Poslední šetření předvolebních preferencí naznačují reálnou možnost, že KDU-ČSL v květnových volbách nepřekročí pětiprocentní hranici, nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jakkoli se po celé dvacetiletí od listopadu 1989 lidovci permanentně pohybují nepříliš vysoko nad hranicí volitelnosti, většina letošních prognóz jim poprvé předpovídá volební výsledek těsně pod ní.

Podaří se nakonec lidovcům v závěru kampaně přeci jenom zmobilizovat své tradičně pevné a disciplinované jádro voličů? A bude to stačit k úspěchu? V čem by pak byla česká politika jiná, pokud by lidovci skutečně ve sněmovně nefigurovali? Jsou témata, která lidovci vnášejí do veřejné debaty a politiky, ještě stále nosná?

Podle Lukáše Jelínka je nenahraditelným kladem lidové strany pro českou politiku její předvídatelnost. „KDU-ČSL je čitelná a vypočitatelná strana, jejíž role je v české stranické soustavě nenahraditelná. Zatímco liberální středové strany mohou vznikat a zanikat, křesťanská partaj není marketingovým projektem na jedno volební období,“ říká o lidovcích politolog Jelínek.

„Jejich nenahraditelnost spočívá v umu vyvažování a obrušování krajních — ať pravých, nebo levých — pólů v české politice,“ myslí si Lukáš Jelínek. Jejich role ve středu polarizované české politiky je předurčuje k roli prostředníka v občansko-politickém dialogu liberálů a sociálních demokratů.

Dilema křesťanské strany

K tomu, aby se nestali mimoparlamentním subjektem a mohli tuto roli plnit i v budoucnu, bude třeba podstoupit riziko, jež s sebou nese vyřešení klíčového dilematu každé křesťanské strany, tím spíše KDU-ČSL, které je souzeno pohybovat se v druhé nejateističtější zemi Evropy hned po Islandu.

Jeho podstata je jednoduchá: mají-li si křesťanské strany udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.

„Problémem lidovců je, že se pohybují v podstatě v ateistickém prostředí. Pro udržení jejich relevance v české politice budou muset podstoupit riskantní krok směrem k městskému liberálnějšímu voliči. A to proto, že jejich tradiční členská a voličská základna se ztenčuje a především stárne,“ myslí si politoložka Vladimíra Dvořáková.

Odtud lze vysvětlit nejen změny v politické strategii, ale i opakované změny v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky, které je možno pozorovat na lidové straně od devadesátých let minulého století až do současnosti. Nazřeno touto optikou je kolísání lidovců mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose logické a pochopitelné.

Jediná fakticky středová strana české politiky

Po rozpadu federace se KDU-ČSL pod vedením Josefa Luxe postupně usadila jako centristická, středová formace.

„KDU-ČSL jsou důležitou a v podstatě nezastupitelnou stranou české politiky, a to navzdory nízkému počtu hlasů, jež ve všech polistopadových volbách obdržela. Je to jediná středová strana, jejíž klíčová role spočívá v tom, že je svorníkem — mimochodem v extrémně polarizované české politice — mezi pravicí a levicí,“ říká k významu lidovců Jiří Pehe.

Josef Lux naordinoval v polovině devadesátých let minulého století lidovcům strategii, která spočívala v trpělivém budování image strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být přirozeným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně jim tato strategie umožní — což je podstatné — být vůči oběma i alternativou.

Tehdejší předseda strany začal před volbami v roce 1996 zdůrazňovat význam dosud v politice KDU-ČSL latentně přítomného konceptu „sociálně tržního hospodářství“, čímž nastartoval faktický posun lidovců do politického středu. Josef Lux si byl nepochybně vědom strategické možnosti strany lidové, se kterou tento ideově-programatický akcent souvisel. Bylo to postupné posilování koaličního potenciálu lidovců.

Podle Jiřího Pehe je program lidovců rozkročený přes střed. „V sociálně-ekonomických ohledech se přiklánějí k levicovým konceptům, avšak jejich společensko-kulturní zázemí je laděno konzervativně, a tedy pravicově. Na rozdíl od mnohých v tom nespatřuji jejich handicap, nýbrž výhodu,“ říká Jiří Pehe.

Ambicí Josefa Luxe, kterou po jeho smrti již nedokázal nikdo z jeho nástupců rozvinout, bylo učinit z křesťanských demokratů klíčový stranicko-politický subjekt, bez něhož není možné sestavit ani pravo-středovou ani středo-levou vládu. Taková konstelace pak samozřejmě posiluje jejich politický vliv uvnitř jakékoli potenciální koalice.

„Tato pozice středové strany lidovcům umožňuje hrát klíčovou roli v české politice, neboť jim umožňuje spoluvytvářet vlády a současně fungovat jako pojistka proti excesům a krajnostem. Nezapomínejme, že KDU-ČSL sehrála klíčovou roli při pádu druhé vlády Václava Klause nebo při rezignaci Stanislava Grosse. Přičemž obě tyto události hodnotím pozitivně: měli očistný efekt pro politiku obecně,“ říká o tradicích lidovecké politiky Jiří Pehe.

Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou partaj a pokusit se tak oslovit i městské, z povahy věci liberálnější voliče. Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Podle Lukáše Jelínka je tato zkušenost lidovců s Josefem Luxem natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. Pohříchu se jim to ale doposud nepodařilo. V podstatě celé poslední desetiletí lidovce provázel stranický souboj dvou křídel, jehož průvodním znakem bylo časté střídání předsedů, pozornost zaměřená dovnitř strany a neochota pokračovat ve vizi Josefa Luxe učinit z KDU-ČSL stranu otevřenou, jež má potenciál přilákat nové voliče.

Odchod Josefa Luxe a krize identity

V září roku 1998 Josef Lux z důvodu těžké nemoci rezignoval na všechny politické funkce. Novým předsedou byl zvolen Jan Kasal. Jeho tehdejší soupeř o předsednickou funkci a současný předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda se stal prvním místopředsedou.

Tímto momentem počíná krize identity strany lidové, jejíž vrchol lze spatřovat ve volbě Jiřího Čunka předsedou strany.

Ani jeden z nástupců Josefa Luxe nedokázal uchopit a rozvinout jeho odkaz. Ani Kalousek, ani Svoboda, ani Kasal se nepokusili získat širší segmenty voličů pro Luxovu vizi budoucnosti lidovců, která spočívala spíše v bloku křesťanských a sociálních demokratů než v bloku křesťanských demokratů a liberálů.

„Zatímco Josef Lux si jednoznačně uvědomoval nutnost otevřít stranu městským voličům, nikdo z dalších předsedů strany se o nic podobného nepokusil. Nenašel k tomu odvahu. Lidovci tak promarnili možnost stát se silou, v jejíž potenciál právě Lux věřil. Od té doby se strana uzavírá a spoléhá pouze na své tradiční voličské jádro, které ale stárne a zmenšuje se,“ říká Jiří Pehe.

Tato krize identity vyústila ve stranický rozkol a vznik nového subjektu z bývalých dlouholetých politiků KDU-ČSL.

Vznik TOP 09: zatím nevyužitá příležitost

Momentem, který vypadal jako krutá rána, ale paradoxně by se mohl stát počátkem lepších lidoveckých časů, je vznik TOP 09 a odchod části stranické špičky z lidové strany. Mezery po odchodu Kalouskovců se totiž za čas mohou zacelit. Podle Lukáše Jelínka je koneckonců s podivem, že se s Kalouskem lidovci nebyli schopni vypořádat daleko dříve.

„Problém jménem Kalousek byl problém s politikem, jenž byl schopen být ve vládě neloajální vůči straně, kterou tam reprezentoval. Kalousek mnohokrát mluvil s despektem vůči některým politikům lidovců. Kalousek byl schopen krýt ve vládě záda Topolánkovi bez ohledu na program KDU-ČSL,“ soudí Lukáš Jelínek.

Podle Jelínka lidovcům výhledově odchod Miroslava Kalouska a jeho věrných prospěje. Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost, avšak z programového hlediska vznik TOP 09 lidovce nikterak neohrozí. „Vznik TOP 09 lidovcům nevezme v podstatě žádné hlasy, neboť je koncipována výrazně pravicověji, jako konkurent občanských demokratů,“ říká Vladimíra Dvořáková.

Ostatně nebýt Karla Schwarzenberga, ikony, kterou si TOP 09 nese v čele průvodu, těžko by se mohla chlubit konzervativním peřím. Co je konzervativního na Kalouskovi? Parkanové? Šustrovi? Severovi? Bytostně, nikoli pouze rétorikou, je konzervativní a přitom lidovou stranou právě jen KDU-ČSL. A v tomto smyslu je nenahraditelná — podobně jako jinde v Evropě.

Možnosti a limity lidovců

Co tedy musí lidovci učinit, aby se jim podařilo znovunalézt identitu, jež jim bude terénem, jehož kultivace a rozvoj bude i pro budoucnost české politiky obohacující a plodná? Křesťanští demokraté jsou historicky vzato jedním z pilířů české politiky, jehož případná absence v české politice by byla jen stěží nahraditelná.

Hodnotový dialog křesťanských a sociálních demokratů je platforma, jež má potenciál učinit politiku i v 21. století nadějeplnou. Předpokladem toho ovšem je, že nedojde k marginalizaci lidovců u nás. Bylo by paradoxní, kdyby strana, jež je v Evropském parlamentu součástí nejpočetnější skupiny, ztratila v domácí sněmovně zastoupení.

Aby se to nestalo, bude nutné v blízké budoucností podstoupit riskantní krok: otevřít stranu liberálnějším voličům, a to navzdory riziku ztráty části tradičních katolických segmentů.

Kandidatura Jany Hybáškové je jistě míněna jako první krok takto formulovaného východiska pro lidoveckou budoucnost. Podle Lukáše Jelínka je její kandidatura jednoznačně pozitivním krokem. „Je to chytrý tah, v němž se lidovci pokoušejí sympaticky rozvzpomenout na praxi Josefa Luxe,“ míní Jelínek.

„Česká republika je v podstatě ateistický stát. Věková struktura členské základny KDU-ČSL se výrazně naklání ve prospěch těch dříve narozených. Pro stranu to nesmí znamenat, že se budou i nadále spoléhat na tyto stárnoucí skupiny svých tradičních voličů, nýbrž naopak to pro ně musí být signálem ke kroku, jenž vyjde vstříc novým politikům a liberálněji uvažujícím voličům,“ domnívá se politoložka Vladimíra Dvořáková.

A má pravdu, neboť historicky podmíněná struktura členské a voličské základny a její mentalita a kulturně i systémově limitovaný prostor možného působení rigidně katolické strany vedou k tomu, že se KDU-ČSL musí obávat o svou parlamentní budoucnost. Pro lidovce by z tohoto závěru měly plynout dva závěry: neprofilovat stranu úzce katolicky, nýbrž obecně křesťansky s akcentem na témata, jež mají potenciál zaujmout a přilákat i Vladimírou Dvořákovou zmíněné liberálnější městské voliče.

Současné vedení kolem Cyrila Svobody tento riskantní, avšak nutný krok nemá evidentně odvahu podstoupit. Pravdou je dokonce opak. Podle mediálního analytika působícího ve straně lidové Tomáše Zdechovského byla v březnu letošního roku rozhodnuta pouze jedna čtvrtina katolíků volit lidovce, zatímco v minulosti se toto číslo pohybovalo okolo čtyřiceti procent. „Cyril Svoboda nejen že stranu neotevřel širším segmentům společnosti, nýbrž stranu ještě více uzavřel i v katolickém prostředí samém,“ říká Tomáš Zdechovský.

„Navzdory tomu se podle našich šetření lidovci do Poslanecké sněmovny dostanou, když obdrží okolo šesti procent hlasů. Neboť pravdou je, že většina agentur zařazuje do svých předvolebních šetření i váhavé a nerozhodnuté voliče, což lidovce v jejich výsledcích znevýhodňuje, neboť oni disponují naopak pevným jádrem voličů. To je odlišuje například od Věcí veřejných, které pevné, natož tradiční jádro voličů nemají vůbec a veškerou podporu jim naopak deklarují voliči váhající a přelétaví, jejichž podpora by se přísně vzato do výsledků předvolebních průzkumů neměla promítnout,“ říká analytik Zdechovský.

I pokud by se nakonec lidovci přece jen přes pětiprocentní hranici nedostali, podle Vladimíry Dvořákové by to neznamenalo jejich trvalou marginalizaci. „Naopak, strana by mohla projít obrodou a očistou,“ uvažuje Dvořáková.

Lidovcům by to možná umožnilo znovu nalézt odkaz Josefa Luxe a stát se tak opět stranou, jež je schopná formulovat zásadní témata současnosti, jež akcentuje sociální problematiku, je spojencem občanské společnosti a je schopná principiální kritiky neoliberálů.

Současné vedení KDU-ČSL takovou roli evidentně nehraje — a je to škoda. Pro lidovce, ale především pro českou politiku a českou společnost.