Svoboda slova jako nástroj panství
Karel ChloubaKarel Chlouba navazuje na text Ivany Recmanové o vytváření bezpečných prostor pro příslušníky různých utiskovaným skupin. Bezpečí zajišťované „bunkry“ je falešné, ve skutečnosti vede jen k vyostření napětí.
V dnešní době je svoboda slova tak vyprázdněný pojem, že každý zvěstovatel hnusu a nenávisti se záhy stává hrdinou boje se strašidlem politické korektnosti. Toto strašidlo, zdá se, zaslepuje kritické myšlení natolik, že se lidé mnohdy akčně vrhají do boje za práva na svobodu slova, aniž by byla fakticky porušena.
Příkladem toho může být vykázání Řezníka ze soutěže Zlatý slavík, boj studentů proti Miss UK, či ústup od záštity debaty, jako tomu bylo v případě debaty o právu na potrat. Na všechny tyto příklady můžeme mít různé názory a je dobré je ventilovat, kritika by se však měla snášet na konkrétní kritéria (hodnoty), nikoli jako požadavek „všechno se může“, který ve skutečnosti zakrývá ono volání po svobodě slova.
Když na základě svého kulturního ukotvení — toho, co považuji za akceptovatelné a neakceptovatelné — vykážu nějaké praktiky ze svého prahu, můžete mi nadávat třeba do konzervativce nebo naopak do přílišného liberála, ale těžko mě můžete obvinit z ukrajování svobody slova, dokud se tyto hodnoty nesnažím zvěcnit do obecní legislativy.
Každý, kdo disponuje nějakými prostředky v nerovné společnosti, zároveň nese odpovědnost za jejich užívání. Pokud by tomu tak nebylo, lidé Vandasova typu by neustále pořádali debaty třeba na velkých univerzitách a snadněji tak získávali pozornost veřejnosti.
Řezník mi nevadí, on sám je ve svých textech sarkastický a natočil už písničky, kde vystupuje proti domácímu násilí, což ale nemění nic na tom, že si nemyslím, že by ho měly poslouchat děti (dospělí klidně ano). Slavík je v době moderních technologií ukazuje jako neadaptabilní, jelikož si stačí naprogramovat robota, který zahlasuje v hlasování, a vyhraje to někdo, koho skoro nikdo neposlouchá. (Pak je tu ještě problém pokrytectví, kdy je vyhozen Řezník, ale Ortel nevadí, přitom je podle mě Ortel mnohem problematičtější, jelikož to na rozdíl od Řezníka s tou likvidací mešit myslí vážně.)
Vlastně obhajujete jednání, které považujete za nepolitické, ale ono jednak politické je, protože upevňuje strukturu etablovaného systému (jednotlivci proti emancipaci možná nejsou, ae toto jednání ano), a jednak se domnívám, že jako politické bylo i zamýšleno (nikoli na podporu statusu quo). Nikdo nezakládá takovýto časopis bez ambice něco ovlivňovat, to je zjevné.
Otázka je, proč by nemohli mít lidi zároveň svůj prostor a zároveň proti systému bojovat. Už jsem se třeba na diskuzi pod článkem ptala mužů, co tam diskutovali, co máme my ženy dělat, když je nám v okolním světě za názor občas vyhrožováno těžkým ublížením na zdraví, kvůli čemuž část z nás opouští úplně veřejný život. Odpověď jsem nedostala. Ono je jednoduchý někomu říci, ať bojuje, ale otázka je, jestli by dotyčný šel bojovat sám, tím spíš, kdyby měl méně munice (jako žena).
Vylučovat lidi, kteří vyhrožují fyzickým násilím je pochopitelné, vylučovat proto muže už ne.