Když jsem psal v tomto periodiku svůj text Jak je to s umíráním v Čechách, netušil jsem, že představenstvo České lékařské komory (ČLK) chystá své doporučení  ke změně kurativní léčby na léčbu paliativní. Média použila pro tento dokument předsednictva ČLK výraz převratný, což je poněkud přehnané, ale nicméně je to dokument nesmírně důležitý.

Je to jakýsi start nové cesty při chápání umírání a smrti v naší společnosti, je dobrým zahájením diskuze, na jejímž konci by měla být i změna příslušné legislativy.

ČLK nepoužívá ve svém dokumentu všech pojmů, které jsou běžné v diskursu kolem hospicové péče — doporučuji přečíst si slovníček základních pojmů — vyhýbá se třeba běžně používanému pojmu dystanazie. Ale už to, že ČLK svým doporučením odkazuje k paliativní léčbě (viz slovníček) je úžasným vítězstvím celého hospicového hnutí a jeho nového náhledu na takříkajíc „poslední věci člověka“.

Nemají pravdu kritici tohoto doporučení, jako je Václav Krása, který na svém blogu  doporučení ČLK tvrdě kritizuje: „Lékaři se tak stanou „polobohy, kteří budou moci rozhodovat o tom, kdo přežije a kdo nikoliv. Posuneme-li tento problém do ekonomické roviny, tak se můžeme dostat do situace, kdy lékaři, či dokonce zdravotnická zařízení, budou z ekonomických důvodů posuzovat, zda pacienta „odpojí“ nebo „neodpojí“ od přístrojů. Je to děsivá představa zvláště pro ty, kteří jsou chronicky těžce nemocní, a občas u nich dojde k náhlému selhání organismu.“

Někteří jiní dokonce hrozí trestním oznámením na ČLK. Je to zásadní nepochopení tohoto vskutku pozitivního dokumentu. Vždyť se jím konečně otevírá diskuze na téma, které u nás bylo již od války tabu. Konečně se snad také prolamují ledy kolem hospiců jak „kamenných“, tak mobilních, soudě dle ČT, která do posledních nedělních Událostí zařadila poměrně dlouhý šot o hospicové péči, za který sluší redaktorce Kručinské i editoru Pistoriovi veliké díky.

Nechci komentovat každý odstavec zmiňovaného dokumentu ČLK, ale rozhodně doporučuji se s ním podrobně seznámit. Už například doporučení vůbec začít definovat základní pojmy ve vztahu k této problematice, či formulovat základní východiska a principy pro rozhodování o zahájení paliativní péče je nesmírně důležité.

Mimochodem, je zajímavé, že se v dokumentu vedle paliativní péče objevuje (už v nadpisu) termín paliativní léčba, což je pro mnoho lidí zabývajících se touto problematikou jen těžko zkousnutelné. (latinsky „palliare“ = přikrýt, „pallium“ = přikrývka; od toho „paliativní péče“). Paliativní péče se snaží svým mnohotvárným „pláštěm“ („palliem“) přikrýt mnohotvárnou bolest umírajících.

Důležité je v dokumentu i doporučení formulovat rozdíl mezi dystanazií a eutanazií v čl.2,f). Téměř skutečně převratná jsou ale v našich podmínkách konstatování v čl.4:

f) Jakýkoliv léčebný postup, při němž není odůvodněný předpoklad jeho příznivého účinku na zdravotní stav pacienta nebo pro záchranu života a kde rizika komplikací, bolesti, diskomfortu a strádání převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu, je nutno považovat za léčbu, která není „ku prospěchu a v nejlepším zájmu pacienta“ a lze ji označit jako tzv. marnou a neúčelnou léčbu. Dosažení dočasné korekce hodnoty některé z fyziologických funkcí či jejich dílčích parametrů bez ovlivnění celkového průběhu onemocnění a možnosti záchrany života, nemůže být při zvažování poměru přínosu a rizika považováno za příznivý účinek zvoleného léčebného postupu. Léčba, která se jeví jako marná a neúčelná, nemá být indikována a prováděna.

g) Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby neznamená omezení pacienta na jeho právech, ale naopak je sledován zájem pacienta tak, aby nedošlo k porušení základních medicínských a etických principů včetně nechtěného nedůstojného prodlužování umírání. Smrt, která je výsledkem přirozeného průběhu onemocnění, nemůže být považována za nepříznivý výsledek zdravotní péče.

h) Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby u pacientů v terminálním stádiu neléčitelného onemocnění a/nebo s ireverzibilní poruchou integrity orgánových funkcí, kteří nereagují na použité léčebné postupy, je v souladu s etickými principy medicíny a existujícími právními předpisy České republiky.

i) Z hlediska medicínského, právního a etického není rozdíl mezi nezahájením nebo nepokračováním daného léčebného postupu.

j) Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby jsou při správném odborném posouzení postupy, které nelze zaměňovat za eutanazii či ublížení na zdraví.

Jsem přesvědčen, že v tomto dokumentu se konečně otevírá cesta k tomu — bulvární zkratkou řečeno — aby se doktoři nemuseli bát a mohli přestat pacienty, kteří by mohli a měli důstojně zemřít, nekonečně dlouho trápit na mučidlech moderních přístrojů; a také aby umírající pacienti nemuseli proti své vůli moderní medicíně sloužit za pokusné králíky, na kterých se zkouší nová léčiva, jako tomu bylo u onoho malého chlapce, o kterém jsem psal posledně.

Umíme dnes prodloužit život umírajícího velmi dlouho. Já osobně to však považuji za stejně neetické jako eutanazii, předčasné ukončení života. Lékař má povinnost léčit, ale nemá právo prodlužovat utrpení. Bránit zemřít umírajícímu, který jednoznačně spěje ke smrti, jen díky možnostem naší vyspělé techniky, je nemorální.

To ovšem v žádném případě neznamená, že přestává veškerá péče o umírajícího. Pacientu odpojenému od přístrojů ovšem dále bude poskytována veškerá péče, psychická podpora, tišící prostředky, bude se zabraňovat jeho dehydrataci… Odpojení od přístrojů by mělo být běžnou praxí i u pacientů v bezvědomí, u kterých byla jednoznačně prokázána smrt mozku. V těchto případech však nejde o eutanazii, ale o ponechání možností příchodu přirozené smrti.

Dokument ČLK je odvážným, nesmírně důležitým zahájením nové diskuze o lékařské etice, ale vůbec našem vztahu ke smrti jako takové. Smrti se bojíme, nemluvíme o ní, zatlačili jsme ji do nevědomí — proto s ní neumíme počítat. Jakoby z jiného, normálního světa zní do naší magazínové představy o věčném zdraví a mládí jednoduchá věta: z čl.4 — a) Život člověka je konečný.

Dokument však také otevírá dveře — a to je velmi naléhavé a také rychle proveditelné — k co nejrychlejší legislativní změně ve financování hospicové péče. Usnesení Poslanecké sněmovny PČR č. 1518/1 z 9. prosince 2009 k vládnímu návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2010, ve kterém Poslanecká sněmovna vyzývá vládu k předložení změny zákona o sociálních službách je třeba, aby Parlament tak, jak navrhuje vláda, schválil nové druhy sociálních služeb: služby sociální péče o terminálně nemocné a služby sociální péče o osoby vyžadující dlouhodobou ošetřovatelskou a rehabilitační zdravotní péči.

Konkretně, aby se do §44, zákona 108/2006 Sb. vložil text:

(2) Zvláštním typem odlehčovacích služeb jsou terénní, ambulantní nebo pobytové služby zaměřené na péči o osoby v terminálním stavu onemocnění, které jsou poskytovány v součinnosti se zdravotní ošetřovatelskou péčí hrazenou dle zák. č.48/1997Sb., §22 a §22a). Současně je třeba zajistit, aby se v tom §22 citovaná zdravotní péče vztahovala i na mobilní hospice, tj. na péči o pacienty v terminálním stavu, kteří umírají doma.

Páni zákonodárci — i vy budete jednou umírat — pamatujte na to! Návrh zákona se mohl projednávat již v této Sněmovně, vinou obstrukcí na něj dojde — doufejme — až v příštím volebním období.