Když předseda sociální demokracie Jiří Paroubek oznámil, že jeho strana vyhlašuje mediální blokádu pravicových deníků a dvou pravicových časopisů, vzedmula se v některých těchto médiích neuvěřitelná vlna falešné morální paniky. Například Lidové noviny na titulní straně přinesly fotku Paroubka s přelepenými ústy a obřím titulkem „Paroubek se rozhodl bojkotovat 1,7 miliónů voličů.“

(Jak na tohle číslo proboha přišli? Mají-li Paroubkem bojkotovaná média vskutku 1,7 miliónů čtenářů, znamená to snad, že ti nesledují žádná jiná média? To by se vzhledem k černobílým obzorům Paroubkem bojkotovaných médií rovnalo duševní lobotomii.)

Šéfredaktor Dalibor Balšínek a komentátor Marin Weiss pak ve společném komentáři Paroubka poučují, že je přeci jeho povinností přesvědčit o svém programu nejenom ty přesvědčené, ale i ty, co ho volit zatím nechtějí. Paroubek prý svými extrémními gesty vyhrocuje atmosféru ve společnosti.

V jejich reakcích nenajdeme tradičně ani stopu sebereflexe. Například zda extrémními gesty a neobjektivností nevyhrocují atmosféru ve společnosti především ona. Zamlčují také, že za falešnou panikou týkající se Paroubkova „extrémního“ gesta se skrývá obava, že by bojkot ze strany ČSSD mohl před volbami ekonomicky tato média znevýhodnit, protože nebudou mít na rozdíl od konkurence přístup k jednomu z klíčových hráčů na politické scéně.

Abych nebyl obviněn z agitky pro Paroubka, předesílám, že nejsem voličem sociální demokracie v jejím současném pojetí. Nejsem ani osobním fanouškem Paroubka. Přesto mi nezbývá než chování některých médií vůči ČSSD a Paroubkovi kritizovat.

Vezměme to po pořádku.

Za prvé, v pravicových médiích se ujala mantra (kterou bez jakékoliv kritické reflexe opakuje i mnoho úctyhodných osobností), podle níž je volební kampaň sociální demokracie neobyčejně agresivní, populistická a neslušná. Paroubek je vykreslován jako téměř diktátor, s odpudivými osobními rysy, který po svém případném nástupu k moci nejspíš změní politický režim u nás.

Ano, volební kampaň ČSSD je místy agresivní, ale není o nic méně agresivní nebo neslušná než kampaně některých ostatních stran. A nepřekračuje nijak ani rámec, který coby člověk, jenž žil mnoho let v USA a pak v Německu, znám ze západních demokracií. A když už je řeč o agresivitě, co všechny ty billboardy zesměšňující Paroubkovy sliby nebo vyzývající Paroubka k odchodu z politiky? Ty stály milióny. Platí je nějaká efemerická odnož občanské společnosti z Facebooku anebo spíše političtí soupeři ČSSD?

Za druhé, celá řada lidí bohorovně tvrdí, že si ČSSD do jisté míry může sama za to, že se její mítinky staly terčem útoků. Co ale přesně politici ČSSD nebo volební štáb strany udělali tak otřesného, že by to mělo ospravedlňovat plošnou démonizaci strany v některých médiích, zapalování stánků na předvolebních mítincích, házení předmětů na politiky či překřikování předáků strany, když mluví k těm, kdo je mají zájem poslouchat a ČSSD zřejmě volit?

Za třetí, zcela běžným se stalo v pravicovém mediálním diskurzu tvrzení, že vláda socialistů přivede zemi k „řeckému“ bankrotu, nebo že ve spojení s komunisty ČSSD změní politický režim u nás. Když pak naopak jeden pravicový deník přeci jen přinese záslužnou analýzu, podle které by program ČSSD v současné podobě ušetřil zemi asi patnáct miliard korun, zatímco program údajně pravicově-spořivé ODS šestnáct miliard, nedočkáme se žádné omluvy nebo alespoň korekce obvinění o levicové cestě k řeckému bankrotu u nás pod vedením ČSSD.

Suma sumárum: nelze než souhlasit s politologem Zdeňkem Zbořilem, který měl odvahu časopisu Týden říct: „Paroubek a jeho strana jsou léta představováni jako pokračování komunistického režimu, jako strana, která chce zvrátit poměry, přivést do vlády komunisty. Je jí nasazována taková oslí čepice… Sociální demokracie je fackovací panák pro všechny noviny.“

Spojování ČSSD s bývalým režimem je přitom absurdní už proto, že Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí, kde největší strana demokratické levice, v našem případě ČSSD, nevznikla transformací komunistické strany. V řadách ČSSD lze samozřejmě najít bývalé komunisty, ale je to jediná skutečná velká sociálnědemokratická strana v bývalém sovětském bloku, která vznikla „zezdola“.

Měli bychom si toho vážit. To, že ČSSD zatím nesplňuje všechny kritéria moderních sociálně demokratických stran, je stejně pochopitelné jako skutečnost, že ODS nesplňuje standardy moderních pravicových stran na západ od nás.

Jiří Paroubek mnoho lidí svým stylem irituje. Ale ti, kdo ho nesnáší, ba dokonce otevřeně nenávidí, by měli vzít v úvahu, že i navzdory Paroubkovi podporuje ČSSD okolo třiceti procent českých voličů a že si sám Paroubek nepočíná nejhůře v průzkumech popularity politiků. Když některá média Paroubkovi dávají nálepky nebezpečného autoritáře, měla by přesně uvést, co konkrétně udělal, aby si takovou nálepku zasloužil. Jelikož tak nečiní, přispívají právě ona „extrémními gesty“ k rozdělení společnosti, protože takovéto laciné „nasazování oslí hlavy“ bezpochyby uráží ty, kdo Paroubka a ČSSD podporují.

Role médií ve vybičovávání konfrontační atmosféry zůstává při nedostatku sebereflexe stranou, ačkoliv právě pravicová média běžně prezentují předvolební klání a možné dopady voleb i dvacet let po pádu komunismu v jazyce třídního boje, mobilizují a očerňují levici s pomocí nejrůznějších nepodložených spekulací.

Když Lidové noviny Paroubka poučují, že „je přeci jeho povinností přesvědčit o svém programu nejenom ty přesvědčené, ale i ty, co ho volit zatím nechtějí“, není vůbec jasné, proč by to „musel“ dělat prostřednictvím médií, která, ať řekne, co řekne, a udělá, co udělá, najdou důvody ho démonizovat. Vždyť to, co předvádějí ve vztahu k Paroubkovi a ČSSD, je mimo rámec běžného demokratického diskurzu, jakož i mimo rámec odpovědného, objektivního novinářství.

Příklad na závěr: šéfredaktor Hospodářských novin Petr Šimůnek, který už v minulosti proslul nechutnými útoky na Paroubka na úrovni bulváru, napsal v reakci na Paroubkovo rozhodnutí bojkotovat některá pravicová média, že bychom prý chtěli, aby zemi řídil moudrý muž. Chtěli bychom nežít na dluh. To se asi prý nelíbí předsedovi sociální demokracie,… který chce být premiérem, ale už teď rozděluje lidi na ty, kteří si zaslouží jeho odpovědi, a kteří nikoliv.

Kolik demagogie se vejde do jedné nebo dvou vět? Ve stejném duchu lze odpovědět, že „my“ bychom chtěli, aby takzvaně seriózní deníky v naší zemi řídili moudří muži, nikoliv pravicoví svazáci, kteří si myslí, že reprezentují „lidi, co si zaslouží odpovědi“, které oni potom beztak překroutí nebo zesměšní.