Evropou obchází nikoli snad strašidlo, ale spíše spanilá princezna masových sociálních protestů. Přestože čeští odboráři, řečtí či španělští zaměstnanci protestují především za své stavovské zájmy, jejich akce mají smysl pro povahu celé společnosti.

Předloňská finanční krize nebyla zapříčiněna zduřelým sociálním státem, její viníci jsou v tomto případě tak zřetelní, že se to nikdo ani nepokouší propagandisticky překroutit. Přestože z hlediska převládajícího ideologického vyprávění se to příliš nehodí, za krizi mohou ti, kteří se dlouho tvářili, že všemu rozumí nejlépe: standardní neoliberální ekonomové.

Vznik krize naopak dlouho předem předvídali mnozí z kritiků neoliberálního modelu na základě čím dál od reality odtrženější povahy globálního kapitalismu. Přesto, a skutečně bez jakékoli jiné nežli mocenské logiky, se mimořádně nákladná řešení krize prosadila nikoli podle návrhů principiálních kritiků neoliberálního modelu, hlavní slovo dostali znovu standardní neoliberální ekonomové.

Zátěž obrovských ztrát tak nenesou nadnárodní finanční a obchodní korporace, ale přenáší se na veřejné rozpočty. Jedná se přitom o sumy, které převyšují částku, za niž by svět zřejmě byl ještě dnes schopen bez vážnějších otřesů podstoupit reformy, jež by mu umožňovaly odvrátit globální klimatickou katastrofu.

Byznysmeni, kteří občany vyspělých demokracií připravili svými neodpovědnými spekulacemi o nehorázná jmění, už zase, jen co je veřejné rozpočty vytáhly z tísně, hýří sebevědomím a přeochotně rozdávají baziliškovské rady, jak by se jim nemotorné státy neměly plést do podnikání, jež je přece pro všechny tak užitečné.

Je k tomu vlastně zapotřebí pořádné porce drzosti: Způsobit škodu, za kterou by bylo možné koupit půl světa. Nechat si ji od obyčejných lidí zaplatit. Pak jim říct, že se budou muset hodně uskrovnit, aby to výkupné dokázali splatit. Dále je upozornit, že by také možná mohli trochu spořit, kdyby to byznysu znovu nevyšlo. A konečně jim vyložit, že do toho, jak se bude ekonomika dál řídit, mnoho co mluvit nemají.

Kdyby si takhle počínal politik, skončí ve směšné izolaci jako slovenští konzervativci. Když si takhle počíná byznysmen, dostane nejlepší plat a pozvání do Davosu.

Ačkoli v médiích, která sama jsou korporacemi, se finanční krize z tohoto hlediska popisuje jen zřídka, Evropané ve své většině tuší, jak se věci mají a nad způsobem, jakým se krize tak zvaně zvládá, zakoušejí intenzivní pocit nespravedlnosti. V České republice jej navíc zostřují neuvěřitelně vulgární velkopanské manýry velké části elitních manažerů a politiků.

Přitom vedle krize finanční můžeme už nejméně dobré desetiletí hovořit rovněž o krizi demokracie. Bezradnost, kterou dnes mnozí zakoušejí na začátku volební kampaně nad chudičkou nabídkou skutečných alternativ, není výlučně český fenomén. V celém světě lidé ztrácejí pocit, že skrze stranická zápolení mohou změnit obecné poměry k lepšímu. Současná americká deziluze z Obamy je jiným rysem téhož fenoménu.

Obě krize, ekonomická a politická, přitom mají těsnější souvislost, než se na první, mediálním smogem zamlžovaný, pohled může zdát.

Obchodní a finanční korporace dnes ve společnosti působí jako Čapkovi roboti, jimž se původní určení dávno ztratilo ze zřetele a soustřeďují se pouze na hromadění čím dál tím méně skutečnými hodnotami podložených finančních zisků. Korporace jako roboti nejsou naprogramovány k tak dalekým výhledům, aby mohly rozpoznat, že přísnější regulace a co nejsilnější demokratické státy s pečlivě opatrovanou sociální soudržností chrání i je samy před sebezničením.

A tak korumpují demokratickou politiku, komolí mediální obsah vydavatelským nastavením i propagandou organizovanou PR agenturami, proměňují povahu vzdělávání, zdravotnictví, kultury i dalších svébytných pilířů společnosti, aby z nich mohly těžit co nejvyšší zisky bez ohledu na to, jak se tím v dlouhodobějším časovém pásmu podemílá základní struktura společnosti.

Oslabování demokracie je nutnou podmínkou pro udržení moci korporací a současného společenského modelu, v němž ony hrají dominantní úlohu. „V devatenáctém století se demokracie, mimo jiné, zakládala také na majetkových poměrech, a decentralizace majetku byla ochranou proti libovůli vlád,“ je věta, kterou nenapsal žádný z teoretiků Světového sociálního fóra, nýbrž Ferdinand Peroutka před šedesáti lety v Demokratickém manifestu.

Jeho myšlenka pokračuje takto: „Politicky však v dvacátém století stojí otázka pro demokracii tak, že by se vydávala ve zřejmé nebezpečí stát se menšinou, být ne pevninou, ale ostrovem v nové době, kdyby dopustila vznik představy, že na jedné straně stojí demokracie, na druhé socialismus.“

Tak jako současná společnost je spíše konzumní než kapitalistická, neboť vzorce spotřeby mají na její podobu větší vliv, nežli metody výroby, tak nemusíme lpět na Peroutkově před šedesáti lety napsaném slově „socialismus“. On sám ostatně na jiném místě Demokratického manifestu píše, že neexistuje věčnost forem, pouze věčnost tendencí.

Zkrocení globalizované ekonomiky řízené korporacemi, bláznivě vlekoucími svět od krize ke kolapsu, manipulujícími veřejným míněním s gustem diktátorů, ožebračujícími celé země a pustošícími nezřízeně planetu, je úkol, na němž bytí či nebytí demokracie záleží dnes.

Demokracie se skutečně ocitá v situaci, kdy znovu musí obhájit svou dobrou pověst. Buď se jí podaří světovou ekonomiku znovu decentralizovat tak jako v devatenáctém století a znovu ji se vším všudy vrátit pod legitimní kontrolu svobodné politiky, anebo z řetězu utržená ekonomika vyvolá chaos, který znovu může otevřít truhlu, do níž většina světa prozatím uzavřela nepodařenou sestřenici demokracie — diktaturu.

Jakkoli to tedy na první pohled nemusí takto vypadat, současné sociální hnutí otřásající Řeckem a přenášející se odtud i do dalších evropských zemí se týká právě této prazákladní diskuse a skutečně obnáší naději, že k potřebné proměně politiky a k obrodě demokracie přispěje.