Na konci listopadu se v Pekingu konal mezinárodní studentský filmový festival tamní filmové akademie. Na to, že šlo o studentský festival, probíhalo vše v monstrózních rozměrech, jak je v Číně vlastně zvykem všude — zvlášť když mají být oslněni zahraniční návštěvníci. Skvěle vybavený sál pojal na tisícovku diváků, zahajovací i závěrečný večer obsadili na tři desítky křesel velvyslanci vybraných zemí, fotoaparáty mediálních lovců nepřestaly cvakat pomalu ani ve tmě a počet snaživých hostesek se téměř vyrovnal počtu diváků. Venku zářila obří obrazovka s programem projekcí a zajištěné bydlení na studentské koleji by hoteloví komisaři ohodnotili čtyřmi hvězdičkami. Byť jen náznak očekávaných pitoreskních a vtíravých kulis komunistického režimu, který potřebuje demonstrovat svou sílu a všudypřítomnost, by bylo třeba dlouho hledat.

V pojetí festivalu jako by se odrazil duch celého novodobého Pekingu. Rudé hvězdy (kromě těch na čínské vlajce) a budovatelské slogany dávno vystřídaly velkoplošné reklamy na japonské fotoaparáty, francouzské parfémy či německá auta. Projít se hlavními třídami Pekingu je jako producírovat se jakoukoli evropskou metropolí. Studenti filmové akademie taky nenosí nějaké pionýrské mundúry, ale 'levisky' a svetříky od Benettonu. Na zakázaný Facebook se masově a bez problému dostávají skrze jakousi softwarovou fintu a americké filmy stahují jako všichni ostatní.

Když ale dojde po každé festivalové projekci na diskusi o promítnutém filmu, otázky čínských diváků jsou výhradně technického rázu. Ať už je film o izraelsko-palestinských vztazích, osamělém stáří uprostřed individualizované společnosti či praktikách americké policie vůči mexickým imigrantům, sada otázek z publika rotuje v neměnné podobě: „Na jaký materiál jste točili?“, „Kolik jste měli natáčecích dnů?“, „Jaký byl rozpočet?“ a „Co jste měli za kameru?“ Jiné otázky než prahnoucí po tajích užitých řemesel nepadají — o tématech, idejích, politice a hodnotách se nonšalantně mlčí. Když později v přilehlém baru padne nad skotskou whisky otázka po udržitelnosti kombinace komunismu a kapitalismu, všichni najednou musí jít rychle spát a s kamennými výrazy prchají pryč.

Kombinace obojího je totiž udržitelná velice dobře. Víra v moudrost Strany a Maoův věčný odkaz sice nepůsobí jako zvlášť živoucí, studenti akademie organizovanou návštěvu mauzolea s nabalzamovaným vůdcem nezakrytě odzívají — na rozdíl od večerního karaoke baru se šlágry z MTV — ale projev pochybnosti či dokonce kritiky je tabu. Pevnost režimu se neprojevuje symbolickým nátlakem ve veřejném prostoru, ale všichni vědí, jaké jsou parametry oboustranně výhodného obchodu — ty nás necháš vládnout, nebudeš přemítat o zbytečnostech, natož o nich mluvit, a my tě za to necháme nerušeně si budovat kariéru, konzumovat v  západoevropském stylu a pracovat na svém osobním úspěchu.

Málo státem regulovaná výroba, obchod i služby jen kvetou a výsměšně kontrastují s někdejším stavem centrálně plánovaných ekonomik bývalého východního bloku. Strana vládne, ale nijak to nepřehání s okázalostí sebeprezentace vlastní moci a síly. Všichni o ní totiž dobře vědí i bez toho a cesta do vězení či konec kariéry je hladký proces, který při profesionalitě donucovacího aparátu nikdo ani nepostřehne, natož aby se nešťastníka zastával. Společnost se stala dokonale apolitickou. Vládnutí je věcí Strany, věcí jednotlivce je zase kariéra, spotřební možnosti a zajištění rodiny. Soukromá a politická sféra se neprolínají. Až na jedno místo — prostranství pod obrovským portrétem Maa nad branou Zakázaného města, před nímž se veselé skupinky studentů filmové školy fotografují na iphony, aby fotky okamžitě mohli pověsit na Facebook. Komunistická Čína s rozvinutým kapitalismem působí jako osmý div světa. Občanská apatie a stažení z veřejné sféry do soukromí nás ke kombinaci totalitního režimu a neregulovaného kapitalismu může dovést taky. Kdo říká, že to musí být zrovna komunismus...