Nedávno jsem se setkal se svým bývalým spolužákem ze střední školy, nyní je velice úspěšný pražský manažer. Ptal se mne, kdo vyhraje volby a z mé odpovědi byl překvapený. To jsem netušil, odpověděl. Ale naděje na vládu ODS a TOP 09 snad ještě je, přesvědčoval sám sebe. Pak jsme si ještě chvíli povídali a z plné hospody nás vyhodili před desátou večer. Zavírali, kapitalismus-nekapitalismus. Cestou domů jsem si vzpomněl na některé debaty o levici z devadesátých let.

Před několika dny jsem si je oživil znovu. Přečetl jsem si totiž komentář Luboše Palaty v Lidových novinách o neuvěřitelném přátelství Jana Fischera a Roberta Fica: „Jeden typický spořádaný český úředník, v tom dobrém slova smyslu, druhý brutální populista, tvrdý, agresivní, až zákeřný politik každým coulem.“ Jak si tihle dva mohou rozumět, ptal se novinář. Mezi vysvětleními se objevilo, že snad „třeba ta stranická knížka z osmdesátých let může být jakýmsi skrytým poutem“. Palatův komentář jsem si několikrát přečetl a nechtělo se mi věřit, že je duben roku 2010 a že čtu Lidové noviny, které se zaklínají Čapkem. Zavanul z něj puch Českého deníku roku 1992.