Když předseda sociální demokracie Jiří Paroubek oznámil, že jeho strana vyhlašuje mediální blokádu pravicových deníků a dvou pravicových časopisů, vzedmula se v některých těchto médiích neuvěřitelná vlna falešné morální paniky. Například Lidové noviny na titulní straně přinesly fotku Paroubka s přelepenými ústy a obřím titulkem „Paroubek se rozhodl bojkotovat 1,7 miliónů voličů.“

(Jak na tohle číslo proboha přišli? Mají-li Paroubkem bojkotovaná média vskutku 1,7 miliónů čtenářů, znamená to snad, že ti nesledují žádná jiná média? To by se vzhledem k černobílým obzorům Paroubkem bojkotovaných médií rovnalo duševní lobotomii.)

Šéfredaktor Dalibor Balšínek a komentátor Marin Weiss pak ve společném komentáři Paroubka poučují, že je přeci jeho povinností přesvědčit o svém programu nejenom ty přesvědčené, ale i ty, co ho volit zatím nechtějí. Paroubek prý svými extrémními gesty vyhrocuje atmosféru ve společnosti.

V jejich reakcích nenajdeme tradičně ani stopu sebereflexe. Například zda extrémními gesty a neobjektivností nevyhrocují atmosféru ve společnosti především ona. Zamlčují také, že za falešnou panikou týkající se Paroubkova „extrémního“ gesta se skrývá obava, že by bojkot ze strany ČSSD mohl před volbami ekonomicky tato média znevýhodnit, protože nebudou mít na rozdíl od konkurence přístup k jednomu z klíčových hráčů na politické scéně.

Abych nebyl obviněn z agitky pro Paroubka, předesílám, že nejsem voličem sociální demokracie v jejím současném pojetí. Nejsem ani osobním fanouškem Paroubka. Přesto mi nezbývá než chování některých médií vůči ČSSD a Paroubkovi kritizovat.