Na konci listopadu se v Pekingu konal mezinárodní studentský filmový festival tamní filmové akademie. Na to, že šlo o studentský festival, probíhalo vše v monstrózních rozměrech, jak je v Číně vlastně zvykem všude — zvlášť když mají být oslněni zahraniční návštěvníci. Skvěle vybavený sál pojal na tisícovku diváků, zahajovací i závěrečný večer obsadili na tři desítky křesel velvyslanci vybraných zemí, fotoaparáty mediálních lovců nepřestaly cvakat pomalu ani ve tmě a počet snaživých hostesek se téměř vyrovnal počtu diváků. Venku zářila obří obrazovka s programem projekcí a zajištěné bydlení na studentské koleji by hoteloví komisaři ohodnotili čtyřmi hvězdičkami. Byť jen náznak očekávaných pitoreskních a vtíravých kulis komunistického režimu, který potřebuje demonstrovat svou sílu a všudypřítomnost, by bylo třeba dlouho hledat.

V pojetí festivalu jako by se odrazil duch celého novodobého Pekingu. Rudé hvězdy (kromě těch na čínské vlajce) a budovatelské slogany dávno vystřídaly velkoplošné reklamy na japonské fotoaparáty, francouzské parfémy či německá auta. Projít se hlavními třídami Pekingu je jako producírovat se jakoukoli evropskou metropolí. Studenti filmové akademie taky nenosí nějaké pionýrské mundúry, ale 'levisky' a svetříky od Benettonu. Na zakázaný Facebook se masově a bez problému dostávají skrze jakousi softwarovou fintu a americké filmy stahují jako všichni ostatní.