Roman Joch a ekonomická demokracie
Eva HájkováEkonomickou demokracii nebo demokracii na pracovišti si není možné představovat jako naprostou libovůli. Soudný člověk by měl poznat, kdy prosazovat svůj názor a kdy naopak ustoupit rozumnějším názorům spolupracovníků.
Roman Joch mě přesvědčil, že demokracii v ekonomice potřebujeme daleko spíš než demokracii v politice. Ano, čtete správně. Tedy ne, že by Joch demokracii v ekonomice sám uznával, to v žádném případě. Naopak, on je pro soukromé vlastnictví a spíš pro autoritativní formy řízení. Jak mě tedy mohl přivést k myšlence na ekonomickou demokracii?
Abych začala po pořádku, musím vás nejprve informovat, že my, členové opavského ProAltu, jsme nedávno k nám do Opavy pozvali Romana Jocha a Michaela Hausera, aby se jakožto představitelé protichůdných politických názorů slovně utkali v debatní aréně „Komunismus - totalitární utopie? Nebo cesta k emancipaci?“. Nebudu ji na tomto místě podrobně líčit. Něco málo je možné dočíst se o ní zde.
Ale zpět k samotnému problému: Roman Joch se ve svém vystoupení vyjádřil, že vlastnictví je důležité pro nezávislost a svobodu člověka. Sdělil nám přibližně to, že člověk se díky vlastnictví majetku snadněji uživí a je tedy nezávislý na státu. Joch totiž vnímá stát jako potenciálního nepřítele.
Vyjděme z toho, že má pravdu. Že člověk kvůli své svobodě a nezávislosti (ať už na státu nebo na někom jiném) opravdu potřebuje majetek. Pokud ten předpoklad přijmeme jako fakt, pak to pochopitelně znamená, že ten, kdo nevlastní majetek zajišťující mu obživu, svobodný není, protože je závislý na vlastníkovi, pro kterého musí pracovat.
Toto už ale Joch neřeší. Patrně proto, že lidé, kteří nic nevlastní, ho až tak dalece nezajímají. Vzhledem k tomu, že je - alespoň v ekonomice určitě - autoritář, předpokládá, že (zodpovědný) vlastník musí rozhodovat a zaměstnanec musí poslouchat. Což také během svém vystoupení naznačil.
Tvrzení o důležitosti vlastnictví pro lidskou svobodu nás málem svádí k tomu, abychom Jocha považovali za marxistu, což je samozřejmě velice přehnané, protože jím není ani náhodou. Mimochodem není jediný, kdo přikládá vlastnictví takovou důležitost. Dokonce i církve to, zdá se, chápou podobně.
Pokud jde o marxismus, ten ovšem pokládá vztahy v ekonomické sféře za prvotní. Politika jakožto řízení obce vždy bývala věcí vládnoucí třídy, tedy vlastníků. Jinými slovy: nerozhoduje se v politice, nýbrž v ekonomice.
Svatý stolec, ve shodě s tradicí katolického sociálního učení, zdůrazňuje existenci „sociální hypotéky“ u veškerého soukromého majetku, což znamená, že smyslem pro samotnou existenci instituce soukromého vlastnictví je zajistit, aby byly dodržovány a naplňovány základní potřeby každého muže a ženy. Koncept „sociální hypotéky“ na soukromé vlastnictví musí být v současné době použit i na „duševní vlastnictví“ a „znalosti“ (Jan Pavel II., Poselství zástupcům Jubilee 2000 – kampaň za oddlužení, 23. září 1999) Na to, co je zcela zásadní pro boj proti hladu, nemocem a chudobě, nemůže být aplikován pouze zákon zisku sám o sobě. Proto vždy, když se vyskytne konflikt mezi majetkovými právy na straně jedné a základními lidskými právy na straně druhé, měla by být majetková práva usměrněna odpovídající autoritou tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy práv.
Příspěvek monsignora Diarmuida Martina Valné radě Světové obchodní organizace týkající se práva na duševní vlastnictví ve vztahu k obchodu, červen 2001
Přesně tak! Pokud zastánci pravicového přístupu v politice kritizují nezodpovědnost občanů, proč nekritizují fakt, že občané k zodpovědnosti vlastně nemají ani možnost? Když tam, kde tráví nejvíce času - tedy v práci - s demokratickou formou rozhodování nemohou mnohdy ani experimentovat?