Evropou obchází nikoli snad strašidlo, ale spíše spanilá princezna masových sociálních protestů. Přestože čeští odboráři, řečtí či španělští zaměstnanci protestují především za své stavovské zájmy, jejich akce mají smysl pro povahu celé společnosti.

Předloňská finanční krize nebyla zapříčiněna zduřelým sociálním státem, její viníci jsou v tomto případě tak zřetelní, že se to nikdo ani nepokouší propagandisticky překroutit. Přestože z hlediska převládajícího ideologického vyprávění se to příliš nehodí, za krizi mohou ti, kteří se dlouho tvářili, že všemu rozumí nejlépe: standardní neoliberální ekonomové.

Vznik krize naopak dlouho předem předvídali mnozí z kritiků neoliberálního modelu na základě čím dál od reality odtrženější povahy globálního kapitalismu. Přesto, a skutečně bez jakékoli jiné nežli mocenské logiky, se mimořádně nákladná řešení krize prosadila nikoli podle návrhů principiálních kritiků neoliberálního modelu, hlavní slovo dostali znovu standardní neoliberální ekonomové.

Zátěž obrovských ztrát tak nenesou nadnárodní finanční a obchodní korporace, ale přenáší se na veřejné rozpočty. Jedná se přitom o sumy, které převyšují částku, za niž by svět zřejmě byl ještě dnes schopen bez vážnějších otřesů podstoupit reformy, jež by mu umožňovaly odvrátit globální klimatickou katastrofu.

Byznysmeni, kteří občany vyspělých demokracií připravili svými neodpovědnými spekulacemi o nehorázná jmění, už zase, jen co je veřejné rozpočty vytáhly z tísně, hýří sebevědomím a přeochotně rozdávají baziliškovské rady, jak by se jim nemotorné státy neměly plést do podnikání, jež je přece pro všechny tak užitečné.