Třebaže Indie získala nezávislost na Britském impériu již v roce 1947, teprve od 26. ledna 1950 platí její ústava, která zakotvuje zřízení státu jako federativní, republikánské a demokratické. Podrobnosti necháme nyní stranou, ale podotkněme jen tolik, že den, kdy ústava vstoupila v platnost, se v Indii slaví jako Den republiky a je nejdůležitějším státním svátkem.

Indie je podle počtu svých obyvatel největší demokracií. Pro posuzování velikosti demokracie lze samozřejmě uplatňovat i jiná kritéria a nejběžnější jsou ta, dle kterých vychází jako největší z demokracií Spojené státy.

S nimi Indii pojí nemálo paralel: obě země jsou mimořádně etnicky rozmanité, i když s celkovou rozmanitostí jazykovou, náboženskou i etnickou, jakou oplývá Indie, se žádný jiný stát světa nemůže měřit. Indii například podnes obývá přes 645 původních národů, jejichž příslušníci v úhrnu tvoří osm procent obyvatelstva.

Obě největší demokracie, indická i americká, provázely v posledních šedesáti letech vážné, obdobné potíže: zatímco na Jihu ve Spojených státech bylo běžné lynčování příslušníků černošských hnutí za občanská práva, v Indii podobný osud potkal řadu Sikhů po atentátu na Indíru Gándhíovou.

Tu máme další paralelu: obě země přišly o některé ze svých nejvyšších představitelů atentátem a rukou vraha zahynuli i dva z nejzářivějších demokratických myslitelů dvacátého století, Ind Gándhí i Američan Martin Luther King. Jejich ideálům jsou ale demokratické poměry obou zemí dnes na hony vzdáleny. V obou zemích většina lidí pociťuje nad současnou úrovní tamější demokracie příbuzný druh nelibosti: Indům i Američanům se věci jeví tak, že na dění kolem sebe mají jen nevalný vliv.

Obě země navíc měly donedávna ve své vnitřní politice potíže s obdobnými karikaturami demokratického politického ideálu: George W. Bush, který jak ho napadlo, plnými hrstmi rozhazoval po světě americké bomby, má politické příbuzné v extremistech z Indické lidové strany, kteří bořili mešity či napadali křesťany a dětinsky se radovali z indické atomové bomby. Rovněž oni v Indii již moc ztratili; vládli tu v letech 1998 až 2004.

Základní rozdíl v obou dvou lidnatých demokratických federacích spočívá v tom, že Spojené státy jsou dnes nejmocnější zemí světa a ideologii demokracie, vykostěnou na soubor technokraticky posuzovaných kritérií, často používají — ke škodě své i ke škodě myšlenky demokracie — jako nástroj k pacifikaci nepohodlných protivníků. Přestože obě demokracie jsou demokraciemi jen částečně, pouze o té indické se tak v americkém akademickém diskursu běžně smýšlí.

S tímto východiskem se na konci minulého týdne konaly v Indii Konverzace o demokracii, setkání malé skupiny intelektuálů, kteří o demokracii přemýšlejí, zabývají se jí v občanských organizacích, médiích či na akademické půdě, ale především pro ni všichni ve svých prostředích nějak pracují. Cílem bylo hledat definici demokracie, která by pojem naplňovala hlubším obsahem: spjatým nikoli jen s technickým výkonem moci, ale především se způsobem organizace každodennosti, který přináší svobodu i těm nejznevýhodněnějším členům společnosti a kultivuje civilizaci tak, aby se zvyšovala její schopnost zvládat své základní problémy.

Jako exotickému pozorovateli se mi naskytla vzácná příležitost nahlédnout do kultury demokratického myšlení natolik jedinečné a vyspělé, že konfrontace s ní nutně člověka naplňuje pokorou. Tak jako mají Spojené státy skvělý spodní proud demokracie navazující na Martina Luthera Kinga, má jej Indie v lidech, kteří navazují na Gándhího a úrodnou zahradu jeho myšlení obhospodařují tak, aby přinášela plody i v přítomnosti.

Na Gándhího originální koncept demokracie, pro nějž užíval slovo svarádž (pojem, který znamená současně sebeovládání i samosprávu; ostatně Gándhího útlá kniha Hind svarádž neboli indická samospráva je k dispozici v moderním českém překladu), dnes přímo navazuje finsko-indické hnutí Vasudhaiva Kutumbakam, jehož název v sanskrtu znamená Svět je rodina. Vasudhaiva Kutumbakam v sobě spojuje gándhíovský přístup k demokracii se skandinávskou tradicí demokracie postavené na síle občanské společnosti. Vycházejíc z předpokladu, že pro vizi svarádže ještě nikdy nepracovalo tolik lidí jako v současnosti, Vasudhaiva Kutumbakam se definuje „jako idea proměnit demokracii ze způsobu vlády ve způsob života“.

Gándhího ideu svarádže hnutí Vasudhaiva Kutumbakam pro dnešní podmínky překládá jako komplexní demokracii zahrnující pět složek: demokracii ekologickou, sociální, kulturní, politickou a ekonomickou. Vasudhaiva Kutumbakam je pro nás v předvečer Českého sociálního fóra zajímavé i tím, že se s nemalým vlivem účastnilo Světových sociálních fór.

K definici demokracie jako životního způsobu patří ochrana rozmanitosti životních forem, jazyků i jiných kulturních statků. Tu stojí za povšimnutí, jak blízko k tomuto pronikavému myšlení o demokracii, navazujícímu na Gándhího, stojí česká masarykovská tradice, dnes zčásti pozapomenutá, zčásti zrazovaná.

Masaryk sám o demokracii, kromě všelikých okřídlených definic, říká toto: „Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu... Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život.“ Tolik Masarykova svarádž, leč měl i svou Vasudhaivu Kutumbakam skrytou v kouzelném výroku o usilování světové demokracie: podle Masaryka se jí jedná o „proměnu lidstva v přátelský všecelek“.

Tuto tradici sledoval nejsilnější proud českého i československého myšlení: od válečného odboje, přes poválečné střety, kdy byl národ — řečeno s Erazimem Kohákem — rozdělen na dvě legitimní poloviny, jež vyústily v tragédii února 1948, přes Peroutkův vrcholný politický text psaný v exilu Demokratický manifest z roku 1957, přes nejlepší výkony československých let 1967-1969, přes protinormalizační usilování hrdinů první půle sedmdesátých let i na ně navazující Chartu 77, až po politický program československého disentu z roku 1988 — nazvaný Demokracii pro všechny.

Toto je naše kulturní dědictví, o jehož akutním ohrožení nejlépe vypovídá okolnost, že svého hlavního současného nepřítele, neporovnatelně mocnějšího, než jsou komunisté, má ve straně, jež se svým názvem zcela proti logice svého počínání dovolává ideálů občanského i demokratického.

Dříve než se bude české masarykovské demokratické tradice muset ujmout jako ohroženého kulturního dědictví UNESCO, možná by svůj vztah k ní mělo definovat i zítra začínající České sociální fórum: ostatně jeví se to jako nezbytnost, má-li mít slovo české v jeho názvu smysl ještě jiný než ryze popisný.