Deník Referendum Domov

V příležitostném rozhovoru s mladým člověkem, který by mohl být dědicem havlovských idejí a čtenářem Respektu a který se věnuje ekologické architektuře ve spolupráci se stavebními firmami, zazněla chvála americké podnikavosti a pracovitosti. Už jsem se obával, že budu muset přátelskou náladu narušit polemickou poznámkou, když přišla i kritika poměrů v USA, kde můj diskusní partner pobýval. Popsal naši středoevropskou situaci tak, že u nás to cítíme trochu jinak než v Americe a že tady potřebujeme k té svobodné podnikavosti trochu toho socialismu. To mě zaujalo. Tento člověk byl asi v době listopadového zlomu školákem. Jeho o deset či patnáct let starší kolegové by se velmi zdráhali vyslovit něco takového, i kdyby bylo jasné, že je to řečeno s jistou lehkostí a nezávazností. Dnešní třicátníci, kteří se třeba úspěšně věnují byznysu, už se toho nebojí.

Předpokládám, že mému diskusnímu partnerovi nešlo o nějakou změnu v tomto směru. Jsme si jist, že ta troška socialismu je pro něj už v současné české pravicové politice. Takový socialismus ideově sídlí někde na rozhraní TOP09 a Zelených a rozhodně ne v levé části politického spektra. Ta zůstává v podezření. Je to spíš jakási danost, kterou je třeba ve zdejším civilizačním a kulturním kontextu respektovat, i když to není ekonomicky moc výhodné, protože větší náklady na pracovní sílu snižují konkurenceschopnost.

S potěšením jsem akceptoval tento drobný myšlenkový posun u generace, na které teď nejvíc záleží. Narážím na podobné symptomy změny i jinde. Je možné, že to nebyl jen individuální postřeh. Pokud víc lidí z generace, která se začíná prodírat k ekonomickému rozhodování ve firmách a k politickému rozhodování v zastupitelstvech a ve sněmovně, bude věřit na potřebu aspoň trošky socialismu, nejsme tak ztraceni. Socialismus se totiž ukazuje nikoli jako možná volba mezi jinými, nýbrž jako civilizační konstanta. Společnost postoupila od barbarství ke vzdělanosti, kultivovanosti, solidaritě, ohledům a péči o potřebné. Je možné tomu vzdorovat, je možné křičet a brzdit, ale civilizační rozvoj není snadné na dlouho zastavit.

Ti, kdo tuto konstantu chtějí z těla společnosti vyoperovat, se vracejí k barbarství. Zaštítěni domnělou svobodou popírají solidaritu. Staví svobodu proti solidaritě, i když tyto dva principy společenského života patří k sobě. Svoboda bez solidarity se mění v anarchii a ta v tyranii mimostátních mocenských center. Solidarita bez svobody končí v diktatuře, tyranii a despocii, v krajním případě v totalitním systému. Svým způsobem se protiklady setkávají. Domnělá diktatura proletariátu byla diktaturou sekretariátu nad proletariátem (a celou společností). Stát se tam redukoval ve prospěch Strany a jejího mocenského aparátu. Formální svoboda současného systému se ukazuje totalitní diktaturou anonymního kapitálu, který rovněž potřebuje odstranit státní struktury a nastolit přímou ekonomickou moc, která už nebude potřebovat politické zprostředkování.

Vychází nám to nakonec zajímavě. Strany současné vládní koalice dělají vše proto, aby socialismus zakódovaný do pilířů státního života minimalizovaly, ale podle všeho jim nezbude, než aby ho tam trochu nechaly, dokonce i v zájmu těch, jimž slouží. Ti potřebují sociální smír, který, co bychom si nalhávali, navzdory mohutným demonstracím a stávkám trvá. Potřebují, aby si zaměstnanci zachovali jistou kupní sílu. Ta kdyby příliš klesla, nepomohla by žádná opatření na zvýšení flexibility a schopnosti konkurovat asociálním novým ekonomickým mocnostem Jihu. Domnívám se, že Evropa nebude nikdy tak krutá jako Amerika, dnešní Čína a svým způsobem i Indie.

Sociální demokracie jako reálný protipól vládních stran, když se na ni podíváme v perspektivě uplynulých dvou desetiletí, nenašla sílu vzbouřit se proti diktatuře kapitálu. Opakuje mantry o trhu a opatrně k tomu přidává sociální opatření. Jistě by někdo mohl namítnout, že v době uplatňování sociálně demokratických vládních konceptů se sociální rozdíly tak dramaticky nezvětšovaly a že směr jednoho a druhého proudu české politiky je opačný. Jejich politika opravdu není paralelní, okolnosti ji nepřibližují, spíše se rozcházejí. Ale nakonec to vychází tak, že o české voliče od pádu komunistického režimu soupeří političtí služebníci kapitálu s troškou socialismu a sociálně demokratičtí stoupenci trošky socialismu jako mírné modifikace vlády vítězného kapitálu. Vypadá to na rozdíl spíše akcidentální než podstatný.

Sociální demokracie však má šanci. Kdyby si mezi starostmi o prostředky na stranický život a mezi personálními konflikty vzpomněla na obsáhlý dobře promyšlený dokument předložený jako programová vize na posledním sjezdu, mohl by se udělat významný krok vpřed. Oslabený sociální pilíř vedle pilíře demokratického a liberálního by se opět posílil a celá stavba státního života by byla stabilnější. Sociální demokracie by mohla vzít vážně to, co občas, i když zatím ne příliš hlasitě dává znát Ondřej Liška, že Strana zelených pod jeho vedením se chce posunout nalevo od středu. Mohla by si všimnout, že po emigraci radikální „křesťanské“ pravice do TOP09 získal u křesťanských demokratů silnou pozici její tradiční křesťansko-sociální program, i když kulturní konzervativismus zůstává zachován. Kdyby se tyto strany podařilo vytáhnout z propadliště dějin a uzavřít spojenectví, jakousi strategickou jednotu v taktické různosti, byl by tu koaliční potenciál a příjemně vypadající čísla předvolebních průzkumů o sociální demokracii by začala dávat nějaký smysl.

Ta troška socialismu je prostě civilizační princip. Jen jde o to, aby nebyl poprašek na neoliberálním těžkém tučném dortu. Mělo by jít o demokratizaci ekonomické sféry, o postavení pracovníků jako rovnocenných partnerů investorů, o posílení možnosti přímé účasti pracovníků na podnikání (tzv. akcionářství práce). Jde o to, aby ústavně zaručená sociální práva nebyla jen rétorikou a ostatní práva v návaznosti na to jen fikcí.

Možná opravdu stačí trochu socialismu a vedle něj trocha svobody a trocha právní a politické rovnosti. Může se to opřít o stále šířeji sdílenou zkušenost, že nejde o politický rozmar naivních nadšenců, ale konstantu současné vyspělé evropské civilizace. Pochopitelně by bylo třeba, aby se toto rozpoznání neomezilo jen na jednu zemi a aby přemohlo tendenci, již občanští demokraté občas za zavřenými dveřmi charakterizují jako svůj úkol zavést kapitalismus v Evropské unii. Kéž by nám došlo, co se stane se stáním a nadstátním evropským a západním kolosem, když se jeden ze tří pilířů veřejného života definitivně skácí.