříchu, který se jmenuje Rozchod s tradicí, Lorenz píše o výchově dětí:
„Jedním z největších zločinů pseudodemokratické doktríny je to, že považuje přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti mezi dvěma lidmi za frustrující překážku vší vřelosti… tisíce dětí se stalo nešťastnými neurotiky známou „nefrustrující“ výchovnou metodou…dítě se ve skupině, která není hierarchizovaná, ocitá vlastně v situaci zcela nepřirozené. Nemůže potlačit vlastní instinktivní touhu po dosažení vyššího postavení, a poněvadž rodiče nekladou žádný odpor, začne je pochopitelně tyranizovat. Ocitá se tak v roli vůdce skupiny, ve které mu vůbec není dobře, protože bez silnějšího nadřízeného se cítí nechráněno ve světě veskrze nepřátelském...takové dítě je pak pochopitelně podrážděné,.protože nenaráží na instinktivně očekávanou a podvědomě vlastně kýženou protiagresi, nýbrž na klidně pronášené pseudoracionální fráze, které se před ním tyčí jako čalouněná zeď.“
A samozřejmě - je mi líto i těch dětí. A nejen těch Tvých vnoučat.
Fakt je, že neschopnost dnešních rodičů vychovávat svoje děti - nejen o ně "nějak pečovat" - je epidemie věštící katastrofu. Protože tyhle děti směřují do svěa, který není vůbec zvědavý na jejich změkčilou rozmazlenost a neschopnost cokoliv vydržet a tedy také se podřídit. Je to svět daleko drsnější, než býval v době našeho dětství (a to jsme jako křesťané v tom bolševickém režimu neměli zase nijak na růžích ustláno).
Vidím po celých svých 45 let, co se dětmi a mladými lidmi zabývám, jak výchova, která nemá kořeny v autoritě Boží (byť ji tak vždy nemusí nazývat) nezadržitelně degeneruje - přesně podle vývoje pohádky "Jak dědeček měnil, až vyměnil".
Potvrdil to mimo jiné i malý výzkum, který v rámci své bakalářské práce na Jaboku (Srovnání autority rodiče a skautského vedoucího) dělal můj mladší syn Tomáš.
Dobrým lékem na tuhle rozbředlost je skauting: děti celkově otužuje - ale protože to dělá atraktivně, aspoň část z nich to ráda přijme.
Zajímavě se k tématu vyslovuje i australský psychoterapeut Steve Biddulph v právě vyšlé knize Mužství. Ten problém totiž podstatně vězí v neschopnosti dnešních otců být skutečnou auoritou - protože jim samým chybí vnitřní pevnost, na níž by ji mohli postavit. I dnešní "moderní otcové" - pokud se dětmi vůbec zabývají - se chovají jako náhradníci za jejich matky, místo aby byli těmi, kdo uvádějí své děti do "velkého světa". A tedy stavěli jim i hranice a garantovali jejich respektování.
Pro jistotu doplňuji, že pevnost není bezcitná tvrdost. Pevnost budí důpvěru a je hlavně schopností být druhým oporou projejich nezralou svobodu.
Nejsem velkým zastáncem absolutní neautoritativní výchovy a několikačlenné dětské komando mám také doma.
Ale mládež v Německu či ve Francii je přeci vychovávána neautoritativně už alespoň tři generace. A dokáží se postavit proti autoritám, organizují demonstrace a akce v nichž nejde jen o jejich pohodlí (odpor k jednotným maturitám) a nepoklonkují před knížepány - ostatně, nebyli Zelení prvními komorníky ospalého rytíře ;-) ?
Pes bude zakopaný asi někde jinde. Já bych řekl, že v hlouposti a v autoritativní výchově. Místo k odpovědnému občanství vede k touze zařadit se úspěšně do matice systému.
Inu není to jednoduché. Ale co jsme si zvolili, to budeme mít. Obviňovat z toho mladé, kterým dává elita už dvacet let jen ty nejhorší příklady, je zbytečné.
chci Vás upozornit na švýcarského autora jménem Walter Hollstein.
Pokud čtete německy, najdete o něm a jeho práci hojnost informací na adrese http://www.walter-hollstein.ch/.
Téma je nesmírně vážné a opravdu ne jednoduché. Éra, kdy byl muž chápán jako "neproblematická" bytost, je dávno za námi. Úpadek mužské role ovšem podrývá i roli ženskou.
(problém feminisace školství; peripetie moderního feminismu; rodiče jsou buď dva nebo dva nejsou - všichni o tom něco víme.)
Ostatně, mnohé bylo patrné už v knize Simone Beauvoir-ové, Druhé pohlaví.
S pozdravem
JK
opravdu je to výborný text. Jak Vám rozumím... Když mi před lety můj sotva tříletý syn umožnil poznání, že vychovávat a vzdělávat nelze jenom hrou a bezbřehou laskavostí, začal jsem se tenkrát také dívat trochu jinak i na společnost... Item šel jsem do knihovny a mj. si vypůjčil knížku s názvem "Děti potřebují hranice". A funguje to. A jak dnes oba synové milují pravidelný režim, což je někdy náročné - především pro mne... jak vyžadují přesné plnění plánů... nevybočení ze směru... A také jak umí ocenit dodržení slibu, nebo jasné slovo... Mimochodem mne napadá jiná souvislost: v těchto dnech jsem opravoval testy přijímacích zkoušek na VŠ a zkoušel u postupovek. A co čert nechtěl, právě letos se k nám hlásí mnohem více slovenských studentů, takže se nabízí srovnání... A vycházejí z toho mnohem lépe... Namáhali jsme si hlavu, jak je to možné, čím to je... A pak nám to došlo: na Slovensku mají obdobu státní maturity (témata písemných částí se vyhlašují rozhlasem, jako kdysi "za nás"). A zrovna tento ročník, který mi přišel obzvláště slabý, je ten, který tak vehementně bouřil proti a aktivizoval se na facebooku... Co k tomu dodat.