Historické události jako by dávaly za pravdu Gesellovu přesvědčení a rovněž názoru monetaristů, že hlavní příčinou hospodářských krizí je zpomalení peněžního oběhu, eventuálně pokles peněžní zásoby. V období krize jsou lidé ochotni pracovat i spotřebovávat, ale chybějí peníze na to, aby mohlo dojít k žádoucí směně.

Průvodním jevem mnoha hospodářských krizí je to, že spontánně vznikají různé náhradní peníze ve snaze umožnit váznoucí směnu. Dělo se tak např. se železnou pravidelností ve Spojených státech amerických, kde se objevovaly náhradní měny v panice roku 1837, za občanské války 1861—65, během hospodářských krizí 1873, 1893 a 1907. A dělo se tak pochopitelně i za velké hospodářské krize let třicátých.

Některé z tzv. nouzových měn ve třicátých letech se inspirovaly dílem Silvia Gesella. Jejich zvláštností bylo to, že aplikovaly zadržovací poplatek v zájmu zajištění peněžního oběhu. Silviu Gesellovi ani jeho stoupencům se nikdy v žádné zemi nepodařilo prosadit navrhovanou peněžní reformu, avšak v době hospodářské krize se stal jeho návrh inspirací pro několik lokálních experimentů s kolkovanými penězi — např. v Německu, v Rakousku a ve Spojených státech.

První z těchto experimentů se uskutečnil v Německu a jeho počátky je třeba hledat již v období před vypuknutím krize. Neúspěch při prosazování celkové peněžní reformy a při propagaci Gesellových myšlenek, které zůstávaly stále na okraji politického zájmu veřejnosti, vedl Gesellovy přívržence k myšlence na vytvoření a používání „kazících se“ peněz v rámci zájmového společenství jednotlivců a firem.

Původně vyšla iniciativa na vydávání bezúročné měny nezávisle na sobě ze dvou organizací — Der Fisiokratische Kampfbund (Fyziokratický bojový svaz) a Selbsthilfe der Arbeit (Pracovní svépomoc). FKB započal s přípravou své měny již v roce 1926. Posléze se však obě organizace spojily a založily v říjnu 1929 společnou organizaci pro vydávání nové měny pod názvem Wära-Tauschgesellschaft (Výměnná společnost wäry), přičemž „wära“ byl název nového platidla. Hlavními organizátory celého projektu byli Hans Timm a Helmuth Rödiger.

Shodou okolností došlo k založení nové společnosti jen pár dní před vypuknutím velké hospodářské krize. Společnost definovala sebe samu jako: „... sdružení pro potírání odbytových potíží a nezaměstnanosti. Jeho cílem je ulehčení výměny zboží a služeb mezi jeho členy prostřednictvím vydávání výměnných poukázek.“

Během dvou let patřilo k výměnné společnosti více než tisíc firem ze všech možných odvětví lidské činnosti. Na obchodech a restauracích, které se do akce zapojily, se objevil nápis: „Zde přijímáme wäru.“

Wäru bylo možné získat výměnou za marky, nebo ji zpět zase na marky směnit. Na zadní straně těchto bankovek bylo vytištěno dvanáct políček pro nalepení kolku. Na konci každého měsíce se musel do příslušného políčka nalepit kolek v hodnotě jednoho procenta z nominální hodnoty bankovky, čímž se prodloužila její platnost. Na konci roku bylo potřeba bankovku vyměnit za novou. Pomocí kolků byl vybírán zadržovací poplatek, který měl odradit účastníky od zadržování peněz. Kdo nechtěl platit zadržovací poplatek, byl nucen peníze utratit, nebo si je mohl bezúročně uložit na některé z patnácti poboček společnosti.

Mezinárodní pozornost vzbudil případ dolnobavorské obce Schwanenkirchen u Deggendorfu. V obci se až do roku 1927 těžilo uhlí, poté ale byla těžba zastavena, neboť mezinárodní trhy ovládla anglická konkurence. Protože zdejší podnik vytvářel velké množství pracovních míst, postihl hospodářský útlum celou lokalitu.

V roce 1930, kdy už byla hospodářská krize v plném proudu, se rozhodl nový majitel dolu Max Hebecker těžbu obnovit. Jelikož se mu nepodařilo získat úvěr u banky, obrátil se na Výměnnou společnost wäry a získal od ní potřebnou půjčku ve výši 50 000 marek, která mu byla poskytnuta z větší části v poukazech wära, z menší části v německých markách. S těmito penězi mohl Hebecker obnovit těžbu a zaměstnat prvních čtyřicet pět horníků, jimž vyplácel většinu mzdy ve wärách.

Místní obchodníci zprvu nechtěli wäru akceptovat, proto se Hebecker rozhodl dovážet zboží ze středního Německa od firem, které byly zapojeny do výměnné společnosti, a prodávat toto zboží v závodní jídelně. Když pak místní obchodníci viděli, že jim tímto způsobem unikají tržby, rozhodli se poukázky akceptovat. Postupně se tak podařilo oživit lokální ekonomiku nejen ve Schwanenkirchenu, ale i ve dvou sousedních obcích Hengersberg a Schöllnach.

Hospodářský úspěch přitáhl zájem veřejnosti, brzy se v novinách psalo o „ostrově wäry v Bavorském lese“, kde se podařilo zkrotit nezaměstnanost a kde poukazy wära se zajištěným oběhem umožňují trvalý odbyt.

Celý experiment však neměl dlouhého trvání. V době, kdy se začal ke Schwanenkirchenu obracet zájem německé veřejnosti, zakročila proti kolkovaným penězům německá centrální banka, neboť se obávala o svůj emisní monopol. Na její žádost vydal ministr financí Hermann Dietrich v říjnu 1931 nařízení, kterým zakázal veškeré nouzové měny, přičemž poukázky wära byly v dokumentu výslovně zmíněny. Společnost byla nucena vyměnit všechny poukazy za marky a ukončit svou činnost. Ve Schwanenkirchenu nebyla za těchto okolností další těžba možná a místní nezaměstnanost se vrátila na předchozí úroveň.

Německý experiment s kolkovanými penězi byl definitivně ukončen, ale vzápětí inspiroval podobné pokusy za hranicemi Německa. Nejprve se tak stalo na území Československa, kde se pokusil následovat německého příkladu továrník Lothar Meinl v Nejdku u Karlových Varů. Jeho akci však velmi brzy zastavila Československá národní banka. Delší trvání bylo dopřáno podobnému experimentu v rakouském městečku Wörgl.

Kniha Adama Votruby „Paradox úroků — dějiny konceptu bezúročné měny“ se zabývá myšlenkou německého obchodníka a ekonoma Silvio Gesella na zavedení tzv. „kazících se“ peněz, které by umožnily odstranění úroku, popisuje další vývoj gesellovské teorie v díle jeho pokračovatelů a mapuje historii praktických pokusů s navrženým typem peněžního systému od 30. let do současnosti.