Telefonoval mi před pár dny známý a velmi pohnutě mi  vyprávěl o smrti své matky. Díky péči obdivuhodného Občanského sdružení „Cesta domů“, které usiluje o zlepšení péče o nevyléčitelně nemocné a umírající, mohla totiž jeho maminka zemřít důstojně a klidně, bez bolesti, obklopena svými blízkými. Byla to pro něj — jak sám o sobě říkal poněkud cynického člověka — převratná životní zkušenost.

Bylo to pro něj prvé — a hned až příliš osobní — setkání s fenoménem toho, čemu se říká paliativní péče, tedy péče zaměřená na úlevu od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl od standardní lékařské, kurativní péče zaměřené na léčbu nemoci. Poprvé v životě se setkal s tím, co je to hospic, v případě „Cesty domů“ hospic, který provází umírající nikoli v „kamenném“ zařízení, ale v domácím prostředí.

Shodou okolností jsem — také nedávno — prožíval s jinými známými bolestné umírání jejich malého dítěte stiženého zvlášť nebezpečnou formou leukémie. Půldruharoční chlapeček poslední měsíce před smrtí vlastně již jen vegetoval pomocí přístrojů, které za něj dýchaly, vyměňovaly mu krev a zajišťovaly všechny ostatní životní funkce.

Bylo to nesmírně bolestné být u té spíš laboratoře než postele děcka v umělém spánku, poprvé v životě jsem prožíval zlost na lékaře, že nenechají přirozeně zemřít organismus, který již vlastně nežil. O tomhle nepřirozenému udržování života za každou cenu a jen díky moderním technologiím, dystanazii, se málo ví a mluví, na rozdíl od módních diskusí o eutanazii, o které si každý myslíme, že o ní víme všechno.

Eutanazie (eu-thanatos), „dobrá smrt“ i  dystanazie (dys- thanatos), „zlá smrt“ mají svoji alternativu právě v hospicové myšlence která spočívá v tom, že nevyléčitelně nemocní nemusejí umírat v bolestech a v nedůstojně anonymním prostředí opuštěni za plentou v nemocnicích v jejichž silách není poskytnout lepší alternativu — tyto bolestné podmínky bývají nejčastějším argumentem pro legalizaci eutanazie.