Historické události jako by dávaly za pravdu Gesellovu přesvědčení a rovněž názoru monetaristů, že hlavní příčinou hospodářských krizí je zpomalení peněžního oběhu, eventuálně pokles peněžní zásoby. V období krize jsou lidé ochotni pracovat i spotřebovávat, ale chybějí peníze na to, aby mohlo dojít k žádoucí směně.

Průvodním jevem mnoha hospodářských krizí je to, že spontánně vznikají různé náhradní peníze ve snaze umožnit váznoucí směnu. Dělo se tak např. se železnou pravidelností ve Spojených státech amerických, kde se objevovaly náhradní měny v panice roku 1837, za občanské války 1861—65, během hospodářských krizí 1873, 1893 a 1907. A dělo se tak pochopitelně i za velké hospodářské krize let třicátých.

Některé z tzv. nouzových měn ve třicátých letech se inspirovaly dílem Silvia Gesella. Jejich zvláštností bylo to, že aplikovaly zadržovací poplatek v zájmu zajištění peněžního oběhu. Silviu Gesellovi ani jeho stoupencům se nikdy v žádné zemi nepodařilo prosadit navrhovanou peněžní reformu, avšak v době hospodářské krize se stal jeho návrh inspirací pro několik lokálních experimentů s kolkovanými penězi — např. v Německu, v Rakousku a ve Spojených státech.

První z těchto experimentů se uskutečnil v Německu a jeho počátky je třeba hledat již v období před vypuknutím krize. Neúspěch při prosazování celkové peněžní reformy a při propagaci Gesellových myšlenek, které zůstávaly stále na okraji politického zájmu veřejnosti, vedl Gesellovy přívržence k myšlence na vytvoření a používání „kazících se“ peněz v rámci zájmového společenství jednotlivců a firem.