V České republice je v těchto dnech taková nálada, že jakákoli debata, ať začne čímkoli, končí v politice a to obvykle znamená v hádce o politiku. U politických vulgarismů končí sousedské a příbuzenské hádky. Politické vyznění mají cestovatelské nebo kulinární zážitky, zhlédnutí výtvarné výstavy, literární četba nebo poslech hudby. Zcela jistě politikou končí náboženské rozepře.

Přitom se politizuje nekonečně blábolivě. Uplatňuje se pět stále opakovaných schémat: nesmíme jít řeckou cestou, zatočíme s nemakačenky a nepřizpůsobivými etniky, zavelíme Rusku, Číně a Kubě a jejich vedení se roztřese strachy, všichni kromě strany, kterou volím já, jsou zkorumpovaní a nakonec storno všech sociálních reforem posledních asi sta let jsou žádoucí reformy.

Zcela jsme zapomněli, že politika je projevem přístupu k životu. Jaká je životní filosofie, taková je praktická politika. V české společnosti je silně zastoupen a zdá se, že převládá, vulgární mechanický materialismus. Jeho aplikace v politice je jasná. Je to především sociální darwinismus. Je-li původem vzniku složitých a komplexních struktur v přírodě náhoda a jejich testem boj o přežití, je to tak i v lidském sociálním životě. V ekonomickém boji právem vítězí silnější (chytřejší, bezohlednější, lépe vyzbrojený), a kdo by si přál kooperaci, je stoupencem nebezpečných ideologií. Kritériem kvality například vzdělání nebo vědy je ekonomická konkurenceschopnost. Stejně tak v politice nevítězí program, o němž ta či ona strana přesvědčila voliče. Vítězí ten, kdo získá víc prostředků na kampaň, kdo slíbí víc pragmatických výhod (státních zakázek, nižšího zdanění) sponzorům volební kampaně.

Český materialismus těžko srovnatelný co do své intenzity s jinými zeměmi téže civilizace činí ze všeho zboží. Obchoduje se už téměř se vším. Nezištná služba je anomálie a ti, kdo se jí věnují, například sociální pracovníci, jsou za tuto odchylku od tržních pořádků po zásluze trestáni. Ze vzdělání se pomalu, ale jistě stává zboží. Jen zanedbatelnou skupinku studentů shromáždila na pražském Palachově náměstí výzva k demonstraci pod heslem Vzdělání není zboží.

Revoluční čin současných sociálních inženýrů zvrátí letitou tradici bezplatného veřejného školství. Vrátíme se s nimi před šedesátá léta předminulého století, kdy žáčci přinášeli na konci týdne panu učiteli sobotáles. Experimentálně to bude zatím platit jen u vysokoškoláků, kteří však radostně podpoří své ožebračení a pak poučená veřejnost nadšeně podpoří rozvinutí tohoto experimentu na jiné kategorie obyvatel. Další volební období přinesou osvobozující poznání, že přece základní a střední vzdělání není zadarmo a poskytuje určitou konkurenční výhodu, již je třeba kompenzovat. A to není starost zeštíhleného státu. Je přece nutno (na občanech) šetřit.

Hydra filosofického a sociálního materialismu se projevuje i v tom, že současní revolucionáři krok za krokem mění ve zboží i lidské zdraví. Zboží jako každé jiné, jak se vyslovil jejich reprezentant. Léčení přece něco stojí. Že každý měsíčně velkými částkami podporujeme i své budoucí potřeby léčení a solidárně vedle toho rovněž potřeby druhých, na to se rychle zapomnělo. Farmaceutické kolosy a dodavatelé lékařských technologií vědí, že nemohou (podobně jako pohřební ústavy) přijít o zákazníky a šroubují ceny, kam až to jde. Ministři zdravotnictví až na vzácné výjimky byli nebo jsou v jejich službách. Spějeme k tomu, že pojem veřejného zdraví ztrácí smysl. Kritériem úrovně zdravotní péče už bude jen výše osobních kont. Pomalu se z vrcholů sto let budovaného systému solidární zdravotní péče suneme na úroveň zemí třetího světa, ba dokonce USA (pokud to nedávná Obamova reforma zásadně nezmění).

Hodně se křičí o svobodě vyznání, ale o jednom konkurenčním vyznání se publicista Benjamin Kuras nechal slyšet, že by nemuselo být tak zločinné, pokud by akceptovalo principy tržní ekonomiky. Hle, jasné kritérium. Náboženství je totiž také na prodej. A jen pokud se ukáže konkurenceschopné, přežije. Dostane prostředky na svou činnost, pokud efektivně plní úkol ideově zpracovávat menšinu občanů, která je ochotna mu naslouchat. Pokud je přesvědčí, že mezi sobě rovnými občany jsou si podle Boží vůle někteří rovnější. Že je to přímo Bůh, kdo si přeje, aby vlastníci výrobních prostředků vlastnili i pracovní sílu nás ostatních a tím do jisté míry i nás samé. Jeden radikální a rozporuplný mistr duchovního života druhé poloviny dvacátého století demaskuje tyto a podobné přístupy jako duchovní materialismus.

Materialismus plný náboženských frází je nebezpečnější deviací lidského ducha než materialismus kritických humanistů moderní civilizace tak často zatěžovaný vinou za zločiny minulých aparátčíků. Paul Tillich pokládal za skutečného ateistu jen toho, kdo klouže po povrchu věcí, kdo upřel světu a životu hloubku. Někteří v zájmu zachování svých velmi materiálních privilegií odříkávají dogmata a dbají, abychom, jsme-li ochotni se sklonit, drmolili katechismové poučky i my a hlavně abychom se nebouřili proti statu quo. Ti zůstávají na povrchu a jsou ateisty v Tillichově smyslu a materialisty ve smyslu této úvahy. Ti, kdo připouštějí transcendenci ve svobodném tvůrčím činu, už hlubší dimenzi života objevují. Už vytušili o patro níž pod nudou přírodní kauzální nutností, pod božským či karmickým osudem tvorbu, tanec, hru, smysl a světlo. Jsou na stopě ducha, i když mu říkají jinak než v tradičních školách. Pokud jsou materialisty, není jejich matérie čirou fyzikální fakticitou. Nejsou to jen holá data. Jejich hmota je duchovnější než duch náboženských pragmatiků.

Pokládal bych za smutné, kdyby kritici politického materialismu zůstávali jen politickými aktivisty, kdyby začínali a končili u pouhého politického diskursu. Kdyby převzali ideje a metody protivníků a jen jim dali opačné znaménko. Přál bych jim, aby objevili alternativní antropologii. Přál bych sobě i jim, aby věřili možnosti svobodného rozhodování a jednání a nepokládali své činy a svá slova, prostě sami sebe, za produkty biologických, sociálních a ekonomických sil.